Už se mi nahromadilo nějak hodně poslechnutých desek, takže je asi nejvyšší čas udělat z nich nějaký textový "dump". =)
Sice jsou to spíš takové stručné "první dojmy", ale to už jsem si nedávno vnitřně zdůvodnil jako jediné správně řešení, takže pojďme do toho:
Moby: Hotel (2005)
Majitel jednoho z nejnevýraznějších hlasů na světě se rozhodl, že se tentokrát obejde bez hlasových samplů a skoro celou desku nazpíval sám. (Buď ho k tomu dohnali hudební teoretici, kteří ho šikanovali pod záminkou toho, že zneužívá odkaz černošské hudby, nebo ho to prostě baví. =)
Trochu problém je, že to zní jako takové odlehčené kytarové disco - prostě to pohodově hraje a jsou tam i pěkné některé nápady, ale není tam nic, co by mě sebralo. Jenomže vlastně musím příznat, že poslední věc, kterou jsem od Mobyho bral, bylo "I'm Feeling So Real" a "Into the Blue", takže to není až takové překvapení... =)
Róisín Murphy: Sequins EP (2005)
Weird! Tohle je snad ještě zběsilejší než původní Moloko.
Asi by bylo zahodno se trochu rozpsat, ale prostě nemám slov. =)
Télépopmusic: Angel Milk (2005)
Tohle je takový drobný námět k zamyšlení o názvech skupin a jejich vlivu na očekávání případného posluchače - já jsem si podle názvu původně myslel, že to bude skupina, která hraje nějaký retro-pop ala Vladimir Cosma, ale realita vypadá trochu jinak.
Nejvíc mi připadají jako chybějící vývojový článek mezi Björk a Hooverphonic.
Od Björk by se dal vzít způsob zpěvu, vícehlasy a hlavně harfa (proč se vlastně v pop music nepoužívá častěji?), Hooverphonic zase připomíná to občasné střídaní zpěváků (žena/muž), ale hlavně zapojení orchestru jak z Jackie Cane (myslím album).
V každém případě je dost drzý gag, když se v "Love's Almighty" začne zvuk orchestru hroutit a ozve se "stop, stop, stop!" a po krátké pauze "ok, start again" a jede se dál.
Laurent Garnier: Cloud Making Machine (2005)
LG mě nikdy nezaujal natolik, abych si poslechnul celou desku, ale proč neudělat výjimku?
Tak asi proto, že deska složená z ploch analogových syntezátorů pro mě není moc zábavná. Možná je to teď nějaký trend =), ale ty staré syntezátory mi prostě nesedí (rozhodně ne v téhle formě) a ani tenhle analogový Badalamenti mě zatím nepřesvědčil. Asi by se to víc hodilo do filmu, ale na samostatný poslech to není.
Mogwai: Happy Songs For Happy People (2003)
Britská (skotská?) kytarovka bez zpěvu? To je jako nealkoholická whisky!
Asi to bude podobný případ, jako OTK - znalci je chválí, ale já se tam nemám čeho chytit.
Handsome Boy Modeling Club: White People (2004)
Producentská deska. Tedy je dost pestrá, prakticky každou písničku zpívá někdo jiný. Dokonce leckdy se během jedné písničky prostřídá několik vokalistů. Píšu vokalistů, protože to není jenom zpěv. Koneckonců mě k desce přivedl ten chlapík, co rapuje na první desce Gorillaz (Del The Funky Homosapien). Jo a taky tam zpívá "polozapomenutý" =) Mike Patton (původně Faith No More, dneska těžko říct =).
A kdyby asi čtvrtinu stopáže desky nezabíraly těžkotonážní parodie na TV seznamku v americkém stylu, tak by se mi deska možná i líbila jako celek.
Takhle se nemůžu rozhodnou a šílená kombinace Vivaldiho Čtvero ročních období a "Funk Soul Brotha" (a spousty dalších věcí) v "Rock And Roll (Could Never Hip-Hop Like This)" to všechno nezachrání. =)
Laika: Wherever I Am I Am What Is Missing (2003)
Je to zajímavější, než jak si Laiku pamatuju z doby kolem roku 1997, ale je možné, že je to jenom můj dojem způsobený zkreslením dat v archivu. =)
Stejně mi ale pořád připadá, že by jednotlivé písničky mohly být pestřejší. Jedna od druhé se tedy liší, ale během písničky mi chybí nějaký "dramatický oblouk".
Zn: více poslechů! =)
Belle & Sebastian: Dear Catastrophe Waitress (2003)
TOHLE je skupina, kde název ladí s hudbou! =) Easy-listening retro.
Druhá věc je, že staří Cardigans mi v podobné kategorii připadali lepší, ale třeba to je jenom tím, že Cardigans mají Ninu Persson, kdežto tady to zpívá nějaký maník (nechce se mi hledat jméno a tohle je blog, takže to můžu flákat =).
Žádné komentáře:
Okomentovat