Colours 2016 - den čtvrtý

Letos se mi povedlo dát slovu "neaktuální" přímo netušené rozměry, ale nerad bych porušil tradici, takže tady je konečně závěrečná část reportáže. Poslední den už stejně jen tak odbudeme, protože to už jsem měl jedinou touhu, a to najít si tiché místo, kde bych se mohl posadit. Na vnímání hudby mi nezbývaly žádné kapacity... =)

Koncert Ghost of You jsem samozřejmě neviděl od začátku, ale stihnul jsem jeho podstatnou část. První věc, které jsem si na pódiu všimnul, byla velká plachta s iniciálami GOY a velmi rukodělně působícím obrazem zachycujícím převážně větve stromů, který mi nebezpečně připomínal některá díla z hodin výtvarné výchovy na základní škole - tady bych viděl ještě velký prostor pro zlepšení. =)

Po hudební stránce působila skupina naštěstí o něco dospěleji - tedy jako "rozhněvaní mladí muži". Proběhla i jistá nástrojová a mikrofonová rotace a hlavní zpěvák mě docela překvapil, když v jedné písničce místo svého obvyklého zpěvu ve stylu Nicka Cavea najednou přišel s výrazně citlivějším rejstříkem.

Na závěr mě pobavil bubeník, který poslední úder zahrál tak, že mu palička vyklouzla z ruky a po odrazu od bubnu skončila v publiku zhruba pět metrů od pódia. Jestli to má takhle natrénované, tak je to taková pěkná tečka za tím naším případem.

Záznam koncertu Báry Polákové jsem poměrně nedávno viděl na ČT, a tak jsem se raději šel nechat napálit na scénu u vysokých pecí.

Programovou brožuru jsem stále pořádně nepřečetl a Óčko už několik měsíců nemůžu sledovat (naše TV po upgradu firmwaru usoudila, že ho vlastně sledovat nepotřebuju a vždy po přepnutí na Óčko se nejpozději do půl minuty sama restartuje =), takže jsem dorazil téměř naslepo s vědomím, že podle jména bude Thom Artway nějaký britský písničkář. Asi mě mohlo varovat nepravděpodobné příjmení Artway a během první písničky jsem trochu nevěřícně sledoval, že nějaká holka kousek ode mě zná text, ale nevarovalo, takže po první písničce jsem nevěřil vlastním uším, že nám mladý cizinec děkuje v češtině a zcela bez přízvuku. Mno jo - Tomáš Maček, Vlachovice, narozen 1994. Holt ztrácím kontakt s mladým publikem. =}

Thomáš byl jako mladý Brit skutečně dost přesvědčivý, čemuž kromě dobré výslovnosti (a střídavě i doprovodné skupiny) pomáhaly i "irské" skluzy do falzetu, ale jinak mi svou image připomínal spíše velmi mladého "nemoderného chalana" Mira Žbirku bez brýlí, protože měl na sobě čistě bílé tričko, džínovou bundu, úplně normální účes a tvářil se velmi pozitivně. Po každé písničce nadšeně děkoval a divil se, kolik přišlo lidí. ("Poprvé na koncertě přes vás nevidíme na zvukaře!")

Když pak další písničku uvedl slovy "tuhle písničku možná budete znát" a spustil svůj reklamní hit "I Have No Inspiration", tak jsem se znova zastyděl, že jsem ho dříve neviděl. V další pauze jsem ovšem odněkud z publika zaslechl roztoužený dívčí hlas oznamovat, že "On je tak hezký!" a rozhodl jsem se, že bude lepší Thoma Artwaye začít nenávidět, ale on to asi nějak vytušil: "Další písničku jsem poprvé slyšel tady na Colours, přímo na téhle scéně. Je od australského zpěváka Cheta Fakera." Byla, a tak jsem ho vzal na milost - pokud byl na tom samém koncertu co já, tak to nemůže být úplně špatný člověk. ;)

Dojem právě vycházející hvězdy pěkně dokreslil i konec koncertu. Thom totiž vyčerpal svůj dosavadní repertoár, ale nevyčerpal přidělený čas, takže na závěr přidal ještě jednou "I Have No Inspiration" a ještě mu zbyla časová rezerva.

Na nějaký mezinárodní úspěch českých interpretů už dlouho nevěřím a na české scéně je (i dobrá) angličtina spíše nevýhodou (ani pubertální holky všechno neutáhnou =), ale i tak jsem zvědav, kam to Thom dotáhne...

Jméno Néro Scartch (nebo možná spíše Nèro Scartch) taky disponovalo slušným potenciálem pro zmatení, ale vzhledem k tomu, že se vystoupení konalo na tzv. Czech Stage, bylo o původu tentokrát jasno už předem. Na první pohled to podle oblečení vypadalo, že hlavním inspiračním zdrojem jsou Depeche Mode, ale hudba byla trochu "hardcorovější" s větším množstvím kytar a dost primitivními zvuky kláves.

Očividně se všechno točilo kolem zpěváka (teď se dívám na webu, že je to jistý Jakub Svoboda - syn Jardův a taktéž člen Mydy Rabycad, které jsem letos minul), ale toho naneštěstí (?) nebylo přes ostatní nástroje moc slyšet a angličtina nebyla úplně přesvědčivá. Z lidí na pódiu vypadal nejmladší a spíše než mladého Davida Gahana mi připomínal hubený klon mladého Billy Idola. Zcela jasno nemám ani v tom, jestli je Nèro Scartch aktuálně skupina nebo sólový projekt, protože mezi písničkami jsem nejdřív zaslechl oznámení "my jsme Nèro Scartch" a v další pauze "tohle je můj první singl". Asi by si to chlapi měli ujasnit aspoň mezi sebou. ;) V každém případě mě živé vystoupení příliš nechytlo a šel jsem na průzkum jinam.

Na základě doporučení, že je to úlet, jsem zkusil dvojici Lazer Viking / Sabreheart na Full Moon Stage a musím uznat, že doporučení nelhalo, ale nebylo to v úplně pozitivním smyslu.

Když jsem dorazil na místo, tak na pódiu stál s kytarou týpek v šiltovce a jeho kolega - vlasatý a potetovaný zpěvák - se dral s mikrofonem mezi publikum. Tato show u mě zcela přehlušila dojem z hudby a to přesto, že pak už vlastně nebylo přes lidi nic vidět. Přes mikrofon jsem ještě zaslechl, jak odmítl nabízené pivo, protože ho nepije, a pak údajně rozjel jakýsi break dance, což vzhledem k rozbahněnému terénu (i když zdaleka ne všude) skutečně slibovalo silný zážitek. Co přesně se dělo pak, to ví zřejmě jen dvacet lidí, kteří stáli nejblíž.

