Ohlasy písní recenzentských, aneb několik zastavení na cestě z planety Pluto k Fru Fru...

Psát recenze na hudební CD ve dvou lidech sebou nese mimo jiné i riziko že výsledný produkt bude nejspíš delší než je únosné...

Následující text lze brát jako běžný „trailer“ ke zmíněné recenzi, obsahuje však výhradně exkluzivní (rozumněj v samotné recenzi nevyužitý) materiál... =). Mimoto se pohybuje někde na okraji detektivního žánru, pracuje totiž s hledáním motivů a pohnutek “pachatelů” samotných…

***

Zastavení první, v Brně na Musilce, kde se 15.4.1998 odehrál křest druhého CD kapely Pluto. Kmotrem nahrávky nebyl nikdo menší než enfant terrible brněnské scény Jiří Kolšovský. Pokud si dobře pamatuji, tak při vlastním křtu řekl něco o tom, že nástupci už předběhli úroveň své mateřské kapely.

27.9.2000, na scéně opět Pavel Fajt a Pluto, pro změnu v Ostravě v Parníku: Nadšení z koncertu, které ostře kontrastovalo s atmosférou v kapele. Ta vyplynula z následné diskuze s jejími členy. Poprvé byly otevřeně slyšet názory, že to už dál nemá smysl, a CD „Tři“ je pravděpodobně poslední. Přitom nové písně zněly víc než slibně, a i v demo kvalitě, ve které se zachovaly, mají své kouzlo. Jak vyplynulo později, hlavní třecí plocha v kapele byla po ose Fajt-Bartoš.

Co následovalo se pravděpodobně muselo stát. Na troskách planety Pluto vznikla hudební sekce Těch Syčáků (duo kytara Zavadil - basa Fröhlich), Pavel Fajt zařadil na Autopilota, Petr Zavadil se také objevil v sestavě Václavkových VRM, a pak právě kapela Fru Fru, tehdy ještě Serious.

Následuje poslední zastavení, které poodkryje atmosféru, která pravděpodobně v poslední fázi existence Pluta v kapele panovala. V této době vzniklo několik melodicky velice silných a „vyklidněných“ písní jako Eskymácká, Dech a Tři sloky. O tyto jsem, v době kdy už bylo jasné že další společná nahrávka Pluta nevznikne, projevil zájem. Pavel Fajt na dotaz odpověděl něco ve smyslu, že „...tyto písně navždy zůstanou v srdcích vás, našich milých posluchačů...“. Při jednom z následných koncertů Těch Syčáků jsem se o mé snaze zmínil i Petrovi Zavadilovi. Nejvíc ho zajímalo, co prý mi na to řekl Fajt. Při mé odpovědi se jen pousmál.

Proto se zdá být celkem pochopitelné, že se Václav Bartoš neobklopil žádnými „veterány“ scény, ale že vsadil na dravé mládí a sám se ujal role „uměleckého“ vedoucího, který drží vše pevně v rukou...

***

Vlastní recenze k nalezení zde.