My Own Private Love Planet

Good news, everyone! =)
Osobně už mám letos festivalů poměrně dost a mám podezření, že případní čtenáři na tom nebudou o moc líp, takže tohle bude moje poslední letošní festivalová reportáž a navíc tentokrát zkusím omezit omáčku. (Netvrdím, že to vyjde. =) Snad mi v tom pomůže bodový seznam.

Pátek 11.8.

The Chancers
N/A

Julia
Když jste už docela známá rakouská skupina a přijedete si do Prahy udělat veřejnou zkoušku zhruba pro sto lidí rozprostřených na ploše pro několik tisíc, tak vás to asi moc nepotěší, ale chlapci to vzali docela sportovně a snažili se hrát naplno. Můj styl to ovšem nebyl.

Polemic
N/A

Vypsaná fiXa
Díky Petru Fialovi mám z médií u téhle skupina zafiXovanou (heh) pověst pokračovatelů Mňágy, ale osobně mi to tak nepřipadá. Hudebně mě Fixa nebaví vůbec a poměrně časté uctívání Márdího jako "svérázného textaře" mi taky připadá trochu přehnané. Musím sice přiznat, že občas se v textech objeví něco, co mě zaujme nebo překvapí, ale i Fialu z formy pořád řadím výš.

Art Brut
Od chvíle, kdy D. přišel s postřehem, že zpěvák Art Brut se snaží imitovat postavu doktora ze "Slunce, seno, ..." (a s tím přišel velice brzy), už se tohle vystoupení prostě nedalo sledovat jako koncert, ale jen jako slabší humoristický skeč. Ale zase jako taková sranda mi to nepřipadalo, takže když došlo na recitativ na téma "chápu, jak to Jay-Z myslel s těmi problémy, ale já nemluvím tak sprostě", tak jsme zmizeli.

Ministry
Jsou to už starší pánové, ale pořád ještě chodí v černém a pod oči si malují kruhy, které tam Richard Krajčo má od přírody. Navíc si nosí na pódium všemožné lebky domácích zvířat - asi ke své produkci potřebují útulné domácí prostředí.

Těžko říct, na kolik to byl problém zvukaře, ale koncert se skládal převážně z imitování zvuku startujícího letadla s poruchou motoru (i hlasitost souhlasila) a špatně viditelné projekce (bylo ještě příliš mnoho světla), kde více než padesát procent stopáže zabíral George W. Bush. (Možná, že prostě přejímali živé vysílání CNN. =) Dohromady mi to nepřipadalo zrovna skvělé, ale vydržel jsem tam myslím celou dobu.

J.A.R.
N/A

Franz Ferdinand
Tyhle čtyři mladíky sice doma moc často neposlouchám, ale musím uznat, že to bylo to výborně zvládnuté vystoupení. Přitom neobsahovalo žádné extravagance. Stačilo k tomu sehnat čtyři a půl hudebníka (místy totiž hráli posíleni o klávesy), čtyři trojhranné otáčivé sloupy jako kulisy (z každé strany jiný obraz), světla a nějaké ty hity zhruba posledních dvou let. Vlastně se mi na PSB ani moc nechtělo odcházet, ale úcta k tradici a nostalgie nakonec zvítězily.

Pet Shop Boys
Tady se musím trochu zastavit. Když totiž PSB v roce 1991 vystupovali v Ostravě, tak to byl vlastně první "velký" koncert, který jsem osobně navštívil. Dá se říct, že už tehdy měli PSB to nejlepší za sebou, ale taky to bylo poprvé, co se vydali na opravdové turné, takže to vzali dost prestižně a celá show byla hodně výpravná (a mám podezření, že taky ztrátová). Vzhledem k tomu, že za těch patnáct (sakra!) let se PSB posunuli do pozice "klasiků žánru", který je už ale jaksi nemoderní (nebo vlastně...?), tak jsem měl docela obavy, jak to bude tentokrát vypadat, ale nakonec to bylo docela slušné.

Zvuk nebyl úplně ideální, protože Tennant, který není bůhvíjaký pěvec, zněl ještě pisklavěji než obvykle a v některých místech bylo díky nevyváženému mixu příliš slyšet, že je to vlastně spíš karaoke s předtočenými základy, ale většinou to dokázala vyvážit doprovodná squadra, choreografie a různé triky na scéně. PSB tentokrát vystačili se dvěma tanečníky a dvěma zpěváky, ale největší personální posilou byla dlouholetá spolupracovnice "afrobritská" =) zpěvačka Sylvia Mason James, která hravě přezpívala všechny ostatní na scéně.

