"Můžete v té pozici zůstat ještě trochu déle?"

Haruki Murakami - 1Q84
 


Nejnovější román Haruki Murakamiho měl podle iDnes vyjít už loni, ale nakonec vyšel teprve teď v říjnu (přesněji řečeno první dvě části ze tří - ukázka českého překladu Tomáše Jurkoviče první kapitoly je na webu), a tak jsem mezitím čekání nevydržel a pustil se do anglické verze.

Minule (i předminule ;) jsem si stěžoval, že se Murakami dost opakuje, ale tentokrát pro podobnou stížnost nemám mnoho důvodů. Tedy ne že by se některé oblíbené prvky nenašly (vlastně je jich poměrně dost), ale jsou zasazeny do jiného kontextu nebo doplněné "novinkami".

Tradiční prvky jsou především alternativní realita (rok "1Q84") a něco nadpřirozena, několik úmrtí, sebevražd a vražd (obvykle naznačených spíše v pozadí), hrdinové řešící svá osobní traumata, mnoho nedořečených nebo nedořešených vedlejších motivů a samozřejmě velké množství citací a aluzí, což už ostatně naznačuje orwellovský název a "malí lidé" jako alternativa za "velkého bratra" (dle libosti doplňte velká písmena).

Do děje se tak Murakamimu povedlo vpašovat zmínky o Rolling Stones, starších jazzmanech i klasické hudbě, ukázky z Čechovova cestopisu i jeho známý citát o pušce na jevišti a mnoho dalších věcí, na které si momentálně nevzpomenu.

Čecha obzvlášť potěší Leoš Janáček a jeho Sinfonietta, která hraje až osudovou roli, a mě jako hnidopicha ještě více potěšilo, že jméno Janáček bylo i v anglické verzi psáno důsledně s diakritikou. Navíc popularita Janáčka prý díky tomu výrazně stoupla - tvrdí to iDnes a dá se to snadno zjistit i z komentářů Sinfonietty na YouTube. =)

Na druhou stranu se Murakami nenechává omezovat existujícím materiálem a když mu chybí, tak si ho prostě vymyslí. =) Alespoň mám dojem, že povídka "nějakého německého autora" o kočičím městě ve světě mimo 1Q84 tak docela neexistuje.

Větší pestrost knize dodává i samotná forma. Dva hlavní hrdinové znamenají dvě dějové linie (později dokonce "tři a tři"), které se občas téměř protnou, takže někdy sledujeme jednu událost z více stran.
Hlavní zápletka, kterou (jak čtenář brzy vytuší) tvoří milostný vztah, který nikdy nevznikl, sice skutečně působí "jako z nějaké telenovely" (to cituji komentář jedné z postav), ale Murakami to přece jen dokáže podat jinak než Rosamunde Pilcher. =)

Nejvíc mě ale v knize překvapilo výrazné zastoupení víry a církví. V Murakamiho beletristických knihách se hrdinové obvykle nijak nábožensky neprojevují a slovo "bůh" se snad nikde neobjevilo (nebo jsem na to zapomněl =), kdežto tady se vyskytuje poměrně hojně. Významnou roli má záhadná náboženská sekta a objeví se i Svědci Jehovovi a křesťanská modlitba. Jo a vlastně se tam mihnou ještě "kapitalizum" (zlo!) a "komunizum" (teoreticky dobro, ale vůdci jsou strašní!). =)

Nejdůležitější charakteristikou téhle knížky je ale přes to všechno slovo "dlouhá". Vlastně není ani dlouhá - je "sakra dlouhá"!

Vzhledem k počtu stran (anglická verze má zhruba 1300) to asi nezní jako velký objev, ale ono se to bohužel týká i samotného obsahu. Děj samozřejmě nechci prozrazovat (pokud si chcete četbu zkazit, tak zkuste anglickou Wikipedii - 1Q84), ale pokusím se to probrat z obecnější stránky...

Zhruba prvních tři sta (!) stránek už sice obsahuje nějaký děj, ale je to spíše expozice hlavních postav. Přesto nepůsobí nudně, protože stále přináší něco nového. Několik úvodních kapitol dokonce funguje tak, že každá následující výrazně mění náhled čtenáře na hlavní hrdiny - na jejich motivace, charakter a především minulost, která se střípek po střípku odkrývá, včetně toho, co ty dva vlastně (ne)spojuje.

Pak se začne zvolna připravovat půda pro nejdramatičtější událost trilogie, ke které dojde téměř přesně uprostřed, a pak se děj bohužel přesune do "kočičího města" (abych použil termín z knihy), kde se toho zase tak moc neděje, jen se dále zpřesňují některé nuance, jenomže to už příliš nepůsobí jako dokreslování nových motivů nebo alespoň detailů, ale spíš jako obtahování hotové kresby.

Třetinu třetí části (ehm =) navíc sledujeme soukromého detektiva (nebo něco velmi podobného =), jak se snaží pochopit dosavadní události i minulost hlavních hrdinů a v podstatě jenom přihlížíme, jak se jeho vyšetřování zvolna blíží k tomu, co už vlastně víme. Je to jen jiná forma čekání na konec - byť pointa jeho vyšetřování je výrazně jiná, než se na počátku dalo předpokládat.

Velmi mnoho úsilí nepřeskakovat odstavce mě navíc stály Murakamiho detailní popisy oblečení. Kostymérky seriálu Vyprávěj by možná uvedly do extáze, ale já opravdu nedokážu ocenit, jak přesně oblečení charakterizuje jednotlivé postavy nebo jejich duševní rozpoložení, protože většinu zmíněných značek znám pouze podle jména a absolutně netuším, jak vypadaly jejich modely pro rok 1984. Na druhou stranu pokud dojde ke zfilmování, tak filmaři budou mít část práce ušetřenou, protože oblečení je u každé postavy a v každé scéně popsáno skutečně velmi podrobně.

