Nedávno jsem někde (Instinkt? Týden?) četl článek o tom, že letos bude mít Paul McCartney 64 let a že tím pádem hrozí zvýšená četnost přehrávání písničky When I'm Sixty-four. Něteří lidé z toho mají už teď takovou hrůzu (sakra, zase to slovo), že přišli s návrhem celosvětového zákazu hraní téhle písničky měsíc kolem McCartneyho narozenin. Když jsem to četl, tak mi to připadalo jako trochu přehnaná reakce, ale teď už si tím tak jistý nejsem a nemůže za to žádný brouk.
Já se většinou snažím vyhýbat poslechu rádií (zřejmě už několik let trpím akutní rádiofóbií a nevím o tom), ale ono to bohužel není možné provádět úplně důsledně - tedy pokud člověk musí chodit do práce, na obědy, jezdit městskou dopravou a podobně.
Proto se mi zdá, že slyšet za tento týden písničku "1+1" skupiny Ready Kirken (autorem je Michal Hrůza) zhruba patnáctkrát je trochu moc - zvlášť když ji nenávidím od prvního poslechu. Ready Kirken pro mě mají pořád takovou zakyslou českou bigbítovou příchuť, takže když to zkoušejí jako retro, tak to nezní jak staří Cardigans, ale spíš jako to nejhorší, co Jiří Schellinger nazpíval v područí Františka Ringo Čecha. Bohužel už na ten první poslech jsem tušil, že tohle bude hodně vlezlý hit a docela mě mrzí, že jsem se nespletl.
Mimochodem taky začínám nenávidět Anetu, protože mám podezření, že nebýt písničky Vodá živá, tak bych tuhle Hrůzu nemusel z rádií snášet. =)
(Tááák... už jsem se trochu uklidnil... =)
2006-04-06
2006-04-03
Všude spí tajemství schoulené
I'm Going to Tell You a Secret (2005)
režie Jonas Åkerlund
Tohle tajemství bohužel nebylo dost tajemné a choulení jsem před televizí obstarával já. Vlastně jsem skoro usnul. Ale to souvisí i s pozdním časem vysílání. Ano, správně jste poznali, tohle je další díl Televizních deníků, ve kterých se hlavní hrdina u televize seznamuje s těžkým životem televizních hrdinů a celebrit. A to vše opět s polskou TVP a největší (nebo rozhodně nejzasloužilejší =) ikonou současné popkultury v dokumentu, který u nás (doufám?) ještě neběžel, a tak si můžu po libosti vymýšlet. =)
Zatímco v českých novinách se už asi dva týdny zabývají fámou, jestli u nás v létě Madonna bude nebo nebude hrát, tak v Polsku se tváří, že už mají jasno a rozjíždějí propagační kampaň. (Asi jsem v tom seznamu termínů koncertů něco přehlídnul. =) A co může být lepší pozvánka na koncert než nějaký ten dokument odvysílaný v televizi?
Když se Madonna rozhodne nechat o sobě natočit koncertní dokument, tak to celkem přirozeně vyvolává tendence srovnávat ho s jedním z neslavnějších hudebních dokumentů populární hudby vůbec (ačkoliv to asi nebylo úplně kvůli hudbě =) V posteli s Madonnou (v originále buď Truth or Dare nebo In Bed with Madonna), který režíroval... ehm... režíroval... No tak to vidíte! Nakonec se musím podívat. Takže Alek Keshishian.
Já budu srovnávat taky a nedá se říct, že by Secret vyhrávalo, ale nemyslím, že by problém byl v režii. Jonas Åkerlund točit umí (i když hlavně klipy), na poměry dokumentu si toho po formální stránce i dost dovolí (barvy, kompozice, rychlost přehrávání, ...) a povedlo se mu zachytit i některé zajímavé situace, ale největší slabinou je "reinvended" paní Ciccone - nebo vlastně už Ritchie (pořád zapomínám). Zatímco v Posteli Madonna tančila, zpívala a předváděla orální sex s flaškou od minerálky, což bylo provokativní, tak v Tajemství tančí, zpívá a předává "tajemství" - tzv. všeobecně známé pravdy, což je hlavně nudné. Moc nechybělo a byl bych usnul už během úvodní pasáže, kde Madonna recituje jakýsi text o Bestii, Bohu a o dalších pojmech, které začínají velkými písmeny. Pak naštěstí následovaly záběry ze studia, kde s Madonnou seděl Stuart Price a začalo to trochu získávat lidský rozměr. Mimochodem Price byl pro mě největší překvapení, protože vypadal zhruba o deset let mladší, než jsem si ho představoval, a taky při každém setkání s kamerou předváděl svůj ulítlý smysl pro humor. (Kdybyste náhodou nevěděli, jak se má správně žasnout při vystoupení Stooges s Iggy Popem v čele, tak si nechte poradit od odborníka, který ochotně pózoval s otevřenou pusou v několika záběrech.)
Ale ani Price to neměl lehké, protože musel okamžitě odrazit Madonnin útok vedený s pomocí lítosti, že "chudák Stuart nevěří v Boha a chybí mu duchovní život". (Ha! To mi něco připomíná... =) Povedlo se mu to jen taktak pomocí výroku, že věří v nějakou energii před vznikem vesmíru. A už to jelo...
Takže aby bylo jasno: nová Madonna je věřící. To byla sice vždycky, ale na vystoupeních to příliš nebylo poznat. Nová Madonna je vyrovnanější a tolerantnější. Už se nechodí teatrálně svíjet ke hrobu matky, ale místo toho komunikuje se svým otcem. Ten mimochodem žije klidným životem vinaře a je tolerance sama. "Všichni lidé přece vlastně věří v jediného Boha. Skoro všichni."
Kromě toho nová Madonna říká, že se mnohem více zajímá o jiné lidi. Vzhledem k tomu, že je to ta samá paní, která ještě „před proměnou“ v Posteli mluvila o tom, že její tanečníci jsou jako její děti a že se jí chodí svěřovat, tak mi představa ještě více zájmu nahání husí kůži. A nová Madonna nemluví do větru. Vedle její péče bledne i aktivní pionýrská vedoucí uprostřed letního tábora, i výchovná poradkyně v nápravném ústavu pro nezletilé. Tu zarecituje k obšťastnění vlastní říkanku, tu daruje kytaru, aby z jejich tanečníků něco bylo - prostě mění svět kolem sebe k lepšímu, rozdává lidské teplo, komunikuje, pátrá, radí, informuje... =)
Jediné co tu idylu trochu kazí, je fakt, že nejsou k vidění snad žádní lidé, které jsme mohli vidět "minule". Zvláštní, ne? Je to už sice pěkná řádka let, ale stejně... Asi je škoda, že se nějaká americká Helene Trestick nepokusila vystopovat, co teď dělají tanečníci a zpěvačky z Postele. Bylo by to zajímavé srovnání. Že by jim vadilo, že musí na turné u paní ředitelky vždycky podstoupit psychoanalýzu s důrazem na svou sexuální orientaci? (Ano, i tentokrát... =) To nemůžou oni vydržet s Madonnou nebo ona s nimi?
Ale změny nejsou jen v koncertní sestavě. Hlavního mužského nehudebního hosta Antonia Banderase tentokrát nahradil dokumentarista Michael Moore, což je více než kvalitní náhrada z hlediska kvantity, ale přece jenom je tam vidět určitý rozdíl v kvalitě. (Kritéria hodnocení jsou na vás - ale rozhodně "volte Kerryho!" =)
Trochu jsem přemýšlel, jestli tenhle film obsahuje nějakou myšlenku, která by se dala srovnat s památnou větou Warrena Beattyho "Ona žije jen před kamerou". Místo Beattyho tu tentokrát máme Guye Ritchieho, což je téměř dokonalá náhrada. Taky ho je tam vidět dost málo (ale Beattyho stopáž výrazně převyšuje) a pokud se sejde s Madonnou na jednom místě, tak vypadá nesvůj a musí od ní před kamerou strpět drobné manipulace, kdežto bez Madonny vypadá naopak v pohodě - vtipkuje, chytá ryby a zpívá si v autě s autorádiem lidovky.
Naopak Madonna bez Ritchieho si trochu stěžuje, že se o ni manžel dost nezajímá, ale v hospodě s ním anglické lidovky rozhodně zpívat nebude. Tím pádem je naprosto logické, že nějakou pointu tentokrát musela obstarat Madonna sama:
"Manželství nemůže být dokonalé. Pokud poznáte někoho, kdo vám připadá dokonalý, tak rovnou utečte, protože to znamená, že už vás má pod kontrolou."
Že by přece jen Manželské etudy? =) Možná, ale taky takové decentní.
O partnerských problémech, vztazích nebo nedej bože sexu se vlastně už moc nemluví - místo toho se řeší spíš děti, na které má Madonna samozřejmě méně času, než by chtěla atd. atd. =)
Z dosavadního textu by se mohlo zdá, že se změnilo všechno, ale to vůbec není pravda. Tak především velkou část filmu zabírají záznamy z různých koncertů. Ty jsou samozřejmě (!) výborné, ale to asi všichni čekali. Oproti Posteli se dost liší repertoár a úměrně tomu i choreografie (vojáci, uniformy, výbuchy), což je z hlediska různorodosti jedině dobře, ale přesto jsem si najednou uvědomil, že mě vlastně ty záběry mimo scénu baví trochu víc. Mě totiž leckdy víc než výrobek zajímá, jak věci vznikají a pracují uvnitř, a záběrů ze zkoušek a příprav se do sestřihu bohužel dostalo minimum. Škoda.
