Siła sióstr [šiua šjustr]

Asi to teď bude vypadat, že se furt jenom dívám na klipy v televizi (a navíc polské =), ale to jsou všechno pomluvy a to, že začínáme u televize, je jenom náhoda. Někde se prostě začít musí.

Tak tedy sedím u TV, náhodně přepínám hudební kanály a snažím se vyhnout Ricky Martinovi, Mariah Carrey a Eminemovi.
Hm, tohle už jsem myslím viděl. Taková minimalističtější a trochu popovější verze Massive Attack, sympatická slečna (imho, samozřejmě =) a moc pěkně a stylově čistě udělaný klip s nějakými těmi počítačovými efekty. Hm, "Sistars: Inspirations" - neznám... Minule jsem ten klip myslím viděl na polské Vivě a teď... ale ne, to je blbost, to by muselo být slyšet ve zpěvu a ten byl dokonale anglický.



A tak jsem se zkusil podívat na webu - a fakt!
Sistars (si-Stars - rozumíte? =) jsou prostě polská skupina, která má v Polsku hromadu fanoušků (a webových stránek), velmi nečeskou ctižádost prorazit do zahraničí a dojem, že hraje r'n'b. Tím stylem si tedy nejsem úplně jistý, ale dejme tomu, že ten klip třeba není typickým reprezentantem celé desky.
(Mimochodem přes fanouškovské stránky se na něj dá najít link - bohužel je to 20 MB zhoršené obrazové kvality s hodně utlumených zvukem.)

Jsem docela zvědav, jak jejich pokus o dobytí západoevropské hudební scény dopadne, ale moc velké šance jim nedávám - komu z východního bloku (kromě tATu a Ruslany) se něco takového povedlo?

V každém případě je to ale zajímavé srovnání s českou scénou. Marně totiž vzpomínám, k jaké české (a aspoň trochu známé) skupině bych mohl Sistars hudebně přirovnat a nikdo mě nenapadá. Asi prostě nic podobného nemáme...?
Tak co aspoň obrazová složka? Tady to srovnání taky nebude žádná sláva. Nejvíc se tomu blíží zřejmě Victim Is Another Name for Lover od Sunshine, ale kdybych měl slovo "blíží" vyjádřit v procentech, tak nad 60 % bych asi nešel. Mimochodem kdo a kde ten klip Sunshine vlastně točil? =) (Ale to je vlastně jedno, protože nominaci na Anděla má třeba i Voda živá, která technicky vypadá, jako by se to točilo na trochu lepší VHS.)
A to nemluvím o tom, že Sistars jsem vybral jen tak namátkou, protože polských klipů (totiž teledysków =) je spousta a přinejmenším technicky jsou na tom v průměru o kus lépe než české.

Stručně řečeno to srovnání pro nás vyznívá docela hrozivě. Dá se to samozřejmě svést na to, že Polsko je větší a tím pádem mají tamzemské hvězdy na všechno víc peněz, ale nejsem si úplně jistý, jestli s tím vystačíme. Mám takový dojem, že v polských televizích obecně je mnohem více hudby než v těch našich a - považte! - dobře tam zpívají i účastníci televizních soutěží. =)
Takže ve kterém století vlastně platilo, že co Čech, to muzikant? Nebo máme naopak moc muzikantů a málo publika? =)

(Mimochodem alespoň ten závěr textu je srovnatelný s Polskem. Kdykoliv totiž ČR dosáhne nějakého kulturního nebo sportovního úspěchu, tak polské internetové diskuze zaplaví věta "Když to jde v Čechách, tak proč to nejde u nás?!". =) V hudební kategorii teď ovšem bohužel vedou na body "nasi pólnocni sąsiedzi".)

Špatně cílená provokace

(beze slov =)

Když tak jeden sedí v sauně

(to pak vymýšlí nejrůznější hlouposti)

Při pohledu na blíže nespecifikovaný symbol tetovaný na rameni jednoho kolemsesprchujícího mě napadla následující hudební hádanka: „Víte, která kapela / osoba použila jméno jednoho konkrétního alba jako název svého vydavatelství, a zároveň podle jistého (jiného) vydavatelství pojmenovala svoji kapelu?"

