2012-07-13

Colours 2012 - den první

V posledních letech jsem na Colours trochu zanevřel a letos to po zrušení koncertu Björk vypadalo podobně, ale nakonec mě okolnosti a nový areál přesvědčily, že by bylo vhodné na starou tradici navázat a zjistit, co se mezitím změnilo.

Den první

Co se týká dopravy, mi nové místo konání radost neudělalo (“je to dál a horší cestou”), a tak místo MHD tentokrát přišlo na řadu auto a s tím související problém s parkováním. To nakonec vyřešilo parkoviště u Trojhalí, které je od festivalového areálu poměrně blízko, ale kvůli vlakovým kolejím je z něj bohužel třeba vyrazit opačným směrem a projít přes lávku z obchodního centra Nová Karolina, kterému se jinak každý pravověrný alternativec důsledně vyhýbá, takže tam pak nevyhnutelně bloudí. =) Kolem Místecké už (kolem 19:20) táhly davy lidí a na každém rovnějším kousku plochy kolem cesty stála auta, takže jsem se trochu děsil toho, jak to bude vypadat uvnitř.



Vstupy jsou řešené pomocí poměrně (tím myslím na poměry několika tisíc lidí) úzkých uliček a dvoustupňových kontrol (jedna trhala lístky a nasazovala náramky, druhá se vší silou snažila náramky utrhnout a ohmatávala procházející v intimních partiích ;). Nejrychleji se dovnitř dostávali akreditování novináři (Honzu Dědka jsem alespoň v duchu proklel), kdežto my, majitelé běžných lístků, jsme museli postát pár minut ve frontě a trochu paradoxně nejhůř na tom byli takzvaní hosté festivalu, kteří měli speciální poukazy na jméno, které se porovnávalo s osobními doklady, a tak se jejich fronta pohybovala kupředu jen velmi velmi velmi pomalu. Velmi.



Dovnitř jsme se dostali právě včas, abychom stihli velkolepé (ehm) zahájení zahrnující postávající skupinku Zlaty Holušové, hlaholícího Rosti Petříka a zástupců sponzorů a města, trochu šampaňského a kompletní duhu. Ano, to skutečně znamená, že nad areálem v tu chvíli začalo pršet, ale naštěstí déšť nebyl příliš intenzivní a brzy přestal.

Pak bez dlouhých prostojů na pódium nastoupil Rufus “Vainvrait” (na angličtině by mohli pořadatelé ještě trochu zapracovat ;) se svou doprovodnou skvadrou (celkem sedm lidí - bicí, basa, dvě kytary, klávesy a dvě až gospelově ječící sboristky v lesklých stehnokrojích) a paradoxně a docela drze začal koncert písničkou a cappella.



Wainwrighta se těžko zařazuje do nějaké stylové škatulky, protože si trochu bere ze všeho možného (pop, folk, funk, country), ale výsledkem rozhodně není žádná divočina - tedy rozhodně ne na tomhle koncertě. Na prvním místě je písnička (často ve středním tempu), kterou skupina jistí bez nějakých exhibic nebo technologických novinek, takže výsledný tvar působí po zvukové stránce dost tradičně a docela dobře by splynul s jakýmkoliv hudebním obdobím uplynulých padesáti let - tedy s výjimkou současnosti, kdy rádiový mainstream vypadá už poněkud jinak. =)

Jako každý správný písničkář se Rufus nebál mezi písničkami mluvit, takže jsme se dověděli, že miluje Janáčka (ten se prý narodil někde poblíž na letišti =), že si v areálu Vítkovic připadá jako ve filmu Robocop (“in a good way”) a že si pořád ještě plete Česko a Československo (hned se opravil). Taky zavtipkoval, že se chová jako správný syn s kladným vztahem k rodině, protože zazpíval jednu písničku svého otce (One Man Guy), jednu z černošských sboristek pověřil zpěvem písničky své matky (s propagačním úvodem, že z toho budeme “totally blown away”), alespoň krátce zmínil sestru Marthu a v závěru došlo i na písničku pro malou dcerku. (Obávám se ale, že ta to vzhledem ke svému věku zatím neocení. =)

