Colours 2017 - den druhý

Druhý den jsem neměl v programu žádného vyloženého favorita. Hlavní hvězdou zřejmě měla být LP (no dobře - předpokládám, že i byla =), ale mě z nehudebních důvodů příliš nelákala. Poměrně spolehlivě mě odradily už všudypřítomné nadšené články s PR superlativy, které postupně přecházely od "vypadá jako Bob Dylan" až k "nový Bob Dylan", a LP si mou neúčast navíc pojistila svými klipy, ze kterých mám velice podobný pocit jako z písničky Katy Perry "I Kissed a Girl" - tedy že používá homosexualitu jako cool rekvizitu. U LP to sice působí výrazně estetičtěji a věrohodněji, ale jádro mi nakonec připadá dost podobné. Koncert z dálky nezněl špatně, ale mé rozhodnutí bylo pevné jako pískovcová skála ;), takže jsem šel jinam.

Na druhém konci areálu začínali nesměle hrát Slováci Fresh Out of the Bus. Diváci se teprve trousili, takže to zpočátku vypadalo spíš jako veřejná zvukovka (viz foto), ale zhruba během prvních dvou písniček se návštěvnost naštěstí přece jen normalizovala.



Podle zvuku to vypadalo, že autobus v názvu bude nejspíš nějaká dálková linka do Londýna, protože se jednalo o kytarovku anglického střihu. V centru útoku působil hubený zpěvák s kytarou, kterého na křídlech doplňovali baskytarista a bubeník. Kromě toho byly často slyšet i klávesové zvuky, ale jejich zdroj se mi nepovedlo spolehlivě odhalit. V několika písničkách šla kytara úplně stranou (přesněji řečeno do stojanu) a její místo zabraly elektronické beaty, ale bylo to stále v "kytarovkové" toleranci. V publiku jsem trochu překvapivě zahlédl většinu členů skupiny Květy i Jaroslava Špuláka, který ovšem dlouho nepobyl a taky o tomhle koncertu nakonec nic nenapsal. Bylo to celkem fajn, ale taky to nebyl koncert, který by něčím vystoupil z řady.

Zbytek mého čtvrtečního programu byl na značně pamětnickou notu.

Longital jsem teď viděl po delší pauze a oba tradiční členy jsem si bohužel pamatoval trochu mladší. Naštěstí to trochu kompenzoval bubeník a pianista v jednom, protože toho jsem viděl poprvé a neměl jsem tudíž s čím srovnávat. ;) Nová (tedy poměrně) posila byla samozřejmě znát i v hudbě - živé bicí zní sice tradičněji a méně moderně, ale zase působí organičtěji. Taky se mi zdálo, že se kvůli nim (a klavíru) Dano Salontay s kytarou hudebně trochu upozadil. Poměrně tichý koncert místy narušovaly zvuky jiných bubnů z vedlejší scény, kde probíhala zvukovka, ale to naštěstí netrvalo dlouho. Zpěv obstarávala téměř výhradně Šina, která navíc asi ve dvou písničkách přidala něco jako gymnastickou sestavu se stuhou - až na to, že neměla stuhu, ale spíše šátky a že to nebyla zrovna gymnastika. ;) Na úplný závěr pak samozřejmě přišla "posledná, ale velmi dlhá pesnička" A to je všetko, kterou před dvěma lety na stejném pódiu citovali i Kieslowski.



Něco pro pamětníky už vlastně představuje i Norah Jones. Očividně nejsem sám, kdo si ji pamatuje hlavně ze stále opakovaných klipů k prvním dvěma deskám, protože jsem za zády zaslechl ženské komentáře na téma "už je holt taky starší" a "tak třicet už bude mít, ne?" (jak se teď dívám, tak má letos 38).



Z umístění koncertu na hlavní scénu jsem měl trochu rozpačité pocity, protože hudba Norah Jones zní většinou jako něco vycházejícího z amerického baru pozdě v noci (pokud hrajte pomalu a máte ve skupině pedal steel guitar, tak se tomu asi neubráníte =) a na velké scéně a takhle nahlas působila dost nepatřičně. Barovou atmosféru bohužel nežádoucím způsobem vytvářeli doprovodní hudebníci, kteří se s výjimkou bubeníka tvářili zhruba tak, že už ty písničky hrají celkem zhruba po tisící, dnes aspoň popáté, jsou utahaní a chtějí jít co nejdřív domů. Postupem času sice písničky trochu získávaly na síle, rychlosti a hlasitosti, ale to už jsem sledoval trochu z odstupu - nebo vlastně odsedu, protože jsem zaujal pozici na lavičce mimo hlavní plochu.

Jako vhodný hudební kontrast mi pak posloužili MIDI LIDI. Připadalo mi, že svůj vrchol popularity už taky mají pár let za sebou, ale po příchodu k česko-slovenské scéně jsem ten dojem musel dost přehodnotit, protože davy posluchačů přetékaly docela daleko za zvukařský stan. Rozdíl proti Muzikantu Králíčkovi a koneckonců i Longital byl opravdu citelný. =) S trochou drzosti a s velkým množstvím kličkování se mi ale přece jen nakonec povedlo dostat alespoň dvacet metrů od pódia.



Příchody, odchody a návraty ve skupině úplně pečlivě nesleduju, takže mě množství lidí na pódiu na první pohled trochu překvapilo, ale po chvilce pozorování jsem usoudil, že slečna vpravo na pódiu má ve skutečnosti na starost videoprojekce, takže na tvorbu hudby zbývají čtyři lidé (tedy tři hudebníci a jeden bubeník ;) a to proti tradiční tříčlenné sestavě vlastně není zase tak velký nárůst.

Většinu vokálních projevů (zpěv, halekání i komentáře mezi písničkami) samozřejmě obstaral Petr Marek, který byl opět vymóděn v historickém tričku New Order. Výraznou část (nebo dokonce většinu?) koncertu odehrál na kytaru, která trochu oživovala tradičně sterilní a pravidelný zvuk syntezátorů a presetů raných osmdesátých let (bubny se jim trochu překvapivě spíš podřizovaly), ale neřekl bych, že se jednalo o nějaké komplikované vyhrávky, čehož si je zjevně vědom i Marek ("sólo Michal Pavlíček!" a "lec ráák!").

I přes značnou profláknutost LIDÍ mi ale připadalo, že největší ohlas sklidila vsuvka s písničkou "I Just Called to Say I Love You" Stevieho Wondera, kterou pak Petr Marek zhodnotil slovy "aneb jak se pochlubit cizím peřím." Předpokládám, že to částečně souviselo i s jistou specifičností festivalového publika, které se skládá z věrných fanoušků, náhodných kolemjdoucích a spousty dalších lidí, kteří jsou na stupnici někde mezi tím.

Koncert skončil dramatickým zvoláním: "Kupujte nosiče nebo stahujte z Uložto nebo se na to úplně vykašlete!"



Na UNKLE jsem byl docela zvědav, ale už předem jsem krotil svá očekávání, protože mi vždycky připadalo, že je to projekt založený především na hostujících zpěvácích a bylo více než jisté, že všichni do Ostravy nepřijedou. A vida - skutečně nepřijeli! ;) Tedy zpěváci na scéně byli hned dva (muž a žena), ale nejednalo se zrovna o Thoma Yorka nebo Richarda Ashcrofta. Ve zpěvu se většinou střídali, ale občas přešel dopředu k mikrofonu i kapelník James Lavelle (jako jediný byl oblečený v bílém), aby utrousil nějakou moudrost ("How are you doin'?" a podobně) nebo zazpíval nějakou tu sloku. Většinu času se ale držel vzadu za svým pultem, kam na něho ovšem téměř neustále svítilo bodové světlo, aby bylo lépe vidět, že ve skutečnosti nic moc nedělá a je na pódiu v podstatě zbytečně. ;) Jeho loopy a elektroniku navíc téměř dokonale přehlušovali bubeník a kytarista, díky kterým ve mně sílilo podezření, že jsem omylem zabloudil na metalový koncert, ale v tom rachotu jsem se nemohl rozhodnout. Někdy v polovině jsem v pauze mezi písničkami zaslechl svá záda, jak úpěnlivé prosí, aby si už konečně mohla odpočinout, a tak jsem jim vyhověl a zabalil to...

Colours 2017 - den první

Rok se s rokem sešel a je tu další rutinní reportáž z dalšího rutinního ročníku Colours s několika rozmazanými fotkami z mobilu.

Letošní ročník prý přinesl nový návštěvnický rekord (jehož hodnota ovšem [zřejmě kvůli Martinu Věchetovi] pro jistotu nebyla publikována) a bylo to znát. Problémy s parkováním se prohloubily pouze trochu (stále se marně snažím vymyslet metodu, jak bych si své parkovací místo mohl přivézt s sebou), ale horší to bylo ve středu se vstupem do areálu. Pořadatelé totiž letos nasadili nové textilní náramky s nějakým plastovým štítkem, který bylo třeba sejmout speciální čtečkou, jenže čtečky ostrý provoz příliš nezvládaly. Těžko říct, jestli měly problém se samotným čtením štítků nebo až s přenosem dat (pořadatelé nebyli příliš sdílní), ale tahle komplikace výrazně přispěla k tomu, že se kontroly protahovaly a před vstupem se hromadili přehřátí, dehydrovaní a tudíž i dost nevrlí lidé.