Naopak ani tentokrát nesmí chybět neustálé klení, nadávání na cokoliv a samozřejmě společná motlitba před začátkem všech koncertů. (Nejlépe se závěrem v duchu věty "Jděte tam a nakopejte jim prdel!" =)
To nejhorší si Madonna ovšem nechala na samotný závěr filmu. Tam číhá dodatek v podobě výpravy do Izraele, který je sice uvedený otázkou, jestli je ta výprava něčemu prospěšná, ale pak následuje projev plný překvapivých myšlenek jako "musíme myslet na druhé", "válka není dobrá" a "děti jsou nevinné a neznají nepřátelství nebo rasismus". (Nevím, jak strávila dětství Madonna, ale já si pamatuju hádky, rvačky a krádeže hraček už ze školky - no prostě dětská nevinnost. =) Vše uzavírá obligátní Imagine i s projekcí Lennona v pozadí a záběr palestinského a židovského chlapce, jak odbíhají vyprahlou krajinou s míčem hrát fotbal. Možná to nebyl úplný konce, ale dál už si nic nevzpomínám. =)
Ještě jsem zapomněl zmínit, že výslednému dojmu moc nepomáhal ani tradiční polský dabing - to byla u hudebního dokumentu skutečně dobrá volba. =) Ale to samozřejmě není problém originálního filmu.
Takže jaké je rozhřešení? Jako dokument film vlastně splnil všechno, co měl, protože toho o turné a o Madonně říká dost, ale problém je v tom, co říká. Madonna totiž není zrovna originální myslitelka, ale přesto se nás dvě hodiny snaží přesvědčit o opaku a to není ani zábava, ani ponaučení. Spíš něco jako blog. =)
Ale vydržel jsem až do konce a ani nevím, proč se o tom rozepisuju tak do šířky... To bude asi to tajemství.
režie Jonas Åkerlund
Tohle tajemství bohužel nebylo dost tajemné a choulení jsem před televizí obstarával já. Vlastně jsem skoro usnul. Ale to souvisí i s pozdním časem vysílání. Ano, správně jste poznali, tohle je další díl Televizních deníků, ve kterých se hlavní hrdina u televize seznamuje s těžkým životem televizních hrdinů a celebrit. A to vše opět s polskou TVP a největší (nebo rozhodně nejzasloužilejší =) ikonou současné popkultury v dokumentu, který u nás (doufám?) ještě neběžel, a tak si můžu po libosti vymýšlet. =)
Zatímco v českých novinách se už asi dva týdny zabývají fámou, jestli u nás v létě Madonna bude nebo nebude hrát, tak v Polsku se tváří, že už mají jasno a rozjíždějí propagační kampaň. (Asi jsem v tom seznamu termínů koncertů něco přehlídnul. =) A co může být lepší pozvánka na koncert než nějaký ten dokument odvysílaný v televizi?
Když se Madonna rozhodne nechat o sobě natočit koncertní dokument, tak to celkem přirozeně vyvolává tendence srovnávat ho s jedním z neslavnějších hudebních dokumentů populární hudby vůbec (ačkoliv to asi nebylo úplně kvůli hudbě =) V posteli s Madonnou (v originále buď Truth or Dare nebo In Bed with Madonna), který režíroval... ehm... režíroval... No tak to vidíte! Nakonec se musím podívat. Takže Alek Keshishian.
Já budu srovnávat taky a nedá se říct, že by Secret vyhrávalo, ale nemyslím, že by problém byl v režii. Jonas Åkerlund točit umí (i když hlavně klipy), na poměry dokumentu si toho po formální stránce i dost dovolí (barvy, kompozice, rychlost přehrávání, ...) a povedlo se mu zachytit i některé zajímavé situace, ale největší slabinou je "reinvended" paní Ciccone - nebo vlastně už Ritchie (pořád zapomínám). Zatímco v Posteli Madonna tančila, zpívala a předváděla orální sex s flaškou od minerálky, což bylo provokativní, tak v Tajemství tančí, zpívá a předává "tajemství" - tzv. všeobecně známé pravdy, což je hlavně nudné. Moc nechybělo a byl bych usnul už během úvodní pasáže, kde Madonna recituje jakýsi text o Bestii, Bohu a o dalších pojmech, které začínají velkými písmeny. Pak naštěstí následovaly záběry ze studia, kde s Madonnou seděl Stuart Price a začalo to trochu získávat lidský rozměr. Mimochodem Price byl pro mě největší překvapení, protože vypadal zhruba o deset let mladší, než jsem si ho představoval, a taky při každém setkání s kamerou předváděl svůj ulítlý smysl pro humor. (Kdybyste náhodou nevěděli, jak se má správně žasnout při vystoupení Stooges s Iggy Popem v čele, tak si nechte poradit od odborníka, který ochotně pózoval s otevřenou pusou v několika záběrech.)
Ale ani Price to neměl lehké, protože musel okamžitě odrazit Madonnin útok vedený s pomocí lítosti, že "chudák Stuart nevěří v Boha a chybí mu duchovní život". (Ha! To mi něco připomíná... =) Povedlo se mu to jen taktak pomocí výroku, že věří v nějakou energii před vznikem vesmíru. A už to jelo...
Takže aby bylo jasno: nová Madonna je věřící. To byla sice vždycky, ale na vystoupeních to příliš nebylo poznat. Nová Madonna je vyrovnanější a tolerantnější. Už se nechodí teatrálně svíjet ke hrobu matky, ale místo toho komunikuje se svým otcem. Ten mimochodem žije klidným životem vinaře a je tolerance sama. "Všichni lidé přece vlastně věří v jediného Boha. Skoro všichni."
Kromě toho nová Madonna říká, že se mnohem více zajímá o jiné lidi. Vzhledem k tomu, že je to ta samá paní, která ještě „před proměnou“ v Posteli mluvila o tom, že její tanečníci jsou jako její děti a že se jí chodí svěřovat, tak mi představa ještě více zájmu nahání husí kůži. A nová Madonna nemluví do větru. Vedle její péče bledne i aktivní pionýrská vedoucí uprostřed letního tábora, i výchovná poradkyně v nápravném ústavu pro nezletilé. Tu zarecituje k obšťastnění vlastní říkanku, tu daruje kytaru, aby z jejich tanečníků něco bylo - prostě mění svět kolem sebe k lepšímu, rozdává lidské teplo, komunikuje, pátrá, radí, informuje... =)
Jediné co tu idylu trochu kazí, je fakt, že nejsou k vidění snad žádní lidé, které jsme mohli vidět "minule". Zvláštní, ne? Je to už sice pěkná řádka let, ale stejně... Asi je škoda, že se nějaká americká Helene Trestick nepokusila vystopovat, co teď dělají tanečníci a zpěvačky z Postele. Bylo by to zajímavé srovnání. Že by jim vadilo, že musí na turné u paní ředitelky vždycky podstoupit psychoanalýzu s důrazem na svou sexuální orientaci? (Ano, i tentokrát... =) To nemůžou oni vydržet s Madonnou nebo ona s nimi?
Ale změny nejsou jen v koncertní sestavě. Hlavního mužského nehudebního hosta Antonia Banderase tentokrát nahradil dokumentarista Michael Moore, což je více než kvalitní náhrada z hlediska kvantity, ale přece jenom je tam vidět určitý rozdíl v kvalitě. (Kritéria hodnocení jsou na vás - ale rozhodně "volte Kerryho!" =)
Trochu jsem přemýšlel, jestli tenhle film obsahuje nějakou myšlenku, která by se dala srovnat s památnou větou Warrena Beattyho "Ona žije jen před kamerou". Místo Beattyho tu tentokrát máme Guye Ritchieho, což je téměř dokonalá náhrada. Taky ho je tam vidět dost málo (ale Beattyho stopáž výrazně převyšuje) a pokud se sejde s Madonnou na jednom místě, tak vypadá nesvůj a musí od ní před kamerou strpět drobné manipulace, kdežto bez Madonny vypadá naopak v pohodě - vtipkuje, chytá ryby a zpívá si v autě s autorádiem lidovky.
Naopak Madonna bez Ritchieho si trochu stěžuje, že se o ni manžel dost nezajímá, ale v hospodě s ním anglické lidovky rozhodně zpívat nebude. Tím pádem je naprosto logické, že nějakou pointu tentokrát musela obstarat Madonna sama:
"Manželství nemůže být dokonalé. Pokud poznáte někoho, kdo vám připadá dokonalý, tak rovnou utečte, protože to znamená, že už vás má pod kontrolou."
Že by přece jen Manželské etudy? =) Možná, ale taky takové decentní.
O partnerských problémech, vztazích nebo nedej bože sexu se vlastně už moc nemluví - místo toho se řeší spíš děti, na které má Madonna samozřejmě méně času, než by chtěla atd. atd. =)
Z dosavadního textu by se mohlo zdá, že se změnilo všechno, ale to vůbec není pravda. Tak především velkou část filmu zabírají záznamy z různých koncertů. Ty jsou samozřejmě (!) výborné, ale to asi všichni čekali. Oproti Posteli se dost liší repertoár a úměrně tomu i choreografie (vojáci, uniformy, výbuchy), což je z hlediska různorodosti jedině dobře, ale přesto jsem si najednou uvědomil, že mě vlastně ty záběry mimo scénu baví trochu víc. Mě totiž leckdy víc než výrobek zajímá, jak věci vznikají a pracují uvnitř, a záběrů ze zkoušek a příprav se do sestřihu bohužel dostalo minimum. Škoda.
