Domácí žvýkání

Tak tu máme konec roku a s ním nevyhnutelně další uzávěrku vlastní "hudební tvorby". Z. se letos účastnil spíše symbolicky, takže je aspoň jasné, kdo za ten výsledek tentokrát může... (Nápověda: neposkytnutí první pomoci je trestný čin! ;)



5fold - Doma!!!

1. Ticho mezi slovy (2:21)
Něco jako intro vzniklé nějak samo od sebe někdy letos na podzim.

2. Skupinová sleva (3:05)
Hlubokomyslná meditace o životních náhodách. To podstatné vzniklo už loni asi během čtvrt hodiny ve vlaku (samozřejmě!) cestou z Prahy a od té doby jsem se to snažil dovést do nějaké smysluplné formy - a takhle to dopadlo: lépe, než jsem se obával, a hůře, než jsem doufal. Takže jako obvykle.

3. Místo činu (3:37)
Pokus zpracovat rozchodové trauma formou dialogu s fantazijní postavou, ale jako terapie to skutečně moc nepomohlo. ;)

4. Na haldě (1:35)
Ostrava(!!!) kandiduje na Evropské město kultury 2015 a k tomu si vypůjčila písničku Jarka Nohavici Ostravo. Moje rodná obec sice nekandiduje, ale myslím, že by si nějakou tu hymnu taky zasloužila, tak jsem to zkusil nějak zařídit. Jarek taky trochou přispěl a asi o tom ani neví... A tak by to i mělo zůstat. =)

ZIP (256 kbps/ 20,5 MB)

streamy na Last.fm

To není moje malá scéna

Různí interpreti - For Semafor (2009)

Nebudu chodit kolem horké kaše, když už jsem v nadpisu ledacos naznačil - tahle deska je pro mě zklamáním roku. Asi hlavně proto, že jsem dostal něco naprosto jiného, než jsem očekával, což může (ale nemusí) být můj problém...

Nové album s příznačným názvem For Semafor, které přináší nestárnoucí songy Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra v podání autorských osobností a kapel z 21. století... (promo text)

Vlivem jakýchsi rodinných tradic mám Semafor docela rád a taky mám rád coververze, takže jsem si tuhle desku předem vymaloval v pestrých barvách - jenom jsem si lámal hlavu, kdo na ní vlastně bude hrát, protože mi nepřipadalo, že by "z autorských osobností 21. století" na Semafor kdokoliv navazoval. Totiž slovní hříčky semaforského typu se snad dají najít u Tata Bojs, ale tím můj seznam mladých (buďme tolerantní a řekněme do čtyřiceti let) podezřelých končil.

Jenže člověk míní a Pavel Klusák mění, takže se na desce objevují takové mladé hvězdy jako Přemysl Rut, Jan Burian nebo zesnulá Zuzana Navarová. Nic proti nim (ostatně jsou to většinou ty lepší příspěvky), ale to nejsou zrovna typické osobnosti 21. století, ale spíš/téměř pamětníci zlaté éry původního Semaforu.

Album propojuje české hvězdy mainstreamové a nezávislé scény 21. století: hranice v hudbě jsou beztak iluzorní. (Pavel Klusák)

Někde tady vidím největší problém celé desky - komu je vlastně určena? Mám experimentálně ověřeno, že pamětníkům Semaforu rozhodně ne (pravda, měl jsem poměrně malý vzorek respondentů =), protože pro ně je 90% alba naprosto nestravitelných a dá značnou práci, aby po úvodním úletu skupiny Dva vůbec vyslechli zbytek. A mladší publikum? Hranice v hudbě jsou možná iluzorní, ale znám jen velice málo lidí, kteří by si s požitkem vyslechli například Tata Bojs i Jiřího Konvrzka.

Lidi si z toho vyberou, co je baví, určitou písničku nebo text, než aby to přijali jako celek. (Milan Cais)

Uznávám, že v té možnosti výběru je určitá naděje, ale vzhledem k tomu, že album nevyšlo jako mp3 ke stažení zdarma, kde by si člověk vybral jen to, co ho zajímá, ale jako normální nedělitelné CD v ceně 249 Kč, tak Pavel Klusák zřejmě předpokládá, že kromě něj existují i jiní lidé, kteří CELOU tuhle nepravděpodobnou směs přístupů skutečně s radostí poslouchají. (Možná má dokonce pravdu...? =)

Do hry jsem zval ty, u nichž jsem byl přesvědčený, že písničku neokopírují, jako se to dělá v Superstar, ale ukáží ji v novém světle.

Všiml jsem si (tedy s výjimkou Zatrestbandu). Bohužel mi často připadá, že ta jinakost byla jediným kritériem. Cover verze samozřejmě může s původní písničkou nakládat dost volně, ale od interpreta čekám přece jen jistý respekt k původnímu materiálu (čili zachování toho nejlepšího, což jsou v případě Semaforu texty a melodie) a ne vlastní exhibici, která s originálem už nemá téměř nic společného (Dva!). Předpokládám, že pokud interpret cítí potřebu písničku rozorat k nepoznání, tak k originálu zřejmě nemá příliš kladný vztah a v tom případě nechápu, proč na toto album vůbec přispěl. Výsledek pak působí přibližně stejně, jako kdyby Petr Rychlý přehrával (a přehrával) nějaké vyprávění Miroslava Horníčka.

Každý to má jinak a jeden song tak může být na albu dvakrát. (...) ...dokonce i Suchého melodie ze Sekty jsou síla. Ve spisech má na 1500 písňových textů... (Pavel Klusák)

Hm, nenapadlo by mě, že vybrat z 1500 písniček 20 tak, aby se neopakovaly, bude až takový problém. Asi toho Jiří Suchý zatím napsal málo...

Nebudu komentovat všechny písničky na desce, protože by to asi bylo příliš dlouhé a velmi pravděpodobně příliš subjektivní (asi se dá odhadnout, že jsou mi - byť s výhradami - bližší TTB a EOST než kvílející Petr Nikl, Jaroslav Dušek zmateně překřikující svého kolegu nebo Allstar Refjúdží Band, který bojuje s výslovností cizokrajné češtiny i s laděním). Koneckonců všichni hudebníci předvedli víceméně to, co se od nich dalo čekat (snad s výjimkou vltavína Roberta Nebřenského, od kterého jsem čekal něco veselejšího), takže problém téhle desky vidím někde jinde.

Cover verze totiž dopadnou lépe, pokud vznikají spontánně a z iniciativy samotných hudebníků, což je samozřejmě podmíněno tím, že danou písničku nebo původního interpreta mají rádi. Proto svého času mohl fungovat například tribute For the Masses s písničkami Depeche Mode - celé album spojoval podobný přístup a dojem, že všichni účastníci skutečně Depeche Mode poslouchají/li, kdežto já mám z alba For Semafor dojem, že ho spojuje jen vkus Pavla Klusáka a přístup mnoha účastníků, že "Semafor sice neposloucháme, ale je to klasika a tak ňák to přece všichni známe".

V roce oslav 50. výročí založení divadla Semafor lze těžko požadovat pádnější důkaz, že kouzlo autorského dua Suchý & Šlitr stále žije. (Týden)

Ano, Pavel Klusák chtěl zřejmě touhle deskou přesvědčit, že odkaz Semaforu stále žije a jak jsem vyrozuměl z nějakého rozhovoru, tak k tomuto bohulibému účelu dokonce dostal nějaký kulturní grant, ale mě o tom tedy rozhodně nepřesvědčil - spíše rozesmutnil. Odkaz Semaforu (přesněji řečeno to, co za odkaz Semaforu považuju já ;) leží v kómatu na JIPce s umělou výživou v ruce a ve vedlejší místnosti slaví jeho narozeniny náhodně vybraná parta lidí, kteří se nemůžou shodnout ani na tom, jaký ten Semafor vlastně byl. Ale asi je to tak nevyhnutelné...

Komerční korektnost

Tak si představte, že minulý týden byl hostem v TV pořadu Karla Šípa Všechnopárty Martin Dejdar. Máte? Nemělo by to být zase tak těžké, protože Dejdar je v TV v nějaké podobě prakticky furt, ale to není to, co mě zaujalo...

Před dávnými lety u nás existovala jen jediná televize a mediální trh (případně dříve "zábava našich pracujících") byl prozářen sluncem všeobjímající harmonie. To všechno vzalo za své někdy v okamžiku razantního nástupu Novy a od té doby si všechny televize začaly dávat velký pozor, aby náhodou nějak nepropagovaly konkurenci, a tak stáli Karel Šíp a Martin Dejdar před nelehkým úkolem vést spolu dialog o tom, jak se Dejdarovi momentálně daří, a přitom se ani slůvkem nezmínit o největším Dejdarově TV úspěchu posledních let, což je postava Ozzáka ze sitcomu Comeback.

Možná tomu nebudete věřit, ale oni to dokázali, přestože o něm mluvili několik minut. Šíp dvakrát vystačil s pantomimickým znázorněním (samozřejmě s gestem metalového paroháče) a s obraty jako "v tom seriálu" a podobně, ale u něj se taková opatrnost ještě dala pochopit, protože předpokládám, že by jako moderátor na ČT rád ještě chvíli vydržel.

Dejdar se ovšem nenechal zahanbit a držel basu s heslem "hlavně nejmenovat" tak důsledně, že nejenže nepoužil slova jako Nova nebo Comeback, ale při vyprávění o legendárním vystoupení Ozzáka s Visacím zámkem se neodvážil vyslovit jméno Ozzák! ("A oni zahlásili: tady... prodavač cédéček!" - WTF?!)

Nezachází ta autocenzura a fóbie z reklamy konkurenci už trochu daleko? A to si lidé stěžují na politickou korektnost...

Blast from the Past

Poslední výstřel - Rozhodně nečekejte sex

Nedělal jsem si sice žádný seriózní průzkum, ale připadá mi, že Krnov je městem s největším počtem hudebních skupin na obyvatele, které se ovšem ze záhadných příčin většinou nemohou proslavit za hranicemi města. Teprve celostátní úspěch Bratří Orffů pootevřel dveře ven, a tak se teď hlásí o slovo i personálně značně provázaný Poslední výstřel. Tedy on se vlastně o slovo hlásil už docela dlouho a za příznivých povětrnostních podmínek jeho sláva dosahovala až do Ostravy, ale bylo třeba počkat, až si Ivánek Gajdoš na staré parťáky udělá čas. First we take Hudební bazar, then we take Radio 1!

To, co Poslední výstřel odlišuje od Orffů, je především celkově veselejší nálada a rychlejší tempo, ale dost dobře nechápu, proč se samotná skupina považuje za punk (přesněji řečeno punkový kabaret), protože příliš punkově nezní ani na koncertech a deska má ještě uhlazenější a přírodnější zvuk, takže rozhodně nečekejte punk! S pomocí akustické kytary, banja, klarinetu a podobných vychytávek z LŠU se prostě zvuku Sex Pistols nepřiblížíte, ani kdybyste použili tak "netradiční voice efekt", jako je nahrávání zpěvu přes kombo, ve všech písničkách a hudební citace Duran Duran a Toma Pettyho (nebo to jsou spíš RHCP?) taky nejsou příliš punkové. ;) Ještě víc pak překvapí občasné vpády kvákajících a bzučících syntezátorů, které mě přenášejí někam do doby, kdy byl vrcholem televizní zábavy Malý televizní kabaret, ale předpokládám, že to byl záměr. Každopádně jsou všechny nástroje použité s citem, aby se příliš nepletly pod nohy samotným písničkám, takže v tomto směru je všechno v nejlepším pořádku.

To, co Poslední výstřel s Orffy naopak spojuje, je textová koncepčnost desky, která mě i tady "poněkud znervózňuje" - Vinetů kouřící "nějakou dobrotu" a především Ken jsou skutečně všudypřítomní a dost mi tím lezou na nervy. Navíc mi připadá, že Ivánkovi víc sedí ta zadumanější poloha, kde se humor snoubí s melancholí (Voajér), a když se snaží být jen rozverný, tak to vyznívá buď trochu křečovitě (Vinetů, Checkni dobrotu) nebo příliš dětinsky (Letí kulka letí), takže prapor humoru zvedá spíše kolega Sajmon, který je ostatně i autorem rádiového hitu Kamarádi s psychoanalytickým textem a hostujícím Xavierem Baumaxou.

Právě Xavi na desku překvapivě dokonale zapadá; jeho styl humoru je sice na první pohled o hodně jiný (mno, vlastně se tu nějaký ten sex nakonec taky najde), ale s Posledním výstřelem ho spojují třicátníkovská témata, kterých je tu neúrekom - tedy pokud se za třicátníkovské téma dá považovat vzpomínání na časy, kdy nám bylo dvacet. ;) Je sice pochopitelné, že skupina chtěla konečně pořádně nahrát i staré písničky, ale problém je, že je na nich příliš poznat, že pocházejí odněkud z hlubin z devadesátých let a všechny ty narážky na Barbie a Kena, Pobřežní hlídku, Mentos a koneckonců i Barta Simpsona, které byly tehdy prudce aktuální, jsou dnes jsou v lepším případě utahané a v horším případě (pro dorost) nepochopitelné. (Ano, to se vztahuje i na "osožáka" a podobné vychytávky a to má Ivánek ještě štěstí, že se ČT právě chystá opakovat Profesionály.) Jak medituje Sajmon ve své improvizaci ve Fak mi nevadí: "Tady byl nějaký vtípek... ale jak to bylo?"