Jak se jmenovalo toto vydavatelství, a kdo byli členové zmíněné kapely?“

Anketní emaily se správnou odpovědí zasílejte na adresu: brhml@post.cz.

Přestože ke slosování došlých hlasů nejspíš nikdy nedojde, neuvádějte prosím vaši odpověď do komentáře k tomuto článku =)

Ohlasy písní recenzentských, aneb několik zastavení na cestě z planety Pluto k Fru Fru...

Psát recenze na hudební CD ve dvou lidech sebou nese mimo jiné i riziko že výsledný produkt bude nejspíš delší než je únosné...

Následující text lze brát jako běžný „trailer“ ke zmíněné recenzi, obsahuje však výhradně exkluzivní (rozumněj v samotné recenzi nevyužitý) materiál... =). Mimoto se pohybuje někde na okraji detektivního žánru, pracuje totiž s hledáním motivů a pohnutek “pachatelů” samotných…

***

Zastavení první, v Brně na Musilce, kde se 15.4.1998 odehrál křest druhého CD kapely Pluto. Kmotrem nahrávky nebyl nikdo menší než enfant terrible brněnské scény Jiří Kolšovský. Pokud si dobře pamatuji, tak při vlastním křtu řekl něco o tom, že nástupci už předběhli úroveň své mateřské kapely.

27.9.2000, na scéně opět Pavel Fajt a Pluto, pro změnu v Ostravě v Parníku: Nadšení z koncertu, které ostře kontrastovalo s atmosférou v kapele. Ta vyplynula z následné diskuze s jejími členy. Poprvé byly otevřeně slyšet názory, že to už dál nemá smysl, a CD „Tři“ je pravděpodobně poslední. Přitom nové písně zněly víc než slibně, a i v demo kvalitě, ve které se zachovaly, mají své kouzlo. Jak vyplynulo později, hlavní třecí plocha v kapele byla po ose Fajt-Bartoš.

Co následovalo se pravděpodobně muselo stát. Na troskách planety Pluto vznikla hudební sekce Těch Syčáků (duo kytara Zavadil - basa Fröhlich), Pavel Fajt zařadil na Autopilota, Petr Zavadil se také objevil v sestavě Václavkových VRM, a pak právě kapela Fru Fru, tehdy ještě Serious.

Následuje poslední zastavení, které poodkryje atmosféru, která pravděpodobně v poslední fázi existence Pluta v kapele panovala. V této době vzniklo několik melodicky velice silných a „vyklidněných“ písní jako Eskymácká, Dech a Tři sloky. O tyto jsem, v době kdy už bylo jasné že další společná nahrávka Pluta nevznikne, projevil zájem. Pavel Fajt na dotaz odpověděl něco ve smyslu, že „...tyto písně navždy zůstanou v srdcích vás, našich milých posluchačů...“. Při jednom z následných koncertů Těch Syčáků jsem se o mé snaze zmínil i Petrovi Zavadilovi. Nejvíc ho zajímalo, co prý mi na to řekl Fajt. Při mé odpovědi se jen pousmál.

Proto se zdá být celkem pochopitelné, že se Václav Bartoš neobklopil žádnými „veterány“ scény, ale že vsadil na dravé mládí a sám se ujal role „uměleckého“ vedoucího, který drží vše pevně v rukou...

***

Vlastní recenze k nalezení zde.

Historie není co bývala

Včera jsem si na dobrou noc na chvíli pustil svůj oblíbený hudební kanál - rakouské GoTV. Už jsem tu o něm myslím kdysi psal a od té doby se nic podstatného nezměnilo, protože je tam pořád možné vidět a slyšet docela slušné množství indie skupin i Indie Chart - ale to trochu odbočuju.
Zrovna běžel pořad "Hosted by ...", kde různí hudebníci vybírají a komentují své oblíbené klipy. Chlapíka, který tam byl včera, jsem sice neznal, ale vybíral docela fajn věci.