Já jsem frontu absolvoval poměrně rychle (zhruba za hodinu), ale i tak jsem měl dost šancí sledovat okolí, takže jsem viděl třeba Tomáše Neuwertha (Umakart, Nierika, Kittchen, ...), jak spořádaně stojí s nějakým dětským oddílem ve frontě pro hosty, dále paní, která zbytečně stála zhruba hodinu v nesprávné frontě, jinou paní, která už vystála dvě různé fronty a vždycky se na konec dozvěděla, že má jít do té druhé, zahraniční turisty mávající pasy a další nežádoucí a nevyhnutelný frontový folklór, který ale tentokrát překračoval obvyklý stav z předchozích let.

Lidé, kteří přišli později, na tom byli hůř a ve frontě na slunci strávili i přes dvě hodiny. Poslední hlouček těch, kteří nezkolabovali (i to se prý dělo), byl nakonec už za šera vpuštěn dovnitř s lístky, ale bez náramků, s tím, že si je mají vyzvednout později nebo následující den.

Doufám, že příští rok to technika zvládne lépe, ale ještě víc doufám, že si tentokrát stihnu vyměnit lístek za náramek už den před oficiálním začátkem...

První koncert, který jsem chtěl stihnout, byla Birdy, která podle mojí kopie programu měla právě začínat na hlavním pódiu, ale ta už zjevně delší dobu hrála/zpívala a vypadalo to, že už dlouho pokračovat nebude, a tak jsem se šel rovnou podívat na závěrečnou část koncertu staršího projektu Petra Marka (MIDI LIDI) jménem Muzikant Králíček.

Historii celého projektu v podstatě neznám, ale zdá se, že v posledních letech se koncertní sestava skládá z Petra Marka a čtyřčlenné (!) varianty skupiny Květy. Z pódia se tudíž nelinula (skoro?) žádná elektronika, ale zvuk tradičních, živě hraných nástrojů a frontman (údajně se před mým příchodem sám představil jako Vláďa Menšík) měl co dělat, aby svým písničkářským charisma zatlačil do pozadí hubené nohy čouhající z kraťasů Martina Kyšperského, což bylo dost těžké, protože písničky obsahovaly Markův typický humor i "humor", takže často bloudily v hustých lesích, ve kterých se skrývá hranice srozumitelnosti. Jako poměrně charakteristický příklad by mohla posloužit píseň, která střídavě a nepředvídatelně přecházela z němčiny do angličtiny (aspoň myslím - měl jsem trochu problém se srozumitelností textu =) až dorazila k závěrečné pointě "das Meer ist tief / budeš mě milovat jako dřív?".



Další zvláštností setu byla písnička uvedená jako "Elektrická puma pánů Suchého a Havlíka". Dodatečně jsem si ověřil, že písnička skutečně pochází ze stejnojmenné divadelní parodie na bondovky z roku 1974 (ovšem původně se jmenuje Ukolébavka), ale není mi jasné, proč ji Petr Marek zařadil do svého koncertního repertoiru. Ve hře totiž tuhle pseudoarabskou písničku zpívá terorista (?) Hadžadžadž a bez kontextu celé hry působí její text dost nejasně. Mohl by to být komentář současné geopolitické situace (ale jaký vlastně?), nostalgická vzpomínka na dětství strávené u otcova gramofonu, vhodná záminka pro zapojení buclaté břišní tanečnice nearabského původu (ano, skutečně se tam objevila!) nebo všechno tohle dohromady.

Koncert nakonec skončil bezostyšnou a velmi markovskou reklamou: "Hráli jsme písničky z téhle desky." (Ano, jednalo se o vinyl!) "Je to dvojalbum." (Ano, obal by rozkládací.) "Nikdo to nekupuje. Máme tady šest kusů." (Ano, nekoupil jsem si ji.)



Po tomhle koncertu jsem se vydal na menší prohlídku po areálu a zdálo se mi, že ani stavebních úprav neproběhlo tolik, jako v předchozích letech.



Z hlediska Colours ale pár změn proběhlo. Především "elektronický" stan se přestěhoval od hlavní cesty na úplně opačný konec areálu. Akustický komfort ovšem trochu kazil jakýsi "bar", který stál zhruba třicet metrů před ním a nonstop vyhrával (každý rok doufám, že organizátoři tenhle hudební šum nějak omezí nebo utlumí, ale stále marně), a nakonec i samotný stan, protože vyšší frekvence se od jeho stěny (nebo to byla sousední budova?) odrážely zpátky k pódiu, takže činely byly vždy slyšet s matoucí ozvěnou. Naopak pozitivem byla skládací plastová podlaha, protože struska kolem a zřejmě i pod stanem byla místy dost hrubá i na chůzi, o tanci nemluvě.



Při své první návštěvě jsem narazil na 1flfsoap (toto není překlep ;), což byli dva mladíci s shoegazerovskou image, kytarou, klávesami, bubny, nějakými krabičkami a nevyužitým mikrofonem, což byla samozřejmě chyba, za kterou jsem jim se sebejistotou Mirky Spáčilové strhnul z hodnocení deset procent. Jinak to ale šlapalo a původně téměř prázdný stan (velká část návštěvníků stále ještě čekala ve frontě před areálem =}) se postupně příjemně zaplnil.



Já jsem ovšem chtěl dokončit obhlídku areálu a tak jsem chvíli před koncem pokračoval na "hutní" scénu. Cestou jsem si připsal první úlovek do rubriky "celebrity spotting", když jsem potkal Petra Lexu ze světoznámé skupiny Slza (tedy aspoň doufám, že to byl on) s dámským doprovodem.

Během cesty k pódiu jsem podle zvuku identifikoval Melt Yourself Down jako další afrobeatovou skupinu, což jsem ale musel přehodnotit, protože na to byla až příliš bělošská a koneckonců k tomu moc neseděl ani ten zdivočelý saxofon, který jsem původně považoval za pokus o europeizaci. ;) Příliš dlouho jsem se ovšem nezdržel.



Cestou zpátky jsem se znovu zastavil ve stanu, kde začínal hrát Keosz. Na začátku tam opět bylo méně lidí (cca 100, mimo jiné i vysmátý Filip Horký z ČT - jako vždy v obleku), ale temná produkce (převážně beaty a basy a naopak minimum harmonií) ve středním tempu způsobila, že publika spíše ubývalo a brzy to vypadalo, že Keosz už hraje spíše sám pro sebe. Nemohl jsem se na jeho trápení dívat a taky jsem zbaběle utekl.



Oklikou jsem došel na přátelské posezení na doslech hlavní scény, kterou už obsadili Alt-J. Původně jsem se chtěl prodrat trochu blíže k pódiu, ale pohled na davy nahuštěné na ploše mě od toho nápadu spolehlivě odradil. Z koncertu jsem si odnesl především dojem, že Alt-J mají poměrně charakteristický styl, protože před Colours jsem od nich zaregistroval asi dvě písničky (přípravu jsem letos opět vypustil) a připadalo mi, že každou z nich hráli minimálně třikrát. ;)

Co napsat k Tata bojs a příliš se neopakovat? =) Tak například mě překvapilo, že většinu koncertu odbubnoval právě výše zmiňovaný Tomáš Neuwerth, takže Milan Cais mohl dát průchod svým tanečním choutkám a vydat se i směrem k publiku. Dalším překvapením bylo, které písničky se dostaly do aktuálního playlistu. Mám podezření, že hlavním důvodem zařazení Světové (rapovou vsuvku opět obstaral Vladimír "nikoliv-518" Bár v čepici kšiltem dozadu) a hříčky Kamarádky (featuring Mardoša) není ani tak samotná kvalita, jako spíše to, že jsou "jiné" a že se v nich dostanou k mikrofonu i jiní lidé než Milan Cais. Obětí se stala mimo jiné Toreadorská otázka, naopak závěrečná Růžová armáda vydržela. "Takže dobrý." ;)



Ve večerním programu jsem měl zatržený ještě koncert Autumnist (formerly known as Abuse), ale má účast byla se současným stavem přepravní techniky bohužel fyzicky nemožná. Cestou na druhou stranu areálu jsem si alespoň spokojeně ověřil, že kebab v tortile je možné koupit na stejném místě jako loni, ale ani na ten ve středu (ještě) nedošlo.

Na "česko-slovenské" scéně mě okamžitě praštilo do očí několik změn. Především se změnil titulární sponzor (Kofola místo Radegastu) a současně s tím zmizela velká nafukovací figurína Radegasta, která každoročně stávala vedle pódia. Sice nejsem zrovna pivař, ale téměř jsem zamáčkl slzu. Další změna byla vidět na pódiu, kde Květy vystupovaly v aktuální ořezané tříčlenné sestavě (bez houslí), což by možná nebylo tak zvláštní, kdyby odpoledne s Muzikantem Králíčkem nevystupovali ve čtyřech.

Květy nejsou skupina, kterou bych si doma pravidelně pouštěl, ale na festivalech už jsem si na ně nějak zvykl. Tentokrát se mi ale zdálo, že něco není zcela v pořádku a že trochu vázne souhra mezi jednotlivými řadami a ve hře se projevila řada zkažených přihrávek - nebo mi prostě jenom chyběly ty housle. ;) Trochu zaskočený jsem byl i z nových písniček. Zdá se mi, že se pozvolna mění poetika textů.



