Hned na úvod, aby se předešlo možným reklamacím (hlavně stran Víti...): tentokráte můj blogový příspěvek nebude má tak oblíbená dvojkombinace recenze nové desky Je čas! a zážitky koncertu v jednom, neb mi z Vltavy desku ještě nedodali. Taky proto, že jsem kromě jiného objednával i CD „Power, Corruption, and Lies“, jakožto poslední chybějící řadovou desku od mých oblíbených New Order. Ale o tom snad jindy.
Takže jen ten koncert, který byl mimochodem úplně první zastávka devíti „štacové“ šňůry P.F. Tour 2005...
Počasí si zahrávalo, kroupy, hromy, blesky, a tak by konstruktivně naladěný pesimista Fialova formátu očekával možné změny plánu v podobě ryze akustický setu z důvodu výpadku elektrické sítě (nestalo se tak), podobně mi nevyšla předpověď, že v M klubu bude hlava na hlavě (nebyla).
V klubu se to však hemžilo hvězdičkama i stálicema místní hudební scény. Od téměř kompletní Mňágy, přes kluky z Funkové brigády až po Františka Zuzu Dobeše či již téměř domestifikovaného Glena Hansarda (k jehož tvorbě se Fiala hrdě hlásil tričkem The Frames - For the Birds).
A samozřejmě taky spousta omladiny, která v době vydání první sólovky Nečum a tleskej! (vol. 2) v roce 1994 možná ještě chodila po čtyřech. Ale alespoň to slušně vyrovnalo věkový průměr.
Z vlastního vystoupení Petra Fialy jsem měl trochu strach. Přece jenom, po přečtení několika posledních rozhovorů s ním jsem si nebyl příliš jistý, jestli toho na něj není za poslední dobu příliš (i když každopádně jako současný rožnovák mám radost z toho, že bydlíme ve stejném městě). Některé mé pochybnosti Petr v průběhu koncertu vyvrátil, některé spíše potvrdil („tahle píseň je věnovaná pozitivnímu vlivu THC, ... ehm ... když o tom tak přemýšlím, tak si dneska už nejsem tak jist...“ - úvodní slovo k písni Na eskalátorech).
Vystoupení obnášelo přibližně 20 písní z obou sólových desek Petra Fialy (jak bylo ostatně přislíbeno), plus dva bonusy v podobě coververzí domovské M&Ž (Nejlíp jim bylo a pak ještě něco novějšího - tady jsem čekal lehce větší záběr do archivu, vždyť je tolik písní, které Mňága na svých koncertech nehraje, a přitom by se svojí řekněme intimnější náladou slušně hodily do krámu).
K oživení na pódiu došlo při singlové Měsíc!, kdy spolupachatelem byla současná vokalistka Mňágy Zuzana.
Při písni Noc za nocí si člověk mimoděk uvědomí, že Morava přisla (po Jaromíru Švejdíkovi, který se mi okamžitě vynořil z paměti) o dalšího barda. Verše jako: „po střechách až do Střešovic, vysmátý na Smíchově u Anděla...“ (tedy dle nedávného rozhovoru s P.F. návštěva Pavla Anděla) či „...tak ještě pozdravit Přemysla Oráče v Radlicích, a pak už jen letím po Letné...“ (pro změnu u Petra Zelenky) jasně dávají tušit, že Valmez / Rožnov už není ta správná inspirace. Byť Petr dodává: „Mám rád Prahu, nesmírně rád z ní odjíždím pryč“. Tak to možná zase není tak špatné, říkám si v duchu...
Důležitou (skoro se mi chce říct nejdůležitější) součástí písní jsou texty... Namátkou třeba „já někdy rád - bývám doma sám - tluču hlavou o zeď - a hezky si to užívám“ v písni Tluču nebo „přežil jsem všechno - dechovku i techno“ v Jen Tebe...
A když došlo na druhý přídavek, tak už nebylo co hrát, a tak se začalo opět zezačátku první písní, včetně obligátního: “Dobrý den, milé děti, dnes večer vám zahrajeme asi 20 písní...“
Napodruhé už nezahrál... :-)
První sólovku Nečum a tleskej! (vol. 2) mám nesmírně rád. Komorní deska, která vznikla za notného přispění Karla Plíhala v jeho studiu v Olomouci už před 11ti lety mi vždy, když jsem potřeboval, poskytla potřebnou dávku depresí a neoptimistického vidění světa. Toto pondělí jsem ale dávku, navíc zpívanou sborově (a z vesela) všemi přítomnými, pravděpodobně nepotřeboval.
A jestli mi zbude čas ještě na Je čas! se uvidí...
(ani ty špatné nálady už nejsou co bývaly)
Žádné komentáře:
Okomentovat