Podobně tvrdý oříšek byly i úvahy hlavních postav, protože ty se velice dlouho točí v kruhu a jen občas se objeví nová myšlenka, takže pokud čtete pasáž popisující téměř stejné myšlenkové pochody už popáté, tak se i přes jiné formulace, zajímavé metafory a rafinované propojování motivů nebo naznačené paralely nemůžete ubránit jisté únavě.

V podstatě jsem dostal to, co jsem chtěl a očekával, ale původní koncentrát je tentokrát příliš naředěný, což chuťový zážitek trochu kazí. Dočtení celé knížky pak vyžaduje téměř sportovní výkon, ale i to přinese sportovně založenému čtenáři jistou formu uspokojení. Takže sportu zdar! =)

PS: Jak jsem vyrozuměl, tak slova maza a dohta byla foneticky použita už v japonském originálu, takže jsem docela zvědav, jak vypadají v české verzi.

Colours 2012 - den čtvrtý

Uf, letos už jsem četl tolik reportáží z Colours, že mě úplně přešla chuť na další psaní i nošení sov a dříví do aténských lesů, ale zase by bylo divné to nedotáhnout až do konce. Navíc jsem zaznamenal stížnost, že letos vůbec nepíšu o jídle, takže je třeba to alespoň trochu napravit... =)

V neděli byl naším prvním potenciálním cílem A Banquet, ale nakonec jsme kvůli už tradičnímu hledání parkovacího místa byli rádi, že jsme stihli alespoň začátek koncertu Ivy Bittové a Čikori. Co jsme naopak nestihli, byla volná místa v Gongu (diví se někdo?), takže jsme si kousíček poslechli jen z přízemí (kvalita poslechu samozřejmě nebyla nejvyšší =) a zkusili štěstí jinde.



Jaryn Janek mi říkal jen to, že jméno už jsem zaznamenal, ale nic konkrétního neslyšel, ovšem přítomnost Doroty Barové byla dostatečným doporučením sama o sobě, a tak jsme téhle smíšené partě dali šanci. Byl to koncert plný lyrických textů, které mi k pánům tak úplně neseděly, ale paní Dorotka dostala naštěstí prostor jak pro cello, tak pro zpěv a ke konci došlo i na polštinu, takže jsem byl spokojen. Závěrečná cover verze Mad House Chicago I.R.A. pak úspěšně vyvolávala ducha Indies Records devadesátých let. Byl to ale taky jediný koncert na celých Colours, kde jsem se dostal až do první řady pod pódiem, z čehož se dá vytušit, že se nejednalo o úplně masovou záležitost.



Následující mezeru jsme využili k přesunu a taky k doplnění zásob jídla (kebab v tortille můžu vřele doporučit, na rozdíl od bramborových mřížek, které sice vypadají lákavě, ale jsou fakt dost mastné a ve větším množství je to fuška) a včas zaujmout místa před koncertem Fink(a? - nejsem si úplně jistý, jestli je Fink oficiálně stále sólový interpret nebo už spíš jméno celé skupiny - nejspíš obojí).

Fink byl vlastně jedním z hlavních důvodů, proč jsem se na letošní Colours nakonec přece jen vydal, protože živě jsem ho zatím nikdy nikde neviděl. Navíc jsem o něm nejednou psal (tedy konkrétně dvakrát ;) - a to o deskách Distance and Time (2007) a Sort of Revolution (2009), a tak jsem za něj pociťoval až nepochopitelně velkou dávku zodpovědnosti. Nebude to na velké (byť ne největší) scéně nuda? Navíc jsem měl vždycky dojem, že přestože je to v jádru folk, tak že si na deskách pomáhá elektronikou a že ta mu bude na koncertě k dokonalosti chybět.

Chyba Lavičky! (Vítězslava)

Tedy ne že by Fink strhnul celý areál (to se vzhledem k hudbě, kterou dělá, ani nedalo očekávat), ale náladu desek dokázal úspěšně rekonstruovat i naživo a pod pódiem vládla naprostá spokojenost.



Při příchodu jsem se ale nejprve trochu lekl. Na scénu se totiž vyhrnuli tři vousatí (zřejmě ještě hrajou play-off), místy prošedivělí a celkově značně ošuntělí chlápci. Samotného Fina Greenalla jsem snadno identifikoval podle nosu (nojoporád!), který doplňovaly maskáčové kalhoty, jetá džiska a na hlavě šejdrem naražená malá čepička, díky které byste si ho snadno spletli s Frantou Jetelem, známým svůdcem žen. Cestou pro kytaru ještě do publika frajersky mrknul, pozdravil a bez dalšího protahování to spustil.

A ono to jelo! Všechno podstatné shrnul polský telefonát zaslechnutý z davu: “Tak, Fink. - Zajebiste! - Na pewno przyjdźcie tutaj!”

Bylo až zarážející, jak málo bylo potřeba, aby Fink dokázali věrně napodobit svůj studiový zvuk. Přitom basák měl na starost jen baskytaru (byla hodně cítit a ještě víc její nepřítomnost, když si občas odskočil dát pauzu) a Greenall vystačil se svým chraplákem, dvěma kytarami na střídání a nějakými krabičkami na zemi (hlavně delay kombinovaný s flangerem a možná trošku zkreslení), takže nejtěžší pozici měl bubeník, který kromě svých bicích obstarával i druhý hlas a několikrát se ujal i další kytary - tuším, že třeba v Berlin Sunrise současně s hraním na kytaru dusal i na kopák. To bylo skutečně vše a bohatě to stačilo.

