Jedna z těch starších zapomenutých poznámek:
Když člověk prochází stránky věnované Regině Spektor (myspace), tak se nemůže vyhnout informaci, že se Regina v dětství začínala učit hrát na klavíru Petrof (!).
"Spektor learned how to play piano by practicing on a Petrof that was given to her mother by her grandfather."
případně
"Spektor was forced to leave her beloved Petrof piano at age 9, ..."
Proto mě trochu překvapuje, že se firma Petrof tuhle bezplatnou reklamu, která jim spadla z nebe, nesnaží vůbec nijak využít. Je to velká škoda - Regina mohla být na stránkách Petrof prvním populárním (eh?) umělcem pod šedesát let. =)
2007-08-28
2007-08-22
Opožděná zásilka hřebíků
Nine Inch Nails + Dandy Warhols @ Zimní stadion Slavia, Praha, 13.8.2007
S touhle reportáží mám samozřejmě zpoždění, ale co je to týden oproti třinácti rokům od posledního českého koncertu NIN...? =) Navíc jsem dostal stížnost, že prý místo o hudbě na festivalech píšu o tom, co jsem kde jedl, tak se tentokrát pokusím vynechat všechno nepodstatné. (Ostatně jsem během koncertu nic nejedl.) Snad tu zbude i nějaký text. =)
Přestože jsme na místě byli včas (stejně jako pánové Švamberk, Dědek nebo Kay ze Sunshine, kteří podupávali u bočního vchodu), tak do haly jsme se z různých důvodů dostali teprve těsně po osmé, kdy už hráli Dandy Warhols, takže bych měl asi urychleně začít od nich, ale asi bude logičtější začít halou, protože jsem tam byl poprvé v životě.
Řekněme, že už chápu, proč hokejová Slavie hraje raději v Sazka aréně, i když tam musí platit vysoký nájem. Hala se sice ještě sama od sebe nehroutí, ale už je prostě starší a naneštěstí ještě není stará dost na to, aby to působilo stylově. Je prostě taková ošuntělá, takže jsem si říkal, že je trochu ostuda pořádat koncert takové legendy, jako jsou NIN, zrovna tady, ale na druhou stranu je to asi pořád lepší, než kdyby to bylo v opeře a v oblecích. =)
Dandy Warhols nikdy nepatřili do sféry mých hudebních zájmů, takže je znám velice zběžně. Přesněji řečeno znám písničku Bohemian like You a díky Evanu Dandovi mi poněkud splývají s Lemonheads (názvy desek obou skupin Come on Feel the Lemonheads a Come on Feel the Dandy Warhols mi v orientaci taky příliš nepomohly =), takže ještě před měsícem jsem si myslel, že se DW už definitivně rozpadli, ale jak je vidět, tak u polozapomenutých legendárních skupin si člověk nikdy nemůže být jistý, protože vás můžou kdykoliv praštit zezadu do hlavy kytarou.
Původně jsem si myslel, že se hudba DW k NIN moc nehodí, ale to jsem vycházel ze svých neúplných informací. Ve skutečnosti zněli DW naživo ve většině písniček naprosto jinak, než jsem čekal, a k NIN se moc nehodili. Kdyby místo nich vystoupili OTK, tak by to působilo podobně nepochopitelně a publikum by bylo podobně lhostejné. Ehm, chci říct nadšené. Ale co - jako předposlední písničku zahráli Bohemian like You a zas bylo dobře. =)
Pak se asi půl hodiny přestavovala scéna. Během té doby publikum pod pódiem docela zhoustlo a já jsem začal mít pocit, že jsem si měl asi převléct svou žlutou košili s krátkým rukávem za něco tmavšího, protože takhle tam asi nezapadnu, ale tyhle starosti mě přešly, sotva se zhaslo.
NIN naběhli na pódium s kytarami a živými bubny a dokud byli v tempu, tak to pěkně napružili. Když jako poslední dorazil na pódium samotný Trent Reznor a chytil se mikrofonu, tak pod pódiem začala jatka. Styl tance byl u většiny diváků naprosto podružný, důležitější byla intenzita, takže jsem se snažil si krýt hlavu a včas uhýbat holkám v černém, které trochu vyděšeně prchaly z epicentra diváckého nadšení někam do bezpečí. Ani jsem se moc nedivil, protože i se svou výškou šesti stop jsem toho na pódiu moc neviděl a nejsem si úplně jistý, jak se vlastně mezi (nebo spíš nad) diváky dostal jeden z kytaristů i s kytarou, ale určitě to přispělo k tomu, že se přidali i lidi z publika a "crowd surfing" průběžně pokračoval celý koncert. Musím přiznat, že si nevzpomínám na žádnou akci, kde bych viděl podobné nasazení.
Ale něco takového se opravdu nedá vydržet celý koncert, takže po March of the Pigs NIN přece jenom trochu zvolnili - to znamená, že přišla řada na Closer a podobně uklidňující kousky a já jsem měl konečně příležitost trochu sledovat, co se děje na scéně.
