Průtokový ohřívač informací

Pozor! Následuje rozvleklá úvaha! (Co taky ode mě čekat... =)

Jak jsem tak dumal o tom, co všechno se vlastně dá psát do blogu, tak jsem narazil na myšlenku, že je to docela ošidné - na první pohled to totiž vypadá, že se sem dá psát cokoliv, ale ta deníková forma brání tomu, aby se nějaké téma pořádně uleželo. Blogy většinou nežijou včerejškem nebo dneškem, ale spíše zítřkem nebo rovnou pozítřkem, takže si připadám jako v Sovětském svaze. =)
Tohle tedy platí minimálně pro hudební blogy (ale vlastně pokud si vzpomenu na nějaké technické weby, tak to asi bude obecnější) - to jsou pořád nějaké trendy, směry a tendence, ale na samotný poslech už nezbývá čas.
Mě se to samozřejmě taky týká - ty tam jsou doby, kdy jsem vydržel celý rok poslouchat 3 kazety (tj. 6 alb), ale současný stav už snad bloudí poblíž hraniční čáry a každou chvíli čekám pohraničníky se psem a samopaly. (Nebo je to jen můj subjektivní dojem?)
Otázkou je, jestli je to vůbec řešitelné. O tom, že v současné hudbě existuje šílená nadprodukce, se mluví docela dlouho, ale nikdo se nezabývá těžkým životem hudebních publicistů =), kteří by měli být schopní všechny tyhle informace nějak zpracovat a předat dál čtenáři. (A vlastně jsem rád, že se mě to přímo netýká.)
Naštěstí proti expanzivní síle nadprodukce a atomizace jednotlivých žánrů pořád působí síla stádnosti, která drží společnost pohromadě.
Vzniká tím ten (ne)populární střední proud, kolem kterého celá populární hudba osciluje. (Nebo možná naopak automaticky pohybuje tak, aby se "střed" v tom středu udržel, ale to vlastně vyjde nastejno.)
Vždyť kde by byla hudební scéna nebýt Britney Spears? My bychom si ji snad museli vymyslet a podle objednávky vyrobit! (Ale to se vlastně stalo, že? =)

Ale abych se vrátil k té metafoře ohřívače...
Jakýkoliv autor se dá z matematického hlediska považovat za funkci. Na jedné straně do něj vstupují dojmy a vjemy a na druhém konci (samozřejmě - metaforicky! =) z něj vystupuje dílo, které je nějakou tranformací (interpretací) vstupů. Ale takhle se dá vlastně pohlížet na libovolný tvůrčí proces - třeba i na kuchaře.
Smutná část téhle alegorie je v tom, že - pořád mluvím hlavně o hudebních publicistech - zatímco dřív se i z jednoduchých surovin vařila poměrně složitá jídla, tak teď je taková nabídka surovin, že není čas pořádně je prozkoumat a použít, a místo toho se všechno vaří "z pytlíku" nebo jenom ohřívá v mikrovlnce.

Tak vznikly blogy. =)

Ale to samozřejmě kecám - zakuklená forma blogu existovala už dávno před tím ve formě "promo-recenzí" na jeden odstavec, prvních dojmů, preview, novinek a podobných minirubrik v časopisech. Skoro bych se odvážil tvrdit, že emrya blogu jsou uloženy v samotných základech publicistiky (libovolného oboru), možná i s mosaznou cedulkou o místě původu a sponzorech. Asi hlavně sponzorech.

Jenomže co se dá dělat - před průmyslovou revolucí se nedá utéct a teď v podobě počítačů a internetu dorazila i k autorské tvorbě (nebo jak to nazvat). Technologie vždycky mění společnost. Tak jako stroje "sebraly práci" řemeslníkům a vynutily si specializaci, rozdělení výroby a pásovou výrobu, tak internet bere práci profesionálním publicistům.
Není čas vymýšlet a ručně vyrábět celou postel, stačí když každý vyrobí menší prefabrikovaný kousek a zákazník už si postel doma z náhradních dílů poskládá sám. Od bloggerů a podobně nahraditelných námezdných sil (a to zase kecám, protože většina bloggerů si ten svůj prefabrikát ráda vyrobí zadarmo a ještě z toho mají radost =) se teď očekává jen malý kousek celkové stavebnice a nemusejí se příliš zabývat tou transformací a osobním přínosem. Brainstorming bez stormu. (A možná i bez brainu. =)
Prostě to stačí trochu přihřát a poslat dál...