I když se nikdo na pódiu nepouštěl do žádných virtuózních exhibic, tak všechno dohromady to vytvářelo sehraný a funkční celek a chlapi i pomocí jednodušších motivů a malých triků ukradených z taneční scény dokázali do písniček dostat napětí a vygradovat je do té míry, že ani rockověji založení diváci se necítili ochuzení a udrželi pozornost.

Mimo dění na pódiu mě ještě v publiku zaujala přítomnost očividně spokojeného Mikoláše Růžičky z Republic of Two (asi sbíral inspiraci), protože jsem v poslední době (dvakrát přeložený koncert!) získal dojem, že se celá skupina bojí do Ostravy jezdit. ;)

Kvůli Finkovi jsem bohužel neměl šanci stihnout Ladě, ale naštěstí tu mám alespoň krátkou speciální reportáž P.:
Kdo neviděl, nepochopí... Byli boží a příště jdu zas. TOHLE je nejlepší kapela na světě z Krnova, i nejlepší z Krnova na světě - kdyby náhodou Fiala nevěděl.



Hned po Finkovi následovaly na vedlejší hlavní scéně Buty, které letos konečně překonaly tvůrčí krizi a nedostatek motivace a nahrály novou desku, ale je otázkou, jestli to nebylo pro tenhle koncert spíše nevýhodou. Festivalové publikum čekalo spíše Radka z Jízdy, nesouměrně vyvinuté končetiny a Františka Dobrotu, a místo toho dostalo na úvod neznámé písničky v podání nějakého cizího, plešatého a obtloustlého chlapíka v brýlích.

V kombinaci s deštěm (“nám je taky líto, že na vás prší”) to nebylo nic, co by náladu pod pódiem nějak pozvedlo, což byla škoda, protože jinak se Buty snažily. Navíc byly posílené o tři sborist(k)y a saxofonistu Michala Žáčka, takže chvílemi se dalo mluvit i o dechové sekci (dvoučlenné =), a Radek Pastrňák snad poprvé v dějinách Colours působil střízlivě ;)

Bohužel v době, kdy konečně přišla řada na starší hity, Pastrňák lehce rozpačitě oznámil, že si to asi nějak špatně spočítali (a to toho tentokrát ani moc nenamluvil!), protože už budou muset končit a taky opravdu skončili.

Fakticky jim kromě dramaturgie koncertu asi nemám co vytknout, ale připadalo mi, že to tam prostě v téhle podobě úplně nesedlo. Ale já taky nejsem zrovna butolog, že... =)

Následující taneční Parov Stelar Band vypadal docela profesionálně a publikum pod pódiem se spokojeně vlnilo, ale na mě to byla trochu moc velká “tucka”, takže jsem jejich koncert využil k cestě na WC (to není myšleno jako hodnocení jejich kvality! =), nákupu pití (čepovaná kofola už ale nikde v okolí nebyla!) a následně k přesunu přes celý areál na DVA.

Když napíšu, že koncert DVA byl poznamenán technickými problémy, tak to nebude dost výstižné. Nevím, jak vypadal začátek, ale my jsme ke scéně přišli v okamžiku, kdy si vyráběli perkusivní podkladový loop pomocí zkratování konektoru na audio kabelu a přinejmenším od té doby Báře Kratochvílové nefungoval zpěvový mikrofon a když náhodou fungoval, tak místo snímání zpěvu chroptěl nebo prováděl zvukový efekt, ke kterému by jinak bylo třeba několik pluginů (distortion, gapper a ještě nějaká modulace), takže ze zpěvu bylo slyšet tak pět procent, které pravděpodobně zachytával spíše sousední mikrofon, a koncert se změnil v pantomimické představení za zvuků hudby. Vtipné bylo, že zvukařům trvalo přinejmenším dvacet minut, než si všimli, že něco není v pořádku a několik dalších minut zkoušeli na scéně přepojovat různé kabely, zatímco se DVA snažili neustále hrát. Místy to bylo téměř unplugged a když se k tomu připočte ještě vsuvka s měněním utržené struny, tak je nepochopitelné, že koncert nebyl vůbec přerušen a DVA to přesto nějak ustáli. Když byl jako příčina problémů konečně identifikován mikrofon a došlo k výměně, tak jsme se dočkali i výstižného komentáře: “Takže vy jste mě do teď vůbec neslyšeli?” - “NÉ!” - “To je ale škoda...!” =)



Kolem hlavní scény s “middle-bandem” Janelle Monáe už jsme spíše jen procházeli. Nevím, jak to znělo pod pódiem, ale zhruba ve vzdálenosti 150 metrů mi připadalo, že je to všechno nějak moc nahlas a speciálně zpěv hlavní protagonistky je zkreslený a přebuzený. Zvládli jsme písničku, která zněla jako cover verze Jackson 5 (a asi byla =) a ještě jeden kousek, během kterého Janelle ve volném čase patlala štětcem po přistaveném plátně růžovou barvu, pak přes to nakreslila obrys něčeho, co mohl být náčrt kolenního kloubu zezadu nebo ženský zadek a stehna (snad to byl ten kloub ;) a nakonec to celé přečmárala a pojistila nápisem (G?)OD IS LOVE (ani na obrazovce jsme to na tu dálku pořádně neviděli). V tu chvíli začalo opět pršet (po kolikáté už? =), a tak jsme to vzali jako jednoznačný boží povel k opuštění pozic.

Souhrn předchozího děje

Nakonec by mělo samozřejmě přijít zhodnocení celého ročníku a předání cen.

Největší změnou bylo určitě místo konání. Prostředí hutí působí opravdu impozantně a úpravy areálu jsou vidět na každém kroku (srovnávám se stavem před pěti lety, kdy jsem tam byl na exkurzi), ale ještě není ani zdaleka dost “zabydlené”. Nové dláždění a asfalt kolem Gongu byly fajn, ale dál do areálu (zatím?) nepokračují a navezená struska nás sice zachránila před broděním v blátě, ale byla skutečně příliš hrubá (deseticentimetrové kusy nebyly výjimkou), takže chodci klopýtali (zvlášť potmě) a vozíčkáři drhli (kdykoliv).