Když dohráli písničku, tak se zpěvák vydrápal zpátky na pódium a bez jediného slova zmizel v zákulisí. Lidé trpělivě čekali, co se z toho dál vyvine, protože podle programu mělo být vystoupení teprve v polovině, ale dočkali jsme se pouze krátkého návratu a dost neurvalého oznámení "hele, už sem to řikal dole, to je všecko". Trpělivě jsme ještě chvíli čekali dál, ale fakt to bylo všecko.

Přinejmenším zvukařům se v tu chvíli asi ulevilo, protože už zvukovka prý neproběhla úplně hladce...

Dál jsem si v programu nemohl moc vybrat, a tak jsem došel až na hlavní scénu, kde v té době působili 2cellos.

Já mám zvuk cella rád a mám rád i různé obskurní cover verze, ale tohle seskupení jsem od první chvíle nenáviděl. Celé to na mě působilo tak nějak kolotočářsky (kromě titulních dvou violoncell tam navíc měli i bubeníka a vůbec bych řekl, že se zvukem trochu "švindlovali" nějakými krabičkami) a jako sázka na komerční jistotu s hity Michaela Jacksona (během svého krátkého poslechu jsem zachytil dva), AC/DC a podobně. Trochu mě potěšilo zařazení téměř nehratelné Voodoo People od The Prodigy, ale ne dost (většinu musel stejně odedřít bubeník), a tak jsem se raději rozhodl pro večeři na druhém konci areálu.

Tentokrát padla volba na nějaké nudle a jejich konzumaci mi zpestřoval Blick Bassy. Jako téměř každý africký hudebník hrající na Colours africkou hudbu samozřejmě žije v Evropě, takže jsem si aspoň vyslechl jeho historky, jak ve Francii hledal spoluhráče a podobně, a pak ze zoufalství zkusil elektrostan.

Tam vystupovala dvojice Himalayan Dalai Lama a byla to téměř čistá elektronika (samozřejmě bez zpěvu). Živý prvek zastupovaly dva opravdové bubny, na které oba pánové občas skutečně bubnovali a to i trochu složitější rytmy, ale už jsem byl opravdu přesycen.

Pak už mi jako povinná položka zbývalo jen Luno. Ema Brabcová stále dobře zpívá, ale jako introvertní front(wo)man se příliš nezlepšila. Sice už se celý koncert netváří jako mučednice a občas se i usmívá, ale věty jako "minulý týden jsme měli hrozný koncert, tak díky, že tady je to takové příjemné" publikum do varu příliš nedostanou. Když se ke konci koncertu celá skupina opřela do nástrojů a rozjela to, co jí image dovolovala, tak Ema jen o kousek odstoupila od mikrofonu a jemně pokyvovala hlavou do rytmu. Takovou divočinu by nedokázal rozpoutat ani Ozzy s Black Sabbath! ;)

Na další program už jsem neměl dost sil, a tak jsem zvolna zamířil k východu. Krátce jsem postál na doslech hlavní scény, kde zrovna písničkář Passenger se svým dětským hlasem a kytarou hrál variaci klasiky Sounds of Silence. Začínal stylově potichu a písničku postupně gradoval, ale dojem mi dost kazilo hlasité dusání z nedalekého cigaretového stanu (kdybych měl tu možnost, tak bych ho rád zakázal) a taky mě trochu znervózňovaly sykavky. Těžko říct, jestli to bylo ozvučením nebo to je nějaká specifická jihoanglická výslovnost, ale všechna "s" zněla spíš jako měkké polské "ś", takže to byly spíš "śaundś of śajlenś". Na další písničku jsem nepočkal.

Tak se stalo, že jsem neviděl legendárního zpěváka Petera Lipu (Xavier Baumaxa před časem vysvětloval, že u pana Lipy se vždy musí uvádět "legendární zpěvák", protože zpívá už dlouho a skoro nikdo ho nezná), ani táborovou písničku Underworld (jo, myslím tu, jak se tam pokřikuje "lager lager" ;).

Letos jsem nedělní program už skutečně moc nezvládal, takže v podstatě vítám informaci, že příští rok budou Colours končit už v sobotu, ale vzhledem k tomu, že budou začínat už ve středu, se pravděpodobně celý problém pouze o jeden den posune... Tak uvidíme. =)

Colours 2016 - den třetí

Mohlo by se zdát, že jsem zapomněl dopsat reportáž z Colours, ale není to pravda. Stále na ni myslím a i přes takzvaný "bytový problém" se mi povedlo s neuvěřitelným skluzem doklepat do konce další část:

Můj třetí den na Colours byl organizovaný především deštěm. S pocitem, že přece nemůže pršet celý den v kuse, jsem si nevzal pláštěnku, ale jen tzv. nepromokavou bundu, a protože jsem nechtěl příliš promoknout, tak jsem to vzal do areálu poklusem a velmi šikovně jsem proběhnul i jednou kaluží, která byla hlubší, než se původně zdálo. Díky tomu jsem si velmi rychle uvědomil, že boty TAKY nemám nepromokavé.

Původně jsem plánoval krátkou zastávku na prezentaci ČT o tvorbě TV grafiky a pak se přesunout na Republic of Two nebo Lake Malawi, ale nakonec jsem byl rád, že se na té prezentaci můžu zdržet, ovšem bohužel to nebylo její kvalitou.

Při mém příchodu (samozřejmě pozdním) se přes projektor, jehož rozlišení rozhodně nebylo HD, pouštěly pixelizované ukázky různých jednoduchých animací z dětských pořadů, ale rozhodně nepadlo ani slovo o tom, kde a jak vznikají. Pak následovala ukázka (samozřejmě hotových, bez postupu) retuší z pořadu Dovolená v protektorátu. Tam se většinou umazávaly reálie, které časově neodpovídaly "ději" (například sloupy vysokého napětí) nebo lidé ze štábu, kteří postávali někde v okolí a nevšimli si, že bere některá z kamer. Podle množství ukázek to vypadalo, že se musely upravovat skoro všechny záběry, což je pro štáb skvělá vizitka. ;)

Trochu praxe přinesla až závěrečná ukázka "oživených" historických fotek, které se mění podle pohybu kamery. Fotka se samozřejmě musí ručně separovat na vrstvy, ale pro mě trochu překvapivě se pak pohybu nedociluje pouhým posunováním vrstev ve 2D, ale tím, že se rozmístí v 3D prostoru "jako papírové figurky, když si stavíte betlém" (to přibližně cituji), a pak už si můžete podle libosti pohybovat kamerou a dělat "dramatické nájezdy".