Já mám pro dnešek hotovo.
Tak dobrou chuť! =)

Macháček x Jandová

Jak je pro mě v poslední době více než typické, teprve z TV reklamy (asi na Vivě) jsem se dověděl, že Marta Jandová hostuje jako zpěvačka na poslední desce Apocalypticy. Řekl bych, že se to už dá brát jako docela slušný úspěch. =)
Navíc mě překvapilo, že v té reklamě bylo důsledně napsané "Jandová" a to včetně čárky! Předpokládám, že to není úplně samo sebou a že kvůli toho musela Marta vyvinout nějaké úsilí, protože pokud se člověk porozhlédne po webu, tak zjistí, že se to dlouhé "á" docela často objevuje i na německých stránkách.
Možná by si z toho mohli vzít příklad naši fotbalisté hrající ve velkých zahraničních klubech - jmenovitě Nedved [nedved], Cech [ček], Baros [barros], Smicer [smajser] nebo Rosicky [roziki]. =)

Druhá, nesouvisející drobnost (tedy pokud se jako souvislost nedá brát to, že je to úspěch =) je americká premiéra Horem pádem (aka Up and Down) v amerických kinech.
Jak se premiéra blíží, tak se objevují první recenze a je docela pěkně vidět, jak mnozí autoři čerpají z oficiálních tiskových materiálů. Doporučené body jsou pak toto:
Musíme se pomáhat, Petr Forman - syn Miloše, Traffic jako ideál - kolorování filmu, Hřebejk + Jarchovský a hlavně Jiří Macháček - rocková hvězda. =)
(Mimochodem Američané mají v používání diakritiky ještě rezervy, ale někteří se občas snaží.)
V každém případě je to lekce o tom, jak se nevyplácí podceňovat význam tiskových zpráv - leckdy je to to jediné, co se do "recenze" dostane. =)

New New Order

Už mám v těch termínech vydání docela zmatek.
Deska Waiting for the Sirens' Call má údajně oficiálně vyjít koncem března, singl Krafty prý 14.3. (?!), ale přitom už je Krafty slyšet i na tak "prestižních" místech, jako je hitparáda rádia Kiss FM Morava. =)
K dokonání všeho už je na webu i klip! (Už tradičně bez účasti samotné skupiny - pánové už se asi stydí. A mimochodem prostředí nevypadá až tak úplně anglicky...?)

A vůbec - ať hodí kamenem, kdo ještě desku neslyšel! (Guilt Is a Useless Emotion! =)
Sice New Order zkřížený s Electronic (self-mutation? =) asi není zrovna hudební revoluce, ale komu z pamětníků by to mohlo vadit...?

Solaris 3: Outro

Schválně jsem se včera díval do knížky Temné stránky duše (Robert Fischer o Lynchovi) a v rejstříku fakt není ani Solaris, ani Tarkovský, ani Tarkovskij, ani nikdo z příbuzných. =)
Ale třeba jenom Fischer nezná sovětskou kinematografii. =)

Tak je nás tu víc...

nejsem "ten co píše" - jsem "ten, co občas přemýslí"
ale přesto všechno, zkusíme to
taaaakžééé: "Hlásím se do služby"

První (a poslední =) hudební dojmy

Tak nějak jsem si uvědomil, že jako hudební kritik jsem už naprosto nepoužitelný. Ty tam jsou doby, kdy jsem byl schopen bodovat desky podle toho, jak se mi líbily.
Postupem času jsem totiž zjistil, že leckdy stačí trochu déle poslouchat a člověk se do desky dostane. Přesněji řečeno u libovolné desky stačí déle poslouchat a pokud se posluchači nezačne líbit, tak se s ní většinou aspoň smíří. =)
(Samozřejmě nemluvím o dramaturgii většiny rádií, kde to zřejmě funguje podobně, ale ne na mě - tam mi to většinou zábrany nedovolí. =)

A tak závidím naším předním hudebním bloggerům (všem třem =), že mají ve všem vždycky jasno. Já mám většinou maximálně polojasno (pozdravy samozvanému primáři Janu Burianovi).