Plynojem v roce 2007


Plynojem v roce 2012

Gigantický prostor před hlavní scénou víc než kdy jindy ostře kontrastoval s malými scénami pro pár desítek lidí například na Hlubině, které působily, jako by se tam konal úplně jiný festival. Hlubina, kde byly tři menší scény, byla navíc připojená k hlavní části areálu jen poměrně úzkým kovovým schodištěm, kde přetrvávala téměř neustále tlačenice a myslím, že i to částečně přispívalo k izolaci menších scén.



Stejný problém se ostatně týkal i scén u vítkovické vrátnice. Díky okolním budovám byly zvukově poměrně izolované od hluku na hlavních scénách, ale člověk si dost rozmýšlel, jestli se mu časově vyplatí vydat se kvůli nějakému koncertu po strusce přes celý areál (cca 1 km). Se vzdálenostmi se dá samozřejmě těžko něco udělat, ale bylo by fajn, kdyby se do příštího roku podařilo zlepšit kvalitu “pochozích ploch” (ideálně všude dlažba nebo asfalt, což ale zní spíš jako sci-fi =) a taky alespoň trochu rozšířit některá úzká místa mezi budovami, která byla v některých případech navíc ještě uměle zúžena zátarasy. Tak uvidíme, čeho se dočkáme příští rok...!



PS: Kdo dočetl všechny čtyři části téhle reportáže, zaslouží nějakou speciální odměnu (kterou ale od mě určitě nedostane ;), protože je toho skoro 11 (slovy jedenáct) stránek A4.

PPS: Lepší fotky (konečně =) použité v téhle části dodal většinou P.

Colours 2012 - den třetí

V sobotu jsem do areálu z logistických důvodů dorazil tramvají dvojkou, která nejezdí do Židenic, a první vec, ktorá ma udrela do tváre, bola OKD stage, kde mala byť aj Jana Kirschner, ale tú som tam cez ľudí vôbec nevidel - iba akúsi cikánskú alebo rómskú skupinu, ale tí ľudia vôbec nerapovali, tak som si povedal, že sú akosi čudní a išiel ďalej.

Mňágu jsem viděl relativně nedávno v posledním Ladí neladí, ale přece jen to byla povinnost. =) Řekl bych, že za normálních okolností by se jednalo i o velice podobný koncert jako minule, ale Mňága letos slaví a vydala svůj Dáreček s coververzemi všech možných ČS skupin, a tak na Colours využili příležitost a několik přítomných zpěváků přitáhli i na svůj koncert.

Nejvýraznější byl samozřejmě Petr Váša (dokonce ve dvou písničkách - i když ve Výhledově mi přišlo, že poněkud tápal =), a to jak svými šedými rozevlátými vlasy, tak rozevlátým zpěvem i pohybem. Po něm nastoupil Ivánek Gajdoš jako zástupce Bratří Orffů, který byl ale výrazně klidnější a i kvůli kytaře se musel zodpovědně držet na doslech stojanu s mikrofonem. Dvojička ze slovenských Sto múch v extravagantních kožíšcích toho po pódiu nachodila víc, ale obzvlášť slečna mě vokálně příliš nepřesvědčila. Vokální duo ze Skyline naopak zvládlo všechno, ale MC Jacob vypadal v čele Mňágy jako vetřelec z jiného vesmíru a jeho výstupy mě přiváděly k záchvatům smíchu (“Já řeknu Mňága, vy řeknete Žďorp! MŇÁGA!” - “ŽĎORP!” - “MŇÁGA!” -“ŽĎORP!” - “MŇÁGA!” -“ŽĎORP!”), což zřejmě nebylo jeho záměrem. Posledními hosty byli MIDI LIDI posílení o zpěvačku Báru Kratochvílovou (DVA), kteří spolu s Mňágou zahráli svůj Rukopis zelenohorský “Pete Best”. Stále mám dojem, že měl Petr Marek vyhodit přinejmenším jednu sloku, ale jinak se to povedlo. =)

Na Měsíc přišla Petra Fialu ještě vokálně podpořit “manažélka” a závěr už si pak Mňága zodpovědně pohlídala, takže jsem měl čas vzpomínat, jestli se Petr Fiala pohyboval po scéně s mrštností šedesátníka Ozzyho Osbourna už před deseti lety, nebo ho to chytlo až v poslední době (nepřejte si vidět, jak přeskakoval monitory), a kdy začal každou větu ukončovat slovem “jééééés” nebo “oumajgád”. Ale to je doufám jenom takový koncertní folklór, “takže dobrý”! (Tuším, že Mňága začne brzy litovat, že tuhle frázi jako název alba kdy použila. =)



Na Charlie Straight jsme se zase přes celý areál dostali až v závěru, ale zřejmě jsme viděli hlavní tahák, kdy během jedné mezihry (Michal Šupák jel! =) vyběhli ze zákulisí dva chlapíci a natáhli před Alberta Černého plachtu s nápisem Flaming Lips a když jí za chvíli zase spustili, tak se ukázalo, že je Albert zavřený v průhledné bublině. Na zorbing by asi nebyla použitelná, protože neměla dvojité stěny, ale na minutu koulení po lidech to stačilo. =)

Jinak jsme toho ale opravdu moc nestihli, protože pak už jenom Albert stihnul předvést nové tričko, na konci písničky ho hodit do publika (nejsem si jistý, jestli to přežilo nepoškozené =) a bylo po všem.

