Kdo nevěří ať tam... Ferment

Ferment (http://www.ferment.pl/) je polský hudební časopis, vycházející v polsko- německo-anglické verzi. Jeho aktuálního číslo 3/2005 vyšlo poprvé také v čestině. Úplnou náhodou jsem ho objevil v trafice. Není to však hudební časopis v klasickém slova smyslu, je to spíš papírový obal velikosti vinylové desky obsahující hudební CD opatřené obsáhlým textovým materiálem, v několika jazykových mutacích. Tuhle strukturu mají prý patentovanou...

Aktuální číslo obsahuje nové album „El Sabor de la Tradición“ kubánské kapely „Septeto Nacional Ignacio Pineiro“. K vidění byli na loňských Colours of Ostrava, a přestože jsou mé hudební chutě jiné, celkem se mi líbili.

Neberte to za ty prachy...
(195,-)

Pozor, Vizina! (a jiní pánové)

Kdybych si býval dal novoroční předsevzetí, že nebudu dělat chytrého, tak bych byl právě na nejlepší cestě ho porušit, ale já jsem naštěstí žádné nedal, takže... =)

Dnes došlo na Tuczňákova slova a v Lidových novinách se objevil ohlasový článek Petra Viziny, který reaguje na už klasický rozhovor (doba je rychlá a cesta ke klasičnosti krátká =) s Michalem Nanoru (nebo michalem nanoru? - budu si to fakt muset ujasnit).
Kromě jiného za mě Petr Vizina formuloval myšlenku, která mě napadla už při čtení toho původního rozhovoru. (Tedy já jsem si ji formuloval taky, ale ne tak stručně. =)

"Navíc, nepominutelný počet čtenářů od recenzí skutečně čeká, že se něco dozvědí a budou moci s názorem recenzenta polemizovat, což u textu, který má v první řadě zprostředkovat pisatelův pocit nebo náladu, vlastně nelze."

To je pro mě definice toho, co má recenze splňovat.

Druhou otázkou je, jak daleko se dá s recenzí zajít, aby to ještě byla recenze, a názory na přesnou pozici hranice se asi docela různí, takže se tímto ujímám funkce velitele rozhraničovací komise.

Já, jako čtenář hudebních recenzí, je obvykle nečtu kvůli pocitu ze samotného textu (recenze), ale kvůli pocitu z té recenzované hudby, takže by se text recenze měl zaměřit především na jednu z těch dvou věcí z citované věty:

1. Pokud desku neznám, tak se chci dočkat nějakého (pozor, nejasnost!) popisu.
2. Pokud ji znám, chci slyšet, co si o ni recenzent myslí, abych s ním svůj názor mohl zkonfrontovat.

Naštěstí jsem přitom natolik velkorysý, že autorovi textu nechávám spoustu volného prostoru k tomu, aby si vybral, jakým způsobem mi tyhle informace (schválně píšu informace, ne emoce!) zprostředkuje. Forma může být v podstatě libovolná, ale objem tuku v sušině musí splňovat normu.
Ovšem pokud text neplní ani jednu z těch úloh, tak je to pro mě trochu problém.

Ostatně co říkáte na tohle?

Emoce
Maximum emocí za vteřinu. Ne popis. Souhrnná představa: Reflektor, jenž má účinek. Rána ve spánku, jež vzbuzuje sen. Pochod jako ve snu. Od účinku k jednotlivostem. Světlý bod, jenž rozvířil hladinu.

Tohle není teoretické východisko českého hudebního "ňů-žurnalismu", ale kousek z básnického manifestu kolegy (ehm =) Nezvala "Papoušek na motocyklu" a to už mi připadá jako důvod k zamyšlení.

Význam textu se sice "tvoří mezi čtenářem a textem", ale přece jen očekávám, že autor recenze všechny čtenáře navede textem alespoň přibližně do stejného místa. Ovšem když si v Živlu přečtu "recenzi" jejíž celý text se skládá z jediného slova "další" (neporušil jsem teď přetištěním kompletního textu vlastně nějaký copyright?), tak mám pocit, že tam čtenáři toho prostoru pro možný výklad zůstalo nějak moc.