Teď jsem si dal takový závazek, že si poslechnu i něco jiného, než je moje obvyklá škatule, abych si po čase zase trochu rozšířil obzory, protože mám dojem, že moc "nedržím prst na tepu doby".
Tak tedy plán je splněn, obzory se rozšířily, ale asi do těch míst nebudu zase tak často chodit… Rozhodně ne do všech. =)
A výsledkem jsou jenom tyhle nesouvislé subjektivní komentáře...

The Mars Volta: Frances the Mute (2005)
Tak tohle ROZHODNĚ není pro mě! Ty kytary jsou nějaký historický relikt z metalové scény osmdesátých let, přepjatý zpěv ala Střihavka... ale třeba je to jenom tím, že jsem po třech písničkách nevydržel. =)

Doves: Some Cities (2005)
Ještě se ti rozmyslím - asi to chce trochu víc poslechů =), ale určitě jim dám šanci. Nevím, jak je to možné, ale na mnoha místech mám dojem, že tam slyším zpívat Rolanda Orzabala z Tears for Fears (!!!).

Roots Manuva: Awfully Deep (2005)
Vzhledem k tomu, že hip-hop jde mimo mě, tak považuju za slušný úspěch už to, že jsem si to poslechnul (přesněji řečeno nechal dohrát =) až do konce. Můj převažující dojem je chaos.

The Kills: No Wow (2005)
Hele, zpěvačka! To ovšem všechno posouvá úplně jinam, než jsem čekal.
Když už člověku pořád něco připomíná, tak je to zlé znamení, ale nemůžu si pomoct - zpěvačka docela často zní jako PJ Harvey. A vlastně nejenom zpěv - ty odsekáváné zabustrované kytary by tam PJ taky dala.
Vrcholem vtipnosti ale bylo, když jsem teď o víkendu zapnul GoTV a zrovna tam běžel nějaký alternativní duet. "Sakra, ta zpěvačka zní jako PJ Harvey! To je tento týden už druhá. Kde se pořád berou?" No, nebyla to druhá zpěvačka - byli to opět The Kills. Je vidět, že jeden poslech nestačí. =)
Zatím mi v paměti uvízl motiv ze skoro-country Rodeo Town.

Modest Mouse: Good News for People Who Love Bad News (2004)
Hmm, americké „alternativní“ kytary, ledabylý zpěv, kde jde víc o emoce a nasazení než o kvalitu (ale přece jenom to není Tom Waits! =), sem tam banjo, trubky, metličky, "irské" housle...
Mě to teda až tak nebere, ale jinak je to asi přesně deska, kterou "indie-tradicionalisti" milují.

Sigur Rós: Ágaetis Byrjun (1999)
Skoroambientní klasika, která mě původně minula. Tohle by šlo…!

LCD Soundsystem: web demos + Daft Punk Is Playing at My House (2005)
Sice jsem ještě neslyšel celou desku, ale zatím z toho mám smíšené pocity. Subjektivně mi to připomíná Franz Ferdinand, ale možná jsem jenom mimo. =)
A Daft Punk se mi vždycky zdál monotónní a nudný.

Kasabian: Kasabian (2004)
EMF žije! (Nebo možná spíš Oasis začali experimentovat s elektronikou? =)
Asi to je hodně pitomé přirovnání, ale mám z toho takový podobně nevyvážený pocit. Mít celou desku Processed Beats by asi bylo stejně divné jako mít celou desku Unbelievable.
Jako oddychovka v pohodě.

Bloc Party: Silent Alarm (2005)
Že by přece jenom takový zabustrovaný funk? Krátké, odsekáváné kytary, ale docela zostra.
Asi nejvíc mě překvapuje, že zpěvák (mimochodem mu to docela jde =) je černoch - poslední černošská rocková skupina, kterou jsem zaregistroval, byli Living Color a to už je docela dávno. (No dobře... tak třeba Kravitz a určitě by se našli další... Ale není jich mnoho!)
Ale pokud bych měl já hodnotit Bloc Party, tak to bude zhruba stejné, jako kdyby měl medvěd hodnotit kvalitu letošní úrody pšenice. =)

Tori Amos: The Beekeeper (2005)
…raději se stanu folkařem! Starší věci od T.A. vlastně neznám, takže tuhle desku těžko zařadím do nějakého kontextu, ale dělá takový folkově upřímný dojem.
Zajímavé je, že už na druhý (a hodně ledabylý!) poslech mi některé písničky začínaly být hodně povědomé. Jen by ta deska asi měla být kratší.