Až došlo na Born Slippy od Underworld.

Asi si umíte představit, co k tomu říkal: "skvělý track", "Trainspotting", možná i "hymna devadesátých let" (detaily jsem zapomněl). Pak pustili klip. Ale sakra co to je?!

Místo klasické klasiky se na mě z TV začal sypat (po jednotlivých beatech) nějaký opravdu nudný remix (tak 2003?). Proč mi to dělají a radši nepustí originál? Tohle (vyslovujte tónem, který máte obvykle rezervovaný pro nález mrtvé myši ve spíži =) by se hitem nikdy nestalo, vždyť z originálu tam je slyšet snad jenom zpěv a celá původní gradující konstrukce je fuč! Kam se poděla úcta k originálu? No, že se vůbec ptám...

V tu chvíli jsem si totiž uvědomil, že tu originální verzi jsem jako klip neviděl už nekolik let. Vždycky, když na Born Slippy v nějakém pořadu dojde řada, tak teď pouštejí tenhle remix! (Pokud to tak v nějaké TV nefunguje, tak sorry, ale já jsem se s tím nesetkal.) Nevím, kdo přišel s tím nápadem, že se udělá remix a nová verze klipu, která se dá k dispozici všem televizím, ale rád bych ho dodatečně proklel. Když ten remix vyšel, tak jsem to nebezpečí podcenil (jinak bych tehdy zahájil protestní hladovku nebo tak něco =), ale teď to vypadá, že tím dokonale zabili ten originál. Takhle nenápadně se drolí pilíře devadesátých let (a já tam byl!) a pomalu se přepisuje historie. Nakonec by se mohlo stát, že až dojde řada na retro devadesátých let, že už je sám nepoznám! =)

Ale aspoň už mám přibližnou představu o tom, jak se cítili staří fanoušci Elvise, když si gramofirma objednala remixovou desku... Nebylo to nic moc.

Pražský anděl

Byl jsem tam!
Původně jsem se chystal, že z DM hned v úterý napíšu pořádnou reportáž, jenomže během úterka jsem musel (no... kdybych byl dost tvrdý, tak bych nemusel =) o koncertu postupně vyprávět různým lidem tolikrát, že mě úplně přešla chuť ještě něco psát. Navíc o tom koncertu přece stejně napsalo (nebo ještě napíše? - doufám, že nejsem poslední =) spousta dalších lidí, takže co bych tak mohl napsat, aby to přineslo i nějaký nový pohled? Asi nic, ale na to kašlu! =)

Sazka Aréna
Na MS v hokeji jsem nebyl, na žádném velkém koncertu taky ne, takže jsem v naší nepropagovanější hale byl poprvé. Bezpečnostní a lístková kontrola byla poměrně rychlá, takže jsme mrzli jen pár minut a už jsme byli uvnitř. No není to nejhorší, říkal jsem si, ale vzhledem k těm sloganům "nejmodernější aréna v Evropě" jsem asi čekal ještě něco víc. Například asi pět minut jsem se marně snažil najít místo, kam bych odložil svou zimní bundu (mám rozměrnou péřovku vhodnou do vysokohorského prostředí a tenhle víkend mi během cestování opravdu přišla vhod). Nakonec jsem ty "přenosné šatny" našel, ale to už byly několik minut plné a zavřené, což mě nepotěšilo už vůbec a co jsem tak zaslechl v okolí, tak jsem nebyl sám. No nic, bunda musí do hlediště se mnou, snad se na sedadlo vejdeme oba.
Místa na sezení i s bundou opravdu moc nebylo, ale jinak je ta hala velká fakt dost! =) My jsme měli místa v pravém rohu, kde boční tribuna přechází v tribunu za brankou, a když jsem pozoroval malé vzdálené postavičky techniků, jak pochodují po pódiu a kontrolují všechno možné, tak jsem se i já, ateista, začal modlit, aby při koncertu byla pořádná projekce. (Možná to je divné, ale tentokrát jsem dopředu nic o koncertu nestudoval a šel jsem naprosto teoreticky nepřipraven - tedy pokud se nepočítají zkušenosti mnohaletého umírněného fanouška. =)

