Mňágu jsem viděl relativně nedávno v posledním Ladí neladí, ale přece jen to byla povinnost. =) Řekl bych, že za normálních okolností by se jednalo i o velice podobný koncert jako minule, ale Mňága letos slaví a vydala svůj Dáreček s coververzemi všech možných ČS skupin, a tak na Colours využili příležitost a několik přítomných zpěváků přitáhli i na svůj koncert.
Nejvýraznější byl samozřejmě Petr Váša (dokonce ve dvou písničkách - i když ve Výhledově mi přišlo, že poněkud tápal =), a to jak svými šedými rozevlátými vlasy, tak rozevlátým zpěvem i pohybem. Po něm nastoupil Ivánek Gajdoš jako zástupce Bratří Orffů, který byl ale výrazně klidnější a i kvůli kytaře se musel zodpovědně držet na doslech stojanu s mikrofonem. Dvojička ze slovenských Sto múch v extravagantních kožíšcích toho po pódiu nachodila víc, ale obzvlášť slečna mě vokálně příliš nepřesvědčila. Vokální duo ze Skyline naopak zvládlo všechno, ale MC Jacob vypadal v čele Mňágy jako vetřelec z jiného vesmíru a jeho výstupy mě přiváděly k záchvatům smíchu (“Já řeknu Mňága, vy řeknete Žďorp! MŇÁGA!” - “ŽĎORP!” - “MŇÁGA!” -“ŽĎORP!” - “MŇÁGA!” -“ŽĎORP!”), což zřejmě nebylo jeho záměrem. Posledními hosty byli MIDI LIDI posílení o zpěvačku Báru Kratochvílovou (DVA), kteří spolu s Mňágou zahráli svůj Rukopis zelenohorský “Pete Best”. Stále mám dojem, že měl Petr Marek vyhodit přinejmenším jednu sloku, ale jinak se to povedlo. =)
Na Měsíc přišla Petra Fialu ještě vokálně podpořit “manažélka” a závěr už si pak Mňága zodpovědně pohlídala, takže jsem měl čas vzpomínat, jestli se Petr Fiala pohyboval po scéně s mrštností šedesátníka Ozzyho Osbourna už před deseti lety, nebo ho to chytlo až v poslední době (nepřejte si vidět, jak přeskakoval monitory), a kdy začal každou větu ukončovat slovem “jééééés” nebo “oumajgád”. Ale to je doufám jenom takový koncertní folklór, “takže dobrý”! (Tuším, že Mňága začne brzy litovat, že tuhle frázi jako název alba kdy použila. =)
Na Charlie Straight jsme se zase přes celý areál dostali až v závěru, ale zřejmě jsme viděli hlavní tahák, kdy během jedné mezihry (Michal Šupák jel! =) vyběhli ze zákulisí dva chlapíci a natáhli před Alberta Černého plachtu s nápisem Flaming Lips a když jí za chvíli zase spustili, tak se ukázalo, že je Albert zavřený v průhledné bublině. Na zorbing by asi nebyla použitelná, protože neměla dvojité stěny, ale na minutu koulení po lidech to stačilo. =)
Jinak jsme toho ale opravdu moc nestihli, protože pak už jenom Albert stihnul předvést nové tričko, na konci písničky ho hodit do publika (nejsem si jistý, jestli to přežilo nepoškozené =) a bylo po všem.
Další na řadě byla na vedlejším pódiu skupina Nebe, kterou jsem si pracovně překřtil na Kryštof Junior. Richarda Krajča jsem sice nikde neviděl, ale vypadalo to, že tam jako svého delegáta vyslal dohlížet Aleše Juchelku, kterého jsem si mohl všimnout i proto, že publikum bylo docela skromné. Skupina se tím ale nenechala rozhodit a v pohodě si začala kryštofovat. Po chvíli je P zhodnotil: “Hrajou dobře, jak je mám brát vážně, když jsou to takoví mladí kluci? K nim přece nemůžu vzhlížet!” =)
Já jsem se chtěl zdržet trochu déle, ale byl jsem přehlasován a téměř násilím odvlečen na hlavní scénu na ZAZ.
Tahle Francouzka se ukázala jako docela velký živel. Doprovodná skupina přecházela od svižných akustických písniček (kontrabas!) až do klasického rocku (což už ale neznělo tak zajímavě), zatímco ZAZ do toho z plna hrdla zpívala - možná až moc, protože některé písničky zněly tak, že by jim trochu intimnější podání prospělo.