Základem scény byly čtyři rozkládací poloprůhledné hranoly, které průběžně měnily pozice a sloužily jako tunel, vchod na pódium, promítací plátno, model vězení a různé podobné věci.

PSB zařadili do programu asi čtyři písničky z nové desky (pobavilo mě propojení novinky Minimal, kde se v refrénu hláskují jednotlivá písmena, s prastarou a nesinglovou (!) písničkou S.H.O.P.P.I.N.G., kde se v trochu jiné podobě objevilo totéž), pro mě trochu překvapivě Dreaming of the Queen (s projekcí s pohřbem princezny Diany a uvedené slovy "jsme britská skupina a tohle je prý hodně britská písnička"), jinak to byla samá hitová klasika a to se ještě na spoustu známých písniček nedostalo.

Nemůžu tedy říct, že by mě PSB po letech nějak strhli, ale na druhou stranu jsem rád, že můžu napsat, že z toho vyšli se ctí. =)

Sobota 12.8.

Clou
N/A

Nierika
N/A (Sakra!)

Gaia Mesiah
Viděl jsem jenom konec, ale po dvou téměř shlédnutých koncertech už asi můžu zodpovědně říct, že tohle nikdy nebude moje oblíbená skupina. To chroptění na mikrofon jde sice zpěvačce výborně, ale hudba je mi naprosto vzdálená a nějakým osobním šarmem na mě dámy (a pán) taky moc nepůsobí - tedy pokud mluvíme o pozitivním vlivu. =) Po pravdě řečeno na první pohled mám problém určit, kolik je vlastně ve skupině chlapů. (Au - za tohle mě asi někdo zmlátí. A chlapi to nebudou. =) Ale ostatních posluchačů bylo poměrně hodně a tvářili se docela spokojeně, tak snad skupinu tenhle ojedinělý negativní hlas nerozhází a k setkání v průjezdu nedojde.

(Mimochodem mohl by mi, prosím, někdo vysvětlit, proč píšou slovo "Mesiah" ve svém názvu s jedním "s"?)

100°C
Díky špatně plánovaným přesunům jsem viděl jenom kousek, takže mě překvapilo, že pan Johánek zrovna neimitoval Shaggyho. Vlastně zpíval spíš tak, že mi to trochu připomínalo Molka (!). Tak já to s váma ještě zkusím. Někdy.

Priessnitz
Když Jaromír Švejdík na konci koncertu prohodil, že "včera jim zbyly žetony a museli je všechny propít", tak mě napadlo, že to hodně věcí vysvětluje, protože do té doby mi připadalo, že si Jaromír písničky za provozu upravuje ještě víc než obvykle a taky že působí nějak letargicky, ale vysvětlení jsem neměl. Tohle už by se jako vysvětlení uznat dalo. =) Playlist kopíroval vystoupení na Colours a víc se neodvažuju dodávat, protože Priessnitz už jsem viděl tolikrát, že nemůžu podat nezaujatý názor.

Loonaloop
Jako kulisa se z pivního stanu poslouchali docela dobře, ale na nohy mě nezvedli. Nejvíc vzruchu asi přinesl ten nafukovací klokan v publiku. (Kalhotky jsem na tu dálku neviděl. =)

Body Count & Ice T.
Jak že to přesně bylo? "This music didn't exist before. We have invented it and we call it gangsta-metal!" Ice T. toho vlastně vůbec dost namluvil. V tomhle směru to hodně připomínalo folkový koncert, ale tomu moc neodpovídal styl těch proslovů - tohle by na Portě asi nezabralo. =) Ice T. totiž buď nadával publiku, že není dost aktivní, nebo nadával tak nějak povšechně (Bush a spol. - však to znáte) a ve zbývajícím čas pokřikoval (rap bych tomu asi tradši neříkal) do toho kytarového nařezu něco, co obsahovalo slova jako "cop", "bitch", "nigga", "suck" a já nevím, co ještě. Nakonec jsem dospěl k závěru, že zvukovka Hooverphonic by mohla být i trochu zajímavější. =)

Hooverphonic
Když nepočítám různé personální tlaky, tak Hooverphonic byli hlavní důvod, proč jsem na Love Planet nakonec přijel. Ale jak už to tak bývá, když má člověk velká očekávání, tak skutečnost je nedokáže úplně naplnit. Vlastně se to dalo vytušit už při příchodu skupiny na scénu. Zatímco ve festivalové brožurce se psalo, že "Geike má vždy speciálně navržený model šatů. Pokud nás někdy uvidíte hrát v džínách, budeme k tomu mít sakra pádný důvod. Třeba ten, že se na festivalu musíme brodit blátem.", tak ve skutečnosti přišla Geike v džínách a ve svetru. A brodit jsem ji tedy neviděl. Ach jo...