The Bravery
Chlapci nastoupili přesně podle plánu ve 20:00. V té době už byla hala slušně zaplněná (70-80 %) a oni se do toho pustili s vervou (Ashcroft not included). Hlavně zpěvák (nechce se mi hledat jméno) tomu dodával dynamiku - buď se bolestně svíjel zavěšený rukama na stojanu s mikrofonem, nebo se komíhal v podivně přihrbeném postoji ("nad ní stál otec se sekerou v ruce" =), nebo zběsile pobíhal z jedné strany pódia na druhou (nejméně jednou sebou taky praštil o zem a chvíli tam ležel =). Bohužel tam The Bravery byli přece jenom jen jako předskupina, takže měli k dispozici jen přední část pódia (vzadu už čekalo zakryté vybavení pro hlavní hvězdy večera) a vůbec museli překonat ty klasické drobné předkapelové ústrky, a tak sice zanechali kladný dojem, ale kromě předních řad na stání nikoho vyloženě nestrhli. Po půlhodině poděkovali, popřáli hezký večer a zmizeli. Další půlhodina patřila zase technikům, kteří odvlekli vybavení The Bravery, stáhli ze scifi stojanů na syntezátory plachty, a pak nás 20 minut napínali tím, že nedělali nic podstatného, kromě toho, že natahovali čas, aby mohli DM v zákulisí ještě povinně poklábosit s TV štáby.