Osvětlení bylo většinu času poměrně uměřené. Skupina se pohybovala v namodralém šeru, jen jeden jasnější reflektor si hledat Trenta zmítajícího energicky mikrofonem na stojanu, takže jsme měli dost příležitostí si všimnout, že zřejmě pravidelně cvičí, protože svými bicepsy by mohl likvidovat rukávy košil podobně jako Nick Carter. Mezi písničkami toho ale většinou moc nenamluvil - jen poděkoval a už se zase jelo naplno dál.
Teprve střední část koncertu se vymykala jak hudebně, tak vizuálně. Pódium na chvíli setmělo a ve vzniklém příšeří se dolů spustil velkoplošný mřížkovaný displej (zabíral na šířku skoro celé pódium) a technici před něj přivezli tři stupínky s se stolky s elektronikou. Trent se samozřejmě usadil uprostřed a v téhle trojčlenné komornější sestavě NIN odehráli několik relativně (!) poklidnějších a výrazně elektroničtějších kousků, během kterých displej postupně ukazoval, co umí. Nejdřív jen zeleně svítil za stolky a vytvářel tak za všemi třemi pány rozplizlou pixelovanou svatozář, ale pak se bíle rozsvítil naplno a zobrazovaly se na něm různé barevné obrazce, "obrazové chyby", zrnění a podobně. Nejsem si úplně jistý, jaké to má zobrazovací parametry (rozlišení a odezvu), ale pokud uvažujete o opravdu velké televizi, tak tohle by se možná dalo použít. =)
Pak navíc NIN zneužili toho, že ten displej je poměrně řídká mřížka, takže tam, kde nesvítí, je přes něj docela dobře vidět, a ustoupili (už zase s kytarami) za něj. Vypadalo to, jakoby hráli v blikající kleci. Ale pak už se pomalu blížil konec a koncert znovu gradoval, takže displej musel stranou (přesněji řečeno nahoru) a pod pódiem to zase začalo být nebezpečné.
Teprve ke konci se Trent trochu rozmluvil. Pochválil Dandy Warhols a publikum ("NIN mají prostě nejlepší fanoušky"), políbil tričko, které někdo hodil na pódium, postupně naházel mezi zpocené přední řady hromadu PETek s vodou, omluvil se, že to od minulého koncertu tak dlouho trvalo, a slíbil, že se brzy objeví znovu. Pak se přidávalo (třeba Joy Division) a já jsem vzpomínal, co všechno ještě mohli zahrát (osobně bych uvítal třeba Something I Can Never Have a Starfuckers, Inc., ale vítání se nekonalo), a když dohráli, tak nevyhnutelně následovala demoliční pasáž.
Trent demonstrativně zahodil svou kytaru někam dozadu (nejsem si úplně jistý, jak vypadala po dopadu) a kytarista pak ještě pro jistotu roztřískal stojan jeho mikrofonu. Vypadalo to, že už skutečně nebudou dál přidávat, ale to byla jen finta. =) Ve tmě technici znovu přivezli dopředu stolek se syntezátorem a mikrofonem a Trent tam téměř sólo odzpíval a odehrál nezbytné Hurt, během kterého se postupně přidávala skupina až do hutného finále.
A pak už byla jen tma, a pak šero a na displeji zářil velký nápis NIN, který znamenal spíše The End a my všichni jsme se zpocení drali ven z haly. Byla noc, ale vůbec to tak nevypadalo.
S touhle reportáží mám samozřejmě zpoždění, ale co je to týden oproti třinácti rokům od posledního českého koncertu NIN...? =) Navíc jsem dostal stížnost, že prý místo o hudbě na festivalech píšu o tom, co jsem kde jedl, tak se tentokrát pokusím vynechat všechno nepodstatné. (Ostatně jsem během koncertu nic nejedl.) Snad tu zbude i nějaký text. =)
Přestože jsme na místě byli včas (stejně jako pánové Švamberk, Dědek nebo Kay ze Sunshine, kteří podupávali u bočního vchodu), tak do haly jsme se z různých důvodů dostali teprve těsně po osmé, kdy už hráli Dandy Warhols, takže bych měl asi urychleně začít od nich, ale asi bude logičtější začít halou, protože jsem tam byl poprvé v životě.
Řekněme, že už chápu, proč hokejová Slavie hraje raději v Sazka aréně, i když tam musí platit vysoký nájem. Hala se sice ještě sama od sebe nehroutí, ale už je prostě starší a naneštěstí ještě není stará dost na to, aby to působilo stylově. Je prostě taková ošuntělá, takže jsem si říkal, že je trochu ostuda pořádat koncert takové legendy, jako jsou NIN, zrovna tady, ale na druhou stranu je to asi pořád lepší, než kdyby to bylo v opeře a v oblecích. =)
Dandy Warhols nikdy nepatřili do sféry mých hudebních zájmů, takže je znám velice zběžně. Přesněji řečeno znám písničku Bohemian like You a díky Evanu Dandovi mi poněkud splývají s Lemonheads (názvy desek obou skupin Come on Feel the Lemonheads a Come on Feel the Dandy Warhols mi v orientaci taky příliš nepomohly =), takže ještě před měsícem jsem si myslel, že se DW už definitivně rozpadli, ale jak je vidět, tak u polozapomenutých legendárních skupin si člověk nikdy nemůže být jistý, protože vás můžou kdykoliv praštit zezadu do hlavy kytarou.