Scissor Sisters (2004)
Fakt vůbec nerozumím tomu, proč jsou tak úspěšní. Takové neučesané "Gay Disco One Go"? =)

Solaris 2: Determinace prostředí?

Protože reálně hrozí nebezpečí, že na to brzy zapomenu, tak se pokusím ještě vrátit k těm drobnostem u Solaris.

Když jsem minulý víkend viděl Kontroll (Revizoři), tak jsem na několika místech měl dojem, že z toho ten Lynch (nebo spíše konkrétně Twin Peaks) příliš kouká (temný dvojník, vize, světla, sova), jenomže když jsem proletěl nějaké komentáře na IMDB, tak jsem zjistil, že jiní lidé tam vidí motivy zase z jiných filmů (Fight Club a spol.). Nu dobrá, řekl jsem si, třeba mají pravdu. Koneckonců člověk může vždycky porovnávat jenom s tím, co zná, takže prostě vycházíme z jiného bodu a ne každý viděl "kompletního Lynche".

U Solaris jsem ale narazil na opačný případ! =)

První povědomý moment byla scéna, kdy Kelvin přistane na stanici a nejistě vyrazí do opuštěných chodeb.
Hudba v filmu skoro chybí (to minimum, co tam je, obstarává nepříliš kvalitní nahrávka Bacha), místo toho je slyšet jen neurčitý hluk (vygenerováný "experimentální počítačem" z nějaké moskevské univerzity - aspoň pokud jsem si správně všimnul v azbuce v úvodních titulcích). Ale zatímco se Kelvin nejistě posunuje kupředu, jeden rušivý zvuk zesiluje. Nějaké nepravidelné elektrické praskání. Blikání. Jiskřící výboj nepravidelně osvětluje úzkou uličku. Aha... Kelvin prostě zkažené zařízení vypne a postupuje dál.

Druhá povědomá věc byly Kelvinovy sny a vnímání.
Když se před pozvolna se otáčející kamerou míjely dvojnice Harey nebo se Harey prostřihem jinam změnila na Kelvinovu matku, tak už jsem si připadal jako doma.

Třetí motiv čekal až na konci filmu.
Kelvin začal bilanční monolog a kamera na něj hleděla z profilu. A zatímco Kelvin mluvil, tak se kamera začala zvolna přibližovat. "Teď by bylo skvělé, kdy z toho byl detail ucha," napadlo mě. Kamera ale byla trochu jiného názoru a uprostřed obrazu se držela spíše mluvící ústa. "No tak nic." Teprve když už Kelvinova hlava zabírala celé plátno, si to kamera rozmyslela - neomylně zamířila na ucho a během chviličky se ponořila do tmy zvukovodu.

Tak to bychom měli!

Samozřejmě netvrdím nutně, že tyhle prvky Lynch vybral ze Solaris, protože ono těch možností zase není tolik (jak říkal Kodet v roli Vláčila v Sentimentu) a pokud má člověk k dispozici omezené prostředky a nástroje, tak má tendenci používat stejné postupy (třeba ten střih místo počítačových triků =). Ostatně v přírodě to funguje podobně, takže všichni obratlovci žijící ve vodě nakonec vypadají hodně podobně, protože si to vyžádá prostředí (řekněme třeba tvar těla tresky, delfína, tuleně a tučnáka).
Stejně mi ale připadá divné, že se o souvislostech mezi Tarkovským a Lynchem víc nemluví. Místo toho se Lynchovi předhazuje Hitchcock, padesátá léta a "Frank" Daniel, a přitom těch podobností je tolik, že by měly vystačit alespoň na nějaké spekulace v (ne)odborném tisku.

