Neorganizovaným blouděním jsem se dostal na docela zajímavou úvahu o stylu psaní hudebních recenzí a souvisejících věcech. Místy mám sice problém pochopit, co tím chtěl básník říct, ale koneckonců to není článek o nesrozumitelnosti úvah, a tak se to dá autorovi tolerovat. Navíc s ním místy souhlasím a místy nesouhlasím, takže to je ideální materiál pro komentář. =)
Z kontextu jsem vytrhal a okomentoval několik drobností:
The future of rock criticism may indeed be online, but the writing is still made by a thousand Baby Bangses. Especially at sites like Pitchfork, which presents its inimitable pastiche of gushing, snarky, and ill-wrought five days a week.
Tohle nezní úplně jako pochvala, že ne? =)
And Pitchfork, at least, is cultishly influential. A recent rave on the site put Clap Your Hands Say Yeah’s self-titled debut in the No. 1 sales spot of online retailer Insound.
Peer opinion and access to peer opinion have been so elevated and multiplied that people tend to know about [records] from a trusted voice before the rock critic even does.
O tom, že význam jednotlivého kritika klesá a na síle nabývá bezejmenná bloggerská masa, jsem už myslím taky psal, takže se mi to hodí do krámu. =)
Pitchfork-driven sales figures suggest that criticism has gone the way of the radio dial—into niche marketing. The Web is the reservoir for poorly written reviews of obscurities.
Opakuji: "Niche marketing"!
The majority of Entertainment Weekly reviews are only 75 words. In Spin, many reviews are whittled down to a couple of sentences before being anonymously dispatched with a grade. That means fewer words to suspect, doubt, tear at, take a record apart to see how it works (or doesn’t). Fewer words to change the way someone thinks about how and why art is made and experienced—which is, after all, the real purpose of criticism.
Chtěl bych žít ve světě, ze kterého tahle úvaha zabloudila.
Je to svět, kde čtenáři čtou dlouhé kritiky, odnášejí si z nich ponaučení a učí se vnímat nové, dosud nepostřehnuté odstíny emocí a významů. Je to svět, ve kterém jsou (byli) hudební kritici opravdovými autoritami a - nebojme se to slovo použít - hvězdami. Škoda, že to nikdy neuvidím na vlastní oči. =)
V našem současném světě a státě bych totiž počet čtenářů, kteří by to byli ochotni číst a ocenit, odhadnul tak na 1000 celkem a to není číslo, na kterém by se dala založit masová popularita. (Což je nakonec to hlavní, co recenzenty žene kupředu. =)
Navíc je vtipné, jak celý ten článek útočí proti spisovatelům a hudebníkům, kteří píšou zaujaté, subjektivní a povrchní recenze. V závěru to pak trochu vyznívá tak, že všichni tihle snaživí nebo slavní amatéři jen berou práci kvalitním kritikům, kteří zneuznaní a zapomenutí umírají v bídě na periferii, a že snad teprve příští generace čtenářů jejich kritické dílo ocení. Chybí jen plamenná výzva k pozvednutí revoluční pěsti nebo k založení odborů. =)
Pokud máte pocit, že už si dělám srandu, tak máte pravdu. Vlastně jsem se chtěl hlavně zmínit o tom, že Clap Your Hands Say Yeah mě nějak moc nenadchli a že přebírání názorů z Pitchforku mi nepřipadá jako automatická záruka kvality. To se pak člověk dostává do pozice novináře, který místo recenze použije první dva odstavce z dodaných promo-materiálů a jde spokojeně na pivo.
Mimochodem, myslíte si, že je možné napsat dobrou recenzi na desku, kterou recenzent vůbec neslyšel? (To je skoro výzva k činu! =)
2005-07-19
2005-07-18
Colours 2005 Volume 3
Neděle
Možná byste nevěřili, jak těžce se po dvou dnech festivalu vstává. Nakonec jsem vstal, protože jsem musel, ale na výstaviště jsem nemusel, a tak jsem si začátek odložil až na odpoledne.
Přišel jsem kvůli tomu o místní kult Úspěch, ale asi to nebyla zase tak velká ztráta, protože Petřík a spol. prý téměř okopírovali loňské vystoupení a to bohužel včetně povídky o návštěvě Stodolní. Oni sice mají trochu zvláštní smysl pro humor, ale tohle je snad trochu moc!
Taky o Bananu jsem přišel, ale o tu přicházím neustále, takže vlastně ani nevím, o co opravdu přicházím. =)
Zato jsem přišel na Septeto Nacional, nebo aspoň jejich konec. Od doby, co Wenders zpropagoval Buena Vista Social Club už v Lučině uplynula spousta vody a hlavní vlna "kubánštiny" je touhle dobou někde v Baltu, ale tihle pánové prostě do Ostravy dorazili teprve teď.
Zaujalo mě, jak všichni vypadali uvolněně, nikdo nepřepínal síly, všichni hráli jen tak zlehka, ale dohromady to prostě bylo ono. Úplně na konci se ještě ukázalo, že na Kubě je španělština zřejmě považovaná za světový jazyk číslo jedna, protože při představování členů a loučení se snad všichni na pódiu zeširoka rozpovídali a nejsem si jistý, jestli si všimli, že jim málokdo rozumí. =)
Já jsem se ale hrnul na hrad, abych před dalším koncertem zaujal protekční pozici těsně pod pódiem. Mi se pozici zaujmout podařilo, Nihilistům bohužel nikoliv, a tak jsem zážitek z koncertu "tajvanské skupiny, která tu náhodou je", přenechal jiným.
Zrušené vystoupení mělo na naši skupinku demoralizující, až devastující vliv, takže se v mžiku rozlétla po celé republice. Mě tlaková vlna odhodila jen do centra Ostravy, ale zpátky na Colours se mi podařilo dostat teprve po koncertu Monkey Business.
Na Asian Dub Foundation jsem byl docela zvědavý, protože z té "svaté trojice" (ano - narážka z informace z médií =) jsou mi hudebně nejbližší a taky mi ten koncert podle očekávání nejvíc sednul. Na rozdíl od koncertu TU jsem byl schopen pohybu a na rozdíl od FDM se proslovy držely v rozumném rozsahu. Tím samozřejmě nemyslím "Ostrava, jaxe maté?" nebo "Are you ready to jump?", ale spíš "Immigration is the best thing that ever happened to Europe. Study your history!"
Z hitů stihli ADF odehrát asi všechno podstatné, jenom jsem měl poctit, že by taky mohli občas zvolnit, protože hodinu a půl skákat se prostě nedá, takže v prostřední části koncertu publikum trochu odpadlo. Tím myslím přední polovinu publika, protože zadní polovina stála v blátě a z bezpečnostních důvodů neskákala vůbec. =) Ale ani tak to nebylo špatné.
Zlatým hřebem celých Colours byl George Clinton a spol. Tedy aspoň jsem to četl. Doufám, že si to tu nepřečte nějaký mstivý "funkoušek", ale mě Clinton prostě ani trochu nelákal, a tak jsem jel v klidu domů a pořád ještě mám pocit, že jsem neudělal chybu.
Epilog
Když celý ročník shrnu, tak mám dojem, že celkový dojem je trochu horší než loni, ale to je způsobeno hlavně počasím, které bylo opravdu katastrofální, místy až katastrofické. Pozitivem bylo naopak zařazení scény Star Guitar do Marleyho a otevřené záchody tamtéž, takže jsem se celý víkend mohl úspěšně vyhýbat pohostinství firmy, kterou propagují Southpaw. Drobnost, která potěší. =)
Samozřejmě věřím tomu, že příští rok budou Colours určitě mnohem lepší - dramaturgie a organizace se určitě nezhorší a počásí může být už jenom lepší.
Tak snad jenom ten Radek Pastrňák... aby náhodou nepřišel! =)
PS
Já jsem sice tvrdil, že do Boskovic nemůžu kvůli nutné práce, ale všichni, kdo dočetli až sem, musí tušit, že pravá příčina byla někde jinde:
Měl jsem strach, že bych se pak pustil do psaní další reportáže a to by bylo opravdu neúnosné! =)
Ale třeba se té reportáže z Boskovic ujme někdo jiný, více spjatý s tamějším regionem a navíc ji dokáže napsat kratší. Když o tom tak přemýšlím, tak by to nemělo být zase tak těžké. =)
Možná byste nevěřili, jak těžce se po dvou dnech festivalu vstává. Nakonec jsem vstal, protože jsem musel, ale na výstaviště jsem nemusel, a tak jsem si začátek odložil až na odpoledne.
Přišel jsem kvůli tomu o místní kult Úspěch, ale asi to nebyla zase tak velká ztráta, protože Petřík a spol. prý téměř okopírovali loňské vystoupení a to bohužel včetně povídky o návštěvě Stodolní. Oni sice mají trochu zvláštní smysl pro humor, ale tohle je snad trochu moc!
Taky o Bananu jsem přišel, ale o tu přicházím neustále, takže vlastně ani nevím, o co opravdu přicházím. =)
Zato jsem přišel na Septeto Nacional, nebo aspoň jejich konec. Od doby, co Wenders zpropagoval Buena Vista Social Club už v Lučině uplynula spousta vody a hlavní vlna "kubánštiny" je touhle dobou někde v Baltu, ale tihle pánové prostě do Ostravy dorazili teprve teď.