Původně jsem si myslel, že se hudba DW k NIN moc nehodí, ale to jsem vycházel ze svých neúplných informací. Ve skutečnosti zněli DW naživo ve většině písniček naprosto jinak, než jsem čekal, a k NIN se moc nehodili. Kdyby místo nich vystoupili OTK, tak by to působilo podobně nepochopitelně a publikum by bylo podobně lhostejné. Ehm, chci říct nadšené. Ale co - jako předposlední písničku zahráli Bohemian like You a zas bylo dobře. =)
Pak se asi půl hodiny přestavovala scéna. Během té doby publikum pod pódiem docela zhoustlo a já jsem začal mít pocit, že jsem si měl asi převléct svou žlutou košili s krátkým rukávem za něco tmavšího, protože takhle tam asi nezapadnu, ale tyhle starosti mě přešly, sotva se zhaslo.
NIN naběhli na pódium s kytarami a živými bubny a dokud byli v tempu, tak to pěkně napružili. Když jako poslední dorazil na pódium samotný Trent Reznor a chytil se mikrofonu, tak pod pódiem začala jatka. Styl tance byl u většiny diváků naprosto podružný, důležitější byla intenzita, takže jsem se snažil si krýt hlavu a včas uhýbat holkám v černém, které trochu vyděšeně prchaly z epicentra diváckého nadšení někam do bezpečí. Ani jsem se moc nedivil, protože i se svou výškou šesti stop jsem toho na pódiu moc neviděl a nejsem si úplně jistý, jak se vlastně mezi (nebo spíš nad) diváky dostal jeden z kytaristů i s kytarou, ale určitě to přispělo k tomu, že se přidali i lidi z publika a "crowd surfing" průběžně pokračoval celý koncert. Musím přiznat, že si nevzpomínám na žádnou akci, kde bych viděl podobné nasazení.
Ale něco takového se opravdu nedá vydržet celý koncert, takže po March of the Pigs NIN přece jenom trochu zvolnili - to znamená, že přišla řada na Closer a podobně uklidňující kousky a já jsem měl konečně příležitost trochu sledovat, co se děje na scéně.
Osvětlení bylo většinu času poměrně uměřené. Skupina se pohybovala v namodralém šeru, jen jeden jasnější reflektor si hledat Trenta zmítajícího energicky mikrofonem na stojanu, takže jsme měli dost příležitostí si všimnout, že zřejmě pravidelně cvičí, protože svými bicepsy by mohl likvidovat rukávy košil podobně jako Nick Carter. Mezi písničkami toho ale většinou moc nenamluvil - jen poděkoval a už se zase jelo naplno dál.
Teprve střední část koncertu se vymykala jak hudebně, tak vizuálně. Pódium na chvíli setmělo a ve vzniklém příšeří se dolů spustil velkoplošný mřížkovaný displej (zabíral na šířku skoro celé pódium) a technici před něj přivezli tři stupínky s se stolky s elektronikou. Trent se samozřejmě usadil uprostřed a v téhle trojčlenné komornější sestavě NIN odehráli několik relativně (!) poklidnějších a výrazně elektroničtějších kousků, během kterých displej postupně ukazoval, co umí. Nejdřív jen zeleně svítil za stolky a vytvářel tak za všemi třemi pány rozplizlou pixelovanou svatozář, ale pak se bíle rozsvítil naplno a zobrazovaly se na něm různé barevné obrazce, "obrazové chyby", zrnění a podobně. Nejsem si úplně jistý, jaké to má zobrazovací parametry (rozlišení a odezvu), ale pokud uvažujete o opravdu velké televizi, tak tohle by se možná dalo použít. =)
Pak navíc NIN zneužili toho, že ten displej je poměrně řídká mřížka, takže tam, kde nesvítí, je přes něj docela dobře vidět, a ustoupili (už zase s kytarami) za něj. Vypadalo to, jakoby hráli v blikající kleci. Ale pak už se pomalu blížil konec a koncert znovu gradoval, takže displej musel stranou (přesněji řečeno nahoru) a pod pódiem to zase začalo být nebezpečné.
