Především díky tzv. fotbalové tragikomedii dnešek za moc nestál, takže by bylo vhodné přijít s něčím pozitivním, ale bohužel... Kromě problémů RaP, které se řeší jinde, má totiž problémy taky Paskvil (no, "problémy" asi není dost výstižný popis) a mě docela zaráží, že to zatím nikdo neřeší. To je na tom Paskvil opravdu tak špatně, že žádnému médiu nestojí ani za článek?
Já jsem Paskvil sledoval celou dobu, co vysílá. Ne úplně pravidelně (on se taky neustále měnil vysílací čas do pořád horších a horších časů a poslední dobou dost kolísal i čas sobotní reprízy), ale nikdy se mi nestalo, že bych se nepodíval na díl, na který jsem v TV narazil. Teď bych asi mohl začít vypočítávat, kolik skvělých klipů, které se jinde nevysílají (a tím myslím třeba i hudební satelitní kanály!) Paskvil uvedl, s kolika zajímavými a méně známými skupinami mě (nás?) seznámil, ale to by asi bylo zbytečně dlouhé.
Podstatná je spíš zpráva, která se objevila na diskuzním fóru Paskvilu:
9. 6. 2006 01:44
Ano je to tak. V desátém roce své existence, vám bohužel musíme oznámit,že PASKVIL definitivne KONČÍ.
Ptáte se asi proč?
Důvod, alespoň ten oficiální, je nízká sledovanost. Napadne vás asi, že to není nic neobvyklého, když premiéry jsou většino kol půlnoci. Ano, máte pravdu, sledovanost pořadů vysílaných kolem půlnoci,se často rovná statistické nule. Možná vás i napadne, že sledovanost naší reprízy vysílané v sobotu v poledne, bude lepší. Ano, i v tom máte pravdu. Je celkem ucházející. Nicméně je to přeci "jen" repríza, a ta se do tabulek, rozhodujících o bytí či nebytí pořadů v ČT nepočítá. Nezní vám to logicky? To nevadí, pánům dramaturgům to jasné je a očividně jim nezbývá nic jiného než pořad zrušit.
V televizi je přeci řada dalších pořadů v kolonce hudebně-kulturní. A
ten Paskvil se přeci o nich až tak moc neliší.
Pardon, za trochu subjektivni ironické noty, nicméně holá realita nám jiné možnosti nedává.
Pokud vám vadí, že vám Paskvil z obrazovky zmizí, nepište to nám, ale těm, kteří o tom rozhodují. My jsme bohužel malí páni, abychom mohli něco změnit.
Níže najdete email na pár lidí, kteří o programu ČT skutečně rozhodují.
info@ceskatelevize.cz
Všem těm, pro které Paskvil něco znamenal a dívali se na něj pravidelně či jen příležitostně děkujeme za přízeň a letitou - ať už vyjádřenou, či nevyjádřenou - podporu. Měli jsme vás rádi.
Paskvil Team
Pokud je to opravdu definitivní, tak to bude obrovská ztráta, protože Paskvil je (byl?) jediným hudebním pořadem pro řekněme "fanoušky náročnější pop music".
Když se na to snažím dívat z odstupu (a z pohledu evoluční teorie =), tak si říkám, že pokud má tenhle hudební a vůbec kulturní proud dostatečnou podporu, tak se časem musí objevit jiný pořad, který na Paskvil svým zaměřením naváže, protože Paskvil taky nebyl prvním pořadem tohohle zaměření v Č(S)T (Point anyone?) a diváci si to nakonec (za jak dlouho?) vyžádají, ale pesimistický pohled na věc mi taky říká, že to není zdaleka jisté.
Mám takový dojem, že celá historická linie hudebních pořadů, která prozatím končí Paskvilem, byla dílem poměrně úzké skupiny nadšenců, kteří se prostě rozhodli trochu zušlechťovat českou hudební scénu a že to za ně hned tak někdo neudělá.
Takže co teď s tím? Budeme čekat, jak to dopadne, nebo je zkusíme podpořit? Nebo je diváků Paskvilu opravdu tak málo, že nemají šanci nic změnit?
2006-06-11
S Mateřídouškou za kopanou
Tak nám od pátku běží MS ve fotbale a poměrně uspěšně obsadilo všechna média, a tak snad bude snesitelné, když taky přiložím jedno off-topic polínko. Nemůžu přece zůstat pozadu za Reportem (mimochodem ta sbírka klipů Zdeňka Suchého zní jako dobrý nápad), Filterem nebo dokonce Mateřídouškou!
(Omluvte sníženou obrazovou kvalitu, fotil jsem to mobilem a navíc přes sklo trafiky)
Všimněte si několika drobnosti: za postranní čárou stojí v černém rozhodcovském dresu prasátko (nebo spíše to bude samice), na trávníku okolo se povalují jablka a jedna sladkovodní ryba a v bublině vycházející z tribuny se píše: "Vám se ten fotbal jako líbí?"
V první chvíli jsem se nevěřícně smál, protože něco takového jsem v Mateřídoušce opravdu nečekal, ale pak mě napadlo, že jako doklad doby to je vlastně spíš smutné. Všichni na "kapříky" nadáváme nebo se jim smějeme, ale vlastně jsme si na ně už zvykli natolik, že tímhle obrázkem dětem říkáme, že je to prostě normální, že svět okolo je takový. Zřejmě se od doby, kdy jsme byl malý, dost změnil přístup k dětem. Naivní idelismus nahradil pragmatismus až cynismus. Těžko říct, co z toho je pro děti lepší, ale mě to tedy trochu zneklidňuje.
Doufám, že aspoň to mistrovství světa přece jenom trochu ideálů a fair play přinese. Ostatně "šéf Mezinárodní fotbalové federace Joseph Blatter je zatím s výkony rozhodčích na mistrovství světa nadmíru spokojen". Tak snad to vydrží bez rybářů a sadařů až do konce - a pokud možno s delší účastí naší reprezentace. =)
(Omluvte sníženou obrazovou kvalitu, fotil jsem to mobilem a navíc přes sklo trafiky)
Všimněte si několika drobnosti: za postranní čárou stojí v černém rozhodcovském dresu prasátko (nebo spíše to bude samice), na trávníku okolo se povalují jablka a jedna sladkovodní ryba a v bublině vycházející z tribuny se píše: "Vám se ten fotbal jako líbí?"
V první chvíli jsem se nevěřícně smál, protože něco takového jsem v Mateřídoušce opravdu nečekal, ale pak mě napadlo, že jako doklad doby to je vlastně spíš smutné. Všichni na "kapříky" nadáváme nebo se jim smějeme, ale vlastně jsme si na ně už zvykli natolik, že tímhle obrázkem dětem říkáme, že je to prostě normální, že svět okolo je takový. Zřejmě se od doby, kdy jsme byl malý, dost změnil přístup k dětem. Naivní idelismus nahradil pragmatismus až cynismus. Těžko říct, co z toho je pro děti lepší, ale mě to tedy trochu zneklidňuje.
Doufám, že aspoň to mistrovství světa přece jenom trochu ideálů a fair play přinese. Ostatně "šéf Mezinárodní fotbalové federace Joseph Blatter je zatím s výkony rozhodčích na mistrovství světa nadmíru spokojen". Tak snad to vydrží bez rybářů a sadařů až do konce - a pokud možno s delší účastí naší reprezentace. =)
2006-06-07
Ozajstný Baumaxa
Vrbovské vŕby + Xavier Baumaxa
18.05.2006
Fabric
Ladí neladí
Tahle reportáž má úctyhodné zpoždění zhruba tří týdnů, ale ještě pořád mám (doufám) náskok před termínem odvysílání v TV, tak snad není příliš pozdě. =)
Na natáčení Ladí neladí jsem se vydal po delší pauze. Hlavním lákadlem večera byl pro mě samozřejmě Xavi, ale protože jsem poctivý návštěvník, tak jsem viděl i úvodní Vrbovské vŕby a dokonce i závěrečnou besedu. Prostě jsem toho viděl tolik, že jsem to ani nedokázal v rozumném termínu sepsat. =) Až teď.
Začalo se trošku později, než říkal plán. Snad se čekalo, jestli ještě nedorazí více diváků, kterých sice bylo více, než jsem se obával, ale méně, než jsem doufal.
Vrbovské vŕby
Jak už to tak v LN bývá, večer zahajovali Slováci. Už podle názvu Vrbovské vŕby se dalo tušit, že se jedná o další vrbovské hudební seskupení - a skutečně. Nejsem si úplně jistý, jaké je přesně personální propojení s Karpatskými chrbátmi a Vrbovskými víťazmi (povšimněte si pokusu o slovenské skloňování =), ale podobný duch tam rozhodně byl cítit. To samozřejmě myslím abstraktně, kdyby totiž čichový vjem souvisel s texty, tak bych asi na tomhle koncertě nevydržel, protože... ale o tom raději nemluvme.
Vŕby nastoupily na pódium ve strohých historických krojích a omluvily jednoho chybějícího (skutečně?) člena (zaskočila za něj figurína), že prý nemohl přijet, protože má zdravotní problémy. Údajně měl... ale o tom raději nemluvme.
Na první poslech mě zaujal celkový zvuk, protože Vŕby hrají na repliky historických lidových nástrojů, takže výsledek je někde na pomezí folklóru a středověké hudby, ale na druhý poslech (tj. asi tak po čtvrthodině) jsem trochu ochladl, protože hudebně si byly jednotlivé písničky bohužel poměrně dost podobné, střídaly přibližně jen čtyři různé formy doprovodu. To bylo proloženo srdečným lidovým humorem (i na hodnocení probíhajícího hokejového MS došlo) jak z odborářského plesu a především texty písniček, které... ale o tom raději nemluvme.
Ne, to nepůjde, texty prostě musím zmínit.
Vlastně si myslím, že jsou pro samotnou skupinu mnohem podstatnější, než hudba, ale jejich tématika byla poměrně úzká. Zpěvák Vrb sice tvrdil, že většina textů je původní lidová tvorba a prý to prostě patří k životu, ale přesto mi začalo být nápadné, že většina textů byla o hovně. A to myslím doslova! A pokud už v písničce nebylo žádné hovno, tak v ní aspoň někdo sral. Jednoducho vidiecká idyla.
Na druhou stranu nemůžu zamlčet, že zhruba v polovině koncertu se v publiku objevil i X.B. a vypadal, že ho Vŕby docela baví. (Jak později řekl při besedě: "Když jste zrovna zpívali písničku, kde nebylo nic hovnech, tak jsem z toho byl zklamaný.")