Naopak ani tentokrát nesmí chybět neustálé klení, nadávání na cokoliv a samozřejmě společná motlitba před začátkem všech koncertů. (Nejlépe se závěrem v duchu věty "Jděte tam a nakopejte jim prdel!" =)
To nejhorší si Madonna ovšem nechala na samotný závěr filmu. Tam číhá dodatek v podobě výpravy do Izraele, který je sice uvedený otázkou, jestli je ta výprava něčemu prospěšná, ale pak následuje projev plný překvapivých myšlenek jako "musíme myslet na druhé", "válka není dobrá" a "děti jsou nevinné a neznají nepřátelství nebo rasismus". (Nevím, jak strávila dětství Madonna, ale já si pamatuju hádky, rvačky a krádeže hraček už ze školky - no prostě dětská nevinnost. =) Vše uzavírá obligátní Imagine i s projekcí Lennona v pozadí a záběr palestinského a židovského chlapce, jak odbíhají vyprahlou krajinou s míčem hrát fotbal. Možná to nebyl úplný konce, ale dál už si nic nevzpomínám. =)
Ještě jsem zapomněl zmínit, že výslednému dojmu moc nepomáhal ani tradiční polský dabing - to byla u hudebního dokumentu skutečně dobrá volba. =) Ale to samozřejmě není problém originálního filmu.
Takže jaké je rozhřešení? Jako dokument film vlastně splnil všechno, co měl, protože toho o turné a o Madonně říká dost, ale problém je v tom, co říká. Madonna totiž není zrovna originální myslitelka, ale přesto se nás dvě hodiny snaží přesvědčit o opaku a to není ani zábava, ani ponaučení. Spíš něco jako blog. =)
Ale vydržel jsem až do konce a ani nevím, proč se o tom rozepisuju tak do šířky... To bude asi to tajemství.
2006-03-26
O věcech nadpřirozených
Tohle je asi trochu off-topic, ale poslední dobou mám jakousi averzi na psaní, takže tady aspoň trochu "prolomím ticho". ("It's a link!" =)
"Nábožensky založení lidé jsou šťastnější, optimističtější, méně často dostávají mrtvici a vysoký tlak", píšou BListy.
Z průzkumů vyplývá, že nábožensky založení lidé jsou šťastnější, optimističtější, méně často dostávají mrtvici a vysoký tlak, lépe si dokáží poradit se životními problémy a méně se bojí smrti než ateisté. Z toho, jak se zdá, vyplývá, že víra v nadpřirozeno je z hlediska evoluce výhodou.
To mi připadá celkem vtipné - ne Adamsova babylonská rybka (viz Stopařův průvodce, šestá kapitola), ale tohle je konečný důkaz Boží neexistence. Ale pokud je náboženská víra produktem evoluce, co si s touhle informací počnou věřící, kteří evoluci popírají? No, předpokládám, že tenhle problém přijde na řadu hned po vyřešení věty "všichni Kréťané jsou lháři". =)
Ale v tom článku je i jedna drobná hudební narážka:
Někteří neurologové spojují dnes duchovní zážitky s určitými oblastmi mozku. Stimulujeme-li mozek osob elektromagnety, vyvolává to u nich představu, že zažily něco mystického. Hovoří se o tom, že vize sv. Terezy mohly být příznakem epilepsie.
Co na to Jan P. Muchow? =) Je pro posluchače EOST kvůli lepšímu hudebnímu zážitku výhodné, aby trpěli epilepsií, nebo stačí i lehká mozková dysfunkce? =)
"Nábožensky založení lidé jsou šťastnější, optimističtější, méně často dostávají mrtvici a vysoký tlak", píšou BListy.
Z průzkumů vyplývá, že nábožensky založení lidé jsou šťastnější, optimističtější, méně často dostávají mrtvici a vysoký tlak, lépe si dokáží poradit se životními problémy a méně se bojí smrti než ateisté. Z toho, jak se zdá, vyplývá, že víra v nadpřirozeno je z hlediska evoluce výhodou.
To mi připadá celkem vtipné - ne Adamsova babylonská rybka (viz Stopařův průvodce, šestá kapitola), ale tohle je konečný důkaz Boží neexistence. Ale pokud je náboženská víra produktem evoluce, co si s touhle informací počnou věřící, kteří evoluci popírají? No, předpokládám, že tenhle problém přijde na řadu hned po vyřešení věty "všichni Kréťané jsou lháři". =)
Ale v tom článku je i jedna drobná hudební narážka:
Někteří neurologové spojují dnes duchovní zážitky s určitými oblastmi mozku. Stimulujeme-li mozek osob elektromagnety, vyvolává to u nich představu, že zažily něco mystického. Hovoří se o tom, že vize sv. Terezy mohly být příznakem epilepsie.
Co na to Jan P. Muchow? =) Je pro posluchače EOST kvůli lepšímu hudebnímu zážitku výhodné, aby trpěli epilepsií, nebo stačí i lehká mozková dysfunkce? =)
2006-03-06
Slavnost semene
Sperm Festival 2006
Abaton, Praha, 26.2.2006
Možná není ideální prozrazovat pointu hned na začátku textu, ale tahle úvodní fotka poměrně přesně vystihuje můj zážitek z celé akce: konalo se to, byl jsem tam, ale odnesl jsem si takový rozostřený zážitek (a nebylo to alkoholem, aby bylo jasno! =), takže o samotné hudbě moc psát nebudu. Snad to zachrání aspoň závěrečný namedropping. =)
Sperm Fest se pro mě nevyvíjel moc dobře už od poledne.
Ukázalo se totiž, že jsme to s tím víkendovým kulturním programem asi trochu přehnali, protože celá naše kulturní úderka vypadala zmoženě nebo rovnou nemocně (především náš "kulturtreger" =). Zájem o alternativní kulturu (a taky lístky koupené v předprodeji =) mě ale nakonec přece jenom vyhnal osamoceného do chladných ulic noční Prahy.
Na místo konání jsem dorazil překvapivě hladce (pěšky od metra) a u hřiště jsem dohnal skupinku, která právě přišla od tramvaje. To bylo dobře, protože jsem měl u sebe dva nadbytečné lístky (I. mi svůj zapomněla vydat). Na poslední chvíli jsem se s nimi v ruce vrhnul k poslednímu páru u pokladny, konkrétně ke slečně, která stála blíž. "Vezmeme ty lístky, Adame?" V tu chvíli jsem si všimnul, že lístky, které se prodávají na místě, vypadají úplně jinak. Adam Novák se otočil. "Tebe jsem tu, Bajzo, teda nečekal!" drala se mi na jazyk věta, ale bylo třeba řešit jiné věci, protože si taky všimnul těch jiných lístku. "To je taky na tuhle akci?" hledal Adam odpověď v pokladně. Slečny pokladní naštěstí neměly námitek (a dokonce nám pomohly při rozměnování), a tak jsem za minutu mohl klidně odložit bundu v šatně (!!! =) a vmísit se do davu.
Ano, čtete dobře - "do davu".
Já jsem si dělal starosti, kolik asi přijde lidí, aby tam nebylo trapně prázdno a místo toho jsem měl spíš problém, abych se kamkoliv prodral. Navíc jsem chtěl nejdřív najít PS, který mi už asi hodinu předtím psal sms, že je na místě a kde jsme my, a tomu ty davy lidí moc nepomáhaly.
Pavla jsem nakonec po několika minutách a jednom nesrozumitelném telefonickém hovoru našel sedět na gauči v družném mlčení s PP (hladina dunění v místnosti totiž ani žádnou komunikaci nedovolovala =) a hned jsme se vydali k baru na dolní scénu. Pak jsme se s kelímkem v ruce pokusili dostat na doslech Floexe a spol., ale příliš se nám to nedařilo. Dolní místnost má dost nízký strop (no co byste taky čekali ve sklepě =) a publikum před pódiem bylo tak nahuštěné, že nějakých dvanáct metrů od scény jsme debatováním o pražských dopravních prostředcích a Mateřídoušce, kterou jsem nestihnul, hravě přehlušovali hudbu. Chvíli jsme tím rušili soustředěný poslech bělovlasému chlapíkovi, který vypadal jako hudební novinář J.R., ale pak jsme se pokusili proniknou před podium zboku a díky značné fluktuaci okrajových částí publika se nám to brzy podařilo.
Bohužel to byl ten typ vystoupení, které si jako divák (nezaměňovat s posluchačem!) neumím moc užít. Floex právě zuřivě klikal do notebooku a cosi důležitého, co ve výsledném zvuku nebylo slyšet, tam nastavoval, zatímco vedle stojící fortelná snědá dáma (Ridinu Ahmed jsem viděl kdysi dávno v TV a musím přiznat, že jsem ji teď nepoznal!) trochu rozpačitě držela mikrofon. To, co hrálo, znělo docela dobře, ale jako divák jsem se cítil ochuzený, protože jsem nebyl schopen uhodnout, co Floex doopravdy provádí. Ten po minutě "ladění" vzal konečně do ruky klarinet a spustil do hrajícího podkladu asi minutové sólo, při kterém mu Ridina sloužila jen jako držák mikrofonu. Když skladba dohrála a Pavel se zeptal, jestli nepůjdeme prozkoumat i další scény, ani jsem moc neprotestoval. Tak se stalo, že jsem Ridinu neslyšel vydat ani hlásku.
Pak jsme chvíli bloudili po chodbách a snažili se uhodnou, co by se právě mělo na které scéně hrát (ani jeden jsme si nekoupili program =), až jsme neomylně zakotvili u projekce hokeje - třetí třetina zápasu o bronz právě vrcholila, a tak jsme se zdrželi až do medailového závěru. Hluchá místa v hokeji jsme vyplňovali debatováním o internetu a počítáním známých tváří, které sledovaly hokej nebo procházely v uličce opodál (seznam je na konci textu =).