Teprve ke konci se Trent trochu rozmluvil. Pochválil Dandy Warhols a publikum ("NIN mají prostě nejlepší fanoušky"), políbil tričko, které někdo hodil na pódium, postupně naházel mezi zpocené přední řady hromadu PETek s vodou, omluvil se, že to od minulého koncertu tak dlouho trvalo, a slíbil, že se brzy objeví znovu. Pak se přidávalo (třeba Joy Division) a já jsem vzpomínal, co všechno ještě mohli zahrát (osobně bych uvítal třeba Something I Can Never Have a Starfuckers, Inc., ale vítání se nekonalo), a když dohráli, tak nevyhnutelně následovala demoliční pasáž.
Trent demonstrativně zahodil svou kytaru někam dozadu (nejsem si úplně jistý, jak vypadala po dopadu) a kytarista pak ještě pro jistotu roztřískal stojan jeho mikrofonu. Vypadalo to, že už skutečně nebudou dál přidávat, ale to byla jen finta. =) Ve tmě technici znovu přivezli dopředu stolek se syntezátorem a mikrofonem a Trent tam téměř sólo odzpíval a odehrál nezbytné Hurt, během kterého se postupně přidávala skupina až do hutného finále.
A pak už byla jen tma, a pak šero a na displeji zářil velký nápis NIN, který znamenal spíše The End a my všichni jsme se zpocení drali ven z haly. Byla noc, ale vůbec to tak nevypadalo.
2007-08-07
Prouza na Hrad
Konečně! Prouza se probudila z téměř 15 let dlouhého zimního spánku. Její někdejší souputníci Priessnitz se stali hvězdami se vším všudy (apropos, to neustálé roztleskávání davu a v každé druhé písni pouze davem zpívané refrény na loňském vánočním koncertě s Nierikou a TTB v Kopřivnici (jedinou výmluvou nechť byla sedmička vína v jeho rukou) plus některé texty poslední desky, tím se Švejdík zase o něco přiblížil „hloubce“ českého popmusic rybníka).
Na scénu však přichází Prouza. Kdo v Čechách ji vlastně ještě zná, pamatuje si ně ještě vůbec někdo?
Remasterovaná reedice dvou prvních desek „V otrhaném domě“ a „Ve dne v noci“ vyjde v podobě 2CD (včetně obligátních bonusových materiálů) u Indies Scopes ještě v průběhu srpna, na říjen se potom v tichosti a tamtéž připravuje zbrusu nové CD „V tichosti“.
Jaká bude tahle deska, produkovaná Dušanem Neuwerthem, těžko předvídat. Obzvlášť když v posledním více než roce se valná většina vystoupení Prouzy odehrávala ve společnosti hip-hopového sdružení Sektor3 (Sweetsen 2007, AFU-RA tour, ...). Doufejme že "frenetické" ovace na tahle společná vystoupení příliš nezatřásly kapelním kytarovým kormidlem. Na druhou stranu, není příliš důvodů k obavám, protože ten „ozajstný“ hip-hop na ty klasické prouzí hutné valivé mnohovrstvé kytarové plochy rouboval jen a pouze Sektor3. Nechejme se překvapit.
Prouza (a BřehyMele) se probudili ze zimního spánku. Dluh Frýdku Místku zbytku republiky bude snad konečně splacen.
Konečně!
2007-08-01
V obci všeobecnou Pohodu
Pohoda 2007, Trenčín, Slovensko, 21. 7. 2007 (druhá část)
Sobota
Druhý den jsme zahajili pěkně rozvážně návštěvou města. Jinak než rozvážně by to ostatně ani nešlo, protože když člověk v tom vedru pěšky prošel celým areálem, tak už na nic nerozvážného neměl chuť. =) V Trenčíně mají spoustu vymožeností - restaurace, koupaliště a hrad, a tak jsme se rozdělili, abychom to všechno stihli zkontrolovat a myslím, že jsme to docela zvládli.
Kúpalisková časť výpravy se vrátila právě včas, aby ve tři stihla Tata bojs na hlavní scéně. Tata bojs sice pořád řadím mezi své oblíbené české skupiny, ale taky je pravda, že posledních pár let už jsem z nich trochu unavený a docela dlouho se mi dařilo se jim na koncertech vyhýbat. Tohle tím pádem bylo tak trochu setkání po letech a bylo docela příjemné - přesto nebo proto, že bylo přesně takové, jak jsem čekal. Mardoša poskakoval po pódiu a nedalo se poznat, jestli opravdu hraje, Vláďa Bár stál na své značce a soustředěně brnkal na kytaru (tak mě napadá jak je možné, že všichni kytaristé, kteří se v TTB vystřídali, byli na pódiu takoví zakřiknutí?) a Jiří Hradil se hrbil nad klávesami, takže jako obvykle celý koncert táhnul Milan Cais a docela ho to v tom vedru zmáhalo. Po Toreadorské otázce prohodil, že ta písnička ho jednou zabije, ale to ještě netušil co ho čeká. Jako obvykle si během koncertu hrál na horolezce a lezl po všem možném, co měl v dosahu, až se mu to nevyplatilo. Na konci závěrečného přídavku Růžová armáda vylezl na svou židličku, ale neudržel rovnováhu a po hlavě proletěl přes bubny až dolů mezi odposlechy a moc nechybělo, aby skončil až pod pódiem. Naštěstí se za chvilku sám vzchopil a zřejmě to na něm nezanechalo žádné větší škody, protože ten den stihli TTB i (údajně dobrý) koncert v Boskovicích.