Hudba ustupuje do pozadí, autor táhne na pódium na odiv mnohoznačnost a své vlastní dílo - údajně recenzi. Jenže pokud pro text už není samotná hudba důležitá, tak asi nepatří do čistě hudebního časopisu nebo webzinu (jména si dosaďte), ale někam jinam. Co takhle pro změnu zkusit Literární noviny, Tvar nebo Host? Nebo koneckonců ten Živel? =)

Tak Nanoru jsem pro jeho působení na domovské scéně právě naservíroval alibi, ale co ostatní? (Hlavně nejmenovat! =)

Já vím - máme vlastně svobodu tisku, tak nebudu kolegům (ehm-ehm =) publicistům příliš kecat do toho, co píšou, ale asi by z důvodů přehlednosti bylo vhodné tenhle nový (skutečně?) literární žánr alespoň nějak nově a výstižně pojmenovat, protože to už rozhodně není recenze a termín "Nanorův deníček" je pro praktické použití příliš dlouhý. Co takhle "emocenze"? Nebo "dojmocení"? Nebo... hm...? Hm?!

"Nová, nová, nová je hvězda komunismu."

"Jeho pospolitá práce buduje nový sloh a mimo ni není modernosti."
(Vladislav Vančura / Devětsil 1921)

Ach ano, modernost! Doufám, že se v tomto roce nějaká hudební modernost objeví a zase TAK nová být nemusí. =)

Já se klidně spokojím s už neModerními Depeche (koncert 23.1., propagační Gahan na ČT2 už tento týden v pátek) a vážně uvažuju o The Notwist v rámci elektronického festivalu, jehož název je buď moderní, nebo blbý - Sperm Festival (Praha Abaton 25.2.) Trochu se bojím, aby tam přišlo to správné publikum. =)

Hodně štěstí v novém roce!

Mimochodem všimli jste si, že slovo "moderní" je i po tolika letech furt moderní? (Na rozdíl třeba od "pospolité práce". =) Zřejmě působí síla tautologie.

David the Songwriter

Téhle drobnosti už jsem si všimnul před časem, ale ono to nepřestává a Karl právě přidal poslední kapku.

Ta věta, která mě zaráží už delší dobu, zní třeba takhle: "Skladbu 'Suffer Well' napsal zpěvák David Gahan". Konec sdělení. Od počátku kampaně na "Playing the Angel" se všude (ale opravdu všude!) opakuje informace, tři písničky na desce napsal David Gahan.

Jenomže když se podíváte do bookletu (nebo na nějaký jeho přepis), tak se tam dočtete něco trochu jiného:

Written by Gahan/Eigner/Phillpott

Čili ne autor, ale spoluautor. A nikdo nelže, jen se neříká všechno.
Já samozřejmě nevím, jak měli pánové mezi sebou rozdělený ten autorský přínos a je mi jasné, že ti další dva lidé vlastně nikoho nezajímají =), ale v rámci objektivity zpravodajství by asi bylo korektnější psát alespoň "David Gahan se svými spolupracovníky" nebo "David Gahan a kolektiv autorů". =)

Takhle mám pocit, že si ten booklet ani nikdo nevzal do ruky a (zase) se jenom opisují zprávy jedna od druhé. A autor té původní tiskové zprávy si někde v kancelářích Mute spokojeně mne ruce. =)

Musicus pictus

O tomhle se mi vlastně ani moc nechtělo psát (a nebylo to kvůli mé neznalosti latiny =), protože to už přece každý, kdo bloudí po anglických hudebních webech, musel během posledních tří týdnů vidět, ale na druhou stranu je to fakt pěkný kvíz. =)

Originál "Exercise your music muscle" pochází z kampaně Virgin na serveru Heavy.com, ale tam je to samá reklama, flash a faleš, takže můžete zkusit některou z mnoha kopií. Třeba tuhle nezoomující - sice není dost velká, ale zato není tak surově oříznutá jako některé další.