Další na řadě byla na vedlejším pódiu skupina Nebe, kterou jsem si pracovně překřtil na Kryštof Junior. Richarda Krajča jsem sice nikde neviděl, ale vypadalo to, že tam jako svého delegáta vyslal dohlížet Aleše Juchelku, kterého jsem si mohl všimnout i proto, že publikum bylo docela skromné. Skupina se tím ale nenechala rozhodit a v pohodě si začala kryštofovat. Po chvíli je P zhodnotil: “Hrajou dobře, jak je mám brát vážně, když jsou to takoví mladí kluci? K nim přece nemůžu vzhlížet!” =)

Já jsem se chtěl zdržet trochu déle, ale byl jsem přehlasován a téměř násilím odvlečen na hlavní scénu na ZAZ.



Tahle Francouzka se ukázala jako docela velký živel. Doprovodná skupina přecházela od svižných akustických písniček (kontrabas!) až do klasického rocku (což už ale neznělo tak zajímavě), zatímco ZAZ do toho z plna hrdla zpívala - možná až moc, protože některé písničky zněly tak, že by jim trochu intimnější podání prospělo.

Mezi písničkami se velice aktivně snažila komunikovat s publikem. Z počátku jsem se lekl, že to na nás bude zkoušet francouzsky (kolik lidí by asi něco rozumělo?), ale pak se ukázalo, že nepodcenila přípravu a před sebou měla několik taháků s českými překlady, které poměrně úspěšně četla - i když téměř každou delší větu končila trochu frustrovaným skřekem. =)

Když už pak taháky nestačily, tak si odněkud z publika (?) vylovila překladatelku a společně (překladem po větách) se snažily dát dohromady melodram, což byla docela fuška (navíc lidé nechtěli na povel zavřít oči =), ale nakonec se to víceméně podařilo.

Závěr pak byl zase akustičtější, ZAZ si ve stylu Vlasty Buriana na sevřenou pěst “odtroubila” singlík Je Veux a odešla středem.

Mým dalším cílem pak byli Bratři Orffové v Gongu, ale nedával jsem si velké šance, protože se ke mně z několika zdrojů dostala fáma, že dostat se do Gongu na cokoliv je téměř nemožné, pokud tam člověk nečeká dlouho předem.

Naštěstí pro nás byla na koncertu poměrně velká fluktuace (pro některé posluchače to asi bylo přece jen příliš zadumané), a tak jsme se dostali zhruba v půlce dovnitř a to už jsem z fluktuace takovou radost neměl, protože jsem seděl kousek od bočních dveří, kde ochranka pořád dokola vysvětlovala přicházejícím lidem, že ty dolní dveře jsou pouze východ a že pokud chtějí dovnitř, tak musí ještě o (půl)patro výše.

Jinak mě ovšem koncert potěšil. Před tvůrčí pauzou se mi zdálo, že Bratři začínají na koncertech chytat místo elektroniky spíš trochu “barový zvuk”. Tentokrát se sice elektronika taky nějak zvlášť nedostavila (pokud vůbec), ale celkový zvuk se mi zdál temnější, což beru jako plus.

Jediná zvuková chybka byl až příliš dlouhý reverb, který byl slyšet hlavně na Ivánkově zpěvu, ale je možné, že to je spíše problém Gongu (zatím nemám s čím srovnávat) a s tím se dalo žít.

Nepodařilo se mi ovšem uspokojivě zodpovědět zvídavý dotaz, proč ten kytarista na kraji pořád klečí a jestli vůbec hraje... ;)



V sále ale vládla celou dobu (až na courající lidi) výborná atmosféra a na konci jsem “od sousedů” zaslechl největší pochvalu: “Toto bol vynikajúci koncert. Asi vôbec najlepší, aký som kedy videl!”

Jako kontrast jsme pak chtěli stihnout alespoň konec vystoupení Petra Váši, o kterém jsem si stihnul zjistit jen to, že je to někde na Hlubině. Teprve po tom, co jsme neúspěšně obešli celé “křídlo” areálu tam a zpátky, jsme si všimli, že ještě jedna scéna je ukrytá nahoře v patře vedle kavárny (cedulka venku byla poměrně malá), ale cestou nahoru po schodišti nás srazil dolů dav směřující ven, který nám potvrdil naše tušení, že Petr Váša has just left the building.

K návštěvě koncertu Floexe se mi bohužel nepovedlo nikoho z naší skupinky přesvědčit, a tak jsem byl vydán na milost a nemilost (to spíš) Alanis Morissette.

No, představoval jsem si to jinak. Tak nějak srdečněji.

Skoro to vypadalo, že se Alanis na scéně necítí moc dobře, protože si první dvě nebo tři písničky bez zastavení dlouhými kroky rázovala z jedné strany pódia na druhou bokem k publiku, na které se ani nepodívala. Doleva směrem dopředu a pozpátku zase doprava - skoro jako legendární medvěd, který vyrostl v úzké kleci, kde se nemohl otočit, ale Alanis to alespoň čas od času obrátila.

Čelem k publiku se postavila teprve zhruba po deseti minutách, ale myslím, že to bylo jen proto, že si vzala kytaru, takže už neměla volné ruce a mikrofon stál naneštěstí pro ni přímo uprostřed scény.

Kromě toho celé vystoupení poznamenal nevyvážený zvuk, protože když se do toho skupina opřela (což bylo dost často), tak přehlušovala zpěv, a to je u někoho, kdo je běžně považovaný za písničkářku, docela problém. Přitom prý měla Alanis s sebou vlastního zvukaře, takže je to docela nepochopitelné. V tom kytarovém hukotu se ztratila i většina známějších hitovek a celkový dojem nezáchránilo ani pohazování vlasy, které má Alanis stále proklatě dlouhé, ale naneštěstí jsou akusticky zcela nepoužitelné. =]

Den jsem chtěl původně končit s MIDI LIDI(mi), ale všichni včetně mých zad byli proti, a když je podpořil i argument, že už jsme je ten den vlastně viděli spolu s Mňágou, tak se nedalo vzdorovat. Neděle už stála na prahu a významně si poklepávala botou o strusku...

