2006-01-26

Pražský anděl

Byl jsem tam!
Původně jsem se chystal, že z DM hned v úterý napíšu pořádnou reportáž, jenomže během úterka jsem musel (no... kdybych byl dost tvrdý, tak bych nemusel =) o koncertu postupně vyprávět různým lidem tolikrát, že mě úplně přešla chuť ještě něco psát. Navíc o tom koncertu přece stejně napsalo (nebo ještě napíše? - doufám, že nejsem poslední =) spousta dalších lidí, takže co bych tak mohl napsat, aby to přineslo i nějaký nový pohled? Asi nic, ale na to kašlu! =)

Sazka Aréna
Na MS v hokeji jsem nebyl, na žádném velkém koncertu taky ne, takže jsem v naší nepropagovanější hale byl poprvé. Bezpečnostní a lístková kontrola byla poměrně rychlá, takže jsme mrzli jen pár minut a už jsme byli uvnitř. No není to nejhorší, říkal jsem si, ale vzhledem k těm sloganům "nejmodernější aréna v Evropě" jsem asi čekal ještě něco víc. Například asi pět minut jsem se marně snažil najít místo, kam bych odložil svou zimní bundu (mám rozměrnou péřovku vhodnou do vysokohorského prostředí a tenhle víkend mi během cestování opravdu přišla vhod). Nakonec jsem ty "přenosné šatny" našel, ale to už byly několik minut plné a zavřené, což mě nepotěšilo už vůbec a co jsem tak zaslechl v okolí, tak jsem nebyl sám. No nic, bunda musí do hlediště se mnou, snad se na sedadlo vejdeme oba.
Místa na sezení i s bundou opravdu moc nebylo, ale jinak je ta hala velká fakt dost! =) My jsme měli místa v pravém rohu, kde boční tribuna přechází v tribunu za brankou, a když jsem pozoroval malé vzdálené postavičky techniků, jak pochodují po pódiu a kontrolují všechno možné, tak jsem se i já, ateista, začal modlit, aby při koncertu byla pořádná projekce. (Možná to je divné, ale tentokrát jsem dopředu nic o koncertu nestudoval a šel jsem naprosto teoreticky nepřipraven - tedy pokud se nepočítají zkušenosti mnohaletého umírněného fanouška. =)

The Bravery
Chlapci nastoupili přesně podle plánu ve 20:00. V té době už byla hala slušně zaplněná (70-80 %) a oni se do toho pustili s vervou (Ashcroft not included). Hlavně zpěvák (nechce se mi hledat jméno) tomu dodával dynamiku - buď se bolestně svíjel zavěšený rukama na stojanu s mikrofonem, nebo se komíhal v podivně přihrbeném postoji ("nad ní stál otec se sekerou v ruce" =), nebo zběsile pobíhal z jedné strany pódia na druhou (nejméně jednou sebou taky praštil o zem a chvíli tam ležel =). Bohužel tam The Bravery byli přece jenom jen jako předskupina, takže měli k dispozici jen přední část pódia (vzadu už čekalo zakryté vybavení pro hlavní hvězdy večera) a vůbec museli překonat ty klasické drobné předkapelové ústrky, a tak sice zanechali kladný dojem, ale kromě předních řad na stání nikoho vyloženě nestrhli. Po půlhodině poděkovali, popřáli hezký večer a zmizeli. Další půlhodina patřila zase technikům, kteří odvlekli vybavení The Bravery, stáhli ze scifi stojanů na syntezátory plachty, a pak nás 20 minut napínali tím, že nedělali nic podstatného, kromě toho, že natahovali čas, aby mohli DM v zákulisí ještě povinně poklábosit s TV štáby.