Martin Kyšperský (už v dlouhých kalhotách =) ovšem na pódiu působil stejně uvolněně jako jindy a mezi písničkami vyprávěl, co ho právě napadlo: "Chtěl jsem, aby si s námi tuhle písničku zahrál i Albert, ale jsem blbec, že jsem mu tu smsku poslal pozdě, tak mu tu písničku aspoň věnujeme." Během předehry písničky Tulák spontánně zajásal: "To zní super kovbojsky!" a na jejím konci přidal i vysvětlení: "Já mám momentálně sen nahrát country desku a tohle byl takový první náznak. Ono to v té písničce vlastně vždycky bylo."

Na závěr při představování kapely se i on představil jako Vláďa Menšík (mám silné podezření, že vítr nefouká z Ivančic, ale od Karla Veselého!) a já jsem mohl vyrazit domů.


Ilustrační foto - Frýdek-Místek

Tedy prošel jsem i kolem hlavní scény, ale některý ze singlů Imagine Dragons mi posloužil jen jako kulisa k důstojnému odchodu do noci.

Recenze Tři oříšky pro Popelku (Rudé právo 1974)

Sérii recenzí z archivu Rudého práva (zatím?) uzavírám oblíbenou pohádkovou klasikou, ale zrovna tahle recenze je bohužel trochu ošizená.

Pokud se dá věřit údajům na internetu, tak pohádka Tři oříšky pro Popelku měla premiéru 1.11.1973, ale Rudé právo ji vzalo na vědomí teprve v lednu 1974. Jiří Hrbas ovšem místo rozboru spíše upozorňuje, že film je po všech stránkách úspěšný a že ukazuje, „jak má naše kinematografie spolupracovat s ostatními socialistickými kinematografiemi“. Téměř se zdá, že kdyby film úspěšný nebyl, tak by žádný článek raději ani nevznikl. ;)

Tři oříšky pro Popelku
Česká premiéra 1.11.1973
ČSFD 86 %
Rudé právo 10.1.1974, strana 5

Pohádka Boženy Němcové
Koprodukční úspěch

V právě uplynulém roce dosáhly náš Barrandov a berlínská DBPA mimořádného úspěchu při filmové realizaci pohádky, vytvořené na motivy námětu Boženy Němcová. Tento koprodukční česko-německý barevný film měl už neobyčejný ohlas na Dětském filmovém festivalu. Jmenuje se TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU a nyní se hraje v kinech a soustřeďuje na sebe pozornost dospělých i dětí. Snímek potvrdil znovu, že naše filmová tvorba pro děti a mládež má velmi vysokou úroveň. Nesvědčí o tom jenom loňský »dětský« triumf, vysoká návštěvnost tohoto filmu, ale i zájem o film v zahraničí. Úspěch divácký a zároveň umělecký - to nebývá vždy obvyklé. Tady se spojil k dobru věci.

Námět filmu je klasický a možno říci nesmrtelný - jde o nejslavnější pohádku světa - příběh o Popelce. Kdysi zaujal naši Boženu Němcovou, nyní ve filmu Bohumilu Zelenkovou a režiséra Václava Vorlíčka. Filmová Popelka má už svou tradici. Věnoval jí pozornost Georges Méliès, ale i Walt Disney a sovětská kinematografie. Látka je tedy zlatým fondem filmu. Česko-německá verze nám předkládá Popelku dosti změněnou. Jezdí na koni, obratně střílí, má kamarády v čeledínovi, koníku, sově, pejskovi a kocourkovi. Je aktivní, má smysl pro humor. Ale jinak je tu vše – macecha, aspoň jedna dcera, princ a jeho rodiče - i samozřejmě ztracený střevíček.

Václav Vorlíček už má zkušenosti s dětským filmem i žánrem pohádek moderní doby. Jeho vidění je komediální. Rád spojuje realitu s fantazií. Zachoval ducha původní pohádky, ale posunul příběh někam jinam. Změnil nejen charakter Popelky, ale dal filmu i působivé zimní exteriéry. Ples na zámku má proto nový půvab. Kameraman Josef Illík dokonale využil poetičnosti exteriérů natáčených v krajině NDR i u nás.

Překvapením je výkon Libuše Šafránkové v roli Popelky. Tato půvabná Barunka z televizní Babičky velmi vyzrála a dovedla si s novým charakterem aktivní a samostatné Popelky dobře poradit. Pohádkovost nebyla jistou modernizací nijak oslabena, a naopak získala nové kouzlo. Není třeba připomínat, že tento žánr je v našich kinech (i dětských programech) velmi užitečný a potřebný. Je zároveň značně obtížný. Proto je to tím radostnější úspěch naší kinematografie. Konečně i v tom, jak má naše kinematografie spolupracovat s ostatními socialistickými kinematografiemi. Ti, kteří se rádi vracejí do světa dětství, do světa pohádek (společně se svými dětmi), tu konečně nalezli další film, který je potěší - a který je i umělecky úspěšný, což je neméně důležité. Dává také další perspektivu filmové tvorbě pro děti a mládež.

JIŘÍ HRBAS

Recenze Druhý tah pěšcem (Rudé právo 1985)

Polozapomenutý film Víta Olmera Druhý tah pěšcem asi není sám o sobě příliš zajímavý (účast scénáristy Jaroslava Dietla naznačuje, že se jedná o špionážní variaci na Malého pitavala), ale dobová recenze Jana Klimenta pěkně ukazuje, jak se k filmům „s bezpečnostní tématikou“ tehdy přistupovalo – totiž především ideologicky a výchovně. Výsledkem bylo, že "kina dostala film z druhu těch, které zvlášť potřebují" a Barrandov tím zřejmě splnil naplánovanou kvótu kriminálek na celý rok.

Dnešní diváci u starších filmů často nevěřícně sledují množství vykouřených cigaret, ale tomuhle filmu se očividně povedlo překročit i tehdejší tolerantní limity, protože přemíra kouření zarazila i Jana Klimenta. Což dobré není!

Film tedy podle něj není „bezkazný“, ale „nemusí pršet, stačí, když kape“!

Druhý tah pěšcem
Česká premiéra 1.11.1985
ČSFD 44 %
Rudé právo 12.12.1985, strana 5

Budou další tahy následovat?
Napínavá podívaná s hlubším jádrem

Když jsme nedávno psali o záslužné čtvrté přehlídce filmů s bezpečnostní tématikou, tedy filmových detektivek, děl dramaticky napínavých, která proběhla v Terezíně, uvedli jsme, že z letošního ročníku soutěže vyšel vítězně nový snímek Filmového studia Barrandov Druhý tah pěšcem. Natočil jej podle námětu J. Čermáka a J. Dietla a podle Dietlova scénáře režisér Vít Olmer a dokázal tak znovu svůj osobitý, nevšední talent. Film nyní přichází do kin a diváci mohou posoudit oprávněnost rozhodnutí terezínské poroty.

Film má všechny předpoklady k tomu, aby nás jako diváky nejenom zaujal, ale aby nám přinesl spolu s napínavou podívanou i možnost zamyslet se nad prací těch, kdo mají na starost naši státní bezpečnost. Jsme v něm přítomni složitému vyšetřování, stáváme se svědky toho, jak je to práce těžká a náročná na čas i lidské síly. Vyprávět děj nebo i zápletku by znamenalo prozrazovat to, co budeme právě v kině sledovat s napjatou pozorností. A to se nedělá.

Zaznamenejme, že snímek vznikl opět ve skupině vedené Josefem Císařem, která se na tento žánr částečně specializuje. Příliš filmů z tohoto prostředí se však u nás netočí. Jistě i proto, že to není nic snadného. Jde totiž o to, zachytit skutečnou práci odborníků a neromantizovat či dokonce odromantizovávat ji. Olmerovu filmu se podařilo podat ji tak, že pochopíme její namáhavost, pracnost, že poznáme, kolik je k ní zapotřebí trpělivosti a nervů i přímo odvahy, kolik osobního odříkání a kázně, prostě uvědomělosti a oddanosti socialismu, protože ta stojí na začátku úspěchu. Ve skutečnosti i v uměleckém díle.

Hrdina filmu, čtyřicátník Jan Prokop i jeho všichni spolupracovníci se nám stanou lidsky blízkými. Přitom tvůrci nemuseli sahat k nějakému »zlidšťování« postav drobnými nedostatky a podobně.

Zásluhou režiséra je, že šel.. jak se říká, »nad scénář«, přičemž Dietlův scénář vykazuje všechny znaky profesionality vysoké úrovně. Ale díky realizaci se historka vyloupla do života, realisticky vyznělo vylíčení atmosféry. Tomu jistě velice pomohla funkční kamera O. Kopřivy stejně jako třeba práce architekta J. Hlupého. Především však celý film stojí na hercích. A ty vybral i potom vede Olmer znamenitě. Karel Heřmánek v hlavni roli Jana Prokopa si nás zcela získá, stejně jako po svém jeho ne bezkazný mladý spolupracovník v podání Ondřeje Pavelky. V malé roli zaujme Stanislava Bartošová obdobně jako Karel Smyczek, který si od režisérství odskočil jako herec. Za chválu stojí, že si do mnoha rolí vybral režisér Olmer málo známé herce.