Pak jsem dostal provinilý pocit, že na to, že jsem na hudební akci, jsem slyšel dost málo hudby, a tak jsme se přesunuli na hlavní scénu, kde se konala Načeva plus DJ Five. Bylo to... zvláštní? Načeva vypadala na scéně jako trenérka kickboxu v podvečer (cože? tomu přirovnání už sám nerozumím! =) a po hodně dlouhé době jsem zase slyšel písničky třeba z Nebe je rudý, ale v kombinaci s použitou hudbou mi to připadalo hodně "studené" a typický zastřený nezpěv Načevy, která se navíc nechávala strhnout monotónním rytmem a zjednodušovala si melodie i frázování, to nedokázal vyvážit. Jenomže nostalgie se nedá ničím nahradit, a tak jsme vydrželi až do konce.
Ale ještě jsme přece nebyli na videoprojekci a to se musí napravit!
Samozřejmě jsme se zase trefili do mezery. Pět minut jsme sledovali, jak DVD přehrávač odmítá spustit nějaké pálené DVD s názvem Paskvil4, ale pak jsme se po zkušenostech s předchozími vystoupeními raději urychleně přesunuli zpátky na hlavní scénu, abychom stihli zabrat nějaká rozumná místa. Zkusili jsme to nahoře na galerii a štěstí nám přálo, protože se tam zrovna uvolnilo pár míst. Pak se sice ukázalo, že to až takové štěstí nebylo, protože následovalo třičtvrtě hodiny přestavování scény a zvučení, za které by se nestyděl ani Milan Cais, ale nebylo to nic, co by se s kelímkem piva nedalo zvládnout. =)
Pár minut po půlnoci konečně nastoupili The Notwist.
Pavel Kučera se v magazínu NMM na Radio Wave zmínil, že ho překvapilo, jak The Notwist vypadají ("jako skupina Prúdy") a mě to docela potěšilo, protože mě zaujalo totéž. Celá skupina vypadá v rozporu se svou hudbou až pozoruhodně "uncool". Zpěvák, který mi nápadně připomínal sbormistra Kulínského (ale tím - proboha! - nic nenaznačuju =) obutý v adidaskách se dvěma pruhy se dokázal při řezání do kytary součaně hrbit i "bojovně vystrkovat bradu vpřed" takovým způsobem, že by se Saturnin zastyděl. Hubený klávesák mi jednoznačně připomněl svého kolegu z Rammstein. Třetím do party byl zarostlý basák, který sice při příchodu na scénu vypadal poměrně normálně, ale dojem dokázal hodně vylepšit legračním kýváním do rytmu, se kterým by dokonale zapadl v davu při jakémkoliv židovském obřadu. To zbývající dva členové (bubeník a kytarista) vypadali tak obyčejně, že to nemohlo celkový vizuální dojem ze skupiny už vůbec nijak ovlinit.
Ale důležitější je samozřejmě hudba, a tam to zpočátku trochu pokulhávalo. "Máme ostrý obraz, ale špatný zvuk!" pokřikoval mi do ucha Pavel a já jsem musel přikyvnout. Z galerie jsme sice měli dokonalý přehled po pódiu, ale zvuk byl zpočátku dost nepříjemný. To se naštěstí po první písničce srovnalo a dál už jsem si nemohl (moc) stěžovat. =)
Možná že The Notwist nebyli dost elektroničtí nebo písničkoví, ale zato byli sympaticky živí. Něco málo měli předtočené, ale dokázali udržet dojem, že téměř všechno podstatné vyluzují ze svých nástrojů a přístrojů živě, což je přesně to, co na koncertě očekávám. Všechny písničky odehráli v "živých maxiverzích", čímž myslím, že obvykle začali protáhnutou předehrou, pak následoval samotná písnička a po ní jamování na dané téma. To se občas protáhlo lehce za ideální délku, ale zase bylo zajímavé, co si pánové dovolí - třeba když se zpěvák Markus Acher přesunul na pravou stranu pódia k zaparkovaným gramofónům a začal na nich scratchovat a různě protáčet kus vlastního zpěvu.
Bohužel zhruba po hodině bylo po všem (a tím myslím i přídavek) - doufal jsem, že jako hlavní hvězdy celé akce budou mít na vystoupení trochu víc času.
Dole u záchodů jsme se zase shledali s výpravou NMM, a tak došlo i na stručnou výměnu dojmů s PP: "Musel jsem jít pryč, to se nedalo." - "Jako moc lidí?" - "No jasně, dyť si tam byl, ne?" - Byl, ale ne v přízemí. =)
Ale to už se zvolna blížila druhá hodina ranní, a tak jsme další kulturu oželeli a rozjeli se nočními spoji do svých přechodných nocležišť na různých koncích Prahy.
Takže když si o shrneme: přišel jsem pozdě, pak jsem zíral na hokej, pak jsem čekal na Notwist, viděl Notwist a jel předčasně domů - a na základě toho chci dělat nějaké závěry...? No jasně že chci! =)
Řekl bych, že Sperm se stal tak trochu obětí své vlastní kampaně, protože já jsem za hlavní problém večera považoval přelidněnost. I velký sál Abatonu byl pořád příliš malý, takže pokud příště zase přijde tolik lidí, tak to bude chtít v Abatonu udělat nějaké stavební úpravy - řekněme buldozerem. =)
Ale nechme se překvapit!
***
Starring (in order of appearance):
Adam Novák, Petr Pliska, Josef Rauvolf, Martin Zoul, Ondřej Ježek, Karel Drašnar, Jan "Job" Krejča , Libor Lisý, Ema Brabcová, Pavel Kučera, Gregory Finn
Special guest star:
Karel Veselý (scene deleted)
Special thanks:
Strictly Blue
Abaton, Praha, 26.2.2006
Možná není ideální prozrazovat pointu hned na začátku textu, ale tahle úvodní fotka poměrně přesně vystihuje můj zážitek z celé akce: konalo se to, byl jsem tam, ale odnesl jsem si takový rozostřený zážitek (a nebylo to alkoholem, aby bylo jasno! =), takže o samotné hudbě moc psát nebudu. Snad to zachrání aspoň závěrečný namedropping. =)
Sperm Fest se pro mě nevyvíjel moc dobře už od poledne.
Ukázalo se totiž, že jsme to s tím víkendovým kulturním programem asi trochu přehnali, protože celá naše kulturní úderka vypadala zmoženě nebo rovnou nemocně (především náš "kulturtreger" =). Zájem o alternativní kulturu (a taky lístky koupené v předprodeji =) mě ale nakonec přece jenom vyhnal osamoceného do chladných ulic noční Prahy.
Na místo konání jsem dorazil překvapivě hladce (pěšky od metra) a u hřiště jsem dohnal skupinku, která právě přišla od tramvaje. To bylo dobře, protože jsem měl u sebe dva nadbytečné lístky (I. mi svůj zapomněla vydat). Na poslední chvíli jsem se s nimi v ruce vrhnul k poslednímu páru u pokladny, konkrétně ke slečně, která stála blíž. "Vezmeme ty lístky, Adame?" V tu chvíli jsem si všimnul, že lístky, které se prodávají na místě, vypadají úplně jinak. Adam Novák se otočil. "Tebe jsem tu, Bajzo, teda nečekal!" drala se mi na jazyk věta, ale bylo třeba řešit jiné věci, protože si taky všimnul těch jiných lístku. "To je taky na tuhle akci?" hledal Adam odpověď v pokladně. Slečny pokladní naštěstí neměly námitek (a dokonce nám pomohly při rozměnování), a tak jsem za minutu mohl klidně odložit bundu v šatně (!!! =) a vmísit se do davu.
Ano, čtete dobře - "do davu".
Já jsem si dělal starosti, kolik asi přijde lidí, aby tam nebylo trapně prázdno a místo toho jsem měl spíš problém, abych se kamkoliv prodral. Navíc jsem chtěl nejdřív najít PS, který mi už asi hodinu předtím psal sms, že je na místě a kde jsme my, a tomu ty davy lidí moc nepomáhaly.
Pavla jsem nakonec po několika minutách a jednom nesrozumitelném telefonickém hovoru našel sedět na gauči v družném mlčení s PP (hladina dunění v místnosti totiž ani žádnou komunikaci nedovolovala =) a hned jsme se vydali k baru na dolní scénu. Pak jsme se s kelímkem v ruce pokusili dostat na doslech Floexe a spol., ale příliš se nám to nedařilo. Dolní místnost má dost nízký strop (no co byste taky čekali ve sklepě =) a publikum před pódiem bylo tak nahuštěné, že nějakých dvanáct metrů od scény jsme debatováním o pražských dopravních prostředcích a Mateřídoušce, kterou jsem nestihnul, hravě přehlušovali hudbu. Chvíli jsme tím rušili soustředěný poslech bělovlasému chlapíkovi, který vypadal jako hudební novinář J.R., ale pak jsme se pokusili proniknou před podium zboku a díky značné fluktuaci okrajových částí publika se nám to brzy podařilo.
Bohužel to byl ten typ vystoupení, které si jako divák (nezaměňovat s posluchačem!) neumím moc užít. Floex právě zuřivě klikal do notebooku a cosi důležitého, co ve výsledném zvuku nebylo slyšet, tam nastavoval, zatímco vedle stojící fortelná snědá dáma (Ridinu Ahmed jsem viděl kdysi dávno v TV a musím přiznat, že jsem ji teď nepoznal!) trochu rozpačitě držela mikrofon. To, co hrálo, znělo docela dobře, ale jako divák jsem se cítil ochuzený, protože jsem nebyl schopen uhodnout, co Floex doopravdy provádí. Ten po minutě "ladění" vzal konečně do ruky klarinet a spustil do hrajícího podkladu asi minutové sólo, při kterém mu Ridina sloužila jen jako držák mikrofonu. Když skladba dohrála a Pavel se zeptal, jestli nepůjdeme prozkoumat i další scény, ani jsem moc neprotestoval. Tak se stalo, že jsem Ridinu neslyšel vydat ani hlásku.