Zaujalo mě, jak všichni vypadali uvolněně, nikdo nepřepínal síly, všichni hráli jen tak zlehka, ale dohromady to prostě bylo ono. Úplně na konci se ještě ukázalo, že na Kubě je španělština zřejmě považovaná za světový jazyk číslo jedna, protože při představování členů a loučení se snad všichni na pódiu zeširoka rozpovídali a nejsem si jistý, jestli si všimli, že jim málokdo rozumí. =)
Já jsem se ale hrnul na hrad, abych před dalším koncertem zaujal protekční pozici těsně pod pódiem. Mi se pozici zaujmout podařilo, Nihilistům bohužel nikoliv, a tak jsem zážitek z koncertu "tajvanské skupiny, která tu náhodou je", přenechal jiným.
Zrušené vystoupení mělo na naši skupinku demoralizující, až devastující vliv, takže se v mžiku rozlétla po celé republice. Mě tlaková vlna odhodila jen do centra Ostravy, ale zpátky na Colours se mi podařilo dostat teprve po koncertu Monkey Business.
Na Asian Dub Foundation jsem byl docela zvědavý, protože z té "svaté trojice" (ano - narážka z informace z médií =) jsou mi hudebně nejbližší a taky mi ten koncert podle očekávání nejvíc sednul. Na rozdíl od koncertu TU jsem byl schopen pohybu a na rozdíl od FDM se proslovy držely v rozumném rozsahu. Tím samozřejmě nemyslím "Ostrava, jaxe maté?" nebo "Are you ready to jump?", ale spíš "Immigration is the best thing that ever happened to Europe. Study your history!"
Z hitů stihli ADF odehrát asi všechno podstatné, jenom jsem měl poctit, že by taky mohli občas zvolnit, protože hodinu a půl skákat se prostě nedá, takže v prostřední části koncertu publikum trochu odpadlo. Tím myslím přední polovinu publika, protože zadní polovina stála v blátě a z bezpečnostních důvodů neskákala vůbec. =) Ale ani tak to nebylo špatné.
Zlatým hřebem celých Colours byl George Clinton a spol. Tedy aspoň jsem to četl. Doufám, že si to tu nepřečte nějaký mstivý "funkoušek", ale mě Clinton prostě ani trochu nelákal, a tak jsem jel v klidu domů a pořád ještě mám pocit, že jsem neudělal chybu.
Epilog
Když celý ročník shrnu, tak mám dojem, že celkový dojem je trochu horší než loni, ale to je způsobeno hlavně počasím, které bylo opravdu katastrofální, místy až katastrofické. Pozitivem bylo naopak zařazení scény Star Guitar do Marleyho a otevřené záchody tamtéž, takže jsem se celý víkend mohl úspěšně vyhýbat pohostinství firmy, kterou propagují Southpaw. Drobnost, která potěší. =)
Samozřejmě věřím tomu, že příští rok budou Colours určitě mnohem lepší - dramaturgie a organizace se určitě nezhorší a počásí může být už jenom lepší.
Tak snad jenom ten Radek Pastrňák... aby náhodou nepřišel! =)
PS
Já jsem sice tvrdil, že do Boskovic nemůžu kvůli nutné práce, ale všichni, kdo dočetli až sem, musí tušit, že pravá příčina byla někde jinde:
Měl jsem strach, že bych se pak pustil do psaní další reportáže a to by bylo opravdu neúnosné! =)
Ale třeba se té reportáže z Boskovic ujme někdo jiný, více spjatý s tamějším regionem a navíc ji dokáže napsat kratší. Když o tom tak přemýšlím, tak by to nemělo být zase tak těžké. =)
2005-07-14
Colours 2005 Volume 2
Sice si kladu otázku, jestli má smysl tu reportáž takhle natahovat (a kdo to bude celé číst? =), ale závazek je závazek.
Sobota
V sobotu jsme se vzchopili až těsně před polednem, takže když se k tomu ještě přidal oběd, tak jsme se na Černou louku dostali až po třetí hodině odpolední, ala zato v solidním počtu jedenácti lidí, což samozřejmě nemohlo dlouho vydržet pohromadě. V té době tam právě hráli polští Czerwie, ale nezaujali mě natolik, abych se zastavil. Prostě mi to připadalo jako mix lidovek a rocku, což je přesně styl, který dost často vídám při přepínání polských TV kanálů a ani tehdy se nezastavuju. =)
Místo toho jsem se - zviklaný festivalovým programem - osmělil zajít na hlavní scénu v podhradí na Janu Kratochvílovou. Asi to nebyl dobrá volba, ale kdybych tam nezašel, tak bych se to nikdy nedověděl.
Přitom z počátku to nevypadalo až tak špatně - hudba sice byla drsnější (elektronické plochy a kytary) než v dobách, kdy J.K. tvořila zlatý hřeb Alba Supraphonu, ale zato byla mnohem normálnější než v době HC(?) extempore pod jménem Heretika. Přiznávám, že v tu chvíli jsem na okamžik propadl optimismu. Pak se na scéně vynořily tři postavy s obličeji zakrytými nějakým řetízkovým závojem (znáte z TV) a jedna z nich nesla nad hlavou černého plyšového pantera. Odolal jsem prvnímu náporu paniky a raději se na asfaltu pevněji rozkročil. První písnička se mi nakonec táhla několik dlouhých minut, ale Jana se zřejmě rozhodla, že mě na svém koncertu nechce, protože pak se začala vítat s publikem. Když s kolísavou pubertální intonací oznámila, že "lítali všema těmahle vesmírama, ale teď jsou tady" a v podobném duchu i pokračovala, tak jsem pochopil, že je vše ztraceno a že Gondor padne do rukou Nepřítele. Text druhé písničky o andělech, který mi ze všeho nejvíc připomínal mnou často vzpomínané "biblický songy" skupiny Mimikry, mě pak už doprovázel na cestě zpátky na Černou louku.
Pro úplnost ale musím uvést, že jsem se později od ušité (ehm =) posluchačky dověděl, že "Kratochvílová byla skvělá. Ona je sice švihlá, ale zpívá furt výborně. A zazpívala i ty staré písničky - Kapradinu miluju - a nebylo to nějaké trapné." Tak si to nějak přeberte. =)
Ale všechno zlé je k něčemu dobré, a tak jsem se výjimečně dostal do Marleyho dřív, než Folk3Mail začali hrát. Ano, tentokrát je množné číslo namístě. =) Přesto mi zbývá pár nejasností. Všude pořád čtu, že by skupina měla být čtyřčlenná, ale to už beru spíše jako dezinformaci. Poprvé jsem "je" viděl v počtu jednoho muže, kdežto tentokrát byli tři (prý chyběl basák), ale opravdu nevím... Jistou naději mi dodal Strictly Blue, když nadhodil, že to má pro mě aspoň stoupající tendenci, takže snad to vyjde příště.
F3M se bohužel trochu potýkali se zvukem - slyšet byla hlavně kytara a bubny, tahací harmonika byla téměř neslyšitelná a zpěvu nebylo rozumět, což je u folku a příbuzných žánrů dost výrazný problém. V průběhu koncertu se to trochu zlepšilo nebo jsem se postupně aklimatizoval, ale ideální to bohužel nebylo. Jinak kluci vypadali v pohodě, a to i přesto, že se dvakrát neshodli, kdy má písnička končit, takže by Ondřej Pečenka býval mohl publikum po šlitrovsku žádat, aby "omluvilo slabý výkon doprovodné kapely", ale pokaždé použil trochu jiný obrat.
Zatím venku dohrávala Nierika. Se Z. jsme se shodli, že ty starší písničky v pozměněném aranžmá zní dobře. Stejně tak jsme se shodli, že ty úplně nové písničky zní divně, ale věřte prvním dojmům. (Singl jsem ještě neslyšel.) Já jsem navíc zjistil, že jsem si o Nierice vytvořil zkreslený obraz kvůli toho, že minule hráli ve stísněném stanu, takže byli hodně dost statičtí. Tentokrát měli k dispozici celou scénu, a tak se ukázalo, že zpěvačka Monika Lohrerová je lehce šílená, protože její pohybové kreace v letních šatech a bytelných kozačkách se nevidí každý den. Paráda! =) A taky jsem zjistil, že se Nierika momentálně překrývá s LU ve dvou členech, ale za to asi mohla jedna ruka v sádře.
Taky o OTK jsem si musel opravit mínění, protože donedávna jsem si o nich myslel jenom to nejhorší. =) Viděl jsem je jen jednou (moje ostuda! =) před dvěma lety v Boskovicích v amfiteátru a tehdy mi připadalo, že se v tom prostoru úplně rozpustili. To tentokrát v klubu to fungovalo. Ondřej Ježek má sice pořád hlas, který se mezi nástroji ztrácí (zvláštní je, že u F3M to beru za problém za problém ozvučení a u OTK za problém interpreta, ale nechte mě prosím při tom =), ale všechno ostatní bylo lepší. I ohlas u publika. Pořád to sice není hudba, kterou bych si s nadšením pustil doma, ale bylo vidět a slyšet, že OTK umí a s přehledem zvládli všechny pasti, které si na sebe složili (třeba tu pasáž na sudé doby). Vydržel jsem až do konce a ani jsem se během té doby nedíval na hodinky.
