Letošní Colours skončily už před pár dny, a tak o nich můžu konečně začít psát, aniž by mě kdokoliv nařknul z toho, že jsem neobvykle aktuální... ;)
V předchozích letech býval první den festivalu trochu problém dostat se dovnitř, ale letos šlo všechno až nečekaně rychle. Z hlavní scény se ke mně linul jakýsi keltský folk-rock Treacherous Orchestra, ale tím jsem se nenechal rozptylovat a zamířil za menšinovými žánry.
Mým prvním cílem byla elektronická scéna, ale letos jsem naprosto zanedbal přípravu, takže teprve cestou jsem zjišťoval, že tentokrát není umístěna v budově dolu Hlubina, ale byla přesunuta zhruba o 100 m dále do velkého samostatného stanu těsně u Místecké čtyřproudovky. To byla přinejmenším z hlediska akustiky dobrá zpráva, protože to výrazně oslabilo devastační potenciál některých basových rezonancí. =) Pravda, občas se daly z haly za cestou zaslechnout jakési kovově znějící rány, ale to hudební produkce hravě přehlušila.
Scénu už ovládala hvězda loňského ročníku festivalu Pelhřimovy Jimmy Pé, což je Slovák pocházející "z malého slovenského městečka Moravský Svätý Ján" (nebo říkal vesničky?). Pro účely vystoupení byl vyzbrojen šejdrem nasazenou kšiltovkou, nějakými těmi čudlíky (na které jsem pořádně neviděl) a paličkami, které občas použil k dost úspornému bubnování na pady (zhruba na stejné úrovni jako loni Dikolson). Jeho sekaná hudební produkce se pohybovala na hranici tanečnosti a místy se destrukce některých rifů dostávala až za hranici hudby. ;)
Neplánovaným bodem jeho vystoupení se pak stala i technická přestávka, kdy se zřejmě čekalo, až notebook sebere síly nebo odvahu (detaily jsme se nedověděli), kterou Jimmy vyplnil nervózním pochechtáváním a omlouváním se, že "je mu to trápne". Nebyla to zase taková hrůza, ale možná by bylo lepší mít pro takové situace připravený třeba kus beatboxu nebo aspoň veselou historku z natáčení desky. ;)
Dalším bodem mého programu se měli stát až za další hodinu na téže scéně Cloud Boat, takže jsem se zatím vydal na okružní vycházku po areálu, ale v tradičních částech jsem tentokrát na žádné revoluční stavební změny nenarazil. V posledních měsících se zřejmě pracuje hlavně na budovách kolem Hlubiny, kde se konaly debaty, ale tam jsem příliš nepobyl, takže podrobnostmi nemůžu sloužit.
V bezpečné vzdálenosti jsem minul "pivní scénu", kde zrovna duněli a troubili Už jsme doma a oklikou jsem došel až na druhý konec areálu, kde zrovna hráli Nothing But Thieves, ale to už jsem zjistil, že se musím vracet, takže z jejich vystoupení mi v hlavě nic neuvízlo - tedy kromě toho, že tam bylo docela hodně lidí.
Cloud Boat naopak začínali hrát ve velmi komorním prostředí, takže jsem konečně cítil, že jsem na správném místě. ;) "Elektronický stan" byl docela rozlehlý a když se v něm rozprostřelo zhruba 100 lidí, tak to vypadalo jako nepovedený pokus o sraz klaustrofobiků vedený u pódia nejmenovaným pražským promotérem - téměř každý člověk měl kolem sebe několik metrů volného prostoru. Vlastně mi bylo členů skupiny docela líto, že se kvůli tomu museli táhnout z Londýna, ale naštěstí publika v průběhu koncertu postupně přibývalo. Na konci sice stále nebylo zrovna narváno, ale přinejmenším už návštěva působila důstojně.
Členové skupiny měli nezbytné hipsterské vousy a zpěvák i slušnou sbírku tetování na rukách, takže na první pohled vypadali docela drsně, ale na druhý pohled se ukázalo, že se chovají zhruba stejně zakřiknutě, jako zní jejich písničky: "Když hrajeme poprvé věci z nové desky, tak jsme vždycky nejistí, jak to dopadne, tak díky, že jste neopustili místnost." ;) Nové písničky se ovšem od těch starších zase tak moc nelišily a Cloud Boat předváděli to, co umí nejlépe - táhlé písničky s nepravidelnými elektronickými rytmy a efekty zamlženou kytarou. V hlasitějších pasážích se v mixu bohužel trochu ztrácel zpěv, ale dalo se to překousnout.
Na Selective Mute je zajímavé, že mají zpěvačku, která vypadá jako Marie Kieslowski a má dokonce úplně stejné klávesy (Kurz)weil, ale na rozdíl od skupiny Kieslowski to na mě vůbec nefunguje. Zpěv je anglicky, k tomu bicí z notebooku a drsní týpci s kytarami vytvářející neurčitou kytarovou stěnu, která spolehlivě překryje všechno ostatní. Marie se v některých pauzách snažila trochu nastínit, o čem písničky jsou, ale vzhledem k tomu, že jsem během nich nezachytil z textů prakticky nic, mi to připadalo jako dost marná snaha. Posluchačů bylo asi víc než na Cloud Boat, ale zdálo se mi, že vývoj byl přesně opačný a že jich během koncertu spíše ubývalo, takže jsem taky ubyl...
Na druhém konci areálu hráli pamětníci devadesátých let Slowdive. Hudba i zvuk celkem obstály, ale na členech skupiny byly znát najeté kilometry. Muži z toho vyšli jakžtakž, protože "ti nestárnou -
šediny je zdobí, brýle jim svědčí, vrásky jsou sexy" (nekompletní Věra Chytilová =), ale zpěvačka Rachel Goswell působila na pódiu dost nemístně. Snad všichni členové shoegaze kapel byli vždycky hubení a teď uprostřed pódia stála oplácaná čtyřicátnice s květinovým tetováním na paži v blůze pokryté obrovskými zelenými flitry - prostě si na Colours jen tak odskočila od plotny a najednou slyšela své jméno. S vizuální složkou jsem se sice celkem brzy smířil, ale horší bylo, že ani zpěv nebyl stoprocentně andělský... Na druhou stranu mě potěšilo, že bubeník měl na sobě tričko německého labelu Morr Music.
Hlavní hvězdou večera byl(i) jednoznačně M83, ale bohužel/samozřejmě ne pro mě. Několik let jsem se snažil si je oblíbit, ale už jsem to vzdal. Z méně subjektivního úhlu pohledu ale musím uznat, že to byla pro hlavní scénu dobrá a snadno stravitelná volba. Například pubertální mladíci, vedle kterých jsem stál, byli nadšeni. Čekal jsem spíše krabičkovou produkci, ale na pódiu se objevilo pět živých lidí a docela hodně vybavení - bubny, kytara, basa a dvoje klávesy (kombinované s ženským sborem =). Kytaru měl na krku pověšenou francouzský vojevůdce Anthony Gonzalez, ale kromě ní hrál i na jakousi obrovskou dřevěnou krabici, ve které byl zřejmě modulární syntezátor, a samozřejmě obstarával většinu (na můj vkus dost nevýrazného) zpěvu.
M83 jsou čím dál tím víc záměrný revival nebo možná spíše remix elektronického popu osmdesátých let a když došlo i na saxofon, tak jsem si vzpomněl, že vlastně musím v pátek ráno vstávat a zahájil jsem organizovaný ústup.
Žádné komentáře:
Okomentovat