Pak jsme chvíli bloudili po chodbách a snažili se uhodnou, co by se právě mělo na které scéně hrát (ani jeden jsme si nekoupili program =), až jsme neomylně zakotvili u projekce hokeje - třetí třetina zápasu o bronz právě vrcholila, a tak jsme se zdrželi až do medailového závěru. Hluchá místa v hokeji jsme vyplňovali debatováním o internetu a počítáním známých tváří, které sledovaly hokej nebo procházely v uličce opodál (seznam je na konci textu =).
Pak jsem dostal provinilý pocit, že na to, že jsem na hudební akci, jsem slyšel dost málo hudby, a tak jsme se přesunuli na hlavní scénu, kde se konala Načeva plus DJ Five. Bylo to... zvláštní? Načeva vypadala na scéně jako trenérka kickboxu v podvečer (cože? tomu přirovnání už sám nerozumím! =) a po hodně dlouhé době jsem zase slyšel písničky třeba z Nebe je rudý, ale v kombinaci s použitou hudbou mi to připadalo hodně "studené" a typický zastřený nezpěv Načevy, která se navíc nechávala strhnout monotónním rytmem a zjednodušovala si melodie i frázování, to nedokázal vyvážit. Jenomže nostalgie se nedá ničím nahradit, a tak jsme vydrželi až do konce.
Ale ještě jsme přece nebyli na videoprojekci a to se musí napravit!
Samozřejmě jsme se zase trefili do mezery. Pět minut jsme sledovali, jak DVD přehrávač odmítá spustit nějaké pálené DVD s názvem Paskvil4, ale pak jsme se po zkušenostech s předchozími vystoupeními raději urychleně přesunuli zpátky na hlavní scénu, abychom stihli zabrat nějaká rozumná místa. Zkusili jsme to nahoře na galerii a štěstí nám přálo, protože se tam zrovna uvolnilo pár míst. Pak se sice ukázalo, že to až takové štěstí nebylo, protože následovalo třičtvrtě hodiny přestavování scény a zvučení, za které by se nestyděl ani Milan Cais, ale nebylo to nic, co by se s kelímkem piva nedalo zvládnout. =)
Pár minut po půlnoci konečně nastoupili The Notwist.
Pavel Kučera se v magazínu NMM na Radio Wave zmínil, že ho překvapilo, jak The Notwist vypadají ("jako skupina Prúdy") a mě to docela potěšilo, protože mě zaujalo totéž. Celá skupina vypadá v rozporu se svou hudbou až pozoruhodně "uncool". Zpěvák, který mi nápadně připomínal sbormistra Kulínského (ale tím - proboha! - nic nenaznačuju =) obutý v adidaskách se dvěma pruhy se dokázal při řezání do kytary součaně hrbit i "bojovně vystrkovat bradu vpřed" takovým způsobem, že by se Saturnin zastyděl. Hubený klávesák mi jednoznačně připomněl svého kolegu z Rammstein. Třetím do party byl zarostlý basák, který sice při příchodu na scénu vypadal poměrně normálně, ale dojem dokázal hodně vylepšit legračním kýváním do rytmu, se kterým by dokonale zapadl v davu při jakémkoliv židovském obřadu. To zbývající dva členové (bubeník a kytarista) vypadali tak obyčejně, že to nemohlo celkový vizuální dojem ze skupiny už vůbec nijak ovlinit.
Ale důležitější je samozřejmě hudba, a tam to zpočátku trochu pokulhávalo. "Máme ostrý obraz, ale špatný zvuk!" pokřikoval mi do ucha Pavel a já jsem musel přikyvnout. Z galerie jsme sice měli dokonalý přehled po pódiu, ale zvuk byl zpočátku dost nepříjemný. To se naštěstí po první písničce srovnalo a dál už jsem si nemohl (moc) stěžovat. =)
Možná že The Notwist nebyli dost elektroničtí nebo písničkoví, ale zato byli sympaticky živí. Něco málo měli předtočené, ale dokázali udržet dojem, že téměř všechno podstatné vyluzují ze svých nástrojů a přístrojů živě, což je přesně to, co na koncertě očekávám. Všechny písničky odehráli v "živých maxiverzích", čímž myslím, že obvykle začali protáhnutou předehrou, pak následoval samotná písnička a po ní jamování na dané téma. To se občas protáhlo lehce za ideální délku, ale zase bylo zajímavé, co si pánové dovolí - třeba když se zpěvák Markus Acher přesunul na pravou stranu pódia k zaparkovaným gramofónům a začal na nich scratchovat a různě protáčet kus vlastního zpěvu.
Bohužel zhruba po hodině bylo po všem (a tím myslím i přídavek) - doufal jsem, že jako hlavní hvězdy celé akce budou mít na vystoupení trochu víc času.
Dole u záchodů jsme se zase shledali s výpravou NMM, a tak došlo i na stručnou výměnu dojmů s PP: "Musel jsem jít pryč, to se nedalo." - "Jako moc lidí?" - "No jasně, dyť si tam byl, ne?" - Byl, ale ne v přízemí. =)
Ale to už se zvolna blížila druhá hodina ranní, a tak jsme další kulturu oželeli a rozjeli se nočními spoji do svých přechodných nocležišť na různých koncích Prahy.
Takže když si o shrneme: přišel jsem pozdě, pak jsem zíral na hokej, pak jsem čekal na Notwist, viděl Notwist a jel předčasně domů - a na základě toho chci dělat nějaké závěry...? No jasně že chci! =)
Řekl bych, že Sperm se stal tak trochu obětí své vlastní kampaně, protože já jsem za hlavní problém večera považoval přelidněnost. I velký sál Abatonu byl pořád příliš malý, takže pokud příště zase přijde tolik lidí, tak to bude chtít v Abatonu udělat nějaké stavební úpravy - řekněme buldozerem. =)
Ale nechme se překvapit!
***
Starring (in order of appearance):
Adam Novák, Petr Pliska, Josef Rauvolf, Martin Zoul, Ondřej Ježek, Karel Drašnar, Jan "Job" Krejča , Libor Lisý, Ema Brabcová, Pavel Kučera, Gregory Finn
Special guest star:
Karel Veselý (scene deleted)
Special thanks:
Strictly Blue
2006-03-02
Navždy na útěku
Escape Forever 2
Palác Akropolis, Praha, 23.2. 2006
Co může být staršího než včerejší noviny? Asi včerejší reportáž z koncertu... =)
Z Prahy jsem se sice vrátil už v neděli, ale musel jsem se věnovat i jiným věcem, než je psaní reportáží, a navíc jsem úplně ztratil tvůrčí elán. Buď se mi doma zakutálel pod postel nebo mi vypadl z kapsy už cestou z Abatonu, ale v každém případě to vypadá, že to budu muset zkusit napsat i bez něj.
Ačkoliv muset vlastně nebudu - kdyby mě opravdu opustily síly, tak už se můžu odkázat na reportáž MS nebo MZ.
Do Akropole jsme (jako obvykle v poslední době) přišli pozdě - jestli to bylo tím, že jsme chvíli lehce dezorientovaně kroužili sousedními ulicemi a zachránil nás až přítel na telefonu, nebo tak docela nesouhlasil čas zahájení vytištěný na vstupence (19:30), to se nám zjistit nepodařilo (vlastně jsme se zapomněli zeptat =), ale faktem zůstává, že z vystoupení Ivy Frühlingové jsme slyšeli jen jednu písničku a přání hezkého zbytku večera. Stihl jsem si tak jen všimnout, že Iva už začíná na pódiu působit trochu sebejistěji, což je pozitivní.
Pak se začalo připravovat vystoupení našeho ideového vzoru - Umakart Revivalu, a tak jsem měl čas zkonfrontovat si svoji představu o Akropoli se skutečností. Po pravdě řečeno nesouhlasilo skoro nic (je menší, starobylejší a divadelnější), ale tím rozhodně nechci naznačovat, že bych proti Akropoli něco měl. =)
V mezičase se taky začaly udělovat ceny Escape. Už u první jsem pochopil, že i tady budu muset svoji představu trochu zkorigovat. Nečekal jsem sice žádné ceny Thálie, ale kategorie jako Klid roku (stejně jsem napoprvé rozumněl "klip"=), Single roku (myšleno osoba) nebo Nanoru roku a Luňákův pokřik "Čajánek na hrad!" místo tradičního poděkování rodičům mě trochu zaskočily. V tu chvílu už ale bylo jasné, že tohle OPRAVDU nebude koncert, ale prostě večírek. =)
Umakart Revival překonal naše očekávání. Hudební výkon se neodvažuji hodnotit, ale pódiová šou byla na vysoké úrovni a je opravdu škoda, že se z celého večera nepořizoval profesionální obrazový záznam. Naštěstí vám díky neustálému rozvoji techniky mohu nabídnout alespoň záznam amatérský, který sice kvůli snížené kvalitě obrazu dostatečně přesně nezachycuje elektrizující atmosféru, ale podařilo se tam vtěsnat alespoň hudbu, která by koneckonců měla být na koncertě tím nejpodstatnějším. Tedy obvykle.
Umakart Revival Band live on YouTube
Následující vystoupení Roe-deer bohužel Umakart Revival nepřekonalo - zřejmě to bylo způsobeno příliš čistým zpěvem Andrzeje (whatever) Palce. Zatímco nanoru udržoval publikum v neustálém napětí, protože nikdy nebylo jasné, pro který tón se v následujícím okamžiku rozhodne, Roe-deer zněli příliš profesionálně a tím pádem chyběl ten pravý moment překvapení. =)
Dalším bodem bylo sólové vystoupení Jana P. Muchowa. Když se na scéně vynořil stolek s nějakým monitorem a spoustou kabelů, tak mě nejdřív napadlo, že to bude asi hodně netypické, ale když začal nanoru coby moderátor řečnit o tom, že JPM si připravil vystoupení v tom, čím se opravdu zabývá (za přesnost citátu samozřejmě neručím), tak se mi rozbřesklo: Playstation!