Prostě něco jako tenhle článeček. =)

Styrofoam

Docela jsem se v poslední době zamotal do skupin labelu Morr Music.
Já jsem si původně neuvědomil, že to všechno souvisí s jedním labelem, ale už o tom nemůže být pochyb. =)
Vemte si například takový promo text pro poslední desky Styrofoam (vyšla v listopadu 2004):

Styrofoam - Nothing's Lost CD/LP date: 02.11.04
This is our number one! By far! It's the masterpiece of our belgium friend Arne van Petegem alias Styrofoam. This release is featuring (It is not a joke): Markus Acher (the notwist/lali puna), Alias (anticon, Ben Gibbard (death cab for cutie/postal service), Valerie trebeljahr (lali puna), Bent van Looy (das pop), Andrew Kenny (american analog set) and Miki (pitchtuner) and it sounds like this.
Nothing more to say. Listen.
~Morr Music

Takže si to shrneme - deska zahrnuje hosty z The Notwist, Lali Puna, Postal Service, The American Analog Set (a pár dalších, které jsem ještě neslyšel) - čili v podstatě všechno, co jsem v poslední době poslouchal. Jsem tu správně na akci Escape Forever? =)

The American Analog Set - The Postman (Styrofoam's Just Like The Nineties Never Happened mix)

Solaris: Srovnávací test všech produktů na trhu

Já jsem si původně myslel, že tady budu psát hlavně o hudbě, ale momentálně se mi nasbíraly spíš filmy. Nebo spíš bude pokračovat hledání souvislostí, které jsem nakousnul už tou Mňágou, ale nepředbíhejme... =)

K Solaris jsem se vlastně dostal hodně oklikou a stejně nelogicky jsem postupoval i jejích jednotlivých vtěleních.
Jméno jsem samozřejmě znal "odjakživa", ale moc jsem mu nevěnoval pozornost, dokud jsem se nesetkal s deskou Mimoid, kterou vydala Načeva. Deska samotná je docela hutná - mám pocit, že spousta lidí ji "nevydýchala" - a texty, které Monika Načeva poskládala z utržků Jáchyma Topola, taky nejsou nejveselejší a samy o sobě nedávají příliš smysl. Typické je, že teprve dneska při sledování Tarkovského verze jsem si uvědomil, že to sepjetí je možná těsnější, než jsem si původně myslel. Věta "přicházejí v noci" mi ve filmu zněla poměrně hodně povědomě. =)

Ale abych to trochu zkrátil: druhou vlnu solaristiky u mě vyvolala až americká filmová verze (Steven Soderbergh), která se mi dost líbila, takže jsem si pak koupil i původní knížku a dnes se kruh uzavřel s Tarkovského filmem. Zbývá mi už snad jen kniha "Behind Solaris: Private life of Kris Kelvin". Pokud snad ještě nebyla napsána, tak bych se toho možná měl ujmout. =)

Vlastně jsem si myslel, že prostě porovnám, jak se liší jednotlivá zpracování Solaris, což se taky stalo, ale jak se dá poznat i z toho, co jsem napsal výše, ony se vynořují i jiné vazby.

V každém případě je Tarkovského film přístupnější, než jsem čekal, ale to je možná tím, že Tarkovského legenda už během let narostla takových rozměrů, že se v vedle nich skutečný film naprosto ztrácí. Sice je ve filmu několik náladotvorných (aspoň tak je beru já =) pasáží o něco delší, než by bylo snesitelné, ale vzhledem k tomu, že Stalkera jsem už viděl, jsem to čekal horší. =)

Je až zvláštní, že přestože výchozí motiv Solaris vždycky zůstal zachován, tak všechny tři verze vyznívají jinak.
Ono mi to bylo podezřelé už u Soderbegerova filmu, protože měl o dost jinou atosféru, než jakou jsem tehdy od Lema čekal (do té doby jsem od něho četl dvě knížky) - jak se ukázalo, tak právěm. Naopak jsem později zjistil, že se nevyplácí myslet si, že mám tvůrce přečteného, protože některé motivy, které jsem považoval za typicky lemovské, se ukázaly jako čistě Soderberghovy.

Všechny tři verze tak nesou otisk svých autorů - Lem je akademický, logický a spoustu místa věnuje historii solaristiky, která mu slouží jako prostor pro parodování a komentování celé evropské vědecké tradice. I emoce, které jsou pro příběh dost podstatné, Lem popisuje poměrně věcně a jen občas něco prosvítá ven ("pohlédla na mě s oním poloúsměvem, který mě přestal dráždit až po tom, co jsem ji pomiloval"). Lem dává raději přednost teoriím a zobecnění.