Já jsem ovšem po třičtvrtě hodině usoudil, že už jsem slyšel dost a přesunul se na druhou stranu Fabricu, abych zkušeným harcovníkům předvedl, jak mizerně se dá hrát stolní fotbal =), takže závěr koncertu jsem slyšel jen vzdáleně.
Xavier Baumaxa
Po krátké přestávce nastoupil na pódium Xavier v doprovodu perkusionisty Lennyho (jen v některých písničkách, mimochodem údajně to byl jejich třetí společný koncert) a dvou psů (fenek?). Ti sice na nic nehráli, ale později se ukázalo, že je třeba je také počítat mezi účinkující.
Xavi začal trochu nejistě a párkrát se v úvodu přehmátl (což komentoval slovně i rozpačitým vyplazováním jazyka), ale postupně se rozehrál, takže dál už všechno znělo tak, jak mělo, a rozehřál, což se v plném nasazení projevovalo vydatným rudnutím v obličeji. =)
Celý koncert pojal tak trochu jako své prozatímní best of, což je asi pochopitelné, ale přece jenom mě trochu mrzelo, že nepřišlo žádné nečekané překvapení. Naopak až na pár drobností X. poměrně přesně reprodukoval desky (takže hudbu vlastně nemusím vůbec komentovat =) - včetně přesného vypočítávání jmen v "Pozor, jazz" (to Jarek Nohavica ve "Fotbale" alespoň nepravidelně mění jméno toho, kdo "je nejlepší") - a vlastně i básničky (to bylo naopak velice plíhalovské =). Mám dojem, že za večer došlo jenom na jednu nevydanou písničku a jednu básničku (samozřejmě z cyklu Města s obligátním závěrem =).
Zrovna básničky ale příliš nezabraly (že by je všichni znali?), hlavně lidé s předstihem usazení na debatních místech v rohu klubu nerušeně debatovali, takže Xavier recitaci omezil. Ostatně jsem měl stejně dojem, že drzé hornické (ha-ha) publikum si z Xaviho trademarkových výpadů na rušící (ne)posluchače moc nedělá a klidně si rušilo dál, takže Xavi vypadal místy trochu bezradněji, než jsem čekal.
Na druhou stranu do koncertu pohotově začlenil výše zmíněné psy. Ti se mu totiž hned na začátku rozplácli za zády na pódium a vypadalo to, že se hned tak nenechají něčím rozptýlit. Chyba malého mostu! Celou dobu zřejmě číhali, a když se na pódium nenápadně připlížil kameraman, aby mohl Xaviho natáčet v detailu, tak se psi vymrštili a - no, bylo by efektní napsat, že kameramana zakousli, ale to bych musel lhát - začali na něho štěkat. Xavi byl zrovna uprostřed písničky, takže se nenechal rušit (když máte zesilovač, tak máte přece jenom určitou převahu =) a klidně zpíval dál, jenom do meziher stihl vsunout krátký pokyn: "Do rytmu, parťáku!"
Pak se kameraman trošku odsunul, a taky psi s na něj zřejmě čase zvykli, ale stejně asi po dalších dvou písničkách najednou Xavier oznámil: "Parťák taky trochu ruší, tak ho budu muset zavřít do auta." Pak psa lapil, do mikrofonu zamumlal "To bude jenom pět minut." a zmizel ze scény, takže celý klub včetně TV štábu pět minut spořádaně pozoroval opuštěné pódium. =) Po pěti minutách se opravdu vrátil bez psa a pěkně všechno dohrál.
Další oživení si nechal až na úplný konec. Asi největší hit "Ozajstný hip-hop" si samozřejmě nechal v záloze na přídavek, ale v té době už stál pod pódiem mezi lidmi a vypadal, že opravdu končí. Nakonec prostě nechal Lennyho na pódiu bubnovat, ze stojanu si dolů sundal mikrofon a se slovy "Ééé! - Pakárna! - ČT1... Díváte se na Pakárnu?" se s vervou pustil do rapování. To byl opravdu energický závěr!
Následná debata byla až nečekaně poklidná a pozitivní. Chlapík z Vŕb dlouze vyprávěl o tom, že o dudách by mohl dlouze vyprávět, ale že to neudělá. Veronika Koloušková Xaviho chválila tak, že on mohl odpovídat jedině citací "Su-pr, su-pr!" a objímat ji kolem ramen. Kromě toho padlo pár zajímavostí, jako že X. má opravdu kamaráda jménem Knor (to byla poznámka speciálně pro Petra Fialu), že se mu líbí všechno možné - třeba System of a Down, Iva Frühlingová, první dvě (!) desky Kryštof a další věci, které jsem zapomněl. A taky že text "Kultura je plná kultů" vznikl na základě nápisů na záchodě nějakého klubu, kde lidé postupně přidávali variace na úvodní nápis "Čechy Čechům". Nebo Xavi vysvětloval, že jeho texty se rozhodně netočí kolem orálního textu, jak mu někdo podsouval, ale že třeba "Penis" je podle autorského záměru o tom, jak se skejťáci triumfují, aby zapůsobili na holky. A všichni včetně Lennyho se vzájemně ujišťovali, že Xavi "fakt zní jako David Koller".
Nejvíce vzruchu nakonec přinesl neúspěšný pokus o umlčení dvojice, která se opět vesele bavila nezávisle na besedě (ale možná to souviselo s příliš slabým ozvučením místnosti - k tomu, aby člověk mohl sledovat debatu, bylo třeba opravdu špicovat uši, což časem přestane bavit), takže se k nim Xavi vrhnul a vnutil jim mikrofon. Ale pánové se nezalekli: "Podle mě to dneska byla špatná dramaturgie. Ti Slováci, ta hudba, to se nemůže nikomu líbit. A k Baumaxovi se vůbec nehodí." (Mimochodem je za to překvapivě nikdo nezmlátil. =)
Já předpokládám, že tahle kombinace byla sestavena hlavně kvůli používání vulgarismů v textech, ale je zvláštní, že ani po tomhle výpadu to nikdo z moderátorů přímo neřekl a jestli se nepletu, tak to za celý večer nezaznělo ani jednou. Asi autoři spoléhají na inteligenci diváků...
A byl konec.
Když při závěrečném focení (ochotně) J.S. prohodil, že je poměrně nový fanoušek ("teprve od Paskvilu"), tak Xavi kontroval "třeba za rok už budete staří fanoušci", čili je vidět, že svou hudební budoucnost (a popularitu) vidí pozitivně. Tak uvidíme - v televizi (co všechno se asi dostane do sestřihu?) i jinde.
Fotky můžete vidět už teď.
18.05.2006
Fabric
Ladí neladí
Tahle reportáž má úctyhodné zpoždění zhruba tří týdnů, ale ještě pořád mám (doufám) náskok před termínem odvysílání v TV, tak snad není příliš pozdě. =)
Na natáčení Ladí neladí jsem se vydal po delší pauze. Hlavním lákadlem večera byl pro mě samozřejmě Xavi, ale protože jsem poctivý návštěvník, tak jsem viděl i úvodní Vrbovské vŕby a dokonce i závěrečnou besedu. Prostě jsem toho viděl tolik, že jsem to ani nedokázal v rozumném termínu sepsat. =) Až teď.
Začalo se trošku později, než říkal plán. Snad se čekalo, jestli ještě nedorazí více diváků, kterých sice bylo více, než jsem se obával, ale méně, než jsem doufal.
Vrbovské vŕby
Jak už to tak v LN bývá, večer zahajovali Slováci. Už podle názvu Vrbovské vŕby se dalo tušit, že se jedná o další vrbovské hudební seskupení - a skutečně. Nejsem si úplně jistý, jaké je přesně personální propojení s Karpatskými chrbátmi a Vrbovskými víťazmi (povšimněte si pokusu o slovenské skloňování =), ale podobný duch tam rozhodně byl cítit. To samozřejmě myslím abstraktně, kdyby totiž čichový vjem souvisel s texty, tak bych asi na tomhle koncertě nevydržel, protože... ale o tom raději nemluvme.
Vŕby nastoupily na pódium ve strohých historických krojích a omluvily jednoho chybějícího (skutečně?) člena (zaskočila za něj figurína), že prý nemohl přijet, protože má zdravotní problémy. Údajně měl... ale o tom raději nemluvme.
Na první poslech mě zaujal celkový zvuk, protože Vŕby hrají na repliky historických lidových nástrojů, takže výsledek je někde na pomezí folklóru a středověké hudby, ale na druhý poslech (tj. asi tak po čtvrthodině) jsem trochu ochladl, protože hudebně si byly jednotlivé písničky bohužel poměrně dost podobné, střídaly přibližně jen čtyři různé formy doprovodu. To bylo proloženo srdečným lidovým humorem (i na hodnocení probíhajícího hokejového MS došlo) jak z odborářského plesu a především texty písniček, které... ale o tom raději nemluvme.
Ne, to nepůjde, texty prostě musím zmínit.
Vlastně si myslím, že jsou pro samotnou skupinu mnohem podstatnější, než hudba, ale jejich tématika byla poměrně úzká. Zpěvák Vrb sice tvrdil, že většina textů je původní lidová tvorba a prý to prostě patří k životu, ale přesto mi začalo být nápadné, že většina textů byla o hovně. A to myslím doslova! A pokud už v písničce nebylo žádné hovno, tak v ní aspoň někdo sral. Jednoducho vidiecká idyla.
Na druhou stranu nemůžu zamlčet, že zhruba v polovině koncertu se v publiku objevil i X.B. a vypadal, že ho Vŕby docela baví. (Jak později řekl při besedě: "Když jste zrovna zpívali písničku, kde nebylo nic hovnech, tak jsem z toho byl zklamaný.")
Já jsem ovšem po třičtvrtě hodině usoudil, že už jsem slyšel dost a přesunul se na druhou stranu Fabricu, abych zkušeným harcovníkům předvedl, jak mizerně se dá hrát stolní fotbal =), takže závěr koncertu jsem slyšel jen vzdáleně.
Xavier Baumaxa
Po krátké přestávce nastoupil na pódium Xavier v doprovodu perkusionisty Lennyho (jen v některých písničkách, mimochodem údajně to byl jejich třetí společný koncert) a dvou psů (fenek?). Ti sice na nic nehráli, ale později se ukázalo, že je třeba je také počítat mezi účinkující.