A skutečně...
Moderátoři se vmžiku změnili v ne úplně kompetentní komentátory a zápas Escape Family versus Česká Republika mohl začít. Naneštěstí hrající trenér JPM byl ten večer nějak z formy nebo kapři nepřipluli ze správné strany, protože rozhodčí po poločase nepochopitelně vyloučil virtuálního Richarda Krajča a Escape horkotěžko dotáhlo zápas alespoň do prodloužení (1:1 po základní hrací době, gól Escape dal střídající michal nanoru). K nelibosti části publika (evidentně té nefotbalové) se JPM pokusil zápas v prodloužení ještě zvrátit, ale zdecimované mužstvo dostalo v obou částech prodloužení po gólu a celkově prohrálo 3:1.
Z útlumu tak musel fanoušky vytáhnout Priessnitz historickou procházkou po všech deskách. Novinku Střepy jsem před koncertem jednou slyšel z webu, a tak jsem si ji už mohl současně s Jaromírem XCIX pro sebe prozpěvovat, což je na jednu stranu fajn, ale na druhou stranu to postihuje moji hlavní připomínku - zní to až příliš povědomě a priessnitzovsky. Je otázkou, co vlastně od plánované desky Stereo čekám nebo co bych tam chtěl slyšet, ale to si budu muset ujasnit sám. No uvidíme!
Pak byl konec. Pořadatelé nás vypudili do předsálí, takže většina publika zamířila domů, kdežto menšina se rozptýlila po okolí a věnovala se klábosení se starými známými nebo mírnému otravování hudebních hvězd večera, které se přesto tvářily přívětivě. (Díky! =) Původně jsem trochu počítal s tím, že narazím na nějaké "kolegy publicisty", ale pokud jsem nějaké potkal, tak jsem je nepoznal. Sorry, pánové! (Asi to chce dát na web ještě víc fotek - a hlavně v předstihu! =)
Když se tedy závěrem hlavního doberem, tak to sice nebyl zrovna tradiční koncert ani (mini-) festival, ale zato to byl takový příjemný domácký večer - a to včetně sledování fotbalu v televizi. =)
(K podobně beznadějně neaktuální zprávě ze Spermfestu se snad dostanu do konce týdne.)
Palác Akropolis, Praha, 23.2. 2006
Co může být staršího než včerejší noviny? Asi včerejší reportáž z koncertu... =)
Z Prahy jsem se sice vrátil už v neděli, ale musel jsem se věnovat i jiným věcem, než je psaní reportáží, a navíc jsem úplně ztratil tvůrčí elán. Buď se mi doma zakutálel pod postel nebo mi vypadl z kapsy už cestou z Abatonu, ale v každém případě to vypadá, že to budu muset zkusit napsat i bez něj.
Ačkoliv muset vlastně nebudu - kdyby mě opravdu opustily síly, tak už se můžu odkázat na reportáž MS nebo MZ.
Do Akropole jsme (jako obvykle v poslední době) přišli pozdě - jestli to bylo tím, že jsme chvíli lehce dezorientovaně kroužili sousedními ulicemi a zachránil nás až přítel na telefonu, nebo tak docela nesouhlasil čas zahájení vytištěný na vstupence (19:30), to se nám zjistit nepodařilo (vlastně jsme se zapomněli zeptat =), ale faktem zůstává, že z vystoupení Ivy Frühlingové jsme slyšeli jen jednu písničku a přání hezkého zbytku večera. Stihl jsem si tak jen všimnout, že Iva už začíná na pódiu působit trochu sebejistěji, což je pozitivní.
Pak se začalo připravovat vystoupení našeho ideového vzoru - Umakart Revivalu, a tak jsem měl čas zkonfrontovat si svoji představu o Akropoli se skutečností. Po pravdě řečeno nesouhlasilo skoro nic (je menší, starobylejší a divadelnější), ale tím rozhodně nechci naznačovat, že bych proti Akropoli něco měl. =)
V mezičase se taky začaly udělovat ceny Escape. Už u první jsem pochopil, že i tady budu muset svoji představu trochu zkorigovat. Nečekal jsem sice žádné ceny Thálie, ale kategorie jako Klid roku (stejně jsem napoprvé rozumněl "klip"=), Single roku (myšleno osoba) nebo Nanoru roku a Luňákův pokřik "Čajánek na hrad!" místo tradičního poděkování rodičům mě trochu zaskočily. V tu chvílu už ale bylo jasné, že tohle OPRAVDU nebude koncert, ale prostě večírek. =)
Umakart Revival překonal naše očekávání. Hudební výkon se neodvažuji hodnotit, ale pódiová šou byla na vysoké úrovni a je opravdu škoda, že se z celého večera nepořizoval profesionální obrazový záznam. Naštěstí vám díky neustálému rozvoji techniky mohu nabídnout alespoň záznam amatérský, který sice kvůli snížené kvalitě obrazu dostatečně přesně nezachycuje elektrizující atmosféru, ale podařilo se tam vtěsnat alespoň hudbu, která by koneckonců měla být na koncertě tím nejpodstatnějším. Tedy obvykle.
Umakart Revival Band live on YouTube
Následující vystoupení Roe-deer bohužel Umakart Revival nepřekonalo - zřejmě to bylo způsobeno příliš čistým zpěvem Andrzeje (whatever) Palce. Zatímco nanoru udržoval publikum v neustálém napětí, protože nikdy nebylo jasné, pro který tón se v následujícím okamžiku rozhodne, Roe-deer zněli příliš profesionálně a tím pádem chyběl ten pravý moment překvapení. =)
Dalším bodem bylo sólové vystoupení Jana P. Muchowa. Když se na scéně vynořil stolek s nějakým monitorem a spoustou kabelů, tak mě nejdřív napadlo, že to bude asi hodně netypické, ale když začal nanoru coby moderátor řečnit o tom, že JPM si připravil vystoupení v tom, čím se opravdu zabývá (za přesnost citátu samozřejmě neručím), tak se mi rozbřesklo: Playstation!
A skutečně...
Moderátoři se vmžiku změnili v ne úplně kompetentní komentátory a zápas Escape Family versus Česká Republika mohl začít. Naneštěstí hrající trenér JPM byl ten večer nějak z formy nebo kapři nepřipluli ze správné strany, protože rozhodčí po poločase nepochopitelně vyloučil virtuálního Richarda Krajča a Escape horkotěžko dotáhlo zápas alespoň do prodloužení (1:1 po základní hrací době, gól Escape dal střídající michal nanoru). K nelibosti části publika (evidentně té nefotbalové) se JPM pokusil zápas v prodloužení ještě zvrátit, ale zdecimované mužstvo dostalo v obou částech prodloužení po gólu a celkově prohrálo 3:1.
Z útlumu tak musel fanoušky vytáhnout Priessnitz historickou procházkou po všech deskách. Novinku Střepy jsem před koncertem jednou slyšel z webu, a tak jsem si ji už mohl současně s Jaromírem XCIX pro sebe prozpěvovat, což je na jednu stranu fajn, ale na druhou stranu to postihuje moji hlavní připomínku - zní to až příliš povědomě a priessnitzovsky. Je otázkou, co vlastně od plánované desky Stereo čekám nebo co bych tam chtěl slyšet, ale to si budu muset ujasnit sám. No uvidíme!
Pak byl konec. Pořadatelé nás vypudili do předsálí, takže většina publika zamířila domů, kdežto menšina se rozptýlila po okolí a věnovala se klábosení se starými známými nebo mírnému otravování hudebních hvězd večera, které se přesto tvářily přívětivě. (Díky! =) Původně jsem trochu počítal s tím, že narazím na nějaké "kolegy publicisty", ale pokud jsem nějaké potkal, tak jsem je nepoznal. Sorry, pánové! (Asi to chce dát na web ještě víc fotek - a hlavně v předstihu! =)
Když se tedy závěrem hlavního doberem, tak to sice nebyl zrovna tradiční koncert ani (mini-) festival, ale zato to byl takový příjemný domácký večer - a to včetně sledování fotbalu v televizi. =)
(K podobně beznadějně neaktuální zprávě ze Spermfestu se snad dostanu do konce týdne.)
2006-02-20
Z Těšína vyjíždí vlaky aji do Prahy
Původně jsem chtěl tenhle zápis věnovat tomu, že se chystám(e) do hlavního města za kulturou, ale pak mě napadlo, že už jsem přece byl za kulturou o víkendu v Ostravě - a je snad ta naše, místní kultura, horší? To určitě ne! =)
Těšínské divadlo: Těšínské nebe / Cieszyńskie niebo (případně naopak)
18.2.2006
Pasáž o tom, jak jsem na představení zapomněl, vyrazil na poslední chvíli, před nosem mi ujela tramvaj, do DK Vítkovic dorazil pět minut po začátku, omlouval se uvaděčkám, ale nakonec se přece jen dostal dovnitř, bych raději vynechal, ano? =)
Ještě pro ujasnění: vím o tom, že představení už je trochu starší, ale do Těšína nejezdím a CD se záznamem představení jsem taky neslyšel, takže jsem si s sebou přinesl pouze znalost písniček "slezského barda". =)
Když jsem se rozhlížel okolo, tak mě překvapilo, že publikum bylo opravdu různorodé - kromě trendařů tam byly asi všechny sociologické skupiny. =) Měl jsem trochu obavy, jestli je možné, aby se představení všem těm různým lidem líbilo, ale asi trochu zbytečně - vypadá to, že ano. Spojovacím prvkem byly všechny ty známé Nohavicovy písničky, spiklenecký pocit, že tohle je "naše domácí divadlo", a povědomý styl režiséra Radovana Lipuse.
