2016-08-30

Colours 2016 - den třetí

Mohlo by se zdát, že jsem zapomněl dopsat reportáž z Colours, ale není to pravda. Stále na ni myslím a i přes takzvaný "bytový problém" se mi povedlo s neuvěřitelným skluzem doklepat do konce další část:

Můj třetí den na Colours byl organizovaný především deštěm. S pocitem, že přece nemůže pršet celý den v kuse, jsem si nevzal pláštěnku, ale jen tzv. nepromokavou bundu, a protože jsem nechtěl příliš promoknout, tak jsem to vzal do areálu poklusem a velmi šikovně jsem proběhnul i jednou kaluží, která byla hlubší, než se původně zdálo. Díky tomu jsem si velmi rychle uvědomil, že boty TAKY nemám nepromokavé.

Původně jsem plánoval krátkou zastávku na prezentaci ČT o tvorbě TV grafiky a pak se přesunout na Republic of Two nebo Lake Malawi, ale nakonec jsem byl rád, že se na té prezentaci můžu zdržet, ovšem bohužel to nebylo její kvalitou.

Při mém příchodu (samozřejmě pozdním) se přes projektor, jehož rozlišení rozhodně nebylo HD, pouštěly pixelizované ukázky různých jednoduchých animací z dětských pořadů, ale rozhodně nepadlo ani slovo o tom, kde a jak vznikají. Pak následovala ukázka (samozřejmě hotových, bez postupu) retuší z pořadu Dovolená v protektorátu. Tam se většinou umazávaly reálie, které časově neodpovídaly "ději" (například sloupy vysokého napětí) nebo lidé ze štábu, kteří postávali někde v okolí a nevšimli si, že bere některá z kamer. Podle množství ukázek to vypadalo, že se musely upravovat skoro všechny záběry, což je pro štáb skvělá vizitka. ;)

Trochu praxe přinesla až závěrečná ukázka "oživených" historických fotek, které se mění podle pohybu kamery. Fotka se samozřejmě musí ručně separovat na vrstvy, ale pro mě trochu překvapivě se pak pohybu nedociluje pouhým posunováním vrstev ve 2D, ale tím, že se rozmístí v 3D prostoru "jako papírové figurky, když si stavíte betlém" (to přibližně cituji), a pak už si můžete podle libosti pohybovat kamerou a dělat "dramatické nájezdy".

Po skončení prezentace venku stále pršelo a moje oblečení bylo stále citelně vlhké, a tak jsem přečkal technickou přestávku, během které jsem jednomu z kameramanů úspěšně narušoval jeho snahu najít si ideální pozici, a počkal i na ukázku hry na harfu. Koneckonců kde dneska člověk ve volné přírodě potká harfu?


A tak jsem viděl vozíček (aka rudl) na převoz harfy a pak slyšel Petra Vizinu v rámci úvodního slova vyprávět vtipy na téma jejího ladění.

Harfistka polovinu života stráví tím, že ladí, a druhou polovinu hraje falešně.

Jak dlouho vydrží harfa naladěná? Dvacet minut nebo než někdo otevře dveře.

Když se ztratíte v lese a narazíte na Santa Clause, harfistku s naladěnou harfou a harfistku s nenaladěnou harfou, koho se zeptáte na cestu? Samozřejmě té třetí, ostatní musí být halucinace, protože neexistují.

Osobně mě docela zajímalo, jak jsou u harfy organizovány struny, tak popisem zaplácám trochu místa. =)

Klavírista by možná předpokládal, že struny budou odpovídat klavíru, takže budou odstupňovány po půl tónech a tudíž bude dvanáct strun na oktávu, ale to se mi už z prostorových důvodů moc nezdálo a bylo to správné tušení. Ve skutečnosti má harfa obvykle jen osm strun na oktávu (čili místo kompletní chromatické stupnice má hráč k dispozici jen jednu tóninu - např. C dur) a pokud potřebuje nějaké tóny z "černých kláves", tak použije pedály. Těch je sedm (pro každý tón jeden) a fungují stejně jako křížky a béčka. Pokud je celá skladba v jedné tónině, tak je možné pedály na začátku nastavit a zaaretovat, ale pokud jsou tam nějaké odskoky to jiných tónin, tak si hráč zapracuje i nohama.

Pak došlo na cover verzi Metallicy Nothing Else Matters (s drobným zakolísáním, ale i tak povedenou) a pak už se konali dobrovolníci ("Ale vy už jste se včera učila na kontrabas!"), kteří si to chtěli aspoň trochu vyzkoušet, ale slovy Ozzáka "když to nedělám sám, tak mě to nebaví", takže jsem před koncem přece jenom vyrazil ven do slábnoucího deště. To jsem ještě netušil, že bude slábnout až do jedné hodiny v noci...