Už asi nic nevyhrajete, ale když najdete všech 74 názvů skupin, tak budete mít dobrý pocit. A možná dokonce najdete stejné skupiny, které zamýšleli autoři. =)

Cesta z těsta

Párkrát jsem se tady zmiňoval o ambientním projektu DownThere, který ovšem na podzim přerušil své hudební aktivity, protože jeho vůdčí osobnost Pawnbroker (mimochodem osobně se neznáme =), odjel za moře (ale ne oceán).

Ovšem ještě před tím (16.9.2005) mi za recenzi věnoval track "Leavin' My Town (Song for Gunny)", který doplnil komentářem, že tam původně měl být i zpěv a že se toho třeba ještě někdo ujme. Nejsem si úplně jistý, jak to bylo myšleno, ale já jsem to vzal jako osobní výzvu a začal přemýšlet, co se s tím dá udělat.

Originální verze mi připadala strukturou příliš komplikovaná na to, abych do ní dokázal dostat nějaký zpěv, a tak jsem si řekl, že zkusím udělat spíš takový odvážnější "DownThere: Leavin' My Town (Gunny's remix)". Pak se ale zapojil i Břehymele a překryl originál kytarou tak kvalitně, že jsem usoudil, že už je to spíš nová písnička nového projektu. Doufám, že to kvůli toho neskončí žalobou za porušení autorských práv... =)

Jinak je asi typické, že zatímco originál vzniknul za jeden den, nám takhle plánovaná "rychlovka" trvala s mnoha přestávkami a "schvalováním" skoro tři měsíce. A už to ani není ambient. =)

5fold: The Way Out of Town (featuring DownThere) (MP3 / 5.7 MB)

A posílám pozdrav z depresivního Ostravska do depresivního Skotska! Vypadá to, že nálada textu drží pawnbrokerovského ducha...

Silnejší než smrt

Tak se zase po roce konal Český slavík a já jsem bohužel dostatečně nepoučitelný na to, abych se v něm pitval. =)
Nemám v plánu příliš rozebírat čelo tabulky, protože to je dostatečně okomentované z normálních médií, ale spíš mě zajímají různé rarity ve spodních patrech.

Loni (konkrétně 14. října 2004) jsem poslal na agenturu Musica Bohemica, která hlasování pořádá, mailem upozornění, že na webu v seznamu interpretů, který má sloužit hlasujícím jako vodítko, mají dost překlepů, několik chyb a pár zvláštností. Nejvíc mě zaujalo jméno skupiny "Peneři strýčka Homeboye" (aka "PSH") v podobě "Penetři strýce Homeboye", a pak přítomnost skupin "Oceán" a "Shalom", které jsou několik let přinejmenším "neaktivní".

Po dvou dnech jsem dostal odpověď, že překlepy a chyby v seznamu opraví, ale co se týká rozpadlých skupin, tak prý zasahovat nebudou, protože zveřejněný seznam je prostě první padesátka z minulého ročníku a oni nebudou nikomu upírat právo hlasovat pro jeho oblíbence. Ostatně Michal Tučný prý i několik let po smrti vyhrává různé (country) ankety, tak proč by měli zasahovat u skupin.

Napsal jsem ještě jeden mail, že se mi to moc nezdá, protože už "nominování" neexistujících skupin utužuje neměnnost výsledků Slavíka, ale na ten už nepřišla odpověď, a tak jsem čekal, co se z toho vyvine letos. Co byste řekli?

82. Oceán (213 bodů)
...
93. Shalom (154)
...
103. PENEŘI STRÝCE HOMEBOYE (127)

Na druhou stranu mě potěšilo solidní umístění fanklubu FCB, který se sice výrazně propadl, ale přesto zůstávají jediným zúčastněným fanklubem - a to má poměrně úzký repertoár. =)

101. Fanoušci Baníku Ostrava (131)

S ročním zpožděním jsem tak musel dát organizátorům za pravdu - nechat věcem volný průběh je u průzkumu veřejného mínění svým způsobem nejrozumnější a nejobjektivnější princip. Totální demokracie - co si lidé odhlasují, to dostanou. Ty výsledky totiž možná ani tak nevypovídají o našich zpěvácích, ale o celé naší republice.

