2010-03-03

Sportovní kosení

Ech, asi bych měl začít tradičním výkladem, proč jsem tuhle reportáž psal tak dlouho, ale to si když tak najděte u nějakého / libovolného staršího článku... ;)

Ladí neladí
Kosa z nosa + Sporto
18.2.2010 Garage, Ostrava - Martinov


Z přestěhování pořadu Ladí neladí do klubu Garage (přesněji řečeno Rock and Roll Garage Marcela Woodmana =) do Martinova jsem velkou radost neměl, protože to pro mě znamená cestu přes celou Ostravu, takže jsem teď nějaké natáčení vynechal, ale účast Sporto v únorovém dílu mě přece jen vylákala z ukrytu.

Garage

Mimo jiné mi nebylo jasné, jak velkou účast publika organizátoři očekávají, protože sál v Garáži je opravdu velký a nezdálo se mi pravděpodobné, že by ho Sporto a Kosa z nosa dokázali naplnit, ale řešení bylo prosté – koncert se nekonal v hlavním sále, ale ve vedlejším baru, kde je jen maličké pódium a před ním jen velmi málo místa. A protože lidí přišlo zhruba stejně jako za starých časů ve Fabricu (řekněme sto a to ještě většina obsadila stolečky, které stojí trochu stranou), tak to nakonec bylo ku prospěchu věci. Slova „nakonec“ si povšimněte, protože se to týká až Sporta.

Kosa z nosa
Kosa z nosa na pódiu vypadala, že si skupina hraje jen tak pro sebe a bohužel nedokázala lidi od stolečků zvednout, takže pod pódiem postávalo asi pět lidí, ale jak později vyplynulo z debaty, tak to snad ani jinak dopadnout nemohlo…

Kosa z nosa

Jak střídavě Mišo Kaščák a členové skupiny odvyprávěli, tak Kosa z nosa vznikla už roku 1986 (!) jako součást bratislavské punkové scény (odtud zřejmě typicky slovensky praštěný název), ale postupem času se od scény oddělila jak hudebně, tak společensky, takže zůstala tak trochu bezprizorní a především pozoruhodně neambiciózní, protože za celou dobu své existence nenahrála žádné album a jejich nemnohé nahrávky se dají najít jen na několika kompilacích. Když se pak nemohli shodnout, jestli je to jejich čtvrtý nebo pátý koncert mimo Bratislavu, tak už jsem začínal mít pocit, že si z nás dělají srandu, ale to se mi k jejich seriózní image příliš nehodilo.

Po punku nebylo na pódiu ani stopy a místo toho se sálem linula melancholická kytarovka, která občas zasahovala až ke country nebo Tomu Pettymu. Dva zakládající členy, kteří dokonale ztělesňovali archetyp „unavený rocker po čtyřicítce“, doplňovali tři mladší chlapci (z toho jeden anglicky mluvící cizozemec) a jedna velmi mladá slečna s elektrickým cellem, které jsme se ovšem zapomněli zeptat, čí je dcera. =) Jak už se pro mě stalo na Ladí neladí nepříjemnou tradicí, tak jsem měl problém rozumět slovenskému zpěvu, takže jsem to poměrně brzy vzdal a nechal písničky plynout kolem jen jako kulisu, za což se pánům dodatečně omlouvám, protože mi celou dobu připadalo, že jsou pro ně texty důležité, ale zachytil jsem jen krátkou mluvenou vsuvku na téma „narodil jsem roku 1969, v roce 1989 jsem měl dvacet, v roce 2009 čtyřicet, takže jsem první polovinu života prožil před revolucí a druhou po ní“. Škoda, protože jinak mají co říct.