Když to shrnu, tak to není špatné, ale mohlo to být lepší. Asi by bylo fajn udělat desku jen z nových písniček, ale trochu se obávám, aby to nebylo zase až za patnáct let, takže se vlastně nedá skončit jinak, než jiným Sajmonovým citátem z loňského roku: "Koncert byl jako vždycky - půlka lidí nám řekne, že to bylo super a druhá půlka, že to stála za hovno. Takže zase za rok." Nedá se než souhlasit: nashle v Hudebním bazaru - už je to za pár! =)

3/5

PS: Nejsem si _úplně_ jistý, o čem je Banán, ale připadá mi trochu nepravděpodobné, že by zrovna Warhola zajímalo, jestli je Nico povolnější... =)

Rozlučte se osobně s iDnes

iDnes dnes provedlo něco, co je buď ukázkou neprofesionality nebo pokusem ukázat lidem, jak s nimi média manipulují, ale skutečně si nejsem jistý, jestli byl někdo v redakci tak drzý nebo tak rafinovaný.

Na hlavní stránce kulturní rubriky se u článku Rozlučte se osobně s Jacksonem. Nabízíme lístky na film s králem popu objevil obrázek Michaela Jacksona na koncertu.



Dalo by se říct, že je to takový normální obrázek, kdyby se na iDnes už jednou neobjevil před pár měsíci. Ovšem tehdy to bylo v článku Nic nepobaví tak jako cizí chyby a průšvihy. Chechtejte se u chyblogů, který byl o nepovedených kolážích ve Photoshopu a tenhle obrázek (neoříznutý), tam byl jako příklad mizerného falšování reality.



Nuže? =)

"Starám se o všechnu tu... elektroniku"

U Abletonu je fajn, že v rámci svých propagčních akcí občas odchytí některého z interpretů, kteří Live používají, a donutí ho pronést několik vřelých slov o nepostradelnosti tohoto hudebního softwaru. Naposledy přišla řada na Martina Gretschmanna z The Notwist, z čehož vznikla > dvě videa <.

Potěšilo mě, že tam mimo jiné chvilku předvádí, jak používá Wiimote a Lemura. Mohlo to sice být trochu detailnější, ale darovanému videu se nekouká na zuby, ale na celek. I tak je to výrazně multimediálnější než debata na NMM po loňském koncertu... =)

It's a link!

Čím víc linků, tím víc blog, takže trocha reklamy - M&H! Doufám, že to chvíli vydrží!

Přijde Indián do salónku a ...

Hlavní výhodou reportáže by měla být aktuálnost, ale ... hergot, tohle už jsem tu přece musel několikrát psát! ;)

Nierika @ Modrý salónek, Knihovna FM, 2.10.2009

Ach ano, Nierika... Když před časem Disney koupil mnohem menší studio Pixar, tak došlo ke zvláštnímu jevu, že pozice ve vedení vzniklého konglomerátu získali lidé z Pixaru. U Nieriky mám velice podobný pocit - zaujala mě první trip-hopově laděnou deskou, ale po personálních rošádách došlo k prolnutí se skupinou Lu a následně ke zvláštnímu rozdělení pravomocí, protože vzniklá skupina se sice stále jmenuje Nierika (ostatně původní členové si udrželi převahu), ale zní jako Lu. ;) Výsledkem je, že každá další deska zní syrověji, než ta předchozí, a taky se zdá, že se Nierika zvolna posouvá kamsi do rockového undergroundu, takže když jsem uviděl, že se jeden koncert jejich severomoravského miniturné koná v knihovně v Místku a že vstup je zdarma, tak jsem se připravoval na nejhorší...



..., ale nejhorší to nakonec nebylo. Modrý salónek je docela malý, takže tam dorazilo asi sedmdesát lidí a bylo plno - tedy tak akorát. Samozřejmě tam nemají ani podium, které by stálo za řeč, ani pohyblivé reflektory (zato měla skupina s sebou přenosné lampičky - Umakart anyone?), takže to v kombinaci s měkkými židličkami vytvářelo dojem, že se koncert odbývá v obýváku, čemuž odpovídala i atmosféra.



Publikum se totiž kromě obvyklých návštěvníků rockových klubů skládalo i z místních kulturních nadšenců středního věku nebo studentů, kteří podle svátečních oděvů zřejmě uprchli z tanečních (srdečně zdravím! =), ale především několika známých skupiny, kteří pak v pauzách oživovali koncert pokřiky jako: „Zbyňo, zapomněl ses oholit!“ a skupina poctivě odpovídala. ("Já jsem chtěl, ale půjčil jsem švagrovi holicí strojek a on mi ho ještě nevrátil.")



Jinak nás ovšem pochválili, že jsme hrozně ukázněné a pozorné publikum a že s koncertem v Ostravě o den dřív se to nedá srovnat. I zvuk byl přizpůsobený malému prostoru (bicí snad hrály přímo, bez zesilovače) a dokonale čistý, takže Monice Lohrerové (samozřejmě v nezbytných kozačkách =) bylo mnohdy rozumět lépe než na deskách.



Jediným problémem koncertu tak pro mě nakonec bylo to, kam Nierika hudebně směřuje (řekl bych, že někam k Indies Rec. začátku devadesátých let), ale s tím asi těžko něco udělám, takže bude praktičtější dělat jakoby nic... =)

Srdce bylo ještě čerstvé a pohybovalo se

Haruki Murakami: The Wind-Up Bird Chronicle

Toru Okadovi se ztratil kocour a to zneklidnilo jeho ženu, která se mu už tak den za dnem citově vzdaluje. Kromě toho ho ještě začnou obtěžovat sexuálně laděné telefonáty. S rozvíjejícím se příběhem je uspořádaná předměstská realita Okadova vágního a bezúhonného života vyplněného vařením, čtením, poslechem jazzu a opery a popíjením piva u kuchyňského stolu obrácena naruby, když se vydá na bizarní výpravu neurčitě veden řadou postav, z nichž každá má svůj vlastní příběh, který chce odvyprávět.



Uf, ani bych neřekl, jak špatně se bude překládat už jen samotný propagační text na přebalu knížky a tím překladatelské obtíže ani zdaleka nekončí.
Nevím, jak se tahle knížka bude jmenovat česky, ale osobně bych navrhoval název Kronika natahovacího ptáka, protože to by bylo dostatečně mnohoznačné.^*

Ano, jak už jste asi pochopili, tahle knížka ještě česky ještě nevyšla, a tak jsem se přes ní prokousal v angličtině, což vzhledem k její délce (cca 600 stran) byla fuška asi na týden - a to prý byla anglická verze s Murakamiho svolením ještě krácena.

Vzhledem k tomu, že hlavní dějová linie knížky je v podstatě detektivní pátrání, tak bych nerad příliš "spoileroval", ale asi by bylo dobré alespoň přibližně načrtnout, o co jde, protože ten úvodní text je přece jen příliš stručný:

Brzy po zmizení kocoura Okadu opustí bez jakéhokoliv vysvětlení také jeho manželka Kumiko a hlavní hrdina po ní začne pátrat. Nepátrá ovšem v okolí svého domu, kde se mu ostatně nepovedlo najít ani toho zmizelého kocoura, ale spíše ve svých vzpomínkách a později se pátrání částečně přesouvá do nějaké metafyzické nebo mystické roviny, v čemž mu nějakým způsobem pomáhájí (?) věštkyně (?) Malta Kano, její sestra "prostitutka mysli" Kréta Kano, válečný veterán poručík Mamiya (nebo v českém přepisu Mamija?) s traumatem z druhé světové války, puberťačka posedlá smrtí May (Mája? =) Kasahara a módní návrhářka - psychotronička "Muškátový oříšek" (jedná se o krycí jméno =) Akasaka s němým/nemluvícím synem "Skořicem".

Ano, je to celé dost podivné, ale to nejdivnější je způsob, jakým Toru své pátrání vede. Nesnáží se totiž cíleně sledovat stopy, ale většinu času se zdá, že "čeká na inspiraci". Věci i myšlenky do sebe přece musejí samy nějak zapadnout, jen je třeba jim k tomu poskytnout dostatek času, a tak Toru mezitím žehlí košile, vaří špagety nebo připravuje sandwiche (Murakamiho detailní postupy přípravy jídla mi po letech připomněly Simmelovu knížku Nemusí být vždy kaviár, kde byly vložené i recepty na jídla, která se objevila v ději) a chodí vysedávat na naměstí, aby mohl pozorovat tváře kolemjdoucích.

To všechno způsobuje, že se celá knížka rozpíná do neuvěřitelné šířky. Skutečně "každá z postav má svůj vlastní příběh, který chce odvyprávět", takže Kréta Kano postupně odvypráví celý svůj život včetně pokusu o sebevraždu a kariéry tradiční prostituky (a pak že jsou rekvalifikace k ničemu! ;), poručík Mamija přispěje krvavými historkami z japonsko-čínské fronty a ze sovětského zajetí, které doplní ještě rodina Akasaka mimo jiné příběhem o válečném masakru zvířat v zoo. (Mimochodem ty dvě kapitoly s příběhem ze zoo Murakami rafinovaně vydal i jako samostatnou povídku, což o struktuře celé knížky asi dost vypovídá.)

Někde tady ovšem vzniká vážné nedorozumění mezi autorem a čtenářem, který se domnívá, že čte detektivku. Mohlo by se zdát, že ty vedlejší příběhy budou nějaký způsobem spojené s hlavní dějovou linií a že hlavnímu hrdinovi pomohou při pátrání. Ony skutečně spojené jsou, jenže při pátrání to nijak nepomůže, protože to spojení je podobně metafyzické a abstraktní jako samotné Okadovo pátrání, takže kdyby se všechny "vedlejší" kapitoly vynechaly, tak by to detektivní dějovou linii sice nemělo prakticky žádný vliv, ale knížku by to samozřejmě výrazně ochudilo. Zdá se, že Murakami měl prostě potřebu vyjádřit se k japonské politice za druhé svétové války a k válce obecně, a musím přiznat, že to pro mě byl zajímavý pohled, protože byl ze strany, kterou téměř neznám.

Naopak mi trochu vadilo, že z knížky trčí některé Murakamiho oblíbené šablony (divná puberťačka, mladá žena zmítaná vnitřními démony, nemluvící člověk, pasivní hlavní hrdina a samozřejmě paralelní svět, který se reality jen velmi lehce dotýká), které použil i v jiných knížkách, což je nevýhoda výrazného autorského rukopisu. Na druhou stranu mě nepřestává fascinovat, že se Murakamiho takzvaný průměrný hrdina zabývá tím, který dirigent řídil londýnský symfonický orchestr při záznamu Rossiniho opery Straka zlodějka, kterou právě poslouchá v rádiu. Skutečně by mě zajímalo, jestli se tohle specifikum týká jen Murakamiho nebo je to celojaponský fenomén.

Podobně jako u Kafky na pobřeží jsem se ale nemohl ubránit srovnávání s Davidem Lynchem - tentokrát je tu místo přízračného lynchovského světa za rudou oponou podivný hotel, do kterého se dá vstoupit jen pomocí zvláštního rituálu a po jehož chodbách by klidně mohl pobíhat Bob (ehm... a není to v pokoji 208 vlastně on, jen s jiným jménem?), ovšem agent Cooper si s sebou nebral baseballovou pálku... =)

V jedné věci se Murakami Lynchovým příkladem neřídil a připadá mi, že to není úplně ku prospěchu věci. David Lynch důsledně odmítá své filmy jakkoliv vysvětlovat, takže část (ha ha =) tajemství vždy zůstává i na konci a tím zůstává dál dráždivý i celý film/příběh. (Tedy to funguje samozřejmě jen v případě, že jste ochotní ty lynchovské šarády v ději i s dějem luštit.) Jako čtenář nebo divák sice vždycky podvědomě čekám na to, až autor nebo hlavní hrdina všechny ty náznaky a stopy "nahlas" pojmenuje, ale současně se tím celý příběh zploští a často pak vypadá až trapně.

Murakami v tomto směru vlastně udělal kompromis, protože těsně před koncem hlavní hrdina v duchu Hercula Poirota odvypráví řešení celého případu, aby to skutečně všichni čtenáři pochopili, ale i tak nechal hodně nezodpovězených věcí, které si musí čtenář přebrat sám. Většina se týká těch vedlejších dějových linií a jejich vzájemného propojení, ale i v té hlavní linii zůstávají provokující mezery - osobně mě dost znervózňuje, že nevím, co se přesně stalo s ocasem zmizelého (?) kocoura! =) (Trochu se tu totiž nabízí spojení na nedokončenou knížku Douglase Adamse Losos pochybností, kde se (částečně) vyskytuje živý kocour jménem Nárazový, kterému zmizela zadní půlka těla.)

