Colours 2015 - den druhý

Než se dostanu k programu druhého dne, tak bych rád upozornil na stavební úpravy, které jsem zapomněl zmínit v první části. Kromě rekonstruovaných budov Hlubiny a turistického centra (i se záchody! =) mě asi nejvíc potěšilo nové schodiště a na ně navazující lávka k Full Moon scéně. Proti té rekonstrukci budov je to sice prkotina, ale dost to zkrátilo některé trasy a částečně odlehčilo "hlavní třídě". Nějaký průchod navíc by to asi ještě chtělo, ale obávám se, že to už by byl oříšek, který by vyžadoval mnohem razantnější stavební a demoliční zásahy.

Jinak jsem druhý den zahájil tak, jak jsem první končil - po důchodcovsku a šel se podívat na Bratry Ebeny (a spol.).

Gong byl samozřejmě vyprodaný (nebo existuje i slovo vyrezervovaný?), a tak jsem vzal zavděk projekcí koncertu za Gongem (teď mě tak napadá, že Ebeny jsem snad ještě nikdy neviděl na vlastní oči), která byla ovšem taktéž slušně zaplněna. Suchý důchodcovský humor očividně táhne a aby Marek Eben nenechal nikoho na pochybách, o jakou akci se jedná, tak se brzy po začátku pustil do vysvětlování, že pokud si někdo po včerejším programu myslí, že vystupuje v masce, tak ho musí zklamat, protože takhle staře skutečně vypadá.

Já mám Ebenův humor docela rád. Žánrové parodie Trampská a Folkloreček beru už jako klasiku a manifest duševního zdraví Nebudu číst noviny by možná mohly televize vysílat před každými zprávami ("Jsou to jen blbiny, kraviny, koniny a voloviny"), takže jsem byl s koncertem (byť přenášeným) spokojen. Jen zápletka "písničky" Houston (seznam věcí při letu do vesmíru) mi nepřipadá dost nosná (všimněte si použití ebenovského eufemismu! ;) a pokud by se někomu podařilo zabránit už před lety jejímu vzniku (nevíte někdo o levném stroji času?), tak bych byl ještě spokojenější.

Abych zabránil opakování rezervačního fiaska s Ebeny, tak jsem si pořídil rezervaci na půlnoc a mohli jsme se přestěhovat zase na opačný konec areálu.

Z koncertu Josého Gonzáleze jsme stihli už jen konec a podle očekávání se taktéž nejednalo o žádný nářez, i když se José vyzbrojil malou doprovodnou skupinou, která obsahovala i tak divoký nástroj, jako jsou bicí. ;) Jádrem ale přece jen zůstalo Josého vybrnkávání a zpěv a to hlavní jsme stihli, protože Teardrop a Heartbeats si samozřejmě nechával na závěr.

Kasabian registruju od singlu Processed Beats (2004) a první dvě alba jsem docela poslouchal, ale o personální složení a dělbu práce ve skupině jsem se nikdy nezajímal, takže teprve letos na Colours jsem zjistil, že většinu písniček *nezpívá* ten hubený kytarista (mám dojem, že v devadesátých letech musela váhu anglických rockerů hlídat nějaká odborová organizace, protože tehdy takhle vychrtle vypadali snad všichni), ale úplně jiný člověk, kterého si podle obličeje vůbec nepamatuju - a zřejmě si ho nezapamatuju ani po Colours, protože mě fascinoval především jeho tmavě modrý baloňák, jehož elegantní střih by mu jistě záviděl i vedoucí samoobsluhy Jouza z filmu Ať žijí duchové. (Druhá možnost je, že za těch posledních deset let dost přibral a nechal se ostříhat, ale tomu odmítám věřit - vždyť je to anglický indie rocker! ;) Jinak ale zpíval velmi jistě a ještě stíhal tak nějak po anglicku sportovně provokovat publikum ("raise your fucking hands" a podobné koncertní evergreeny).

Kasabian jsou každopádně stadiónová skupina a na Colours to dokázali prodat. Především prvních pár písniček sypali na lidi jeden nekomplikovaný nářez za druhým (i na pamětnické kousky došlo) a publikum vypadalo mnohem spokojenější než ve čtvrtek. Pak přece jenom trochu ubrali a pro mě dost překvapivě a bez varování zařadili cover People Are Strange od The Doors. Ještě překvapivější bylo, jak moc se zvukově i hlasově přiblížili originálu. ("God bless you Jim Morrison!") Pak zase šlápli na plyn, ale já jsem nemohl nechat Joshuu Eustise bez dozoru a začal jsem se prodírat davem pryč...

Americká elektronická scéna je zahlcena lidmi, u kterých se v tisku pravidelně objevuje dovětek "bývalý člen Nine Inch Nails", což je způsobeno tím, že Trent Reznor skládá skupinu na každé turné téměř od nuly. V roce 2013 si po další personální rošádě vzpomněl na svého starého známého Joshuu Eustise, který navíc zrovna neměl do čeho píchnout, a ten tak s NIN absolvoval jako záskok část turné. Nepřipadalo mi, že by se stal plnohodnotným členem skupiny, ale už tehdy mi bylo jasné, že klub Bývalých členů NIN se právě rozrostl o dalšího člena a mé očekávání se vyplnilo i ve festivalové brožuře: "Vedlejší projekt Joshuy Eustise, jediného současného člena Telefon Tel Aviv a někdejšího člena Nine Inch Nails." =)

Písničky pro album Move to Pain Eustis zřejmě původně zamýšlel jako pokračování Telefon Tel Aviv, ale vydání nějakou dobu odkládal a nakonec usoudil, že bude vhodnější je vydat pod jménem Sons of Magdalene, protože to vůbec neznělo jako TTA, ale spíše jako ztracená deska Depeche Mode z roku 1982 (zřejmě nahraná někdy mezi Speak and Spell a A Broken Frame). Na můj vkus je to příliš retro, ale na koncertu na Colours to nebylo poznat. Tedy ono tam nebylo poznat skoro nic.

