Valašské polínko

Valašský Špalíček 2011 - 25.6.2011
Valašské Meziříčí (nádvoří zámku a M-klub)



Je tu léto, festivalová sezóna běží na plné obrátky, letošní Colours poslouchám jen přes okno a dva kopce (není to úplně nejkvalitnější odposlech - záleží na směru větru =) a já už se teď v létě v podstatě nikam za kulturou nechystám, takže by bylo dobré dopsat aspoň jeden z načatých textů... =} Navíc na těch českých festivalech stejně hrají pořád ty samé skupiny, takže je v podstatě jedno, o kterém člověk napíše. ;)



Tahle reportáž bude i tak dost ošizená, protože jsem se letošního Špalíčku účastnil jen částečně, takže takticky zamlčím existenci programu od středy do pátku a rovnou se přenesu do sobotního odpoledne.

Vlasta Redl
18:00 - 19:05



Když jsme dorazili na nádvoří zámečku, tak už se na scéně potuloval domorodec Vlasta Redl se skupinou, která se teď jmenuje bůhví jak a hraje těžko říct co, ale evidentně ji to baví. Byl to takový starosvětský koncert, kde si všichni chtějí zahrát a ještě si zablbnout, takže to, co by mohla být tříminutová písnička, natáhnou na deset minut. Před koncem došlo i křest Redlovy knížky, takže Karel Prokeš mohl Vlastovi poděkovat za to, že mu za totáče dělal zásobovače a že má dceru, a bylo to. Já jsem se sice úplně nemohl srovnat s tím, jaké zvuky se linuly z Vlastových kláves, ale ony k němu ty "progresivní" zvuky osmdesátých let (FM syntéza! =) asi patří a střední generace, která zaplnila většinu užitné plochy nádvoří, byla spokojena.

Někdy v té chvíli jsem ovšem zalitoval, že jsme nedorazili na předchozí den, protože jsem v publiku zaregistroval oba živé členy Longital, kteří hráli už v pátek, ale něco je donutilo zůstat i na sobotní program. Mám dojem, že to není zase tak častý jev... O chvilku později se sice mezi lidmi ukázala i Ema Brabcová a spol., ale ti měli koncert teprve před sebou, takže je není možné jako raritu počítat. =)

Květy
18:55 - 19:45



Ale podle zaběhnutého systému Špalíčku už začal dole v M-klubu další koncert, takže nebyl čas na rozjímání. Dokonce se nám povedlo dostat na dohled pódia, takže jsme měli Květy jako na dlani, ale vzhledem k nadprůměrné výšce Martina Kyšperského si koncert určitě mohli užít i lidé v zadních řadách. Po pravdě řečeno jsem Květy viděl poprvé na vlastní oči (divné, co?) a Kyšperský mě překvapil nejen výškou, ale i tím, že naživo vypadal asi o deset let mladší než v televizi, což je pro mě nevysvětlitelná disproporce. Jinak se z pódia linula ta "brněnská alternativa" a z publika souznění s kapelou, které jsme v prvních řadách trochu narušovali jen my, víceméně neznalci. Velectěné publikum si dokonce za vzorovou spolupráci a sborový zpěv vysloužilo speciální odměnu ve formě písničky na přání, kterou byla zvolena píseň Opustit Bystroušku, takže i já jsem byl s volbou spokojen. Ale možná bych byl spokojen i tak, protože jsem musel ocenit, jak Květy v písničkách pomocí omezeného nástrojového parku budují atmosféru. A pokud absolvuju ještě tak deset koncertů, tak si možná zvyknu i na Kyšperského specifický zajíkavý zpěv.

Málem bych zapomněl zmínit, že úplně nakonec si Květy připravily "jednu neznámou písničku jedné slavné valmezské kapely, která nás o to požádala". Ta skupina byla samozřejmě Mňága, písnička Ve skutečnosti (LP Radost až na kost, 1993) a když Kyšperský dělal v místech, kde je v originálu saxofon, jen "o-ó-o", tak jsem se trochu šklebil, ale každá cover verze se počítá a na případný "Mňága tribute" od více různých interpretů bych byl/jsem docela zvědav!