Po skončení prezentace venku stále pršelo a moje oblečení bylo stále citelně vlhké, a tak jsem přečkal technickou přestávku, během které jsem jednomu z kameramanů úspěšně narušoval jeho snahu najít si ideální pozici, a počkal i na ukázku hry na harfu. Koneckonců kde dneska člověk ve volné přírodě potká harfu?

A tak jsem viděl vozíček (aka rudl) na převoz harfy a pak slyšel Petra Vizinu v rámci úvodního slova vyprávět vtipy na téma jejího ladění.

Harfistka polovinu života stráví tím, že ladí, a druhou polovinu hraje falešně.

Jak dlouho vydrží harfa naladěná? Dvacet minut nebo než někdo otevře dveře.

Když se ztratíte v lese a narazíte na Santa Clause, harfistku s naladěnou harfou a harfistku s nenaladěnou harfou, koho se zeptáte na cestu? Samozřejmě té třetí, ostatní musí být halucinace, protože neexistují.

Osobně mě docela zajímalo, jak jsou u harfy organizovány struny, tak popisem zaplácám trochu místa. =)

Klavírista by možná předpokládal, že struny budou odpovídat klavíru, takže budou odstupňovány po půl tónech a tudíž bude dvanáct strun na oktávu, ale to se mi už z prostorových důvodů moc nezdálo a bylo to správné tušení. Ve skutečnosti má harfa obvykle jen osm strun na oktávu (čili místo kompletní chromatické stupnice má hráč k dispozici jen jednu tóninu - např. C dur) a pokud potřebuje nějaké tóny z "černých kláves", tak použije pedály. Těch je sedm (pro každý tón jeden) a fungují stejně jako křížky a béčka. Pokud je celá skladba v jedné tónině, tak je možné pedály na začátku nastavit a zaaretovat, ale pokud jsou tam nějaké odskoky to jiných tónin, tak si hráč zapracuje i nohama.

Pak došlo na cover verzi Metallicy Nothing Else Matters (s drobným zakolísáním, ale i tak povedenou) a pak už se konali dobrovolníci ("Ale vy už jste se včera učila na kontrabas!"), kteří si to chtěli aspoň trochu vyzkoušet, ale slovy Ozzáka "když to nedělám sám, tak mě to nebaví", takže jsem před koncem přece jenom vyrazil ven do slábnoucího deště. To jsem ještě netušil, že bude slábnout až do jedné hodiny v noci...

Zřejmě pomocí nějakých nečistých praktik jsem se nechal vylákat na koncert - no, říkejme tomu raději vystoupení - seskupení Ať se snaží ona. Po ukázkách hry na harfu to byl dost náročný přechod, ale naštěstí jsem viděl už jen konec.

Členové skupiny křepčili po pódiu odění do dresů a chráničů z amerického fotbalu, v čemž je podporovala jediná (hostující?) žena v úboru roztleskávačky, a společnými silami vytvářeli humor. K tomu jim dopomáhalo sporé nástrojové obsazení, rychlejší tempo a jeden až dva akordy. Většinu času, z toho mála, co jsem viděl, zabral nepřítomný člen (?) skupiny Jakub Kohák. Údajně slíbil účast, ale nakonec raději odjel na dovolenou do Chorvatska, a tak se konalo jeho demonstrativní vykopnutí z kapely. To spočívalo v tom, že z pódia bylo do publika vykopnuto několik gumových míčů, na kterých byly lepicí páskou přilepeny Kohákovy podobizny, a kapela se pak ještě dožadovala vrácení míčů zpět. Pak byl jako záskok vybrán dobrovolník z publika, který spolu se skupinou odhulákal refrén závěrečné písně, a bylo dokohákováno.

Za suššího počasí bych se pak určitě vydal na koncert Marii Peszek (minule to na Colours bylo docela fajn), ale po přeměření výšky hladiny vody ve svých botách jsem zvolil kratší přesun na scénu Full Moon, kde se navíc dalo i těsně u pódia schovat pod střechu - a místa bylo naštěstí celkem dost.

Slovenská elektronická alternativa pro starší a pokročilé Ospalý pohyb skutečně mnoho lidí nepřilákala, protože dělala čest svému jménu. Hrály se tiché a pomalé písničky (často bez bicích nebo jen s metličkami) s melancholickými texty a na to těžko nalákáte masy lidí. Členové skupiny navíc rozhodně nepůsobili jako exhibicionisté, kteří by publikum strhli, což se zřejmě odvíjí už hlavní osoby celé skupiny Martina Burlase. Vypadalo to, že vystoupení dostal od někoho za trest a téměř celou dobu se tvářil vřele asi jako daňový auditor. Navíc to není zrovna vytříbený zpěvák a přestože byl hladce oholen, tak si texty spíše bručel pod fousy. Nezúčastněnou image výborně doplňoval druhý klávesák, který měl před sebou rozevřený notebook a vypadalo to, že ve volných chvílích zpracovává nějakou tabulku v Excelu. O něco živěji působili jen bubeník, který ale neměl příliš prostoru, a kytarista - ježkovy zraky! on je to Pavol Hubinák ze skupiny Veneer - toho bych se věru nenadál! (Mimochodem zdálo se mi, že kousek přede mnou stojí v publiku Petr Marek z MIDI LIDI.)

Poněkud monotónní průběh koncertu oživil až výpadek zvuku - tedy do jisté míry. =) Znenadání uprostřed písničky prostě přestaly hrát velké bedny, ale nezdálo se, že by to kdokoliv na pódiu zaznamenal, protože všichni bez jakéhokoliv zaváhání soustředěně pokračovali ve své práci. Teprve po pár vteřinách jako jediný zareagoval Paľo Hubinák, který popošel ke kraji pódia a s pobaveným úsměvem nohou natočil svůj odposlech směrem k publiku. Po další minutě se na scéně zjevil akýsi chalan v šiltovke, zkontroloval všechny konektory u pódiového zvukaře (samotný zvukař se ani nepohnul) a plnohodnotný zvuk se znovu vrátil mezi nás, ale ani tentokrát jsme se od hudebníků nedočkali žádné reakce, což mi přišlo jaksi charakteristické. Zlatý hřeb přišel samozřejmě až na úplném konci. (Ano, vydržel jsem až do konce! =) Když skupina odcházela z pódia, tak si Martin Burlas zřejmě uvědomil, že to má za sebou, a krátce se usmál. Prozářilo mi to celý zbytek dne. ;)