Ale co bych to byl za lokálního patriota, kdybych se nezašel podívat aspoň na konec vystoupení Kryštof? Moc jsem už toho nestihnul, ale i tak myslím můžu klidně říct, že to byl skoro stejný koncert, jaké byly nedávno vidět v TV - bohužel včetně uprchlého metalisty s kytarou za krkem Evžena Hofmanna. Kromě toho mi není jasné, proč Richard Krajčo u Nasavače vždycky zmíní zrovna Jay-Z-ho (jak vlastně vypadá doporučená česká transkripce?) a proč mi při povzbuzování publika začíná připomínat Michala Davida, ale asi nikdy nebudu mít příležitost (a odvahu =) se na to zeptat. Z. byl dvě písničky zaměstnán nevěřícným vrtěním hlavou, ale nakonec to smířlivě shrnul: "Vlastně je to krásné, takhle rozdávat lidem radost." =) Po Ochodníkovi s deštěm samozřejmě začalo pršet.
Z toho měli docela radost LU, protože se do Marleyho přišlo dost lidí schovat a myslím, že LU svou příležitost pozitivně zapůsobit využili. Především basák (Martin Vašica taktéž hostující u Nieriky, "jestli se nepletu, hi-hi-hi") celý koncert vtipkoval a zářil jako reflektor, ale ten by možná zářil i bez publika, protože vypadal, že si prostě užívá hraní. Snad jenom ta prázdná sklenice ho na chvíli zaskočila: "Na některé věci si člověk vzpomene, teprve když mu chybí." Už to začínalo vypadat, že se ten den v Marleym prostě nedá zahrát špatně.
Portugalská hvězda Mariza mě nějak nelákala, a tak jsme místo toho posvačili. To osvědčená reportérka si ji poslechnout byla: "Ta paní tam s akustickým doprovodem nezpívala, ale předávala emoce. To se nedalo snést. Musela jsem jít pryč." Zvláštní je, že všude jinde tohle vystoupení chválili, ale podobná pluralita názorů je u hudby normální. Tak si to nějak přeberte #2. =)
U Pavilonu M2 jsme ještě svačili, ale brzy nás z Marleyho vypudili ven. Kromě toho jsem měl celou dobu podezření, že "neumí moc hrát" (pozor - jinotaj! =), a tohle mě nebaví.
Pak jsem se nechal přesvědčit davem a zaskočil na Budoár staré dámy. Viděl jsem je v těch výše zmiňovaných Boskovicích, takže by nebylo fér taky jim ještě nedat šanci. Bylo to... hm... lepší. Ale ne o moc. Já téhle skupině nerozumím prakticky v ničem (takhle z Venuše nebyly ani Zuby nehty) a nejvíc mi vadí přerývaný zpěv a jak se ukázalo tak i mluvení nejaktivnější zpěvačky. (Doufám, že nečekáte, že se budu snažit zjistit, jak se jmenuje - tak silná moje averze k ní zase není. =)
Raději jsem zašel na někoho, kdo zpívá velice nepřerývaně a koho chválí hlasoví pedagogové. Podobný nápad ale mělo opravdu hodně lidí, včetně skupinky, která už měla problémy s udržením stability a naneštěstí stála kousek ode mě, takže mi definitivně došlo, že Dan Bárta už opravdu je za nadžánrovou hvězdu. Ještě víc mě ale překvapilo, že skoro všichni ti lidé pozorně poslouchali a vypadali, že se jim to opravdu líbí - a to přesto, že to není úplně jednoduchá hudba. Dokonce i ti ožralí chlapíci se snažili Bártu pěvecky doprovodit! (Těsně před tím, než byli nehlučně umlčeni zfanatizovaným davem Danových příznivců. =) Prostě když se to umí, tak je to paráda a Bártovi prošly i komplikované výklady mezi písničkama. Třeba ten, jak se "probudil pod Grůní, umyl se ve studánce, zabil medvěda, opekl tlapy, ..."
Pak se okamžitě na hlavní scéně rozjeli Sunshine s hitovkou Insomnia. Nástup měli mohutný, lidí taky bylo dost, ale po třech písničkách se začínalo ukazovat, že takhle už to bude pořád. Členové skupiny střídavě děkovali publiku a pořadatelům, že je pustili na hlavní pódium, a mezitím hráli dvě písničky: nářez s kytarama a nářez s kytarama a elektronikou. Pod pódiem se vlnily transparenty, ale vzadu publikum zvolna řídlo. Já jsem rezignoval po šesti písničkách a později se ukázalo, že v rámci naší skupinky to byl rekordní výkon. Mimochodem naživo bylo nějak víc slyšet, že Kay je prostě Čech, který se snaží zpívat anglicky. Vlastně nejvíc mě u Sunshine zaujal obrázek s dvěma srnci, který měli vyvěšený nad pódiem. Nechce se mi po tom sice pátrat, ale stejně mi pořád leží v hlavě, proč ten jeden stál normálně na čtyřech a ten druhý byl humanoidní...? To bude asi ta provokativní image. =)
Na vystoupení Southpaw mě nejvíc zaujalo bláto. Držel jsem se tak raději v povzdálí a z bezpečí jsem sledoval někoho, kdo vypadal jako Šmity, jak točí čudlíky na mixpultu. Neupadl jsem ani do bahna, ani do extáze.
Na Traband se mi původně nechtělo, ale nakonec mě zase dostali. Sice už na mě vykoukly nějaké známky šablonovitosti (mimochodem hodně se divím, že Jardovi Svobodovi kvůli stylu textů nikdo nepředhazuje Znouzectnost - že by se to bralo jako samozřejmost kvůli prehistorii a Otcovým dětem na Blabla+?), jenže tomu nasazení se nedá tak lehce odolat, a tak jde Traband možná ve stopách Čechomoru. Když totiž hráli na Colours minule, tak ve Farské zahradě na ně bylo maximálně dvěstě lidí a klidně bylo možné sedět na lavičkách, kdežto tentokrát byla Farská zahrada plná. A protože Traband scénu uzavíral, tak si nakonec mohl dovolit i dvakrát přidat.
Na Fun-Da-mental jsem tím pádem přišel pozdě, ale zasmál jsem se i tak. Dověděl jsem se, že FDM jsou "punk-rock band" a že "vyrůstali na Sex Pistols, fucking Clash, Exploited, ..." a že "Arabové nejsou žádné nebezpečí, protože jinak by se Američani nemohli tak lehce dostat do Afgánistánu a do Iráku" a tak všelijak podobně. Sorry chlapi, ale tohle radši vynechte. Ono to tu vypadá jako v parku, ale je to výstaviště. Hyde Park se svým řečnickým pláckem máte doma v Londýně. Prostě to nebyl koncert, ale řečnické vystoupení doprovázené jedním DJem. Vlastně mě nejvíc chytl nakažlivý slogan "Just because I look like this it doesn't mean I'm a terrorist!" =)
Původně jsem zamýšlel, že se zajdu podívat ještě na Ohm Square, protože jsem byl zvědavý, jak se popasují s novou deskou, ale záda byla proti a ještě rád jsem se ve dvě hodiny doma odložil na postel.
(ještě bude kousek, ale fakt kratší =)
Sobota
V sobotu jsme se vzchopili až těsně před polednem, takže když se k tomu ještě přidal oběd, tak jsme se na Černou louku dostali až po třetí hodině odpolední, ala zato v solidním počtu jedenácti lidí, což samozřejmě nemohlo dlouho vydržet pohromadě. V té době tam právě hráli polští Czerwie, ale nezaujali mě natolik, abych se zastavil. Prostě mi to připadalo jako mix lidovek a rocku, což je přesně styl, který dost často vídám při přepínání polských TV kanálů a ani tehdy se nezastavuju. =)
Místo toho jsem se - zviklaný festivalovým programem - osmělil zajít na hlavní scénu v podhradí na Janu Kratochvílovou. Asi to nebyl dobrá volba, ale kdybych tam nezašel, tak bych se to nikdy nedověděl.
Přitom z počátku to nevypadalo až tak špatně - hudba sice byla drsnější (elektronické plochy a kytary) než v dobách, kdy J.K. tvořila zlatý hřeb Alba Supraphonu, ale zato byla mnohem normálnější než v době HC(?) extempore pod jménem Heretika. Přiznávám, že v tu chvíli jsem na okamžik propadl optimismu. Pak se na scéně vynořily tři postavy s obličeji zakrytými nějakým řetízkovým závojem (znáte z TV) a jedna z nich nesla nad hlavou černého plyšového pantera. Odolal jsem prvnímu náporu paniky a raději se na asfaltu pevněji rozkročil. První písnička se mi nakonec táhla několik dlouhých minut, ale Jana se zřejmě rozhodla, že mě na svém koncertu nechce, protože pak se začala vítat s publikem. Když s kolísavou pubertální intonací oznámila, že "lítali všema těmahle vesmírama, ale teď jsou tady" a v podobném duchu i pokračovala, tak jsem pochopil, že je vše ztraceno a že Gondor padne do rukou Nepřítele. Text druhé písničky o andělech, který mi ze všeho nejvíc připomínal mnou často vzpomínané "biblický songy" skupiny Mimikry, mě pak už doprovázel na cestě zpátky na Černou louku.
