Lost in La Mancha

Jaké to je, když se umělci postaví do cesty vedoucí k vyplnění jeho vysněného životního díla nepřízeň přírody, osudu i producentů? Rozpočet se krátí, problémy přibývají, vícenáklady rostou a nasmlouvaných natáčecích dnů je stále méně? Jaké formy boje a vzdorování osudu se naskýtají?

Terry Gilliam, geniální tvůrce a režisér (kromě jiného i filmového opusu Brazil), svede svůj boj s větrnými mlýny dnes večer před desátou.

(Pochopitelně na ČT2).

We don't care about the old folks

V souvislosti s komentáři u minulého zápisu (a nemyslím tím spam, který se marně snažím mazat) o mladých českých textařích jsem si vzpomněl na jednu drobnost, na kterou jsem narazil na webu nohavica.cz. (Ten patří jednomu pánovi, o kterém se několik posledních měsíců zuřivě diskutuje, jestli byl přisluhovačem nebo obětí totalitního režimu, ale to tady opravdu pitvat nechci.)

Ta drobnost jsou výsledky ankety o nejpopulárnějšího folkového zpěváka (a -čku) roku 1983 a zajímavé na ní je to, že kdyby mi ten seznam někdo ukázal a tvrdil, že to jsou výsledky z loňska, tak bych byl (skoro) ochoten mu to věřit. Přibližně patnáct lidí z tehdejší první dvacítky dodnes pilně hraje a věřím tomu, že by se v podobné anketě mohli pořád klidně umístit. Rozdíl je v tom, že tehdy jim bylo v průměru něco málo nad třicet, zatímco teď je jim téměř šedesát nebo umřeli.

To mě přivedlo k přemýšlení, kdo jsou současní mladí folkaři "na jejich místo". Nepochybně Radůza, sestry Steinovy (ale to už je trochu alternativa), Xavier Baumaxa (???), Pavla Milcová, Martina Trchová, Žofie Kabelková (stačilo by to ještě na první třicítku?) a ...?

Sice nejsem žádný folkový znalec, ale zdá se mi, že folk mladé nějak netáhne nebo co... Mýtický rok 2000 už sice přežil, ale kdybych pracoval ve vedení Českomoravského folkového svazu, tak bych si dělal vážné starosti, jestli jsme nezanedbali práci s mládeží... =)

Hihihi, Rýšo

Já mám Richarda Krajča jako textaře docela rád, i když mám dojem, že své texty píše příliš na efekt, takže za okázalou slovní fasádou je pak význam buď ukrytý příliš hluboko (Obchodník s deštěm!), nebo úplně chybí (Sněhurkám).

O to víc mě ale zaráží, že člověk, který mluví většinou až nepřirozeně spisovně a zakládá si na svých textech, zahájí chat na Lidovkách větou "Omlouvam se,ale budu psat bez hacku a carek, at toho stihnu vic." Hm, to teda musela být časová úspora...

Když pak v textu odhlédnu od očividných překlepů, které se v rychlosti můžou vloudit každému, tak kromě diakritiky Richardovi ve větách často chybí i interpunkce, občas netrefuje shodu podmětu s přísudkem ("Thálie se povedli") a myslí si, že "respekt už si vydobili". A kromě toho používá slovo "hihihi". (Zlatí smajlíci! =)

Já vím, že pravopis není všechno, jenže něco takového bych čekal spíš od Milana Špalka nebo možná Ewy Farne. Přední český textař by měl ale přece s jazykem umět zacházet - pokud tedy někdo takový může při plném vědomí použít ve svém textu obrat "s kufry plných něhy".

"To je kompletní nenávist prostě"

Vypadá to, že provokativní komentáře z Reflexu jsou v poslední době vděčné téma pro komentáře a citace. (Takže se trochu svezu na vlně.) Bourka už dokonce Alena Plavcová cituje v Lidovkách v rozhovoru paní Kolářové! =)

Já vám teď přečtu kousek z recenze Reflexu na desku Jana Budaře. „Bourek“ tam píše: „Herci, tyvoe. Asi budu muset bejt první, kdo to řekne naplno: herci by měli v divadle a ve filmu hrát, co jim kdo napíše, a přestat jednou provždy votravovat. A všichni jsou stejný. Nenávidím svědomí národa a mesiášskej syndrom a správňáctví Tomáše Töpfera a moudrost Zdeňka Svěráka a poezii Richarda Krajča a Jiřinu Jiráskovou komplet a nápaditý slovní hříčky Jiřího Macháčka a Tomáše Hanáka a Davida Vávry a vůbec a navrch ještě teďka Jana Budaře a jeho vtipný písničky...“ Co tomu říkáte?