Protože stále poprchávalo, tak jsem se rozhodl jít fyzicky na jistotu a hudebně do rizika, a zamířil do elektrostanu na projekt (?) Makak. Na první pohled se jednalo o nástupce elektronické dívčí sestavy My Name Is Ann!, protože na pódiu se vyskytovaly dvě mladé ženy, ale na druhý pohled jsem objevil pár rozdílů. Žena za pultem - myslím mixážním - měla sice oblečené jakési sárí a při mluvení mě trochu iritovala svou výslovností a intonací (Fiordmoss anyone? =), ale intonace při zpěvu byla v pořádku, takže v tomto bodě byla MNIA! poražena na hlavu. Druhá žena měla před sebou velký stolní monitor, což u hudebníků nebývá zvykem a při pohledu ze strany se ukázalo, že festivalový program nelže - neběžel tam žádný hudební software, ale cosi na stříhání obrazu. Nebylo mi úplně jasné, proč je tohle "pracoviště" vlastně umístěno na pódiu, protože vzájemné komunikace obou protagonistek jsem si nevšimnul a samotné projekce se nevymykaly běžným zvyklostem. Nejzajímavější video byl zřejmě dlouhý záznam jízdy na skejtu po svažující se asfaltce v nějakém lesoparku a tam tedy moc interaktivních zásahů nebylo třeba. =)
Celé vystoupení bylo vůbec poznamenané snahou ukázat, že to není jen nějaká taneční zábava, ale vyšší umění, ale dalo se to přežít.

Pak zřejmě většina návštěvníků zamířila na Monkey Business, ale já jsem usoudil, že jedna opice za den stačí a v mezičase se pokusil získat nějakou večeři, což se bohužel kvůli dlouhé frontě u tortilového stánku katastrofálně protáhlo a já jsem prošvihnul podstatnou část vystoupení Subject Lost.

To, co jsem stihnul, poměrně věrně kopírovalo to, čím se Petr Adamec prezentuje třeba na Soundcloudu - komplikovanější a vůbec méně přímočará elektronika. Z diváckého pohledu bylo pozitivní, že kromě kroucení čudlíků došlo i na kytaru, ale bohužel ne dost. Většinu času strávila přetočená za záda a v tom zbytku ji buď nebylo slyšet nebo kvůli použitým efektům poznat. Jinak jsem byl ale v podstatě spokojen. =)

S čím jsem ovšem spokojen vůbec nebyl, byl stav mých bot, takže jsem v následující programové přestávce podnikl marný pokus je na záchodcích aspoň trochu vysušit, ale vcelku podle očekávání byl výsledek nevalný. Boty mě pak ovšem vyslaly na sousední "Babišovu" scénu, která měla dvě velké výhody - nad diváky tam byla tradičně natažená plachtová střecha a pod nohama byla dlažba.

Program v tu chvíli nebyl až tak důležitý ;), ale vzal jsem to jako příležitost trochu si vylepšit polskou bilanci (když už jsem prošvihnul Mariu Peszek). Polskou scénu vnímám velmi útržkovitě, takže samotný Artur Rojek mi příliš neřekl a byl jsem rád, že jsem se chytil alespoň na "bývalý člen Myslovitz". (Díky, Pavle! =)

Rojek samozřejmě přilákal spoustu polských návštěvníků festivalu a nabídnul poměrně klasický zvuk kapely a velmi podivnou barvu hlasu, která mi na živo zněla ještě podivněji, než jsem si mlhavě pamatoval z nahrávek Myslovitz. Takhle nějak by možná zněl Adam Mišík při pokusu o imitaci Dalibora Jandy. ;)

Mé další dojmy z koncertu ovšem zcela překryl nejmenovaný L.N. z K., který u jedné z pomalejších písní začal jako druhý hlas zpívat legendární Zmožkův televizní hit "Už mi lásko není dvacet let" - a ono to tam sedělo. Něco mi říká, že Rojka by tohle zjištění nepotěšilo. Další písničky sice přidaly na tempu a intenzitě, ale Zmožkova přízraku vznášejícího se nad hlavami publika jsem se už nezbavil.

Pokusil jsem se ho setřást výpravou do elektronického stanu na Sun Glitters, ale výsledkem byl především dojem, že už mi to všechno splývá do jednoho dlouhého čtyřčtvrťového dusání a problém zdaleka nemusel být na straně účinkujících.

Raději jsem se vrátil zpátky a poslechl si potlesk publika u Rojkovy poslední písničky a pak už zbývali jen DVA.

Na první pohled to vypadalo, že posledních pár měsíců bylo pro existenci "manželské" skupiny docela složitých, protože pana Kratochvíla jsem ten den zahlédl chodit po areálu s úplně cizí paní, zatímco paní Kratochvílová nastoupila na pódium s nadprůměrným obvodem břicha a zdálo se, že v nejbližších měsících ještě trochu přibere, ale přímo na pódiu nebylo nic znát. DVA mají svůj styl a toho se drží, takže si na pódiu opět vytvářeli loopy pomocí třískání do hrnečků a zkratování konektorů, ona zběsile tancovala, zpívala i vydávala opičí skřeky a on většinu času superrychle hobloval akustickou kytaru - prostě všechno bylo při starém a bylo to naprosto v pořádku.

Naprosto v pořádku pak bylo i to, že současně s koncem koncertu přestalo konečně pršet, a tak se domů cestovalo mnohem radostněji...

Colours 2016 - den druhý

Na pátek jsem si předsevzal, že konečně uvidím Noisy Pots naživo i s jejich hrnky, ale tradičně se mi to nepovedlo a nakonec jsem byl rád, že jsem stihnul alespoň úplný závěr koncertu Dětí mezi reprákama - přesněji řečeno jeden a půl písničky, takže z hudby jsem toho skutečně moc nezaznamenal. O něco málo lepší je to s obrazovými vjemy, protože ty člověk vstřebává rychleji. ;) Děti jsou obvykle popisovány jako projekt Dominika Zezuly (jinak skupina post-hudba) a jeho hostů, ale já jsem na pódiu zastihnul tříčlenné seskupení, které jsem si pracovně nazval Pelhřimovy All Stars, a získal jsem dojem, že už se obsazení stabilizuje na zpěv, akustickou a elektrickou kytaru a klavír. (Všimněte si absence bicích.) Trochu mě překvapilo, že když už je na pódiu Aid Kid (mimochodem jeho vytahaný svetr by mohl kapele dělat maskota), že kromě kytary dojde i na nějakou elektroniku, ale nedošlo a asi by to byl nesmysl. Zezulův styl je natolik charakteristický, že přidáním elektroniky by se Děti už totiž vůbec nedaly odlišit od post-hudby. ;)

Jak už jsem zmínil, tak letos jsem v programu neměl moc favoritů a přípravu jsem taky odfláknul, takže pátek (a vlastně i další dny) byl ve znamení bloudění od scény ke scéně a živelného vytváření a trhání diváckých skupinek.