Každopádně je Murakamiho pavučina náznaků a stop navržená natolik rafinovaně, že pátravého čtenáře může zaměstnat i po dočtení knížky a tím ho nutí přečíst ji ještě jednou. Já s tím ale asi počkám až na českou verzi, protože se pořád nemůžu zbavit pocitu, že mi v angličtině některé nuance unikly...

PS: Už jste viděli panoramatickou fotku z Murakamiho tiskovky v Praze v roce 2006? To není jako nějaké nicneříkající fotky ulic na Streetview! ;)

---
*) Totiž "wind-up bird" by za normálních okolností znamenalo, že je natahovací ten pták (jako hračka na klíček), ale hlavní hrdina v knize mluví o mechanicky znějícím křiku ptáka (kterého mimochodem nikdy neuvidí), který zní, jakoby tím "natahoval péro jejich malého světa".

Pootevřeno

Festival Dokořán @ Sad Boženy Němcové, Karviná 13.-15.8.2009

"Vtipným nadpisem" jsem chtěl naznačit, že tahle reportáž bude neúplná, protože z třídenního festivalu jsem z různých příčin zvládnul jen jeden večer, ale na Karvinsku zase nebývá tolik kulturních akcí, aby bylo možné Dokořán úplně pominout. Ostatně mám dojem, že letošní propagace festivalu dosáhla historického rekordu, protože plakátky byly k vidění už na Colours a teď v srpnu jsem na ně narazil i ve volné přírodě v naší obci na kraji Ostravy a něco takového nepamatuju. =)

Pátek 14.8.

Cestou do Karviné jsem přemýšlel, kde nechám auto, ale ukázalo se, že to byla zbytečná starost, protože jsem úplně klidně dojel až na parkoviště u letního kina na okraji parku. Nebylo tam zrovna přecpáno, což mě trochu znejistilo. Vydal jsem se pěšky za zvukem skrz park a už cestou jsem pochopil, že o návštěvnost si opravdu nemusím dělat starosti, protože počet aut s ní příliš nesouvisí. Účinkující na Dokořán sice byli zdaleka, ale všichni návštěvníci byli zřejmě místní nebo dorazili stopem. (* - Jedná se o narážku na tradiční kvalitu a frekvenci autobusového spojení Ostrava - Karviná, která je pravděpodobně nesrozumitelná pro kohokoliv za hranicemi okresu.)



Celý festivalový areál byl (prý tradičně) až na kraji parku, který je dál od centra města, což je myslím dobrá volba - stromy tlumí nežádoucí hluk a navíc je fajn mít v místě festivalu vodní plochu (tuším, že bezejmennou =). Jinak bylo skoro všechno tak, jak má být - toiky, jedna otevřená hudební scéna, jedna hudební scéna ve stanu, divadelní stan a několik dalších stanů s občerstvením (teda asi, jako řidič jsem se neobčerstvoval), které mě jediné trochu štvaly, protože z nich vycházel neurčitý hudební hluk, který rušil u hlavní scény, ale to se dalo překousnout. Domácí atmosféru dokreslovalo i to, že učinkující se volně pohybovali mezi návštěvníky, takže třeba Sunshine absolvovali ještě za světla kousek od hlavního pódia docela dlouhou sérii focení s fanoušky, kde prokázali nadstandardní míru trpělivosti.

Do areálu jsem dorazil chvíli po začátku představení hry Václava Havla Vernisáž divadla Exil. Bylo to docela zajímavé srovnání, protože to byla vůbec první hra Václava Havla, kterou jsem po revoluci viděl. Tehdy to byla TV verze s Jiřím Ornestem a Danielou Kolářovou a v paměti mi z ní uvízlo neustálé cyklické žvanění o stále stejných věcech a moment, kdy hostitel (Töpfer) během vychvalování postavy své ženy odhalil její nahá prsa, což bylo u Daniely Kolářové skutečně nečekané. Určitým zklamáním bylo, že divadlo Exil se spokojilo s ukazováním prsou v podprsence, ale zase mi tentokrát to opakování nepřišlo tak strašlivé (možná za to mohl ten můj pozdní příchod =). Herci byli fajn, jen ten vypjatý závěr mě moc nepřesvědčil, ale to je myslím problém už samotného scénáře.



Jinak je ale zajímavé, jak se může vyznění hry změnit. Když jsem kdysi viděl tu televizní inscenaci, tak jsem přece jen dokázal nějak soucítit s hlavním hrdinou (hostem), kdežto tentokrát mi to připadlo, že celá hra je vůči hostitelům hrozně nepravedlivá - nemyslím ovšem nutně postavy v samotné hře, ale spíše jejich pravděpodobný předobraz v reálném životě (nejsem takový havlolog, abych znal detaily). Nejsem ovšem schopen říct, jestli to je způsobeno samotnou inscenací, nebo je to důsledek toho, jak jsem se mezitím jako divák změnil já.



Hlavní hvězdy večera pro mě byli jednoznačně Longital, ale bohužel se ukázalo, že takových nás tam moc nebylo, takže slovenské duo vystupovalo před hrstkou posluchačů a vzhledem ke svému poklidnějšímu a meditativnímu zvuku (pokud Dano Salontay zrovna nehrál nějaké drsnější kytarové sólo) měli co dělat, aby přehlušili dusání od občerstvovacích stanů. Jsou to ale zkušení festivaloví harcovníci, a tak se tím nenechali odradit a za chvíli mi to už ani nepřišlo. Jedinou výhradu bych měl k tomu, jak Dano vždy při představování skupiny nezapomene zmínit Xi-Di-Nim (MiniDisc). Ono to jako vtip nikdy nebylo moc vtipné a po tolika koncertech už to není vtipné vůbec, takže to, Dano, prosím už neříkej! =)



Ondřej Ládek aka Xindl X měl myslím původně vystupovat sám, ale nakonec dorazil ještě s basákem, což byl docela příjemný kompromis. Viděl jsem ho živě potřetí a připadalo mi, že je tam znatelný posun jak v počtu diváků (velký stan sice ještě nebyl přecpaný, ale rozhodně plný), tak v jeho jistotě na pódiu.

A taky se zdá, že už začíná mít plné zuby svého hitu Anděl, protože někdy v půlce koncertu (zřejmě jako reakci na někoho z publika) prohodil: "Tak vy chcete Anděla? Tak já vám zahraju písničku Anděl... od Kelly Family." A spustil něco jako "občááás chtěl bych být ááánděl", takže jsem se neubránil vzpomínce na duo Osvaldová + Vašut aka Kelly Debily. Ale nakonec na toho jeho Anděla přece jen došlo: "Tak my vám teď zahrajeme ten karaoke podklad." No, nebylo to úplně důsledné, protože zpíval sloky, ale při refrénu fakt jen mlčel a zpívání nechal na publiku, které to zvládlo velice slušně.



Ovšem nic koncert tak neoživí, jako něco unikátního, což byla v tomhle případě samolepka se znakem FC Baník Ostrava, kterou někdo z prvních řad dokázal Ondřejovi nepozorovaně nalepit na kytaru a tomu trvalo několik písniček, než si jí všimnul. Nejdřív jí chtěl odlepit, ale publikum bylo samozřejmě proti, tak se nechal přesvědčit a nechal ji tam. V Praze si tam prý zase jako kompenzaci nalepí Bohemku. ;)

Na festivalech se sice z časových důvodů na přídavky obvykle nehraje, ale i tak mě trochu překvapilo, s jakou rychlostí se po koncertu Xindla stan vyprázdnil. Všichni se totiž hrnuli na Sunshine.



Já mám k Sunshine trochu neujasněný vztah – je mi celkem sympatické, že se snaží sledovat, co se děje okolo, ale jinak se se mnou po všech stránkách (hudba, image) naprosto míjejí a určitě bych se neoznačil za jejich fanouška. Tím pádem se dá těžko zhodnotit, o čem vypovídá můj dojem, že tohle byl jejich nejlepší koncert, který jsem viděl. =) Možná k tomu taky přispěl kontrast s rozpačitým přijetím večerního (ale ještě za světla) koncertu Longital, takže Sunshine ve tmě na osvětleném pódiu skutečně vypadali jako hvězdy a začali to do publika sypat. Jenomže asi kolem páté písničky se u mě přece jen začala projevovat obvyklá suns-letargie, že to všechno zní nějak podobně. Shodou okolností zrovna v té době vznikla mezi písničkami trochu delší pauza (možná deset sekund) a ukázalo se, že rachot vychází jen z pódia, kdežto pod pódiem je podezřelý klid a ticho. Kay si toho taky všimnul, a tak do mikrofonu prohodil: „Jste tu ještě?“ Publikum se samozřejmě ozvalo, ale i ten ohlas mi připadal rozpačitý. Vypadá to, že Sunshine jsou v Karviné sice známí, ale asi tam nemají opravdové fanoušky… (Je otázkou, jestli to víc vypovídá o Sunshine nebo o Karviné. =)

Já jsem to vzal jako pokyn k odchodu a tmavým parkem probloudil na parkoviště. Letní kino promítalo (! - myslel jsem, že všechna letní kina v ČR už zemřela vyčerpáním) a nezdálo se, že by ho pár set metrů vzdálení Sunshine dokázali vyrušit. Tak uvidíme, jak to bude s rušením vypadat příští rok… =)

Všechny fotky

Colours of Karviná

Nemůžu sem nedat jednu neplacenou reklamu:



Plakát byl navržen tak, aby mohl posloužit i jako pomůcka pro vyšetření u optika, takže po zmenšení na rozměry monitoru je trochu hůře čitelný, ale nečitelné informace se samozřejmě dají doplnit na webu festivalu.

Ovce, moje ovce

Lamb + U-Prag @ Lucerna Music Bar 30.7.2009

"Koncertní byznys je prodávání zážitků. Neprodávám hudbu - kdo si chce vychutnat hudbu, ať si koupí CD, neprodávám vizuální zážitek - kdo ho chce, ať si koupí DVD a obraz si podle potřeby zastaví. Já prodávám šanci jít za ostatními a pochlubit se: Já jsem tam byl."
(Serge Grimaux, magazín HN Víkend, 31.7.2009)

Když jsem si to četl ve vlaku cestou z Prahy, tak jsem mu mohl dát zapravdu. Skoro. V mém případě se sice nejednalo o to chlubení (ostatně v posledních dnech jsem zjistil, že koncertem Lamb se ani chlubit nedá, protože "široká veřejnost" je nezná), ale skutečně jsem si je nejel poslechnout. Důvodem byl spíše nejasný pocit dlouholetého dluhu, který jsem vůči Lamb pociťoval, a tak jsem se ho vydal alespoň částečně splatit (a teď nemyslím peníze).

Kdo se chtěl zítra večer vypravit na koncert britské dvojice Lamb do pražského Lucerna Music Baru a s koupí vstupenky zaváhal, pak bude možná zklamán z informace, že je vyprodáno.
(Muzikus, 29.7.2009)



Lístek jsem si sice koupil předem, ale logistika se mi tentokrát naprosto vymkla z rukou (mimo jiné děkuji zpožděným vlakům ČD a všem, kteří se z účasti na koncertu na poslední chvíli omluvili), a tak jsem k Lucerna Music Baru dorazil osamocený a zpocený ve 20:15, abych zjistil, že oficiální začátek je až v devět. V LMB jsem ještě nebyl, a tak jsem se obezřetně pustil do průzkumu všech těch bočních chodeb, barů a schodišť. Na tom nejnižším jsem v protisměru potkal chlapíka, který vypadal podobně dezorientovaně jako já a připadal mi nějaký povědomý. No jo, Andy Barlow tam byl taky poprvé. =)

Jinak mi ovšem hlavní sál připadal docela malý a plnil se jen velmi zvolna, takže jsem začal pochybovat o tom, že skutečně bude plno. Mezitím jsem narazil na pár povědomých tváří, které jsem celkem čekal, a jednu paní, kterou jsem nečekal, protože vypadala skutečně hodně podobně jako Marcela Březinová. A pak zhruba ve 20:45 vylezla na pódium předskupina U-Prag a já jsem zjistil, že už se blíž k pódiu nedostanu, protože je všude plno lidí, a tak jsem musel vzít zavděk místem u jednoho ze sloupů, které podpírají galerii. (Omluvte sníženou kvalitu fotodokumentace.)



U-Prag bylo plné pódium - tím chci říct, že mi přes lidi přede mnou ani nepovedlo přesně spočítat, kolik jich bylo, ale odhaduju to tak kolem šesti. Přesto mi připadalo, že poměrně hodně věcí mají předtočených a že živě hrají jen nepodstatné drobnosti, ale možná to bylo způsobeno jen tím špatným výhledem. Se zvukem to taky nebylo ideální, protože když to začalo z pódia pořádně basovat, tak vedle mě začalo drnčet obložení toho sloupu a tohle bohužel vydrželo celý večer. Jinak mi připadalo, že U-Prag nejsou jako předskupina pro Lamb úplně ideální, protože jsou trochu moc přímočaří, ale přežít se to dalo poměrně snadno. =)

Pak následovala poměrně dlouhá pauza na přestavbu pódia a to už jsem si skutečně nemohl nevšimnout, že je plno. Čas od času se kolem někdo někam prodíral, lidé byli nevrlí, žduchali se, nadávali a celkově mi to připadalo, že okolo nevládne úplně ideální atmosféra.