Tak... (je zaražená) nevím. Mindrák? Fakt nevím, kde se to v tom člověku bere, to je kompletní nenávist prostě. Co s tím mám dělat?

Jak je vidět, tak na to citování se podobné výroky ideálně hodí, protože autor je aspoň nemusí říkat sám za sebe, ale pak to vyznění... =)

"Zase dáme nějakou muziku"

Nemocenská má své výhody i nevýhody. Jednou z nevýhod je více času na sledování televize. Výhodou je, že pak má člověk dost času k tomu, aby na toto téma nadával.

Když jsem kdysi čítával rozhovory v Rock&Popu nebo v hudební příloze časopisu Stereo jménem Volume, tak mi vždycky připadalo divné, že většina hudebníků nerada poskytuje rozhovory. Ty rozhovory totiž byly zajímavé a připadalo mi, že jsou zajímavé i pro samotné hudebníky. Koneckonců co může být lepšího než odpovídat na zasvěcené a inspirativní otázky? Ale ony jsou i jiné rozhovory...

Tata bojs, kde ste? Na Óčku přeci

16. dubna vydávají Tata bojs nové album Kluci, kde ste? Kdo se ale bude ve čtvrtek dívat na snickers inbox, dozví se o něm s měsíčním předstihem spoustu věcí.

Nové album Tata bojs se rodilo dlouho a některé písničky měly zvláštní osud. O jedné z nich hlasovali na iDNESu diváci, kteří volili, která verze se nakonec dostane na album.

Něco málo ke genezi alba najdete tady. Další se dozvíte v inboxu. Včetně klipu Pěšáci, první ochutnávky z nového alba.

Ale protože nejen hudbou živ je člověk a nejen hudbou živi jsou Tata bojs, odskočíme si s Milanem Caisem do Malajsie. Za jakým účelem? To se neříká...

Ten text jsem sem zkopíroval proto, aby bylo vidět, o čem všem se v tom pořadu nakonec nemluvilo. =)

Za čtyřicet minut pořadu se konalo pět asi minutových vstupů ze studia, přičemž zhruba polovinu času vždy zabralo, než kolotočářka Eva Aichmajerová odvykládala, že hosté ve studiu jsou Tata bojs a že už rok připravují novou desku, takže samotný rozhovor trval v souhrnu přibližně 3 minuty. I to Evě stačilo k tomu, aby řekla, že "je dobře, když to chlapům trvá dlouho" a že TTB "měli štěstí, že jim v Rumunsku neukradli nástroje, protože ona tam byla jednou a ukradli jí tam žínku". (Kdyby to bylo ve sledovanějším čase, tak bych čekal mezinárodní konflikt. =)

Tata bojs pro změnu nestihli říct skoro nic, protože když se o to pokusili, tak je Eva citlivě utnula, že už jsou dlouzí a že si "zase dáme nějakou muziku" - s důrazem na slovo "nějakou", protože pustili jen dva klipy od TTB (Elišce a Virtuální duet) a zbytek klipů s hosty ve studiu vůbec nijak nesouvisel.

Z toho textu nahoře se neprobralo téměř nic, jen v posledním vstupu padlo asi deset vět o Malajsku. Informační hodnota celého "rozhovoru" se pro mě blížila nule, ale možná prostě jenom nejsem cílové publikum. Přínos pro Tata bojs se neodvažuju hodnotit, ale je vidět, že propagace desky není žádný med. Alespoň že zaznělo to hlavní, že?

Přesto by mě zajímalo, proč do toho pořadu vůbec zvou nějaké hosty, když jim pak nedovolí mluvit? Nebylo by pro všechny praktičtější to odbýt spotem "Ahoj, my jsme Tata bojs a natočili jsme novou desku!"? To hlavní by zaznělo stejně a já bych se nemusel zbytečně vztekat...

Zatracená nemocenská! =)

Záznam mezinárodního hovoru

Telefon Tel Aviv + Sonority, 2. 3. 2007, Palác Akropolis, Praha

Když se člověk zúčastní koncertu v převleku za největšího fanouška Telefon Tel Aviv v ČR, tak se mu pak dost špatně píše reportáž, ale zkusím to aspoň nějak stručně odfláknout - zvlášť když už mám tradičně zpoždění.