Pro úplnost ale musím uvést, že jsem se později od ušité (ehm =) posluchačky dověděl, že "Kratochvílová byla skvělá. Ona je sice švihlá, ale zpívá furt výborně. A zazpívala i ty staré písničky - Kapradinu miluju - a nebylo to nějaké trapné." Tak si to nějak přeberte. =)
Ale všechno zlé je k něčemu dobré, a tak jsem se výjimečně dostal do Marleyho dřív, než Folk3Mail začali hrát. Ano, tentokrát je množné číslo namístě. =) Přesto mi zbývá pár nejasností. Všude pořád čtu, že by skupina měla být čtyřčlenná, ale to už beru spíše jako dezinformaci. Poprvé jsem "je" viděl v počtu jednoho muže, kdežto tentokrát byli tři (prý chyběl basák), ale opravdu nevím... Jistou naději mi dodal Strictly Blue, když nadhodil, že to má pro mě aspoň stoupající tendenci, takže snad to vyjde příště.
F3M se bohužel trochu potýkali se zvukem - slyšet byla hlavně kytara a bubny, tahací harmonika byla téměř neslyšitelná a zpěvu nebylo rozumět, což je u folku a příbuzných žánrů dost výrazný problém. V průběhu koncertu se to trochu zlepšilo nebo jsem se postupně aklimatizoval, ale ideální to bohužel nebylo. Jinak kluci vypadali v pohodě, a to i přesto, že se dvakrát neshodli, kdy má písnička končit, takže by Ondřej Pečenka býval mohl publikum po šlitrovsku žádat, aby "omluvilo slabý výkon doprovodné kapely", ale pokaždé použil trochu jiný obrat.
Zatím venku dohrávala Nierika. Se Z. jsme se shodli, že ty starší písničky v pozměněném aranžmá zní dobře. Stejně tak jsme se shodli, že ty úplně nové písničky zní divně, ale věřte prvním dojmům. (Singl jsem ještě neslyšel.) Já jsem navíc zjistil, že jsem si o Nierice vytvořil zkreslený obraz kvůli toho, že minule hráli ve stísněném stanu, takže byli hodně dost statičtí. Tentokrát měli k dispozici celou scénu, a tak se ukázalo, že zpěvačka Monika Lohrerová je lehce šílená, protože její pohybové kreace v letních šatech a bytelných kozačkách se nevidí každý den. Paráda! =) A taky jsem zjistil, že se Nierika momentálně překrývá s LU ve dvou členech, ale za to asi mohla jedna ruka v sádře.
Taky o OTK jsem si musel opravit mínění, protože donedávna jsem si o nich myslel jenom to nejhorší. =) Viděl jsem je jen jednou (moje ostuda! =) před dvěma lety v Boskovicích v amfiteátru a tehdy mi připadalo, že se v tom prostoru úplně rozpustili. To tentokrát v klubu to fungovalo. Ondřej Ježek má sice pořád hlas, který se mezi nástroji ztrácí (zvláštní je, že u F3M to beru za problém za problém ozvučení a u OTK za problém interpreta, ale nechte mě prosím při tom =), ale všechno ostatní bylo lepší. I ohlas u publika. Pořád to sice není hudba, kterou bych si s nadšením pustil doma, ale bylo vidět a slyšet, že OTK umí a s přehledem zvládli všechny pasti, které si na sebe složili (třeba tu pasáž na sudé doby). Vydržel jsem až do konce a ani jsem se během té doby nedíval na hodinky.
Ale co bych to byl za lokálního patriota, kdybych se nezašel podívat aspoň na konec vystoupení Kryštof? Moc jsem už toho nestihnul, ale i tak myslím můžu klidně říct, že to byl skoro stejný koncert, jaké byly nedávno vidět v TV - bohužel včetně uprchlého metalisty s kytarou za krkem Evžena Hofmanna. Kromě toho mi není jasné, proč Richard Krajčo u Nasavače vždycky zmíní zrovna Jay-Z-ho (jak vlastně vypadá doporučená česká transkripce?) a proč mi při povzbuzování publika začíná připomínat Michala Davida, ale asi nikdy nebudu mít příležitost (a odvahu =) se na to zeptat. Z. byl dvě písničky zaměstnán nevěřícným vrtěním hlavou, ale nakonec to smířlivě shrnul: "Vlastně je to krásné, takhle rozdávat lidem radost." =) Po Ochodníkovi s deštěm samozřejmě začalo pršet.
Z toho měli docela radost LU, protože se do Marleyho přišlo dost lidí schovat a myslím, že LU svou příležitost pozitivně zapůsobit využili. Především basák (Martin Vašica taktéž hostující u Nieriky, "jestli se nepletu, hi-hi-hi") celý koncert vtipkoval a zářil jako reflektor, ale ten by možná zářil i bez publika, protože vypadal, že si prostě užívá hraní. Snad jenom ta prázdná sklenice ho na chvíli zaskočila: "Na některé věci si člověk vzpomene, teprve když mu chybí." Už to začínalo vypadat, že se ten den v Marleym prostě nedá zahrát špatně.
Portugalská hvězda Mariza mě nějak nelákala, a tak jsme místo toho posvačili. To osvědčená reportérka si ji poslechnout byla: "Ta paní tam s akustickým doprovodem nezpívala, ale předávala emoce. To se nedalo snést. Musela jsem jít pryč." Zvláštní je, že všude jinde tohle vystoupení chválili, ale podobná pluralita názorů je u hudby normální. Tak si to nějak přeberte #2. =)
U Pavilonu M2 jsme ještě svačili, ale brzy nás z Marleyho vypudili ven. Kromě toho jsem měl celou dobu podezření, že "neumí moc hrát" (pozor - jinotaj! =), a tohle mě nebaví.
Pak jsem se nechal přesvědčit davem a zaskočil na Budoár staré dámy. Viděl jsem je v těch výše zmiňovaných Boskovicích, takže by nebylo fér taky jim ještě nedat šanci. Bylo to... hm... lepší. Ale ne o moc. Já téhle skupině nerozumím prakticky v ničem (takhle z Venuše nebyly ani Zuby nehty) a nejvíc mi vadí přerývaný zpěv a jak se ukázalo tak i mluvení nejaktivnější zpěvačky. (Doufám, že nečekáte, že se budu snažit zjistit, jak se jmenuje - tak silná moje averze k ní zase není. =)
Raději jsem zašel na někoho, kdo zpívá velice nepřerývaně a koho chválí hlasoví pedagogové. Podobný nápad ale mělo opravdu hodně lidí, včetně skupinky, která už měla problémy s udržením stability a naneštěstí stála kousek ode mě, takže mi definitivně došlo, že Dan Bárta už opravdu je za nadžánrovou hvězdu. Ještě víc mě ale překvapilo, že skoro všichni ti lidé pozorně poslouchali a vypadali, že se jim to opravdu líbí - a to přesto, že to není úplně jednoduchá hudba. Dokonce i ti ožralí chlapíci se snažili Bártu pěvecky doprovodit! (Těsně před tím, než byli nehlučně umlčeni zfanatizovaným davem Danových příznivců. =) Prostě když se to umí, tak je to paráda a Bártovi prošly i komplikované výklady mezi písničkama. Třeba ten, jak se "probudil pod Grůní, umyl se ve studánce, zabil medvěda, opekl tlapy, ..."
Pak se okamžitě na hlavní scéně rozjeli Sunshine s hitovkou Insomnia. Nástup měli mohutný, lidí taky bylo dost, ale po třech písničkách se začínalo ukazovat, že takhle už to bude pořád. Členové skupiny střídavě děkovali publiku a pořadatelům, že je pustili na hlavní pódium, a mezitím hráli dvě písničky: nářez s kytarama a nářez s kytarama a elektronikou. Pod pódiem se vlnily transparenty, ale vzadu publikum zvolna řídlo. Já jsem rezignoval po šesti písničkách a později se ukázalo, že v rámci naší skupinky to byl rekordní výkon. Mimochodem naživo bylo nějak víc slyšet, že Kay je prostě Čech, který se snaží zpívat anglicky. Vlastně nejvíc mě u Sunshine zaujal obrázek s dvěma srnci, který měli vyvěšený nad pódiem. Nechce se mi po tom sice pátrat, ale stejně mi pořád leží v hlavě, proč ten jeden stál normálně na čtyřech a ten druhý byl humanoidní...? To bude asi ta provokativní image. =)
Na vystoupení Southpaw mě nejvíc zaujalo bláto. Držel jsem se tak raději v povzdálí a z bezpečí jsem sledoval někoho, kdo vypadal jako Šmity, jak točí čudlíky na mixpultu. Neupadl jsem ani do bahna, ani do extáze.