Na vystoupení dalekko jsem dorazil se Z. a pak jsme si společně notovali, že je to taková pohodová kytarovka, ale chybí tomu něco navíc. Podle Z. dalekko neví, co chtějí, a pokud by to měly být poklidné písničky, tak by se měli učit u Orffů. Já jsem měl naopak dojem, že písničky jsou vystavěné tak, že by se některých místech mělo výrazně přitlačit (přinejmenším v agresivitě zpěvu), ale nakonec jsme se shodli na společném komuniké, že skupina neví, co chce, a měla by něco změnit - jen nevíme jistě co. ;)



Další pán na holení byl mladý Polák Fismoll, který ale dorazil hladce oholen (ovšem neostříhán), takže k holení nedošlo a vlastně působil hladce a slušně i po všech ostatních stránkách. Slušné a poklidné byly i písničky (to hlavní v nich obstarával zpěv a akustická kytara) a vlastně i skutečnost, že součástí jeho doprovodné skupiny byla i jeho (mladší?) sestra (na cello). Dodatečně jsem se ve festivalovém programu (mimochodem Moravčíkovy superlativy u každého zahraničního interpreta už působí skutečně dost komicky) dočetl, že je přirovnáván ke José Gonzalesovi nebo Bon Iverovi, ale v rámci dobré míry bych přidal i kus Jamese Blunta. Jako každý správný exportní písničkář zpíval anglicky a angličtinu používal i ke komunikaci s publikem, což mi ale v Ostravě připadalo trochu postavené na głowe (místní většinou polsky přinejmenším rozumí a na Colours jezdí i poměrně dost polských fanoušků). Ke konci zřejmě pochopil i Fismoll a začal sám sobě dělat tlumočníka. Všechno - opět velmi slušně - ukončil tím, že se zeptal, jestli si nás, publikum, může vyfotit. Naštěstí to nechtěl od všech písemně... ;)

Hlavní argument pro návštěvu koncertu slovenské skupiny (mimochodem vystupující na takzvané "České scéně" - s tím rozlišením jsou stále problémy =) Bad Karma Boy  bylo jméno jejich vydavatelství Slnko Records (Longital a spol.) Spíše než Longital mi ale BKB připomínali třeba raného Žbirku a vůbec slovenskou scénu osmdesátých let - ale samozřejmě s aktuálnějším, byť stále trochu starosvětským poloakustickým zvukem. Z., který prý BKB považuje se svůj objev roku, se to ale příliš nezdálo, protože se hned ptal, jestli tam neslyším taky Vašo Patejdla... No neslyšel jsem. =) Zato jsem slyšel asi největší hit Dunaj ("veľa vody tečie / Dunajom sa nesie").

Vlastně mi připadalo, že by se BKB s takovými písničkami mohli ještě začátkem devadesátých let dostat i do větších rádií, ale možná už tehdy by měli problém s názvem. Zpěvák ho sice opakoval skoro pokaždé, kdy se pustil do delšího mluvení, ale drmolil ho, jakoby se za něj styděl. Možná to bude špatnými zkušenostmi, protože ke konci koncertu si pochvaloval, že (zrovna) neprší, protože když na festivalu prší, tak jim prý pořadatelé vyčítají, že to špatné počasí přivezli oni. Jinak mu ovšem sebevědomí nechybí, protože nám gratuloval, že jsme jako fanoušci "dobrej muziky" přišli zrovna na jejich koncert.

Jedním z mála profilů, které jsem si stihnul přečíst ve festivalovém programu, byla Aurora, ale podle hesla Jiřího Wolkera (nebo to byl Otakar Vávra?) už nevěřím nikomu pod dvacet a zařadil jsem si Auroru do kolonky "protekční spratek". ;) Možná to byla chyba, protože následně jsem se od ušitých svědků dověděl, že to znělo jako "rytmičtější Enya a bylo to lepší než Björk". =)

Na druhou stranu areálu jsem tak dorazil až na vystoupení Norky Susanne Sundfør a taky to mělo své kvality, i když z velké části nehudební. =) Na pódiu byl totiž v převaze ženský element. Jediným mužem byl bubeník, dále dvě ženy u kláves (všichni tři v černém) a v čele samozřejmě hlavní hvězda v jednoduchých bílých šatech se zapínáním vpředu, které by se výborně hodily do zfilmované verze Dětí z Bullerbynu (ano, vím, že národnost úplně nesouhlasí =). To zapínání se ukázalo jako velmi důležitá součást koncertu, protože když si později Susanne sedla za klávesy, tak nedopnutou spodní částí rafinovaně odhalovala černé punčochy a černé kalhotky (ovšem s krátkými nohavičkami) zatímco nedopnutou horní částí... no, tam úplně neodhalovala, ale asi máte přibližnou představu. A to nemluvím o vyzývavé choreografii, kterou si šetřila až na závěrečnou část koncertu. (Zde ponechávám prostor vaší fantazii.) Prostě Madonna hadr! ;)


Jsem si téměř jistý, že součástí koncertu byla i nějaká hudba, protože si vzpomínám, že klávesy zněly jako z prvních desek Depeche Mode (asi to paní levně koupily někde v bazaru), ale proti DM to bylo mnohem víc "disco", jen jednou mě překvapila drobnější klávesová vyhrávka v barokním stylu. Když ovšem došlo pro změnu na akustické kytary, připadal jsem si jak na festivalu v San Remu 1982 a to nemyslím jako lichotku.

Nejmenovaný kolega mi ještě stihnul připomenout, že jsem měl rozhodně vidět Auroru, protože to bylo v podobném stylu, ale lepší. "Ta zpěvačka byla i taková éteričtější. Tahle vypadá spíš jako bordelmamá." =)

Druhá věc, kterou si ve festivalovém programu skoro přečetl, bylo Anohni, ale přestal jsem číst ve chvíli, kdy jsem narazil na jméno Antony, což jsem vzal jako jednoznačné doporučení, proč tam nejít.

Než jsme přešli areál, tak mi přišla krátká zpráva s textem "Calm Season nebrat...", takže místo Radegast Stage došlo na Radegast jako takový, a pak jsme v elektronickém stanu stihli konec vystoupení FVLCRVM.