Sporto

Sporto
Na Sporto se naštěstí ctěné diváctvo probudilo a u pódia se vytvořil i menší kotlík. Pánové dorazili v plné čtyřčlenné sestavě + notebook, který byl ale v mixu tak potichu, že jsem si říkal, že by ho možná mohli vynechat úplně. Možná i proto zněla většina písniček jinak než původní nahrávka (napsal bych deska, ale u Sporta by to bylo trochu zavádějící =), což mě většinou potěšilo. Naopak mě trochu štvalo, že si Šampón aka Arab (aka Proč si vlastně Sporto furt vymýšlí nové přezdívky a komu prodali práva na svá vlastní jména?) měnil i melodie, ale nakonec jsem se s tím smířil. Poměrně vtipná drobnost byla, že koncert zahajovala písnička Temný síly, která je na albu až na konci a naopak poslední před přídavkem byl otvírák desky Manifesto, což můžete brát jako další potvrzení toho, že na koncertě je proti desce skutečně všechno vzhůru nohama. =)

Beseda
Beseda se konala v místnosti s druhým barem a začala s dost velkým zpožděním, které způsobil pískající mikroport Petra Fialy (nebo možná spíš jeho wifi přijímač), a později ještě oživilo pípání bezpečnostního zařízení a těsně před koncem hučení klimatizace, ale to už se debata rozbouřila natolik, že si toho asi nikdo z účastníků nevšimnul.

Wi-fi port

Styl celé besedy předznamenal Braňo „Špako“ Špaček, když se po tradiční první otázce „jak se vám hrálo?“ dlouze zamyslel, a pak si vzpomněl, že ho vlastně bolely prsty, protože si vzal příliš tvrdé struny, což nebyl přesně ten typ odpovědi, který na tuhle otázku obvykle padá, jenomže Kosa z nosa asi taková prostě je. Dál se slovenský monolog nesl na vlně „důležité jsou písničky a ne jejich propagace“ a „je nám jedno, kolik na nás chodí lidí“.

Kosa z nosa debatuje

Za Sporto podle očekávání většinou mluvil Bourek, který taky odvyprávěl celou osobní historii včetně Ememvoodoopöka, a pak se pustil do výkladu o tom, že je pro ně důležité vytváření nějaké scény nebo komunity jako ostrova "v tomhle hnusným světě", což probudilo Petra Fiala, aby v duchu své nové životní filosofie (viz například rozhovor pro Musicserver) protestoval "neříkejme hnusný svět, protože pak hnusný bude". ;) Kosa z nosa toho pro změnu využila k obvinění, že Sporto kvůli budování nějaké distribuční sítě (Silver Rocket a spol.) zanedbávají samotnou tvorbu a příliš je neobměkčila ani Bourkova zmínka o pořádání odpoledních koncertů pro děti.

Bourek a Ben Slavík

Publicistickou obec tentokrát zastupovali Pavel Kučera a Benjamin Slavík a měli docela těžkou úlohu. Pavel Kučera se jako zkušený debatní harcovník nedal a snažil se slovenskou dvojičku přesvědčit, že to s tou okázalou introvertností už trochu přehánějí, ale příliš se mu to nedařilo. Naopak Špako začal postupně obhajovat stále absurdnější pozice, takže ke konci už byl ochoten tvrdit i to, že pokud je písnička dobrá (jak se to vůbec pozná?), tak ji nemusí vůbec nikdo slyšet.

Ben Slavík spořádaně čekal, až dostane slovo, takže za celou dobu stihnul říct jen asi šest vět a to si ještě celkem nevinnou poznámkou o „retru devadesátých let“ vykoledoval od Borise Ondreičky hodnocení, že „tomu nerozumí a určitě ani nezná moderní blues a country skupiny, které my posloucháme“.

Po nezbytné vsuvce Petra Fialy „proč se taková hudba nehraje v rádiích?“ a „Sporto by klidně mohli být slyšet na Evropě2, protože tou lehkostí mi připomínají až Michala Davida“ ještě přišla řeč na módní trendy (podle Kosy jsou samozřejmě všechny fuj =) a krátkou zasvěcenou debatu mezi Pavlem Kučerou a Borisem Ondreičkou o tom, jestli je pro kubismus důležitější mediální propagátor Pablo Picasso nebo ideový původce Georges Braque, ale samozřejmě bez toho, že by to vedlo k nějakému závěru.

