2006-01-05

Pozor, Vizina! (a jiní pánové)

Kdybych si býval dal novoroční předsevzetí, že nebudu dělat chytrého, tak bych byl právě na nejlepší cestě ho porušit, ale já jsem naštěstí žádné nedal, takže... =)

Dnes došlo na Tuczňákova slova a v Lidových novinách se objevil ohlasový článek Petra Viziny, který reaguje na už klasický rozhovor (doba je rychlá a cesta ke klasičnosti krátká =) s Michalem Nanoru (nebo michalem nanoru? - budu si to fakt muset ujasnit).
Kromě jiného za mě Petr Vizina formuloval myšlenku, která mě napadla už při čtení toho původního rozhovoru. (Tedy já jsem si ji formuloval taky, ale ne tak stručně. =)

"Navíc, nepominutelný počet čtenářů od recenzí skutečně čeká, že se něco dozvědí a budou moci s názorem recenzenta polemizovat, což u textu, který má v první řadě zprostředkovat pisatelův pocit nebo náladu, vlastně nelze."

To je pro mě definice toho, co má recenze splňovat.

Druhou otázkou je, jak daleko se dá s recenzí zajít, aby to ještě byla recenze, a názory na přesnou pozici hranice se asi docela různí, takže se tímto ujímám funkce velitele rozhraničovací komise.

Já, jako čtenář hudebních recenzí, je obvykle nečtu kvůli pocitu ze samotného textu (recenze), ale kvůli pocitu z té recenzované hudby, takže by se text recenze měl zaměřit především na jednu z těch dvou věcí z citované věty:

1. Pokud desku neznám, tak se chci dočkat nějakého (pozor, nejasnost!) popisu.
2. Pokud ji znám, chci slyšet, co si o ni recenzent myslí, abych s ním svůj názor mohl zkonfrontovat.

Naštěstí jsem přitom natolik velkorysý, že autorovi textu nechávám spoustu volného prostoru k tomu, aby si vybral, jakým způsobem mi tyhle informace (schválně píšu informace, ne emoce!) zprostředkuje. Forma může být v podstatě libovolná, ale objem tuku v sušině musí splňovat normu.
Ovšem pokud text neplní ani jednu z těch úloh, tak je to pro mě trochu problém.

Ostatně co říkáte na tohle?

Emoce
Maximum emocí za vteřinu. Ne popis. Souhrnná představa: Reflektor, jenž má účinek. Rána ve spánku, jež vzbuzuje sen. Pochod jako ve snu. Od účinku k jednotlivostem. Světlý bod, jenž rozvířil hladinu.


Tohle není teoretické východisko českého hudebního "ňů-žurnalismu", ale kousek z básnického manifestu kolegy (ehm =) Nezvala "Papoušek na motocyklu" a to už mi připadá jako důvod k zamyšlení.

Význam textu se sice "tvoří mezi čtenářem a textem", ale přece jen očekávám, že autor recenze všechny čtenáře navede textem alespoň přibližně do stejného místa. Ovšem když si v Živlu přečtu "recenzi" jejíž celý text se skládá z jediného slova "další" (neporušil jsem teď přetištěním kompletního textu vlastně nějaký copyright?), tak mám pocit, že tam čtenáři toho prostoru pro možný výklad zůstalo nějak moc.

Hudba ustupuje do pozadí, autor táhne na pódium na odiv mnohoznačnost a své vlastní dílo - údajně recenzi. Jenže pokud pro text už není samotná hudba důležitá, tak asi nepatří do čistě hudebního časopisu nebo webzinu (jména si dosaďte), ale někam jinam. Co takhle pro změnu zkusit Literární noviny, Tvar nebo Host? Nebo koneckonců ten Živel? =)

Tak Nanoru jsem pro jeho působení na domovské scéně právě naservíroval alibi, ale co ostatní? (Hlavně nejmenovat! =)

Já vím - máme vlastně svobodu tisku, tak nebudu kolegům (ehm-ehm =) publicistům příliš kecat do toho, co píšou, ale asi by z důvodů přehlednosti bylo vhodné tenhle nový (skutečně?) literární žánr alespoň nějak nově a výstižně pojmenovat, protože to už rozhodně není recenze a termín "Nanorův deníček" je pro praktické použití příliš dlouhý. Co takhle "emocenze"? Nebo "dojmocení"? Nebo... hm...? Hm?!
Okomentovat