Na Traband se mi původně nechtělo, ale nakonec mě zase dostali. Sice už na mě vykoukly nějaké známky šablonovitosti (mimochodem hodně se divím, že Jardovi Svobodovi kvůli stylu textů nikdo nepředhazuje Znouzectnost - že by se to bralo jako samozřejmost kvůli prehistorii a Otcovým dětem na Blabla+?), jenže tomu nasazení se nedá tak lehce odolat, a tak jde Traband možná ve stopách Čechomoru. Když totiž hráli na Colours minule, tak ve Farské zahradě na ně bylo maximálně dvěstě lidí a klidně bylo možné sedět na lavičkách, kdežto tentokrát byla Farská zahrada plná. A protože Traband scénu uzavíral, tak si nakonec mohl dovolit i dvakrát přidat.
Na Fun-Da-mental jsem tím pádem přišel pozdě, ale zasmál jsem se i tak. Dověděl jsem se, že FDM jsou "punk-rock band" a že "vyrůstali na Sex Pistols, fucking Clash, Exploited, ..." a že "Arabové nejsou žádné nebezpečí, protože jinak by se Američani nemohli tak lehce dostat do Afgánistánu a do Iráku" a tak všelijak podobně. Sorry chlapi, ale tohle radši vynechte. Ono to tu vypadá jako v parku, ale je to výstaviště. Hyde Park se svým řečnickým pláckem máte doma v Londýně. Prostě to nebyl koncert, ale řečnické vystoupení doprovázené jedním DJem. Vlastně mě nejvíc chytl nakažlivý slogan "Just because I look like this it doesn't mean I'm a terrorist!" =)
Původně jsem zamýšlel, že se zajdu podívat ještě na Ohm Square, protože jsem byl zvědavý, jak se popasují s novou deskou, ale záda byla proti a ještě rád jsem se ve dvě hodiny doma odložil na postel.
(ještě bude kousek, ale fakt kratší =)
2005-07-12
Colours 2005 Volume 1
S reportáží s Colours mám jeden vážný problém - je to pro mě vlastně povinnost. Sice jsem ji nikomu konkrétnímu neslíbil, ale tahle reportáž byla jedním z mých argumentů při vnitřním boji, jestli si mám s nějakým blogem vůbec začínat. Z předchozích dvou ročníků jsem totiž vždycky reportáž napsal, a pak jsem ji rozesílal mailem každému, na koho jsem si vzpomněl, takže blog (by) mi vlastně ušetřil to rozesílání.
Horší je to, že už ta loňská reportáž mi připadala horší, než ta předloňská, takže co se dá asi tak čekat letos? =)
Stručná rubrika "VIP mimo pódium" se ale loni snad docela osvědčila, takže sem s ní:
téměř kompletní Umakart v publiku na Here (to asi není až tak překvapivé)
zbytek Nieriky na Lu (a tohle není překvapivé už vůbec =)
Rosťa Petřík kdekoliv v blízkosti hradu
Zdeněk Suchý a Josef Rauvolf před The Nihilists (ha-ha =)
telefonující Roman Holý v teplákách
Helena Dohnalová (Mittáková) z ČT
Gonza.cz (zdar! =)
Člověk snad ani nemusí být znalec, aby si všimnul, že s tímhle seznamem je něco v nepořádku. (A nemyslím tím to, že většina vyjmenovaných by se označení VIP asi zasmála. =) Ještě nevíte? Třeba já jsem si celou dobu myslel, že ten trochu horší dojem z letošního ročníku způsobilo počasí, ale teď už je mi jasné, že to bylo v něčem jiném, takže ta otázka prostě musí padnout:
"Kde je sakra Radek Pastrňák?!"
Pátek
Když jsem dorazil na Černou louku, tak zrovna končil Miro Žbirka a liják zvolna přecházel v déšť. Sotva jsme si pod pódiem s G. stihli vyměnit informace, že to vpravo na pódiu je Ponocný a že ten chlapík vlevo je ze Space Junkie (doufám, že je to i pravda =) a byl konec. Ale Žbirka je prostě taková spolehlivá konstanta.
Pak si to déšť zase rozmyslel, takže jsme se přesunuli do krytu (garáže pod hlavním pavilonem) a já jsem čekal, až mi nějaká dobrá duše ze zbytku naší skupiny přiveze deštník. (Ano, byl jsem trestuhodně nepřipraven a občas jsem dokonce hrál roli nenáviděníhodného deštníkáře.)
Když se tak stalo, tak jsme se přesunuli do Marleyho, kde začínali řádit Ememvoodoopöka. Rockový chlebíček opravdu nechutná každému, já mám třeba radši rohlíky. Vydržel jsem sice až do konce, ale hlavním důvodem byl nejspíš pocit zodpovědnosti a předsevzetí neprodat uši lacino. Chlapi se do toho opírali, jako by hráli na hlavní scéně, a v některých chvílích mě kvůli hlasitosti opravdu bolely uši, ale naštěstí se mi je podařilo zachovat relativně neporušené i pro zbytek festivalu.
Pokud by se někdo náhodou divil, že ve 20:30 jsem už stál na scéně na hradě a čirou náhodou tam kousek pod pódiem potkal snad všechny známé, kteří na festivalu byli, tak mu doporučuju přečíst si někde okolo pár starších zápisů. Právě totiž začínal hrát Umakart.
Vlastně trochu kecám, protože jsem dorazil teprve během první písničky (přesun z Louky přece jenom pár minut zabral). Tu mimochodem hrál Umakart už v zimě, ale zatím nikde nevyšla a název (asi) nepadnul.
Příjemné bylo, že scéna na hradě měla oproti klubu Marley naopak výborný zvuk a že i na "klubový" Umakart tam bylo docela hodně lidí. Došlo hlavně na tradiční repertoár a to včetně přídavku Buldozér (Blurdozér? =), jediná úplná novinka ("Bylo nebylo") byla věnovaná obětem výbuchů v Londýně. Ostatně scéna byla tentokrát místo obyvákových lampiček ze zimního turné dozdobena několika britskými vlaječkami. Kromě toho si skupina dala záležet na oblečení, takže zatímco v zimě v Marley vystoupil v liverpoolském dresu "5 / Baroš" JPM, tak tentokrát se v liverpoolském objevil Dušan Neuwert a bylo to "10 / Neuwerth". Zřejmě to něco napovídá o záměrech trenéra Beníteze pro příští sezónu. Sice jsem si myslel, že Luis Garcia, který hrál s 10 loni, má pozici jistou, ale ve velkoklubu se situace zřejmě může změnit ze dne na den. =) To Jaromír Švejdík měl na sobě decentní košili, kravatu, kalhoty po kolena a podkolenky (že by to měly být stulpny? =), které skupince puberťáku v publiku kousek ode mě posloužily zhruba na pět minut jako dokonalý zdroj zábavy. (No jo, já jsem si teď vlastně taky rýpnul. =)
I tak jsem ale měl z celého koncertu výborný pocit, a to i přesto, že "král Jaromír" několikrát zaváhal s textem. Přece jenom je to asi rozdíl, když je s Priessnitz některá písnička odzpívaná třeba třistakrát nebo když se s Umakartem jiná zpívá teprve popáté. =)
A zase zpátky přes stánky s jídlem do Marleyho na Here. Stejné místo, stejní lidé, jiný koncert. Here od zimy rezignovali na předtočené věcí a snad všechno odehráli živě, což bylo asi ku prospěchu věci, protože posledně působili trochu moc jednotvárně. Možná to tentokrát bylo taky tím, že to bylo trochu moc nahlas, ale už naštěstí pod hlasitostí Ememvoodoopöka. Milé taky bylo, když se Valerie v půlce koncertu před písničkou Impressions začala dožadovat vokální posily z Nieriky, a místo toho se na pódium vydrápal samotný originální Švejdík (to byla rychlost!). Během písničky se pak spolu dokázali podělit o jeden mikrofon a stihli i tradiční taneček. Pohoda i bez Trenčína.
Pak jsem se pokusil v klubu zůstat i na Bow Wave, ale to už situace přesáhla kritickou mez, a to jak počtem lidí, tak teplotou. Neznělo to špatně, i když texty nejsou zrovna moje termoska s čajem, ale vůbec jsem nedohlédnul na pódium, a tak jsem se raději zachránil útěkem ven.
Chvíli jsem se zastavil u Čechomoru, který hrál přesně tak, jak se od něho čeká. Jde jim to, ty dvojhlasy dávají s jistotou, ale jinak už vypadají zakonzervovaně. =) Jenomže už zvolna končili, a tak jsem zase pokračoval dál.
Festivalovou samozřejmostí tak bylo, že jsem na scénu pod hradem zase dorazil až ve chvíli, kdy už belgičtí Troissoeur končili. Stihnul jsem sice jenom necelé dvě písničky, ale po zvukové stránce musím dát za pravdu festivalovému programu, který je uváděl jako "belgický Radiohead". Jinak to bylo s těmi podobnostmi horší - čtyři členové stáli srovnaní v jedné řadě s klasickými nástroji, zpěvák zpíval jako o život a zezadu je jistily předtočené bubny, elektronické zvuky a různorodá videoprojekce. V každém případě mi všichni tvrdili, že jsem tím pozdním příchodem o hodně přišel.