Petr Fiala a Pavel Kučera

Na závěr mě pobavila tradiční otázka, jak vidí obě skupiny svou budoucnost, protože mi připadalo, že Kosa z nosa už nemá vůbec žádné ambice (a měla je vůbec někdy? - tuším, že poslední věta Bena Slavíka byla, že si „celou dobu vytvářejí alibi pro svou neúspěšnost“ ) a ambice Sporto zahrnují asi jen další samizdatové desky, nadšenecké koncerty a odpolední koncerty pro děti, ale i tak to bylo zajímavé česko-slovenské srovnání.

Když jsme totiž začali probírat všechny možné předchozí vystupující, tak se nám začal zhmotňovat obrázek mnoha českých skupin, které se v neurčité naději o „proražení venku“ snaží zpívat anglicky (to se týká i první desky Sporto), a naopak slovenských skupin s žertovnými názvy a slovenskými texty plnými lokálního humoru, které nejsou schopné vysvětlit, proč vlastně hrají, ale dělají to rády. Nedokázali jsme se sice úplně shodnout, jestli se tenhle rys týká všech slovenských skupin nebo to zkresluje Kaščákova dramaturgie, ale myslím, že je to zajímavý příspěvek do debaty o existenci typických národních vlastností, takže si Ladí neladí vlastně může připsat další splněný úkol. ;)

(Za všechny nepřesné citace se omlouvám, ale to víte - po čtrnácti dnech se začnou některé detaily z paměti ztrácet nebo transformovat. =)

2010-02-13

Теория Большого Взрыва

Asi to je trochu ironie, když se člověk o pirátském TV pořadu dozvídá z pirátského záznamu, ale docela to vystihuje ducha doby... =)

Big Bang Theory vs. Teoretiki

A Chuck Lorre nekecá, protože na YouTube se dá najít príma promo video s herci a štábem "původního" beloruského seriálu "Теоретики" jehož podobnost s "The Big Bang Theory" je zřejmě čistě náhodná...



Zatím si z toho odnáším dvě ponaučení:
1. V době internetu se něco takového už asi nedá utajit.
2. V Bělorusku to zřejmě i tak projde. ;)

2010-01-27

Suchý Miro, mokrý Žbiro

Kdysi dávno, když jsem ještě měl sílu psát recenze na vycházející desky, jsem recenzoval desku Mira Žbirky Dúhy a vzpomínám si, že mě na té desce zaujalo, že se tam několikrát objevil poměrně profláknutý textařský trik rádobypoetického kontrastu:

Tajnosľubná (text Kamil Peteraj): "voda horí, v ohni je mráz"
Niečo vymyslím (text Ján Štrasser): "suchý dážď a mokré slnko"
Už viem (text Ján Štrasser): "sladká ako soľ, slaná ako med"


Už tedy mi to připadalo blbé, ale Miro Žbirka si tu recenzi zřejmě nepřečetl ;), protože na jeho nové desce Empatia a tím pádem i ve všudypřítomném vysílání českých mainstreamových rádií se dá najít toto:

Tento song (text Miro Žbirka): "Suchý déšť a horký mráz"

Nevím, proč to Miro dělá, ale znervózňuje mě to! Navíc začínám mít podezření, že ta jména textařů jsou jen zástěrka a že už několik let generuje Žbirkovi všechny texty nějaký program - a bohužel ne příliš dobrý. Asi by to chtělo upgradovat na novou verzi!

2010-01-22

Jeden rozhovor vládne všem

Je docela zajímavé sledovat, jak se Markéta Irglová (a její management) zvolna učí chodit v pozici mediální hvězdy. Když se člověk prodírá internetem, tak bez velké snahy najde tolik rozhovorů s Markétou a Glenem, až to dělá dojem, že ti dva poslední dva roky nedělali nic jiného, než poskytovali rozhovory, což možná není zase tak daleko od pravdy… (Mimochodem i Američané teď píšou jméno "Markéta Irglová" nečekaně často i s čárkami - že by zabrala nějaká osvěta? =)

To se ale samozřejmě nedá vydržet věčně, takže se Markéta poučila a teď poskytla rozhovor všem českým médiím – totiž jeden univerzální rozhovor pro všechny (přesněji řečeno pro agenturu ArtsMarketing, která ho distribuuje dál), který si jednotlivé noviny jen vhodně zkrátily nebo upravily, aby ta podobnost tak nebila do očí.

