Rok se s rokem sešel a na mě opět dolehla tíha podělit se s úzkou veřejností o své zážitky z letošního ročníku Colours a začínající (?) krizí středního věku, která samozřejmě může mít na podobu téhle reportáže neblahý vliv... =)
Pracovní povinnosti způsobily, že jsem tradičně dorazil později, než jsem původně plánoval a navíc jsem se trochu zdržel u vstupu, kde jsem se pustil do studia vývěsek. Kolem se táhly fronty návštěvníků, kteří měli vstup na jméno a dožadovali se vydání lístku, kdekoliv to bylo jen trochu možné. Jediné okénko, ke kterému se dalo poměrně snadno dostat, mělo sloužit pro akreditace novinářů, ale prakticky sloužilo jako informace všeho druhu. Slečna uvnitř tak vyřizovala ledacos jen ne akreditace, takže po několika dotazech zmatených kolemjdoucích vykoukla ven a zavolala: "Je tady i nějaký novinář pro akreditaci?" Shodou okolností tam jeden hudební novinář stál (Pavel Klusák), takže se přihlásil a podivil, proč to slečna musí vyvolávat, když je to nad jejím okénečkem napsané. Mě v tu chvíli pro změnu napadlo, že od doby národního obrození prestiž a proslulost novinářů zřejmě dost poklesla - tedy alespoň doufám, že Borovský nebo Neruda by při vstupu nemuseli ukazovat c.k. občanský průkaz... ;)
Z koncertu Houpacích koní na scéně Full Moon jsem stihnul zhruba polovinu. Jako technickou změnu k lepšímu jsem proti loňsku zaznamenal posunutí pódia o pár metrů stranou mezi budovy a jeho natočení o 90 stupňů, protože loni mě tam dost otravovaly odrazy zvuku od protilehlé stěny. Koně (Koni? ;) asi odehrály (-li) svůj standard (drhnutí kytar v anglickém 90s stylu a poněkud kryptické texty často srozumitelné jen pro zasvěcené), ale koncert trochu postrádal atmosféru, protože bylo ještě světlo, areál se teprve plnil a většina návštěvníků si spíše hledala místo před hlavní scénou, takže před pódiem FM nebylo zrovna našlapáno.
Pak už přišel čas na první velkou hvězdu letošního ročníku a v mém případě i na poměrně velké zklamání - Björk. Místo koncertu se totiž konalo vystoupení. Scénu obsadil početný smyčcový ansámbl (komplet v bílém), za kterým vyčnívali dva chlapíci s notebooky, a v popředí se pohybovala malá postavička s nějakou členitou maskou z větviček na obličeji, pod kterou se jen taktak dal nacpat mikrofon. Orchestr i laptopáři jsou na pódiu samozřejmě naprosto statičtí, takže o to větší pozornost je pak věnována zpěvákovi v popředí a tady byl první kámen úrazu. Pokud člověku dáte na hlavu masku, tak divák přijde o možnost sledovat jeho mimiku a ztrácí se velká část osobního kontaktu. To byl zřejmě záměr, protože Björk svoji komunikaci s publikem omezila na naprosté společensky únosné minimum a mezi písničkami si obvykle vystačila s rozsekanými výkřiky v lingvisty dosud nezdokumentovaném česko-polském nářečí: "Dže! Ku! Je!", jenomže hudba a aranžmá, které Björk přivezla, by potřebovala nejprve posluchače nějak získat na svou stranu. Místo osobního kontaktu se ovšem konaly pyrotechnické efekty, projekce starších klipů (Hyperballad nebo Wanderlust) nebo speciální krátké "přírodopisné filmy" (například Army of Me doprovázely detailní záběry sršňů masakrujících včely před úlem - očividně evropské, protože [jak mě před časem poučil jeden japonský TV dokument] asijské včely používají proti sršňům fungující skupinovou taktiku), které na sebe až příliš strhávaly pozornost. Hudba totiž neměla velkou šanci rozlehlé (a postupně řídnoucí) davy pod pódiem zaujmout - smyčce šmidlaly (pardon - mám pro smyčce slabost, ale tady jsem tomu slovu nemohl odolat ;) podivné a dost zneklidňující harmonie, přes které se ozývaly laptopové bubny a pazvuky, ovšem i u těch jsem měl pocit, že zní jinak (zkresleně? přebuzeně?), než by obvykle měly. Nad tím vším se vznášel typický táhlý přepjatý zpěv Björk, který ovšem ve větších dávkách (v mém případě se to začalo projevovat asi po patnácti letech poslechu) může působit jako nepříjemná manýra.