Abychom však jenom nechválili, poznamenejme, že se ani v tomto filmu nepovedlo všechno jen na jedničku. Tak například elektronické šachy, které snad daly podnět k názvu snímku, tu představují spíš jakýsi efekt, než ústrojnou složku rozvíjení zápletky. Ale to je maličkost. Jediná skutečná chyba na kráse filmu je ta, že se v něm neúměrně, vlastně skoro pořád kouří. Jde to tak daleko, že si nakonec začneme počítat, jestli si v každé scéně hrdina zapálí novou cigaretu. Zapálí. Škoda. Přinejmenším to rozptyluje diváckou pozornost. Což dobré není.

Jinak však máme v Druhém tahu pěšcem vydařený film z druhu těch, které kina zvlášť potřebují. Však jej také zakoupili naši socialističtí partneři. Proto, že to je snímek dramatický, napínavý, pravdivý, poučný a vůbec dobrý. Jen víc takových kapek.

JAN KLIMENT

Recenze Skalpel, prosím! (Rudé právo 1985)

Lékařské drama Skalpel, prosím! si do dneška udržuje velice solidní renomé a už v roce 1985 si vysloužilo velmi pozitivní recenzi. Ostatně nedalo se jinak - film už předtím uspěl na festivalu v Moskvě a Jan Kliment se hned v úvodu zaštítil citátem Maxima Gorkého, takže byly splněny všechny náležitosti.

Rafinovaným ironickým prvkem recenze je odstavec, kde Jan Kliment chválí Svobodu za to, že film uměle nenatahuje ("V celku ..."). Celý odstavec je očividně uměle natažený výčtem předchozích Svobodových filmů a navíc předchozí kratší verze odstavce zůstala součástí článku. Ach, Klimentovy texty jsou tak meta!

Skalpel prosím!
Česká premiéra 1.3.1986 (?)
ČSFD 76 %
Rudé právo 6.12.1985, strana 5

Nejde jenom o skalpel, prosím
Nový dobrý film barrandovského studia

Když jsem poprvé viděl nový český film režiséra Jiřího Svobody, natočený podle krásného románu Valji Stýblová Skalpel, prosím!, vzpomněl jsem si na jednu myšlenku Maxima Gorkého. 0 dramatu řekl, že není co vymýšlet. Postavte na scénu několik skutečných postav a ony už vzájemné vytvoří všechno ostatní, i konflikt, i děj, i morálku, i poučení. Svobodův film, ověnčený velkým úspěchem na letošním festivalu v Moskvě, kde získal srdce diváků i nejpovolanějších filmových odborníků, zosobňuje přímo vzorové a typicky dílo o současném hrdinovi. Je jím zde lékař, neurochirurg. Mohl by jím však být i pracovník jiné profese. Tohle totiž při všem tom, že máme před sebou pomník namáhavé lékařské dřině, pomník odvaze a humanismu, zasahuje neméně do srdcí a myslí nás všech, jakkoli nás od lékařské odbornosti dělí přemnoho.

Dnes, kdy jde víc než jindy o plné uplatnění vědy v našem životě, vyplývá závažnost filmu o to silněji. Tím udiveněji čteme podtitul, jímž naše půjčovna provází film k divákům. Říká se tam: »Osobní krize lékaře, která ovlivnila jeho profesionální rozhodnutí.« Jestli něco zkresluje obsah a společenský i lidský význam filmu, pak tahové nedomyšlené zjednodušení, zpovrchnění.

Ne náhodou neoznačuje hrdinu filmu, neurochirurga značného věhlasu a autority, ani vlastní jméno. Je to prostě profesor, což zcela stačí. Tím se nic neubírá z jeho lidskosti, z jeho soukromí, z jeho konkrétní pravdivosti. K největším kladům snímku - a pochopitelně už předlohy - patří to, že autoři nic nepřikrášlují, ale ani nic neočerňují. Je to umělecké dílo o lidské síle a odvaze, o tíze rozhodování, o práci, o soudružství s ostatními, o významu lidské dřiny, o lidském kolísání a pochybování, o lásce a vztahu dvou lidí i mnoha jiných. Je to dílo svrchovaně moderní o naprosto moderním člověku, o dnešních lidech. Odehrává-li se na neurochirurgické klinice, pak proto, že tu pracují hrdinové filmu. Je to však prostředí práce, žádná přislazená romantika bílých plášťů. Boj o lidský život a zdraví bez jediné fráze. Je to film o neutuchající dřině, o námaze mnohahodinových operaci, o tom, jak práce člověka zcela stravuje i povznáší na nejvyšší míru. Prostředí vykreslil film stejně věrně a pravdivě jako všechny postavy, jež sledujeme.

V celku naší letošní tvorby představuje Svobodův film jeden z vrcholů, a budiž zjištěno radostně, že letos to byl rok zvlášť úrodný, s mnoha úspěchy, o nichž bude ještě v budoucnu řeč.

V celku práce letošního čtyřicátníka režiséra Jiřího Svobody představuje nový snímek další z řady znamenitých filmů, kterou zahájila Dívka s mušlí, která pokračovala Setkáním se stíny a Zánikem samoty Berhof, kterou vyznačovaly rovněž vynikající inscenace, filmy televizní (Pueblo, Jehla, Rubikova kostka aj.). Přitom nelze pominout skutečnost, že Svoboda každým novým filmem překvapuje, protože dokazuje, že dovede stále hledat a hlavně nalézat nové výrazy, nové způsoby přesnějšího a hlubšího vyjádření svého názoru. A ten za všech filmů jednoznačné cítíme. To všechno dokáže navíc Svoboda vyjádřit tak, že nepotřebuje natahovat své filmy, jak se dnes stalo bohužel i u nás zvykem.

O lidském a společenském významu filmu Skalpel, prosím! by bylo třeba psát dlouho a zevrubně. K jeho způsobu ztvárnění zaznamenejme nevšední stavbu příběhu, především však jeho záměrnou neefektnost. Ačkoli se odehrává často na operačním sále, téměř tu neteče krev, nedráždí se divákovy nervy, film nehledá nějaké vnějškové napětí. Všechno napětí vyplývá z faktů a ze vztahů mezi lidmi, mezí postaveni příběhu. On to vlastně ani není přímo nějaký jednotlivý příběh. Film nám dává nahlédnout do nitra člověka a tím nás také nejsilněji dojímá, protože profesor, jeho žena, jeho spolupracovníci a pacienti nejsou jen nějaké postavy, jejichž osudy a rozhodování nečinně sledujeme z křesla kina. To o nás všech, o každém z nás tu je řeč. Protože každého se týká ona profesorova starost, jestli jednou ony peřeje (ve filmu i skutečné, ale především ty druhé, životní) ještě propádluje.

Bylo by správné říct slovo o hercích. Zasloužili by si chválu všichni. Ve Svobodově filmu to nepřekvapuje, spíš je to už obvyklá. M. Macháček našel ve svém profesorovi snad svou nejlepší filmovou šanci vůbec. Jana Brejchova znovu dokazuje hloubku svého procítění v sevřené, ale nesmírně závažné postavě profesorovy ženy Jitky. R. Brzobohatý naprosto přesvědčuje o pravdivosti postavy intelektuála, lékaře. Ostatně i on patří k blízkým Svobodovým spolupracovníkům. A tak by se málo uznat umění D. Krcha, E. Černé, F. Řeháka, V. Mareše, B. Brylské, R. Lukavského, Š. Mišoviče a všech postav i postaviček až k tomu maličkému chlapci Uzlíkovi. V tomhle filmu není malých herců ani v malých rolích.

Kamera slouží celku, což bylo o to obtížnější, že se tu mnoho odehrává v noci. Hudba někde zbytečně trochu ilustruje, kde by nemusila. Ale všechno dohromady dává přes nedostatky, jichž se nevyvaruje sebelepší dílo, mohutný a působivý celek. Škoda ze se do něho nevešlo víc humoru, který také patří k životu i v nejvypjatějších situacích. Ne že by tu nebyl vůbec, ale mohlo ho být víc.

Závěrem však shrňme výsledek pečlivé a namáhavé, odpovědné práce všech, kdo se na díle zúčastnili: je to silný film. Zapíše se do našeho srdce natolik, že o něm budeme přemýšlet i dávno po odchodu z kina. Je to mocný film, protože uskutečňuje nejkrásnější poslání umění: zušlechťuje nás, obohacuje nás, pomáhá nám. Co chtít víc?

JAN KLIMENT

Recenze Sexmise (Rudé právo 1985)

Možná by se dalo předpokládat, že legendární polská komedie Sexmise neměla za "totality" na růžích ustláno, ale v Rudém právu s ní zřejmě neměli žádný problém. Celé hodnocení Věry Míškové by se dalo zkrátit na "taková zábavná blbinka".


Sexmise
Česká premiéra 1.7.1985
ČSFD 78 %
Rudé právo 17.10.1985, strana 5

Dobrá zábava

Zvolit pro film název Sexmise bylo bezpochyby chytré - myslím si, že první velký nápor zájmu o tento snímek způsobil právě jeho titul. Sexmise přilákala nejvíc návštěvníků letní částí Filmového festivalu pracujících a ještě stále je vyprodaná. A to navzdory tomu, že se už dávno rozneslo, že »sexy-scén« je tu méně než v mnoha jiných filmech. Musí tu tedy být něco jiného, co udělalo z této sci-fi komedie hit letošního léta, a tím je, podle mého názoru, především vtip a vlídně ironický pohled na jeden ze základních mezilidských vztahů - vztah mezi ženami a muži.