Namátkou: iDnes, Lidovky, i-legálně, atd. atd.

Já to chápu - šetří čas i peníze a navíc má jistotu, že ty otázky nebudou úplně pitomé, ale stejně každou chvíli čekám stížnosti, že se Markéta povyšuje nad české novináře a odmítá poskytovat rozhovory na témata, která lidí OPRAVDU zajímají. ;)

2010-01-16

Der nächste gute film

Před dvěma lety jsem tu vtipkoval na téma "Němci oceňují české filmy jen tehdy, když se zabývají sudetskou otázkou" a vida - máme tu nový příspěvek.

Film Habermannův mlýn v ČR zatím v podstatě nikdo neviděl, ale v Bavorsku už dostal dvě ceny (viz například iDnes), tak doufám, že kromě zachycení křivdy spáchané na sudetském Němci má i nějaké jiné kvality, protože jinak se můj cynismus ohledně německých filmových cen už naprosto vymkne kontrole. ;)

2009-12-23

Domácí žvýkání

Tak tu máme konec roku a s ním nevyhnutelně další uzávěrku vlastní "hudební tvorby". Z. se letos účastnil spíše symbolicky, takže je aspoň jasné, kdo za ten výsledek tentokrát může... (Nápověda: neposkytnutí první pomoci je trestný čin! ;)

Doma!!!

5fold - Doma!!!

1. Ticho mezi slovy (2:21)
Něco jako intro vzniklé nějak samo od sebe někdy letos na podzim.

2. Skupinová sleva (3:05)
Hlubokomyslná meditace o životních náhodách. To podstatné vzniklo už loni asi během čtvrt hodiny ve vlaku (samozřejmě!) cestou z Prahy a od té doby jsem se to snažil dovést do nějaké smysluplné formy - a takhle to dopadlo: lépe, než jsem se obával, a hůře, než jsem doufal. Takže jako obvykle.

3. Místo činu (3:37)
Pokus zpracovat rozchodové trauma formou dialogu s fantazijní postavou, ale jako terapie to skutečně moc nepomohlo. ;)

4. Na haldě (1:35)
Ostrava(!!!) kandiduje na Evropské město kultury 2015 a k tomu si vypůjčila písničku Jarka Nohavici Ostravo. Moje rodná obec sice nekandiduje, ale myslím, že by si nějakou tu hymnu taky zasloužila, tak jsem to zkusil nějak zařídit. Jarek taky trochou přispěl a asi o tom ani neví... A tak by to i mělo zůstat. =)

ZIP (256 kbps/ 20,5 MB)

streamy na Last.fm

2009-12-19

To není moje malá scéna

For Semafor

Různí interpreti - For Semafor (2009)

Nebudu chodit kolem horké kaše, když už jsem v nadpisu ledacos naznačil - tahle deska je pro mě zklamáním roku. Asi hlavně proto, že jsem dostal něco naprosto jiného, než jsem očekával, což může (ale nemusí) být můj problém...

Nové album s příznačným názvem For Semafor, které přináší nestárnoucí songy Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra v podání autorských osobností a kapel z 21. století... (promo text)

Vlivem jakýchsi rodinných tradic mám Semafor docela rád a taky mám rád coververze, takže jsem si tuhle desku předem vymaloval v pestrých barvách - jenom jsem si lámal hlavu, kdo na ní vlastně bude hrát, protože mi nepřipadalo, že by "z autorských osobností 21. století" na Semafor kdokoliv navazoval. Totiž slovní hříčky semaforského typu se snad dají najít u Tata Bojs, ale tím můj seznam mladých (buďme tolerantní a řekněme do čtyřiceti let) podezřelých končil.

Jenže člověk míní a Pavel Klusák mění, takže se na desce objevují takové mladé hvězdy jako Přemysl Rut, Jan Burian nebo zesnulá Zuzana Navarová. Nic proti nim (ostatně jsou to většinou ty lepší příspěvky), ale to nejsou zrovna typické osobnosti 21. století, ale spíš/téměř pamětníci zlaté éry původního Semaforu.