"Turné bychom rádi drželi při zemi, ve znamení návratu ke kořenům, lépe řečeno k prvnímu albu. (...) Vystupujeme ve třech, dříve nás bylo na pódiu i šest."
(Lou Rhodes, E15, 30.7.2009)

Asi ve 22:15 bylo konečně všechno hotovo, takže se setmělo, Andy obsadil pozici za všemi svými klávesami a krabičkami, Lou se proplížila k mikrofonu a rozjelo se velmi příhodné intro - Darkness: "I couldn't see darkness until now - only light!" Teprve pak se světla rozjasnila, na pódium dorazil dlouholetý "stálý host" kontrabasista Jon Thorne a začalo se naostro.



K ideálnímu stavu mi v tu chvíli chyběly jen dvě věci - více místa a lepší zvuk, protože na pódiu to všechno šlapalo podle plánu. Lou Rhodes nevypadala tak "folkově" jako na svých sólových vystoupeních, ale chovala se podobně klidně, což se k mnoha písničkám moc nehodilo. Ovšem intonačně zpívala jistě, takže se drobné nedostatky v choreografii daly tolerovat. =)



Jinak toho moc nenamluvila - samozřejmě nás pochválila, že jsme fajn publikum a že jsou rádi, že konečně hrajou v Praze, takže jediná neočekávaná situace vznikla, když si všimla, že nad nimi poklesl strop s reflektory, ale nakonec zachovala klid. Mě naopak několikrát trochu znervóznila, když některá místa zpívala trochu jinak, než jak je znám z desek (například začala zpívat o čtvrt taktu později, a pak se nějak nemohla vejít =), ale nebyl jsem si jistý, jestli to je chyba nebo prostě záměr něco změnit. Ke konci koncertu si ještě párkrát vzala kytaru, ale ve skutečnosti na ní tentokrát doopravdy nehrála, spíš jí jen tak drhla v hlasitějších pasážích. I tehdy to u ní ovšem působilo nějak nepatřičně. =)



Jon Thorne většinu času působil jako do svého hraní zažraný jazzman, který se jen občas stihnul spokojeně usmívat nebo neslyšně zpívat spolu s Lou, takže téměř veškeré větší pohybové aktivity obstarával Andy Barlow a musím uznat, že dělal, co mohl. Pokud muset stát vzadu u svého elektronického vybavení, tak na nás ve volných chvílích alespoň mával rukama, vlnil prsty nad hlavou jako fotbaloví diváci, když se kope roh, nebo se tvářil výhrůžně a možná i něco křičel (bez mikrofonu ho nebylo slyšet =). V pozadí ovšem nikdy nevydržel déle než tři písničky a každou chvíli se hrnul dopředu, kde měl na okraji pódia připravenou malou bicí sadu a velký buben na krk, a pak zuřivě bubnoval a doplňoval to grimasami, které by mu záviděl i Jack Black ve filmu School of Rock.



"Skladby jsou pro současné turné drobně upravené. Jednak proto, že vystupujeme jen ve třech, jednak aby šly s dobou a technickými standardy. Písnička je něco nadčasového, co sotva může zestárnout, ale produkce stárne rychleji než cokoliv jiného. Proto Andy většinou skladeb přeprogramoval. Jde o totéž tělo se stejným obličejem, ale se spoustou vyoperovaných nebo transplantovaných orgánů."
(Lou Rhodes, E15, 30.7.2009)

Já si na koncertech nikdy nepíšu poznámky, takže nemůžu sloužit všemi změnami, ale bylo jich skutečně poměrně hodně, takže některé písničky byly na začátku téměř k nepoznání (Trans Fatty Acid!), kdežto jiné zůstaly skoro netknuté - většinou ty komornější, kde v podstatě není co měnit. Naopak jsem nečekal, že když si asi v půlce koncertu udělala Lou přestávku, že se Andy (tedy i po jeho nezbytném proslovu o krásách Prahy =) pustí do instrumentálky Angelica tím způsobem, že vyhodil nahranou stopu s klavírem, a to, co se mu chtělo (často bylo totiž potřeba mávat na publikum =), z ní v dost upravené podobě hrál živě.



Co mě ještě překvapilo, bylo poměrně brzké zařazení Gabriela, kterého jsem tipoval jako přídavek (a byl už asi ve třetině), takže jsem tip změnil na Górecki, ale i to odehráli ještě v "základní sadě". Nakonec se přidávaly dvě tišší písničky (Lullaby a myslím že Bonfire) a úplně poslední přišel Cotton Wool, takže jsem neuhodl vlastně nic.



"Publikum nám zůstalo věrné dodnes, až mi z toho na koncertech naskakuje husí kůže."
(Lou Rhodes, E15, 30.7.2009)

Nevím, jak to v LMB vypadá obvykle, takže se i to těžko srovnává, ale připadalo mi, že velectěné, namačkané a lehce pamětnické publikum čekalo na tenhle koncert tak dlouho, že už od počátku nadšeně tleskalo a vůbec dávalo najevo, že tohle je významná událost, ale ke konci ještě dokázalo přidat, takže rozlučka a přídavky se za všeobecného nadšení docela natáhly, a celá skupina se ukláněla, děkovala a kynula do všech stran (i na galerie) a všichni vypadali trochu dojatě - dokonce i Andy. =) No pěkné to bylo...

A já jsem tam byl, heč! ;)


Fotky v trochu větší velikosti
Fotky na Techno.cz
Fotky na Musicserver.cz

Setlist (popaměti, takže pořadí je bez záruky, zato je to nekompletní =):
Darkness
Little Things
Heaven
All in Your Hands
Lusty
Gabriel
Trans Fatty Acid
Angelica
What Sound
Górecki
God Bless
-
Lullaby
Bonfire
-
Cotton Wool

Wrocław, rovnost, bratrství

Ve Varšavě na hlavním nádraží (hledejte nápis Dworzec centralny) mají momentálně takovou tu klasickou výstavu u příležitosti dvacátého výročí vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí nebo jejich nejbližších polských ekvivalentů. Většina místa je samozřejmě věnovaná Solidarnośći, ale jedna tabule je vyhrazena i Aksamitnej rewolucji w Czechosłowacji a tam jsem padnul na z dnešního pohledu až neuvěřitelnou fotku:


Pavel Dobeš - Pepa Nos - Jaroslav Hutka - (vousaté pány nepoznávám) - Karel Kryl - Jaromír Nohavica - Pepa Streichl

A tak se dívám na ty jednotlivé tváře, probírám, co vím o jejich osudech, a připadá mi, že by se těžko našla fotka, která by lépe vystihla Sametovou revoluci i celý ten český "boj za svobodu a demokracii", který je vlastně na to pódium všechny přivedl. Je tam snad všechno - členství v KSČ, spolupráce s StB vědomá i nevědomá, emigrace, smrt a samozřejmě všechny křivdy, které s tím souvisí. Jak je vůbec možné, že to tehdy fungovalo?

Colours of Ostrava 2009 (vol. III)

Ve zpravodajství se vždycky nejvíc cení aktuálnost, takže po dvou týdnech a jedné služební cestě už je na plácání o Colours trochu pozdě, ale na(ne)štěstí už jsem měl sobotní reportáž rozepsanou a byla by škoda takový kus textu jen tak zahodit... To ho radši dopíšu. =)

Sobota 11.7.

V sobotu jsem si předsevzal, že se u příležitosti osmého ročníku Colours konečně proderu na nějaké významnější divadelní představení a že se prostě musím dostat na besídku divadla Sklep. Bohužel jsem neprozřetelně svěřil svůj osud do rukou MHD a jejich prázdninových redukovaných jízdních řádů, a tak jsem se na Zárubek (to dlouhé "á" mi tam připadá divné, ale co nadělám =) dostal teprve půl hodiny před plánovaným začátkem. A co myslíte? Měl ho tam! V tu chvíli už byla celá ohrada kolem divadelní stanu utěšeně zaplněná a chodník na mostě přes Lučinu byl až k hradu zaplněný velmi zvolna se sunoucí frontou. Vzdal jsem to a proti převažujícímu směru dopravy se vydal do areálu. Jak jsem postupoval, tak se ukázalo, že se dost dobře ani nedá rozlišit, kde fronta končí, protože souvislý proud lidí v podstatě skončil až u vchodu do hradního areálu čili přibližně po třech stech metrech. Docela by mě zajímalo, co všichni ti lidi říkali, když došli k divadelnímu stanu, ale jsem rád, že jsem u toho nebyl.

V tu chvíli jsem to samozřejmě ještě nevěděl, ale tohle už vlastně bylo upozornění na to, jak bude vypadat celý zbytek soboty, protože všude bylo opravdu hodně lidí a zdálky bylo slyšet Jona Andersona vyzpěvovat s kytarou očesanou verzi Owner of a Lonely Heart.


Jape

Protože jsem po neúspěchu se Sklepem neměl v odpoledním programu žádného favorita, tak jsem se ochotně připojil k firemní výpravě na Černou louku na Jape. Ukázalo se, že to byla poměrně dobrá volba - pokud jste tedy nečekali nějaké vysoké umění. Skupina se skládala ze tří umolousaných chlapíků, kteří s humpoláckou samozřejmostí kombinovali indie kytary a techno ze zlaté éry Underworld a všechno završoval civilní (čti fádní) zpěv. Kromě zpěváka mě zaujal hlavně bubeník, který měl nezvykle malou soupravu (bez kopáku) a když se jeho bubnování prodralo přes předtočené smyčky, tak to bylo jen proto, že přesně nedržel rytmus. Přesto to pro mě byla ve změti ostatních etno a retro účinkujících skutečně vítaná změna a to jsem ještě netušil, co si nechali na konec jako přídavek. "The last song is called Gimme Some More because you obviously want some more." Když se dopracovali k procítěně zpívané pasáži "I wanna fuck you forever", tak už se publikum spiklenecky smálo a úplný konec ještě vyšperkoval dlouhý sampl z I Will Always Love You, kde byl ten kousek s "love" smazaný a celá Černá louka tam podle pokynů z pódia ochotně hulákala "fuck". Bylo to tak blbé, až to zase začalo být vtipné. =)


Bubliny u Švihadla

Pak začalo opodál hrát Švihadlo vopravdický reggae, ale tam jsem se zdržel jen asi pět písniček. Definitivně mě vypudil nástup zpěvačky, která dokázala anglickou písničku zazpívat tak, že to znělo jako čeština. Na to jsem bohužel až přecilivělý a u reggae, kde všichni snaží imitovat jamajskou výslovnost, mi to připadalo obzvlášť divné, a tak jsem si raději udělal pauzu na večeři.


Balón nad KTU

Další na řadě byli KTU popisovaní jako "démonický finský akordeonista a rytmika z King Crimson", což poměrně přesně vystihuje to, co přišlo. Samozřejmě všichni vypadali dostatečně sveřepě (černá kůže a divoké účesy, co vlasy dovolovaly) a samozřejmě instrumentačně jistí, ale jejich bombastický hard rockový zvuk se spoustou reverbu mě příliš nebavil. Nějakou dobu jsem se snažil rozeznat, co hrajou živě a co mají předtočené, ale protože mi to moc nešlo, tak jsem rezignoval a nepřekvapivě se vydal v předstihu na Morcheebu nebo možná spíš to, co z ní zbylo, což byl kytarista Ross Godfrey a spousta lidí, které neznám.

Na kapelu v rozkladu a za zenitem předvedla Morcheeba velmi solidní výkon. První půlka byla složená ze samých hitů, kde k ideálu chyběla jen Skye (i když Manda dělala co mohla, aby se přiblížila jejímu stylu zpěvu), ale pak přišlo na řadu nezbytné pásmo písniček z poslední desky Deep Dive, kterou neznám (a asi jsem v tom nebyl sám) a Godfrey víc a víc času trávil mluvením o kouzelných houbách, nečekanými pomlkami, laděním nebo měněním kytary tam a zpátky a především popíjením z velké flašky vodky, takže pokud byl v té lahvi skutečně originální obsah, tak mě překvapil, že až do konce koncertu vydržel na pódiu stát. Dojem ovšem napravil závěrečný rádiový hit Rome Wasn't Built in a Day, o kterém jsem si myslel, že je jako závěrečná písnička naprosto nepoužitelný, ale Morcheeba to dokázala od toho tichého začátku skvěle vygradovat, až se člověk divil, kde se to v nich vzalo, takže se končilo skutečně v nejlepším.

V tu chvíli jsem se chtěl vydat zpátky na Černou louku na Mercury Rev, ale když jsem viděl, jak se celý dav začal tlačit směrem k lávce, tak jsem zaváhal. Přesně v tu chvíli se na pódiu objevil Jan Budař, kterého jsem do té doby poměrně úspěšně míjel. No, slovo objevil asi není dost výstižné - on tam byl spíše vystrkán. I organizátoři si uvědomili, že lávka má omezenou propustnost, a tak provedli tenhle zoufalý pokus, jak alespoň část lidí udržet u hlavní scény, ale asi si měli připravit alespoň nějaký nouzový plán, protože Honza B. evidentně nic takového neměl. Místo toho bloudil po pódiu, snažil se dražit papíry, které na pódiu nechala Morcheeba a plácal páté přes deváté ("dneska je tu nejvíc lidí, co na Colours kdy bylo, ale nevím kolik") tak očividně, až mi ho začalo být líto. Mezitím za ním probíhaly přípravy pódia pro "našeho Jarka", což alespoň trochu odpoutalo pozornost. Mimochodem nečekal bych, kolik času je možné strávit se zvučením tří mikrofónů (zpěv, kytara a heligonka), ale zřejmě pořadatelé nechtěli nic podcenit. Vlastně to trvalo tak dlouho, že to prochladlý Budař vzdal a nechal na scéně jen zvukaře.


