Ladí neladí
Kosa z nosa + Sporto
18.2.2010 Garage, Ostrava - Martinov
Z přestěhování pořadu Ladí neladí do klubu Garage (přesněji řečeno Rock and Roll Garage Marcela Woodmana =) do Martinova jsem velkou radost neměl, protože to pro mě znamená cestu přes celou Ostravu, takže jsem teď nějaké natáčení vynechal, ale účast Sporto v únorovém dílu mě přece jen vylákala z ukrytu.
Mimo jiné mi nebylo jasné, jak velkou účast publika organizátoři očekávají, protože sál v Garáži je opravdu velký a nezdálo se mi pravděpodobné, že by ho Sporto a Kosa z nosa dokázali naplnit, ale řešení bylo prosté – koncert se nekonal v hlavním sále, ale ve vedlejším baru, kde je jen maličké pódium a před ním jen velmi málo místa. A protože lidí přišlo zhruba stejně jako za starých časů ve Fabricu (řekněme sto a to ještě většina obsadila stolečky, které stojí trochu stranou), tak to nakonec bylo ku prospěchu věci. Slova „nakonec“ si povšimněte, protože se to týká až Sporta.
Kosa z nosa
Kosa z nosa na pódiu vypadala, že si skupina hraje jen tak pro sebe a bohužel nedokázala lidi od stolečků zvednout, takže pod pódiem postávalo asi pět lidí, ale jak později vyplynulo z debaty, tak to snad ani jinak dopadnout nemohlo…
Jak střídavě Mišo Kaščák a členové skupiny odvyprávěli, tak Kosa z nosa vznikla už roku 1986 (!) jako součást bratislavské punkové scény (odtud zřejmě typicky slovensky praštěný název), ale postupem času se od scény oddělila jak hudebně, tak společensky, takže zůstala tak trochu bezprizorní a především pozoruhodně neambiciózní, protože za celou dobu své existence nenahrála žádné album a jejich nemnohé nahrávky se dají najít jen na několika kompilacích. Když se pak nemohli shodnout, jestli je to jejich čtvrtý nebo pátý koncert mimo Bratislavu, tak už jsem začínal mít pocit, že si z nás dělají srandu, ale to se mi k jejich seriózní image příliš nehodilo.
Po punku nebylo na pódiu ani stopy a místo toho se sálem linula melancholická kytarovka, která občas zasahovala až ke country nebo Tomu Pettymu. Dva zakládající členy, kteří dokonale ztělesňovali archetyp „unavený rocker po čtyřicítce“, doplňovali tři mladší chlapci (z toho jeden anglicky mluvící cizozemec) a jedna velmi mladá slečna s elektrickým cellem, které jsme se ovšem zapomněli zeptat, čí je dcera. =) Jak už se pro mě stalo na Ladí neladí nepříjemnou tradicí, tak jsem měl problém rozumět slovenskému zpěvu, takže jsem to poměrně brzy vzdal a nechal písničky plynout kolem jen jako kulisu, za což se pánům dodatečně omlouvám, protože mi celou dobu připadalo, že jsou pro ně texty důležité, ale zachytil jsem jen krátkou mluvenou vsuvku na téma „narodil jsem roku 1969, v roce 1989 jsem měl dvacet, v roce 2009 čtyřicet, takže jsem první polovinu života prožil před revolucí a druhou po ní“. Škoda, protože jinak mají co říct.
