Analogová telefonní linka

Tohle bude určitě příliš dlouhé na to, aby se to dalo na NMM vydávat za krátkou recenzi (nebo vůbec za recenzi =), takže sem s tím!

Joshua a Charlie mě docela překvapili. Přesněji řečeno mě překvapil už singl Helen of Troy (a nebylo to úplně pozitivní), protože ten se vydal nečekaným směrem. Tedy ne úplně nečekaným, protože něco naznačoval už předloňský pražský koncert, ale šok to byl i tak.

V Praze totiž TTA jako poslední přídavek odehráli novou písničku The Sky is Black (And So is Your Heart), která se od starších věcí dost lišila, ale zůstala tam ještě spousta známých prvků, kdežto v Helen of Troy už nezůstal na kameni kámen. Zmizel všudypřítomný rhodes, táhlé smyčce, hostující rnb zpěváci a dokonce i nejtypičnější znak TTA čili drcení bubnů i zpěvu na granule, "zastavování" zvuků a jiné chutné pazvuky a jako bonus při masteringu zřejmě ještě trochu ořízli basy, protože to by mohlo výsledný dojem trochu zachránit a tomu bylo třeba zabránit.

Místo toho radikálně změnili taktiku a naservírovali nám analogové syntezátory ženoucí si po šestnactinách zběsile a monotónně vpřed, sterilní samply elektronických bubnů (no jo, zase se to dá svést na 808) a zpěv samotného Joshe Eustise se spoustou reverbu, který se ovšem v mixu beznadějně ztrácí a způsobuje, že se vám při poslechu začne hlava samovolně sklánět dolů a vy začínáte bedlivě zkoumat tkaničky svých bot. U toho posledního bodu drze předpokládám, že tohle nebyla koncepce, ale že se spíš Josh pokusil nějak zamaskovat svou chybějící pěveckou praxi, ale čert to vem - tímhle syndromem v menší míře trpěl i John Lennon a časem se z toho dostal. =)

Pak mě taky překvapil pp, že si u TTA stěžuje na "nudnou melancholii" a přitom slyšel obě předchozí studiová alba. Těch samých TTA, které v níže citovaném článku jistý Shaun Bateman popisuje jako "dva chlápky, kteří tvoří smutná a srdceryvná díla zaskakující geniality, zatímco se neustále rozcházejí se svými přítelkyněmi nebo sedí o samotě v temných místnostech obklopení různými cinkajícími předměty." Pravda, cinkající předměty zmizely, ale to ostatní včetně "nudné melancholie" pořád souhlasí. Podle toho rozhovoru s Joshem Eustisem to vlastně vypadá tak, že je zázrak, že ta nová deska vůbec vznikla:

"Neplánovali jsme žádnou další hudbu. Naše přátelství kvůli skupině dost trpělo a protože si přátelství ceníme víc než skupiny, tak jsme se rozhodli dát si pauzu, abychom se navzájem neuškrtili. (...) Na začátku roku 2004 jsem se přestěhoval zpátky do New Orleans, abych vypadl ze studeného Chicaga - bez peněz a na dně. Totiž abychom mohli udělat to album, tak jsem předtím musel prodat většinu svého vybavení. Šel jsem teda bydlet k rodičům do New Orleans, abych dal svůj život zase dohromady a pracoval na nové hudbě."

Tolik k názvu "immolate yourself". =) A mimochodem pokud jste tu novou desku už odněkud stáhli, necítíte se teď trochu provinile?

Každopádně léčebná pauza nakonec zabrala - TTA začali znovu hrát (i do té Prahy dorazili), začali produkovat desky dalších projektů (však víte), zařídili nové studio a začali blbnout.



"Chtěli jsme naše depresivní a sebevražedné texty převléct do rychlejších temp a jaksi optimističtějšího zvuku, ale nakonec by z toho stejně měla vylézt depka."

"Zkoušeli jsem nějaké ty mikro-triky i na téhle desce, ale prostě nám to znělo blbě. A taky jsme líní. Teď je tolik muzikantů, kteří to dělají, a software, který to udělá za vás (modul Beat Repeat v Ableton Live - pozn. překladatele =), že to pro nás ztratilo kouzlo. Už to vůbec nezní nově nebo zajímavě. Děcka s Abletonem a laptopy sekají svoje beaty na prach. Jenže Autechre budou stejně vždycky 17 kroků daleko před všemi ostatními v tom, kam se může vyvíjet elektronická hudba, takže každý dalši pokus používat sekání nebo řezání nebo dělat něco fakt zběsilého je prostě marnost, aspoň tak to vidím. Takže i když celková textura pro nás bude vždycky hodně důležitá, tak máme pocit, že musíme zkoušet věci, které jsou nové pro nás, a zkoumat územi, kde jsme ještě nebyli - proto smyčky na páskách, všechny ty křupavé analogové synthy, míchání na čtvrtpalcovou pásku, dlouhé, rozvíjející se textury a důraz především na psaní samotných písniček a ne na produkci."



Ano, ona celá nová deska zní skutečně dost podobně jako Helen of Troy. Bojím se zjišťovat, co se členům TTA od vydání minulé desky DOOPRAVDY stalo, ale nepřipadá mi úplně normální, aby v roce 2008 elektronický (!) projekt nahrával desku pomocí stejné "technologie" jako The Cure v roce 1980 - čili pomocí zasmyčkovaných pásek natáhnutých po studiu. Já vím - i cesta může být cíl - ale ty konce! =)

TTA se naštěstí sabotování vlastní desky nepodařilo dotáhnout úplně do konce, protože ty tracky (ne, písničky podle mě nenapsali ani tentokrát) nakonec na nějaké specifické úrovni fungují a při bedlivějším poslechu zjistíte, že se v nich dokonce "něco děje", ale tentokrát to bylo dost těsné a opravdu se neodvažuju tipovat, kde bude Josh Eustis bydlet následující dva roky.