Třicet metrů od Jarka

Když konečně nastoupil Jaromír Nohavica, tak už bylo celé parkoviště zaplněné a dál se jelo podle očekávaného scénáře - až mě to překvapilo. Až do té chvíle jsem si myslel, že nejsem Nohavicův fanoušek (ostatně jsem ani nikdy nebyl na žádném jeho koncertě), ale najednou jsem si uvědomil, že to skoro všechno znám, aniž bych přesně věděl odkud. Takže se střídala kytara s harmonikou a meditativní písničky s prostoduchými hříčkami ("tan tan tan orangutan/ tan tan tan na propanbutan") a nezbytný prostor dostaly i písničky nějak spojené s Ostravou ("Já vím, že zase někdo řekne, že se podbízím ostravskému vkusu, ale já jsem hrdý, že pocházím odsud.") a před Fotbalem dokonce přišla řada i na vsuvku v podobě baníkovského chorálu Nedaleko od Ostravy, což podle očekávání sborovým zpěvem ocenila i hlasitá skupinka diváků v modrých a bílých tričkách. ;)

Pan Nohavica se (opět) nelenil otřít o iDNES.cz, na což má jistě právo, jiná otázka je, zda toho má zapotřebí. Zvláště tam, kde je angažován jako písničkář, nikoli diskutér bez partnera. iDNES.cz nebude v žádném případě oplácet stejnou mincí.
Ondřej Bezr, iDnes

Co k tomu dodat, kromě toho, že je to blbost? =) Tedy přinejmenším já si pod slovek "otřít" představuju něco úplně jiného. Jarek Nohavica se o novinářích skutečně asi třikrát přímo či nepřímo zmínil, ale bylo to pokaždé spíše jako omluva: "Ona to není opravdová písnička, nic co by se mělo hodnotit v novinách, to je jenom tak pro zábavu." Vlastně se omlouval tolikrát, že mi to připadalo až nepochopitelné. Je vidět, že Nohavica negativní recenze svých vtípků dost špatně snáší, ale vlastně se tomu ani moc nedivím. Kdyby spisovatel na autorském čtení kromě ukázky ze své knihy řekl vtip, a pak by se v novinách objevila recenze toho vtipu, tak by to tomu spisovateli asi taky připadalo trochu neadekvátní. =)

Po skončení Nohavicova koncertu jsem se co nejrychleji hnal do stanu na N.O.H.A. (NOHA-ha-vica, ehm...), ale dopadlo to podobně jako s Načevou a spol. Uvíznul jsem v davu před stanem a jen postupně se se prodíral dovnitř, jenomže tentokrát to nepřineslo očekáváné ovoce. Když jsem se konečně dostal pod plachtu, tak jsem zjistil, že tam není vůbec žádné místo k pohybu a že je úspěch, pokud člověk dokáže alespoň dýchat. I to šlo dost ztuha. Byla to škoda, protože na pódiu to šlapalo, ale já jsem to vzdal a místo toho jsem s rozlámanými zády šlapal směrem k zastávce u kostela.


Neděle 12.7.

Možná tomu nebudete věřit, ale nedělní program jsem nakonec vlivem souhry únavy, organizačních zmatků a nutných pracovních úkolů vzdal. Asi by mě tentokrát dokázala zlomit Lenka Dusilová s Eternal Seekers, ale ta prý poslala organizátorům nějakou omluvenku od doktora či co, a tak jsem neviděl ani reparát Prouzy (loni je z pódia vyhnala bouřka), ani zasloužilé umělce Davida Byrna a Maceo Parkera.

Původně jsem chtěl na závěr prohodit ještě několik bonmotů na téma dramaturgie Colours versus Pohoda, ale po tragickém závěru Pohody už se mi do toho nijak zvlášť nechce. Doufejme, že příští rok hlavně bude co srovnávat...

Colours of Ostrava 2009 (vol. II)

Pátek 10.7.

Abych takticky rozložil síly na celý festival (což mi nakonec stejně nevyšlo), tak jsem dorazil až k večeru a prošvihnul tak příležitost vidět takové hvězdy jako jsou Vypsaná fiXa, Už jsme doma, Věra Špinarová nebo Jarmila Šuláková s Fleretem. No dobře, abych nekecal, tak k tomu mému opožděnému příchodu přispěl taky odpolední déšť, který naštěstí v pravou chvíli vystřídala duha.


Dvojitá duha nad Pežgovským lesem

Načasování mi ale úplně nevyšlo, protože jsem přišel zrovna do půlky koncertu mnohohlavé kolumbijské party La-33, která to brala od tradiční jihoamerické podlahy a hrála něco, co jsem považoval za místní lidovku v karnevalové úpravě, ale zhruba po minutě jsem si všimnul, že je část docela podobná jednomu vedlejšímu motivu z Manciniho Růžového pantera. A skutečně! Aspoň že Roxanne od Police o jednu písničku později se dalo rozeznat hned. Jinak už jsem za těch pár ročníků Colours vypozoroval, že všechny jihoamerické skupiny spojuje pocit, že španělština je všeobecně známým světovým jazykem a vždycky se najde alespoň jeden člen, který se pustí do dlouhých monologů, kterým téměř nikdo z místních diváků nerozumí, ale není síla, která by tomu zabránila nebo to nedejbože alespoň přeložila.

Před devátou hodinou hlavní hvězdy ještě šetřily síly, a tak jsem zkusil štěstí ve stanu, kde se chystal Daniel Benjamin se svou partičkou. Vyklubal se z něho trochu švihlý indie písničkář, který se omlouval, že pochází z tak divné země (Německo), a pak poklidně zpíval, aby mohl v nestřežené chvíli z plných plic zařvat a šokovat tím už tak těžce zkoušené bubínky všech přítomných. Ale mezitím se čas nachýlil, a tak jsme se přesunuli k hlavní scéně.


Daniel Benjamin v modré mlze

Po pravdě řečeno o Jamie Cullumovi jsem měl před začátkem festivalu jen velmi mlhavou představu, protože to není úplně můj žánr, ale překvapivě se ta představa docela shodovala s realitou - je to živel, který na jevišti vyzkouší cokoliv. Spořádaně zpívat s kapelou standardy i vlastní písničky o tom, že je mu twenty-something (ale už to má za pár =), a cappella (jen s ťukání a klepáním do klavíru) odzpívat Thriller jednoho nedávno zemřelého zpěváka nebo přihodit třeba Please Don't Stop the Music od Rihanny a High and Dry od Radiohead, lézt po klavíru i pod ním a přitom tomu všemu samozřejmě dát svou vlastní charakteristikou formu.

A to si ještě téměř na konec vystoupení si nechal nepravděpodobný hudební vtip, když začal klasikou Singin' in the Rain, ale postupně do ní začal vpašovávat kousky z Rihanniny písničky Umbrella a nakonec se dokonce pokusil donutit publikum zpívat dvojhlasně oba motivy proti sobě, což naprosto konsternovalo fanynky opravdového jazzu, ale přitom si myslím, že se mu obě písničky povedlo spojit natolik „seamlessly“ (pardon, ale česky se mi to slovo tak nelíbí), že pokud by se v publiku náhodou pohyboval někdo, kdo by je neznal (no dobře, ale aspoň teoreticky!), tak by si ničeho podezřelého nevšimnul. Prostě čistá práce.

Po rychlé tramvajovo-běžecké výpravě do města za účelem výměny oblečení (docela se ochladilo) jsme skoro stihli začátek Asian Dub Foundation. Podobnost s minulým koncertem na Colours byla značná, ale nijak zvlášť to nevadilo a celé zaplněné parkoviště se vlnilo jako moře za bouřky. I tradiční ideologický úvod o imigraci do Evropy před posledním přídavkem Fortress Europe se dal překousnout, a pak už byl nejvyšší čas zavelet k rozchodu. Noční klid se sice neodvážil dostavit, ale rosa se tím nenechala rozptylovat a nevzrušeně se snášela na auta zaparkovaná v okolí Trojice...

Colours of Ostrava 2009 (vol. I)

A: "Co to máš na ruce?"
B: "To je z Colours. Ten pásek člověk dostane při vstupu místo vstupenky."
A: "To je nějaký rockový festival?"
B: "No něco takového... ale rockový moc ne, je to tam skoro samé etno."
C: "Jo, etno! Vždycky oznámí nějakou největší hvězdu a je to jméno, které slyším prvně."

Abych řekl pravdu, tak od chvíle, co jsem zjistil, že Lamb sice budou hrát na Pohodě, ale ne na Colours, jsem se na tu naši lokální kulturní merendu chtěl letos vykašlat a jet raději do Trenčína, ale pak se ukázalo, že Lamb budou hrát ještě v Praze (Lucerna Music Bar 30.7., kdybyste náhodou nevěděli ;), a tak jsem si řekl, že bude bezpečnější zklamání rozložit do více termínů, ve středu v 16:55 si koupil lístek a ve čtvrtek vyrazil na ostravskou historickou novostavbu známou pod názvem Slezskoostravský hrad.

Čtvrtek 9.7.

Organizátoři letos přišli s rafinovaným nápadem pojmout čtvrtek jaksi "klasicky" a tomu se podřídila jak část dramaturgie, tak část organizace, takže mě u hlavní scény na parkovišti překvapila plastová zahradní křesílka. To tu ešte nebolo! Nebo vlastně bolo (že vraj loni Garbarek), ale beze mě. (Mimochodem připadá mi jako zajímavý paradox, že to parkoviště téměř celý rok zeje prázdnotou, protože v okolí chybí jakýkoliv důvod k parkování, a když se na hradě konečně něco pořádného koná, tak stejně není kde zaparkovat, protože na parkovišti stojí pódium a několik tisíc diváků. =)


Křesílka pod pódiem

Křesílka ovšem přišla vhod, a tak jsem usednul a vyčkal příchodu zoufalého (v obou významových odstínech) moderátora Jana Budaře a pořadatelského triumvirátu Zlata Holušová (Colours), zástupce Spořitelny, jehož jméno jsem okamžitě zapomněl (hlavní sponzor) a Petr Kajnar (primátor města Ostravy), kteří si přibližně deset minut vzájemně mazali med kolem úst a možná i jinde, až jim Budař poděkoval a oznámil, že za moment vystoupí pan Najment.

Michael Nyman nejdřív nechal nastoupit svůj jedenáctičlenný orchestr, a pak napochodoval na pódium s grácii vrchního účetního (dobře, uznávám, že jsem možná zaujatý a že k tomu dojmu přispívá jeho holá hlava a brýle) a tuhle linii udržel po celou dobu koncertu. Zatímco členové orchestru se v přestávkách klaněli a usmívali, Nyman vždy jen lehce kývl hlavou s výrazem, který říkal jediné: "Podejte mi další fascikl!"


Michael Nyman na obrazovce

Hudební složku se úplně neodvažuji hodnotit - přece jenom to byla většinou filmová hudba, která plynula kupředu a rozvíjela variace nějakého motivu a tak klasicky podobně, ale z mého amatérského pohledu tam nebyly slyšet zrovna hitové melodie, takže jsem byl rád, když jsem zaslechl alespoň něco povědomého (Umělcova smlouva Petera Greenawaye, myslím), a předpokládám, že to sólo na piáno, které jsem si nepamatoval, by asi mohlo být z filmu Piano. ;) Z pohledu obvyklé celkové dramaturgie festivalu to bylo určitě vítané oživení, ale přiznávám, že jsem měl problém udržet celou dobu pozornost - zvlášť když se někdy v půlce vystoupení objevil v publiku velký nafukovací balón, kterým si pak sedící diváci asi dvacet minut pinkali křížem krážem hledištěm (i Zlata Holušová, která se mezitím přesunula dolů, si jednou zasmečovala!). Nakonec se přece jen našel jeden odvážlivec, který ho prasknul a vrátil tak koncertu alespoň trochu původní vážnosti, ale i tak jsem měl dojem, že tohle by se na Pražském jaru nestalo. =)

Další koncert, na který jsem chtěl zaskočit, byla Načeva + Pavlíček + DJ Five ve stanu, ale dopustil jsem se začátečnické chyby a zůstal na Nymanovi až do konce. Když jsem pak po tmě doklopýtal na místo určení (u stanu ve čtvrtek chybělo osvětlení, což se naštěstí v dalších dnech napravilo), tak už bylo pozdě a uvíznul jsem jsem asi pět metrů před vstupem do stanu sice na doslech, ale mimo dohled pódia. Nenechal jsem se tím ale odradit a vytrval, protože slabší jedinci tu tlačenici uvnitř nevydrželi a postupně prchali ven, takže zhruba po půl hodině jsem prostepoval dovnitř až do blízkosti reproduktorů a nechal si basy zalehnout levé ucho. Přesto nebo právě proto mi to přišlo jako nejlepší koncert Načevy s DJ Five, který jsem zatím viděl (totiž ze dvou a poprvé s Pavlíčkem ;). Kromě písniček z desky Mami došlo i na upravené verze ze starší desek Načevy a některé změny byly dost radikální (Měsíc se změnil na industriální disco, jinde naopak vystačil Pavlíček jen s kytarou), ale tentokrát už to zase více připomínalo písničky. Asi si to prostě jen potřebovalo sednout a tentokrát to sedlo i mně. Zpětně jsem navíc musel uznat, že srovnávání s WWW, které jsem zachytil někde v tisku, vlastně není tak mimo mísu, jak mi to původně připadalo.