Xavi začal trochu nejistě a párkrát se v úvodu přehmátl (což komentoval slovně i rozpačitým vyplazováním jazyka), ale postupně se rozehrál, takže dál už všechno znělo tak, jak mělo, a rozehřál, což se v plném nasazení projevovalo vydatným rudnutím v obličeji. =)
Celý koncert pojal tak trochu jako své prozatímní best of, což je asi pochopitelné, ale přece jenom mě trochu mrzelo, že nepřišlo žádné nečekané překvapení. Naopak až na pár drobností X. poměrně přesně reprodukoval desky (takže hudbu vlastně nemusím vůbec komentovat =) - včetně přesného vypočítávání jmen v "Pozor, jazz" (to Jarek Nohavica ve "Fotbale" alespoň nepravidelně mění jméno toho, kdo "je nejlepší") - a vlastně i básničky (to bylo naopak velice plíhalovské =). Mám dojem, že za večer došlo jenom na jednu nevydanou písničku a jednu básničku (samozřejmě z cyklu Města s obligátním závěrem =).
Zrovna básničky ale příliš nezabraly (že by je všichni znali?), hlavně lidé s předstihem usazení na debatních místech v rohu klubu nerušeně debatovali, takže Xavier recitaci omezil. Ostatně jsem měl stejně dojem, že drzé hornické (ha-ha) publikum si z Xaviho trademarkových výpadů na rušící (ne)posluchače moc nedělá a klidně si rušilo dál, takže Xavi vypadal místy trochu bezradněji, než jsem čekal.
Na druhou stranu do koncertu pohotově začlenil výše zmíněné psy. Ti se mu totiž hned na začátku rozplácli za zády na pódium a vypadalo to, že se hned tak nenechají něčím rozptýlit. Chyba malého mostu! Celou dobu zřejmě číhali, a když se na pódium nenápadně připlížil kameraman, aby mohl Xaviho natáčet v detailu, tak se psi vymrštili a - no, bylo by efektní napsat, že kameramana zakousli, ale to bych musel lhát - začali na něho štěkat. Xavi byl zrovna uprostřed písničky, takže se nenechal rušit (když máte zesilovač, tak máte přece jenom určitou převahu =) a klidně zpíval dál, jenom do meziher stihl vsunout krátký pokyn: "Do rytmu, parťáku!"
Pak se kameraman trošku odsunul, a taky psi s na něj zřejmě čase zvykli, ale stejně asi po dalších dvou písničkách najednou Xavier oznámil: "Parťák taky trochu ruší, tak ho budu muset zavřít do auta." Pak psa lapil, do mikrofonu zamumlal "To bude jenom pět minut." a zmizel ze scény, takže celý klub včetně TV štábu pět minut spořádaně pozoroval opuštěné pódium. =) Po pěti minutách se opravdu vrátil bez psa a pěkně všechno dohrál.
Další oživení si nechal až na úplný konec. Asi největší hit "Ozajstný hip-hop" si samozřejmě nechal v záloze na přídavek, ale v té době už stál pod pódiem mezi lidmi a vypadal, že opravdu končí. Nakonec prostě nechal Lennyho na pódiu bubnovat, ze stojanu si dolů sundal mikrofon a se slovy "Ééé! - Pakárna! - ČT1... Díváte se na Pakárnu?" se s vervou pustil do rapování. To byl opravdu energický závěr!
Následná debata byla až nečekaně poklidná a pozitivní. Chlapík z Vŕb dlouze vyprávěl o tom, že o dudách by mohl dlouze vyprávět, ale že to neudělá. Veronika Koloušková Xaviho chválila tak, že on mohl odpovídat jedině citací "Su-pr, su-pr!" a objímat ji kolem ramen. Kromě toho padlo pár zajímavostí, jako že X. má opravdu kamaráda jménem Knor (to byla poznámka speciálně pro Petra Fialu), že se mu líbí všechno možné - třeba System of a Down, Iva Frühlingová, první dvě (!) desky Kryštof a další věci, které jsem zapomněl. A taky že text "Kultura je plná kultů" vznikl na základě nápisů na záchodě nějakého klubu, kde lidé postupně přidávali variace na úvodní nápis "Čechy Čechům". Nebo Xavi vysvětloval, že jeho texty se rozhodně netočí kolem orálního textu, jak mu někdo podsouval, ale že třeba "Penis" je podle autorského záměru o tom, jak se skejťáci triumfují, aby zapůsobili na holky. A všichni včetně Lennyho se vzájemně ujišťovali, že Xavi "fakt zní jako David Koller".
Nejvíce vzruchu nakonec přinesl neúspěšný pokus o umlčení dvojice, která se opět vesele bavila nezávisle na besedě (ale možná to souviselo s příliš slabým ozvučením místnosti - k tomu, aby člověk mohl sledovat debatu, bylo třeba opravdu špicovat uši, což časem přestane bavit), takže se k nim Xavi vrhnul a vnutil jim mikrofon. Ale pánové se nezalekli: "Podle mě to dneska byla špatná dramaturgie. Ti Slováci, ta hudba, to se nemůže nikomu líbit. A k Baumaxovi se vůbec nehodí." (Mimochodem je za to překvapivě nikdo nezmlátil. =)
Já předpokládám, že tahle kombinace byla sestavena hlavně kvůli používání vulgarismů v textech, ale je zvláštní, že ani po tomhle výpadu to nikdo z moderátorů přímo neřekl a jestli se nepletu, tak to za celý večer nezaznělo ani jednou. Asi autoři spoléhají na inteligenci diváků...
A byl konec.
Když při závěrečném focení (ochotně) J.S. prohodil, že je poměrně nový fanoušek ("teprve od Paskvilu"), tak Xavi kontroval "třeba za rok už budete staří fanoušci", čili je vidět, že svou hudební budoucnost (a popularitu) vidí pozitivně. Tak uvidíme - v televizi (co všechno se asi dostane do sestřihu?) i jinde.
Fotky můžete vidět už teď.
2006-05-16
K STK na OTK
(25.3.2006, http://vrah.wz.cz, OTK, Ememvoodoopöká)
Pro neznalého se může zdát titulek dětsky dadaistický a významově nesmyslný. Ale opak je pravdou. A taky jsem onehdá dostal sprda za příliš dlouhý název, tak to tenhle krátký snad trochu vykompenzuje... :)
Vrah, to je realita na okraji. Vrah, to je místo kam show bussiness ještě nedorazil. Vrah a Malárie Records. Proč nevydávat vinylové desky a neprodávat je za cenu nižší než jsou výrobní náklady? A proč nezvat kapely, které nepřitáhnou masy... Kdo nezavítal do Vraha alespoň jedinkrát, jako by nebyl v Beskydech. :)
Palcové titulky většinou přehánějí, navíc svou zkratkovitostí se skutečností neobeznámenému jedinci nepřináší to podstatné - tedy informaci. Přesto však mají tu sílu evokovat a alespoň zprostředkovaně subjektivně zhodnotit, popsat, připodobnit... Na nic objektivnějšího se nezmůžu, skutečně si tam zajeďte sami. A nebuďte překvapeni, že tam točené pivo neseženete a návštěvníci si nosí krígly vlastní... A nespílejte, varoval jsem vás!
Ten den (je to už nějaký pátek, ale proč si ho nepřipomenout) zavítali na daleký východ ČR se svým Silver Rocket vs. Flying Saucers programem OTK (ano, titulek nelže) a Ememvoodoopöká. Ta také po setu domácího Brouk and the Company obsadila "své palebné posty". Mimochodem, tu kampaň k turné: "Armáda má sice účinné magnetické kanóny..." jsem asi ne zcela pochopil...
Bojové podmínky v klubu sice nebyly optimální, ale přesto všechno mě na celém setu překvapil hlavně fakt, že místo inzerovaného boje za záchranu Země proti sobě stojí jednotliví členové kapely, respektive basák proti zbytku. Jak tohle dopadne... Každopádně je to škoda, obzvláště teď, když tu byla slušná možnost konečně prorazit (díky akademikové :).
Co se týče předvedené produkce byl repertoár (až na několik starých pecek jako třeba Motor) logicky vybírán z aktuálního Dort jak brus. Přídavek se nekonal z již uvedených důvodů žádný, a aby toho nebylo málo, tak během těch cca 40ti minut dvakrát vypadl centrální jistič, takže se celý objekt ponořil do absolutní tmy... Ale hudbu Emems mám stejně rád.
Zajímavé bylo sledovat, jak celý Silver Rocket výsadek držel Ondřej Ježek. Řekl bych až otcovsky. Když bylo potřeba, vždy byl na správném místě. Byl to on, kdo zařizoval úvodní štamprlku, byl to on, kdo první chytil Bourka po vystoupení kolem ramen se slovy, že tak povedený koncert Emems už dlouho neviděl, byl to on, kdo na přeplněném pódiu jistil padající nástroje a zpět je uváděl do stabilní polohy.
A po chvíli už stál na pódiu sám, aby "pevně svíral řízení". Set OTK byl v rámci možností standartní, byť i členům samotným se tento "prostor" zdál (cituji) "celkem adventure". Naštěstí ale, jakoby Ondřej svým optimismem postupně nakazil všechny okolo. Postupem času se to příjemně rozjelo, přitom poměr písní byl téměř vyrovnaný - ze stále aktulního CD Sona a kuva, novinky a starší písně včetně té závěrečné - Vlčák.
No, tak jak to vypadá, tak tahle recenze moc jako recenze nevypadá. Ale co, turné už je stejně dávno minulostí, a ti, kteří jej na některé jeho štaci navštívili, vědí. A ti co tak neučinili, těm už stejně není pomoci.
La Khoiba
Dnes nadešel čas pro druhý díl nepravidelné rubriky S Khoibou po Evropě. =)
(Virgin Megastore - Nice, Francie)
"Khoiba mérite la gloire (et le détour)
La Björk de l'Est sur des arrangements princiers"
Za zmínku možná stojí, že Khoiba byla usazená v kategorii Dance, která zabírala jen dva stojany a oproti sekcím hip-hop, francouzský hip-hop (!), classic, rock nebo francouzská hudba byla poměrně skromná. (Sem vložte libovolně dlouhou pasáž na téma "krize taneční hudby".) Na druhou stranu tam byla Khoiba hned vedle Massive Attack, což myslím není špatná společnost. =)
Kromě toho jsem se chvíli snažil najít první desku Ivy F. (rafinovaně v domácí sekci), ale nenašel jsem ji ani pod "I", ani pod "F". Vypadá to, že Jkom vítězí v tomto kole na body. Ivo, nedej se! =)
(Virgin Megastore - Nice, Francie)
"Khoiba mérite la gloire (et le détour)
La Björk de l'Est sur des arrangements princiers"
Za zmínku možná stojí, že Khoiba byla usazená v kategorii Dance, která zabírala jen dva stojany a oproti sekcím hip-hop, francouzský hip-hop (!), classic, rock nebo francouzská hudba byla poměrně skromná. (Sem vložte libovolně dlouhou pasáž na téma "krize taneční hudby".) Na druhou stranu tam byla Khoiba hned vedle Massive Attack, což myslím není špatná společnost. =)
Kromě toho jsem se chvíli snažil najít první desku Ivy F. (rafinovaně v domácí sekci), ale nenašel jsem ji ani pod "I", ani pod "F". Vypadá to, že Jkom vítězí v tomto kole na body. Ivo, nedej se! =)
2006-05-06
Když dva dělají něco jiného
aneb Řekni mi co neposloucháš a já ti řeknu jaký nejsi
Dneska (přesněji řečeno celý tento týden) jsem se nemohl rozhodnout, z kterého konce tenhle zápis začít, ale bez začátku se nedá pokračovat, takže začneme trochu oklikou a výkop (na fotbal taky trochu dojde) svěřuji Katie Melua, se kterou bych mimochodem skoro mohl slavit narozeniny. (Myslím den, s rokem by to bylo horší. =)
V poslední době mě totiž docela zaujal její klip písničce "Nine Million Bicycles". V Anglii sice singl vyšel už někdy na podzim, ale kontinentální média mají v tomhle případě "mírné" zpoždění. (Znáte to - není turné, není publicita.)