4:25 Milan Cais nezemře
Trochu jsem litoval, že se vystoupení TTB krylo s koncertem Pěťo Tázok(a), který bych rád srovnal s tím nedávným na Ladí neladí, ale tak to na festivalech chodí. Takhle jsem stihnul jen konec koncertu Živých kvetov, ale pořád si nejsem jistý, čím vlastně zapůsobili na Slnko records. No, pět minut asi pořádné hodnocení nestačí.
Naopak WWW jsem stihnul celé včetně zvukovky, kde se Sifon dožadoval toho, aby to znělo "ostře a bylo rozumět každému slovu", což bohužel úplně nevyšlo, ale i tak to mělo sílu. WWW vystoupili ve dvoučlenné sestavě, kdy Sifon vpředu rapoval, mluvil i křičel do mikrofonu nebo se čas od času sklonil na své krabičky a vyráběl různé industriální zvuky, zatímco záda mu u gramofonu jistil DJ Brainythug, který navíc občas stíhal vystoupení doplňovat pantomimickými vložkami (mlácení imaginárním krumpáčem a podobně). Přestože v Semtex stanu nebylo ani zdaleka plno (publikum bylo rozprostřeno tak po třetině plochy), tak se WWW povedlo dokonale vyvolat nervního ducha desky, jen ke konci koncertu už jsem si musel jít odpočinout trochu dál od pódia. Možná by to chtělo občas i nějaký prvek na odlehčení vší té bezútěšnosti.
Další měli nastoupit (pro nás staří známí) Gipsy.cz, ale když do stanu začaly proudit davy lidí, tak jsem jim uvolnili místo a přesunuli se na dohled hlavní scény.
Tam zahajovaly svou černobílou estrádu The Pipettes. Mají sice roztomilou retro image, šatičky i zvuk, ale nic z toho mě přesto nedonutilo nacpat se pod pódium, a pak už se mi program začal nějak hroutit.
Z vystoupení Ďuďovcov na Orange stage jsem si odnesl hlavně rozpačité pochybnosti, jestli je na na pódium opravdu vynesla hudba nebo spíše jejich smutný životní příběh postižených Romů. Primitivní "beat-box" (um-ca-um-ca), kterým vyplňovali pomlky v melodii, byl opravdu strašlivý. Následující černošská důchodcovská parta The Blind Boys of Alabama je sice připomínala svým postižením a repertoárem složeným z lidových nebo zlidovělých písniček (ovšem z úplně jiného kulturního zázemí), ale jinak byla nejméně o třídu výš.
Zachránil mě až Plan B v Semtex stanu. U vchodu jsem si sice říkal, že mě tenhle americký rap-rock nebaví, ale pak jsem zjistil, že jsem netrefil kontinent (Plan B je z UK) a že to vlastně není špatné. Sice jsem nezachytil snad nic z původních textů, ale koncert minimálne fungoval jako rocková tancovačka, protože místo klasických hip-hopových beatů hrála skupina ledacos a kdo by si rád nezaskákal na živé hraných písniček Radiohead, Prodigy nebo Blur (samozřejmě Song 2 =)?
Basement Jaxx mi nikdy k srdci nepřirostli, a tak mi bohatě stačilo vidět z dálky konec jejich "koncertu", kde po pódiu zrovna pobíhal kdosi v kostýmu gorily a končili finálovou písní s takovým množstvím účinkujících, že by to vystačilo na deset pořadů Možná přijde i kouzelník nebo přibližně tři Ein Kessel Buntes. Možná, že zblízka to vypadalo úplně jinak, ale tohle bylo asi nejnacpanější vystoupení dne a pojem "blízko" zdaleka neměl stejný význam jako měl ještě ráno, takže lepší zážitky bohužel nemůžu nabídnout.
Na Air jsem byl docela zvědavý, protože mi připadalo, že nejsou zrovna skupina, která by se hodila na hlavní scénu, ale na druhou stranu kam s nimi jinam, když jsou tak slavní? Jenomže místo Air opět vystoupil Mišo Kaščák a zkormouceně oznámil, že Air jsou sice v Trenčíně, ale kamion s jejich vybavením je někde v Maďarsku a že už se to nedá nijak zachránit, takže se omlouvá, protože Air nebude, a přeje nám i tak hezký zbytek festivalu. V tu chvíli se ukázalo, že ne Christopher Lee, ale Mišo Kaščák měl hrát Sarumana, protože vládne stejnou magickou silou jako fiktivní mág - pouhým hlasem ovládl několik tisíc lidí, kteří naprosto neočekávaně nevtrhli na pódium, aby ho zlynčovali, ale místo toho se naprosto poklidně rozptýlili po celém areálu. Byli jsme svědky zázraku, ale vůbec jsme si to neužili - místo toho jsme střídavě proklínali organizátory a Air (je zřejmé, že na nás kouzlo nepůsobilo - zřejmě se projevila jazyková bariéra =).