Tata bojs + Ahn Trio v dálce

Na Tata bojs s Ahn Triem jsem se nijak zvlášť netěšil, protože už jsem je viděl v zimě (ech, celá ta věta mi zní podezřele povědomě, ale není vyhnutí), ale ještě nebylo tak pozdě, abych to alespoň nezkusil. Tohle mělo být evidentní pokračování té klasické linie, kterou načal Nyman, takže údajně pod pódiem zůstaly židličky, ale to vlastně usuzuju jen z nepřímých důkazů, protože jsem nebyl tak blízko, abych si to osobně ověřil. Koncert asi nebyla vyložená katastrofa, ale zařazení na hlavním pódiu mi připadalo trochu nešťastné a podle vět zaslechnutých v okolí (daleko předaleko od nadšeného kotle) byli někteří ještě rozpačitější: "Co to je? Tata bojs přece byli vždycky takoví veselí, ale tohle je na sebevraždu." Nejbolestnější pro mě byla písnička Elišce, kterou Tata bojs hráli bez Ahn Tria jen ve třech ohlodanou na kost a kriticky se tam nedostávalo čehokoliv posluchačsky zajímavého, a taky Pan Tečka byl k nepřežití, což Milan Cais následně komentoval slovy "Ale teď už budeme jenom veselí, tak jak nás znáte", načež zahráli dvě písničky, které jsou poměrně veselé ve své tradiční podobě, ale rozhodně to neplatí, pokud se z nich vyhodí veškerá elektronika, přidá klavírně-smyčcové trio a zpomalí o dvacet procent. Jinak se program od zimy příliš nezměnil (to se bohužel týká i nacvičených žertovných promluv Ahn Tria v češtině), ale nakonec stejně musím uznat, že co Tata bojs neuhráli, to v pauzách ukecali, takže jsem přes všechny připomínky vydržel až do konce.

Společenská rubrika

Tohle sice není zrovna typická kulturní událost, ale připadá mi, že by to tu přesto mělo být zmíněno. =)

Nikdo nevyhraje tenhle dostih

Jsem si skoro jistý, že jsem se chtěl původně dopustit i nějakého delšího hodnocení, ale bohužel momentálně postrádám volné kapacity pro psaní většího množství zřetězených písmenek, takže musí stačit tohle:

Spisovatelský potenciál Davida Foenkinose

Román, který neobjeví nějakou dosud nepoznanou píď existence, je nemorální.
- Milan Kundera: Zneuznávané dědictví Cervantesovo / Umění románu (1986)

Erotický potenciál mé ženy je poměrně tenká knížka založená na docela roztomilé a velice zelenkovské pointě a spoustě snahy autora Davida Foenkinose být vtipný v každé větě nebo alespoň v každém odstavci. To by mi teoreticky mělo být blízké, ale za záhadných důvodů to moc dobře nefunguje. Při čtení se mi vybavují neurčité útržky z francouzských komedií posledních let, kde se autoři snaží nedostatek vtipu nahradit množstvím slov a rychlostí slovních výměn a střihů. Samotný erotický potenciál by byl fajn, ale projeví se teprve v půlce knížky (do té doby autor líčí především složité rodinné poměry a traumata hlavního hrdiny) a nakonec není ani zdaleka využit, což je zřejmě zlomyslný žert autora na úkor čtenářů, který jsem ještě úplně nestrávil.

Kromě spousty pokusů o vtipy knížka obsahuje taky spoustu drobných narážek na různé autory včetně Milana Kundery, kterého Foenkinos evidentně dobře zná. (Ostatně Foenkinos i Kundera vydávají své knihy ve Francii u stejného vydavatele, kterým je Gallimard.)

Všechny Hectorovy sbírky jednoho dne skončily, ale ta poslední zřejmě nabývala bájné lehkosti bytí.
- David Foenkinos: Erotický potenciál mé ženy (2004)

MP: ...a [jaký politický stereotyp máte] pro Česko?
DF: Asi Kunderu. On pro nás ztělesňuje – jakkoliv uznávaným a mezinárodním spisovatelem se stal – český osud, představu o češství, a hlavně váš humor.
(...)
DF: Debutoval jsem románem Obrácení pitomce: pod vlivem dvou Poláků, jehož hrdinou byl Čech, který se vydával ve Francii za synovce Milana Kundery, a proto se na něj nabalovali všichni šílenci.
- „Psát knížku je jako svádět ženu“ – rozhovor s Davidem Foenkinosem, Michal Procházka, příloha Salon deníku Právo, 29. 1. 2009

Proto je pro mě naprosto nepochopitelné, že Foenkinos nacpal do svého textu i jeden očividný kunderovský postřeh, který navíc dost zjednodušil:

Vedle vchodu do cestovní kanceláře visel zarámovaný novinový článek. Shrnoval výsledky jednoho výzkumu veřejného mínění. Tisíc náhodně vybraných mužů odpovídalo na otázku:
Dal byste přenost
a) milostnému poměru s nejkrásnější ženou světa, o němž by nikdo nevěděl, nebo
b) všeobecně rozšířené fámě, že udržujete milostný poměr s nejkrásnější ženou světa, ačkoli by to nebyla pravda?
Výsledek jednoznačně potvrzoval, že v naší společnosti se všechno odvíjí podle toho, jak se na nás dívají ti druzí. Druhou možnost si totiž vybralo dvaaosmdesát procent mužů.
- David Foenkinos: Erotický potenciál mé ženy (2004)

"Vyprávěl jsem ti o svém návrhu položit publiku otázku: kdo by chtěl s Ritou Hayworthovou tajně spát a kdo by se s ní raději veřejně ukazoval. Výsledek je ovšem znám předem: všichni, včetně toho nejubožejšího ubožáka, by tvrdili, že s ní chtějí spát. Protože všichni chtějí vypadat sami před sebou, před svými ženami, a dokonce i před plešatým úředníkem sondáže jako hedonisté. Jenomže to je jejich sebeklam. Jejich komedie. Dnes už hedonisté neexistují." Poslední slova řekl s velkým důrazem a pak s úsměvem dodal: "Kromě mě." A pokračoval: "Ať by tvrdili cokoli, kdyby se jim naskytla možnost skutečně volit, všichni, říkám ti, všichni by dali přednost jít s ní po náměstí. Protože všem záleží na obdivu a ne na rozkoši. Na zdání a ne na skutečnosti. Skutečnost už pro nikoho nic neznamená. Pro nikoho."
- Milan Kundera: Nesmrtelnost (1990)

Tak nevím - je to autorská schválnost nebo blbost?

Vozit ovce na Slovensko

Když člověku vyjde tip, tak to vždycky potěší:

Lou Rhodes si už u nás zahrala dvakrát, v oboch prípadoch išlo o krásny koncert. Tento rok pôjde ale o niečo mimoriadne – predstaví sa vo svojej pôvodnej skupine Lamb. Tí nehrali niekoľko rokov, v roku 2009 zahrajú iba vybrané festivaly a je nám cťou, že sme medzi nimi. Lamb sa pekne pohrávajú s elektronikou i živými nástrojmi, najčastejšie sú zaraďovaní k trip hopu, v ich hudbe ale môžete počuť naozaj všeličo od jazzu až po drum and bass. Dôležitou súčasťou je samozrejme podmanivý spev Lou Rhodes. Podľa nás patria Lamb k najvýraznejším osobitým skupinám posledných rokov. Lepšie uzavretie programu na Bažant stage si nevieme predstaviť.

Tolik novinky z webu Pohody. Ještě stále doufám, že se Colours stihnou připojit (i když by to asi Lamb trochu kolidovalo s koncertech v Brugách), protože do Trenčína jsem se letos nechystal... ;)

Synekdocha, Nová Dědina

V pátek mi nebylo moc dobře. Bolelo mě břicho a štípaly oči, takže jsem nebyl ve stavu, abych si užíval vysoce intelektuální kultury, ale protože to nevypadá, že by se film Synekdocha New York (Synecdoche, New York) dostal do běžné distribuce, tak jsem měl jednu z mála příležitostí ten film vidět na plátně. Nebylo zbytí. Pán trhající lístky měl legrační příjmení, ale nikdo mi neřekl jaké. O dva roky a deset minut později jsme seděli v kině, když začali odcházet první znechucení diváci.

Caden Cotard je hlavní postava, ale není to Charlie Kaufman, i když to k téhle interpretaci svádí, ale kdyby to byla pravda, tak by byl Kaufman už několik let po smrti. Cotarda bolí břicho, má divnou barvu stolice a nemyslí tím židli, špatně vidí, protože mu nepracují zornice, v Turecku došlo k nějaké katastrofě, ale netýká se to krocanů (nepřeložitelný anglický jazykový vtípek - ha ha), má vyrážku, problémy se zuby, místo neurolog slyší urolog, oči jsou součástí mozku a mezitím nám střihač demostruje, že se dá bezbolestně vynechat několik let nebo vložit halucinogenní scénka s malou dcerou. Taky má manželku, ale brzy nemá, nemá milenku, protože je nemocný a ona navíc bydlí v domě, který hoří. A taky přestává slinit, ale to snad ještě může napravit tréning slinění před jídlem. Tak si pořídí druhou manželku a druhou dceru, ale to se samozřejmě nedá srovnat, už proto, že ta první manželka je malířka, má lesbickou přítelkyni, žije v Berlíně, má dva německé manžely, ale možná taky čtyři, je tam teprve týden, ale dcera už zestárla o rok a má německý přízvuk. A asi za dvacet let stejně zemře a její tetování s květinami s ní.

Ale já vůbec nechápu, proč tenhle text píšu, protože vůbec nevím, co k tomu mám dál napsat. Můžete mi někdo poradit, co bych o tom měl napsat?

Dobrý den, já jsem sice nikdy nepsal recenze filmů, ale sleduji tenhle blog už delší dobu a myslím, že už znám Váš styl natolik, abych byl schopen pokračovat v téhle recenzi místo Vás. Při vší skromnost si dokonce myslím, že to bude lepší než původní text, protože ten mi zatím připadá nějaký nesouvislý a přerývaný.

Synekdocha je kaufmanovská až na půdu a vykazuje spoustu shodných znaků s Adaptací. Dlouhá úvodní pasáž představí úvodní postavy a už tam se objevuje spousta podivností a zvláštně vybraných a seřazených scén, ale ještě je to možné považovat za poměrně realistický příběh, ale pak Caden dostane obrovský grant na projekt dle svého uvážení, pronajme si obrovskou halu v New Yorku, naplní ji spoustou herců, komparzistů a techniků a příběh se začne ve všech těch ornamentech ztrácet. Tam, kde Adaptace nabízela ještě poměrně čitelnou strukturu, vrší Synekdocha další a další úrovně zacyklení, halucinogenních (vidíte? schválně jsem použil stejné slovo, jako původní autor!) scén a absurdit, takže to připomíná až styl Davida Lynche, který už není možné plně rozumově pochopit, takže nezbývá než přepnout mozek do zvláštního režimu, vstřebávat to a doufat, že to na nějaké další abstraktní úrovni začne dávat smysl.

Myslím, že bys měl zmínit, že když film skončil, tak jsem měl dojem, jako bych měl otřes mozku.

To myslím není nutné, protože o nevolnosti jsi psal už na začátku textu.

Ale to se přece týkalo mého stavu před filmem. Teď mluvím o stavu po filmu a myslím, že by to mělo být zmíněno. Čtenářům to pomůže ten film lépe pochopit.

Pochopit? No nevím. Ale možná to je dobrá připomínka. Co na to holky říkáte?

My si myslíme, že by bylo vhodné začít od toho, že Synekdocha je údajně čistě Kaufmanův projekt, ale přitom se zdá, že se tam objevily i motivy z Gondryho (!) klipu Bachelorette. Byla tam přece divadelní hra, která napodobuje život tak křečovitě, až se na scéně objeví i herec hrající herce hrajícího Cadena, ale určitou podobnost vykazuje i deník Cadenovy dcery, který nechala doma pod polštářem, ale který se přesto sám dál píše a popisuje její zážitky v Berlíně.

Moment, holky přece měly psát svoji vlastní recenzi?! Teď to vypadá, že mi kradou tuhle a navíc si myslím, že na tohle by holky samy nepřišly. To mají z mého scénáře? Nepamatuju si, že bych jim to tam psal. A ty s tou kurzívou jsi vlastně kdo? Ty jsi skutečná postava nebo jen moje alter ego? Je jedna hodina po půlnoci a já už jsem tak unavený...

