Jiné hry

Počítačovým hrám jsem se za posledních pár let docela vzdálil, ale přesto mi zůstal pocit, že té oblasti ještě rozumím, takže když jsem narazil na hlubokomyslnou debatu k tématu, tak jsem se k tomu prostě musel vyjádřit! =) Bohužel se mi to při psaní nějak rozrostlo, tak ho radši hodím sem.

Jakkoliv je mi myšlenka "jiných her" sympatická, tak myslím, že tu analogii s filmem nebo jiným uměním není možné použít. Celý smysl her je (byl?) úplně jiný než umění. Umění opravdu "nastavuje to zrcadlo" a v podstatě vždycky popisuje existující skutečnost nebo se k ní aspoň nepřímo vyjadřuje (i u těch nejfantastičtějších filmů) - v centru je prostě příběh.

Jenomže nejbližšími příbuznými počítačových her nejsou filmy a knížky (i když by to tak v posledních letech mohlo vypadat), ale stolní hry a sporty. Tam žádné příběhy nejsou třeba, příběhem je samotná hra nebo zápas. (U Člověče nezlob se ani u Pac Mana při hře neřeším, jaký má vztah k současnosti a jestli by se k tomu hodil Lou Reed. Vlastně mi vždycky připadalo, že příběh je ve hrách zhruba stejně zbytečný jako v pornofilmech. =) Všechno ostatní je jenom obal, který se samotnou hrou vlastně nemá moc společného, ale je pravda, že jak se technologie zlepšují, tak ten obal získává převahu nad vlastním obsahem. Lidi totiž vlastně nestojí o nic nového, chtějí znovu dostávat to, co už znají, jen s jinou příchutí, a tak se většina současných her snaží kopírovat "realitu" - přesněji řečeno kopírují filmy. Jenomže celá herní kultura je na escapismu postavená, takže to samozřejmě nemůže být úplná realita - kdo by chtěl hrát přesně to samé, co zažívá ve skutečnosti? (Vzpomíná si někdo na pravěké hry z osmibitů jako Tapper, Paper Boy nebo ThrashMan? A to byly tyhle naivní pokusy o simulaci povolaní od reality vlastně dost daleko. =)

Druhá věc je, že hry se stávají jedním z nejdražších oborů zábavního průmyslu. V osmdesátých letech dokázal úspěšnou hru vytvořit jeden člověk za pár měsíců, zatímco teď trvá vývoj áčkového titulu velkému týmu několik let - tak dlouho se nepřipravují ani ty nejdražší filmy! (Tedy pokud to zrovna není nějaká kultovní trilogie. =)

Pokud se opravdu vytvoří nějaká pořádná herní indie scéna, tak na ni budou muset být uplatněny úplně jiné nároky, než na nezávislé filmy.

U filmu jsou nejdražší lidé, kulisy a speciální efekty, takže indie filmy bývají naopak komorní, kladou důraz na scénář a odehrávají se v současnosti, protože to je nejlevnější. Je to vlastně návrat ke kořenům, kdy stačilo někam postavit kameru a nahrát to, co se před ní dělo.

U současných počítačových her zabírá hodně času naprogramování 3D enginu, a pak vytvoření herního světa (architektura, grafika). Analogicky nám z toho vyplyne, že indie scéna bude muset právě ty nejnáročnější věci omezit - takže minimum grafiky (vyrobit kopii současného světa je vlastně stejně náročné, jako vyrobit kopii vymyšleného světa plného elfek v koženém spodním prádle), jednoduchý engine a důraz na zajímavý herní princip a hratelnost. Čili návrat ke kořenům. Jenomže kořeny her jsou úplně jinde než kořeny filmů. Není to "Příjezd vlaku" nebo "Švábovo dostaveníčko ve mlýnici" (ať dám prostor taky českému filmu =), ale ten zmiňovaný Pac Man, Arkanoid nebo Tetris - čili věci, které mají k realitě a Lou Reedovi zatraceně daleko.

Stručně řečeno: Ona se ta počítačová indie scéna už vytvořila, ale vypadá jinak, než si ji vymaloval Lukáš Grygar. S tím se ovšem nedá nic dělat - prostě je to jiné médium a žádná analogie není dokonalá. Filmový manifest Dogma taky vypadá úplně jinak než herní manifest Dogma 2001. Ovšem jak do toho dostanete toho Lou Reeda, to ví jen Bůh! =)