Jako na každé akci, na kterou jdu, i tentokrát jsem měl obavy, jestli přijde dost lidí a zpočátku jsem trochu trnul, ale během vystoupení Sonority se plocha pod pódiem postupně zaplňovala a se začátkem koncertu TTA se dostala do poměrně slušného stavu jak z hlediska dostatku volného místa, tak (doufám) i pořadatelů.

Jednočlennná předskupina Sonority mě docela překvapil(a). Jak jsem zjistil, tak fanouškům balkánských dechovek sice Sonority i TTA znějí jako naprosto stejná hrůza, ale ono je tam těch rozdílů poměrně dost. Sonority bylo zvukově studenější, elektroničtější, drsnější a taky (relativně) tanečnější. Dojem, že se jedná o nějaké alternativní house-party, podporovalo i to, že během vystoupení nebyly žádné pauzy a všechno tak splynulo v jeden dlouhý (ale členitý) mix.

Já jsem ze svého pohledu samozřejmě postrádal nějaký ten zpěv a Bůh mě (ateistu =) nepřímo podpořil, protože když Sonority dohrál, tak došlo ke krátké a trochu rozpačité scénce "hudebník pantomimicky děkuje a loučí se publikem" - neměl totiž na dosah ani jeden mikrofon. =)

TTA nastoupili poměrně brzy po něm ke stolkům na druhé straně pódia a v podstatě plnili očekávání - tedy alespoň moje. (Netuším, co si od koncertu sliboval třeba Hoge na MZ, ale tam mám místy problém s pochopením některých vět.) Cynik by mohl říct, že největším překvapením bylo, že Josh Eustis má opravdu potetované obě paže, ale že už se aspoň ostříhal, zatímco Charlie Cooper si konečně oblekl něco, co není úplně zmuchlané, ale to jsou samozřejmě zcela nepodstatné detaily. =)



Dělba úloh na pódiu pak vypadala tak, že Cooper zíral na svůj notebook (jablíčko na zvednutém krytu pěkně zářilo do tmy), zatímco Eustis se střídavě přesouval od mixu s efekty za klaviaturu rhodese.

Bohužel TTA zřejmě došlo místo na disku a nepřivezli s sebou skoro žádný zpěv. Ach jo... Jinak ovšem předvedli to, co jsem od nich čekal - tedy souboj rhodes piana a nasamplovaných smyčců s hroutícími a kroutícími se r'n'b beaty. Souboj evropské a americké elektronické scény. Souboj dvou vydaných desek, ale kvůli tomu chybějícímu zpěvu z druhé desky to místo souboje dopadlo spíš smírem - prostě u tracků z Map of What Is Effortless zpěv chyběl, místy došla řada jen na zdeformovaný dívčí skoro-rap (který jsem ovšem nedokázal zařadit a nejsem jsem si jistý, jestli to je těmi efekty, nebo to byl nový track).

Oproti Sonority ovšem TTA dělali normální pauzy mezi písničkami a dokonce měli mikrofon, do kterého Josh čas od času prohodil téměř neslyšitelné "thanks" nebo něco podobně inovativního. Z toho pohledu to byl takový normální elektronický koncert. =) O tom víc mě na konci překvapilo, když si před přídavkem konečně mikrofon zesílil a oznámil, že teď zahrajou něco, co ještě nikdy nehráli, protože to dali dohromady minulý týden a ještě to není úplně hotové. A zahráli a Josh do toho zpíval - tedy aspoň to tak vypadalo, ale věřte laptopové skupině! V každém případě se zdá, že třetí deska bude směřovat trochu jinam než obě předchozí, ale to si asi budeme moct ověřit až za nějaký ten čas.

Tady, na konci textu, jsem chtěl původně ještě pozdravit všechny význačné osobnosti našeho kulturního života, se kterými jsem se na koncertu potkal, ale už se neodvažuju... =) Ale snad víte, koho myslím!

Jiné hry

Počítačovým hrám jsem se za posledních pár let docela vzdálil, ale přesto mi zůstal pocit, že té oblasti ještě rozumím, takže když jsem narazil na hlubokomyslnou debatu k tématu, tak jsem se k tomu prostě musel vyjádřit! =) Bohužel se mi to při psaní nějak rozrostlo, tak ho radši hodím sem.

Jakkoliv je mi myšlenka "jiných her" sympatická, tak myslím, že tu analogii s filmem nebo jiným uměním není možné použít. Celý smysl her je (byl?) úplně jiný než umění. Umění opravdu "nastavuje to zrcadlo" a v podstatě vždycky popisuje existující skutečnost nebo se k ní aspoň nepřímo vyjadřuje (i u těch nejfantastičtějších filmů) - v centru je prostě příběh.