Vlastně je to docela obyčejná pohodová popová písnička s velkým množstvím akustické kytary a s trochou orientální píšťaly, ale hlavně je to roztomilost sama. Roztomilá je Katie, roztomilý je text a roztomilý je i ten klip, ve kterém skoro celou dobu sledujeme, jak Katie cosi vleče po zemi celým šírým světem, až skončí zase na pikniku v parku, odkud na svou cestu vyrazila. (Ostatně klip "Nine Million Bicycles" je k vidění i na webu.)
Shodou okolností (tedy pokud se tak dá říkat koncertu v Rakousku =) se Katie někdy minulý týden objevila na GoTV v jejich kmenovém pořadu "Hosted by..." a mou důvěru nezklamala. =)
Postupně vybrala tyhle písničky: Björk: All Is Full All Love (režie Chris Cunningham), Travis (zapomněl jsem co), The White Stripes: Seven Nation Army (Michel Gondry), Fatboy Slim: Praise You (Spike Jonze), Radiohead: No Surprises, Jack Johnson: Taylor (klip zahrnuje Bena Stillera), Athlete: Wires (moc pěkné), Tracy Chapman a pořad podle zvyklostí ukončila vlastní (tedy tou cyklistickou) písničkou. (A já jsem skoro jistě ještě na něco zapomněl.)
Z mého pohledu slušná a konzistentní dramaturgie, která navíc pěkně koresponduje s tím, jaké písničky sama hraje. Navíc některé z nich jsem viděl poprvé, takže jsem ochoten tolerovat, že o Travis tvrdí, že jsou z Anglie a že Gondrymu říká "Majkl". =)
Samozřejmě ne vždycky to vypadá takhle, protože pořad je hodně závislý na tom hostovi, který třeba při natáčení nebyl zrovna v hovorné náladě, ale stejně je mi tenhle osobní přístup sympatický. Host dostane mikrofon, namíří se na něj kamera a zbytek je plně na něm.
Na druhé straně tu máme Óčko.
Tam před časem začali vysílat pořad Jak já to vidím, kde jsem se ale při letmém sledování zatím dočkal jenom samých zklamání.
Zřejmě se to odvíjí už od toho, že písničky nevybírá host, ale moderátor Jakub Kuba (alespoň že to není někdo úplně jiný - viz Kapna), takže hosté musí komentovat to, co dostanou přiděleno.
Z toho, co jsem náhodně viděl, byla nejlepší asi Yvetta Blanarovičová, kterou u klipu Gwen Stefani "Rich Girl" zaujal "ten tým lidí, kteří na tom dělali" a u "Snadné je žít" MIG21 hrozně chválila, protože "Jirka Macháček je fakt výborný", ale "doma bych si to nepustila".
To Jiří Krampol předvedl monolog na téma "Proč české skupiny nezpívají česky? Pokud chtějí za každou cenu prorazit ven, můžou to přece nazpívat ve dvou verzích." Je samozřejmé, že po tomto plamenném projevu musela celý pořad uzavřít anglická písnička. =)
Obzvlášť povedený byl pro změnu Antonín "Vršovický dloubák" Panenka, kterému moderátor servíroval klipy s fotbalovou tématikou a Tonda kontroval komentáři jako "Ten refrén znám, ale to bylo i v nějaké jiné písničce, ne?" (Chumbawamba: Top of the World), případně "Já jsem taky zpíval v jedné fotbalové písničce. To byla možná úplně první u nás. Jmenovalo se to 'Zelená je tráva'."
Óčko na to jde prostě jinak. Zatímco GoTV dává méně známým interpretům možnost představit se pomocí svých oblíbenců, takže ten stylový rozptyl je samozřejmě menší ("co se mi opravdu líbí"), tak Óčko charakterizuje libovolné celebrity pomocí jejich vzdálenosti od hudeních orientačních bodů, které určuje dramaturg, takže to jde do větší šířky, ale není to tak přesné a osobní (je to spíš "jak moc se mi co nelíbí").
To mi nepřipadá úplně ideální. Klipy, které hosté dostávají přiděleny, jsou sice vybírány poměrně logicky, aby jim přihrály (tedy jak kdy =), ale proč si je host nemůže jednoduše vybrat sám? Vzpomínám si, že kdysi někdo z vedení Óčka vysvětloval, že "databázi klipů nebudeme zveřejňovat, protože to je pro hudební televizi důvěrná informace." - že by? Nebo že by byl problém v tom, že si hosté v archivu Óčka prostě nevyberou to, co by opravdu chtěli? Jenomže má vůbec smysl zvát hosty, kteří jsou úplně nekompatibilní s hudební dramaturgií Óčka, protože prostě poslouchají buď něco úplně jiného (dechovku, jazz, ...), nebo neposlouchají vůbec nic?
Co takhle příště do studia Ligy mistrů pozvat třeba Pavla Šporcla, aby nám přiblížil své názory na organizaci obrany AC Milán? Nebo raději rovnou Lindu Rybovou do pořadu Jak na ryby? =)
Asi to bude prostě v tom, že GoTV je stanice pro (německy mluvící) hudební fanoušky, takže vystačí s hudebníky, kdežto Óčko se snaží být pro všechny ("malý trh", atd.), a proto tam jsou ty nehudební celebrity - aby přiblížily něco tak exotického a cizorodého, jako je současná populární hudba, našim papučovým televizním divákům.
PS: Mimochodem, když jsme u těch klipů na přání, co takhle Datatransfer?
PPS: Příští týden budu pryč, takže v té době ode mě nečekejte žádné další komentáře.
Dneska (přesněji řečeno celý tento týden) jsem se nemohl rozhodnout, z kterého konce tenhle zápis začít, ale bez začátku se nedá pokračovat, takže začneme trochu oklikou a výkop (na fotbal taky trochu dojde) svěřuji Katie Melua, se kterou bych mimochodem skoro mohl slavit narozeniny. (Myslím den, s rokem by to bylo horší. =)
V poslední době mě totiž docela zaujal její klip písničce "Nine Million Bicycles". V Anglii sice singl vyšel už někdy na podzim, ale kontinentální média mají v tomhle případě "mírné" zpoždění. (Znáte to - není turné, není publicita.)
Vlastně je to docela obyčejná pohodová popová písnička s velkým množstvím akustické kytary a s trochou orientální píšťaly, ale hlavně je to roztomilost sama. Roztomilá je Katie, roztomilý je text a roztomilý je i ten klip, ve kterém skoro celou dobu sledujeme, jak Katie cosi vleče po zemi celým šírým světem, až skončí zase na pikniku v parku, odkud na svou cestu vyrazila. (Ostatně klip "Nine Million Bicycles" je k vidění i na webu.)
Shodou okolností (tedy pokud se tak dá říkat koncertu v Rakousku =) se Katie někdy minulý týden objevila na GoTV v jejich kmenovém pořadu "Hosted by..." a mou důvěru nezklamala. =)
Postupně vybrala tyhle písničky: Björk: All Is Full All Love (režie Chris Cunningham), Travis (zapomněl jsem co), The White Stripes: Seven Nation Army (Michel Gondry), Fatboy Slim: Praise You (Spike Jonze), Radiohead: No Surprises, Jack Johnson: Taylor (klip zahrnuje Bena Stillera), Athlete: Wires (moc pěkné), Tracy Chapman a pořad podle zvyklostí ukončila vlastní (tedy tou cyklistickou) písničkou. (A já jsem skoro jistě ještě na něco zapomněl.)
Z mého pohledu slušná a konzistentní dramaturgie, která navíc pěkně koresponduje s tím, jaké písničky sama hraje. Navíc některé z nich jsem viděl poprvé, takže jsem ochoten tolerovat, že o Travis tvrdí, že jsou z Anglie a že Gondrymu říká "Majkl". =)
Samozřejmě ne vždycky to vypadá takhle, protože pořad je hodně závislý na tom hostovi, který třeba při natáčení nebyl zrovna v hovorné náladě, ale stejně je mi tenhle osobní přístup sympatický. Host dostane mikrofon, namíří se na něj kamera a zbytek je plně na něm.
Na druhé straně tu máme Óčko.
Tam před časem začali vysílat pořad Jak já to vidím, kde jsem se ale při letmém sledování zatím dočkal jenom samých zklamání.
Zřejmě se to odvíjí už od toho, že písničky nevybírá host, ale moderátor Jakub Kuba (alespoň že to není někdo úplně jiný - viz Kapna), takže hosté musí komentovat to, co dostanou přiděleno.
Z toho, co jsem náhodně viděl, byla nejlepší asi Yvetta Blanarovičová, kterou u klipu Gwen Stefani "Rich Girl" zaujal "ten tým lidí, kteří na tom dělali" a u "Snadné je žít" MIG21 hrozně chválila, protože "Jirka Macháček je fakt výborný", ale "doma bych si to nepustila".
To Jiří Krampol předvedl monolog na téma "Proč české skupiny nezpívají česky? Pokud chtějí za každou cenu prorazit ven, můžou to přece nazpívat ve dvou verzích." Je samozřejmé, že po tomto plamenném projevu musela celý pořad uzavřít anglická písnička. =)
Obzvlášť povedený byl pro změnu Antonín "Vršovický dloubák" Panenka, kterému moderátor servíroval klipy s fotbalovou tématikou a Tonda kontroval komentáři jako "Ten refrén znám, ale to bylo i v nějaké jiné písničce, ne?" (Chumbawamba: Top of the World), případně "Já jsem taky zpíval v jedné fotbalové písničce. To byla možná úplně první u nás. Jmenovalo se to 'Zelená je tráva'."