Po pravdě řečeno celou dobu jsem čekal, kdy se na jevišti objeví David Vávra a začne opěvovat funkcionalistickou architekturu kavárny Avion. K tomu samozřejmě nedošlo, ale jinak to byl Šumný Těšín jako když ho vyšije - poučení s letopočty, nečekané vpády historických osobností, scénky a vlastně i ty písničky (vzpomínáte, jaká písnička procházela v TV Šumnou Opavou?).
Kvůli toho "místního ukotvení" bych ale docela rád viděl, jaké (by) byly reakce na představení třeba v Praze, protože čeština a polština se na scéně střídaly v docela slušném tempu a to je ještě doplňovaly kousky němčiny, jidiš (či co) a samozřejmě "po našimu" =). Já tedy polsky, německy a po našimu většinou rozumím, ale stejně jsem měl na některých rychlejších místech dojem, že úplně všechny narážky nestíhám sledovat, takže by mě zajímalo, co na to může říkat české nebo polské publikum ve vnitrozemí.
V Ostrave to ale rozhodně funguje výborně!
Escape Forever 2
23.2.2006
Ach, já už se tak těším na opékání buřtů kolem táboráku uprostřed Akropole... =)
Na tomto místě bych asi ještě mel uvést na pravou míru jednu věc - pokud čirou náhodou existuje někdo, kdo je zvědavý (nic jiného než zvědavost asi nepřipadá v úvahu =) na vystoupení Umakart revivalu na druhou jménem Sololit, ten si bude muset nechat zajít chuť. Dostali jsme sice lákavou nabídku zostudit se po boku Umakart Revivalu, ale po dlouhých diskuzích jsme se omluvili pro nedostatek talentu a hlavně koncertních zkušeností. Pro případ, že by omluvenka nebyla uznána, navíc Z. (aka Břehymele) pro jistotu už před týdnem onemocněl a podle posledních zpráv se v žádném případě nemůže uzdravit dříve než 24.2. No, co se dá dělat... V publiku je taky hezky. =)
Sperm Fest
25.2.2006
O Sperm Festu už se toho napsalo tolik, že už je jasné, že kdo tam nedorazí, ten bude donucen navždy opustit český hudební internet! =)
Já jsem si zatím z programu poznamenal toto: The Notwist - Monika Načeva - Floex - Mateřídouška - All Is Full All Love (videoklipy). Dál se uvidí.
Těšínské divadlo: Těšínské nebe / Cieszyńskie niebo (případně naopak)
18.2.2006
Pasáž o tom, jak jsem na představení zapomněl, vyrazil na poslední chvíli, před nosem mi ujela tramvaj, do DK Vítkovic dorazil pět minut po začátku, omlouval se uvaděčkám, ale nakonec se přece jen dostal dovnitř, bych raději vynechal, ano? =)
Ještě pro ujasnění: vím o tom, že představení už je trochu starší, ale do Těšína nejezdím a CD se záznamem představení jsem taky neslyšel, takže jsem si s sebou přinesl pouze znalost písniček "slezského barda". =)
Když jsem se rozhlížel okolo, tak mě překvapilo, že publikum bylo opravdu různorodé - kromě trendařů tam byly asi všechny sociologické skupiny. =) Měl jsem trochu obavy, jestli je možné, aby se představení všem těm různým lidem líbilo, ale asi trochu zbytečně - vypadá to, že ano. Spojovacím prvkem byly všechny ty známé Nohavicovy písničky, spiklenecký pocit, že tohle je "naše domácí divadlo", a povědomý styl režiséra Radovana Lipuse.
Po pravdě řečeno celou dobu jsem čekal, kdy se na jevišti objeví David Vávra a začne opěvovat funkcionalistickou architekturu kavárny Avion. K tomu samozřejmě nedošlo, ale jinak to byl Šumný Těšín jako když ho vyšije - poučení s letopočty, nečekané vpády historických osobností, scénky a vlastně i ty písničky (vzpomínáte, jaká písnička procházela v TV Šumnou Opavou?).
Kvůli toho "místního ukotvení" bych ale docela rád viděl, jaké (by) byly reakce na představení třeba v Praze, protože čeština a polština se na scéně střídaly v docela slušném tempu a to je ještě doplňovaly kousky němčiny, jidiš (či co) a samozřejmě "po našimu" =). Já tedy polsky, německy a po našimu většinou rozumím, ale stejně jsem měl na některých rychlejších místech dojem, že úplně všechny narážky nestíhám sledovat, takže by mě zajímalo, co na to může říkat české nebo polské publikum ve vnitrozemí.
V Ostrave to ale rozhodně funguje výborně!
Escape Forever 2
23.2.2006
Ach, já už se tak těším na opékání buřtů kolem táboráku uprostřed Akropole... =)
Na tomto místě bych asi ještě mel uvést na pravou míru jednu věc - pokud čirou náhodou existuje někdo, kdo je zvědavý (nic jiného než zvědavost asi nepřipadá v úvahu =) na vystoupení Umakart revivalu na druhou jménem Sololit, ten si bude muset nechat zajít chuť. Dostali jsme sice lákavou nabídku zostudit se po boku Umakart Revivalu, ale po dlouhých diskuzích jsme se omluvili pro nedostatek talentu a hlavně koncertních zkušeností. Pro případ, že by omluvenka nebyla uznána, navíc Z. (aka Břehymele) pro jistotu už před týdnem onemocněl a podle posledních zpráv se v žádném případě nemůže uzdravit dříve než 24.2. No, co se dá dělat... V publiku je taky hezky. =)
Sperm Fest
25.2.2006
O Sperm Festu už se toho napsalo tolik, že už je jasné, že kdo tam nedorazí, ten bude donucen navždy opustit český hudební internet! =)
Já jsem si zatím z programu poznamenal toto: The Notwist - Monika Načeva - Floex - Mateřídouška - All Is Full All Love (videoklipy). Dál se uvidí.
2006-02-14
Siła sióstr [šiua šjustr]
Asi to teď bude vypadat, že se furt jenom dívám na klipy v televizi (a navíc polské =), ale to jsou všechno pomluvy a to, že začínáme u televize, je jenom náhoda. Někde se prostě začít musí.
Tak tedy sedím u TV, náhodně přepínám hudební kanály a snažím se vyhnout Ricky Martinovi, Mariah Carrey a Eminemovi.
Hm, tohle už jsem myslím viděl. Taková minimalističtější a trochu popovější verze Massive Attack, sympatická slečna (imho, samozřejmě =) a moc pěkně a stylově čistě udělaný klip s nějakými těmi počítačovými efekty. Hm, "Sistars: Inspirations" - neznám... Minule jsem ten klip myslím viděl na polské Vivě a teď... ale ne, to je blbost, to by muselo být slyšet ve zpěvu a ten byl dokonale anglický.
A tak jsem se zkusil podívat na webu - a fakt!
Sistars (si-Stars - rozumíte? =) jsou prostě polská skupina, která má v Polsku hromadu fanoušků (a webových stránek), velmi nečeskou ctižádost prorazit do zahraničí a dojem, že hraje r'n'b. Tím stylem si tedy nejsem úplně jistý, ale dejme tomu, že ten klip třeba není typickým reprezentantem celé desky.
(Mimochodem přes fanouškovské stránky se na něj dá najít link - bohužel je to 20 MB zhoršené obrazové kvality s hodně utlumených zvukem.)
Jsem docela zvědav, jak jejich pokus o dobytí západoevropské hudební scény dopadne, ale moc velké šance jim nedávám - komu z východního bloku (kromě tATu a Ruslany) se něco takového povedlo?
V každém případě je to ale zajímavé srovnání s českou scénou. Marně totiž vzpomínám, k jaké české (a aspoň trochu známé) skupině bych mohl Sistars hudebně přirovnat a nikdo mě nenapadá. Asi prostě nic podobného nemáme...?
Tak co aspoň obrazová složka? Tady to srovnání taky nebude žádná sláva. Nejvíc se tomu blíží zřejmě Victim Is Another Name for Lover od Sunshine, ale kdybych měl slovo "blíží" vyjádřit v procentech, tak nad 60 % bych asi nešel. Mimochodem kdo a kde ten klip Sunshine vlastně točil? =) (Ale to je vlastně jedno, protože nominaci na Anděla má třeba i Voda živá, která technicky vypadá, jako by se to točilo na trochu lepší VHS.)
A to nemluvím o tom, že Sistars jsem vybral jen tak namátkou, protože polských klipů (totiž teledysków =) je spousta a přinejmenším technicky jsou na tom v průměru o kus lépe než české.
Stručně řečeno to srovnání pro nás vyznívá docela hrozivě. Dá se to samozřejmě svést na to, že Polsko je větší a tím pádem mají tamzemské hvězdy na všechno víc peněz, ale nejsem si úplně jistý, jestli s tím vystačíme. Mám takový dojem, že v polských televizích obecně je mnohem více hudby než v těch našich a - považte! - dobře tam zpívají i účastníci televizních soutěží. =)
Takže ve kterém století vlastně platilo, že co Čech, to muzikant? Nebo máme naopak moc muzikantů a málo publika? =)
(Mimochodem alespoň ten závěr textu je srovnatelný s Polskem. Kdykoliv totiž ČR dosáhne nějakého kulturního nebo sportovního úspěchu, tak polské internetové diskuze zaplaví věta "Když to jde v Čechách, tak proč to nejde u nás?!". =) V hudební kategorii teď ovšem bohužel vedou na body "nasi pólnocni sąsiedzi".)
Tak tedy sedím u TV, náhodně přepínám hudební kanály a snažím se vyhnout Ricky Martinovi, Mariah Carrey a Eminemovi.