Depeche Mode
Chviličku po deváté to začalo. DM nastoupili posílení o bubeníka (pochopitelně) a klávesáka (trochu nepochopitelně, mohli zkusit nějaký sequencer =), ale bohužel bez sboristek. Ale co, poslední deska je takový návrat do 80s, tehdy sboristky taky nemívali, takže to je asi správně.
Musím se opakovat, ale ta hala je fakt velká! Furt to bylo daleko a projekce nikde! Jen vlevo nad pódiem visela podivná kovově vyhlížející koule, na které většinu času blikaly nápisy s různými nápisy nebo která svítila dvěma očima / reflektory. Ovšem zatímco DM hráli A Pain That I'm Used To, tak já jsem nervózně sledoval, jestli třeba nepromítají něco aspoň na to velké plátno s peříčkovým maskotem desky. Nepromítali. Začínal jsem propadat panice. Teprve po první písničce plachtu spadla a začala projekce. Zaplať příroda! =)
Ale abych to trochu zkrátil - ve skutečnosti se promítalo na šest pláten umístěných v laškovných úhlech kousek od sebe (ve dvou řadách po třech), ale začínalo se pěkně umírněně na jedno a teprve s dalšími písničkami se počet používaných pláten zvyšoval. To bylo asi rozumné, protože to byl aspoň prostor pro nějakou gradaci, ale bohužel mi projekční plátna stejně připadala trochu menší, než by bylo pro potřeby Sazka Arény vhodné. Tak třeba někdy příště přikoupí více látky... =)
Jako druhou písničku DM vybrali John The Revelator a na chvilku mě napadlo, že chtějí zkusit trochu drsněji vtip a pěkně podle originálního tracklistu postupně odehrát celou novou desku, ale z toho mě vyvedla třetí písnička, klasika Question of Time. Nakonec se toho z nové desky odehrálo poměrně hodně, ale docela mě překvapilo, jak se výběr těch starších věcí shodoval s písničkama, které byly ke slyšení minulý týden v TV v tom záznamu Gahanova koncertu v Paříži. Kdo teď asi má v DM rozhodující slovo při výběru písniček? =) Naštěstí i "božský Dave" potřebuje občas pauzu, a tak čas od času došlo i na gorovky. Teď mě vlastně napadá, že Martin Gore jako jediný narušil obvyklé kostýmové tradice - zatímco Gahan nastoupil v tradičním saku a vestě, aby se se stoupající teplotou mohl postupně svlékat, a Fletcher dodržel svou umírněnou image, tak Gore se objevil v podivné čepici (?) s černým čírem a na zádech měl černá křidélka. Ale trocha extravagance na scéně neškodí, ne? =) Martin zazpíval nejprve Macro (kde mimochodem Gahan v refrénu přizvukoval!), ale zdálo se mi, že tahle moje oblíbená písnička v hale tak nevyzní, a pak ještě poměrně očesaný Home (orchestr totiž na scéna chyběl =). S tím asi souvisí moje poslední kritická připomínka - všechny ostatní písničky zněly kromě předeher skoro stejně jako na desce – tedy až příliš jako na desce. Mám dojem, že na posledním turné s Wilderem se aranžmá měnila trochu víc, ale teď asi dostala přednost "věrnost originálu". To je na jedné straně docela fajn, ale na druhé straně, víte, já ty písničky už docela znám a nějaké to oživení bych uvítal.
Jinak všechno šlapalo tak, jak mělo - Gahan zpíval falešně jen trochu =) a postupně došlo na všechny singly z Violatora, jenom já jsem se mezitím pral se svou zimní bundou. Teprve když koncert gradoval a i náš sektor povstal, se mi ji povedlo namotat za sebe na sedadlo a konečně se úplně soustředit na hudbu. To už přišla na řadu největší klasika - Personal Jesus, Enjoy the Silence a podobně. Jako přídavek si Gore nechal Somebody (mimochodem pořád nechápu, proč je Gahan braný jako hlavní hvězda skupiny) a nevyhnutelně (kvůli názvu =) došlo i na prehistorické Just Can't Get Enough (opět i s původními archaickými zvuky z roku 1981 =).
Pak už jen tradiční Everything Counts, Never Let me Down Again (když jen tak napíšu, že všichni lidé v hale vlnili rukama nad hlavou do rytmu, tak to zdaleka nevystihne, jak neuvěřitelně to vypadalo na místě - "Baníčku my jsme s tebou!" =) a pro mě trochu překvapivě závěrečná Goodnight Lovers, kterou Gore s Gahanem odzpívali na konci mola jako duet. Pak se jako bratři vzali za ramena a společně se uklonili (pěkné gesto – „na ty fámy o autorských neshodách zapoměňte!“ =), pak se klaněla celá pódiová sestava, a pak byl konec. I pro mě, protože ráno jsem musel na vlak směr Ostrava (a naštěstí to nebylo Pendolino =), a tak jsem už nešel na žádnou afterparty.

Účet s hostinským
Byl to prostě povedený koncert, k úplně spokojenosti mi chyběla jenom o pár desítek metrů jiná pozice v hledišti, ale na druhou stranu - co si asi říkali lidé na horní galerii za brankou, kteří byli naopak ještě o pár desítek metrů dál?
Taky mě napadla kacířská (nebo pragmatická – ale možná to je totéž =) myšlenka, jestli platí přímá úměra mezi cenou lístku a zážitkem z koncertu. No, když si vybavím různé povedené koncerty českých skupin, kde mě lístek stál zhruba šestinu, tak je jasné, že přímá úměrnost to nebude, protože tolikrát lepší to prostě být nemohlo, ale ať už se umělecký dopad nebo kvalita koncertu měří v čemkoliv, tak tohle byl rozhodně dobrý koncert a jsem rád, že jsem tam byl. =)

Klopýtám v Rejžkových stopách

Ještě nedávno jsem tady rýpal do nekrologů Jana Rejžka v Týdnu a najednou mám nutkání se přidat.