Ukázalo se, že je to obrýlený slovenský nerd (Howard Wolowitz style) v čistě bílém tričku, jehož pohybové kreace za pultem na mě působily až příliš snaživě. Z beden se linuly docela divoké kombinace různých vokálních samplů, takže "nejmenovaný fanoušek EBD" to zhodnotil jako "příliš úchylné" a utekl. Za zmínku snad stojí, že také FVLCRVM se snažil své vystoupení oživit bubnováním, ale opět to nebylo nic spektakulárního. Zdá se, že je to teď nějaký nefunkční módní trend.

Dalšími zprávami v mobilu jsem se nechal zmanipulovat ke krátké návštěvě koncertu Zu, ale skutečně velice rychle jsem pochopil, že jsem tam špatně. Scéna Full Moon byla přecpaná (na můstku před scénou prý stal Gandalf a volal "You shall not pass!", ale to mám jen z druhé ruky), ale nebyl jsem si jistý, jestli to je kvalitou Zu, nebo tím, že lidé hledali nějakou (jakoukoliv) alternativu k Anohni. Hudba zněla jak Už jsme doma na drogách, jen nevím jistě, který typ drogy způsobí, že si na krk pověsíte bas saxofon a z plných plic na něj ve svižném tempu troubíte stále jeden tón, zatímco vaši zbylí kolegové si myslí, že hrají cover verzi Smells Like Teen Spirit. Na příchod druhého tónu jsem nečekal a zmizel. Našli se ovšem i lidé, kterým to připomínalo 65daysofstatic, tak si to nějak přeberte... =)



Útočiště jsem našel na scéně u vysokých pecí, kde DJovalo duo Kiasmos. První dojmy byly slibné, protože pánové kombinovali elektronické dusání s jemnějšími zvuky, ale postupem času moje spokojenost slábla. Cinkání ubývalo, nějaké harmonické změny se příliš nekonaly a na mě doléhala únava, takže jsem se nejdřív přesunul dozadu, kde se dalo sedět, a pak rovnou k vedlejší scéně, kde už probíhala zvukovka a sedět se tam dalo taky. =)

Zvukovka patřila Ohm Square, které jsem viděl naposledy... asi tak přibližně... popravdě řečeno si vůbec nejsem jistý, ale mám podezření, že kolem roku 2001 vystupovali na nějaké elektronické akci na podporu kouření (fakt! =) v Ostravě na Černé louce a to je z mé strany asi vše.

Od té doby se sestava zredukovala na pouhé dva stálé členy (Charlotte Fairman - zpěv a Jan Čechtický - čudlíky) a jednoho hostujícího klávesáka (Mirek Lacko), ale to nakonec nevadilo. Po album Taking Shapes jsem nad Ω² zlomil hůl, takže jejich poslední deska mi úplně unikla a asi to byla chyba, protože ta tvořila většinu repertoáru a koncert byl velmi dobrý. Po předchozích pokusech o popovější zvuk, které mi připadaly trochu křečovité, se teď skupina vydala spíš směrem k Burialovi a to mi sedělo mnohem víc. "Dalších dvacet procent" (zdravím Mirku Spáčilovou ;) přidávala dvojitá projekce - kromě zadního plátna byla před pódiem natažena jemná a téměř průhledná síť, na kterou se promítal jiný obraz než dozadu a v pohybu to vypadalo skvěle i v případě, že se promítaly jen jednoduché geometrické tvary typu rotující kostky.

Členové skupiny sice taky trochu zestárli (výhodou té přední projekce bylo i to, že se takové nuance nedaly dobře posoudit =), ale jinak se asi moc nezměnili a především Charlie je stále stejně trhlá. Mezi písničkami brebentila směsí angličtiny a češtiny, ale čeština je stále v tzv. drtivé menšině a zdá se, že zatím ani nezaregistrovala rozdíly v praktickém používání slov "shit" a "hovno", protože když na pódiu skopla kelímek, tak to popsala slovy "Pivo everywhere! Shit! Hovno!" Kromě toho nemnohým Angličanům přítomným v publiku vysvětlila, že rozhodně nechtěla mluvit o Brexitu, ale že to mají blbé a po anketě, jestli je někdo z přítomných hodně starý ("No? We neither.") došlo na radikálně překopanou Wounds on the Cherry Tree (bez breakbeatu, ale zato s jakýmsi wobblem =) a I Need Love, kterou pro změnu uváděla ve stylu moderátora nějakého oldies rádia. Celé to prostě bylo olds-cool. Old and cool. Good night!

Colours 2016 - den první

Letošní Colours skončily už před pár dny, a tak o nich můžu konečně začít psát, aniž by mě kdokoliv nařknul z toho, že jsem neobvykle aktuální... ;)

V předchozích letech býval první den festivalu trochu problém dostat se dovnitř, ale letos šlo všechno až nečekaně rychle. Z hlavní scény se ke mně linul jakýsi keltský folk-rock Treacherous Orchestra, ale tím jsem se nenechal rozptylovat a zamířil za menšinovými žánry.

Mým prvním cílem byla elektronická scéna, ale letos jsem naprosto zanedbal přípravu, takže teprve cestou jsem zjišťoval, že tentokrát není umístěna v budově dolu Hlubina, ale byla přesunuta zhruba o 100 m dále do velkého samostatného stanu těsně u Místecké čtyřproudovky. To byla přinejmenším z hlediska akustiky dobrá zpráva, protože to výrazně oslabilo devastační potenciál některých basových rezonancí. =) Pravda, občas se daly z haly za cestou zaslechnout jakési kovově znějící rány, ale to hudební produkce hravě přehlušila.

Scénu už ovládala hvězda loňského ročníku festivalu Pelhřimovy Jimmy Pé, což je Slovák pocházející "z malého slovenského městečka Moravský Svätý Ján" (nebo říkal vesničky?). Pro účely vystoupení byl vyzbrojen šejdrem nasazenou kšiltovkou, nějakými těmi čudlíky (na které jsem pořádně neviděl) a paličkami, které občas použil k dost úspornému bubnování na pady (zhruba na stejné úrovni jako loni Dikolson). Jeho sekaná hudební produkce se pohybovala na hranici tanečnosti a místy se destrukce některých rifů dostávala až za hranici hudby. ;)

Neplánovaným bodem jeho vystoupení se pak stala i technická přestávka, kdy se zřejmě čekalo, až notebook sebere síly nebo odvahu (detaily jsme se nedověděli), kterou Jimmy vyplnil nervózním pochechtáváním a omlouváním se, že "je mu to trápne". Nebyla to zase taková hrůza, ale možná by bylo lepší mít pro takové situace připravený třeba kus beatboxu nebo aspoň veselou historku z natáčení desky. ;)

Dalším bodem mého programu se měli stát až za další hodinu na téže scéně Cloud Boat, takže jsem se zatím vydal na okružní vycházku po areálu, ale v tradičních částech jsem tentokrát na žádné revoluční stavební změny nenarazil. V posledních měsících se zřejmě pracuje hlavně na budovách kolem Hlubiny, kde se konaly debaty, ale tam jsem příliš nepobyl, takže podrobnostmi nemůžu sloužit.