Óčko na to jde prostě jinak. Zatímco GoTV dává méně známým interpretům možnost představit se pomocí svých oblíbenců, takže ten stylový rozptyl je samozřejmě menší ("co se mi opravdu líbí"), tak Óčko charakterizuje libovolné celebrity pomocí jejich vzdálenosti od hudeních orientačních bodů, které určuje dramaturg, takže to jde do větší šířky, ale není to tak přesné a osobní (je to spíš "jak moc se mi co nelíbí").
To mi nepřipadá úplně ideální. Klipy, které hosté dostávají přiděleny, jsou sice vybírány poměrně logicky, aby jim přihrály (tedy jak kdy =), ale proč si je host nemůže jednoduše vybrat sám? Vzpomínám si, že kdysi někdo z vedení Óčka vysvětloval, že "databázi klipů nebudeme zveřejňovat, protože to je pro hudební televizi důvěrná informace." - že by? Nebo že by byl problém v tom, že si hosté v archivu Óčka prostě nevyberou to, co by opravdu chtěli? Jenomže má vůbec smysl zvát hosty, kteří jsou úplně nekompatibilní s hudební dramaturgií Óčka, protože prostě poslouchají buď něco úplně jiného (dechovku, jazz, ...), nebo neposlouchají vůbec nic?
Co takhle příště do studia Ligy mistrů pozvat třeba Pavla Šporcla, aby nám přiblížil své názory na organizaci obrany AC Milán? Nebo raději rovnou Lindu Rybovou do pořadu Jak na ryby? =)
Asi to bude prostě v tom, že GoTV je stanice pro (německy mluvící) hudební fanoušky, takže vystačí s hudebníky, kdežto Óčko se snaží být pro všechny ("malý trh", atd.), a proto tam jsou ty nehudební celebrity - aby přiblížily něco tak exotického a cizorodého, jako je současná populární hudba, našim papučovým televizním divákům.
PS: Mimochodem, když jsme u těch klipů na přání, co takhle Datatransfer?
PPS: Příští týden budu pryč, takže v té době ode mě nečekejte žádné další komentáře.
2006-04-26
Nové Informace, Co Můj Otec Citoval
Víte o tom, že Karlova univerzita je ve skutečnosti tajná organizace, kterou do Čech přivedl Karel IV.? Později se samozřejmě stali členy třeba rabbi Löwi, Karel Hynek Mácha, Jan Neruda, Mikoláš Aleš, Franz Kafka (ale ne Max Brod!), Julius Fučík (gestapo ho samozřejmě vůbec nezatklo kvůli komunistickému odboji) a režisér Václav Krška. Po celou dobu její historie se její tajemství snažila státní moc odhalit - například Rudolf II. se kvůli pátrání přestěhoval do Prahy (kdepak spory o španělský trůn!), později se velice blízko dostal Ferdinand d'Este, ale byl zabit ještě před odhalením. Organizace celou dobu chrání tajemství, které je spojené s chrámem Svatého Víta, a stará se o bezpečnost rodiny vyvolených. Všichni členové této rodiny ráčkují a jejich symbolem je svítilna nebo Lucerna.
Tak nějak takhle by mohla vypadat česká verze Šifry mistra Leonarda. =)
Kdysi jsem se zařekl, že tu knížku číst nebudu, ale asi po dvou letech bojkotování jsem podlehl (když už se schyluje i k té filmové premiéře a má tam hrát Audrey Tautou) a přečetl si ji a nakonec se ukázalo, že vlastně není úplně špatná, ale taky není úplně dobrá. =)
Danu Brownovi se většinou předhazuje, že kopíruje Jméno růže Umberta Eca, ale to není úplně přesné přirovnání. Jméno růže se skládá ze tří hlavních složek: z detektivky (napínavé), z historické studie (rozvleklé) a z filozofické eseje (zajímavé). Právě ty úvahy a alegorie mi tam připadaly nejzajímavější ("knihovna je jako organismus, kde myšlenky procházejí různými knihami jako vlákna a vytvářejí tak mezi knihami neviditelnou síť" - velice volně parafrázuju něco, co jsem si z toho špatně zapamatoval =), ale to je přesně to, co Brown nedělá ani trochu. Šifra se žene neustále kupředu a historické souvislosti nastupují za jízdy, takže je výsledek více strhující, ale taky mnohem tradičnější.
Brown rozhodně umí psát, což je vidět už po pár stránkách (třeba rychle a elegantně zvládnutá expozice hlavní postavy - mimochodem zřejmě autorovo alter ego =), ale trochu mi vadilo, že celou dobu udržuje tempo pomocí variace na jediný vypravěčský trik - nakousne dramatickou situaci a mezitím se věnuje jiné dějové linii. To je sice asi normální "filmový střih", ale tady mi přechody připadaly příliš okaté a předem avizované. Faktem je, že to spolehlivě funguje a člověka to protáhne knížkou na jeden zátah (řekněme 6 hodin =), ale jako čtenář bych rád dostal něco víc.
U Eca mám pocit, že je chytřejší než já, kdežto u Browna si nejsem ničím jistý.
Proč třeba deset stránek věnuje tomu, aby hrdinové luštili hádanku v básničce s obratem "starobylá moudrost" pomocí staré židovské šifry a převodu mezi několika abecedami, když nakonec je řešením slovo "sofia" (čili řecky "moudrost" a současně jméno hlavní hrdinky - takže mě to napadlo jako první =)? To dělá schválně, aby mě, čtenáře, potěšil tím, že to uhodnu dřív než postavy? Vzhledem k tomu, že hlavní hrdinové by měli být specialisté na historii, symboly a šifrování, na mě pak jejich odbornost nedělá nejlepší dojem. (Nabízí se trochu filozofická otázka, jestli autor může vytvořit věrohodnou postavu, která je chytřejší než on.) Podobných drobností by se našlo víc a odhadnutelné byly i některé dějové zvraty (ale uznávám, že ne všechny =).
Stejně tak atmosféru kazí, když mi autor předkládá teorie, která odporují i tomu málo, co o problematice vím. Takové věci se Ecovi nestávají, protože jde mnohem víc do hloubky.
(Podle Browna má jeden židovský rod po dvou tisících let jen tři potomky (zřejmě jim předcházelo sto generací jedináčků) a všichni jsou zrzaví (jak jinak), angličtina je jazyk málo zasažený latinou (autor zřejmě zná jen "kontaminované" románské jazyky a angličtinu), ...)
Pozitivní asi je, že na konci Dan Brown rafinovaně neprozrazuje celé "tajemství", protože prozrazené tajemství samozřejmě ztrácí půvab a taky by to bylo v rozporu s realitou - jaksi jsme si všimli, že se nic převratného neodhalilo. (Je trochu rozdíl sledoval film Dvanáct opic, kde se mluví o tom, že smrtící epidemie vypukne v listopadu 1996, na podzim roku 1996 nebo v roce 2006.) Nemluvě o tom, že nechat si otevřenou možnost druhého dílu se vždycky vyplatí. =)
Nakonec mi to ale ani tak nepřipomínalo Jméno růže, jako spíš knížky Marka Frosta "7 (Seznam sedmi)" a "6 (Šest mesiášů)", které taky "vycházejí ze skutečných historických událostí", ale poněkud si je upravují a rozvíjejí po svém.
Rozdíl je v tom, že Brown psal o Ježíšovi a na knížce zbohatl, kdežto Frost o psal o Arthuru Conanu Doylovi a byl tak úspěšný, že se na psaní dalších plánovaných pěti dílů nakonec vykašlal. Asi to bude tím, že u Frosta jde ta fabulace a rodokapsové rekvizity (oživlé mumie, duchové, ...) tak daleko, že to vyznívá jako záměrná nadsázka a hra se čtenářem (ne proti němu!), kdežto Brown nám servíruje "šokující informace, které by mohly být pravda" a je to spíš křeč. Pro opravdový bestseller je to ale zřejmě žádoucí vlastnost, protože většina lidí nestojí o pohádky a fantazii, ale o to "odhalení pravdy" a "realitu". (A přesto čtou beletrii. =)
Možná by se Šifra taky dala brát jako pohádkový průvodce po pařížských a londýnských historických památkách, ale minimálně tu londýnskou část už mnohem poetičtěji a nápaditěji popsal Neil Gaiman v Nikdykde (a to tam měl místo Ježíše anděla! =) - jenomže na opravdový bestseller to asi bylo taky příliš fantastické a málo šokující.
Knížka nakonec docela dobře funguje jako detektivka, ale svým způsobem chápu, že autoři knížek, ze kterých Brown (s manželkou) "čerpal", ho obvinili z plagiátorství, protože kromě těch "šokujících odhalení" převzatých odjinud tam není téměř nic původního, u čeho bych měl dojem, že to je autorův osobní vklad nebo postřeh. (Zlatý Terry Pratchett! =) Zbývá jen dobře odvedená detektivkářská práce na ne-až-tak-dobře připravených podkladech. Asi je rozdíl, jestli člověk píše o něčem, co opravdu dobře zná, nebo o něčem, co si jen jednorázově nastudoval.
P.S.: Obal toho prvního českého vydání je opravdu otřesný.
P.P.S: V nadpisu jsem použil stejně rafinovanou šifru, jako Dan Brown ve třicáté kapitole. =)
Tak nějak takhle by mohla vypadat česká verze Šifry mistra Leonarda. =)
Kdysi jsem se zařekl, že tu knížku číst nebudu, ale asi po dvou letech bojkotování jsem podlehl (když už se schyluje i k té filmové premiéře a má tam hrát Audrey Tautou) a přečetl si ji a nakonec se ukázalo, že vlastně není úplně špatná, ale taky není úplně dobrá. =)
Danu Brownovi se většinou předhazuje, že kopíruje Jméno růže Umberta Eca, ale to není úplně přesné přirovnání. Jméno růže se skládá ze tří hlavních složek: z detektivky (napínavé), z historické studie (rozvleklé) a z filozofické eseje (zajímavé). Právě ty úvahy a alegorie mi tam připadaly nejzajímavější ("knihovna je jako organismus, kde myšlenky procházejí různými knihami jako vlákna a vytvářejí tak mezi knihami neviditelnou síť" - velice volně parafrázuju něco, co jsem si z toho špatně zapamatoval =), ale to je přesně to, co Brown nedělá ani trochu. Šifra se žene neustále kupředu a historické souvislosti nastupují za jízdy, takže je výsledek více strhující, ale taky mnohem tradičnější.