Bohužel je asi typické, že teprve tento týden, kdy se objevila zpráva, že Jiří Cieslar zemřel, jsem si uvědomil, jak málo jsem o něm věděl, a přitom jsem četl tolik jeho článků! Přiznávám, že jeho domovské Literární noviny jsem vždycky míjel (jen čas od času jsem četl o nich =), a tak mám učitě zkreslený pohled, ale připadalo mi, že třeba právě vedle notoricky známých televizních katů Rejžka s Justem působil Cieslar v médiích zbytečně až příliš nenápadně. (Alespoň mě potěšilo, že Jan Rejžek teď Cieslara označil za našeho největšího filmového kritika a další pěkný článek napsal Ondřej Štindl.)

Schválně se podívejte do archivu Reflexu - Cieslarovy texty nebyly obvyklé "recenze filmů" a nebyly cool, ale zato šly do takové hloubky, že jsem často žasnul, protože opravdu umožňovaly vidět ty popisované filmy novýma očima - a to dokonce i ty filmy, které jsem ani neviděl! =)
Protože jsem Jiřího Cieslara neznal, tak těžko můžu napsat, že mi bude chybět, ale vím jistě, že jeho články mi chybět budou.

Přitom by mě docela zajímalo, co v poslední době říkal třeba na "sedmý film Woodyho Allena"* nebo co by doporučil ke shlédnutí z Filmového klubu - a hlavně jak by ty filmy rozebral na nejdrobnější součástky, ale toho už se bohužel nedočkám.

***

Ale když už jsem utekl k filmu, tak si teď nemůžu odpustit reklamu právě na ten Filmový klub, protože pokud jste ještě neviděli Adaptaci, tak teď ve čtvrtek prostě musíte! Kdy jindy můžete vidět takhle velkorysý scénáristický remix knižní předlohy a současně film, který se v průběhu děje sám píše?
Pravda, spousta lidí má problém vyrovnat se s tím, že celý film postupně buduje křehkou atmosféru, aby ji mohl v závěru s šíleným úšklebkem rozmetat, protože "tohle je jen film a celé je to vymyšlené", ale já vás varoval! =)

Kdo nevěří ať tam... Ferment

Ferment (http://www.ferment.pl/) je polský hudební časopis, vycházející v polsko- německo-anglické verzi. Jeho aktuálního číslo 3/2005 vyšlo poprvé také v čestině. Úplnou náhodou jsem ho objevil v trafice. Není to však hudební časopis v klasickém slova smyslu, je to spíš papírový obal velikosti vinylové desky obsahující hudební CD opatřené obsáhlým textovým materiálem, v několika jazykových mutacích. Tuhle strukturu mají prý patentovanou...

Aktuální číslo obsahuje nové album „El Sabor de la Tradición“ kubánské kapely „Septeto Nacional Ignacio Pineiro“. K vidění byli na loňských Colours of Ostrava, a přestože jsou mé hudební chutě jiné, celkem se mi líbili.

Neberte to za ty prachy...
(195,-)

Pozor, Vizina! (a jiní pánové)

Kdybych si býval dal novoroční předsevzetí, že nebudu dělat chytrého, tak bych byl právě na nejlepší cestě ho porušit, ale já jsem naštěstí žádné nedal, takže... =)

Dnes došlo na Tuczňákova slova a v Lidových novinách se objevil ohlasový článek Petra Viziny, který reaguje na už klasický rozhovor (doba je rychlá a cesta ke klasičnosti krátká =) s Michalem Nanoru (nebo michalem nanoru? - budu si to fakt muset ujasnit).
Kromě jiného za mě Petr Vizina formuloval myšlenku, která mě napadla už při čtení toho původního rozhovoru. (Tedy já jsem si ji formuloval taky, ale ne tak stručně. =)

"Navíc, nepominutelný počet čtenářů od recenzí skutečně čeká, že se něco dozvědí a budou moci s názorem recenzenta polemizovat, což u textu, který má v první řadě zprostředkovat pisatelův pocit nebo náladu, vlastně nelze."

To je pro mě definice toho, co má recenze splňovat.

Druhou otázkou je, jak daleko se dá s recenzí zajít, aby to ještě byla recenze, a názory na přesnou pozici hranice se asi docela různí, takže se tímto ujímám funkce velitele rozhraničovací komise.