V bezpečné vzdálenosti jsem minul "pivní scénu", kde zrovna duněli a troubili Už jsme doma a oklikou jsem došel až na druhý konec areálu, kde zrovna hráli Nothing But Thieves, ale to už jsem zjistil, že se musím vracet, takže z jejich vystoupení mi v hlavě nic neuvízlo - tedy kromě toho, že tam bylo docela hodně lidí.

Cloud Boat naopak začínali hrát ve velmi komorním prostředí, takže jsem konečně cítil, že jsem na správném místě. ;) "Elektronický stan" byl docela rozlehlý a když se v něm rozprostřelo zhruba 100 lidí, tak to vypadalo jako nepovedený pokus o sraz klaustrofobiků vedený u pódia nejmenovaným pražským promotérem - téměř každý člověk měl kolem sebe několik metrů volného prostoru. Vlastně mi bylo členů skupiny docela líto, že se kvůli tomu museli táhnout z Londýna, ale naštěstí publika v průběhu koncertu postupně přibývalo. Na konci sice stále nebylo zrovna narváno, ale přinejmenším už návštěva působila důstojně.

Členové skupiny měli nezbytné hipsterské vousy a zpěvák i slušnou sbírku tetování na rukách, takže na první pohled vypadali docela drsně, ale na druhý pohled se ukázalo, že se chovají zhruba stejně zakřiknutě, jako zní jejich písničky: "Když hrajeme poprvé věci z nové desky, tak jsme vždycky nejistí, jak to dopadne, tak díky, že jste neopustili místnost." ;) Nové písničky se ovšem od těch starších zase tak moc nelišily a Cloud Boat předváděli to, co umí nejlépe - táhlé písničky s nepravidelnými elektronickými rytmy a efekty zamlženou kytarou. V hlasitějších pasážích se v mixu bohužel trochu ztrácel zpěv, ale dalo se to překousnout.

Na Selective Mute je zajímavé, že mají zpěvačku, která vypadá jako Marie Kieslowski a má dokonce úplně stejné klávesy (Kurz)weil, ale na rozdíl od skupiny Kieslowski to na mě vůbec nefunguje. Zpěv je anglicky, k tomu bicí z notebooku a drsní týpci s kytarami vytvářející neurčitou kytarovou stěnu, která spolehlivě překryje všechno ostatní. Marie se v některých pauzách snažila trochu nastínit, o čem písničky jsou, ale vzhledem k tomu, že jsem během nich nezachytil z textů prakticky nic, mi to připadalo jako dost marná snaha. Posluchačů bylo asi víc než na Cloud Boat, ale zdálo se mi, že vývoj byl přesně opačný a že jich během koncertu spíše ubývalo, takže jsem taky ubyl...

Na druhém konci areálu hráli pamětníci devadesátých let Slowdive. Hudba i zvuk celkem obstály, ale na členech skupiny byly znát najeté kilometry. Muži z toho vyšli jakžtakž, protože "ti nestárnou -
šediny je zdobí, brýle jim svědčí, vrásky jsou sexy" (nekompletní Věra Chytilová =), ale zpěvačka Rachel Goswell působila na pódiu dost nemístně. Snad všichni členové shoegaze kapel byli vždycky hubení a teď uprostřed pódia stála oplácaná čtyřicátnice s květinovým tetováním na paži v blůze pokryté obrovskými zelenými flitry - prostě si na Colours jen tak odskočila od plotny a najednou slyšela své jméno. S vizuální složkou jsem se sice celkem brzy smířil, ale horší bylo, že ani zpěv nebyl stoprocentně andělský... Na druhou stranu mě potěšilo, že bubeník měl na sobě tričko německého labelu Morr Music.

Hlavní hvězdou večera byl(i) jednoznačně M83, ale bohužel/samozřejmě ne pro mě. Několik let jsem se snažil si je oblíbit, ale už jsem to vzdal. Z méně subjektivního úhlu pohledu ale musím uznat, že to byla pro hlavní scénu dobrá a snadno stravitelná volba. Například pubertální mladíci, vedle kterých jsem stál, byli nadšeni. Čekal jsem spíše krabičkovou produkci, ale na pódiu se objevilo pět živých lidí a docela hodně vybavení - bubny, kytara, basa a dvoje klávesy (kombinované s ženským sborem =). Kytaru měl na krku pověšenou francouzský vojevůdce Anthony Gonzalez, ale kromě ní hrál i na jakousi obrovskou dřevěnou krabici, ve které byl zřejmě modulární syntezátor, a samozřejmě obstarával většinu (na můj vkus dost nevýrazného) zpěvu.

M83 jsou čím dál tím víc záměrný revival nebo možná spíše remix elektronického popu osmdesátých let a když došlo i na saxofon, tak jsem si vzpomněl, že vlastně musím v pátek ráno vstávat a zahájil jsem organizovaný ústup.

Nagy felfedezése

Dnes se mi znenadání vybavila písnička Petera Nagye (aka Nagyho) "Sám s nohami na stole" (asi jsem něco podprahově zaslechl z rádia) a zasekl jsem se na jednom obratu:

Či peňaženku nosíš v saku pri srdci,
či v zadnom vrecku nohavíc

Pasáž srovnává dva rozdílné typy lidí, takže toho prvního jsem si vždycky představoval v saku (s náprsní kapsou) a toho druhého v džínách, ale teprve dnes mě napadlo, že autorský záměr s tím sice zřejmě není v rozporu, ale je ještě trochu konkrétnější  - vlastně popisuje vztah těch dvou typů lidí k penězům. Shodou okolností (?) tomu odpovídají dvě lidová rčení: tomu prvnímu peníze "leží na srdci", zatímco ten druhý "je má u prdele".