Brown rozhodně umí psát, což je vidět už po pár stránkách (třeba rychle a elegantně zvládnutá expozice hlavní postavy - mimochodem zřejmě autorovo alter ego =), ale trochu mi vadilo, že celou dobu udržuje tempo pomocí variace na jediný vypravěčský trik - nakousne dramatickou situaci a mezitím se věnuje jiné dějové linii. To je sice asi normální "filmový střih", ale tady mi přechody připadaly příliš okaté a předem avizované. Faktem je, že to spolehlivě funguje a člověka to protáhne knížkou na jeden zátah (řekněme 6 hodin =), ale jako čtenář bych rád dostal něco víc.
U Eca mám pocit, že je chytřejší než já, kdežto u Browna si nejsem ničím jistý.
Proč třeba deset stránek věnuje tomu, aby hrdinové luštili hádanku v básničce s obratem "starobylá moudrost" pomocí staré židovské šifry a převodu mezi několika abecedami, když nakonec je řešením slovo "sofia" (čili řecky "moudrost" a současně jméno hlavní hrdinky - takže mě to napadlo jako první =)? To dělá schválně, aby mě, čtenáře, potěšil tím, že to uhodnu dřív než postavy? Vzhledem k tomu, že hlavní hrdinové by měli být specialisté na historii, symboly a šifrování, na mě pak jejich odbornost nedělá nejlepší dojem. (Nabízí se trochu filozofická otázka, jestli autor může vytvořit věrohodnou postavu, která je chytřejší než on.) Podobných drobností by se našlo víc a odhadnutelné byly i některé dějové zvraty (ale uznávám, že ne všechny =).
Stejně tak atmosféru kazí, když mi autor předkládá teorie, která odporují i tomu málo, co o problematice vím. Takové věci se Ecovi nestávají, protože jde mnohem víc do hloubky.
(Podle Browna má jeden židovský rod po dvou tisících let jen tři potomky (zřejmě jim předcházelo sto generací jedináčků) a všichni jsou zrzaví (jak jinak), angličtina je jazyk málo zasažený latinou (autor zřejmě zná jen "kontaminované" románské jazyky a angličtinu), ...)
Pozitivní asi je, že na konci Dan Brown rafinovaně neprozrazuje celé "tajemství", protože prozrazené tajemství samozřejmě ztrácí půvab a taky by to bylo v rozporu s realitou - jaksi jsme si všimli, že se nic převratného neodhalilo. (Je trochu rozdíl sledoval film Dvanáct opic, kde se mluví o tom, že smrtící epidemie vypukne v listopadu 1996, na podzim roku 1996 nebo v roce 2006.) Nemluvě o tom, že nechat si otevřenou možnost druhého dílu se vždycky vyplatí. =)
Nakonec mi to ale ani tak nepřipomínalo Jméno růže, jako spíš knížky Marka Frosta "7 (Seznam sedmi)" a "6 (Šest mesiášů)", které taky "vycházejí ze skutečných historických událostí", ale poněkud si je upravují a rozvíjejí po svém.
Rozdíl je v tom, že Brown psal o Ježíšovi a na knížce zbohatl, kdežto Frost o psal o Arthuru Conanu Doylovi a byl tak úspěšný, že se na psaní dalších plánovaných pěti dílů nakonec vykašlal. Asi to bude tím, že u Frosta jde ta fabulace a rodokapsové rekvizity (oživlé mumie, duchové, ...) tak daleko, že to vyznívá jako záměrná nadsázka a hra se čtenářem (ne proti němu!), kdežto Brown nám servíruje "šokující informace, které by mohly být pravda" a je to spíš křeč. Pro opravdový bestseller je to ale zřejmě žádoucí vlastnost, protože většina lidí nestojí o pohádky a fantazii, ale o to "odhalení pravdy" a "realitu". (A přesto čtou beletrii. =)
Možná by se Šifra taky dala brát jako pohádkový průvodce po pařížských a londýnských historických památkách, ale minimálně tu londýnskou část už mnohem poetičtěji a nápaditěji popsal Neil Gaiman v Nikdykde (a to tam měl místo Ježíše anděla! =) - jenomže na opravdový bestseller to asi bylo taky příliš fantastické a málo šokující.
Knížka nakonec docela dobře funguje jako detektivka, ale svým způsobem chápu, že autoři knížek, ze kterých Brown (s manželkou) "čerpal", ho obvinili z plagiátorství, protože kromě těch "šokujících odhalení" převzatých odjinud tam není téměř nic původního, u čeho bych měl dojem, že to je autorův osobní vklad nebo postřeh. (Zlatý Terry Pratchett! =) Zbývá jen dobře odvedená detektivkářská práce na ne-až-tak-dobře připravených podkladech. Asi je rozdíl, jestli člověk píše o něčem, co opravdu dobře zná, nebo o něčem, co si jen jednorázově nastudoval.
P.S.: Obal toho prvního českého vydání je opravdu otřesný.
P.P.S: V nadpisu jsem použil stejně rafinovanou šifru, jako Dan Brown ve třicáté kapitole. =)
2006-04-11
Tainted Ad
Dřív se říkalo, že klipy jsou reklamou na písničku, ale ty časy už jsou asi dávno pryč. Teď to jsou prostě reklamy na cokoliv. To asi není žádná revoluční zpráva, ale včera jsem na Vivě zase narazil na jednu pěknou ukázku trendu. Postarala se o to Rihanna s klipem S.O.S. (Rescue Me).
První věc, která mě zaujala, byla hudba a nebylo to její originalitou. =) Když totiž celý track postavíte na samplu Tainted Love (samozřejmě že v té verzi od Soft Cell), tak je jasné, že o originalitu vám moc nejde. Jinak celý klip vypadal poměrně normálně - Rihanna se vlnila před kamerou tu s doprovodem, tu sama a zpívala (melodie a text byl původní - jestli tedy tuhle formulaci můžu v tomhle případě použít =), klipová klasika.
A najednou, asi v půlce klipu, se místo zaběhnutého záběru poskakujících lidí objevil krátký, ale zato velký detail ruky, která drží mobil (a píše sms "S.O.S."). Prostě celoobrazovková reklama a navíc pěst na oko, protože žádný podobný záběr v klipu nebyl. Prostřih a zase zpátky. Jenomže vtip byl v tom, že ten záběr byl na Vivě kvalitně rozpixelizovaný - podle všeho jsem nebyl jediný, komu to připadalo jako skrytá reklama nebo spíš neskrytý product placement, a ten někdo zakročil.
Pak mě ale přepadly pochybnosti - co když ten klip je rozostřený už od výroby a já autorům křivdím? Tak jsem chvíli pátral po webu a velice rychle jsem se divil ještě víc.
Tak zaprvé originál klipu je normálně ostrý (na webu i v jiných, méně bdělých televizích =) i s telefonem a samozřejmě jménem výrobce. (Jmenovat natruc nebudu. =) Zadruhé měl ten klip premiéru na webu jedné nehudební firmy, ovšem nebyla to firma vyrábějící mobily, ale firma vyrábějící boty a sportovní oblečení (tu nebudu jmenovat už vůbec =), která to bere jako součást své nové kampaně. Zvláštní je, že v klipu jsem si nevšiml žádných sportovních bot, kdežto telefon byl viditelný až moc. Že by tam byl jako "red herring" na odvedení pozornosti? Nebo bylo prostě sponzorů víc a dělí se o náklady? Čert a Jay-Z aby se v tom vyznal...
Dneska už si člověk prostě nemůže být ničím jistý, protože je to všude samý
virový marketing a "komerce se vkrádá i do reklamy." =)
První věc, která mě zaujala, byla hudba a nebylo to její originalitou. =) Když totiž celý track postavíte na samplu Tainted Love (samozřejmě že v té verzi od Soft Cell), tak je jasné, že o originalitu vám moc nejde. Jinak celý klip vypadal poměrně normálně - Rihanna se vlnila před kamerou tu s doprovodem, tu sama a zpívala (melodie a text byl původní - jestli tedy tuhle formulaci můžu v tomhle případě použít =), klipová klasika.
A najednou, asi v půlce klipu, se místo zaběhnutého záběru poskakujících lidí objevil krátký, ale zato velký detail ruky, která drží mobil (a píše sms "S.O.S."). Prostě celoobrazovková reklama a navíc pěst na oko, protože žádný podobný záběr v klipu nebyl. Prostřih a zase zpátky. Jenomže vtip byl v tom, že ten záběr byl na Vivě kvalitně rozpixelizovaný - podle všeho jsem nebyl jediný, komu to připadalo jako skrytá reklama nebo spíš neskrytý product placement, a ten někdo zakročil.
Pak mě ale přepadly pochybnosti - co když ten klip je rozostřený už od výroby a já autorům křivdím? Tak jsem chvíli pátral po webu a velice rychle jsem se divil ještě víc.
Tak zaprvé originál klipu je normálně ostrý (na webu i v jiných, méně bdělých televizích =) i s telefonem a samozřejmě jménem výrobce. (Jmenovat natruc nebudu. =) Zadruhé měl ten klip premiéru na webu jedné nehudební firmy, ovšem nebyla to firma vyrábějící mobily, ale firma vyrábějící boty a sportovní oblečení (tu nebudu jmenovat už vůbec =), která to bere jako součást své nové kampaně. Zvláštní je, že v klipu jsem si nevšiml žádných sportovních bot, kdežto telefon byl viditelný až moc. Že by tam byl jako "red herring" na odvedení pozornosti? Nebo bylo prostě sponzorů víc a dělí se o náklady? Čert a Jay-Z aby se v tom vyznal...
Dneska už si člověk prostě nemůže být ničím jistý, protože je to všude samý
virový marketing a "komerce se vkrádá i do reklamy." =)
2006-04-06
Proč mi ukazujete takovou Hrůzu?
Nedávno jsem někde (Instinkt? Týden?) četl článek o tom, že letos bude mít Paul McCartney 64 let a že tím pádem hrozí zvýšená četnost přehrávání písničky When I'm Sixty-four. Něteří lidé z toho mají už teď takovou hrůzu (sakra, zase to slovo), že přišli s návrhem celosvětového zákazu hraní téhle písničky měsíc kolem McCartneyho narozenin. Když jsem to četl, tak mi to připadalo jako trochu přehnaná reakce, ale teď už si tím tak jistý nejsem a nemůže za to žádný brouk.
Já se většinou snažím vyhýbat poslechu rádií (zřejmě už několik let trpím akutní rádiofóbií a nevím o tom), ale ono to bohužel není možné provádět úplně důsledně - tedy pokud člověk musí chodit do práce, na obědy, jezdit městskou dopravou a podobně.