Luno
19:40 - 20:30



Souběžně s koncem koncertu Květů už mělo hrát venku Luno, ale ze mně neznámých technických (?) důvodů ještě nehrálo a vzniklý dvacetiminutový skluz se pak pochopitelně táhnul celým zbytkem programu.

Už na první pohled mi ale připadalo, že takoví "vystajlovaní pražští týpci" se do Valmezu moc nehodí. Jediný bubeník Honza Janečka se občas usmíval, chlapci a chlapi se tvářili převážně hrozně cool a Ema se celý koncert tvářila, že vůbec není na koncertě, ale doma v obýváku a zpívá si pro sebe. Jednou z mála výjimek byla promluva o tom, že je nachlazená a skoro přišla o hlas, takže to nemá jednoduché, ale on to nikdo nemá jednoduché. A Luno to skutečně nemělo jednoduché, protože mi připadalo, že slyším v podstatě pozdní Khoibu (tu méně písničkovou a více depresivní) bez elektroniky a takhle pochmurný zvuk není to, co by na festivalu masově strhlo publikum, takže oproti Redlovi byl prostor před pódiem trochu prořídlý. Největší překvapením koncertu tak pro mě bylo zařazení cover verze Republic of Two "All I Can Hear Is Gunshots", která mě pak v hlavě pronásledovala ještě týden a stejně si pořád myslím, že to "is" není gramaticky správně! =)

Fiordmoss
20:25 - 21:15



Na Fiordmoss už jsme takové štěstí na místo jako u Květů neměli (mimochodem dodatečně jsem zjistil, že kytaru na jejich loňské e.p. Gliese nahrál výše zmíněný Martin Kyšperský, ale koncertů se jeho hostování očividně netýká), protože nás při kličkování mezi lidmi zablokoval nějaký nerudný stařík, ale možná to bylo štěstí, protože kdyby byl zážitek z koncertu intenzivnější, tak by to pro mě bylo k nesnesení. Je to zvláštní, protože Fiordmoss by se mi měl podle všech teoretických předpokladů líbit (akustická kytara + divnozvuky z počítače + dívčí zpěv), ale jsou věci, které dopředu neodhadnete - v případě Fiordmoss je to zpěvačka Petra Hermanová, která je po mě naprosto nestravitelná. Samotného plyšového tygra (nebo co to bylo za zvíře - fakt jsme stáli vzadu) bych ještě překousnul a okázalou artovost projekcí asi taky, ale při zpěvu mě její hlas řezal do uší a když se mezi písničkami pustila do nějakého vyprávění, tak mi připadalo, že musí být pod vlivem, ale nepřišel jsem na to čeho. Pokud se Fiordmoss nějak celostátně proslaví, tak její extrémně zpomalená mňoukavá dikce (sakra, teď mě napadá, jestli to náhodou není koncepční záměr ke všem těm kočkám...?) bude vděčným terčem všech imitátorů. Momentálně u mě prostě neprošli, ale možná to je jen věc zvyku... Od někoho z publika jsem zaslechl větu: "To v podstatě vůbec není hudba, ale líbí se mi to." Můj dojem byl v obou bodech skoro přesně opačný.