Colours 2012 - den druhý

V pátek už bylo u vstupu všechno jinak. Fronty zmizely, “odbavení” s náramkem bylo naprosto plynulé, jen ty problémy s dopravou a parkováním se nezměnily, ale to se vzhledem k poloze areálu a množství aut asi o moc lépe vyřešit nedá. Pravdou taky je, že jsme dorazili až po práci a po večeři, takže pravděpodobně už všichni byli uvnitř. =)

Na scénu OKD jsme se dovlekli zrovna ve chvíli, kdy se po okolí rozléhal strašlivý industriální rachot kombinovaný s přeskakujícím CD, ale jak jsem pochopil z následující písničky, tak GaBlé prostě jenom mají rádi kontrasty a co může být lepšího, než prostřídat to s dětským popěvkem jen za doprovodu brnkání na kytaru?



Hlavní hvězdou dne byl určitě Bobby McFerrin doprovázený dalšími třemi zpívajícími parťáky (dva pánové a jedna dáma). Všichni už byli docela v letech, ale to jim nebránilo se pěvecky a beatboxově vyblbnout. Těžko odhadovat, jak velkou část celého koncertu měli připravenou a jakou část tvořila čirá improvizace, ale vzhledem k minimu “opravdových” textů (snad až na píseň o těžkém životě holubů ve městě) bych si vsadil spíš na tu improvizaci.

Bobbymu navíc výborně vyšlo taktické střídání, protože v době, když už to vypadalo, že jsme “všechno slyšeli” a dál budou následovat jen variace na předchozí, tak došlo na mé tušení, Bobby směrem do zákulisí prohodil “Come on, Dan!” a na scéně se zjevil host Dan Bárta. Jeho vsuvka jen prohloubila můj dojem, že improvizace je výrazně v převaze, protože Dan prostě spustil, Bobby mu začal přizvukovat jako ozvěna a zbytek party obstarával pozadí. Po nějaké době to začalo vypadat, že je Danovi už blbé, že je tam jako hlavní sólista, tak se trošku stáhnul a hlavní motivy obstarával Bobby, ale to trvalo jen chvilku, protože ten pak dopředu vystrčil svou kolegyni (téměř doslova) a ta pak s Bártou předvedla něco jako duet.

Část publika možná zklamalo, že ani jako přídavek nedošlo na jediný McFerrinův rádiový hit Don’t Worry Be Happy, ale podle teorií mcferrinovských znalců měl Bobby možná dojem, že to v ČR už odzpíval na minulých koncertech a tak chtěl předvést zase něco jiného. Pro mě to tedy zásadní nedostatek nebyl.



Mám neurčitý dojem, že jsme znovu na OKD scéně ještě zachytili kousek Rubik, ale nic konkrétního si z toho nepamatuju, takže mě to buď příliš nezaujalo nebo si to s něčím pletu. ;)

Určitě si ale nepletu Bonuse, který následoval na sousední scéně. Narváno tam úplně nebylo a tak Bonus začal velmi příhodně dílkem Poslední track (“na konzertech sice vole bejvá lidí pět a půl, teď jen čumim jak se z toho všeho stává kult”). Přítomné publikum opravdu vypadalo dostatečně kultovně a zažraně. ;)

Před začátkem jsem byl docela zvědavý, jak bude Bourek všechny ty podivné ruchy a zvuky z alba vyluzovat naživo a nejspíš jsem čekal, že to bude jen karaoke s počítačem, ale projekci zahájil nápis “Bonus / Martin Tvrdý Trio” a na pódiu byli kromě Bonuse / Bourka skutečně i dva další chlapíci s kytarami a sám šéf se občas posadil za klávesy, takže se jim společně povedlo ten half-playbackový dojem úspěšně rozbít.

Převahu měly samozřejmě písničky (?) z Náměstí míru, které Bonus prokládal komentáři (“to prostředí tady je fakt skvělý”), nepochopitelnými vtipy (“já i Ostrava máme společnou přezdívku - ocelové srdce republiky”) a nezbytným politickým aktivismem (“odvolání Kalouska je skvělý, ale já jim říkám, ať se nespokojí s tím, koho nám předhodí” - následovalo Jez, co ti dají). Někteří diváci pak samozřejmě odešli, aby stihli začátek Antonyho (dalo by se říct “jedna smrt navíc nikoho nezabije!” ;), ale já jsem celkem spokojeně vydržel až do konce a na Antonyho se přesunul až pak.

I Antony celkem naplnil to, co jsem od něho čekal, ale já jsem toho vlastně moc nečekal. ;) Má sice hodně zajímavý hlas (a nebojí se ho použít! ;), ale snad s výjimkou Blind (což je ale vlastně Hercules and Love Affair) mi všechny jeho písničky vždycky připadaly až příliš “vzdušné” a on sám pro změnu příliš divný, což na Colours dokázal dokonce ještě daleko překonat.