Mezi písničkami se velice aktivně snažila komunikovat s publikem. Z počátku jsem se lekl, že to na nás bude zkoušet francouzsky (kolik lidí by asi něco rozumělo?), ale pak se ukázalo, že nepodcenila přípravu a před sebou měla několik taháků s českými překlady, které poměrně úspěšně četla - i když téměř každou delší větu končila trochu frustrovaným skřekem. =)
Když už pak taháky nestačily, tak si odněkud z publika (?) vylovila překladatelku a společně (překladem po větách) se snažily dát dohromady melodram, což byla docela fuška (navíc lidé nechtěli na povel zavřít oči =), ale nakonec se to víceméně podařilo.
Závěr pak byl zase akustičtější, ZAZ si ve stylu Vlasty Buriana na sevřenou pěst “odtroubila” singlík Je Veux a odešla středem.
Mým dalším cílem pak byli Bratři Orffové v Gongu, ale nedával jsem si velké šance, protože se ke mně z několika zdrojů dostala fáma, že dostat se do Gongu na cokoliv je téměř nemožné, pokud tam člověk nečeká dlouho předem.
Naštěstí pro nás byla na koncertu poměrně velká fluktuace (pro některé posluchače to asi bylo přece jen příliš zadumané), a tak jsme se dostali zhruba v půlce dovnitř a to už jsem z fluktuace takovou radost neměl, protože jsem seděl kousek od bočních dveří, kde ochranka pořád dokola vysvětlovala přicházejícím lidem, že ty dolní dveře jsou pouze východ a že pokud chtějí dovnitř, tak musí ještě o (půl)patro výše.
Jinak mě ovšem koncert potěšil. Před tvůrčí pauzou se mi zdálo, že Bratři začínají na koncertech chytat místo elektroniky spíš trochu “barový zvuk”. Tentokrát se sice elektronika taky nějak zvlášť nedostavila (pokud vůbec), ale celkový zvuk se mi zdál temnější, což beru jako plus.
Jediná zvuková chybka byl až příliš dlouhý reverb, který byl slyšet hlavně na Ivánkově zpěvu, ale je možné, že to je spíše problém Gongu (zatím nemám s čím srovnávat) a s tím se dalo žít.
Nepodařilo se mi ovšem uspokojivě zodpovědět zvídavý dotaz, proč ten kytarista na kraji pořád klečí a jestli vůbec hraje... ;)
V sále ale vládla celou dobu (až na courající lidi) výborná atmosféra a na konci jsem “od sousedů” zaslechl největší pochvalu: “Toto bol vynikajúci koncert. Asi vôbec najlepší, aký som kedy videl!”
Jako kontrast jsme pak chtěli stihnout alespoň konec vystoupení Petra Váši, o kterém jsem si stihnul zjistit jen to, že je to někde na Hlubině. Teprve po tom, co jsme neúspěšně obešli celé “křídlo” areálu tam a zpátky, jsme si všimli, že ještě jedna scéna je ukrytá nahoře v patře vedle kavárny (cedulka venku byla poměrně malá), ale cestou nahoru po schodišti nás srazil dolů dav směřující ven, který nám potvrdil naše tušení, že Petr Váša has just left the building.
K návštěvě koncertu Floexe se mi bohužel nepovedlo nikoho z naší skupinky přesvědčit, a tak jsem byl vydán na milost a nemilost (to spíš) Alanis Morissette.
No, představoval jsem si to jinak. Tak nějak srdečněji.
Skoro to vypadalo, že se Alanis na scéně necítí moc dobře, protože si první dvě nebo tři písničky bez zastavení dlouhými kroky rázovala z jedné strany pódia na druhou bokem k publiku, na které se ani nepodívala. Doleva směrem dopředu a pozpátku zase doprava - skoro jako legendární medvěd, který vyrostl v úzké kleci, kde se nemohl otočit, ale Alanis to alespoň čas od času obrátila.
Čelem k publiku se postavila teprve zhruba po deseti minutách, ale myslím, že to bylo jen proto, že si vzala kytaru, takže už neměla volné ruce a mikrofon stál naneštěstí pro ni přímo uprostřed scény.
Kromě toho celé vystoupení poznamenal nevyvážený zvuk, protože když se do toho skupina opřela (což bylo dost často), tak přehlušovala zpěv, a to je u někoho, kdo je běžně považovaný za písničkářku, docela problém. Přitom prý měla Alanis s sebou vlastního zvukaře, takže je to docela nepochopitelné. V tom kytarovém hukotu se ztratila i většina známějších hitovek a celkový dojem nezáchránilo ani pohazování vlasy, které má Alanis stále proklatě dlouhé, ale naneštěstí jsou akusticky zcela nepoužitelné. =]
Den jsem chtěl původně končit s MIDI LIDI(mi), ale všichni včetně mých zad byli proti, a když je podpořil i argument, že už jsme je ten den vlastně viděli spolu s Mňágou, tak se nedalo vzdorovat. Neděle už stála na prahu a významně si poklepávala botou o strusku...
Žádné komentáře:
Okomentovat