Šokovaně jsme zůstali sedět na dohled scény a vyčkávali, jestli se Air přece jen neobjeví, aby se pokusili večer zahránit unplugged koncertem, ale marně. Místo toho se začala scéna připravovat scéna pro Mariana Vargu, ale na toho jsme opravdu neměli chuť.
Aféru s Air Mišo Kaščák ještě probíral pro SME. V diskuzi za článkem je pak i docela zajímavé slovenské (!) vyjádření manažera Air, které rozesílá jako odpověď na všechny stížnosti.
Zkusil jsem si udělat kolečko po dalších scénách, ale nikde jsem neměl stání a sezení už vůbec ne - všude byla spousta lidí, kteří by za normálních okolností byli u hlavní scény. Dokonce bylo téměř plno i ve folklorním stanu, kde na noc pořadatelé nasadili silnější kalibr - Rock'n'roll Band Marcela Woodmana. =) Pocit zklamání jsem nezaplašil ani během krátké zastávky u Konono No. 1 a jediná věc, která mě ještě držela na nohou, byl DJ Shadow, do jehož vystoupení ovšem zbývala ještě přibližně hodina.
Bohužel v Semtex stanu vládl Ed Rush a apokalypsa. Uvnitř byla hlava na hlavě (ani pánové Ježíš táhne na Berlín a DJ Spinhandz, kteří postávali u vhodu, se tam zřejmě nevešli =), a tak jsem to prostě vzdal. Prošel jsem kolem plátna, kde se promítaly (téměř ve slovenské premiéře) Vratné lahve a ve stanu upadl do bezvědomí.
Neděle
Poslední den už skoro nestojí za řeč. Prostě jsme sbalili věci a poslušně se s autem zařadili do jedné z mnoha front, které se divoce vytvořily v celém areálu (samozřejmě to byla ta nepomalejší =). Přibližně za hodinu (nepřejte si vědět, co všechno hrálo místní rádio!) se nám přece jen povedlo ujet ten půl kilometr cesty k bráně a unikli jsme do volné přírody a úspěšně dorazili do svých domovů.
Zhodnocení =)
Rezervy jsou, ale byl to dobrý festival. Až na ty dva výpadky (ale jak významné!) vlastně program fungoval tak, jak měl a všechno běželo podle časového plánu. Pořadatelé dokonce zařídili i to stříkání vodou z hasičských aut, aby diváci vedrem nezkolabovali.
Nepříjemně mě překvapil jen všeobecný sobotní bordel. Prakticky všude se povalovaly prázdné kelímky nebo umělohmotné talířky a už nebyl nikdo, kdo je sbíral. Vzpomněl jsem si, jak loni (nebo předloni?) fungoval na Colours sběračský program - každý, kdo donesl "do sběru" deset prázdných kelímků, dostal zdarma pivo. Nevím, jestli to fungovalo i letos, ale připadá mi to jako dobrý nápad (a kurz kelímků a piv by se dal jistě nějak přizpůsobit =), jak areál neustále udržovat čistý. Možná by to mohli zkusit i na Pohodě.
Ale rozhodně by měli zkusit vybudovat k letišti ještě jednu cestu, která by nevedla vesnicí - jenomže to asi není moc reálné, co? =)
Sobota
Druhý den jsme zahajili pěkně rozvážně návštěvou města. Jinak než rozvážně by to ostatně ani nešlo, protože když člověk v tom vedru pěšky prošel celým areálem, tak už na nic nerozvážného neměl chuť. =) V Trenčíně mají spoustu vymožeností - restaurace, koupaliště a hrad, a tak jsme se rozdělili, abychom to všechno stihli zkontrolovat a myslím, že jsme to docela zvládli.
Kúpalisková časť výpravy se vrátila právě včas, aby ve tři stihla Tata bojs na hlavní scéně. Tata bojs sice pořád řadím mezi své oblíbené české skupiny, ale taky je pravda, že posledních pár let už jsem z nich trochu unavený a docela dlouho se mi dařilo se jim na koncertech vyhýbat. Tohle tím pádem bylo tak trochu setkání po letech a bylo docela příjemné - přesto nebo proto, že bylo přesně takové, jak jsem čekal. Mardoša poskakoval po pódiu a nedalo se poznat, jestli opravdu hraje, Vláďa Bár stál na své značce a soustředěně brnkal na kytaru (tak mě napadá jak je možné, že všichni kytaristé, kteří se v TTB vystřídali, byli na pódiu takoví zakřiknutí?) a Jiří Hradil se hrbil nad klávesami, takže jako obvykle celý koncert táhnul Milan Cais a docela ho to v tom vedru zmáhalo. Po Toreadorské otázce prohodil, že ta písnička ho jednou zabije, ale to ještě netušil co ho čeká. Jako obvykle si během koncertu hrál na horolezce a lezl po všem možném, co měl v dosahu, až se mu to nevyplatilo. Na konci závěrečného přídavku Růžová armáda vylezl na svou židličku, ale neudržel rovnováhu a po hlavě proletěl přes bubny až dolů mezi odposlechy a moc nechybělo, aby skončil až pod pódiem. Naštěstí se za chvilku sám vzchopil a zřejmě to na něm nezanechalo žádné větší škody, protože ten den stihli TTB i (údajně dobrý) koncert v Boskovicích.