Další půlhodinu jsme pak strávili neúspěšným hledáním stánku, kde se údajně mělo prodávat jejich CD. Kde ten stánek doopravdy stál, to nevíme doteď.
Pak se naše skupinka záhadně rozpadla a já jsem nějak dobloudil na hrad na Trans-Global Underground, ale tam bylo docela husto a v zadních řadách, kde původně byla tráva, už se vlády začínalo ujímat bahno. Je velmi pravděpodobné, že TGU v tu dobu opravdu hráli, ale byl jsem už natolik rozlámaný, že jsem to moc nevnímal, takže nic bližšího ze mně nedostanete. Znaveně jsem usednul na lavičku mimo dohled scény, kde jsem setrval až do mokrého konce s další průtrží mračen a následného odjezdu posledním autobusem domů na periferii. =)
(to be continued)
Horší je to, že už ta loňská reportáž mi připadala horší, než ta předloňská, takže co se dá asi tak čekat letos? =)
Stručná rubrika "VIP mimo pódium" se ale loni snad docela osvědčila, takže sem s ní:
téměř kompletní Umakart v publiku na Here (to asi není až tak překvapivé)
zbytek Nieriky na Lu (a tohle není překvapivé už vůbec =)
Rosťa Petřík kdekoliv v blízkosti hradu
Zdeněk Suchý a Josef Rauvolf před The Nihilists (ha-ha =)
telefonující Roman Holý v teplákách
Helena Dohnalová (Mittáková) z ČT
Gonza.cz (zdar! =)
Člověk snad ani nemusí být znalec, aby si všimnul, že s tímhle seznamem je něco v nepořádku. (A nemyslím tím to, že většina vyjmenovaných by se označení VIP asi zasmála. =) Ještě nevíte? Třeba já jsem si celou dobu myslel, že ten trochu horší dojem z letošního ročníku způsobilo počasí, ale teď už je mi jasné, že to bylo v něčem jiném, takže ta otázka prostě musí padnout:
"Kde je sakra Radek Pastrňák?!"
Pátek
Když jsem dorazil na Černou louku, tak zrovna končil Miro Žbirka a liják zvolna přecházel v déšť. Sotva jsme si pod pódiem s G. stihli vyměnit informace, že to vpravo na pódiu je Ponocný a že ten chlapík vlevo je ze Space Junkie (doufám, že je to i pravda =) a byl konec. Ale Žbirka je prostě taková spolehlivá konstanta.
Pak si to déšť zase rozmyslel, takže jsme se přesunuli do krytu (garáže pod hlavním pavilonem) a já jsem čekal, až mi nějaká dobrá duše ze zbytku naší skupiny přiveze deštník. (Ano, byl jsem trestuhodně nepřipraven a občas jsem dokonce hrál roli nenáviděníhodného deštníkáře.)
Když se tak stalo, tak jsme se přesunuli do Marleyho, kde začínali řádit Ememvoodoopöka. Rockový chlebíček opravdu nechutná každému, já mám třeba radši rohlíky. Vydržel jsem sice až do konce, ale hlavním důvodem byl nejspíš pocit zodpovědnosti a předsevzetí neprodat uši lacino. Chlapi se do toho opírali, jako by hráli na hlavní scéně, a v některých chvílích mě kvůli hlasitosti opravdu bolely uši, ale naštěstí se mi je podařilo zachovat relativně neporušené i pro zbytek festivalu.
Pokud by se někdo náhodou divil, že ve 20:30 jsem už stál na scéně na hradě a čirou náhodou tam kousek pod pódiem potkal snad všechny známé, kteří na festivalu byli, tak mu doporučuju přečíst si někde okolo pár starších zápisů. Právě totiž začínal hrát Umakart.
Vlastně trochu kecám, protože jsem dorazil teprve během první písničky (přesun z Louky přece jenom pár minut zabral). Tu mimochodem hrál Umakart už v zimě, ale zatím nikde nevyšla a název (asi) nepadnul.
Příjemné bylo, že scéna na hradě měla oproti klubu Marley naopak výborný zvuk a že i na "klubový" Umakart tam bylo docela hodně lidí. Došlo hlavně na tradiční repertoár a to včetně přídavku Buldozér (Blurdozér? =), jediná úplná novinka ("Bylo nebylo") byla věnovaná obětem výbuchů v Londýně. Ostatně scéna byla tentokrát místo obyvákových lampiček ze zimního turné dozdobena několika britskými vlaječkami. Kromě toho si skupina dala záležet na oblečení, takže zatímco v zimě v Marley vystoupil v liverpoolském dresu "5 / Baroš" JPM, tak tentokrát se v liverpoolském objevil Dušan Neuwert a bylo to "10 / Neuwerth". Zřejmě to něco napovídá o záměrech trenéra Beníteze pro příští sezónu. Sice jsem si myslel, že Luis Garcia, který hrál s 10 loni, má pozici jistou, ale ve velkoklubu se situace zřejmě může změnit ze dne na den. =) To Jaromír Švejdík měl na sobě decentní košili, kravatu, kalhoty po kolena a podkolenky (že by to měly být stulpny? =), které skupince puberťáku v publiku kousek ode mě posloužily zhruba na pět minut jako dokonalý zdroj zábavy. (No jo, já jsem si teď vlastně taky rýpnul. =)
I tak jsem ale měl z celého koncertu výborný pocit, a to i přesto, že "král Jaromír" několikrát zaváhal s textem. Přece jenom je to asi rozdíl, když je s Priessnitz některá písnička odzpívaná třeba třistakrát nebo když se s Umakartem jiná zpívá teprve popáté. =)
A zase zpátky přes stánky s jídlem do Marleyho na Here. Stejné místo, stejní lidé, jiný koncert. Here od zimy rezignovali na předtočené věcí a snad všechno odehráli živě, což bylo asi ku prospěchu věci, protože posledně působili trochu moc jednotvárně. Možná to tentokrát bylo taky tím, že to bylo trochu moc nahlas, ale už naštěstí pod hlasitostí Ememvoodoopöka. Milé taky bylo, když se Valerie v půlce koncertu před písničkou Impressions začala dožadovat vokální posily z Nieriky, a místo toho se na pódium vydrápal samotný originální Švejdík (to byla rychlost!). Během písničky se pak spolu dokázali podělit o jeden mikrofon a stihli i tradiční taneček. Pohoda i bez Trenčína.
Pak jsem se pokusil v klubu zůstat i na Bow Wave, ale to už situace přesáhla kritickou mez, a to jak počtem lidí, tak teplotou. Neznělo to špatně, i když texty nejsou zrovna moje termoska s čajem, ale vůbec jsem nedohlédnul na pódium, a tak jsem se raději zachránil útěkem ven.
Chvíli jsem se zastavil u Čechomoru, který hrál přesně tak, jak se od něho čeká. Jde jim to, ty dvojhlasy dávají s jistotou, ale jinak už vypadají zakonzervovaně. =) Jenomže už zvolna končili, a tak jsem zase pokračoval dál.
Festivalovou samozřejmostí tak bylo, že jsem na scénu pod hradem zase dorazil až ve chvíli, kdy už belgičtí Troissoeur končili. Stihnul jsem sice jenom necelé dvě písničky, ale po zvukové stránce musím dát za pravdu festivalovému programu, který je uváděl jako "belgický Radiohead". Jinak to bylo s těmi podobnostmi horší - čtyři členové stáli srovnaní v jedné řadě s klasickými nástroji, zpěvák zpíval jako o život a zezadu je jistily předtočené bubny, elektronické zvuky a různorodá videoprojekce. V každém případě mi všichni tvrdili, že jsem tím pozdním příchodem o hodně přišel.
Další půlhodinu jsme pak strávili neúspěšným hledáním stánku, kde se údajně mělo prodávat jejich CD. Kde ten stánek doopravdy stál, to nevíme doteď.
Pak se naše skupinka záhadně rozpadla a já jsem nějak dobloudil na hrad na Trans-Global Underground, ale tam bylo docela husto a v zadních řadách, kde původně byla tráva, už se vlády začínalo ujímat bahno. Je velmi pravděpodobné, že TGU v tu dobu opravdu hráli, ale byl jsem už natolik rozlámaný, že jsem to moc nevnímal, takže nic bližšího ze mně nedostanete. Znaveně jsem usednul na lavičku mimo dohled scény, kde jsem setrval až do mokrého konce s další průtrží mračen a následného odjezdu posledním autobusem domů na periferii. =)
(to be continued)
2005-07-11
I Survived Colours
... and all I got was this lousy T-shirt.
To je teda jenom takový řečnický obrat, protože ve skutečnosti jsem si pořídil jenom zabahněné boty, ale na podrobnou reportáž se zatím necítím, protože poslední tři dny byly docela zahuštěné. Možná někdy qečeru.
To je teda jenom takový řečnický obrat, protože ve skutečnosti jsem si pořídil jenom zabahněné boty, ale na podrobnou reportáž se zatím necítím, protože poslední tři dny byly docela zahuštěné. Možná někdy qečeru.