Tata Bojs
21:10 - 22:20



Ach ano, Tata bojs! Kdo by ty hochy neznal? ;)

Díky zdravotním komplikacím členů skupiny a tím pádem omezené koncertní činnosti se mi zřejmě už povedlo překonat stav přesycení, kdy jsem se jejich koncertům spíše vyhýbal, protože tentokrát jsem si docela těšil a nakonec si připadal jako na povedeném školním srazu. Ano, samozřejmě bylo nutné na začátku absolvovat Toreadorskou otázku a na konci Růžovou armádu a Milan Cais lezl na bedny na pódiu nebo aspoň svou židličku ("!!! Teď jsem málem spadnul! Přátelé, já jsem si nedávno koupil novou židličku, ale ona má malé rozpětí nožek, takže není moc stabilní a navíc je moc měkká, takže se mi na ní divně sedí, jako na nějakém polštáři. Ono vás to asi moc nezajímá, ale musel jsem se o to podělit." A tak se o tuhle bezvýznamnou vsuvku musím podělit i já... =)

Z dramaturgie koncertu bylo cítit, že se Tata Bojs ještě necítí jako hudební důchodci, protože na začátku koncertu odehráli asi (nedělal jsem si přesnou evidenci =) čtyři písničky z nové desky (sbory zpívané falsetem mi naživo připadaly ještě vtipnější než na desce), ale taky je poznat, že už toho mají dost odehráno a velká část koncertu je pevně zafixovaná. Koneckonců v jedné pauze došlo i na debatu, že to je poprvé, co hrají na Špalíčku, a přitom jsou tak stará skupina a tohle tak starý festival. "A co je vlastně starší?" (můžete to brát jako kvízovou otázku - řešení můžu prozradit, ale ceny nebudou =)

Když tak nad tím přemýšlím, tak to, co koncert odlišovalo od jeho předchůdců, byly vlastně hlavně ty debaty mezi písničkami, oslí můstky nebo komentář k několika odvážlivcům koupajícím se v kašně (ha! proč vlastně nedošlo na písničku V kašně?) o "kašna-divingu". Speciální (i když nevím jak moc) číslo přišlo až na úplný konec, kdy celá skupina pod vedením odrodilého Valacha Jury Hradila sborově odzpívala (pseudo?)lidovou píseň o pálení slivovice s nasazením, které by jim záviděl nejeden soubor lidových písní a tanců.

Ale musel to být silný zážitek, protože jsem (si) po koncertě koupil CD a to jsem u předchozích tří desek Tata Bojs neudělal.

Niceland
23:00 - 23:45



Kdysi v Ladí neladí vedli s moderátory debatu na téma, čeho by chtěli dosáhnout. Mluvilo se o zahraničí nebo že by bylo fajn dostat se do takové pozice, v jaké je Kabát. Tak v téhle pozici Niceland & his band není. Publikum bylo co do počtu velmi skromné, takže z něho nepříjemně vyčníval nějaký dorostenec, který se hned pod pódiem snažil zapůsobit na basáka tím, jak skvěle hraje na air guitar, a mezi lidmi se naopak maskoval Mardoša, který si přišel odhlídnout konkurenci.
Jinak si Niceland drží anglický jazyk i styl a některé písničky už mi dokonce připadaly povědomé, i když si je doma nepouštím a hned tak asi ani nebudu. Skupina si spokojeně placebovala až do chvíle, kdy se na jednom bubnu protrhla blána, čímž vzniknul nucený prostor pro sólovou akustickou vsuvku leadera své doprovodné skupiny ;), ale během dvou písniček se buben opravil a jelo se dál nahlas. Nás už ovšem mnohem víc než hudba lákaly lavičky v M-klubu.

Lesní Zvěř
23:40 - 0:25



Na to, jak málo jsem letos viděl koncertů, je zarážející, kolikrát jsem za posledních pár týdnů viděl Jirku Hradila. ;) Miloše Rejska jsem naopak naživo viděl po mnoha a mnoha letech, ale řekl bych, že STF mi sedělo víc a navíc trojčlenná sestava (klávesy + krabičky + bicí) vypadala na pódiu nějak neúplně. Deska Zvěře se mi docela líbila, ale takhle po půlnoci se zničenými zády už to bylo moc, takže jsme prokličkovali mezi řídnoucím publikem ven a zamířili půlnočním směrem. Tím pádem jsem se nedověděl, jestli Republic of Two zahráli i nějakou písničku od Luna, ale to víte - nikdo to nemá lehké. ;)