Polský režisér Juliusz Machulski si nevybírá pro své filmy nijak pronikavě originální náměty, ale umí jim dodat právě vtip a neotřelý, svěží a laskavý pohled. Laskavý i k lidským nedostatkům, které jsou terčem jeho humoru. Prvotina Vabank, která úspěšné prošla i našimi kiny, byla zdařilou variací na téma podrazů. (Podobnost s americkým filmem Podraz byla tehdy velmi patrná.) Sexmise (na jejímž scénáři se spolu s Juliuszem Machulskim a Jolanou Hartwigovou podílel také náš Pavel Hajný) se zase opírá o téma pohybu v čase a představy, jak bude svět vypadat v příštím tisíciletí. I to už tu bylo nejednou. Tentokrát se hlavní hrdinové přenesli o půl století dopředu pomocí zmrazení a probudili se ve společenství, kde žijí pouze ženy; v hlubokém přesvědčení, že muž byl jen vývojovým mezičlánkem mezi opicí a dokonalou ženou, která se umí i sama rozmnožovat a »rodí« zase jen holčičky.

Vy, muži, kteří jste Sexmisi neviděli, se nemusíte obávat – film samozřejmě dokazuje, že vás přece jenom alespoň občas potřebujeme, že by život bez vás byl jen nuda a vlastně (znovu) jeden velký podraz. Ostatně režisér filmu je muž, a tak není divu, že scéna, v níž jeden z »misionářů« (skvěle dabovaný Václavem Postráneckým) obhajuje existenci mužů před »slepičím tribunálem«, patří ve filmu k nejpůsobivějším.

Sexmise je dobrá zábava, i když není žádným velkým filmovým dílem - už proto, že vedle dobrých nápadů, místy dokonce velmi podařených gagů, jsou tu i hluchá místa. Zejména v první polovině se nepodařilo zcela udržet tempo a některé pasáže jsou poněkud rozvleklé, divák dlouho čeká na pointy jednotlivých situaci. Pointa celého filmu je pak důkladné promyšlená, vtipná - i když si nemohu odpustit poznámku, že opět zcela v duchu »podrazu«.

VĚRA MÍŠKOVÁ

Recenze Poklad hraběte Chamaré (Rudé právo 1985)

Dalším textem vybraným z archivu Rudého práva je recenze raného filmu Zdeňka Trošky Poklad hraběte Chamaré, který bývá často zmiňován v debatách o Troškově tvorbě jako důkaz, že jeho ambice kdysi sahaly dál než k vesnickým komediím.

Text Jana Klimenta se zabývá především změnami oproti knižní předloze, ale zdá se, že také cosi naznačuje o mladém režisérovi (v podstatě píše, že "spolupracoval také na Josefu Hanzlíkovi" ;), upozorňuje na kameramana Jaroslava Brabce a navíc dokáže používat obraty jako "cestou aktivizace trochu tezovité předlohy", "obohatilo přínos díla", "nelze nevarovat před čertovým kopýtkem zpovrchnění celkového záběru" nebo "jak rozžívat odkaz klasické literatury".

Poklad hraběte Chamaré
Česká premiéra 1.10.1985
ČSFD 62 %
Rudé právo 10.10.1985, strana 5

Poklad ne zcela odhalený

Nový příspěvek filmového studia Barrandov

Že dílo Aloise Jiráska představuje vděčný zdroj možnostem filmu, dokazuje mnoho víceméně úspěšných přepisů jeho knih. Mladý režisér Zdeněk Troška natočil podle scénáře Josefa Hanzlíka, na němž také spolupracoval, snímek na náměty (sic) Jiráskova nepříliš rozsáhlého románu Poklad. Snad aby zdůraznili, ze nejde o přesný přepis, nazvali autoři své dílo Poklad hraběte Chamaré. Je to nepřesné, jako je nepřesný ostatně celý přepis, ale o to nejde, jistě ne především.

Tvůrci využili práva inspirace románem a vytvořili film, v němž zdůraznili z předlohy problematiku ideového boje konce osmnáctého století, který se v závěru doby temna odrážel v násilí katolické jezuitské reakce a sílících myšlenek osvícenských. V tomto čase probouzejícího se našeho obrození měl politický boj formu zápasu za svobodu víry. V odvaze českých bratří proti jezuitské surové a nevybíravé represi se zhmotňoval boj národnostní i demokratizační. Proto mají v Jiráskově románu tak vyhraněnou pozici na jedné straně nenávistí zaslepený jezuita abbé Steydl, na druhé straně mladý lékař Kamenický, lidový hrdina Horák a ostatní prostí lidé. Proto se všechno točí kolem tohoto střetnutí. Románek lásky hraje úlohu druhotnou, trochu by se chtělo říci ilustrační. V románě také záleží mnohem méně na šlechtických postavách hraběte a hraběnčině, protože jejich starosti stojí na okraji boje.

Filmové tvůrce vedla při práci jistě snaha přiblížit dnešnímu divákovi to, co patří k povinné školní četbě a udržuje si tudíž jistý punc, jak to pamatujeme ze školních let všichni. Dali se cestou aktivizace trochu tezovité předlohy, cestou zdůraznění dramatických momentů. Okořenili svůj film i hororovými scénami a šokováním diváka. Jiráskova předloha tak dostala dosti nejiráskovský háv, který namnoze až překryl její klady myšlenkové. Je otázka, jestli toto netradiční ztvárnění bylo nutné, jestli jiráskovská tradice nestačila upoutat diváka sama svou hodnotou. Je vůbec otázka, potřebuje-li Jirásek takové »zpřístupňování«, které nezvýrazňuje jeho výklad a naopak otupuje hrany některých konfliktů. Není zřejmé, že by přesun dramatického vrcholu od odhalení českobratrských knih a památek k jakémusi katastrofickému zaplavení podzemní chodby s dalekosáhlými následky, které v románu nejsou, nějak obohatilo přínos díla. Není také jasné, zda soustředěná pozornost věnovaná hraběnce, odlišné psychologické polohy postavy a vůbec význam její role v ději prospěly zřetelnosti myšlenky filmu. Dostalo se tu do přímočaré Jiráskovy předlohy, pravda místy trochu starosvětsky naivní, jakéhosi psychoanalytického podtextu, podle mého přesvědčeni zbytečného a zavádějícího. To podporuje i skutečnost, že jezuitského abbého omladil film o dobrých dvacet a možná víc let proti »dobrému šedesátníkovi« v knize, což pochopitelně ovlivňuje a mění i vzájemné vztahy postav.

Posun v postavách dal možnost hereckému výkonu Blanky Bohdanové. Ten nám taká jistě spolu s Eduardem Cupákem v rolích hraběnky a abbého zůstane nejvíc v paměti. Bylo to však uvážlivé? Váha ideového střetnutí mezi pokrokem a reakcí se tím zlehčila, přinejmenším posunula. Přitom ze schematismu předlohy dospěl film jen k trochu odlišnému schematismu druhému.

Režisér spolu s vynalézavým kameramanem Jaroslavem Brabcem (to jméno si dobře zapamatujme, poněvadž označuje zřejmý výrazný talent) našli mnoho příležitostí obrazového vyjádření. Barevná ladění násobí a možná vůbec tvoří atmosféru filmu, pohyb kamery udivuje, ale pouta někde až příliš pozornosti. Zaslouží však ocenění už proto, že naše filmy - ostatně vůbec ne jenom naše - trpí velmi často jakýmsi »televizním« výrazem, nevyužívajícím možností pohybu a střihu, prostě zvýrazněním obrazové, viditelné stránky díla. Při všem upřímném obdivu a úctě k obrazovému ztvárnění však nelze nevarovat před čertovým kopýtkem zpovrchnění celkového záběru. Tak například scény závalu vody v podzemí, kdy má diváka jistě mrazit, vycházejí trochu průhledně ve svém filmovém pojetí.

V celku máme před sebou film dosti zdařilý, i když mi uniká jasné poslání, k jakým divákům má nejsilněji promlouvat. Nelze však nevarovat před takovým trochu vnějším chápáním toho, jak rozžívat odkaz klasické literatury. Její klasičnost přece zůstává a zůstane zřejmá i dál v tom, že bez přetváření mluví k současným čtenářům i divákům. Jirásek stejně jako Neruda, Němcová i všichni historií prověření mistři naší literatury.