Zřejmě pomocí nějakých nečistých praktik jsem se nechal vylákat na koncert - no, říkejme tomu raději vystoupení - seskupení Ať se snaží ona. Po ukázkách hry na harfu to byl dost náročný přechod, ale naštěstí jsem viděl už jen konec.


Členové skupiny křepčili po pódiu odění do dresů a chráničů z amerického fotbalu, v čemž je podporovala jediná (hostující?) žena v úboru roztleskávačky, a společnými silami vytvářeli humor. K tomu jim dopomáhalo sporé nástrojové obsazení, rychlejší tempo a jeden až dva akordy. Většinu času, z toho mála, co jsem viděl, zabral nepřítomný člen (?) skupiny Jakub Kohák. Údajně slíbil účast, ale nakonec raději odjel na dovolenou do Chorvatska, a tak se konalo jeho demonstrativní vykopnutí z kapely. To spočívalo v tom, že z pódia bylo do publika vykopnuto několik gumových míčů, na kterých byly lepicí páskou přilepeny Kohákovy podobizny, a kapela se pak ještě dožadovala vrácení míčů zpět. Pak byl jako záskok vybrán dobrovolník z publika, který spolu se skupinou odhulákal refrén závěrečné písně, a bylo dokohákováno.

Za suššího počasí bych se pak určitě vydal na koncert Marii Peszek (minule to na Colours bylo docela fajn), ale po přeměření výšky hladiny vody ve svých botách jsem zvolil kratší přesun na scénu Full Moon, kde se navíc dalo i těsně u pódia schovat pod střechu - a místa bylo naštěstí celkem dost.

Slovenská elektronická alternativa pro starší a pokročilé Ospalý pohyb skutečně mnoho lidí nepřilákala, protože dělala čest svému jménu. Hrály se tiché a pomalé písničky (často bez bicích nebo jen s metličkami) s melancholickými texty a na to těžko nalákáte masy lidí. Členové skupiny navíc rozhodně nepůsobili jako exhibicionisté, kteří by publikum strhli, což se zřejmě odvíjí už hlavní osoby celé skupiny Martina Burlase. Vypadalo to, že vystoupení dostal od někoho za trest a téměř celou dobu se tvářil vřele asi jako daňový auditor. Navíc to není zrovna vytříbený zpěvák a přestože byl hladce oholen, tak si texty spíše bručel pod fousy. Nezúčastněnou image výborně doplňoval druhý klávesák, který měl před sebou rozevřený notebook a vypadalo to, že ve volných chvílích zpracovává nějakou tabulku v Excelu. O něco živěji působili jen bubeník, který ale neměl příliš prostoru, a kytarista - ježkovy zraky! on je to Pavol Hubinák ze skupiny Veneer - toho bych se věru nenadál! (Mimochodem zdálo se mi, že kousek přede mnou stojí v publiku Petr Marek z MIDI LIDI.)


Poněkud monotónní průběh koncertu oživil až výpadek zvuku - tedy do jisté míry. =) Znenadání uprostřed písničky prostě přestaly hrát velké bedny, ale nezdálo se, že by to kdokoliv na pódiu zaznamenal, protože všichni bez jakéhokoliv zaváhání soustředěně pokračovali ve své práci. Teprve po pár vteřinách jako jediný zareagoval Paľo Hubinák, který popošel ke kraji pódia a s pobaveným úsměvem nohou natočil svůj odposlech směrem k publiku. Po další minutě se na scéně zjevil akýsi chalan v šiltovke, zkontroloval všechny konektory u pódiového zvukaře (samotný zvukař se ani nepohnul) a plnohodnotný zvuk se znovu vrátil mezi nás, ale ani tentokrát jsme se od hudebníků nedočkali žádné reakce, což mi přišlo jaksi charakteristické. Zlatý hřeb přišel samozřejmě až na úplném konci. (Ano, vydržel jsem až do konce! =) Když skupina odcházela z pódia, tak si Martin Burlas zřejmě uvědomil, že to má za sebou, a krátce se usmál. Prozářilo mi to celý zbytek dne. ;)