Proto se mi zdá, že slyšet za tento týden písničku "1+1" skupiny Ready Kirken (autorem je Michal Hrůza) zhruba patnáctkrát je trochu moc - zvlášť když ji nenávidím od prvního poslechu. Ready Kirken pro mě mají pořád takovou zakyslou českou bigbítovou příchuť, takže když to zkoušejí jako retro, tak to nezní jak staří Cardigans, ale spíš jako to nejhorší, co Jiří Schellinger nazpíval v područí Františka Ringo Čecha. Bohužel už na ten první poslech jsem tušil, že tohle bude hodně vlezlý hit a docela mě mrzí, že jsem se nespletl.
Mimochodem taky začínám nenávidět Anetu, protože mám podezření, že nebýt písničky Vodá živá, tak bych tuhle Hrůzu nemusel z rádií snášet. =)
(Tááák... už jsem se trochu uklidnil... =)
Já se většinou snažím vyhýbat poslechu rádií (zřejmě už několik let trpím akutní rádiofóbií a nevím o tom), ale ono to bohužel není možné provádět úplně důsledně - tedy pokud člověk musí chodit do práce, na obědy, jezdit městskou dopravou a podobně.
Proto se mi zdá, že slyšet za tento týden písničku "1+1" skupiny Ready Kirken (autorem je Michal Hrůza) zhruba patnáctkrát je trochu moc - zvlášť když ji nenávidím od prvního poslechu. Ready Kirken pro mě mají pořád takovou zakyslou českou bigbítovou příchuť, takže když to zkoušejí jako retro, tak to nezní jak staří Cardigans, ale spíš jako to nejhorší, co Jiří Schellinger nazpíval v područí Františka Ringo Čecha. Bohužel už na ten první poslech jsem tušil, že tohle bude hodně vlezlý hit a docela mě mrzí, že jsem se nespletl.
Mimochodem taky začínám nenávidět Anetu, protože mám podezření, že nebýt písničky Vodá živá, tak bych tuhle Hrůzu nemusel z rádií snášet. =)
(Tááák... už jsem se trochu uklidnil... =)
2006-04-03
Všude spí tajemství schoulené
I'm Going to Tell You a Secret (2005)
režie Jonas Åkerlund
Tohle tajemství bohužel nebylo dost tajemné a choulení jsem před televizí obstarával já. Vlastně jsem skoro usnul. Ale to souvisí i s pozdním časem vysílání. Ano, správně jste poznali, tohle je další díl Televizních deníků, ve kterých se hlavní hrdina u televize seznamuje s těžkým životem televizních hrdinů a celebrit. A to vše opět s polskou TVP a největší (nebo rozhodně nejzasloužilejší =) ikonou současné popkultury v dokumentu, který u nás (doufám?) ještě neběžel, a tak si můžu po libosti vymýšlet. =)
Zatímco v českých novinách se už asi dva týdny zabývají fámou, jestli u nás v létě Madonna bude nebo nebude hrát, tak v Polsku se tváří, že už mají jasno a rozjíždějí propagační kampaň. (Asi jsem v tom seznamu termínů koncertů něco přehlídnul. =) A co může být lepší pozvánka na koncert než nějaký ten dokument odvysílaný v televizi?
Když se Madonna rozhodne nechat o sobě natočit koncertní dokument, tak to celkem přirozeně vyvolává tendence srovnávat ho s jedním z neslavnějších hudebních dokumentů populární hudby vůbec (ačkoliv to asi nebylo úplně kvůli hudbě =) V posteli s Madonnou (v originále buď Truth or Dare nebo In Bed with Madonna), který režíroval... ehm... režíroval... No tak to vidíte! Nakonec se musím podívat. Takže Alek Keshishian.
Já budu srovnávat taky a nedá se říct, že by Secret vyhrávalo, ale nemyslím, že by problém byl v režii. Jonas Åkerlund točit umí (i když hlavně klipy), na poměry dokumentu si toho po formální stránce i dost dovolí (barvy, kompozice, rychlost přehrávání, ...) a povedlo se mu zachytit i některé zajímavé situace, ale největší slabinou je "reinvended" paní Ciccone - nebo vlastně už Ritchie (pořád zapomínám). Zatímco v Posteli Madonna tančila, zpívala a předváděla orální sex s flaškou od minerálky, což bylo provokativní, tak v Tajemství tančí, zpívá a předává "tajemství" - tzv. všeobecně známé pravdy, což je hlavně nudné. Moc nechybělo a byl bych usnul už během úvodní pasáže, kde Madonna recituje jakýsi text o Bestii, Bohu a o dalších pojmech, které začínají velkými písmeny. Pak naštěstí následovaly záběry ze studia, kde s Madonnou seděl Stuart Price a začalo to trochu získávat lidský rozměr. Mimochodem Price byl pro mě největší překvapení, protože vypadal zhruba o deset let mladší, než jsem si ho představoval, a taky při každém setkání s kamerou předváděl svůj ulítlý smysl pro humor. (Kdybyste náhodou nevěděli, jak se má správně žasnout při vystoupení Stooges s Iggy Popem v čele, tak si nechte poradit od odborníka, který ochotně pózoval s otevřenou pusou v několika záběrech.)
Ale ani Price to neměl lehké, protože musel okamžitě odrazit Madonnin útok vedený s pomocí lítosti, že "chudák Stuart nevěří v Boha a chybí mu duchovní život". (Ha! To mi něco připomíná... =) Povedlo se mu to jen taktak pomocí výroku, že věří v nějakou energii před vznikem vesmíru. A už to jelo...
Takže aby bylo jasno: nová Madonna je věřící. To byla sice vždycky, ale na vystoupeních to příliš nebylo poznat. Nová Madonna je vyrovnanější a tolerantnější. Už se nechodí teatrálně svíjet ke hrobu matky, ale místo toho komunikuje se svým otcem. Ten mimochodem žije klidným životem vinaře a je tolerance sama. "Všichni lidé přece vlastně věří v jediného Boha. Skoro všichni."
Kromě toho nová Madonna říká, že se mnohem více zajímá o jiné lidi. Vzhledem k tomu, že je to ta samá paní, která ještě „před proměnou“ v Posteli mluvila o tom, že její tanečníci jsou jako její děti a že se jí chodí svěřovat, tak mi představa ještě více zájmu nahání husí kůži. A nová Madonna nemluví do větru. Vedle její péče bledne i aktivní pionýrská vedoucí uprostřed letního tábora, i výchovná poradkyně v nápravném ústavu pro nezletilé. Tu zarecituje k obšťastnění vlastní říkanku, tu daruje kytaru, aby z jejich tanečníků něco bylo - prostě mění svět kolem sebe k lepšímu, rozdává lidské teplo, komunikuje, pátrá, radí, informuje... =)
Jediné co tu idylu trochu kazí, je fakt, že nejsou k vidění snad žádní lidé, které jsme mohli vidět "minule". Zvláštní, ne? Je to už sice pěkná řádka let, ale stejně... Asi je škoda, že se nějaká americká Helene Trestick nepokusila vystopovat, co teď dělají tanečníci a zpěvačky z Postele. Bylo by to zajímavé srovnání. Že by jim vadilo, že musí na turné u paní ředitelky vždycky podstoupit psychoanalýzu s důrazem na svou sexuální orientaci? (Ano, i tentokrát... =) To nemůžou oni vydržet s Madonnou nebo ona s nimi?
Ale změny nejsou jen v koncertní sestavě. Hlavního mužského nehudebního hosta Antonia Banderase tentokrát nahradil dokumentarista Michael Moore, což je více než kvalitní náhrada z hlediska kvantity, ale přece jenom je tam vidět určitý rozdíl v kvalitě. (Kritéria hodnocení jsou na vás - ale rozhodně "volte Kerryho!" =)
Trochu jsem přemýšlel, jestli tenhle film obsahuje nějakou myšlenku, která by se dala srovnat s památnou větou Warrena Beattyho "Ona žije jen před kamerou". Místo Beattyho tu tentokrát máme Guye Ritchieho, což je téměř dokonalá náhrada. Taky ho je tam vidět dost málo (ale Beattyho stopáž výrazně převyšuje) a pokud se sejde s Madonnou na jednom místě, tak vypadá nesvůj a musí od ní před kamerou strpět drobné manipulace, kdežto bez Madonny vypadá naopak v pohodě - vtipkuje, chytá ryby a zpívá si v autě s autorádiem lidovky.
Naopak Madonna bez Ritchieho si trochu stěžuje, že se o ni manžel dost nezajímá, ale v hospodě s ním anglické lidovky rozhodně zpívat nebude. Tím pádem je naprosto logické, že nějakou pointu tentokrát musela obstarat Madonna sama:
"Manželství nemůže být dokonalé. Pokud poznáte někoho, kdo vám připadá dokonalý, tak rovnou utečte, protože to znamená, že už vás má pod kontrolou."
Že by přece jen Manželské etudy? =) Možná, ale taky takové decentní.
O partnerských problémech, vztazích nebo nedej bože sexu se vlastně už moc nemluví - místo toho se řeší spíš děti, na které má Madonna samozřejmě méně času, než by chtěla atd. atd. =)
Z dosavadního textu by se mohlo zdá, že se změnilo všechno, ale to vůbec není pravda. Tak především velkou část filmu zabírají záznamy z různých koncertů. Ty jsou samozřejmě (!) výborné, ale to asi všichni čekali. Oproti Posteli se dost liší repertoár a úměrně tomu i choreografie (vojáci, uniformy, výbuchy), což je z hlediska různorodosti jedině dobře, ale přesto jsem si najednou uvědomil, že mě vlastně ty záběry mimo scénu baví trochu víc. Mě totiž leckdy víc než výrobek zajímá, jak věci vznikají a pracují uvnitř, a záběrů ze zkoušek a příprav se do sestřihu bohužel dostalo minimum. Škoda.
Naopak ani tentokrát nesmí chybět neustálé klení, nadávání na cokoliv a samozřejmě společná motlitba před začátkem všech koncertů. (Nejlépe se závěrem v duchu věty "Jděte tam a nakopejte jim prdel!" =)
To nejhorší si Madonna ovšem nechala na samotný závěr filmu. Tam číhá dodatek v podobě výpravy do Izraele, který je sice uvedený otázkou, jestli je ta výprava něčemu prospěšná, ale pak následuje projev plný překvapivých myšlenek jako "musíme myslet na druhé", "válka není dobrá" a "děti jsou nevinné a neznají nepřátelství nebo rasismus". (Nevím, jak strávila dětství Madonna, ale já si pamatuju hádky, rvačky a krádeže hraček už ze školky - no prostě dětská nevinnost. =) Vše uzavírá obligátní Imagine i s projekcí Lennona v pozadí a záběr palestinského a židovského chlapce, jak odbíhají vyprahlou krajinou s míčem hrát fotbal. Možná to nebyl úplný konce, ale dál už si nic nevzpomínám. =)
Ještě jsem zapomněl zmínit, že výslednému dojmu moc nepomáhal ani tradiční polský dabing - to byla u hudebního dokumentu skutečně dobrá volba. =) Ale to samozřejmě není problém originálního filmu.