Album propojuje české hvězdy mainstreamové a nezávislé scény 21. století: hranice v hudbě jsou beztak iluzorní. (Pavel Klusák)

Někde tady vidím největší problém celé desky - komu je vlastně určena? Mám experimentálně ověřeno, že pamětníkům Semaforu rozhodně ne (pravda, měl jsem poměrně malý vzorek respondentů =), protože pro ně je 90% alba naprosto nestravitelných a dá značnou práci, aby po úvodním úletu skupiny Dva vůbec vyslechli zbytek. A mladší publikum? Hranice v hudbě jsou možná iluzorní, ale znám jen velice málo lidí, kteří by si s požitkem vyslechli například Tata Bojs i Jiřího Konvrzka.

Lidi si z toho vyberou, co je baví, určitou písničku nebo text, než aby to přijali jako celek. (Milan Cais)

Uznávám, že v té možnosti výběru je určitá naděje, ale vzhledem k tomu, že album nevyšlo jako mp3 ke stažení zdarma, kde by si člověk vybral jen to, co ho zajímá, ale jako normální nedělitelné CD v ceně 249 Kč, tak Pavel Klusák zřejmě předpokládá, že kromě něj existují i jiní lidé, kteří CELOU tuhle nepravděpodobnou směs přístupů skutečně s radostí poslouchají. (Možná má dokonce pravdu...? =)

Do hry jsem zval ty, u nichž jsem byl přesvědčený, že písničku neokopírují, jako se to dělá v Superstar, ale ukáží ji v novém světle.

Všiml jsem si (tedy s výjimkou Zatrestbandu). Bohužel mi často připadá, že ta jinakost byla jediným kritériem. Cover verze samozřejmě může s původní písničkou nakládat dost volně, ale od interpreta čekám přece jen jistý respekt k původnímu materiálu (čili zachování toho nejlepšího, což jsou v případě Semaforu texty a melodie) a ne vlastní exhibici, která s originálem už nemá téměř nic společného (Dva!). Předpokládám, že pokud interpret cítí potřebu písničku rozorat k nepoznání, tak k originálu zřejmě nemá příliš kladný vztah a v tom případě nechápu, proč na toto album vůbec přispěl. Výsledek pak působí přibližně stejně, jako kdyby Petr Rychlý přehrával (a přehrával) nějaké vyprávění Miroslava Horníčka.

Každý to má jinak a jeden song tak může být na albu dvakrát. (...) ...dokonce i Suchého melodie ze Sekty jsou síla. Ve spisech má na 1500 písňových textů... (Pavel Klusák)

Hm, nenapadlo by mě, že vybrat z 1500 písniček 20 tak, aby se neopakovaly, bude až takový problém. Asi toho Jiří Suchý zatím napsal málo...

Nebudu komentovat všechny písničky na desce, protože by to asi bylo příliš dlouhé a velmi pravděpodobně příliš subjektivní (asi se dá odhadnout, že jsou mi - byť s výhradami - bližší TTB a EOST než kvílející Petr Nikl, Jaroslav Dušek zmateně překřikující svého kolegu nebo Allstar Refjúdží Band, který bojuje s výslovností cizokrajné češtiny i s laděním). Koneckonců všichni hudebníci předvedli víceméně to, co se od nich dalo čekat (snad s výjimkou vltavína Roberta Nebřenského, od kterého jsem čekal něco veselejšího), takže problém téhle desky vidím někde jinde.

Cover verze totiž dopadnou lépe, pokud vznikají spontánně a z iniciativy samotných hudebníků, což je samozřejmě podmíněno tím, že danou písničku nebo původního interpreta mají rádi. Proto svého času mohl fungovat například tribute For the Masses s písničkami Depeche Mode - celé album spojoval podobný přístup a dojem, že všichni účastníci skutečně Depeche Mode poslouchají/li, kdežto já mám z alba For Semafor dojem, že ho spojuje jen vkus Pavla Klusáka a přístup mnoha účastníků, že "Semafor sice neposloucháme, ale je to klasika a tak ňák to přece všichni známe".