Ve střední části koncertu skupinu zahnal do zákulisí a pár písniček zahrál jen sám u klavíru, aby mohl v závěru zase trochu přidat hlasitost, tempo a vůbec koncert vygradovat. Pak už došlo jen na představení skupiny a rodinné téma koncertu se uzavřelo přídavkem u klavíru, kterým nevyhnutelně musela být cover verze písničky skorotchána Leonarda Cohena Halleluyah.

Celý koncert určitě nikoho neurazil, ale taky kvůli volnějšímu tempu asi moc lidí nestrhnul a musím tlumočit alespoň jednu stížnost, že má Rufus příliš "uňamčený" hlas. ;)



A protože na dvou hlavních scénách se program pravidelně střídá, tak se celý dav okamžitě po struskovém podkladu, po kterém se mimochodem chodí opravdu dost těžko, přelil k zadní scéně, kde už začínal smyčcový Kronos Quartet s finskými hosty. Akordeonista Kimmo Pohjonen s mini-čírem mi připadal nějaký povědomý a jestli se nepletu, tak už jsem ho na Colours viděl v roce 2009 s projektem KTU, kdežto jeho kolega Kosminen se dvěma notebooky s Abletonem a perkusivním kontrolerem mi připadal velmi nepovědomě, ale to se nemůže divit, když nemá číro. ;)

Pro to, co tahle sestava předvedla, mi bohužel zřejmě chybí odpovídající terminologická výbava. Smyčce přecházely od tichých pasáží, které zněly jako ladění orchestru, přes proplétající se a houstnoucí motivy až ke stavu, kdy chvíli společně (velmi krátce) zařezávaly do rytmu. Pánové vůbec využívali všechny možné způsoby, jak z houslí vyloudit nějaké zvuky, takže došlo i na pizzicato, skřípání po strunách, klepání do těla (ne vlastního, ale houslí =) a později i na vřískání a ďábelské smíchy do snímačů - ideální soundtrack pro vrcholnou scénu filmu Hrátky s čertem. ;)

Pohjonen hrál na akordeon někdy s nimi, někdy proti nim a občas vyluzoval hrdelní brum, který protahoval přes reverb a delay tak vydatně, že se často nedalo poznat, jestli ještě zpívá nebo se jedná o dozvuk. Taková krabičková verze mnišského sboru.

Na celkový zvuk měl ale asi větší vliv Kosminen - hlavně v basovém spektru. Na kontroleru vyťukával ledacos - cinkající rytmy, rify nasamplovaných smyčců a přelévající se granulární šumy, ale nejčastěji všechno podkládal hutnými sub-basy, které nám vibrovaly hrudníkem a ve vrcholných chvílích třásly i obrazem na bočních projekcích. (Těžko říct, jestli se třásly projekční obrazovky nebo kamery. =)

Nejsem si úplně jistý, jestli se mi to všechno upřímně líbilo (místy to byla spíše scénická hudba, kde člověk marně hledal nějaký hudební motiv), ale rozhodně se jednalo o jedno z nejartovějších vystoupení letošních Colours, takže jsem povinně vydržel až do konce. ;)

Mogwai mě z desek nikdy příliš nechytli, ale chtěl jsem jim dát příležitost. První skladbu jsem přežil bez větších následků, ale když druhá začala dvěma brutálně přebuzenými kytarami, tak jsem usoudil, že festival bude ještě dlouhý a že uši budu ještě potřebovat, takže bude bezpečnější utéct. Cestou k autu mi sice připadalo, že se z pódia ozývá i zpěv, ale to se mi určitě něco zdálo, protože Mogwai jako správná post-rocková skupina přece nikdy nezpívají! ;)

Okomentovat