Depeche Mode
Chviličku po deváté to začalo. DM nastoupili posílení o bubeníka (pochopitelně) a klávesáka (trochu nepochopitelně, mohli zkusit nějaký sequencer =), ale bohužel bez sboristek. Ale co, poslední deska je takový návrat do 80s, tehdy sboristky taky nemívali, takže to je asi správně.
Musím se opakovat, ale ta hala je fakt velká! Furt to bylo daleko a projekce nikde! Jen vlevo nad pódiem visela podivná kovově vyhlížející koule, na které většinu času blikaly nápisy s různými nápisy nebo která svítila dvěma očima / reflektory. Ovšem zatímco DM hráli A Pain That I'm Used To, tak já jsem nervózně sledoval, jestli třeba nepromítají něco aspoň na to velké plátno s peříčkovým maskotem desky. Nepromítali. Začínal jsem propadat panice. Teprve po první písničce plachtu spadla a začala projekce. Zaplať příroda! =)
Ale abych to trochu zkrátil - ve skutečnosti se promítalo na šest pláten umístěných v laškovných úhlech kousek od sebe (ve dvou řadách po třech), ale začínalo se pěkně umírněně na jedno a teprve s dalšími písničkami se počet používaných pláten zvyšoval. To bylo asi rozumné, protože to byl aspoň prostor pro nějakou gradaci, ale bohužel mi projekční plátna stejně připadala trochu menší, než by bylo pro potřeby Sazka Arény vhodné. Tak třeba někdy příště přikoupí více látky... =)
Jako druhou písničku DM vybrali John The Revelator a na chvilku mě napadlo, že chtějí zkusit trochu drsněji vtip a pěkně podle originálního tracklistu postupně odehrát celou novou desku, ale z toho mě vyvedla třetí písnička, klasika Question of Time. Nakonec se toho z nové desky odehrálo poměrně hodně, ale docela mě překvapilo, jak se výběr těch starších věcí shodoval s písničkama, které byly ke slyšení minulý týden v TV v tom záznamu Gahanova koncertu v Paříži. Kdo teď asi má v DM rozhodující slovo při výběru písniček? =) Naštěstí i "božský Dave" potřebuje občas pauzu, a tak čas od času došlo i na gorovky. Teď mě vlastně napadá, že Martin Gore jako jediný narušil obvyklé kostýmové tradice - zatímco Gahan nastoupil v tradičním saku a vestě, aby se se stoupající teplotou mohl postupně svlékat, a Fletcher dodržel svou umírněnou image, tak Gore se objevil v podivné čepici (?) s černým čírem a na zádech měl černá křidélka. Ale trocha extravagance na scéně neškodí, ne? =) Martin zazpíval nejprve Macro (kde mimochodem Gahan v refrénu přizvukoval!), ale zdálo se mi, že tahle moje oblíbená písnička v hale tak nevyzní, a pak ještě poměrně očesaný Home (orchestr totiž na scéna chyběl =). S tím asi souvisí moje poslední kritická připomínka - všechny ostatní písničky zněly kromě předeher skoro stejně jako na desce – tedy až příliš jako na desce. Mám dojem, že na posledním turné s Wilderem se aranžmá měnila trochu víc, ale teď asi dostala přednost "věrnost originálu". To je na jedné straně docela fajn, ale na druhé straně, víte, já ty písničky už docela znám a nějaké to oživení bych uvítal.
Jinak všechno šlapalo tak, jak mělo - Gahan zpíval falešně jen trochu =) a postupně došlo na všechny singly z Violatora, jenom já jsem se mezitím pral se svou zimní bundou. Teprve když koncert gradoval a i náš sektor povstal, se mi ji povedlo namotat za sebe na sedadlo a konečně se úplně soustředit na hudbu. To už přišla na řadu největší klasika - Personal Jesus, Enjoy the Silence a podobně. Jako přídavek si Gore nechal Somebody (mimochodem pořád nechápu, proč je Gahan braný jako hlavní hvězda skupiny) a nevyhnutelně (kvůli názvu =) došlo i na prehistorické Just Can't Get Enough (opět i s původními archaickými zvuky z roku 1981 =).
Pak už jen tradiční Everything Counts, Never Let me Down Again (když jen tak napíšu, že všichni lidé v hale vlnili rukama nad hlavou do rytmu, tak to zdaleka nevystihne, jak neuvěřitelně to vypadalo na místě - "Baníčku my jsme s tebou!" =) a pro mě trochu překvapivě závěrečná Goodnight Lovers, kterou Gore s Gahanem odzpívali na konci mola jako duet. Pak se jako bratři vzali za ramena a společně se uklonili (pěkné gesto – „na ty fámy o autorských neshodách zapoměňte!“ =), pak se klaněla celá pódiová sestava, a pak byl konec. I pro mě, protože ráno jsem musel na vlak směr Ostrava (a naštěstí to nebylo Pendolino =), a tak jsem už nešel na žádnou afterparty.

Účet s hostinským
Byl to prostě povedený koncert, k úplně spokojenosti mi chyběla jenom o pár desítek metrů jiná pozice v hledišti, ale na druhou stranu - co si asi říkali lidé na horní galerii za brankou, kteří byli naopak ještě o pár desítek metrů dál?
Taky mě napadla kacířská (nebo pragmatická – ale možná to je totéž =) myšlenka, jestli platí přímá úměra mezi cenou lístku a zážitkem z koncertu. No, když si vybavím různé povedené koncerty českých skupin, kde mě lístek stál zhruba šestinu, tak je jasné, že přímá úměrnost to nebude, protože tolikrát lepší to prostě být nemohlo, ale ať už se umělecký dopad nebo kvalita koncertu měří v čemkoliv, tak tohle byl rozhodně dobrý koncert a jsem rád, že jsem tam byl. =)
Okomentovat