Tarkovskij se drží samotného děje poměrně přesně, dokonce film obsahuje i "archivní materiály" z historie průzkumů Solaris, ale důraz klade na něco jiného - mezilidské vztahy. K tomu mu ale Kelvin a Harey nestačí, a tak kolem Kelvina vystaví jeho rodinu, ke které má Kelvin zjevně složitý vztah. Je to trochu legrační, ale Tarkovského verze je v tomhle ohledu jaksi "sovětská". Kelvin sice řeší tajemnou planetu a svůj vztah k mrtvé ženě, ale především jde o vztah k ostatním lidem. Kolektiv je na prvním místě! =) Kelvin má vůbec problémy s mezilidskou komunikací, většina postav na Zemi se jeho komentáři cítí dotčena - to je u psychologa trochu zvláštní. =)

To rozhodně není problém Soderbeghova Kelvina. Ten se cítí spíše "odpojený" od ostatních lidí. V souladu s předchozím odstavcem je tak americký Kelvin větší individualista a o jeho rodině se nic nedovíme. Soderbergh drží příběh v komorní linii a v tomto ohledu je knize blíž než Tarkovskij. Naopak trochu allenovsky rozvíjí detaily a historii vztahu Kelvina a jeho ženy Rhey. (To je samozřejmě anagram původního jména Harey z knihy.)
Soderbergh vůbec provedl více radikálních zásahů - postavy mění jména, barvu pleti i pohlaví (Snaut - Snow, Sartorius se změnil v černošku), navíc aktualizuje vybavení vesmírné stanice podle dnes známých skutečností, ale přesto mi připadá, že je blíže původnímu vyznění knihy.

Koneckonců tohle všechno je vidět na způsobu, jakým jednotliví autoři příběh končí.
Lem končí tak čapkovsky do ztracena, že čekám, kdy na mě z kraje stránky zamrká mlok. Tarkovskij je doslovnější, ale na prvním místě je u něj návrat ztraceného syna - rodina ("ródina"? =). Soderbergh navazuje spíše na Tarkovského verzi, ale nejvíce se blíží tomu, co by mohl být klasický happyend. Mohl, ale není - na to je pro průměrného diváka příliš zamlžený a koneckonců copak Solaris dovoluje vytvořit opravdové štěstí?

Už jsem jako obvykle příliš dlouhý, takže ty slíbené odkazy jinam si raději nechám na samostatný zápis. =)

Démoni

rukama chytala
světlo ve vzduchu,
potom ho jedla,
hodiny seděla
zas v jiným těle,
potom vstala,
věci se děly,
sama je měnila
v nějakou lásku,
tak to chtěla

démoni přicházejí v noci,
mění všechny věci,
podívej se oknem ven,
tam se nadechnem,
démoni přicházejí v noci,
mění všechny věci,
podívej se oknem ven,
tam procitnem

Aféra s Šarlotou

...aneb Behind the Blog-scene aneb katalyzátor k založení blogu:

Teď jsem si vzpomněl ja jednu drobnost, kterou bych za normálních okolností asi měl napsat do blogu... =)
Viděls klipy Good Charlotte - I Just Wanna Live + The Chemical Brothers - Galvanize?

nevidel ani jeden

Takže Charlotte:
Skupina chodí po městě a v převlecích za ovoce a zeleninu rozdávají letáky. Pak usednou na odrubník, načež jede kolem producet, který z nich udělá kapelu. Pak se jako skupina The Food proslaví, klipy, aféry...
Na konci se pak sejdou ve zkušebně, kde ze sebe posundávají kostýmy, nacpou je do popelnice a hrajou v té zkušebně.
Nepřipomíná ti to nic?

Galvanize...
Hlavní hrdinové jsou tři malí černoši. Ti se doma namalují (něco jako klaunské masky) a pod rouškou noci proniknou do klubu. Tam probíhají souboje v tanci (!!!). Jeden z nich se do toho zamíchá a evidentně vyhraje, ale pak je chytí pořadatelé a odvezou je poliši.
To mi TAKY něco připomíná...
A tyhle dva klipy jsem viděl v TV hned po sobě.
To už snad ani není náhoda.

a co ti to pripomina ?