Jenomže nejbližšími příbuznými počítačových her nejsou filmy a knížky (i když by to tak v posledních letech mohlo vypadat), ale stolní hry a sporty. Tam žádné příběhy nejsou třeba, příběhem je samotná hra nebo zápas. (U Člověče nezlob se ani u Pac Mana při hře neřeším, jaký má vztah k současnosti a jestli by se k tomu hodil Lou Reed. Vlastně mi vždycky připadalo, že příběh je ve hrách zhruba stejně zbytečný jako v pornofilmech. =) Všechno ostatní je jenom obal, který se samotnou hrou vlastně nemá moc společného, ale je pravda, že jak se technologie zlepšují, tak ten obal získává převahu nad vlastním obsahem. Lidi totiž vlastně nestojí o nic nového, chtějí znovu dostávat to, co už znají, jen s jinou příchutí, a tak se většina současných her snaží kopírovat "realitu" - přesněji řečeno kopírují filmy. Jenomže celá herní kultura je na escapismu postavená, takže to samozřejmě nemůže být úplná realita - kdo by chtěl hrát přesně to samé, co zažívá ve skutečnosti? (Vzpomíná si někdo na pravěké hry z osmibitů jako Tapper, Paper Boy nebo ThrashMan? A to byly tyhle naivní pokusy o simulaci povolaní od reality vlastně dost daleko. =)

Druhá věc je, že hry se stávají jedním z nejdražších oborů zábavního průmyslu. V osmdesátých letech dokázal úspěšnou hru vytvořit jeden člověk za pár měsíců, zatímco teď trvá vývoj áčkového titulu velkému týmu několik let - tak dlouho se nepřipravují ani ty nejdražší filmy! (Tedy pokud to zrovna není nějaká kultovní trilogie. =)

Pokud se opravdu vytvoří nějaká pořádná herní indie scéna, tak na ni budou muset být uplatněny úplně jiné nároky, než na nezávislé filmy.

U filmu jsou nejdražší lidé, kulisy a speciální efekty, takže indie filmy bývají naopak komorní, kladou důraz na scénář a odehrávají se v současnosti, protože to je nejlevnější. Je to vlastně návrat ke kořenům, kdy stačilo někam postavit kameru a nahrát to, co se před ní dělo.

U současných počítačových her zabírá hodně času naprogramování 3D enginu, a pak vytvoření herního světa (architektura, grafika). Analogicky nám z toho vyplyne, že indie scéna bude muset právě ty nejnáročnější věci omezit - takže minimum grafiky (vyrobit kopii současného světa je vlastně stejně náročné, jako vyrobit kopii vymyšleného světa plného elfek v koženém spodním prádle), jednoduchý engine a důraz na zajímavý herní princip a hratelnost. Čili návrat ke kořenům. Jenomže kořeny her jsou úplně jinde než kořeny filmů. Není to "Příjezd vlaku" nebo "Švábovo dostaveníčko ve mlýnici" (ať dám prostor taky českému filmu =), ale ten zmiňovaný Pac Man, Arkanoid nebo Tetris - čili věci, které mají k realitě a Lou Reedovi zatraceně daleko.

Stručně řečeno: Ona se ta počítačová indie scéna už vytvořila, ale vypadá jinak, než si ji vymaloval Lukáš Grygar. S tím se ovšem nedá nic dělat - prostě je to jiné médium a žádná analogie není dokonalá. Filmový manifest Dogma taky vypadá úplně jinak než herní manifest Dogma 2001. Ovšem jak do toho dostanete toho Lou Reeda, to ví jen Bůh! =)

Kvíz pro nepamětníky

Když T. nedávno na svém blogu vytáhnul na světlo ilustraci, kterou udělal Dave McKean pro album Johna Calea, tak jsem si okamžitě vzpomněl na obrázek ze své nejoblíbenější "dětské knížky".

Tedy ona to asi dětská knížka být neměla, ale já jsem ji tak dlouho bral.



Jak si můžete přečíst na obalu, tak ji v roce 1969 vymyslel a z textů Beatles a obrázků svých a svých kolegů sestavil Alan Aldridge. A co je obzvlášť neuvěřitelné, tak ještě v témže roce (!) tu knížku s českými komenáři a vysvětlivkami (a místy poněkud podezřelými překlady) vydal Panton.