2005-07-08
Všichni festivalové stejní jsou?
On by ten Turingův test možná nemusel být až tak těžký, protože to vypadá, že lidé reagují v podobných situacích taky v podstatě hodně podobně. =)
Radek Diestler v Reflexu
"Pred chvili ukazovali zabery z Gberry - moc pekny! Kam se hrabe Brod! Mas holinky?" (SMS přítele V. z Ostravy, obdržená 25. 6., 19.41.20)
Můj mobil (bez URL =)
"Prave jsem na Sky videl reportaz z Glastonbury. Zaplavy na Morave hadr! =) V."
(SMS příteli S.B. do Ostravy, odeslaná 24.6. 20:12)
Zbývá jen doufat, že Colours letos nedopadnou podobně. Zatím je sice venku sucho, ale ranní modrá obloha už je dávno pryč. Ačkoliv právě teď se mezi mraky ukázalo slunce, tak snad je to dobré znamení.
Edit 16:43: Když napíšu, že právě začalo pršet, tak to nebude dost výstižné. Začalo lít.
Radek Diestler v Reflexu
"Pred chvili ukazovali zabery z Gberry - moc pekny! Kam se hrabe Brod! Mas holinky?" (SMS přítele V. z Ostravy, obdržená 25. 6., 19.41.20)
Můj mobil (bez URL =)
"Prave jsem na Sky videl reportaz z Glastonbury. Zaplavy na Morave hadr! =) V."
(SMS příteli S.B. do Ostravy, odeslaná 24.6. 20:12)
Zbývá jen doufat, že Colours letos nedopadnou podobně. Zatím je sice venku sucho, ale ranní modrá obloha už je dávno pryč. Ačkoliv právě teď se mezi mraky ukázalo slunce, tak snad je to dobré znamení.
Edit 16:43: Když napíšu, že právě začalo pršet, tak to nebude dost výstižné. Začalo lít.
2005-07-01
Full Tet
Poslední dobou vždycky odpoledne funguju střídavě jako "hudební publicistutka" nebo výkopová četa (garáž volá!) a moc to nestíhám. Tím pádem je divné, že když jsem minulý týden dostal objednávku na recenzi pro NMM, tak jsem se zapomněl zeptat, jak to má být dlouhé a text se mi pod rukama příliš rozrostl.
Sice jsem navrhoval, že by se "recenze" dala v nejhorším rozdělit na dvě části a ty publikovat oddděleně po několika dnech jako "Volume 1" a "Volume 2", ale bohužel to v redakci neprošlo (SB: "Nezapomeň, že nemáš ve smlouvě právo na director's cut a práva na merčendajsink máme taky v produkci!"), a tak jsem musel text radikálně zkrátit.
Naštěstí jsem NMM nepodepsal smlouvu o exkluzivitě, a tak jsem tu s mírným časovým odstupem a kompletní neproškrtanou verzí. Přece jenom by mi bylo líto, kdybych některé narážky vůbec neuplatnil.
Po pravdě řečeno to ani není recenze, ale spíš článek o hudebních publicistech a to mnohdy velmi konkrétních. =) A samozřejmě řádně zkreslený mým subjektivním pohledem přes média, protože osobně vlastně nikoho neznám. "Restecp to all!" =)
Four Tet: Everything Ecstatic
4/5
Prázdniny jsou za dveřmi a všichni vyrážejí na dovolenou, takže nikdo neměl čas napsat na tuhle desku obvyklou recenzi, tak jsme v anonymní anketě alespoň oslovili několik našich hudebních publicistů, aby desku krátce zhodnotili.
*1 (A)
Four Tet je jednočlenný elektronický projekt, který tvoří londýnský hudebník Kieran Hebden. Svou první sólovou desku vydal v roce 1999 a pravidelně každé dva roky vydává novou.
Aktuální deskou Four Tet dokazuje, že i elektronická hudba může být v duchu názvu desky extatická. Ozývají se tam jazzové bicí, uklidňující plochy akustických nástrojů i nervní basy, které Kieran Hedben vytváří zpomalováním záznamů jiných nástrojů. I tentokrát se tak potvrdilo, že hlavní síla Four Tet tkví v umění z drobných útržků složit silné, gradující skladby, aniž by si musel vypomáhat kýčovitými melodiemi.
*2
S Four Tet mě teprve letos seznámil kolega v redakci a nová deska se mi docela zalíbila, přestože je dost vzdálená tomu, co obvykle poslouchám. Sice jsou to samé orchestrálky, ale atmosféra mi připomíná některé experimentálnější písničky PSB především z desky Bilingual (Discoteca nebo Electricity).
*3
Mladý londýnský hudebník Kieran Hebden, který už mezitím se svou skupinou Fridge připravuje novou desku, v tomto sólovém projektu neotřelým způsobem kombinuje staré jazzové rytmy s akustickými nástroji a to pomocí nejmodernějších technologií, jako je osobní počítač nebo takzvaný sampling. Na některých místech jsou tak jakoby slyšel názvuky z komorní desky bubenické legendy Buddy Riche z roku 1956, která u nás vyšla v supraphonské licenci roku 1972.
*4
Tahle deska potěší různé elektronické podivíny, ale nemá potenciál oslovit masové publikum. Osobně mi připadá zajímavá a snad by se mohla prosadit ve vysílání nějakého menšinového rádia zacíleného na studenty, ale v žádné celoplošné stanici na něco takového dnes není místo. Dnešní posluchači v nejsou ochotní poslouchat dlouhé skladby bez zpěvu a na téhle desce navíc nejsou ani žádné výrazné melodie.
*5 (B)
Everythink Ecstatic pro mě představuje jedno z nějvětších zklamání letošního roku. Podobně jako Daft Punk ani Hebden neustál očekávání a místo nějakého vývoje natočil desku na jistotu. Potemnělá atmosféra, k nepoznání zdeformované samply ze starých desek a sharewarové efekty - to všechno jsme už slyšeli na předchozích deskách. Taneční deska? Pche! Zapomeňte! Hebden jen ukazuje, že se jeho verze folkotroniky ovlivněné hip-hopem dostává do slepé uličky neustálého opakování zaběhlého modelu, kam zřejmě neodvratně směřují i jeho kolegové Madlib nebo Prefuse 73. Zbývá jen doufat, že se něčeho nového dočkáme alespoň z laptopové cuts'n'clicks scény (Venetian Snares [! - zřejmě chyba vzniklá při přepisu =) ] nebo Fennesz).
*6
Ač Kieran Hebden působí jako introvert, opak je pravdou. Začínal totiž v kytarové skupině Fridge. Pak si ale koupil počítač a začal experimentovat s elektronikou.
Everything Ecstatic je producentsky velmi kvalitně odvedené album. Nejde však o nic současného (album by mohlo vyjít i před pěti lety) ani převratného. Podobně zněla už první Hebdenova deska z roku 1999. Pořád je to ale velmi vkusná poslechová elektronika, kterou bohužel v našem Zapadákově téměř nikdo nezná.
*7 (C)
Four Tet vám po dvou letech přináší novou desku! A jaká je? Stejně jako předchozí Kieranovy desky je to elektronický experiment, který si můžete pustit, když si vaše uši potřebují odpočinout po divoké noční párty. Jeden z našich zdrojů nám sice tvrdil, že se Kieran na téhle desce snaží vyrovnat s konkurencí svého bývalého milence Dana "Manitoby/Caribou" Snaitha, ale nevěřte tomu - v příštím čísle přineseme exkluzivní rozhovor, ve kterém sladký Kieran otevřeně mluví o ženách, které prošly jeho domácím studiem.
*8 (D)
Keiran Hebden je postava rozpolcená. Netvrdím, že rozervaná, nechci mu vytvářet aureolu romantického básníka, ale rozpolcená mezi protichůdnými ambicemi.
Chtěl by skládat hip-hop, ale je to středostavovský běloch z Londýna. Líbí se mu jazzové prvky, ale nedokáže být spontánní. Chce oslovit publikum, ale neumí zpívat. A teď se rozhodl, že natočí taneční desku, ale nechodí mezi lidi. Chce být divoký a taneční, ale nedaří se mu zakrýt, že deska vznikala v nočním tichu před zářícím monitorem. Přesto je zábavné to sledovat, protože je to boj o spojení různých světů i o prosazení introverta v divokém extrovertním vesmíru. Je to boj o vlastní identitu.
*9
Desku jsem dostala na recenzi, ale slyšela jsem ji jenom letmo, protože jsem zrovna měla zánět středního ucha. Líbily se mi ale texty, takže jsem Keiře napsala mail, jestli by mi je mohla poslat, protože bych je chtěla použít v recenzi, a jestli by mohla tu desku nějak stručně popsat, ale vůbec mi neodpověděla, takže zatím vám víc neřeknu.
*10
Minulá deska Four Tet se v různých časopisech dostala do seznamu nejlepších desek roku 2003, ale já jsem ji v obchodě nikdy neviděl, takže teď jsem si tu novou desku hned koupil a musím říct, že mě baví moc. Není to jenom pár zajímavých samplů slepených dohromady, má to nápad a má to dynamiku. Doporučuji!
