The future is history

Po tom, co Karl veřejně označil tenhle blog za "momentálně nejzábavnější místo domácí hudební blogosféry", na mě dolehla tíha zodpovědnosti. Tady končí legrace, řekl jsem si. Vždyť to klidně přiláká i deset náhodných čtenářů navíc, já přitom nemám uklizeno a dokonce ani nic k jídlu, co bych mohl nabídnout!
Pak jsem se ale zamyslel a uvědomil si, že se můžu uklidnit, protože ten titul už asi nemá tu vážnost, co měl třeba před půl rokem. Jistoty nepřetrvaly, na zbytek většinou padla únava, takže píšou zřídka, a tak je štěstí, že se občas taky někdo nový přidá, protože jinak by prestiž "hudební blogosféry" klesla hodně nízko.

Ale aby toho negativismu nebylo málo, tak jsem dneska narazil na současnou hudební retro vlnu. Nebo spíš ona na mě.

Tak jako se v počítačovém průmyslu věří v platnost Mooreova zákona, tak se věří v neustálý vývoj kupředu i na hudební scéně.
Ono to celkově asi funguje, protože se neustále objevují noví interpreti i styly, ale současně s sebou kultura neustále vláčí své starší výdobytky, ke kterým se čas od času vrací. Asi únava nebo co, a tak se v neděli odpoledne - zatímco venku zuří válka nových a nedoceněných trendů - usadí v obýváku u kávy. Pak vytáhne staré album s fotkami, sfoukne prach z krytu gramofonu a něco si k tomu rozjímání pustí. Touhle dobou tu hudební neděli pociťuju dost intenzivně, ale mám pocit, že už před časem jsem se zmiňoval, že už mi prakticky všechno "něco připomíná", takže možná je to můj subjektivní problém...?

To si třeba takhle při večeři pustím nějaký hudební kanál. Jéžiš, co to je?, říkám si během prvních pár sekund. Jak můžou tím zvukem takhle očividně kopírovat U2? I ten klip - vždyť to je skoro to samé, jako když U2 kdysi natočili uprostřed města Where the Streets Have No Name. Ehm... moment... Tohle JSOU U2! Já vím, že pánové měli po Discotheque trochu krizi identity, ale jestli to s tím návratem ke kořenům trochu nepřehánějí...? Vždyť požírají svůj vlastní ocas a dvojka už jim touhle dobou zmizela ve chřtánu.

A nebo třeba taková Madonna. Při prvním poslechu Hung Up jsem byl tak šokovaný tím samplem ABBY, že mi prakticky unikla skutečnost, že to ve skutečnosti v hrubých obrysech kopíruje zvuk What You're Waitin' For? (včetně tikání, dusavého rytmu a tématu ubíhajícího času). Madonna sice nikdy nebyla v pravém slova smyslu novátorka, ale kopírovat dvě cizí písničky NAJEDNOU, to je trochu silná káva i v neděli.

Do třetice všeho starého jsou tu Franz Ferdinand. Těm nestačilo, že mají retro zvuk, a tak k Do You Want To ještě natočili retro klip. Kdybych měl stroj času, tak bych ho kvůli ověření velice rád zkusil propašovat někam do konce šedesátých let, protože jsem přesvědčený o tom, že by nikdo z místních ani nepojal podezření. Je to sice všechno pečlivě okopírované (včetně strašlivého líčení a béžového prádla modelek, které by se s úspěchem dalo používat při odvykací terapii pro erotomany), ale proč, proboha?! Rockové retro jako populární hudba pro mladou nastupující generaci?
Možná, ale mě už nedostanete! Já vám dám "swinging London" a Zvětšeninu, holomci! =) (Dobře, přiznávám, možná jsem prostě zaujatý, protože se mě dotklo, tak v tom klipu smetou toho maníka experimentujícího s nějakým syntezátorem.)

Retro je prostě všude a ve všech formách. V kytarovém mainstreamu, na indie scéně i v popu. Zvlášť ta Madonna mě zneklidňuje, protože se jí obvykle daří držet se na vlně nebo aspoň těsně v závěsu za aktuálními trendy. Jestli se jí to povedlo i tentokrát, tak se mám na co těšit. A vy taky!
Jo aha, vy se vlastně těšíte... No tak nic. =)

No prostě neděle je v plném proudu, ale snad není nic ztraceno, nějaké novinky určitě přijdou. Po neděli přece musí přijít Blue Monday, pak Ruby Tuesday, Waiting For Wednesday, Friday I'm in Love, I Love Saturdays... Škoda toho chybějícího Thursday, ale aspoň je vidět, že je tu ještě potenciál pro další zlepšování. =)