Aldridge byl jako organizátor asi až příliš aktivní, protože má na svědomí zhruba polovinu všech ilustrací v knize a jedna z nich je vlastně kvíz ze znalostí textů Beatles. (klik! =)



Kresby jsou klíčem k třinácti názvům písni skupiny Beatles, například orel na Johnově oku má vztah k verši „The eagle picks my eyes, the worm he licks my bones“ (Orel mi klove oči, červ hlodá mé kosti), z písně Yer Blues. Můžete najít ostatních dvanáct názvů? Řešení na straně 138.

Opakovaný vtip už není vtipem

Před časem jsem viděl v TV jeden dokument, ve kterém Bob Geldof vysvětloval, že neplánoval, že se stane dlouhodobým bojovníkem za lidská práva a proti chudobě. Celé LiveAid měla být jenom jednorázová akce, ale pak se ukázalo, že z toho není možné jen tak lehce vycouvat, protože z toho vyplývají další závazky, a tak musel pokračovat, až se dopracoval šlechtického titulu. (Ovšem děti v Africe hladoví dál.)

Asi vím, o čem Bob Geldof mluví. Sololit je zpět. =)

Tedy ne že by po nás někdo něco chtěl (spíše naopak =) nebo nám dokonce vnucoval nějaký titul, ale když jsme loni v únoru před akcí Escape Forever blouznili kvůli živému vystoupení, tak mě napadla dvě nouzová řešení, která by se snad dala použít. Tehdy na ně nakonec nedošlo, ale pak jsme si řekli, že by bylo škoda je nenatočit, ať máme čistý stůl. A vida - rok se s rokem sešel (naše rychlost by už mohla být pověstná =) a je tady výsledek. Přesněji řečeno "singl" Katrin.

sololit @ wz.cz

sololit @ myspace.com

Most of it is actually true.
(Terry Gilliam)

Mimořádná linka Praha - Tel Aviv?

P: Zdar, tak jsem si to doma poustel a moc nadseny jsem z toho nebyl. Takove nevyrazne a ne moc zajimave. Proste kulisa... :-))) To jsem jim to natrel, co? ;-)

V: No jo, málo kytar, co? =) Podle mě je to prostě super - ten kontrast mezi smyčci a elektronickými pazvuky! A zpěv! Ale na té první desce mě trochu zklamali, že tam žádný zpěv nemají. Škoda... něco tomu pak chybí. Já mám zpěv rád.

Když už jsem letos odpískal Sperm (Pardon! Moc mě to mrzí, ale proti loňsku mi program připadal nějak prázdnější. Uvidíme, jestli po loňské tlačenici bude prázdnější taky Abaton.), tak jsem pocítil nutkání vyrazit na něco jiného alternativního a to něco jsou Telefon Tel Aviv na koncertu v Akropoli 2.3.2007.

Desku Map of What Is Effortless poslouchám už poměrně dlouho, a tak bych tam měl být skoro automaticky, jenomže co se dá od takového koncertu vlastně čekat? Bude to opravdu koncert nebo spíš DJ set, když TTA vystupují jen ve dvou? Naštěstí tu dnes máme v případě nejistoty k dispozici YouTube, a tak se člověk může teoreticky připravit.

Ovšem když je nejúspěšnějším videem Telefon Tel Aviv na YouTube propagační šot pro Ableton (kdo by neznal program Live?), tak to není nejlepší znamení. Nemluvě o tom, že Joshua Eustis před kamerou nepůsobí zdaleka tak intelektuálně, jako samotná hudba TTA. Toho už jsem si vlastně všimnul v rozhovoru pro NMM, ale tam jsem si původně myslel, že něco bylo "lost in translation". Zřejmě ne. =)



Na druhou stranu je pro snobské uspokojení pozitivní, že TTA nemají na YT ani jeden oficiální klip. To je aspoň pořádná alternativa! =) Nejvíc se něčemu takovému přibližuje naprosto neoficiální sestřih ze hry Silent Hill.



Pak se tam dá najít pár přebuzených nahrávek z koncertů, kde se oba pánové vlní do rytmů vycházejících z jejich notebooků Apple, ale to asi ani nestojí za poslech.

Tohle všechno dohromady asi není nejlepší pozvánka na koncert, ale mám takový dojem, že nakonec stejně podlehnu svému podvědomí, které si už týden v kuse prozpěvuje, že "the pleasure's mine", a stejně se tam objevím. Ale běda jim, jestli mému podvědomí nenabídnou to, co čeká! =)

Telefon Tel Aviv: What It Was Will Never Again

And now the time has gone away
And in my mind you're underneath
And now the time has gone away
And in my mind you're underneath

The pleasure's mine
The pleasure's mine
The pleasure's mine
The pleasure's mine