JAN KLIMENT

Recenze S čerty nejsou žerty (Rudé právo 1985)

Dnešní článek Takto psala dobová kritika o Pyšné princezně či Popelce mě inspiroval k pátrání po dalších podobných historických recenzích. Na webu je k dispozici rozsáhlý archiv Rudého práva, ale bohužel obsahuje pouze fotokopie stránek, takže se v něm nedá hledat (a co nenajde Google, to jako by neexistovalo), a tak jsem při listování rokem 1985 pár článků vybral, s nevalnými výsledky projel OCR a trochu zredigoval. Tady je první kousek - glosa, která vyšla "už" necelé tři měsíce po premiéře:

S čerty nejsou žerty
Česká premiéra 1.10.1985
ČSFD 89 %
Rudé právo 21.12.1985 (strana 5)

Kamarádi čerti

Ještě si dobře pamatuji, že nejoblíbenějším čertem mého dětství byl Trepifajksl z Dalskabátů. Možná proto, že měl také rád bramboračku. A potom ještě ten chasník v zaprášeném fráčku z Werichovy pohádky Až opadá listí z dubu. Ten, co měl špínu za ukazováčkem, mluvil gramaticky správně, avšak s lehounkým cizím přízvukem.

Vůbec si myslím, že děti mají mezi čerty hodně kamarádů. Bojí se jich jen docela malí špunti, kteří jimi bývají zbytečně strašeni. (Ostatně znám rodinu, kde svou ratolest strašili jménem literárního klasika, a účinek nad špenátem byl obdivuhodný.) Oni totiž ti pekelní nešikové, kteří by tak chtěli škodit, bývají vlastně docela milí. Mnohdy se na zemi, mezi lidmi zázračně mění a někteří tu nakonec zůstanou; stávají se z nich pak báječní, kudrnatí myslivci, kováři, mlynáři... A pokud i zůstanou zlí, stejně nad nimi člověk, láska, přátelství vyhrávají.

V poslední době k těm sympatickým přibyl další - čert Janek (hraje ho kouzelně Ondřej Vetchý) z filmové pohádky režiséra Hynka Bočana S ČERTY NEJSOU ŽERTY. Že nejsou? Ale ano, s těmihle »Čerty« je legrace habaděj, vždyť celý film byl natočen jako pohádková komedie. Autorka námětu Irena Šlapáková si vzala za podklad pohádku Boženy Němcové Čertův švagr a spolu se scenáristou Jiřím Justem a Hynkem Bočanem jí dodala humor, napětí, dobrodružství. Kromě toho tu ovšem zůstalo všechno, co do pořádné pohádky patří - lidé i čerti dobří i zlí, laskaví a láskyplní, ale také hamižní, mstiví. Peklo je vskutku příšerné (triky nápadité a dobře provedené) – dští tu oheň, řinčí řetězy, Lucifer (v pěkném podání Karla Heřmánka) řádí a zuří - a na pekelných vahách se pak všechno ukáže. Zlo je potrestáno, dobro vítězí.

Trošku mě na této pohádce mrzí určitá nejednotnost žánru. Mám ráda klasické pohádky a nemám nic ani proti moderním. Ale tady se obojí (podle mého názoru zejména v některých dialozích trochu násilně) mísí, což na mne působilo rušivě. Ale zdá se, že to nevadí dětem - film S čerty nejsou žerty je nejúspěšnějším snímkem letošního Dětského filmového festivalu. A to je asi u pohádky podstatné.

(miš) (tj. zřejmě Věra Míšková)

Colours 2016 - den čtvrtý

Letos se mi povedlo dát slovu "neaktuální" přímo netušené rozměry, ale nerad bych porušil tradici, takže tady je konečně závěrečná část reportáže. Poslední den už stejně jen tak odbudeme, protože to už jsem měl jedinou touhu, a to najít si tiché místo, kde bych se mohl posadit. Na vnímání hudby mi nezbývaly žádné kapacity... =)

Koncert Ghost of You jsem samozřejmě neviděl od začátku, ale stihnul jsem jeho podstatnou část. První věc, které jsem si na pódiu všimnul, byla velká plachta s iniciálami GOY a velmi rukodělně působícím obrazem zachycujícím převážně větve stromů, který mi nebezpečně připomínal některá díla z hodin výtvarné výchovy na základní škole - tady bych viděl ještě velký prostor pro zlepšení. =)

Po hudební stránce působila skupina naštěstí o něco dospěleji - tedy jako "rozhněvaní mladí muži". Proběhla i jistá nástrojová a mikrofonová rotace a hlavní zpěvák mě docela překvapil, když v jedné písničce místo svého obvyklého zpěvu ve stylu Nicka Cavea najednou přišel s výrazně citlivějším rejstříkem.

Na závěr mě pobavil bubeník, který poslední úder zahrál tak, že mu palička vyklouzla z ruky a po odrazu od bubnu skončila v publiku zhruba pět metrů od pódia. Jestli to má takhle natrénované, tak je to taková pěkná tečka za tím naším případem.

Záznam koncertu Báry Polákové jsem poměrně nedávno viděl na ČT, a tak jsem se raději šel nechat napálit na scénu u vysokých pecí.

Programovou brožuru jsem stále pořádně nepřečetl a Óčko už několik měsíců nemůžu sledovat (naše TV po upgradu firmwaru usoudila, že ho vlastně sledovat nepotřebuju a vždy po přepnutí na Óčko se nejpozději do půl minuty sama restartuje =), takže jsem dorazil téměř naslepo s vědomím, že podle jména bude Thom Artway nějaký britský písničkář. Asi mě mohlo varovat nepravděpodobné příjmení Artway a během první písničky jsem trochu nevěřícně sledoval, že nějaká holka kousek ode mě zná text, ale nevarovalo, takže po první písničce jsem nevěřil vlastním uším, že nám mladý cizinec děkuje v češtině a zcela bez přízvuku. Mno jo - Tomáš Maček, Vlachovice, narozen 1994. Holt ztrácím kontakt s mladým publikem. =}

Thomáš byl jako mladý Brit skutečně dost přesvědčivý, čemuž kromě dobré výslovnosti (a střídavě i doprovodné skupiny) pomáhaly i "irské" skluzy do falzetu, ale jinak mi svou image připomínal spíše velmi mladého "nemoderného chalana" Mira Žbirku bez brýlí, protože měl na sobě čistě bílé tričko, džínovou bundu, úplně normální účes a tvářil se velmi pozitivně. Po každé písničce nadšeně děkoval a divil se, kolik přišlo lidí. ("Poprvé na koncertě přes vás nevidíme na zvukaře!")

Když pak další písničku uvedl slovy "tuhle písničku možná budete znát" a spustil svůj reklamní hit "I Have No Inspiration", tak jsem se znova zastyděl, že jsem ho dříve neviděl. V další pauze jsem ovšem odněkud z publika zaslechl roztoužený dívčí hlas oznamovat, že "On je tak hezký!" a rozhodl jsem se, že bude lepší Thoma Artwaye začít nenávidět, ale on to asi nějak vytušil: "Další písničku jsem poprvé slyšel tady na Colours, přímo na téhle scéně. Je od australského zpěváka Cheta Fakera." Byla, a tak jsem ho vzal na milost - pokud byl na tom samém koncertu co já, tak to nemůže být úplně špatný člověk. ;)

Dojem právě vycházející hvězdy pěkně dokreslil i konec koncertu. Thom totiž vyčerpal svůj dosavadní repertoár, ale nevyčerpal přidělený čas, takže na závěr přidal ještě jednou "I Have No Inspiration" a ještě mu zbyla časová rezerva.

Na nějaký mezinárodní úspěch českých interpretů už dlouho nevěřím a na české scéně je (i dobrá) angličtina spíše nevýhodou (ani pubertální holky všechno neutáhnou =), ale i tak jsem zvědav, kam to Thom dotáhne...

Jméno Néro Scartch (nebo možná spíše Nèro Scartch) taky disponovalo slušným potenciálem pro zmatení, ale vzhledem k tomu, že se vystoupení konalo na tzv. Czech Stage, bylo o původu tentokrát jasno už předem. Na první pohled to podle oblečení vypadalo, že hlavním inspiračním zdrojem jsou Depeche Mode, ale hudba byla trochu "hardcorovější" s větším množstvím kytar a dost primitivními zvuky kláves.

Očividně se všechno točilo kolem zpěváka (teď se dívám na webu, že je to jistý Jakub Svoboda - syn Jardův a taktéž člen Mydy Rabycad, které jsem letos minul), ale toho naneštěstí (?) nebylo přes ostatní nástroje moc slyšet a angličtina nebyla úplně přesvědčivá. Z lidí na pódiu vypadal nejmladší a spíše než mladého Davida Gahana mi připomínal hubený klon mladého Billy Idola. Zcela jasno nemám ani v tom, jestli je Nèro Scartch aktuálně skupina nebo sólový projekt, protože mezi písničkami jsem nejdřív zaslechl oznámení "my jsme Nèro Scartch" a v další pauze "tohle je můj první singl". Asi by si to chlapi měli ujasnit aspoň mezi sebou. ;) V každém případě mě živé vystoupení příliš nechytlo a šel jsem na průzkum jinam.

Na základě doporučení, že je to úlet, jsem zkusil dvojici Lazer Viking / Sabreheart na Full Moon Stage a musím uznat, že doporučení nelhalo, ale nebylo to v úplně pozitivním smyslu.

Když jsem dorazil na místo, tak na pódiu stál s kytarou týpek v šiltovce a jeho kolega - vlasatý a potetovaný zpěvák - se dral s mikrofonem mezi publikum. Tato show u mě zcela přehlušila dojem z hudby a to přesto, že pak už vlastně nebylo přes lidi nic vidět. Přes mikrofon jsem ještě zaslechl, jak odmítl nabízené pivo, protože ho nepije, a pak údajně rozjel jakýsi break dance, což vzhledem k rozbahněnému terénu (i když zdaleka ne všude) skutečně slibovalo silný zážitek. Co přesně se dělo pak, to ví zřejmě jen dvacet lidí, kteří stáli nejblíž.