Když jsem dorazil na Hlubinu, tak do budovy, kde elektronická scéna sídlila, jsem se dostal snadno, protože publikum bylo značně prořídlé, ovšem velmi rychle jsem budovu zase opustil. Hlasitost musela překračovat nějaké hygienické normy, protože jsem fyzicky cítil, jak mě beaty vytlačují ven ze dveří.

Věci z desky jsem rozeznával jen občas, protože všechno znělo mnohem hlasitěji a zkresleněji, a písničky se z toho téměř vytratily. Josh sice občas zpíval, ale nebylo to moc slyšet, a nejsem si jistý, jestli to bylo jeho záměrem.

Akustické podmínky téhle scény mi vůbec připadaly dost problematické. Nacpat elektronickou scénu do budovy se čtyřmi holými zdmi má asi logiku z hlediska návštěvnosti (na Colours jsou to v programu spíše rarity), ale z hlediska zvuku je to tragédie, protože většina elektronických projektů se vyžívá v hutných basech, které se pak odrážejí od stěn všemi směry a shazují přítomným gentlemanům klobouky.

Nejlepší poslech tak byl nakonec venku před budovou (takže vlastně další TV přenos) a bohužel se mi zdálo, že mnoho lidí víc zaujala doprovodná projekce s živým kreslením obličejů, kterou obstarávala nějaká paní, co byla Eustisovi zřejmě přidělena ex offo na místě.

Další zakroužkovanou položkou v mém seznamu byl The Cinematic Orchestra a ten naštěstí dopadl výrazně lépe. Proti deskám mi koncert připadal trochu jazzovější a méně "kinematický", ale zato TCO dodrželo delší stopáž jednotlivých skladeb, které měly snad všechny přes osm minut. Na to pak trochu doplatili hostující zpěváci (jména jsem samozřejmě nerozuměl [zlaté titulky Bokky!], ale v rámci vyváženosti to byli běloch a černoška), kteří si odzpívali jednu a jednu a půl písničky a měli po koncertě, což mi připadalo jako plýtvání lidskými zdroji. Jinak bez připomínek. =)

Jediným záporem se vlastně stala časová kolize s koncertem Kalle, které jsem měl zakroužkované méně výrazně, ale to už se tak na festivalech stává. Navíc mělo být ještě hůř (psaní téhle pasáže jsem se z osobních důvodů bál už v pátek) - kvůli rezervaci v Gongu už jsem v podstatě nemohl čekat na St. Vincent a zase zamířil zpátky.

Speciálně pro věrné fanoušky mého festivalového stravování uvádím, že zbývajících deset minut u Gongu jsem využil k nákupu a konzumaci kebabu v tortille a že to po všech stránkách splnilo mé očekávání. ;)

Ještě před tím, než společný koncert Clarinet Factory a Floexe začal, jsem se dožil dalšího drobného zklamání, protože sál byl zaplněn jen asi ze dvou třetin, takže rezervace vlastně nebyla potřeba, ale samotný koncert byl fajn. Všechny ty dechové nástroje najednou fungovaly a doplňovaly se a aby to nebyla nuda, tak se i trochu zpívalo (česky a francouzsky). Tomáš Dvořák párkrát použil vibrafon a nějaké akustické drobnosti, což klarinety pěkně doplnilo, a jednou se pustil do širokopásmového bručení na syntezátoru, což mělo zřejmě naopak dodat dramatický kontrast, ale to se mi zdálo už moc "na sílu".

Publikum v Gongu mě ovšem tradičně štvalo, protože téměř po každé písničce se zvedla nějaká skupinka lidí a vyrazila stíhat zase nějaký jiný koncert nebo možná noční autobus. Ti, co neodcházeli, to taky moc nevytrhli, protože když jsem se kolem 0:45 ohlédl, tak zhruba polovina měla zavřené oči a nevypadalo to, že by to byly kvůli ponoření se do hudby. Naštěstí je co pár minut budil potlesk té zbývající poloviny. ;) Zatímco jinde ve světě se teď konají uspávací koncerty jako extravagantní novinka, tak na Colours jsou v Gongu už pár let běžné - jen to bohužel postrádá tu extravaganci a účinkující s tím zřejmě před koncertem nepočítají.

Já jsem nepotřeboval stihnout žádný autobus, ale zdržet jsem se už taky moc nemohl, takže jsem se cestou ven z areálu znovu alespoň na patnáct minut zastavil u elektronické scény, kde Joshua Eustis nastoupil do druhého kola, tentokrát pod hlavičkou Telefon Tel Aviv DJ set. V tom dodatku "DJ set" jsem tušil háček už předem a ukázalo se, že oprávněně. Bohužel jsem se nedočkal ničeho, co by aspoň trochu připomínalo zlaté glitchové časy TTA. Na rozdíl od odpoledne bylo narváno, lidé tančili i venku a Josh to zřejmě hrál na jistotu v pravidelném čtyřčtvrťovém taktu. Přímo v otevřených vratech z davu vyčníval Josef Sedloň a spokojeně kýval hlavou do rytmu, ale já jsem nespokojeně odcházel vstříc sobotě.