U kohokoliv jiného by se dalo napsat, že “je to kus chlapa”, ale to by u Antonyho bylo přes jeho výšku (kolem 190 cm?) a váhu (???) asi trochu matoucí a použít pro srovnání jakoukoliv ženu by taky nebylo úplně přesné. Ovšem vzhled neurčitého pohlaví není zdaleka to nejdivnější... =)

Už při příchodu ke scéně mě totiž neuvítala hudba, ale právě probíhající dlouhý Antonyho monolog o tom, že když byl mladý, tak před jeho domem někdo srazil nějakého kluka a zůstala tam velká skvrna od krve a v té době byla situace v jeho komunitě velice těžká, a tak... Bylo to tak dlouhé, že jsem nakonec zaspal pointu - z části i proto, že jsem začal soucitně sledovat Janáčkovu filharmonii, která Antonymu číhala za zády místo jeho rodných The Johnsons, ale číhala marně, protože Mistr se musel nejprve vypovídat. V další pauze pak následoval další projev hodný OSN o tom, že Země je naše matka, která nám vše poskytuje, kdežto my a ropné firmy jako Chevron, atd. atd.

Na druhou stranu přínos samotné filharmonie byl menší, než mohl být. Hlasitost zpěvu byla totiž vyšší než celého orchestru dohromady, takže ten mohl jen tak podkreslovat a navíc když se občas ozvaly bicí, tak jsem měl dojem, že mají nějakou podivnou ozvěnu (přeslechy?) a všechno se rozplizávalo do nějaké ušlechtilé, ale beztvaré vaty.

Paradoxně pak nejintenzivněji zapůsobil přídavek, který Antony odzpíval z větší části sám u klavíru (neboli platilo tradiční “méně je více”) a nepokazil to ani jeho hlasový výpadek následovaný “oops - I’m a bit tired”.

Ještě bych nerad zapomněl na docela vtipné napomenutí publika, aby na něj lidé nevolali “we love you”, protože to není od srdce, ale pěkně sami za sebe “I love you”, což se pak samozřejmě ozvalo taky a Antony to doplnil smíchem, za který by měl zaplatil nějaké autorské poplatky Jiřině Bohdalové. Na závěr asi třikrát poděkoval dirigentovi, “opravdu vynikajícímu orchestru” a přizvanému klavíristovi, což podtrhnul teatrálním pokleknutím na kraji pódia a pak už se poeticky odvlnil do zákulisí. Jsem rád, že jsem ten koncert viděl, ale doma si Antonyho ani teď pouštět nebudu.

My jsme se pak chtěli odvlnit taky, ale vzhledem k terénu jsme museli použít daleko běžnější klopýtání... =)

Colours 2012 - den první

V posledních letech jsem na Colours trochu zanevřel a letos to po zrušení koncertu Björk vypadalo podobně, ale nakonec mě okolnosti a nový areál přesvědčily, že by bylo vhodné na starou tradici navázat a zjistit, co se mezitím změnilo.

Den první

Co se týká dopravy, mi nové místo konání radost neudělalo (“je to dál a horší cestou”), a tak místo MHD tentokrát přišlo na řadu auto a s tím související problém s parkováním. To nakonec vyřešilo parkoviště u Trojhalí, které je od festivalového areálu poměrně blízko, ale kvůli vlakovým kolejím je z něj bohužel třeba vyrazit opačným směrem a projít přes lávku z obchodního centra Nová Karolina, kterému se jinak každý pravověrný alternativec důsledně vyhýbá, takže tam pak nevyhnutelně bloudí. =) Kolem Místecké už (kolem 19:20) táhly davy lidí a na každém rovnějším kousku plochy kolem cesty stála auta, takže jsem se trochu děsil toho, jak to bude vypadat uvnitř.



Vstupy jsou řešené pomocí poměrně (tím myslím na poměry několika tisíc lidí) úzkých uliček a dvoustupňových kontrol (jedna trhala lístky a nasazovala náramky, druhá se vší silou snažila náramky utrhnout a ohmatávala procházející v intimních partiích ;). Nejrychleji se dovnitř dostávali akreditování novináři (Honzu Dědka jsem alespoň v duchu proklel), kdežto my, majitelé běžných lístků, jsme museli postát pár minut ve frontě a trochu paradoxně nejhůř na tom byli takzvaní hosté festivalu, kteří měli speciální poukazy na jméno, které se porovnávalo s osobními doklady, a tak se jejich fronta pohybovala kupředu jen velmi velmi velmi pomalu. Velmi.



Dovnitř jsme se dostali právě včas, abychom stihli velkolepé (ehm) zahájení zahrnující postávající skupinku Zlaty Holušové, hlaholícího Rosti Petříka a zástupců sponzorů a města, trochu šampaňského a kompletní duhu. Ano, to skutečně znamená, že nad areálem v tu chvíli začalo pršet, ale naštěstí déšť nebyl příliš intenzivní a brzy přestal.

Pak bez dlouhých prostojů na pódium nastoupil Rufus “Vainvrait” (na angličtině by mohli pořadatelé ještě trochu zapracovat ;) se svou doprovodnou skvadrou (celkem sedm lidí - bicí, basa, dvě kytary, klávesy a dvě až gospelově ječící sboristky v lesklých stehnokrojích) a paradoxně a docela drze začal koncert písničkou a cappella.



Wainwrighta se těžko zařazuje do nějaké stylové škatulky, protože si trochu bere ze všeho možného (pop, folk, funk, country), ale výsledkem rozhodně není žádná divočina - tedy rozhodně ne na tomhle koncertě. Na prvním místě je písnička (často ve středním tempu), kterou skupina jistí bez nějakých exhibic nebo technologických novinek, takže výsledný tvar působí po zvukové stránce dost tradičně a docela dobře by splynul s jakýmkoliv hudebním obdobím uplynulých padesáti let - tedy s výjimkou současnosti, kdy rádiový mainstream vypadá už poněkud jinak. =)