Takže jaké je rozhřešení? Jako dokument film vlastně splnil všechno, co měl, protože toho o turné a o Madonně říká dost, ale problém je v tom, co říká. Madonna totiž není zrovna originální myslitelka, ale přesto se nás dvě hodiny snaží přesvědčit o opaku a to není ani zábava, ani ponaučení. Spíš něco jako blog. =)
Ale vydržel jsem až do konce a ani nevím, proč se o tom rozepisuju tak do šířky... To bude asi to tajemství.
režie Jonas Åkerlund
Tohle tajemství bohužel nebylo dost tajemné a choulení jsem před televizí obstarával já. Vlastně jsem skoro usnul. Ale to souvisí i s pozdním časem vysílání. Ano, správně jste poznali, tohle je další díl Televizních deníků, ve kterých se hlavní hrdina u televize seznamuje s těžkým životem televizních hrdinů a celebrit. A to vše opět s polskou TVP a největší (nebo rozhodně nejzasloužilejší =) ikonou současné popkultury v dokumentu, který u nás (doufám?) ještě neběžel, a tak si můžu po libosti vymýšlet. =)
Zatímco v českých novinách se už asi dva týdny zabývají fámou, jestli u nás v létě Madonna bude nebo nebude hrát, tak v Polsku se tváří, že už mají jasno a rozjíždějí propagační kampaň. (Asi jsem v tom seznamu termínů koncertů něco přehlídnul. =) A co může být lepší pozvánka na koncert než nějaký ten dokument odvysílaný v televizi?
Když se Madonna rozhodne nechat o sobě natočit koncertní dokument, tak to celkem přirozeně vyvolává tendence srovnávat ho s jedním z neslavnějších hudebních dokumentů populární hudby vůbec (ačkoliv to asi nebylo úplně kvůli hudbě =) V posteli s Madonnou (v originále buď Truth or Dare nebo In Bed with Madonna), který režíroval... ehm... režíroval... No tak to vidíte! Nakonec se musím podívat. Takže Alek Keshishian.
Já budu srovnávat taky a nedá se říct, že by Secret vyhrávalo, ale nemyslím, že by problém byl v režii. Jonas Åkerlund točit umí (i když hlavně klipy), na poměry dokumentu si toho po formální stránce i dost dovolí (barvy, kompozice, rychlost přehrávání, ...) a povedlo se mu zachytit i některé zajímavé situace, ale největší slabinou je "reinvended" paní Ciccone - nebo vlastně už Ritchie (pořád zapomínám). Zatímco v Posteli Madonna tančila, zpívala a předváděla orální sex s flaškou od minerálky, což bylo provokativní, tak v Tajemství tančí, zpívá a předává "tajemství" - tzv. všeobecně známé pravdy, což je hlavně nudné. Moc nechybělo a byl bych usnul už během úvodní pasáže, kde Madonna recituje jakýsi text o Bestii, Bohu a o dalších pojmech, které začínají velkými písmeny. Pak naštěstí následovaly záběry ze studia, kde s Madonnou seděl Stuart Price a začalo to trochu získávat lidský rozměr. Mimochodem Price byl pro mě největší překvapení, protože vypadal zhruba o deset let mladší, než jsem si ho představoval, a taky při každém setkání s kamerou předváděl svůj ulítlý smysl pro humor. (Kdybyste náhodou nevěděli, jak se má správně žasnout při vystoupení Stooges s Iggy Popem v čele, tak si nechte poradit od odborníka, který ochotně pózoval s otevřenou pusou v několika záběrech.)
Ale ani Price to neměl lehké, protože musel okamžitě odrazit Madonnin útok vedený s pomocí lítosti, že "chudák Stuart nevěří v Boha a chybí mu duchovní život". (Ha! To mi něco připomíná... =) Povedlo se mu to jen taktak pomocí výroku, že věří v nějakou energii před vznikem vesmíru. A už to jelo...
Takže aby bylo jasno: nová Madonna je věřící. To byla sice vždycky, ale na vystoupeních to příliš nebylo poznat. Nová Madonna je vyrovnanější a tolerantnější. Už se nechodí teatrálně svíjet ke hrobu matky, ale místo toho komunikuje se svým otcem. Ten mimochodem žije klidným životem vinaře a je tolerance sama. "Všichni lidé přece vlastně věří v jediného Boha. Skoro všichni."
Kromě toho nová Madonna říká, že se mnohem více zajímá o jiné lidi. Vzhledem k tomu, že je to ta samá paní, která ještě „před proměnou“ v Posteli mluvila o tom, že její tanečníci jsou jako její děti a že se jí chodí svěřovat, tak mi představa ještě více zájmu nahání husí kůži. A nová Madonna nemluví do větru. Vedle její péče bledne i aktivní pionýrská vedoucí uprostřed letního tábora, i výchovná poradkyně v nápravném ústavu pro nezletilé. Tu zarecituje k obšťastnění vlastní říkanku, tu daruje kytaru, aby z jejich tanečníků něco bylo - prostě mění svět kolem sebe k lepšímu, rozdává lidské teplo, komunikuje, pátrá, radí, informuje... =)
Jediné co tu idylu trochu kazí, je fakt, že nejsou k vidění snad žádní lidé, které jsme mohli vidět "minule". Zvláštní, ne? Je to už sice pěkná řádka let, ale stejně... Asi je škoda, že se nějaká americká Helene Trestick nepokusila vystopovat, co teď dělají tanečníci a zpěvačky z Postele. Bylo by to zajímavé srovnání. Že by jim vadilo, že musí na turné u paní ředitelky vždycky podstoupit psychoanalýzu s důrazem na svou sexuální orientaci? (Ano, i tentokrát... =) To nemůžou oni vydržet s Madonnou nebo ona s nimi?
Ale změny nejsou jen v koncertní sestavě. Hlavního mužského nehudebního hosta Antonia Banderase tentokrát nahradil dokumentarista Michael Moore, což je více než kvalitní náhrada z hlediska kvantity, ale přece jenom je tam vidět určitý rozdíl v kvalitě. (Kritéria hodnocení jsou na vás - ale rozhodně "volte Kerryho!" =)
Trochu jsem přemýšlel, jestli tenhle film obsahuje nějakou myšlenku, která by se dala srovnat s památnou větou Warrena Beattyho "Ona žije jen před kamerou". Místo Beattyho tu tentokrát máme Guye Ritchieho, což je téměř dokonalá náhrada. Taky ho je tam vidět dost málo (ale Beattyho stopáž výrazně převyšuje) a pokud se sejde s Madonnou na jednom místě, tak vypadá nesvůj a musí od ní před kamerou strpět drobné manipulace, kdežto bez Madonny vypadá naopak v pohodě - vtipkuje, chytá ryby a zpívá si v autě s autorádiem lidovky.
Naopak Madonna bez Ritchieho si trochu stěžuje, že se o ni manžel dost nezajímá, ale v hospodě s ním anglické lidovky rozhodně zpívat nebude. Tím pádem je naprosto logické, že nějakou pointu tentokrát musela obstarat Madonna sama:
"Manželství nemůže být dokonalé. Pokud poznáte někoho, kdo vám připadá dokonalý, tak rovnou utečte, protože to znamená, že už vás má pod kontrolou."
Že by přece jen Manželské etudy? =) Možná, ale taky takové decentní.
O partnerských problémech, vztazích nebo nedej bože sexu se vlastně už moc nemluví - místo toho se řeší spíš děti, na které má Madonna samozřejmě méně času, než by chtěla atd. atd. =)
Z dosavadního textu by se mohlo zdá, že se změnilo všechno, ale to vůbec není pravda. Tak především velkou část filmu zabírají záznamy z různých koncertů. Ty jsou samozřejmě (!) výborné, ale to asi všichni čekali. Oproti Posteli se dost liší repertoár a úměrně tomu i choreografie (vojáci, uniformy, výbuchy), což je z hlediska různorodosti jedině dobře, ale přesto jsem si najednou uvědomil, že mě vlastně ty záběry mimo scénu baví trochu víc. Mě totiž leckdy víc než výrobek zajímá, jak věci vznikají a pracují uvnitř, a záběrů ze zkoušek a příprav se do sestřihu bohužel dostalo minimum. Škoda.
Naopak ani tentokrát nesmí chybět neustálé klení, nadávání na cokoliv a samozřejmě společná motlitba před začátkem všech koncertů. (Nejlépe se závěrem v duchu věty "Jděte tam a nakopejte jim prdel!" =)
To nejhorší si Madonna ovšem nechala na samotný závěr filmu. Tam číhá dodatek v podobě výpravy do Izraele, který je sice uvedený otázkou, jestli je ta výprava něčemu prospěšná, ale pak následuje projev plný překvapivých myšlenek jako "musíme myslet na druhé", "válka není dobrá" a "děti jsou nevinné a neznají nepřátelství nebo rasismus". (Nevím, jak strávila dětství Madonna, ale já si pamatuju hádky, rvačky a krádeže hraček už ze školky - no prostě dětská nevinnost. =) Vše uzavírá obligátní Imagine i s projekcí Lennona v pozadí a záběr palestinského a židovského chlapce, jak odbíhají vyprahlou krajinou s míčem hrát fotbal. Možná to nebyl úplný konce, ale dál už si nic nevzpomínám. =)
Ještě jsem zapomněl zmínit, že výslednému dojmu moc nepomáhal ani tradiční polský dabing - to byla u hudebního dokumentu skutečně dobrá volba. =) Ale to samozřejmě není problém originálního filmu.
Takže jaké je rozhřešení? Jako dokument film vlastně splnil všechno, co měl, protože toho o turné a o Madonně říká dost, ale problém je v tom, co říká. Madonna totiž není zrovna originální myslitelka, ale přesto se nás dvě hodiny snaží přesvědčit o opaku a to není ani zábava, ani ponaučení. Spíš něco jako blog. =)
Ale vydržel jsem až do konce a ani nevím, proč se o tom rozepisuju tak do šířky... To bude asi to tajemství.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)