EDIT:
Tohle je dost smutná pointa, ale asi by to tady mělo být komplet:

Hudebník pohřešovaný od minulého týdne nalezen mrtvý
Charles Cooper byl pohřešován od půlnoci 21.1., kdy po hádce opustil byt své přítelkyně. Jeho tělo bylo nalezeno v pondělí 26.1.

"Ten živý chlapec?"

Knihkupectví nedlouho před Vánocemi:
"Tak já bych si vzal tuhle sadu knížek od Gaimana."
"Máte dobrý vkus."
Hm, asi na té krizi vážně něco bude - situace na knižním trhu se přiostřila natolik, že už knihkupci musejí podlézat zákazníkům průhlednými lichotkami!

O Neilu Gaimanovi jsem se tady už několikrát zmiňoval (asi před deseti lety =), ale teď si uvědomuju, že jsem mu nikdy nevěnoval patřičný úvod pro nezasvěcené, takže bych to měl možná tentokrát napravit, jenomže ono je mnohem jednodušší odkázat se na článek na české Wikipedii a jenom podtrhnout skutečnost, že Gaimanova první významnější knížka byla Nepropadejte paníce o Douglasu Adamsovi a pozadí vzniku Stopařova průvodce po Galaxii a později napsal spolu s Terry Pratchettem knížku Dobrá znamení, čímž se snažím naznačit, že do jaké literární společnosti patří. A aby byl namedropping kompletní, je ještě třeba zmínit Tori Amos, o které se Gaiman pravidelně zmiňuje v doslovech a v poděkováních, zatímco Tori se o něm nepravidelně zmiňuje v některých písničkách, ale to už je příliš mnoho zmiňování, protože jsem se chtěl věnovat především Knize hřbitova.



Za zmínku myslím stojí skutečnost, anglický originál vyšel teprve na podzim a česká verze ještě stihla vánoční trh, což se myslím dá považovat za pozitivní projev globalizace. =)

Trochu mě mrzí, že první hlavolam související s příběhem, jsem nemohl sám vyřešit, protože mi ho prozradil nějaký propagační text - totiž z čeho příběh vychází. Vy se ještě můžete na chvíli zamyslet: Kniha hřbitova neboli anglicky The Graveyard Book je příběh chlapce, který se jako batole dostane na hřbitov a tam ho začnou vychovávat duchové a další napřirozené bytosti, aby se jednou mohl postavit nepříteli, který mu zabil rodiče. Nic?

V doslovu Gaiman píše, že prvotní nápad přišel, když viděl svého malého syna jezdit na tříkolce po hřbitově, ale živě si představuju, jak musel být nadšený, když si uvědomil, že je to vlastně variace příběhu Mauglího z Knihy džunglí (čili The Jungle Book) Rudyarda Kiplinga. Ovšem Gaiman místo toho, aby se snažil podobnosti s Mauglím vyhnout, tak z jeho příběhu naopak vybrakoval všechno, co se dalo - od struktury kapitol (ovšem bez vedlejších příběhů, takže mi tu chybí třeba Rikki-Tikki-Tavi) až po některé postavy, což celé knížce přidává jednu úroveň navíc.

Já jsem Mauglího bohužel četl už před mnoha (a mnoha) lety, takže si nepamatuju všechny detaily, ale i tak bylo pro mě zábavné ty paralely hledat, i když bylo například trochu problematické rozhodnout, kdo z dvojice upír a vlkodlak je medvěd Balů a kdo had Ká... =)

Co mě potěšilo trochu méně, je celkové ladění knížky. Gaiman se evidentně snažil o to, aby byla přístupná i pro mladší čtenáře, takže knížka není tak hororová a komplikovaná, jak by mohla. Těžko říct, jestli to další projev paralel s Knihou džunglí, nebo to spíše souvisí s úspěchem Gaimanovy knížky Koralina, která byla vyloženě pro děti, ale můžeme to alespoň brát jako další hádanku přichystanou pro čtenáře. =)

Je zajímavé, že přes tu lehkost a ty "vypůjčené" věci zůstala celá knížka velice gaimanovská, ale to ve skutečnosti není zase tak překvapivé, protože předchozí Gaimanovy knížky taky často používaly motivy, které nebyly "zcela původní" (Američtí bohové a Anansiho chlapci rozvíjejí podobné téma jako Malí bohové Terry Pratchetta i Dlouhý temný čas svačiny duše Douglase Adamse - tedy problematiku existence bohů v "běžném" každodenním životě), a přesto se jinak od svých možných inspiračních zdrojů liší prakticky ve všem.

Jedinou výraznější výtku bych měl k závěru knížky, který mi nepřipadal dostatečně monumenální, ale musím uznat, že i v tomto směru Gaiman dodržel tradici, protože ten pocit "to už je konec?" mívám na konci téměř všech jeho knížek. Ale možná se to dá brát jako výhoda, pokud byste náhodou chtěli Knihu hřbitova číst dětem na dobrou noc, protože to zvyšuje pravděpodobnost, že ještě někdy usnou. =)

PS: Zatím jsem nepřišel na to, čím si u Neila Gaimana zasloužili Victor Hugo a Harry Truman osud horší než smrt a proč v knize nevystupuje třeba někdo z rodiny Guggenheimů, takže pokud máte nějaký tip, tak sem s ním!