Mě už si nevšímejte. Já jsem se přece zabil skokem z makety mrakodrapu po tom, co jsi mi přebral svou bývalou milenku.

Cože? My tady přece píšeme recenzi a ty jsi měl být recenzent recenzenta a teď to tu komentuješ, jako bys byl ten herec, co hrál v Cadenově hře Cadena. Já už ničemu nerozumím. Všechno se se vším propletlo.

Ta poslední věta je trochu navíc, ale chceš čtenářům poskytnou alespoň nějaké vodítko, co? To se snažíš marně.

Tak si zatím odpočiň a můžeš pak místo nás napsat tu naši recenzi. Kaufman nás totiž fakt nasral. Tam v podstatě nebyla jediná původní myšlenka a navíc to bylo celé bezvýchodné. Všude samá symbolická scéna, divák si může vymýšlet různé vlastní interpretace a nakonec všichni umřeme. Vy taky. To je teda objev!

Já jsem z toho taky hrozně unavená, ale slíbila jsem, že ještě napíšu tu vaši recenzi: Kaufman posunul komplikovanost formy ještě o krok dál za Adaptaci, ale dál už se snad ani jít nedá. Když obsáhnete celý jeden život i smrt, tak už žádné větší téma neexistuje. Celý svět je jeviště a všichni lidé v něm hrají hlavní roli v příběhu svého života, zatímco umění se to marně snaží zachytit a zpracovat.

To je teda objev! Vy taky. Nakonec všichni umřeme. Vidíme mrtvé lidi a mrtvých je víc než živých. Co jsme my, budete i vy!

Pokud jste to nepoznaly, tak tohle byla recenze uměleckého filmu! A nechte mě v klidu zemřít. Už totiž vím, jak se tahle recenze bude jmenovat!

Sto roků kopal jsem uhlí

Už jsem si tady dlouho nestěžoval na Richarda Krajča a to je třeba urychleně napravit – dřív než si uvědomím, že to nestojí za komentář a že spousta lidí bude spokojena i tak...

Takže pokud vám to náhodou uniklo, tak se tento víkend konalo předávání cen Anděl (nebudu komentovat), které Richard uváděl (nebudu komentovat) a kde Kryštof uvedli novou píseň Ostravská bajka (budu komentovat).



Obecně nemám nic proti tomu, když ostravský interpret udělá písničku v nářečí (ano, sám nejsem zcela bez viny, ovšem taky nejsem profesionální interpret =), ale jakýkoliv pokus v tomhle subžánru se nedá nesrovnávat s Pavlem Dobešem a tady Kryštof dost zaostává.

Tak především jsou všechny Dobešovy ostravské písničky založené na anekdotě nebo příběhu, který by měl být nosný sám o sobě a nářečí je použité spíš k dozdobení. Kryštof místo toho nabízejí jen opilecký telefonát „našemu bardovi ostravskemu, co ma čajovnu v Českym Těšině“ a zbytek je ostravská variace na písničku „My jsme Valaši, jedna rodina“, což by nevadilo, kdyby Richard už jednou stejné téma nezpracoval v písničce Ostravaczech, takže znovu dostaneme stejnou sbírku ostravských klišé – haviře, farani a Baniček. Všechno to jsou tak typické ikony, až to vytváří dojem, že text napsal nějaký pražský umělec^TM, který toho o Ostravě moc neví, ale viděl Jiřího Wimmera recitovat báseň Petra Bezruče (nebo někoho takového). Navíc Richardova nepřesvědčivá ostravština autenticitě příliš nepomáhá.

Pavel Dobeš už spoustu let – od chvíle, kdy se přestěhoval do Hradce Králové - ostravské písničky nepíše a vysvětluje to tím, že není možné je psát, pokud v tom prostředí nežije. Možná by to měl Richard Krajčo vzít jako námět k zamyšlení.

Edit: Jak jsem zachytil později, tak písničku výjimečně nenapsal Richard, což mi trochu kazí závěrečné provolání, ale co se dá dělat... =)

Fámy o ovcích

Nějaká dobrá duše z Last.fm mi přeposlala link na celkem nečekanou zprávu:

After a five-year break, Lamb are finally returning to play some Festival dates during the Summer of 2009! More details to follow shortly.. :)

Mno, už jsem s tím ani moc nepočítal, ale dokonce se teď objevil i nový profil Lamb na Myspace a vzhledem k tomu, že Lou Rhodes byla předloni na Pohodě a loni na Colours (kde navíc chválila pivo =), tak to poskytuje poměrně široký prostor pro spekulace...

Jeden label vládne všem

Já už jsem si sice všimnul, že se pokles prodeje CD začíná týkat i poměrně známých jmen, ale tohle mě přece jenom trochu překvapilo:

we spent the day discussing the future of the P as we are free... well free of a deal and free of comitment... for now! with the world being the way it is there are lots of options open......but if you lot have any bright ideas of how we should sell our music in the future lets us know, why not! i dont think that were into giving out music away for free to be honest...it fukin takes ages to write and we have to heat our swimming pools.....!!!

Autorem téhle výzvy je Geoff Barrow z Portishead a dopustil se ho na blogu na myspace. Trochu překvapivě se do něj (skoro) nikdo nepustil kvůli tomu vtipu o bazénu (Portishead mají zřejmě poměrně inteligentní fanoušky a navíc všichni určitě viděli tu reportáž - část 1 - část 2 - část 3 - část 4, kde Adrian Utley předvádí studio a bazén tam nikde nebyl vidět - zřejmě se mu elegantně vyhnuli ;), ale jinak to nic moc nepřineslo. V komentářích padají jména jako Radiohead a Nine Inch Nails, download za libovolnou cenu, vyšší bitrate za vyšší cenu, vinyl, limitované edice CD s bonusy a dokonce i obligátní trička, ale nezdá se, že by cokoliv z toho mohlo něco podstatného změnit.

Vypadá to, že v oblasti prodeje hudby se začíná nedostávat originálních nápadů nebo spíš už skutečně žádné řešení neexistuje, takže Geoff Barrow by se měl možná zamyslet nad tím, kolik lidi se místo návrhů nových metod prodeje desek snažilo Portishead (marně?) vylákat na turné. A kdyby měl pochybnosti, tak se může přeptat nejprodávanějšího českého interpreta za rok 2008, který už několik let hlásá nepříliš objevné, ale pravdivé heslo: "Koncert nevypališ!"

Ale po pravdě řečeno tohle všechno tu píšu jenom proto, abych měl záminku zkopírovat sem z té debaty jeden postřeh:

We used to have hundreds of labels covering everyone's taste, now we've got one label - myspace - full of millions of wannabe stars touting their derivative shit. Just look at your comments... (Peter Yates)

Je to vlastně tak hluboká pravda, že se týká i tohohle zápisu, ale tomu se bohužel nedá uniknout... Pardon. =)

Z nástěnky

Trestný poslech

Předpokládám, že pravidelným čtenářům zatrnulo už při čtení nadpisu - ano, je tu další kolo naší interní zábavy jménem „hrajeme si na hudební projekt“. =)

Vlastně k tomu mohlo dojít už mnohem dřív, protože některé tracky se nezměnily už tři roky a velké kusy textů jsou ještě mnohem starší, ale nemohli jsme se shodnout na tom, co by se ještě mělo předělat, případně jestli je to vůbec publikovatelné - jak už to tak bývá, tak každý vidí nedostatky někde jinde. Jednoznačného závěru jsme se nedobrali do teď, ale vím jistě, že na další předělávání už nemám dost sil, kolega Z. nervů a navíc cítím silnou potřebu tuto "tvůrčí etapu" nějak uzavřít. Takže vzhůru do zapomnění! ;)



1. Chvála ptačího zpěvu (0:49)
2. Marnost (3:55)
3. Zasněně (3:01)
4. Předseda měl včera narozeniny (0:16)
5. Políčko filmu (3:03)
6. Kamenec (3:21)

5fold - Demo Days (2008) / ZIP (256 kbps/ 27,6 MB)

Z Marsu a Venuše

Tak ale rychle, protože by se taky mohlo stát, že to odvysílají dřív, než něco napíšu. Nebo to mezitím zapomenu a všechny ty okamžiky budou ztraceny v čase, jako slzy... v dešti.

Ladí neladí
Youcoco + Please The Trees
5.2.2009 Fabric Ostrava



Večer celkem tradičně zahajovala slovenská strana v podobě dvoučlenné dívčí/mladoženské squadry Youcoco a bylo to celkem netradiční - totiž myslím na poměry Ladí neladí, protože například z pohledu PJ Harvey by to asi až tak netradičně nepůsobilo. =) Obě slečny se nerozpakovaly a suverénně nám začaly předvádět, že své nástroje (kytara a baskytara) zvládají na solidní začátečnické úrovni, že se obě neúspěšně učí bubnovat a že jedna z nich velice slušně zpívá a překvapivě se ukázalo, že tahle směs dílčích nedostatků dohromady vytváří (téměř) dokonale fungující celek. I když taky je možné, že kromě toho výčtu působily ještě některé nehudební složky, protože jak jsem se dověděl, tak Youcoco jsou prý tak sexy, že by si daly říct i některé posluchačky v publiku. Tomu by možná napovídala i skutečnost, že si z hudby nic konkrétního nepamatuju, ale vím jistě, že to působilo úpřímně, takže to prostě nemohlo být špatné. =)



Youcoco navíc zřejmě pozitivně ovlivnily i můj dojem z koncertu Please The Trees, protože najednou o to víc vyniklo, že pánové opravdu umějí hrát! Po personálních změnách, které později vysvětlovali v debatě (studijní přestávka a podobně), teď hrají v klasické rockové čtyřčlenné sestavě (g+g+b+d), ale i tak ve Fabricu hravě vyplnili veškerý hudební prostor (ať už to znamená cokoliv =). Přitom PTT nejsou zrovna můj šálek čaje a u jejich nahrávek obvykle jen pokývám hlavou a postupuju dále do vozu, ale tenhle koncert byl příjemný a navíc určitě lepší než sedět zamčený v šatně po basketbalu. (Omlouvám se za soukromou narážku. =)



Debata po koncertě byla tentokrát docela vtipná. Ondřej Formánek s Luďkem Staňkem se dlouze dohadovali o tom, do kterého amerického města která skupina patří (konkrétní jména jsem naštěstí zapomněl) a nakonec se dobrali toho, že Youcoco zní velice moderně a že dokonale trefily aktuální hipsterskou (následný výklad tohohle slova moderátory asi úplně neuspokojil =) vlnu z New Yorku, což dievčence trochu zaskočilo a začaly vysvětlovat, že o New Yorku nic neví, protože pocházejí z vesnic u Trenčína, a že takhle hrají, protože to líp neumí. Jejich rodák Mišo Kaščák se ale nechtěl nechat dát: kdyby prý přidaly elektroniku, tak by zněly jako The Ting Tings a taky nechápe, proč někdy nezpívají společně. "Hm, to bysme možno mohli, ale my máme iba jeden mikrofón a na dalšie vybavenie nemáme peniaze." Byla to vlastně pěkná ukázka jednoty autora a jeho díla - holky prostě odpovídaly stejně jednoduše, jako zněly. =)

Podobný efekt se ostatně projevil i u PTT. Ti pro změnu mluvili o tom, jak je důležitá harmonie mezi členy skupiny, jak se ovlivňují a jak je inspirativní chodil v létě kolem řeky a na obnažených kamenech nacházet stopy měnící výšky hladiny. Kromě toho pochválili holky, že to bylo fajn, a ty jim na oplátku oznámily, že začátek a konec PTT se jim líbil, ale mezitím to byla nuda. Václav Havelka si ovšem zachoval svou vnitřní harmonii: "Já chápu, že to někomu může připadat monotónní, ale mně třeba, když se něco opravdu líbí, tak mi tam monotónnost vůbec nevadí." Moderátoři se z něj pak ještě snažili vydolovat nějakou kontroverzi na téma angličtina, protože "opravdové emoce se dají naplno vyjádřit jen v rodném jazyce", ale Vašek statečně odolával s tím, že nechápe, na co se ho ptají, a že vždycky poslouchal anglicky zpívající písničkáře. Nakonec došlo i na hlavní téma týdne: melodie nebo slova? "Nejdůležitější je mít dobrý text - jinak bych se ubrnkal, protože dobrých slov je míň než melodií."

Pak už stačilo, aby Rodriquez oběma skupinám zavěštil, že se musí pokusit alespoň o nějaký průnik do zahraničí, protože jinak je hraní do zdi otráví, a mohli (a měli) jsme jít domů...

(Konkureční reportáž a fotky najdete na ov-kluby.net.)

Dva s pseúdonymy

Ladí neladí
Ján Boleslav Kladivo + Xindl X
4.2.2009 @ Fabric Ostrava

Česká televize se už zřejmě nemohla dále dívat na zde přítomné projevy tématické krize, a tak uspořádala natáčení dalších dvou pořadů Ladí neladí a to hned dva dny po sobě, abych měl konečně o čem psát. =)

Návštěva byla tentokrát poměrně uspokojivá, což měl zřejmě na svědomí Xindl X (detaily později), ale i tak si to organizátoři raději pojistili a do prostoru před pódiem strategicky rozptýlili lavičky, které měly zajistit potřebný rozptyl diváctva.