Protože stále poprchávalo, tak jsem se rozhodl jít fyzicky na jistotu a hudebně do rizika, a zamířil do elektrostanu na projekt (?) Makak. Na první pohled se jednalo o nástupce elektronické dívčí sestavy My Name Is Ann!, protože na pódiu se vyskytovaly dvě mladé ženy, ale na druhý pohled jsem objevil pár rozdílů. Žena za pultem - myslím mixážním - měla sice oblečené jakési sárí a při mluvení mě trochu iritovala svou výslovností a intonací (Fiordmoss anyone? =), ale intonace při zpěvu byla v pořádku, takže v tomto bodě byla MNIA! poražena na hlavu. Druhá žena měla před sebou velký stolní monitor, což u hudebníků nebývá zvykem a při pohledu ze strany se ukázalo, že festivalový program nelže - neběžel tam žádný hudební software, ale cosi na stříhání obrazu. Nebylo mi úplně jasné, proč je tohle "pracoviště" vlastně umístěno na pódiu, protože vzájemné komunikace obou protagonistek jsem si nevšimnul a samotné projekce se nevymykaly běžným zvyklostem. Nejzajímavější video byl zřejmě dlouhý záznam jízdy na skejtu po svažující se asfaltce v nějakém lesoparku a tam tedy moc interaktivních zásahů nebylo třeba. =)
Celé vystoupení bylo vůbec poznamenané snahou ukázat, že to není jen nějaká taneční zábava, ale vyšší umění, ale dalo se to přežít.


Pak zřejmě většina návštěvníků zamířila na Monkey Business, ale já jsem usoudil, že jedna opice za den stačí a v mezičase se pokusil získat nějakou večeři, což se bohužel kvůli dlouhé frontě u tortilového stánku katastrofálně protáhlo a já jsem prošvihnul podstatnou část vystoupení Subject Lost.

To, co jsem stihnul, poměrně věrně kopírovalo to, čím se Petr Adamec prezentuje třeba na Soundcloudu - komplikovanější a vůbec méně přímočará elektronika. Z diváckého pohledu bylo pozitivní, že kromě kroucení čudlíků došlo i na kytaru, ale bohužel ne dost. Většinu času strávila přetočená za záda a v tom zbytku ji buď nebylo slyšet nebo kvůli použitým efektům poznat. Jinak jsem byl ale v podstatě spokojen. =)

S čím jsem ovšem spokojen vůbec nebyl, byl stav mých bot, takže jsem v následující programové přestávce podnikl marný pokus je na záchodcích aspoň trochu vysušit, ale vcelku podle očekávání byl výsledek nevalný. Boty mě pak ovšem vyslaly na sousední "Babišovu" scénu, která měla dvě velké výhody - nad diváky tam byla tradičně natažená plachtová střecha a pod nohama byla dlažba.


Program v tu chvíli nebyl až tak důležitý ;), ale vzal jsem to jako příležitost trochu si vylepšit polskou bilanci (když už jsem prošvihnul Mariu Peszek). Polskou scénu vnímám velmi útržkovitě, takže samotný Artur Rojek mi příliš neřekl a byl jsem rád, že jsem se chytil alespoň na "bývalý člen Myslovitz". (Díky, Pavle! =)

Rojek samozřejmě přilákal spoustu polských návštěvníků festivalu a nabídnul poměrně klasický zvuk kapely a velmi podivnou barvu hlasu, která mi na živo zněla ještě podivněji, než jsem si mlhavě pamatoval z nahrávek Myslovitz. Takhle nějak by možná zněl Adam Mišík při pokusu o imitaci Dalibora Jandy. ;)

Mé další dojmy z koncertu ovšem zcela překryl nejmenovaný L.N. z K., který u jedné z pomalejších písní začal jako druhý hlas zpívat legendární Zmožkův televizní hit "Už mi lásko není dvacet let" - a ono to tam sedělo. Něco mi říká, že Rojka by tohle zjištění nepotěšilo. Další písničky sice přidaly na tempu a intenzitě, ale Zmožkova přízraku vznášejícího se nad hlavami publika jsem se už nezbavil.

Pokusil jsem se ho setřást výpravou do elektronického stanu na Sun Glitters, ale výsledkem byl především dojem, že už mi to všechno splývá do jednoho dlouhého čtyřčtvrťového dusání a problém zdaleka nemusel být na straně účinkujících.

Raději jsem se vrátil zpátky a poslechl si potlesk publika u Rojkovy poslední písničky a pak už zbývali jen DVA.


Na první pohled to vypadalo, že posledních pár měsíců bylo pro existenci "manželské" skupiny docela složitých, protože pana Kratochvíla jsem ten den zahlédl chodit po areálu s úplně cizí paní, zatímco paní Kratochvílová nastoupila na pódium s nadprůměrným obvodem břicha a zdálo se, že v nejbližších měsících ještě trochu přibere, ale přímo na pódiu nebylo nic znát. DVA mají svůj styl a toho se drží, takže si na pódiu opět vytvářeli loopy pomocí třískání do hrnečků a zkratování konektorů, ona zběsile tancovala, zpívala i vydávala opičí skřeky a on většinu času superrychle hobloval akustickou kytaru - prostě všechno bylo při starém a bylo to naprosto v pořádku.

Naprosto v pořádku pak bylo i to, že současně s koncem koncertu přestalo konečně pršet, a tak se domů cestovalo mnohem radostněji...
Okomentovat