Jen díky výsledkům Slavíka víme, že je u nás přibližně 30 lidí, kteří si o sobě myslí, že jsou fanoušky Oceánu, ale nevšimli si, že skupina se před dvanácti lety de-facto rozpadla.
Stejně tak jsme se dověděli, že existují lidé, kteří dokáží pět let za sebou komolit jméno poměrně známé skupiny a že většina těch lidí pracuje ve společnosti Musica Bohemica, s.r.o. =)

Největším překvapením je ale pěkné umístění "českého Elvise":

49. Zich Karel (396)

Oproti minulému roku sice Karel Zich klesnul o devatenáct míst, ale na člověka, který je sedmnáct měsíců po smrti, je to myslím docela kvalitní výkon! Co by za to třeba takový Pavel Vítek (69. - ale možná mu zrovna tahle pozice nevadí? =) dal?!

Myslím, že nebudu sám, komu tohle zjištění dodalo v dnešní době plné nejistoty trochu klidu a naděje. Je opravdu příjemné vědět, že v účasti v Českém slavíku nemůže intepretům zabránit ani smrt a že tedy Zichův jmenovec - Karel Gott - má velkou naději dotáhnout počet vyhraných Slavíků až na magickou stovku.

Bratři Koffolové

Vzhledem k tomu, že se už prakticky všude objevily recenze Bingriwingri, tak ani já nemohu zůstat stát stranou. Už dlouho mi nikdo nezkritizoval žádnou recenzi (asi proto, že jsem dlouho žádnou nenapsal =), a tak se nenápadně plížím ven z úkrytu. Nebudu vás týrat tím, jak to vypadá, když se člověk pro tuhle desku naivně vydá do běžného obchodu s CD, a raději zamířím přímo k popisu vyšetřovaného subjektu.

Na Bingriwingri jsem byl docela zvědavý, ale zase nemůžu říct, že bych čekal přelomovou desku – a nějak takhle to podle mě taky dopadlo, i když z českého pohledu možná přelomová je. Bratři Orffové dali dohromady pěknou, příjemnou, ale samozřejmě ne bezchybnou desku. Na některých připomínkách jsem se dokonce překvapivě shodnul (a na jiných ne =) s P.P. z NMM a to jsme se předem nijak nedomlouvali! =)

První úskalí pro mě bylo už to omílané označení "elektronický folk" a podobné slovní variace na dané téma. Folk souhlasí, toho je tam dost, ale kde je ta elektronika? Pečlivým poslechem jsem nakonec stopové množství objevil (možná mám v tomto směru posunutá měřítka?) a chápu, že ve větším množství by taky mohla rušit, ale i tak mi časté zmínky o elektronice připadají jako matení posluchačů. O Haydnově symfonii "S úderem kotlů" se přece taky nepíše jako o prvním breakbeatu. =)
Tohle sice není ani tak problém Orffů, jako spíš referujících novinářů, protože jinak proti celkovému zvuku nemůžu říct jediné křivé slovo a k náladě písniček se hodí, jenomže já jsem na základě "přípravné četby" čekal trochu něco jiného, a pak byl zaskočen.

Velkou záhadou je pro mně ovšem celá koncepce desky - tedy proč ji deska vlastně má. Z naprosto nesdělitelných důvodů mi celá spojovací idea Bingriwingri nesedí a připadá mi, že některé písničky na ni byly naroubovány násilím a že jim z toho zůstaly modřiny. A při zmínce o "kostrafónu" se mi otevírá v kapse i zavírací nůž, který nevlastním.