V roce oslav 50. výročí založení divadla Semafor lze těžko požadovat pádnější důkaz, že kouzlo autorského dua Suchý & Šlitr stále žije. (Týden)

Ano, Pavel Klusák chtěl zřejmě touhle deskou přesvědčit, že odkaz Semaforu stále žije a jak jsem vyrozuměl z nějakého rozhovoru, tak k tomuto bohulibému účelu dokonce dostal nějaký kulturní grant, ale mě o tom tedy rozhodně nepřesvědčil - spíše rozesmutnil. Odkaz Semaforu (přesněji řečeno to, co za odkaz Semaforu považuju já ;) leží v kómatu na JIPce s umělou výživou v ruce a ve vedlejší místnosti slaví jeho narozeniny náhodně vybraná parta lidí, kteří se nemůžou shodnout ani na tom, jaký ten Semafor vlastně byl. Ale asi je to tak nevyhnutelné...

2009-12-01

Komerční korektnost

Tak si představte, že minulý týden byl hostem v TV pořadu Karla Šípa Všechnopárty Martin Dejdar. Máte? Nemělo by to být zase tak těžké, protože Dejdar je v TV v nějaké podobě prakticky furt, ale to není to, co mě zaujalo...

Před dávnými lety u nás existovala jen jediná televize a mediální trh (případně dříve "zábava našich pracujících") byl prozářen sluncem všeobjímající harmonie. To všechno vzalo za své někdy v okamžiku razantního nástupu Novy a od té doby si všechny televize začaly dávat velký pozor, aby náhodou nějak nepropagovaly konkurenci, a tak stáli Karel Šíp a Martin Dejdar před nelehkým úkolem vést spolu dialog o tom, jak se Dejdarovi momentálně daří, a přitom se ani slůvkem nezmínit o největším Dejdarově TV úspěchu posledních let, což je postava Ozzáka ze sitcomu Comeback.

Možná tomu nebudete věřit, ale oni to dokázali, přestože o něm mluvili několik minut. Šíp dvakrát vystačil s pantomimickým znázorněním (samozřejmě s gestem metalového paroháče) a s obraty jako "v tom seriálu" a podobně, ale u něj se taková opatrnost ještě dala pochopit, protože předpokládám, že by jako moderátor na ČT rád ještě chvíli vydržel.

Dejdar se ovšem nenechal zahanbit a držel basu s heslem "hlavně nejmenovat" tak důsledně, že nejenže nepoužil slova jako Nova nebo Comeback, ale při vyprávění o legendárním vystoupení Ozzáka s Visacím zámkem se neodvážil vyslovit jméno Ozzák! ("A oni zahlásili: tady... prodavač cédéček!" - WTF?!)

Nezachází ta autocenzura a fóbie z reklamy konkurenci už trochu daleko? A to si lidé stěžují na politickou korektnost...

2009-11-27

Blast from the Past

Poslední výstřel

Poslední výstřel - Rozhodně nečekejte sex

Nedělal jsem si sice žádný seriózní průzkum, ale připadá mi, že Krnov je městem s největším počtem hudebních skupin na obyvatele, které se ovšem ze záhadných příčin většinou nemohou proslavit za hranicemi města. Teprve celostátní úspěch Bratří Orffů pootevřel dveře ven, a tak se teď hlásí o slovo i personálně značně provázaný Poslední výstřel. Tedy on se vlastně o slovo hlásil už docela dlouho a za příznivých povětrnostních podmínek jeho sláva dosahovala až do Ostravy, ale bylo třeba počkat, až si Ivánek Gajdoš na staré parťáky udělá čas. First we take Hudební bazar, then we take Radio 1!

To, co Poslední výstřel odlišuje od Orffů, je především celkově veselejší nálada a rychlejší tempo, ale dost dobře nechápu, proč se samotná skupina považuje za punk (přesněji řečeno punkový kabaret), protože příliš punkově nezní ani na koncertech a deska má ještě uhlazenější a přírodnější zvuk, takže rozhodně nečekejte punk! S pomocí akustické kytary, banja, klarinetu a podobných vychytávek z LŠU se prostě zvuku Sex Pistols nepřiblížíte, ani kdybyste použili tak "netradiční voice efekt", jako je nahrávání zpěvu přes kombo, ve všech písničkách a hudební citace Duran Duran a Toma Pettyho (nebo to jsou spíš RHCP?) taky nejsou příliš punkové. ;) Ještě víc pak překvapí občasné vpády kvákajících a bzučících syntezátorů, které mě přenášejí někam do doby, kdy byl vrcholem televizní zábavy Malý televizní kabaret, ale předpokládám, že to byl záměr. Každopádně jsou všechny nástroje použité s citem, aby se příliš nepletly pod nohy samotným písničkám, takže v tomto směru je všechno v nejlepším pořádku.