Tak taneční souboj je samozřejmě Attention, ale to ještě není tak kritické...
Ale Charlotte je Mňága: Happyend jak vyšitý.

to zas kamos si stezoval asi tak pred rokem, ze je nejake "zviratkove" obdobi - ze jsou porad nejake klipy se zviraty

Takže myslíš, že teď je období "kopírujeme české hudební filmy/klipy"?

ad Attention - Chemical Brothers uz meli Electrobank, kde byl sice souboj v moderni gymnastice, ale k tomu meli Tata Bojs blize nez ted naopak

Noooo.... to je asi trochu diskutabilní, protože podstatný mi tam připadá ten tanec.

je rok 2005... poslednich 10 let zijeme v postmoderni dobe, to jsi si jeste nevsiml ?

Něco jsem o tom zaslechnul.... =)
Ale čím si vysvětluješ ten food band? Je to náhoda nebo to někdo udělal opravdu podle Mňágy? (Zelenky) To je událost srovnatelná s učinkovaním Spejbla v klipu Tigy!

a u Zelenky se to taky menovalo Food Band ?

Ne, tam se samozřjmě jmenovali Mňága, ale nahrávali pro vydavatelství FOOD Recordings.

nerekl bych, ze to je vylozene kopirovani... kdo vi, kde by to reziser videl

Ale celá dějová linie je úplně shodná.
Uměle vytvořená skupina, kostýmy ovoce, aféry, procitnutí, návrat ke kořenům do podzemí.

na strankach http://www.goodcharlotte.com/MU20.php je Behind The Video... mozna se tam priznavaji

Taky se tam už dívám! =)
jinak bych to napsal Zelenkovi - jistě má kvalitní právníky! =)

to mi prijde stejny problem, jako kdyz nekdo nekoho narkne, ze mu ukradl pisnicku
na svete jsou 3 akordy a kolik tech kombinaci asi muze byt...

Jasně. (ale akordů je asi trochu víc... =)
Nečetl jsi dneska náhodou článek o Harry Potterovi?

necetl

Bratranec Rowlingové tvrdí, že je Harry založený na něm (a že tudíž... =)
"Často se mě vyptávala na historky ze školy..."
pokud by mu to přiznali, tak je to konec spisovatelů beletrie. =)

tak to je myslim konec "umeni" jako takoveho... co potom vsechny ty pisnicky o zlomenych srdcich apod.

Tak Behind the videos přinejmenším obsahuje informace o tom, koho žalovat:
"B.Simon, M.Ahlgren"
No tam se to aspoň prokazatelně používá z písniček, ale pokud se budou hlásit lidi, ktěří se jen s autorem znají, tak takový Švorecký je v pěkném maléru...

ted jsi vzpominam, ze jsem nekdy v roce 1997 psal email Stephunkovi, ze Chemical Brothers ukradli jeho basovou linku z doby Sebastians...

=)
U té hudby je přece jenom ošidnější, ale s tím ovocem...
(Teda musím přiznat, že rozdíl tu je - Mňága tam byla čistě jako ovoce a zelenina, kdežto Charlotte tam mají i hamburgera. =)

no a myslim ze Zelenka by radsi do toho nemel moc vrtat... Zrovna v Knoflikarich byla spousta "odkazu" na jine filmy...

=)
Odkazy jsou odkazy, ale ne celý film!

no to je otazka - co je citace a co uz kradez

Co třeba "Citace nesmí trvat déle než 30 sekund"? =)
Ale stejně - já bych chtěl rozpoutat skandál! Aspoň v rámci ČR. =)

u nas se nekrade, ze...

No jistě, že ne! =)
...
The hilarious clip directed by Brett Simon (Hoobastank, the Killers), features Good Charlotte as a band called The Food Group (bassist Paul is a hamburger, drummer Chris is a carrot, singer Joel is a slice of pizza and guitartist Benji is a corn cob), trying to break the bigtime, when they get spotted by an industry bigwig and signed for a lucrative deal that makes rich and famous - so famous they get busted in a celebrity sex video scandal and a live-to-air lip synching blunder (sound familiar??)

Tak jsem tady...

V podstatě je hodně domýšlivé si myslet, že má člověk co říct, ale koneckonců blog má dneska kdekdo a kdekoliv, takže riziko neúspěchu je minimální. =)
Pořád mám sice dojem, že pokud si člověk založí blog, tak je to dost jednoznačné přiznání faktu, že je poněkud divný (pokud jsem si všimnul, tak průměrná populace si blogy nezakládá), ale zřejmě se před tím nedá utíkat celý život.
Bloggerství si člověk nevybírá, ale musí se s ním naučit žít...