Hm, tohle už jsem myslím viděl. Taková minimalističtější a trochu popovější verze Massive Attack, sympatická slečna (imho, samozřejmě =) a moc pěkně a stylově čistě udělaný klip s nějakými těmi počítačovými efekty. Hm, "Sistars: Inspirations" - neznám... Minule jsem ten klip myslím viděl na polské Vivě a teď... ale ne, to je blbost, to by muselo být slyšet ve zpěvu a ten byl dokonale anglický.
A tak jsem se zkusil podívat na webu - a fakt!
Sistars (si-Stars - rozumíte? =) jsou prostě polská skupina, která má v Polsku hromadu fanoušků (a webových stránek), velmi nečeskou ctižádost prorazit do zahraničí a dojem, že hraje r'n'b. Tím stylem si tedy nejsem úplně jistý, ale dejme tomu, že ten klip třeba není typickým reprezentantem celé desky.
(Mimochodem přes fanouškovské stránky se na něj dá najít link - bohužel je to 20 MB zhoršené obrazové kvality s hodně utlumených zvukem.)
Jsem docela zvědav, jak jejich pokus o dobytí západoevropské hudební scény dopadne, ale moc velké šance jim nedávám - komu z východního bloku (kromě tATu a Ruslany) se něco takového povedlo?
V každém případě je to ale zajímavé srovnání s českou scénou. Marně totiž vzpomínám, k jaké české (a aspoň trochu známé) skupině bych mohl Sistars hudebně přirovnat a nikdo mě nenapadá. Asi prostě nic podobného nemáme...?
Tak co aspoň obrazová složka? Tady to srovnání taky nebude žádná sláva. Nejvíc se tomu blíží zřejmě Victim Is Another Name for Lover od Sunshine, ale kdybych měl slovo "blíží" vyjádřit v procentech, tak nad 60 % bych asi nešel. Mimochodem kdo a kde ten klip Sunshine vlastně točil? =) (Ale to je vlastně jedno, protože nominaci na Anděla má třeba i Voda živá, která technicky vypadá, jako by se to točilo na trochu lepší VHS.)
A to nemluvím o tom, že Sistars jsem vybral jen tak namátkou, protože polských klipů (totiž teledysków =) je spousta a přinejmenším technicky jsou na tom v průměru o kus lépe než české.
Stručně řečeno to srovnání pro nás vyznívá docela hrozivě. Dá se to samozřejmě svést na to, že Polsko je větší a tím pádem mají tamzemské hvězdy na všechno víc peněz, ale nejsem si úplně jistý, jestli s tím vystačíme. Mám takový dojem, že v polských televizích obecně je mnohem více hudby než v těch našich a - považte! - dobře tam zpívají i účastníci televizních soutěží. =)
Takže ve kterém století vlastně platilo, že co Čech, to muzikant? Nebo máme naopak moc muzikantů a málo publika? =)
(Mimochodem alespoň ten závěr textu je srovnatelný s Polskem. Kdykoliv totiž ČR dosáhne nějakého kulturního nebo sportovního úspěchu, tak polské internetové diskuze zaplaví věta "Když to jde v Čechách, tak proč to nejde u nás?!". =) V hudební kategorii teď ovšem bohužel vedou na body "nasi pólnocni sąsiedzi".)
2006-02-12
2006-02-10
Když tak jeden sedí v sauně
(to pak vymýšlí nejrůznější hlouposti)
Při pohledu na blíže nespecifikovaný symbol tetovaný na rameni jednoho kolemsesprchujícího mě napadla následující hudební hádanka: „Víte, která kapela / osoba použila jméno jednoho konkrétního alba jako název svého vydavatelství, a zároveň podle jistého (jiného) vydavatelství pojmenovala svoji kapelu?"
Jak se jmenovalo toto vydavatelství, a kdo byli členové zmíněné kapely?“
Anketní emaily se správnou odpovědí zasílejte na adresu: brhml@post.cz.
Přestože ke slosování došlých hlasů nejspíš nikdy nedojde, neuvádějte prosím vaši odpověď do komentáře k tomuto článku =)
Ohlasy písní recenzentských, aneb několik zastavení na cestě z planety Pluto k Fru Fru...
Psát recenze na hudební CD ve dvou lidech sebou nese mimo jiné i riziko že výsledný produkt bude nejspíš delší než je únosné...
Následující text lze brát jako běžný „trailer“ ke zmíněné recenzi, obsahuje však výhradně exkluzivní (rozumněj v samotné recenzi nevyužitý) materiál... =). Mimoto se pohybuje někde na okraji detektivního žánru, pracuje totiž s hledáním motivů a pohnutek “pachatelů” samotných…
***
Zastavení první, v Brně na Musilce, kde se 15.4.1998 odehrál křest druhého CD kapely Pluto. Kmotrem nahrávky nebyl nikdo menší než enfant terrible brněnské scény Jiří Kolšovský. Pokud si dobře pamatuji, tak při vlastním křtu řekl něco o tom, že nástupci už předběhli úroveň své mateřské kapely.
27.9.2000, na scéně opět Pavel Fajt a Pluto, pro změnu v Ostravě v Parníku: Nadšení z koncertu, které ostře kontrastovalo s atmosférou v kapele. Ta vyplynula z následné diskuze s jejími členy. Poprvé byly otevřeně slyšet názory, že to už dál nemá smysl, a CD „Tři“ je pravděpodobně poslední. Přitom nové písně zněly víc než slibně, a i v demo kvalitě, ve které se zachovaly, mají své kouzlo. Jak vyplynulo později, hlavní třecí plocha v kapele byla po ose Fajt-Bartoš.
Co následovalo se pravděpodobně muselo stát. Na troskách planety Pluto vznikla hudební sekce Těch Syčáků (duo kytara Zavadil - basa Fröhlich), Pavel Fajt zařadil na Autopilota, Petr Zavadil se také objevil v sestavě Václavkových VRM, a pak právě kapela Fru Fru, tehdy ještě Serious.
Následuje poslední zastavení, které poodkryje atmosféru, která pravděpodobně v poslední fázi existence Pluta v kapele panovala. V této době vzniklo několik melodicky velice silných a „vyklidněných“ písní jako Eskymácká, Dech a Tři sloky. O tyto jsem, v době kdy už bylo jasné že další společná nahrávka Pluta nevznikne, projevil zájem. Pavel Fajt na dotaz odpověděl něco ve smyslu, že „...tyto písně navždy zůstanou v srdcích vás, našich milých posluchačů...“. Při jednom z následných koncertů Těch Syčáků jsem se o mé snaze zmínil i Petrovi Zavadilovi. Nejvíc ho zajímalo, co prý mi na to řekl Fajt. Při mé odpovědi se jen pousmál.
Proto se zdá být celkem pochopitelné, že se Václav Bartoš neobklopil žádnými „veterány“ scény, ale že vsadil na dravé mládí a sám se ujal role „uměleckého“ vedoucího, který drží vše pevně v rukou...
***
Vlastní recenze k nalezení zde.
Následující text lze brát jako běžný „trailer“ ke zmíněné recenzi, obsahuje však výhradně exkluzivní (rozumněj v samotné recenzi nevyužitý) materiál... =). Mimoto se pohybuje někde na okraji detektivního žánru, pracuje totiž s hledáním motivů a pohnutek “pachatelů” samotných…
***
Zastavení první, v Brně na Musilce, kde se 15.4.1998 odehrál křest druhého CD kapely Pluto. Kmotrem nahrávky nebyl nikdo menší než enfant terrible brněnské scény Jiří Kolšovský. Pokud si dobře pamatuji, tak při vlastním křtu řekl něco o tom, že nástupci už předběhli úroveň své mateřské kapely.
27.9.2000, na scéně opět Pavel Fajt a Pluto, pro změnu v Ostravě v Parníku: Nadšení z koncertu, které ostře kontrastovalo s atmosférou v kapele. Ta vyplynula z následné diskuze s jejími členy. Poprvé byly otevřeně slyšet názory, že to už dál nemá smysl, a CD „Tři“ je pravděpodobně poslední. Přitom nové písně zněly víc než slibně, a i v demo kvalitě, ve které se zachovaly, mají své kouzlo. Jak vyplynulo později, hlavní třecí plocha v kapele byla po ose Fajt-Bartoš.
Co následovalo se pravděpodobně muselo stát. Na troskách planety Pluto vznikla hudební sekce Těch Syčáků (duo kytara Zavadil - basa Fröhlich), Pavel Fajt zařadil na Autopilota, Petr Zavadil se také objevil v sestavě Václavkových VRM, a pak právě kapela Fru Fru, tehdy ještě Serious.
Následuje poslední zastavení, které poodkryje atmosféru, která pravděpodobně v poslední fázi existence Pluta v kapele panovala. V této době vzniklo několik melodicky velice silných a „vyklidněných“ písní jako Eskymácká, Dech a Tři sloky. O tyto jsem, v době kdy už bylo jasné že další společná nahrávka Pluta nevznikne, projevil zájem. Pavel Fajt na dotaz odpověděl něco ve smyslu, že „...tyto písně navždy zůstanou v srdcích vás, našich milých posluchačů...“. Při jednom z následných koncertů Těch Syčáků jsem se o mé snaze zmínil i Petrovi Zavadilovi. Nejvíc ho zajímalo, co prý mi na to řekl Fajt. Při mé odpovědi se jen pousmál.
Proto se zdá být celkem pochopitelné, že se Václav Bartoš neobklopil žádnými „veterány“ scény, ale že vsadil na dravé mládí a sám se ujal role „uměleckého“ vedoucího, který drží vše pevně v rukou...
***
Vlastní recenze k nalezení zde.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)