To, co Poslední výstřel s Orffy naopak spojuje, je textová koncepčnost desky, která mě i tady "poněkud znervózňuje" - Vinetů kouřící "nějakou dobrotu" a především Ken jsou skutečně všudypřítomní a dost mi tím lezou na nervy. Navíc mi připadá, že Ivánkovi víc sedí ta zadumanější poloha, kde se humor snoubí s melancholí (Voajér), a když se snaží být jen rozverný, tak to vyznívá buď trochu křečovitě (Vinetů, Checkni dobrotu) nebo příliš dětinsky (Letí kulka letí), takže prapor humoru zvedá spíše kolega Sajmon, který je ostatně i autorem rádiového hitu Kamarádi s psychoanalytickým textem a hostujícím Xavierem Baumaxou.

Právě Xavi na desku překvapivě dokonale zapadá; jeho styl humoru je sice na první pohled o hodně jiný (mno, vlastně se tu nějaký ten sex nakonec taky najde), ale s Posledním výstřelem ho spojují třicátníkovská témata, kterých je tu neúrekom - tedy pokud se za třicátníkovské téma dá považovat vzpomínání na časy, kdy nám bylo dvacet. ;) Je sice pochopitelné, že skupina chtěla konečně pořádně nahrát i staré písničky, ale problém je, že je na nich příliš poznat, že pocházejí odněkud z hlubin z devadesátých let a všechny ty narážky na Barbie a Kena, Pobřežní hlídku, Mentos a koneckonců i Barta Simpsona, které byly tehdy prudce aktuální, jsou dnes jsou v lepším případě utahané a v horším případě (pro dorost) nepochopitelné. (Ano, to se vztahuje i na "osožáka" a podobné vychytávky a to má Ivánek ještě štěstí, že se ČT právě chystá opakovat Profesionály.) Jak medituje Sajmon ve své improvizaci ve Fak mi nevadí: "Tady byl nějaký vtípek... ale jak to bylo?"

Když to shrnu, tak to není špatné, ale mohlo to být lepší. Asi by bylo fajn udělat desku jen z nových písniček, ale trochu se obávám, aby to nebylo zase až za patnáct let, takže se vlastně nedá skončit jinak, než jiným Sajmonovým citátem z loňského roku: "Koncert byl jako vždycky - půlka lidí nám řekne, že to bylo super a druhá půlka, že to stála za hovno. Takže zase za rok." Nedá se než souhlasit: nashle v Hudebním bazaru - už je to za pár! =)

3/5

PS: Nejsem si _úplně_ jistý, o čem je Banán, ale připadá mi trochu nepravděpodobné, že by zrovna Warhola zajímalo, jestli je Nico povolnější... =)

2009-10-25

Rozlučte se osobně s iDnes

iDnes dnes provedlo něco, co je buď ukázkou neprofesionality nebo pokusem ukázat lidem, jak s nimi média manipulují, ale skutečně si nejsem jistý, jestli byl někdo v redakci tak drzý nebo tak rafinovaný.

Na hlavní stránce kulturní rubriky se u článku Rozlučte se osobně s Jacksonem. Nabízíme lístky na film s králem popu objevil obrázek Michaela Jacksona na koncertu.



Dalo by se říct, že je to takový normální obrázek, kdyby se na iDnes už jednou neobjevil před pár měsíci. Ovšem tehdy to bylo v článku Nic nepobaví tak jako cizí chyby a průšvihy. Chechtejte se u chyblogů, který byl o nepovedených kolážích ve Photoshopu a tenhle obrázek (neoříznutý), tam byl jako příklad mizerného falšování reality.



Nuže? =)