Samostatnou kapitolou by pak mohla být výslovnost angličtiny, která byla u Björk vždy docela specifická, ale v poslední době mi připadá, že místo toho, aby se postupně blížila normálu, tak její anomálie sílí. Při každém poslechu posledního alba se mi zabodává do uší slovo "ríspekt" s česky znějícím "r" a na koncertě jsem si podobných perliček vrchovatě "užil" i ve starých písničkách, které na nahrávkách zní poměrně anglicky.
Vytrval jsem až do konce, ale nemohl jsem se ubránit pocitu, že Björk měla přijet přinejmenším před deseti lety, dřív než začala vytvářet alba jako konceptuální umění. (Ech, teď se dívám, že album Vespertine, kde se Björk pěvecky krotila, vyšlo už v roce 2001...)
Když jsem se ve festivalovém programu dočetl, že polská skupina Bokka vystupuje v maskách a nekomunikuje s publikem, tak jsem zaváhal, jestli toho artového přístupu není na jeden den až moc, ale nakonec to nebylo tak hrozné. =)
Kdyby to nepsali v programu, tak bych polský původ nejspíš neuhodl, protože mi to znělo spíše jako americké skupiny křížící všechny možné hudební vlny posledních třiceti let, takže není zase tak překvapující, že to Bokka dotáhla až do Pitchforku. =) Na masky a jednotné bílé oblečení skutečně došlo, ale v komunikaci s publikem Bokka porazila Björk na hlavu, protože zpěvačka (mimochodem na koncertě mi hlasově trochu připomínala Karin Dreijer) nějaké emoce dávala najevo i beze slov a mezi písničkami vyťukávala krátké zprávy, které se promítaly na velké plátno na scéně. Nebylo to sice nic, co by obsahově překračovalo běžné koncertní průpovídky ("jsme rádi, že jsme tady"), ale překvapivě dobře to fungovalo. Psaný text (byť s občasnými překlepy) je obvykle srozumitelnější než pokřikující frontmani a navíc takové krátké zprávy pěkně ladí s Twitterem a SMS, takže možná se z toho časem stane koncertní trend. ;)
Na hlavní scéně pak následoval koncert Zrní se symfoňákem, tak jsem se odhodlal dát jim šanci. Překvapivě to znělo docela dobře a funkčně, ale nevěřícně jsem se snažil uhodnout, proč má zpěvák na hlavě velké péro (na tomto místě mohl být pubertální vtípek, ale není ;) a taky jsem měl dojem, že na to, že Zrní nijak cíleně neposlouchám, tak už se v jejich repertoáru začínám orientovat, což rozhodně nebylo mým záměrem. (Ano, opět Hýkal, Pokraj a Dva, což je jediná písnička Zrní, kterou jsem zatím vzal na milost.) Najednou jsem pocítil neodolatelnou touhu jít si poslechnout raději Vladimíra Mišíka, což se mi asi ještě nikdy nestalo, a ke svému překvapení jsem se jí podvolil.
Nejsem si jistý, jestli to není nějaká předzvěst blížícího se stáří a následovaná pravidelným sledováním TV Šlágr, ale poslouchat starší chlápky, kteří jen tak hrají starší písničky, bylo docela uklidňující - pokud tedy nepočítám neustálé Mišíkovy narážky na jeho stáří. Sbor v Byl jsem dobrej, který Mišíkovi hlasitě odpovídá "Jsi starej", mi tentokrát přišel obzvlášť výrazný a výklad o tom, že teď zpívá Slunečný hrob asi o tón níž než zamlada, taky působil trochu posmutněle. Aspoň že jsem tam našel místo, kde se dalo sednout. Stáří holt není pro zbabělce!
Pak mě zpráva v mobilu odvolala na Nod Nod, protože to prý musím vidět, tak jsem to viděl. Oproti své podskupině Kalle je to fakt sakra rozdíl v agresivitě, takže zpěvačka Veronika Buriánková se do toho pěkně opřela, ale obávám se, že doma si to pouštět nebudu.
To už se mi blížil plánovaný skupinový odjezd domů, a tak jsem podnikl jen krátkou průzkumnou výpravu na Clarka, ale takhle po půlnoci mi to znělo jako příliš generická elektronika. Bylo to sice bez zpěvu, ale téměř se mi zdálo, že tam slyším sbor zpívat "seš starej", tak jsem se jel raději vyspat na lepší zítřky...
Žádné komentáře:
Okomentovat