2005-03-24

Latest load

Fischerspooner: Odyssey (2005)

Takže tohle je ten electroclash, jo? Čekal jsem to horší! =)

Z předchozí desky jsem toho moc neslyšel (totiž jen asi tak 2 tracky), ale nepřipadá mi, že by došlo k nějaké revoluci.

Pořád tam slyším automatického bubeníka z bazaru a zvuky, které by při troše snahy mohl vyloudit i Commodore 64. (Zdravím všechny uživatele! =)

Jinak je ale Fischerspooner relativně neškodná parta a rozhodně na mě působí klidnějším dojmem než "czeski przebój" The Nihilists. Asi to je hlavně zpěvem, který je takový civilní, a většinou tam nikdo neječí. =) A vůbec to působí tak jednoduše, přehledně a přímočaře.

Ale abych je tak moc nestíral, tak nástrojový rejstřík se rozšiřuje, nějaké smyčce a podobné věcičky se tam taky občas objeví. A hlavně je docela poslouchám, takže se nebudu dopouštět žádných drzostí.


Joss Stone: Mind Body and Soul (2004)

Před mediální propagací v duchu "tohle musíte slyšet" se mi úplně nepovedlo utéct. =)

S touhle deskou mám problém - ona totiž Joss prostě umí zpívat, ale zatím to jde mimo mě. Je to na mě příliš dokonalé, než aby se mě to dotýkalo, a současně příliš tradiční na to, aby to bylo zvukově zajímavé. Prostě soul a spol.

Jinak se to ale poslouchá dobře. Kdyby byla příbuzná Norah Jones, tak bych se vůbec nedivil.

Taky je vidět, že se do ní vydavatel nebojí investovat (no bodejť!), takže má na Spoiled moc pěkně udělaný klip, kde do sebe zpomaleně bourají protijedoucí auta a řidiči se pomaličku míjejí vzduchem v mraku střepů z rozbitých předních skel. Krása!


Lali Puna: Tridecoder (1999) (a jiné =)

Když už pořád narážím na německý label Morr Music, tak bych to asi měl trochu rozvést, i když mám několik let zpoždění.

Zkrácená verze: Lali Puna je prostě popovější verze The Notwist. Tečka.

Ale to je asi stručné až moc. =)

The Notwist je rockovější a rozervanější, Lali Puna je spíš popovější a klidnější, není tam tak cítit napěti, ale spíš poklid. Podobnost pak vyplývá asi z toho, že členem obou skupin je Markus Acher.

Pokud vím, tak Lali Puna vznikla v Berlíně, ale asi se nedá jednoznačně říct, že by to byla německá skupina. Třeba zpěvačka s něžným hlasem Valerie Trebeljahr je na rodilou Evropanku trochu moc žlutá =), takže je vidět, že globalizace zuří ze všech sil.

(Na tomto místě bývá ještě vhodné do recenze zařadit pasáž o tom, že by je klidně mohla hrát česká rádia a že rozhlasoví dramaturgové jsou ignoranti, ale proč vlastně...? =)

Emiliana Torrini: Fisherman's Woman (2005)

Mohlo by se zdát, že LOTR jako film přes veškerou snahu dokázal jenom splnit svou povinnost tím, že ilustroval to, co už všichni znají z knihy, ale nepřinesl už nic navíc. To ale není pravda, protože kromě toho mě seznámil s Emilianou, takže nějaký přínos to mělo. =)

Hodně decentní deska. Skoro a capella, jenom typický nesmělý hlas, který by mohl vysvětlit, proč je v češtině slovo "děvče" středního rodu.


Feist: Let It Die (2004)

No asi se ze mně fakt stává folkař!

A zřejmě za to můžou The Kings of Convenience, protože Versus byla docela zajímavá "folkotronická" deska (vlastně se mi zdá, že to byl vůbec výborný propagační materiál pro více účastníků - rozhodně Röyksopp a Four Tet), a tak jsem si pak poslechl i jejich tradičnější folkoviny (podle všeho jsou Simon a Garfunkel už nějakou dobu mrtví, protože jinak by se ještě nemohli znovu narodit a touhle dobou působit v Norsku), kde Feist hostovala, a teď jsem tady, u její sólové desky.

(Ehm, její křestní jméno je Leslie?!)

Po pravdě řečeno to asi není to úplně čistokrevný folk.

Já bych tam totiž nečekal francouzštinu s harmonikou nebo xylofon a v pozadí kvíkající syntezátory. Ale kdo by se odvážil stěžovat na to, že je deska pestřejší?


The Chemical Brothers: Push the Button (2005)

Tohle jsem si nechal trochu odležet, ale moc mi to nepomohlo - pořád mám takové smíšené pocity.

Vlastně mi totiž na té desce vadí pořád ty samé věci, které mi u Chemiků vadily už od jejich počátku - to že je to leckdy příliš monotónní a každý motiv je na můj vkus často příliš roztažený do délky, jenomže dřív mi to připadalo jenom jako drobný nedostatek.

I teď se mi některá místa na desce líbí, jenomže se pak vždycky ukáže, že to naprosto stejně pokračuje několik dalších minut. Jenomže objektivně vzato se jejich způsob "výstavby" tracků zase tak moc nezměnil, takže ten rozdíl ve vnímání asi musí být na mojí straně, ale fakt nemám tušení, v čem to přesně je.


Orgy: Candyass (1998)

Tak tohle je asi nejblíž, kam se dostanu k metalu. =)

Kdysi jsem od Orgy něco zaslechl a pokud si vzpomínám, tak jsem si je zařadil mezi "elektronický nářez, jde to", takže když jsem narazil na tuhle desku, tak jsem to s nima zkusil.

Při bližším průzkumu jsem zjistil, že to není čistokrevná elektronika. Spíše by se dali popsat jako mix metalu, Nine Inch Nails a EBM. Na rozdíl od NIN to ale moc nekomplikují, ani neexperimentují se strukturou, místo toho do toho prostě řežou. =)

Asi to je trochu jednostrunné (tím nemyslím vybavení kytar - tam nedostatkem určitě netrpí =), ale copak se dá odolat skupině, jejíž nejúspěšnější písničkou je cover Blue Monday? =)

Okomentovat