4:25 Milan Cais nezemře
Trochu jsem litoval, že se vystoupení TTB krylo s koncertem Pěťo Tázok(a), který bych rád srovnal s tím nedávným na Ladí neladí, ale tak to na festivalech chodí. Takhle jsem stihnul jen konec koncertu Živých kvetov, ale pořád si nejsem jistý, čím vlastně zapůsobili na Slnko records. No, pět minut asi pořádné hodnocení nestačí.
Naopak WWW jsem stihnul celé včetně zvukovky, kde se Sifon dožadoval toho, aby to znělo "ostře a bylo rozumět každému slovu", což bohužel úplně nevyšlo, ale i tak to mělo sílu. WWW vystoupili ve dvoučlenné sestavě, kdy Sifon vpředu rapoval, mluvil i křičel do mikrofonu nebo se čas od času sklonil na své krabičky a vyráběl různé industriální zvuky, zatímco záda mu u gramofonu jistil DJ Brainythug, který navíc občas stíhal vystoupení doplňovat pantomimickými vložkami (mlácení imaginárním krumpáčem a podobně). Přestože v Semtex stanu nebylo ani zdaleka plno (publikum bylo rozprostřeno tak po třetině plochy), tak se WWW povedlo dokonale vyvolat nervního ducha desky, jen ke konci koncertu už jsem si musel jít odpočinout trochu dál od pódia. Možná by to chtělo občas i nějaký prvek na odlehčení vší té bezútěšnosti.
Další měli nastoupit (pro nás staří známí) Gipsy.cz, ale když do stanu začaly proudit davy lidí, tak jsem jim uvolnili místo a přesunuli se na dohled hlavní scény.
Tam zahajovaly svou černobílou estrádu The Pipettes. Mají sice roztomilou retro image, šatičky i zvuk, ale nic z toho mě přesto nedonutilo nacpat se pod pódium, a pak už se mi program začal nějak hroutit.
Z vystoupení Ďuďovcov na Orange stage jsem si odnesl hlavně rozpačité pochybnosti, jestli je na na pódium opravdu vynesla hudba nebo spíše jejich smutný životní příběh postižených Romů. Primitivní "beat-box" (um-ca-um-ca), kterým vyplňovali pomlky v melodii, byl opravdu strašlivý. Následující černošská důchodcovská parta The Blind Boys of Alabama je sice připomínala svým postižením a repertoárem složeným z lidových nebo zlidovělých písniček (ovšem z úplně jiného kulturního zázemí), ale jinak byla nejméně o třídu výš.
Zachránil mě až Plan B v Semtex stanu. U vchodu jsem si sice říkal, že mě tenhle americký rap-rock nebaví, ale pak jsem zjistil, že jsem netrefil kontinent (Plan B je z UK) a že to vlastně není špatné. Sice jsem nezachytil snad nic z původních textů, ale koncert minimálne fungoval jako rocková tancovačka, protože místo klasických hip-hopových beatů hrála skupina ledacos a kdo by si rád nezaskákal na živé hraných písniček Radiohead, Prodigy nebo Blur (samozřejmě Song 2 =)?
Basement Jaxx mi nikdy k srdci nepřirostli, a tak mi bohatě stačilo vidět z dálky konec jejich "koncertu", kde po pódiu zrovna pobíhal kdosi v kostýmu gorily a končili finálovou písní s takovým množstvím účinkujících, že by to vystačilo na deset pořadů Možná přijde i kouzelník nebo přibližně tři Ein Kessel Buntes. Možná, že zblízka to vypadalo úplně jinak, ale tohle bylo asi nejnacpanější vystoupení dne a pojem "blízko" zdaleka neměl stejný význam jako měl ještě ráno, takže lepší zážitky bohužel nemůžu nabídnout.
