2005-03-31

Dva filmy, dva přístupy

Shodou okolností se zvolna sunou do kin (zatím amerických) dva filmy podle knížek, které jsem četl. Konkrétně je to Stopařův průvodce Galaxií (Douglas Adams) a Fotbalová horečka (Nick Hornby).
Obě knížky mají společné to, že jsou anglické a že je to na nich zatraceně poznat. Co se týká filmů, tak mají společné to, že se točí za americké peníze a tím podobnost končí.
Stopařův průvodce se točí většinou v Británii, má ho na svědomí britský štáb a herci jsou národnostně smíšení. Sice mi pořád není úplně jasné, proč se z Forda Prefecta stal černoch, ale jinak to zatím vypadá poměrně optimisticky - totiž že by se autoři filmu měli držet ducha knížky.
U Fotbalové horečky to vypadá o dost jinak. Pardon - napsal jsem "fotbalové"? Ona se ta knížka v originále jmenuje Fever Pitch, film se jmenuje stejně a jako autor námětu je uvedený Nick Hornby. Ovšem bude o baseballu. Znáte to: Boston Red Sox, USA a romantická komedie.
Pokud tu knížku neznáte, tak to možná ještě pořád vypadá jako relativně neškodný zásah, ale ta knížka není romantická ani komická. Horby ji pojal jako svůj životopis prostřednictvím fandění Arsenalu (Londýn). Je to neurčitá koláž ze žážitků z různých zápasů, výher a hlavně proher, rvaček, postřehů, úvah a poněkud rezignovaného životního postoje.
Nemůžu popřít, že se v knížce vyskytují i ženy (celkem asi tři =) a přibližně jedna kapitola je věnovaná tomu, jak se Hornby povětšinou neúspěšně snaží skloubit osobní život s fanděním. To je přibližně dvacet stránek, takže nemám ani to nejmenší tušení, jak je z toho možné vytvořit film.

Tohle všechno je zatím záhada, ale aspoň v jedné věci už mám jasno - proč baseball, Boston a USA. Samozřejmě kvůli amerického publika. Americké publikum nemá zájem o nějaký pitomý soccer, špínu Londýna a anglický přízvuk vůbec. Možná to sice naštve pár Angličanů, ale Američané budou spokojenější a zbytek světa přijde tak či tak.
(Vlastně je pro mě velkou záhadou, že všechny natočené verze Tří mušketýrů se odehrávají v historické Francii. Vždyť to je pro Američany příliš vzdálené téma! Nestálo by za to děj přesunou alespoň na Divoký západ? Moment - určitě ještě nikdo nic takového nenatočil?)
To je všechno logické, každému je bližší něco, co už zná. Háček je v tom, že všichni víme (víme? =), že v Evropě to takhle separatisticky nefunguje. Samozřejmě nějaké bariéry tu jsou a je jich taky poměrně dost, ale filmy (alespoň ty úspěšné) překračují hranice, lidé se na ně dívají a - světe div se - jsou rádi, že se dozvídají něco nového o zahraničí.
Tohle všechno se většiny Američanů netýká. Proč taky? Média je utvrzují v pocitu, že "I'm #1 anyway, so why try harder?" a zbytek světa je jim ukradený. A tak vzniká klasický příklad začarovaného kruhu. O zahraničí nemáme zájem, protože o něm nic nevíme. O zahraničí nic nevíme, protože o něho nemáme zájem.

Sice jsem začal od filmů, ale řekl bych, že u jiných oblastí to funguje stejně a tím pádem se to týká i hudby. Evropou prošla a odešla "taneční hudba" a do USA z ní došly sotva lehké vlnky, naopak americký vývoz hip-hopu, zdá se, funguje docela dobře.
(A ano - uznávám, že tohle všechno si vlastně bez důkazů cucám z palce, protože jsem v USA nebyl, ale koneckonců Noam Chomsky taky všude nebyl, spřádá teorie na základě informací z médií a nijak mu to nevadí. =)

Teď už si jen zbývá počkat na odpověď, jak budou oba filmy úspěšné v kinech. Amerických, samozřejmě. Zbytek světa totiž přijde tak či tak - tak jako o pár odstavců výše a kdykoliv jindy ve dvacátém století.
Bohužel mám takové tušení, že pragmatismus to zase vyhraje.
Okomentovat