Mírně rozladěný jsem byl i z koncertu, přestože skupina i v rozšířené sestavě dokonale ladila. Naživo se atmosféra všech písniček oproti deskám o kus posunula, takže místo zasněného plachtění vzduchem z prvních desek nebo elekronického bigbandu z desky Jackie Cane to vypadalo, že se koná vystoupení rutinérské barové skupiny. Největší ohlas tak měly dvě písničky, které tu rutinu přerušily tím, že je Geike odzpívala jen s klavírem (samozřejmě výborně), a pak samozřejmě zahajovací písnička z Jackie Cane "Sometimes", jejíž refrén zpívalo i pořádné množství lidí pod pódiem. Ale to už se koncert chýlil ke konci a do tempa se dostávali i hudebníci na pódiu, kteří nakonec přece jenom ukázali, že to taky umí slušně rozbalit.

Mimochodem ještě předtím (někdy ve dvou třetinách koncertu) na mě čekalo překvapení v podobě písničky "Mad about You". Hooverphonic ji totiž naživo hráli o kus pomaleji, než jsem zvyklý, a to mi nepřipadalo jako dobrý nápad, takže jsem si kladl otázku proč. Odpověď přišla ve slovech "Give me a reason to love you. Give me a reason to be a woman" - a heleme se! =) To (a ještě více) byl přece vsunutý kus z prvního hitu Portishead "Glory Box"! Připadalo mi to jako vtipná narážka, ale trochu překvapivě to nevyvolalo žádnou slyšitelnou reakci v publiku - že by to už nikdo neznal? Nebo to naopak všichni čekali? Aspoň že někteří publicisté si všimli.

The Rasmus
Přišel jsem zhruba v polovině a přestože je normálně vůbec neposlouchám, tak jsem měl z koncertu hodně dobrý pocit. Nakonec došlo i na nějaký humor, když si členové skupiny na první přídavek vyměnili nástroje a spustili nějakou finskou lidovku (nebo co to bylo). Jen Pepíček Zíma chyběl. =)

I Am X
Festival se chýlil ke konci, ale na tenhle koncert snad přišli všichni. Mně se už nechtělo prodírat se někam dopředu, takže jsem stal v bezpečné vzdálenosti od pódia a přesto mě koncert docela vtáhnul (asi mě potěšila hlavně taková mírná depešáckou příchuť), což se myslím dá považovat za slušnou pochvalu. =)

Corner sice taky drze rýpal do publika, ale nesnesitelnosti Body Count nedosáhl a hlavně to bohatě vyvažoval tím, že naplno zpíval. Naopak jsem mi nepodařilo přesně zjistit, čím si minule získala tolik přízně klávesistka, protože tentokrát hrát téměř nemusela a jako zpěvačka toho taky moc nepřevedla.

Kromě hudby hrála výraznou roli i projekce, která se měnila podle písniček. Zřejmě nejvíc pozornosti na sebe strhly záběry, kde něco, co mohl být jazyk, šťouchá do doširoka rozevřeného oka. Buñuel a Dalí se v té chvíli asi přímo neobraceli v hrobě, ale určitě byli celou dobu ve střehu. =) Další záběry byly například topení kohosi s přelepenými ústy ve vodě nebo zpomalené záběry býka, který před sebou rohy pohazuje toreadora. No prostě taková pohoda. =)

(Všimněte si, že jsem ani jednou nepoužil slova jako "dekadentní", "nanoru" nebo "živel"! =)

Konec dobrý, všechno dobré? No, pokud nebudu mluvit o žetonovém platebním systému, cenách za jídlo i pití, časovém harmonogramu a stavu areálu na Výstavišti, tak snad ano. Tak snad radši abych nic nedodával... =)