Ján Boleslav Kladivo je hubený a tichý čtyřicátník v brýlích a jeho vystoupení ve Fabriku jeho poklidnému vzhledu naprosto odpovídalo. Všechny písničky poněkud nejistě odzpíval s velmi minimalistickým doprovodem klavíru, u kterého nebylo jasné, jestli se tak prostinký záměrně, nebo si na hraní složitějších pasáží netroufá. O to osobněji to všechno působilo a všechno se točilo kolem poetických textových obratů, ale vzhledem k tomu, že většina publika přišla na Xindla X, tak to pro většinu návštěvníků bylo poněkud hůře stravitelné a ti, co byli dále od pódia, mírně hlučeli a u baru se debatovalo o tom, kde byl kdo na dovolené.



Nakonec to jeden z organizátoů nevydržel a v jedné z pauz vylezl na pódium, aby nám všem domluvil: "Klidně se bavte, ale tišeji! To je tichá hudba a třeba Petr Fiala už si musel sednout až k pódiu, aby z toho vůbec něco slyšel!" Kladivo se tím ovšem nenechal rozhodit a vzniklou proluku využil k tomu, aby si u klavíru vytáhnul z termosku a zapracoval na svém pitném režimu. Pak ji zase pečlivě zašrouboval, uklidil do tašky a začal smířlivě vyprávět o skladně 4'33" Johna Cage a že tohle je vlastně něco podobného a že to je normální hluk v klubu, se kterým se musí počítat.

Ondřej Ládek aka Xindl X se hlukem vypořádal jinak - přehlušil ho. Tím mě do jisté míry zklamal, protože jsem očekával spíše baumaxovské výpady proti publiku, ale na druhou stranu i potěšil. Já jsem jeho existenci totiž poprvé zaregistroval prostřednictvím soutěže Česko hledá písničku a po přečtění kusu textu písničky Mamut ("má úd") jsem si ho zařadil do kategorie "špatný plagiát Xaviera Baumaxy" a na těch moudrostech o významu prvního dojmu určitě neco bude, protože mi dost dlouho trvalo, než jsem milého Xindla vzal na milost a přeřadil ho do kategorie "dobrý souputník Xaviera Baumaxy". =)



Ládek zahájil koncert sám s kytarou a v pauzách toho s mládežníky, kteří se brzy shromáždili pod pódiem, poměrně hodně namluvil, ale všechno se to neslo v poměrně přátelském duchu. Dokonce došlo i na omluvu, že na svých stránkách uvedl fanoušky v omyl, že je vstup zdarma a přitom se jako obyčejně platilo vstupné 80 Kč. (Mám ovšem podezření, že to neplatilo pro všechny!)

Pak ho doplnila tříčlenná doprovodná skupina a ke konci to zase prostřídal sólovou částí, takže se mu - jak později Fiala s Kaščákem chválili v debatě - povedlo koncert oživit. Raritou bylo, že dvě písničky (samozřejmě Anděl =) odehráli dvakrát se zdůvodněním, že dostal od režie pokyn, že publikum poprvé málo tleskalo a že to tentokrát musí být lepší. Pak to sice popřel s tím, že prostě zatím mají malý reportoár, ale mám dojem, že na pár písniček vůbec nedošlo (rozhodně chyběl zmiňovaný Mamut), takže těžko říct, co bylo skutečnou příčinou.



Besedy se tentokrát účastnili Vojtěch Lindaur a Marek Dvořáček (aspoň doufám - úvod jsem neslyšel a seděl jsem ve špatném úhlu =) a dramaturgie už chválabohu upustila od vnášení dalších témat, takže se mluvilo jen o vystupujících a to poměrně poklidně. Na pana Kladiva padla mimo jiné otázka, proč používá právě pseudonym je-be-kladivo, když hraje takhle tiché písničky a on začal vysvětlovat, že má na to připravenou odpověď, že jeho děda byl klempíř a z toho randálu přišel o sluch. Jinak ovšem bylo poměrně obtížné z něho dostat cokoliv konkrétního, protože "je to všechno složité", on by to "možná rád zkusil", ale "ještě neví, jak na to", a "nikoho nechce hledat" a "lidé se mu nehlásí", takže opravdu těžko říct... =)



Ládek i jeho doprovod byli naštěstí výrazně hovornější, takže objasnili velké množství saxofonu na desce ("já jsem tam toho tolik nechtěl ani nahrávat, ale Ondřej měl poslední slovo") a potěšili Petra Fialu ("několik lidí nám říkalo, že to kvůli tomu zní jako Mňága"). Ten se pak zajímal o to, jak se z Ládka stal Xindl X a dostalo se mu vysvětlení: "Já jsem před tím hrál ve skupině a část z toho byly i ty písničky, které hrajeme teď, ale kromě toho jsme hráli i nějaké věci, co zněly jako grunge, a třetina byl takový popíček. Mysleli jsme si, že se to dá brát jako výhoda, že je to pestřejší, ale spíš jsme sami nevěděli a asi jsme byli nečitelní i pro posluchače. Ten popíček byly většinou původně písničky ve svahilštině, které jsem textoval dodatečně, a prostě to nebylo ono. Takže když jsem začal hrát sám, tak jsem ty dvě třetiny repertoáru zahodil a ty nové věci vždycky začínají od textu. A pokud tam pak v melodii něco přesně nevychází, tak to nevadí, tak to má být."

A totéž pravidlo můžete aplikovat i na případné nedostatky v téhle reportáži... =)

Dokud jsme v tempu, tak to hezky napružíme

Těžko říct, jestli je Neil Gaiman tak pracovitý, nebo je to jen běžný efekt sněhové koule, ale poslední dobou generuje spoustu nových zpráv.

Tak především se 6.února bude konat americká premiéra animovaného filmu Coraline podle jeho úspěšné hororové knížky pro děti a mládež. Režíruje to bývalý parťák Tima Burtona Henry Selick, takže by to nemuselo dopadnout špatně, přestože to všechno samozřejmě vypadá úplně jinak, než jsem si to představoval. =)



Trailer ve slušném rozlišení je taky na stránce o Coraline na ČSFD, kde jsem zaregistroval tu druhou novinku:

Především je tady adaptace nejnovějšího bestselleru Neila Gaimana The Graveyard Book (v češtině vyšlo jako „Kniha hřbitova“). Oblíbený fantasy autor během tiskovky k premiéře animované Coraline (rovněž podle jeho knížky) prozradil, že film o chlapci, který vyrůstá na hřbitově a jeho pěstouny jsou duchové, vlkodlaci a jiní laskaví tvorové, bude téměř čistě britská produkce. Režírovat by chtěl renomovaný Neil Jordan, takže rozhodně nečekejte další standardní dětskou fantasy.

Na to, že knížka vyšla teprve na podzim (americké vydání 30.9.2008), to je docela fofr!

Analogová telefonní linka

Tohle bude určitě příliš dlouhé na to, aby se to dalo na NMM vydávat za krátkou recenzi (nebo vůbec za recenzi =), takže sem s tím!

Joshua a Charlie mě docela překvapili. Přesněji řečeno mě překvapil už singl Helen of Troy (a nebylo to úplně pozitivní), protože ten se vydal nečekaným směrem. Tedy ne úplně nečekaným, protože něco naznačoval už předloňský pražský koncert, ale šok to byl i tak.

V Praze totiž TTA jako poslední přídavek odehráli novou písničku The Sky is Black (And So is Your Heart), která se od starších věcí dost lišila, ale zůstala tam ještě spousta známých prvků, kdežto v Helen of Troy už nezůstal na kameni kámen. Zmizel všudypřítomný rhodes, táhlé smyčce, hostující rnb zpěváci a dokonce i nejtypičnější znak TTA čili drcení bubnů i zpěvu na granule, "zastavování" zvuků a jiné chutné pazvuky a jako bonus při masteringu zřejmě ještě trochu ořízli basy, protože to by mohlo výsledný dojem trochu zachránit a tomu bylo třeba zabránit.

Místo toho radikálně změnili taktiku a naservírovali nám analogové syntezátory ženoucí si po šestnactinách zběsile a monotónně vpřed, sterilní samply elektronických bubnů (no jo, zase se to dá svést na 808) a zpěv samotného Joshe Eustise se spoustou reverbu, který se ovšem v mixu beznadějně ztrácí a způsobuje, že se vám při poslechu začne hlava samovolně sklánět dolů a vy začínáte bedlivě zkoumat tkaničky svých bot. U toho posledního bodu drze předpokládám, že tohle nebyla koncepce, ale že se spíš Josh pokusil nějak zamaskovat svou chybějící pěveckou praxi, ale čert to vem - tímhle syndromem v menší míře trpěl i John Lennon a časem se z toho dostal. =)

Pak mě taky překvapil pp, že si u TTA stěžuje na "nudnou melancholii" a přitom slyšel obě předchozí studiová alba. Těch samých TTA, které v níže citovaném článku jistý Shaun Bateman popisuje jako "dva chlápky, kteří tvoří smutná a srdceryvná díla zaskakující geniality, zatímco se neustále rozcházejí se svými přítelkyněmi nebo sedí o samotě v temných místnostech obklopení různými cinkajícími předměty." Pravda, cinkající předměty zmizely, ale to ostatní včetně "nudné melancholie" pořád souhlasí. Podle toho rozhovoru s Joshem Eustisem to vlastně vypadá tak, že je zázrak, že ta nová deska vůbec vznikla:

"Neplánovali jsme žádnou další hudbu. Naše přátelství kvůli skupině dost trpělo a protože si přátelství ceníme víc než skupiny, tak jsme se rozhodli dát si pauzu, abychom se navzájem neuškrtili. (...) Na začátku roku 2004 jsem se přestěhoval zpátky do New Orleans, abych vypadl ze studeného Chicaga - bez peněz a na dně. Totiž abychom mohli udělat to album, tak jsem předtím musel prodat většinu svého vybavení. Šel jsem teda bydlet k rodičům do New Orleans, abych dal svůj život zase dohromady a pracoval na nové hudbě."

Tolik k názvu "immolate yourself". =) A mimochodem pokud jste tu novou desku už odněkud stáhli, necítíte se teď trochu provinile?

Každopádně léčebná pauza nakonec zabrala - TTA začali znovu hrát (i do té Prahy dorazili), začali produkovat desky dalších projektů (však víte), zařídili nové studio a začali blbnout.



"Chtěli jsme naše depresivní a sebevražedné texty převléct do rychlejších temp a jaksi optimističtějšího zvuku, ale nakonec by z toho stejně měla vylézt depka."

"Zkoušeli jsem nějaké ty mikro-triky i na téhle desce, ale prostě nám to znělo blbě. A taky jsme líní. Teď je tolik muzikantů, kteří to dělají, a software, který to udělá za vás (modul Beat Repeat v Ableton Live - pozn. překladatele =), že to pro nás ztratilo kouzlo. Už to vůbec nezní nově nebo zajímavě. Děcka s Abletonem a laptopy sekají svoje beaty na prach. Jenže Autechre budou stejně vždycky 17 kroků daleko před všemi ostatními v tom, kam se může vyvíjet elektronická hudba, takže každý dalši pokus používat sekání nebo řezání nebo dělat něco fakt zběsilého je prostě marnost, aspoň tak to vidím. Takže i když celková textura pro nás bude vždycky hodně důležitá, tak máme pocit, že musíme zkoušet věci, které jsou nové pro nás, a zkoumat územi, kde jsme ještě nebyli - proto smyčky na páskách, všechny ty křupavé analogové synthy, míchání na čtvrtpalcovou pásku, dlouhé, rozvíjející se textury a důraz především na psaní samotných písniček a ne na produkci."



Ano, ona celá nová deska zní skutečně dost podobně jako Helen of Troy. Bojím se zjišťovat, co se členům TTA od vydání minulé desky DOOPRAVDY stalo, ale nepřipadá mi úplně normální, aby v roce 2008 elektronický (!) projekt nahrával desku pomocí stejné "technologie" jako The Cure v roce 1980 - čili pomocí zasmyčkovaných pásek natáhnutých po studiu. Já vím - i cesta může být cíl - ale ty konce! =)

TTA se naštěstí sabotování vlastní desky nepodařilo dotáhnout úplně do konce, protože ty tracky (ne, písničky podle mě nenapsali ani tentokrát) nakonec na nějaké specifické úrovni fungují a při bedlivějším poslechu zjistíte, že se v nich dokonce "něco děje", ale tentokrát to bylo dost těsné a opravdu se neodvažuju tipovat, kde bude Josh Eustis bydlet následující dva roky.

EDIT:
Tohle je dost smutná pointa, ale asi by to tady mělo být komplet:

Hudebník pohřešovaný od minulého týdne nalezen mrtvý
Charles Cooper byl pohřešován od půlnoci 21.1., kdy po hádce opustil byt své přítelkyně. Jeho tělo bylo nalezeno v pondělí 26.1.