Když dohráli písničku, tak se zpěvák vydrápal zpátky na pódium a bez jediného slova zmizel v zákulisí. Lidé trpělivě čekali, co se z toho dál vyvine, protože podle programu mělo být vystoupení teprve v polovině, ale dočkali jsme se pouze krátkého návratu a dost neurvalého oznámení "hele, už sem to řikal dole, to je všecko". Trpělivě jsme ještě chvíli čekali dál, ale fakt to bylo všecko.

Přinejmenším zvukařům se v tu chvíli asi ulevilo, protože už zvukovka prý neproběhla úplně hladce...

Dál jsem si v programu nemohl moc vybrat, a tak jsem došel až na hlavní scénu, kde v té době působili 2cellos.

Já mám zvuk cella rád a mám rád i různé obskurní cover verze, ale tohle seskupení jsem od první chvíle nenáviděl. Celé to na mě působilo tak nějak kolotočářsky (kromě titulních dvou violoncell tam navíc měli i bubeníka a vůbec bych řekl, že se zvukem trochu "švindlovali" nějakými krabičkami) a jako sázka na komerční jistotu s hity Michaela Jacksona (během svého krátkého poslechu jsem zachytil dva), AC/DC a podobně. Trochu mě potěšilo zařazení téměř nehratelné Voodoo People od The Prodigy, ale ne dost (většinu musel stejně odedřít bubeník), a tak jsem se raději rozhodl pro večeři na druhém konci areálu.

Tentokrát padla volba na nějaké nudle a jejich konzumaci mi zpestřoval Blick Bassy. Jako téměř každý africký hudebník hrající na Colours africkou hudbu samozřejmě žije v Evropě, takže jsem si aspoň vyslechl jeho historky, jak ve Francii hledal spoluhráče a podobně, a pak ze zoufalství zkusil elektrostan.

Tam vystupovala dvojice Himalayan Dalai Lama a byla to téměř čistá elektronika (samozřejmě bez zpěvu). Živý prvek zastupovaly dva opravdové bubny, na které oba pánové občas skutečně bubnovali a to i trochu složitější rytmy, ale už jsem byl opravdu přesycen.

Pak už mi jako povinná položka zbývalo jen Luno. Ema Brabcová stále dobře zpívá, ale jako introvertní front(wo)man se příliš nezlepšila. Sice už se celý koncert netváří jako mučednice a občas se i usmívá, ale věty jako "minulý týden jsme měli hrozný koncert, tak díky, že tady je to takové příjemné" publikum do varu příliš nedostanou. Když se ke konci koncertu celá skupina opřela do nástrojů a rozjela to, co jí image dovolovala, tak Ema jen o kousek odstoupila od mikrofonu a jemně pokyvovala hlavou do rytmu. Takovou divočinu by nedokázal rozpoutat ani Ozzy s Black Sabbath! ;)

Na další program už jsem neměl dost sil, a tak jsem zvolna zamířil k východu. Krátce jsem postál na doslech hlavní scény, kde zrovna písničkář Passenger se svým dětským hlasem a kytarou hrál variaci klasiky Sounds of Silence. Začínal stylově potichu a písničku postupně gradoval, ale dojem mi dost kazilo hlasité dusání z nedalekého cigaretového stanu (kdybych měl tu možnost, tak bych ho rád zakázal) a taky mě trochu znervózňovaly sykavky. Těžko říct, jestli to bylo ozvučením nebo to je nějaká specifická jihoanglická výslovnost, ale všechna "s" zněla spíš jako měkké polské "ś", takže to byly spíš "śaundś of śajlenś". Na další písničku jsem nepočkal.

Tak se stalo, že jsem neviděl legendárního zpěváka Petera Lipu (Xavier Baumaxa před časem vysvětloval, že u pana Lipy se vždy musí uvádět "legendární zpěvák", protože zpívá už dlouho a skoro nikdo ho nezná), ani táborovou písničku Underworld (jo, myslím tu, jak se tam pokřikuje "lager lager" ;).

Letos jsem nedělní program už skutečně moc nezvládal, takže v podstatě vítám informaci, že příští rok budou Colours končit už v sobotu, ale vzhledem k tomu, že budou začínat už ve středu, se pravděpodobně celý problém pouze o jeden den posune... Tak uvidíme. =)

Colours 2016 - den třetí

Mohlo by se zdát, že jsem zapomněl dopsat reportáž z Colours, ale není to pravda. Stále na ni myslím a i přes takzvaný "bytový problém" se mi povedlo s neuvěřitelným skluzem doklepat do konce další část:

Můj třetí den na Colours byl organizovaný především deštěm. S pocitem, že přece nemůže pršet celý den v kuse, jsem si nevzal pláštěnku, ale jen tzv. nepromokavou bundu, a protože jsem nechtěl příliš promoknout, tak jsem to vzal do areálu poklusem a velmi šikovně jsem proběhnul i jednou kaluží, která byla hlubší, než se původně zdálo. Díky tomu jsem si velmi rychle uvědomil, že boty TAKY nemám nepromokavé.

Původně jsem plánoval krátkou zastávku na prezentaci ČT o tvorbě TV grafiky a pak se přesunout na Republic of Two nebo Lake Malawi, ale nakonec jsem byl rád, že se na té prezentaci můžu zdržet, ovšem bohužel to nebylo její kvalitou.

Při mém příchodu (samozřejmě pozdním) se přes projektor, jehož rozlišení rozhodně nebylo HD, pouštěly pixelizované ukázky různých jednoduchých animací z dětských pořadů, ale rozhodně nepadlo ani slovo o tom, kde a jak vznikají. Pak následovala ukázka (samozřejmě hotových, bez postupu) retuší z pořadu Dovolená v protektorátu. Tam se většinou umazávaly reálie, které časově neodpovídaly "ději" (například sloupy vysokého napětí) nebo lidé ze štábu, kteří postávali někde v okolí a nevšimli si, že bere některá z kamer. Podle množství ukázek to vypadalo, že se musely upravovat skoro všechny záběry, což je pro štáb skvělá vizitka. ;)

Trochu praxe přinesla až závěrečná ukázka "oživených" historických fotek, které se mění podle pohybu kamery. Fotka se samozřejmě musí ručně separovat na vrstvy, ale pro mě trochu překvapivě se pak pohybu nedociluje pouhým posunováním vrstev ve 2D, ale tím, že se rozmístí v 3D prostoru "jako papírové figurky, když si stavíte betlém" (to přibližně cituji), a pak už si můžete podle libosti pohybovat kamerou a dělat "dramatické nájezdy".

Po skončení prezentace venku stále pršelo a moje oblečení bylo stále citelně vlhké, a tak jsem přečkal technickou přestávku, během které jsem jednomu z kameramanů úspěšně narušoval jeho snahu najít si ideální pozici, a počkal i na ukázku hry na harfu. Koneckonců kde dneska člověk ve volné přírodě potká harfu?

A tak jsem viděl vozíček (aka rudl) na převoz harfy a pak slyšel Petra Vizinu v rámci úvodního slova vyprávět vtipy na téma jejího ladění.

Harfistka polovinu života stráví tím, že ladí, a druhou polovinu hraje falešně.

Jak dlouho vydrží harfa naladěná? Dvacet minut nebo než někdo otevře dveře.

Když se ztratíte v lese a narazíte na Santa Clause, harfistku s naladěnou harfou a harfistku s nenaladěnou harfou, koho se zeptáte na cestu? Samozřejmě té třetí, ostatní musí být halucinace, protože neexistují.

Osobně mě docela zajímalo, jak jsou u harfy organizovány struny, tak popisem zaplácám trochu místa. =)

Klavírista by možná předpokládal, že struny budou odpovídat klavíru, takže budou odstupňovány po půl tónech a tudíž bude dvanáct strun na oktávu, ale to se mi už z prostorových důvodů moc nezdálo a bylo to správné tušení. Ve skutečnosti má harfa obvykle jen osm strun na oktávu (čili místo kompletní chromatické stupnice má hráč k dispozici jen jednu tóninu - např. C dur) a pokud potřebuje nějaké tóny z "černých kláves", tak použije pedály. Těch je sedm (pro každý tón jeden) a fungují stejně jako křížky a béčka. Pokud je celá skladba v jedné tónině, tak je možné pedály na začátku nastavit a zaaretovat, ale pokud jsou tam nějaké odskoky to jiných tónin, tak si hráč zapracuje i nohama.

Pak došlo na cover verzi Metallicy Nothing Else Matters (s drobným zakolísáním, ale i tak povedenou) a pak už se konali dobrovolníci ("Ale vy už jste se včera učila na kontrabas!"), kteří si to chtěli aspoň trochu vyzkoušet, ale slovy Ozzáka "když to nedělám sám, tak mě to nebaví", takže jsem před koncem přece jenom vyrazil ven do slábnoucího deště. To jsem ještě netušil, že bude slábnout až do jedné hodiny v noci...