Na Air jsem byl docela zvědavý, protože mi připadalo, že nejsou zrovna skupina, která by se hodila na hlavní scénu, ale na druhou stranu kam s nimi jinam, když jsou tak slavní? Jenomže místo Air opět vystoupil Mišo Kaščák a zkormouceně oznámil, že Air jsou sice v Trenčíně, ale kamion s jejich vybavením je někde v Maďarsku a že už se to nedá nijak zachránit, takže se omlouvá, protože Air nebude, a přeje nám i tak hezký zbytek festivalu. V tu chvíli se ukázalo, že ne Christopher Lee, ale Mišo Kaščák měl hrát Sarumana, protože vládne stejnou magickou silou jako fiktivní mág - pouhým hlasem ovládl několik tisíc lidí, kteří naprosto neočekávaně nevtrhli na pódium, aby ho zlynčovali, ale místo toho se naprosto poklidně rozptýlili po celém areálu. Byli jsme svědky zázraku, ale vůbec jsme si to neužili - místo toho jsme střídavě proklínali organizátory a Air (je zřejmé, že na nás kouzlo nepůsobilo - zřejmě se projevila jazyková bariéra =).
Šokovaně jsme zůstali sedět na dohled scény a vyčkávali, jestli se Air přece jen neobjeví, aby se pokusili večer zahránit unplugged koncertem, ale marně. Místo toho se začala scéna připravovat scéna pro Mariana Vargu, ale na toho jsme opravdu neměli chuť.
Aféru s Air Mišo Kaščák ještě probíral pro SME. V diskuzi za článkem je pak i docela zajímavé slovenské (!) vyjádření manažera Air, které rozesílá jako odpověď na všechny stížnosti.
- Milý Jan,
Plne si uvedomujeme vase rozčarovanie.
Pre skupinu nie je mozné realizovať koncert z technickych dôvodov a môžete mi veriť že AIR (ktorí nikdy nerrusili žiadny koncert za celú ich kariéru) veľmi ľutuju túto situáciu.
Myslím si však že nie veľmi vhodné nechať skupinu výjsť na pódium iba preto aby oznámila že nebude hrať. Skúste sa vžiť do situácie umelca ktorý sa stretne so svojím publikom len aby mu oznámil že sa nič nebude diať...
My urobíme všetko preto aby AIR hralo na Slovensku v novembri, samozrejme že Vás o tom budeme informovať.
Vedzte že ja osobne som mal veľký záujem predstaviť skupinu na Slovensku pred mojími priateľomi – mám na Slovensku čast mojej rodiny.
Dúfam že zmeníte Váš názor a postoj k skupine
S pozdravom
Matthieu
Zkusil jsem si udělat kolečko po dalších scénách, ale nikde jsem neměl stání a sezení už vůbec ne - všude byla spousta lidí, kteří by za normálních okolností byli u hlavní scény. Dokonce bylo téměř plno i ve folklorním stanu, kde na noc pořadatelé nasadili silnější kalibr - Rock'n'roll Band Marcela Woodmana. =) Pocit zklamání jsem nezaplašil ani během krátké zastávky u Konono No. 1 a jediná věc, která mě ještě držela na nohou, byl DJ Shadow, do jehož vystoupení ovšem zbývala ještě přibližně hodina.
Bohužel v Semtex stanu vládl Ed Rush a apokalypsa. Uvnitř byla hlava na hlavě (ani pánové Ježíš táhne na Berlín a DJ Spinhandz, kteří postávali u vhodu, se tam zřejmě nevešli =), a tak jsem to prostě vzdal. Prošel jsem kolem plátna, kde se promítaly (téměř ve slovenské premiéře) Vratné lahve a ve stanu upadl do bezvědomí.
Neděle
Poslední den už skoro nestojí za řeč. Prostě jsme sbalili věci a poslušně se s autem zařadili do jedné z mnoha front, které se divoce vytvořily v celém areálu (samozřejmě to byla ta nepomalejší =). Přibližně za hodinu (nepřejte si vědět, co všechno hrálo místní rádio!) se nám přece jen povedlo ujet ten půl kilometr cesty k bráně a unikli jsme do volné přírody a úspěšně dorazili do svých domovů.
Zhodnocení =)
Rezervy jsou, ale byl to dobrý festival. Až na ty dva výpadky (ale jak významné!) vlastně program fungoval tak, jak měl a všechno běželo podle časového plánu. Pořadatelé dokonce zařídili i to stříkání vodou z hasičských aut, aby diváci vedrem nezkolabovali.
Nepříjemně mě překvapil jen všeobecný sobotní bordel. Prakticky všude se povalovaly prázdné kelímky nebo umělohmotné talířky a už nebyl nikdo, kdo je sbíral. Vzpomněl jsem si, jak loni (nebo předloni?) fungoval na Colours sběračský program - každý, kdo donesl "do sběru" deset prázdných kelímků, dostal zdarma pivo. Nevím, jestli to fungovalo i letos, ale připadá mi to jako dobrý nápad (a kurz kelímků a piv by se dal jistě nějak přizpůsobit =), jak areál neustále udržovat čistý. Možná by to mohli zkusit i na Pohodě.
Ale rozhodně by měli zkusit vybudovat k letišti ještě jednu cestu, která by nevedla vesnicí - jenomže to asi není moc reálné, co? =)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)