*11
Poslední dobou se mi nechce nic psát - jsem unavený z neustálého hodnocení nových desek a navíc úplně nesdílím všeobecné nadšení nad novou deskou Four Tet, ale alespoň to není Bergen Sound a docela dobře vystihuje moji současnou potemnělou náladu.
*12
Minulou desku Kierana Hebdena jsem před dvěma lety dostala k narozeninám a líbila se mi, ale po dvou letech vydat tohle? Jasně, není to špatná deska, ale koho ještě může zajímat deska člověka, který točí už šest let to samé? Todle už jsem nekam psala, ale kam, ale kam?
*13 (E)
Jiřího Korna jsem dřív respektoval. Především v době Rebels přinesl do naší populární hudby něco, co tam tehdy chybělo, ale od té doby svůj talent už jen rozmělňoval. Tyhle estrádní rádobyumělecké čtyřhlasy, které dělá poslední dobou, ukazují, že už úplně ztratil kontakt se současnou scénou. Jeho popularita jen dokresluje ubohost celé naší populární hudby, která je ovládána mafiány a estébáky.
Sice jsem navrhoval, že by se "recenze" dala v nejhorším rozdělit na dvě části a ty publikovat oddděleně po několika dnech jako "Volume 1" a "Volume 2", ale bohužel to v redakci neprošlo (SB: "Nezapomeň, že nemáš ve smlouvě právo na director's cut a práva na merčendajsink máme taky v produkci!"), a tak jsem musel text radikálně zkrátit.
Naštěstí jsem NMM nepodepsal smlouvu o exkluzivitě, a tak jsem tu s mírným časovým odstupem a kompletní neproškrtanou verzí. Přece jenom by mi bylo líto, kdybych některé narážky vůbec neuplatnil.
Po pravdě řečeno to ani není recenze, ale spíš článek o hudebních publicistech a to mnohdy velmi konkrétních. =) A samozřejmě řádně zkreslený mým subjektivním pohledem přes média, protože osobně vlastně nikoho neznám. "Restecp to all!" =)
Four Tet: Everything Ecstatic
4/5
Prázdniny jsou za dveřmi a všichni vyrážejí na dovolenou, takže nikdo neměl čas napsat na tuhle desku obvyklou recenzi, tak jsme v anonymní anketě alespoň oslovili několik našich hudebních publicistů, aby desku krátce zhodnotili.
*1 (A)
Four Tet je jednočlenný elektronický projekt, který tvoří londýnský hudebník Kieran Hebden. Svou první sólovou desku vydal v roce 1999 a pravidelně každé dva roky vydává novou.
Aktuální deskou Four Tet dokazuje, že i elektronická hudba může být v duchu názvu desky extatická. Ozývají se tam jazzové bicí, uklidňující plochy akustických nástrojů i nervní basy, které Kieran Hedben vytváří zpomalováním záznamů jiných nástrojů. I tentokrát se tak potvrdilo, že hlavní síla Four Tet tkví v umění z drobných útržků složit silné, gradující skladby, aniž by si musel vypomáhat kýčovitými melodiemi.
*2
S Four Tet mě teprve letos seznámil kolega v redakci a nová deska se mi docela zalíbila, přestože je dost vzdálená tomu, co obvykle poslouchám. Sice jsou to samé orchestrálky, ale atmosféra mi připomíná některé experimentálnější písničky PSB především z desky Bilingual (Discoteca nebo Electricity).
*3
Mladý londýnský hudebník Kieran Hebden, který už mezitím se svou skupinou Fridge připravuje novou desku, v tomto sólovém projektu neotřelým způsobem kombinuje staré jazzové rytmy s akustickými nástroji a to pomocí nejmodernějších technologií, jako je osobní počítač nebo takzvaný sampling. Na některých místech jsou tak jakoby slyšel názvuky z komorní desky bubenické legendy Buddy Riche z roku 1956, která u nás vyšla v supraphonské licenci roku 1972.
*4
Tahle deska potěší různé elektronické podivíny, ale nemá potenciál oslovit masové publikum. Osobně mi připadá zajímavá a snad by se mohla prosadit ve vysílání nějakého menšinového rádia zacíleného na studenty, ale v žádné celoplošné stanici na něco takového dnes není místo. Dnešní posluchači v nejsou ochotní poslouchat dlouhé skladby bez zpěvu a na téhle desce navíc nejsou ani žádné výrazné melodie.
*5 (B)
Everythink Ecstatic pro mě představuje jedno z nějvětších zklamání letošního roku. Podobně jako Daft Punk ani Hebden neustál očekávání a místo nějakého vývoje natočil desku na jistotu. Potemnělá atmosféra, k nepoznání zdeformované samply ze starých desek a sharewarové efekty - to všechno jsme už slyšeli na předchozích deskách. Taneční deska? Pche! Zapomeňte! Hebden jen ukazuje, že se jeho verze folkotroniky ovlivněné hip-hopem dostává do slepé uličky neustálého opakování zaběhlého modelu, kam zřejmě neodvratně směřují i jeho kolegové Madlib nebo Prefuse 73. Zbývá jen doufat, že se něčeho nového dočkáme alespoň z laptopové cuts'n'clicks scény (Venetian Snares [! - zřejmě chyba vzniklá při přepisu =) ] nebo Fennesz).
*6
Ač Kieran Hebden působí jako introvert, opak je pravdou. Začínal totiž v kytarové skupině Fridge. Pak si ale koupil počítač a začal experimentovat s elektronikou.
Everything Ecstatic je producentsky velmi kvalitně odvedené album. Nejde však o nic současného (album by mohlo vyjít i před pěti lety) ani převratného. Podobně zněla už první Hebdenova deska z roku 1999. Pořád je to ale velmi vkusná poslechová elektronika, kterou bohužel v našem Zapadákově téměř nikdo nezná.
*7 (C)
Four Tet vám po dvou letech přináší novou desku! A jaká je? Stejně jako předchozí Kieranovy desky je to elektronický experiment, který si můžete pustit, když si vaše uši potřebují odpočinout po divoké noční párty. Jeden z našich zdrojů nám sice tvrdil, že se Kieran na téhle desce snaží vyrovnat s konkurencí svého bývalého milence Dana "Manitoby/Caribou" Snaitha, ale nevěřte tomu - v příštím čísle přineseme exkluzivní rozhovor, ve kterém sladký Kieran otevřeně mluví o ženách, které prošly jeho domácím studiem.
*8 (D)
Keiran Hebden je postava rozpolcená. Netvrdím, že rozervaná, nechci mu vytvářet aureolu romantického básníka, ale rozpolcená mezi protichůdnými ambicemi.
Chtěl by skládat hip-hop, ale je to středostavovský běloch z Londýna. Líbí se mu jazzové prvky, ale nedokáže být spontánní. Chce oslovit publikum, ale neumí zpívat. A teď se rozhodl, že natočí taneční desku, ale nechodí mezi lidi. Chce být divoký a taneční, ale nedaří se mu zakrýt, že deska vznikala v nočním tichu před zářícím monitorem. Přesto je zábavné to sledovat, protože je to boj o spojení různých světů i o prosazení introverta v divokém extrovertním vesmíru. Je to boj o vlastní identitu.
*9
Desku jsem dostala na recenzi, ale slyšela jsem ji jenom letmo, protože jsem zrovna měla zánět středního ucha. Líbily se mi ale texty, takže jsem Keiře napsala mail, jestli by mi je mohla poslat, protože bych je chtěla použít v recenzi, a jestli by mohla tu desku nějak stručně popsat, ale vůbec mi neodpověděla, takže zatím vám víc neřeknu.
*10
Minulá deska Four Tet se v různých časopisech dostala do seznamu nejlepších desek roku 2003, ale já jsem ji v obchodě nikdy neviděl, takže teď jsem si tu novou desku hned koupil a musím říct, že mě baví moc. Není to jenom pár zajímavých samplů slepených dohromady, má to nápad a má to dynamiku. Doporučuji!
*11
Poslední dobou se mi nechce nic psát - jsem unavený z neustálého hodnocení nových desek a navíc úplně nesdílím všeobecné nadšení nad novou deskou Four Tet, ale alespoň to není Bergen Sound a docela dobře vystihuje moji současnou potemnělou náladu.
*12
Minulou desku Kierana Hebdena jsem před dvěma lety dostala k narozeninám a líbila se mi, ale po dvou letech vydat tohle? Jasně, není to špatná deska, ale koho ještě může zajímat deska člověka, který točí už šest let to samé? Todle už jsem nekam psala, ale kam, ale kam?
*13 (E)
Jiřího Korna jsem dřív respektoval. Především v době Rebels přinesl do naší populární hudby něco, co tam tehdy chybělo, ale od té doby svůj talent už jen rozmělňoval. Tyhle estrádní rádobyumělecké čtyřhlasy, které dělá poslední dobou, ukazují, že už úplně ztratil kontakt se současnou scénou. Jeho popularita jen dokresluje ubohost celé naší populární hudby, která je ovládána mafiány a estébáky.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)