Stejně tak nejsem schopen určit, co přesně mi vadí v některých písničkách na zpěvu, ale prostě to není úplně ono. Místy jsem nesvůj skoro stejně jako při poslechu nahrávky svého vlastního zpěvu a to není myšleno jako lichotka. =)

Z toho, že mě nenadchla koncepce Bingriwingri, už se asi dá uhodnout, že mě více baví ty civilní a nekoncepční písničky a protože jsem příznivcem umírněného lokálního patriotismu, tak je pro mě hitem desky písnička Krnovská. Ta mi svou jednoduchostí a (zdánlivou?) nahodilostí připomíná Tom's Diner - i tím, jak postrádá jakoukoliv pointu. Tohle je destilovaná folkovitost!

Na závěr bych tedy poprosil paní (slečnu?) zapisovatelku, aby k důkazu A (Nanoalbum) připsala jako důkaz B i tuhle desku. Podle mě společně dostatečně prokazují, že koncepční desky s dějem nejsou dobrý nápad a že sci-fi téma to ještě zhoršuje. Písničky pak neposkytují dost místa pro souvislé odvyprávění příběhu a ten zase na oplátku - zřejmě z pomstychtivosti - překáží spontánnosti. Kdybych do toho mohl Bratrům kecat, tak bych se příště vykašlal na velké ideály a spíš se soustředil na malé písničky. Ty jsou totiž vážně fajn.

70%

Prej že rejže

Toulám se takhle servery českých periodik a zabloudím i na web časopisu Týden. Ale co to?! Nekrolog mrtvého hudebníka z klávesnice Jana Rejžka? Už zase?!
Já tedy Týden příliš podrobně nečtu, ale mám takový dojem, že tohle je snad třetí Rejžkův hudební nekrolog v řadě. To zavedli pravidelnou rubriku? A o čem bude Jan R. psát, pokud zrovna nikdo neumře? Nebo už mají v redakci v záloze nějaké opatření, aby se série nepřetrhla...? =)

No, nerozumím tomu.
Já neznám ani ty mrtvé hudebníky, ani jejich živé fanoušky, takže asi nejsem schopen posoudit jejich význam, ale opravdu se mi nezdá, že by mezi čtenáři Týdne bylo tolik lidí, kteří si ty články přečtou.
Tak pro koho to vlastně Rejžek píše? A dívá se ještě někdy dopředu nebo ho zajímají už jen bývali spolupracovníci STB (který máme rok po revoluci?) a mrtví rockeři? A byl Jan Rejžek v kině na Corpse Bride? =) A proč vlastně píšu o Janu Rejžkovi?

Samé otázky. Otázky, na které neznám odpovědi. =)

Drobná drzost

Zdá se, že po dvou týdnech pracovního stresu se zase můžu věnovat méně důležitým, ale zato zábavnějším věcem. Třeba kritizování. =)

A abych se dostal do tempa postupně, tak začnu zapomenutou poznámkou týkající se rozhovoru s Ivou F. v listopadovém Filteru.

---
Ono to tak funguje i u české pobočky EMI, kde má Libor Lisý na labelu Escape tu svoji partičku kapel jako Kryštof, Priessnitz, Here, EOST...

Je to tak. Zdá se mi, že je tu prostě všechno úplně v klidu. I když jsem měla smlouvu na čtyři desky, tak teď plánuju přestoupit právě do Čech na Escape.

Proboha proč?! Sen poloviny českých muzkantů je vydávat venku!

Já nevím, asi jsem úplně blbá nebo co. Mně to říkají všichni, že se takhle zblázním a všechno je mi jedno. Ale prostě to tak nemám.
---

Taky se nedivím, že se všichni diví, protože v Escape sice asi funguje rodinná atmosféra, ale naopak tam už několik měsíců (nebo spíše let? =) nefunguje web. Co jsem zaslechl, tak se "pracuje na novém", ale snad by neměl být až tak velký problém alespoň opravit ty vadné linky.

Label samozřejmě nestojí na kvalitě webu, ale jak funguje label uvnitř se zvenku těžko hodnotí a navenek to tedy rozhodně není žádná sláva.