Zřejmě pomocí nějakých nečistých praktik jsem se nechal vylákat na koncert - no, říkejme tomu raději vystoupení - seskupení Ať se snaží ona. Po ukázkách hry na harfu to byl dost náročný přechod, ale naštěstí jsem viděl už jen konec.

Členové skupiny křepčili po pódiu odění do dresů a chráničů z amerického fotbalu, v čemž je podporovala jediná (hostující?) žena v úboru roztleskávačky, a společnými silami vytvářeli humor. K tomu jim dopomáhalo sporé nástrojové obsazení, rychlejší tempo a jeden až dva akordy. Většinu času, z toho mála, co jsem viděl, zabral nepřítomný člen (?) skupiny Jakub Kohák. Údajně slíbil účast, ale nakonec raději odjel na dovolenou do Chorvatska, a tak se konalo jeho demonstrativní vykopnutí z kapely. To spočívalo v tom, že z pódia bylo do publika vykopnuto několik gumových míčů, na kterých byly lepicí páskou přilepeny Kohákovy podobizny, a kapela se pak ještě dožadovala vrácení míčů zpět. Pak byl jako záskok vybrán dobrovolník z publika, který spolu se skupinou odhulákal refrén závěrečné písně, a bylo dokohákováno.

Za suššího počasí bych se pak určitě vydal na koncert Marii Peszek (minule to na Colours bylo docela fajn), ale po přeměření výšky hladiny vody ve svých botách jsem zvolil kratší přesun na scénu Full Moon, kde se navíc dalo i těsně u pódia schovat pod střechu - a místa bylo naštěstí celkem dost.

Slovenská elektronická alternativa pro starší a pokročilé Ospalý pohyb skutečně mnoho lidí nepřilákala, protože dělala čest svému jménu. Hrály se tiché a pomalé písničky (často bez bicích nebo jen s metličkami) s melancholickými texty a na to těžko nalákáte masy lidí. Členové skupiny navíc rozhodně nepůsobili jako exhibicionisté, kteří by publikum strhli, což se zřejmě odvíjí už hlavní osoby celé skupiny Martina Burlase. Vypadalo to, že vystoupení dostal od někoho za trest a téměř celou dobu se tvářil vřele asi jako daňový auditor. Navíc to není zrovna vytříbený zpěvák a přestože byl hladce oholen, tak si texty spíše bručel pod fousy. Nezúčastněnou image výborně doplňoval druhý klávesák, který měl před sebou rozevřený notebook a vypadalo to, že ve volných chvílích zpracovává nějakou tabulku v Excelu. O něco živěji působili jen bubeník, který ale neměl příliš prostoru, a kytarista - ježkovy zraky! on je to Pavol Hubinák ze skupiny Veneer - toho bych se věru nenadál! (Mimochodem zdálo se mi, že kousek přede mnou stojí v publiku Petr Marek z MIDI LIDI.)

Poněkud monotónní průběh koncertu oživil až výpadek zvuku - tedy do jisté míry. =) Znenadání uprostřed písničky prostě přestaly hrát velké bedny, ale nezdálo se, že by to kdokoliv na pódiu zaznamenal, protože všichni bez jakéhokoliv zaváhání soustředěně pokračovali ve své práci. Teprve po pár vteřinách jako jediný zareagoval Paľo Hubinák, který popošel ke kraji pódia a s pobaveným úsměvem nohou natočil svůj odposlech směrem k publiku. Po další minutě se na scéně zjevil akýsi chalan v šiltovke, zkontroloval všechny konektory u pódiového zvukaře (samotný zvukař se ani nepohnul) a plnohodnotný zvuk se znovu vrátil mezi nás, ale ani tentokrát jsme se od hudebníků nedočkali žádné reakce, což mi přišlo jaksi charakteristické. Zlatý hřeb přišel samozřejmě až na úplném konci. (Ano, vydržel jsem až do konce! =) Když skupina odcházela z pódia, tak si Martin Burlas zřejmě uvědomil, že to má za sebou, a krátce se usmál. Prozářilo mi to celý zbytek dne. ;)

Protože stále poprchávalo, tak jsem se rozhodl jít fyzicky na jistotu a hudebně do rizika, a zamířil do elektrostanu na projekt (?) Makak. Na první pohled se jednalo o nástupce elektronické dívčí sestavy My Name Is Ann!, protože na pódiu se vyskytovaly dvě mladé ženy, ale na druhý pohled jsem objevil pár rozdílů. Žena za pultem - myslím mixážním - měla sice oblečené jakési sárí a při mluvení mě trochu iritovala svou výslovností a intonací (Fiordmoss anyone? =), ale intonace při zpěvu byla v pořádku, takže v tomto bodě byla MNIA! poražena na hlavu. Druhá žena měla před sebou velký stolní monitor, což u hudebníků nebývá zvykem a při pohledu ze strany se ukázalo, že festivalový program nelže - neběžel tam žádný hudební software, ale cosi na stříhání obrazu. Nebylo mi úplně jasné, proč je tohle "pracoviště" vlastně umístěno na pódiu, protože vzájemné komunikace obou protagonistek jsem si nevšimnul a samotné projekce se nevymykaly běžným zvyklostem. Nejzajímavější video byl zřejmě dlouhý záznam jízdy na skejtu po svažující se asfaltce v nějakém lesoparku a tam tedy moc interaktivních zásahů nebylo třeba. =)
Celé vystoupení bylo vůbec poznamenané snahou ukázat, že to není jen nějaká taneční zábava, ale vyšší umění, ale dalo se to přežít.

Pak zřejmě většina návštěvníků zamířila na Monkey Business, ale já jsem usoudil, že jedna opice za den stačí a v mezičase se pokusil získat nějakou večeři, což se bohužel kvůli dlouhé frontě u tortilového stánku katastrofálně protáhlo a já jsem prošvihnul podstatnou část vystoupení Subject Lost.

To, co jsem stihnul, poměrně věrně kopírovalo to, čím se Petr Adamec prezentuje třeba na Soundcloudu - komplikovanější a vůbec méně přímočará elektronika. Z diváckého pohledu bylo pozitivní, že kromě kroucení čudlíků došlo i na kytaru, ale bohužel ne dost. Většinu času strávila přetočená za záda a v tom zbytku ji buď nebylo slyšet nebo kvůli použitým efektům poznat. Jinak jsem byl ale v podstatě spokojen. =)

S čím jsem ovšem spokojen vůbec nebyl, byl stav mých bot, takže jsem v následující programové přestávce podnikl marný pokus je na záchodcích aspoň trochu vysušit, ale vcelku podle očekávání byl výsledek nevalný. Boty mě pak ovšem vyslaly na sousední "Babišovu" scénu, která měla dvě velké výhody - nad diváky tam byla tradičně natažená plachtová střecha a pod nohama byla dlažba.

Program v tu chvíli nebyl až tak důležitý ;), ale vzal jsem to jako příležitost trochu si vylepšit polskou bilanci (když už jsem prošvihnul Mariu Peszek). Polskou scénu vnímám velmi útržkovitě, takže samotný Artur Rojek mi příliš neřekl a byl jsem rád, že jsem se chytil alespoň na "bývalý člen Myslovitz". (Díky, Pavle! =)

Rojek samozřejmě přilákal spoustu polských návštěvníků festivalu a nabídnul poměrně klasický zvuk kapely a velmi podivnou barvu hlasu, která mi na živo zněla ještě podivněji, než jsem si mlhavě pamatoval z nahrávek Myslovitz. Takhle nějak by možná zněl Adam Mišík při pokusu o imitaci Dalibora Jandy. ;)

Mé další dojmy z koncertu ovšem zcela překryl nejmenovaný L.N. z K., který u jedné z pomalejších písní začal jako druhý hlas zpívat legendární Zmožkův televizní hit "Už mi lásko není dvacet let" - a ono to tam sedělo. Něco mi říká, že Rojka by tohle zjištění nepotěšilo. Další písničky sice přidaly na tempu a intenzitě, ale Zmožkova přízraku vznášejícího se nad hlavami publika jsem se už nezbavil.

Pokusil jsem se ho setřást výpravou do elektronického stanu na Sun Glitters, ale výsledkem byl především dojem, že už mi to všechno splývá do jednoho dlouhého čtyřčtvrťového dusání a problém zdaleka nemusel být na straně účinkujících.

Raději jsem se vrátil zpátky a poslechl si potlesk publika u Rojkovy poslední písničky a pak už zbývali jen DVA.

Na první pohled to vypadalo, že posledních pár měsíců bylo pro existenci "manželské" skupiny docela složitých, protože pana Kratochvíla jsem ten den zahlédl chodit po areálu s úplně cizí paní, zatímco paní Kratochvílová nastoupila na pódium s nadprůměrným obvodem břicha a zdálo se, že v nejbližších měsících ještě trochu přibere, ale přímo na pódiu nebylo nic znát. DVA mají svůj styl a toho se drží, takže si na pódiu opět vytvářeli loopy pomocí třískání do hrnečků a zkratování konektorů, ona zběsile tancovala, zpívala i vydávala opičí skřeky a on většinu času superrychle hobloval akustickou kytaru - prostě všechno bylo při starém a bylo to naprosto v pořádku.

Naprosto v pořádku pak bylo i to, že současně s koncem koncertu přestalo konečně pršet, a tak se domů cestovalo mnohem radostněji...