Se zpožděním mnoha let jsem tak musel ocenit, jak to všechno Peter Nagy dokázal zhustit a přitom se vyhnout vulgarismům. =)

PS: Nadpis by měl maďarsky znamenat "velký objev". =)

Nejniternější tvorba

5fold
Endogenní e.p. (2016/04)

V poslední době (tj. cca 10 let =) jsem se sice na mnoha místech dočetl, že doba hudebních alb skončila nebo přinejmenším končí, protože všichni si pouští jen jednotlivé písničky na YouTube, ale já jsem tradicionalista a mám rád trochu větší celky (aspoň e.p.), takže tady je další zhudebněná sbírka různých psychických stavů z několika posledních let... ;)

Mimochodem titulní fotku jsem pořídil už před několika lety a zachycuje plot na horní straně Bazalů, takže mi připadá v mnoha ohledech symbolická.

"Už ti někdo řekl, že to všechno zní hrozně depresivně?"

Kompletní zip (MP3 320 kbps/ 52 MB)



Nedělní nákupy
2007-2012

Začátek textu poměrně přesně popisuje okolnosti, za jakých mě napadl - bylo sychravo a šero a já jsem jel v dlouhé koloně aut na nákup. Moc se mi tam nechtělo, ale zrovna probíhal "dlouhý temný čas svačiny duše"* a neměl jsem v záloze žádný lepší plán.

První demo Z. okomentoval slovy, že mu to připomíná Kryla, což ovšem nebyl můj záměr a tak následovalo tradiční vleklé předělávání až do současné podoby, ve které nahrávka jaksi neplánovaně zamrzla - mimo jiné proto, že jsem v té době změnil DAW a přestěhovat rozpracované stopy i s efekty do nového formátu se ukázalo jako příliš pracné.

*) Nakonec to však byla nedělní odpoledne, co nedokázal snést, a ta strašlivá apatie, která se dostaví zhruba ve 2:55, když už víte, že ten den se nemá cenu víckrát koupat, a ať zíráte sebeurputněji na kterýkoli odstavec v novinách, stejně ho nepřečtete, ani nepoužijete revoluční techniky roubování, kterou popisuje, a přestože fixujete hodiny očima, ručičky se neúprosně posunou na čtvrtou, kdy vstoupíte do dlouhého, temného času svačiny duše. (Douglas Adams: Život, vesmír a vůbec)

Poetismus
2006-2016

Tohle je zřejmě prozatímní rekordman v délce předělávání. Začátek byl přitom docela nevinný: nahrával jsem cosi naprosto jiného, když se mi vybavil kousek básničky, o které jsem ani nevěděl, že ji znám, a tak jsem si ten kousek hned nazpíval. Měl jsem podezření, že jsem to někde slyšel recitovat Alfréda Strejčka, ale pak jsem zjistil, že se jedná o Lyrické smetí Františka Halase a že jsem to asi četl v antologii Poetismus. Zbytek původního textu se mi ale nehodil do krámu, a tak mě napadlo, že bych to mohl tématicky propojit s jiným poetistickými texty (Biebl, Seifert, ...). ("Bělavé páry" a "blankyt" jsou tedy z Máchova Máje, ale nebudeme se nimrat v detailech... ;)

Předělávání se ovšem netýkalo ani tak textu, jako spíš hudby. První verze měla znít jako gospelový sbor zpívající do tikání hodin, ale bez skutečného sboru byl výsledek dost rozpačitý. ;) Pak následovalo několik dalších verzí a ještě víc "tvůrčích pauz", až letos vznikl tenhle kombinovaný hybrid začínající téměř akusticky a končící elektronickou tuckou (tzv. nepochopený autorský záměr).

Teorie velkého stesku
2011-2016

Jedné noci jsem v hotelu ve Wrocławi bilancoval zážitky ze svých nemnohých služebních cest a zdálo se mi, že většinou to nebyla velká zábava.

Jistou zajímavostí je, že hudební doprovod se vyvinul z experimentování se samplem závěrečného akordu symfonického orchestru. Nakonec se z něho stala podivná basa a definitivní podobu mu dodal vocoder.

Oznámení
2013-2016

I tenhle kousek začal vznikat jako kus zhudebněného textu, a protože se mi zdál neobvykle pozitivní až optimistický, tak mě napadlo, že by z toho mohla být poměrně normální mainstreamová písnička (včetně akordového kolečka), ale nejsem si jistý, jestli se tenhle záměr povedlo dotáhnout do konce...

Konec prázdnin
2013-2014, 2016

Základ téhle písničky nejen o konci prázdnin vznikl překvapivě na konci prázdnin při plavání v moři. Jinak ale text není zcela autobiografický - podstatná část vychází ze sledování chování ostatních zahraničních turistů.

Track byl prakticky hotový už v roce 2014, ale teď jsem na poslední chvíli usoudil, že to nevyznělo tak, jak jsem původně zamýšlel, a že by tomu možná pomohlo, kdyby to bylo nazpívané o kus výš. To ovšem znamenalo transponovat o tercii taky celý doprovod, čímž se změnily i některé poměry v mixu a vůbec se to předělávání celé zamotalo, takže si nakonec samozřejmě nejsem jistý, jestli výsledek stojí za ty komplikace.

Stromy v mlze
2014-2016

Krize středního věku čeká skoro na každého a nemusí to být ani přesně ve středním věku... Sloky zůstaly od první verze v podstatě nezměněné, kdežto refrén (nebo to, co ho nahrazuje) několikrát změnil harmonii a frázování. Původní záměr byl trochu jiný, ale ke krizi střední věku se elektronika moc nehodí, takže výsledek zní spíš "unplugged".

Chci říkat užovkám své už

Už dlouho jsem si říkal, že zkušenosti získané při animování poskakujících dráčků a vybuchujících králíků (ano, mluvím o legendární a několikrát předělané hře Bubliny =) bych mohl uplatnit v nějakém krátkém animovaném videu, ale vždycky mě nakonec odradilo vědomí, kolik času s tím bude třeba strávit a žádná animace se nekonala.

Až při čmárání titulního obrázku Jana Buriana v plavkách k písničce Rybí pláč mě napadlo, že by bylo možné tu postavu poměrně snadno rozhýbat a že by se to vlastně dalo použít jako velmi minimalistické video. Tak jsem se do toho pustil a když už se Jan Burian plácal ve vodě, tak jsem si řekl, že by to chtělo ještě něčím oživit a přidat aspoň náznak děje. Tím se ovšem video už začalo komplikovat, tvorba protahovat a několik týdnů jsem na to ani nesáhnul, ale koncem ledna jsem elán přece jen našel, dodělal chybějící pasáže a nakonec jsem přidal i kousek lipsyncu.

Stále by se tam dala vylepšit spousta věcí, ale je to v HD (fakt! ;), hýbe se to a přinejmenším jsem si něco vyzkoušel. =)