Jako každý správný písničkář se Rufus nebál mezi písničkami mluvit, takže jsme se dověděli, že miluje Janáčka (ten se prý narodil někde poblíž na letišti =), že si v areálu Vítkovic připadá jako ve filmu Robocop (“in a good way”) a že si pořád ještě plete Česko a Československo (hned se opravil). Taky zavtipkoval, že se chová jako správný syn s kladným vztahem k rodině, protože zazpíval jednu písničku svého otce (One Man Guy), jednu z černošských sboristek pověřil zpěvem písničky své matky (s propagačním úvodem, že z toho budeme “totally blown away”), alespoň krátce zmínil sestru Marthu a v závěru došlo i na písničku pro malou dcerku. (Obávám se ale, že ta to vzhledem ke svému věku zatím neocení. =)

Ve střední části koncertu skupinu zahnal do zákulisí a pár písniček zahrál jen sám u klavíru, aby mohl v závěru zase trochu přidat hlasitost, tempo a vůbec koncert vygradovat. Pak už došlo jen na představení skupiny a rodinné téma koncertu se uzavřelo přídavkem u klavíru, kterým nevyhnutelně musela být cover verze písničky skorotchána Leonarda Cohena Halleluyah.

Celý koncert určitě nikoho neurazil, ale taky kvůli volnějšímu tempu asi moc lidí nestrhnul a musím tlumočit alespoň jednu stížnost, že má Rufus příliš "uňamčený" hlas. ;)



A protože na dvou hlavních scénách se program pravidelně střídá, tak se celý dav okamžitě po struskovém podkladu, po kterém se mimochodem chodí opravdu dost těžko, přelil k zadní scéně, kde už začínal smyčcový Kronos Quartet s finskými hosty. Akordeonista Kimmo Pohjonen s mini-čírem mi připadal nějaký povědomý a jestli se nepletu, tak už jsem ho na Colours viděl v roce 2009 s projektem KTU, kdežto jeho kolega Kosminen se dvěma notebooky s Abletonem a perkusivním kontrolerem mi připadal velmi nepovědomě, ale to se nemůže divit, když nemá číro. ;)

Pro to, co tahle sestava předvedla, mi bohužel zřejmě chybí odpovídající terminologická výbava. Smyčce přecházely od tichých pasáží, které zněly jako ladění orchestru, přes proplétající se a houstnoucí motivy až ke stavu, kdy chvíli společně (velmi krátce) zařezávaly do rytmu. Pánové vůbec využívali všechny možné způsoby, jak z houslí vyloudit nějaké zvuky, takže došlo i na pizzicato, skřípání po strunách, klepání do těla (ne vlastního, ale houslí =) a později i na vřískání a ďábelské smíchy do snímačů - ideální soundtrack pro vrcholnou scénu filmu Hrátky s čertem. ;)

Pohjonen hrál na akordeon někdy s nimi, někdy proti nim a občas vyluzoval hrdelní brum, který protahoval přes reverb a delay tak vydatně, že se často nedalo poznat, jestli ještě zpívá nebo se jedná o dozvuk. Taková krabičková verze mnišského sboru.

Na celkový zvuk měl ale asi větší vliv Kosminen - hlavně v basovém spektru. Na kontroleru vyťukával ledacos - cinkající rytmy, rify nasamplovaných smyčců a přelévající se granulární šumy, ale nejčastěji všechno podkládal hutnými sub-basy, které nám vibrovaly hrudníkem a ve vrcholných chvílích třásly i obrazem na bočních projekcích. (Těžko říct, jestli se třásly projekční obrazovky nebo kamery. =)

Nejsem si úplně jistý, jestli se mi to všechno upřímně líbilo (místy to byla spíše scénická hudba, kde člověk marně hledal nějaký hudební motiv), ale rozhodně se jednalo o jedno z nejartovějších vystoupení letošních Colours, takže jsem povinně vydržel až do konce. ;)

Mogwai mě z desek nikdy příliš nechytli, ale chtěl jsem jim dát příležitost. První skladbu jsem přežil bez větších následků, ale když druhá začala dvěma brutálně přebuzenými kytarami, tak jsem usoudil, že festival bude ještě dlouhý a že uši budu ještě potřebovat, takže bude bezpečnější utéct. Cestou k autu mi sice připadalo, že se z pódia ozývá i zpěv, ale to se mi určitě něco zdálo, protože Mogwai jako správná post-rocková skupina přece nikdy nezpívají! ;)

Rozmňagane

Docela mě potěšilo, že můj dojem ze Špalíčku, že se chystá album coververzí Mňágy, se potvrdil, a tak jsem se pokusil posbírat informace, které se zatím někde objevily - nebo spíše objevují, protože jak je vidět, tak je všechno stále ve vývoji.

Petr Fiala na stránkách Mňágy:
Uvažujeme, že to bude stát 299,- bo to budou dvě céda s třiceti písničkama plus jedno dévédé o vzniku, to všecko hezky obalený v digipacku... Náklady tak čtyři kila...ehm...jen tak na okraj. Album vyjde na Apríla (1.4. 2012), ale už od ledna budeme každý týden dávat jednu coververzi k volnému poslechu na naše stránky a možná ještě i jinde. Takže do vydání uslyšíte cca půlku alba...to je Dobrý, néé?! -:) -:) -:). Taky upozorňuju, že součástí alba bude dvd, na kterém bude zachycen vznik písniček a tudíž na něm budou všichni zúčastnění hudebníci! Tož tak. 

Potvrzené písničky a účastníci:
WWW + Petr Fiala - Hodinový hotel (jen promo?)
Bratři Orffové – Ne, teď ne! (Spaste svoje duše atd.)
WWW – Hodinový hotel (bez Fialy)
Květy - Ve skutečnosti
Prago Union - Některé otázky
Skyline - ???
Tata bojs - ???
Xavier Baumaxa ? - ??? (P.F.: "Jednu šanci dostal, ale vůbec bych neřek, že to zvládnul...-:)")

Pokud se k vám donesly nějaké další upřesňující informace, tak je rád uvítám... =)