Já, jako čtenář hudebních recenzí, je obvykle nečtu kvůli pocitu ze samotného textu (recenze), ale kvůli pocitu z té recenzované hudby, takže by se text recenze měl zaměřit především na jednu z těch dvou věcí z citované věty:

1. Pokud desku neznám, tak se chci dočkat nějakého (pozor, nejasnost!) popisu.
2. Pokud ji znám, chci slyšet, co si o ni recenzent myslí, abych s ním svůj názor mohl zkonfrontovat.

Naštěstí jsem přitom natolik velkorysý, že autorovi textu nechávám spoustu volného prostoru k tomu, aby si vybral, jakým způsobem mi tyhle informace (schválně píšu informace, ne emoce!) zprostředkuje. Forma může být v podstatě libovolná, ale objem tuku v sušině musí splňovat normu.
Ovšem pokud text neplní ani jednu z těch úloh, tak je to pro mě trochu problém.

Ostatně co říkáte na tohle?

Emoce
Maximum emocí za vteřinu. Ne popis. Souhrnná představa: Reflektor, jenž má účinek. Rána ve spánku, jež vzbuzuje sen. Pochod jako ve snu. Od účinku k jednotlivostem. Světlý bod, jenž rozvířil hladinu.

Tohle není teoretické východisko českého hudebního "ňů-žurnalismu", ale kousek z básnického manifestu kolegy (ehm =) Nezvala "Papoušek na motocyklu" a to už mi připadá jako důvod k zamyšlení.

Význam textu se sice "tvoří mezi čtenářem a textem", ale přece jen očekávám, že autor recenze všechny čtenáře navede textem alespoň přibližně do stejného místa. Ovšem když si v Živlu přečtu "recenzi" jejíž celý text se skládá z jediného slova "další" (neporušil jsem teď přetištěním kompletního textu vlastně nějaký copyright?), tak mám pocit, že tam čtenáři toho prostoru pro možný výklad zůstalo nějak moc.

Hudba ustupuje do pozadí, autor táhne na pódium na odiv mnohoznačnost a své vlastní dílo - údajně recenzi. Jenže pokud pro text už není samotná hudba důležitá, tak asi nepatří do čistě hudebního časopisu nebo webzinu (jména si dosaďte), ale někam jinam. Co takhle pro změnu zkusit Literární noviny, Tvar nebo Host? Nebo koneckonců ten Živel? =)

Tak Nanoru jsem pro jeho působení na domovské scéně právě naservíroval alibi, ale co ostatní? (Hlavně nejmenovat! =)

Já vím - máme vlastně svobodu tisku, tak nebudu kolegům (ehm-ehm =) publicistům příliš kecat do toho, co píšou, ale asi by z důvodů přehlednosti bylo vhodné tenhle nový (skutečně?) literární žánr alespoň nějak nově a výstižně pojmenovat, protože to už rozhodně není recenze a termín "Nanorův deníček" je pro praktické použití příliš dlouhý. Co takhle "emocenze"? Nebo "dojmocení"? Nebo... hm...? Hm?!

"Nová, nová, nová je hvězda komunismu."

"Jeho pospolitá práce buduje nový sloh a mimo ni není modernosti."
(Vladislav Vančura / Devětsil 1921)

Ach ano, modernost! Doufám, že se v tomto roce nějaká hudební modernost objeví a zase TAK nová být nemusí. =)

Já se klidně spokojím s už neModerními Depeche (koncert 23.1., propagační Gahan na ČT2 už tento týden v pátek) a vážně uvažuju o The Notwist v rámci elektronického festivalu, jehož název je buď moderní, nebo blbý - Sperm Festival (Praha Abaton 25.2.) Trochu se bojím, aby tam přišlo to správné publikum. =)

Hodně štěstí v novém roce!

Mimochodem všimli jste si, že slovo "moderní" je i po tolika letech furt moderní? (Na rozdíl třeba od "pospolité práce". =) Zřejmě působí síla tautologie.