Sporto
Na Sporto se naštěstí ctěné diváctvo probudilo a u pódia se vytvořil i menší kotlík. Pánové dorazili v plné čtyřčlenné sestavě + notebook, který byl ale v mixu tak potichu, že jsem si říkal, že by ho možná mohli vynechat úplně. Možná i proto zněla většina písniček jinak než původní nahrávka (napsal bych deska, ale u Sporta by to bylo trochu zavádějící =), což mě většinou potěšilo. Naopak mě trochu štvalo, že si Šampón aka Arab (aka Proč si vlastně Sporto furt vymýšlí nové přezdívky a komu prodali práva na svá vlastní jména?) měnil i melodie, ale nakonec jsem se s tím smířil. Poměrně vtipná drobnost byla, že koncert zahajovala písnička Temný síly, která je na albu až na konci a naopak poslední před přídavkem byl otvírák desky Manifesto, což můžete brát jako další potvrzení toho, že na koncertě je proti desce skutečně všechno vzhůru nohama. =)
Beseda
Beseda se konala v místnosti s druhým barem a začala s dost velkým zpožděním, které způsobil pískající mikroport Petra Fialy (nebo možná spíš jeho wifi přijímač), a později ještě oživilo pípání bezpečnostního zařízení a těsně před koncem hučení klimatizace, ale to už se debata rozbouřila natolik, že si toho asi nikdo z účastníků nevšimnul.
Styl celé besedy předznamenal Braňo „Špako“ Špaček, když se po tradiční první otázce „jak se vám hrálo?“ dlouze zamyslel, a pak si vzpomněl, že ho vlastně bolely prsty, protože si vzal příliš tvrdé struny, což nebyl přesně ten typ odpovědi, který na tuhle otázku obvykle padá, jenomže Kosa z nosa asi taková prostě je. Dál se slovenský monolog nesl na vlně „důležité jsou písničky a ne jejich propagace“ a „je nám jedno, kolik na nás chodí lidí“.
Za Sporto podle očekávání většinou mluvil Bourek, který taky odvyprávěl celou osobní historii včetně Ememvoodoopöka, a pak se pustil do výkladu o tom, že je pro ně důležité vytváření nějaké scény nebo komunity jako ostrova "v tomhle hnusným světě", což probudilo Petra Fiala, aby v duchu své nové životní filosofie (viz například rozhovor pro Musicserver) protestoval "neříkejme hnusný svět, protože pak hnusný bude". ;) Kosa z nosa toho pro změnu využila k obvinění, že Sporto kvůli budování nějaké distribuční sítě (Silver Rocket a spol.) zanedbávají samotnou tvorbu a příliš je neobměkčila ani Bourkova zmínka o pořádání odpoledních koncertů pro děti.
Publicistickou obec tentokrát zastupovali Pavel Kučera a Benjamin Slavík a měli docela těžkou úlohu. Pavel Kučera se jako zkušený debatní harcovník nedal a snažil se slovenskou dvojičku přesvědčit, že to s tou okázalou introvertností už trochu přehánějí, ale příliš se mu to nedařilo. Naopak Špako začal postupně obhajovat stále absurdnější pozice, takže ke konci už byl ochoten tvrdit i to, že pokud je písnička dobrá (jak se to vůbec pozná?), tak ji nemusí vůbec nikdo slyšet.
Ben Slavík spořádaně čekal, až dostane slovo, takže za celou dobu stihnul říct jen asi šest vět a to si ještě celkem nevinnou poznámkou o „retru devadesátých let“ vykoledoval od Borise Ondreičky hodnocení, že „tomu nerozumí a určitě ani nezná moderní blues a country skupiny, které my posloucháme“.
Po nezbytné vsuvce Petra Fialy „proč se taková hudba nehraje v rádiích?“ a „Sporto by klidně mohli být slyšet na Evropě2, protože tou lehkostí mi připomínají až Michala Davida“ ještě přišla řeč na módní trendy (podle Kosy jsou samozřejmě všechny fuj =) a krátkou zasvěcenou debatu mezi Pavlem Kučerou a Borisem Ondreičkou o tom, jestli je pro kubismus důležitější mediální propagátor Pablo Picasso nebo ideový původce Georges Braque, ale samozřejmě bez toho, že by to vedlo k nějakému závěru.
Na závěr mě pobavila tradiční otázka, jak vidí obě skupiny svou budoucnost, protože mi připadalo, že Kosa z nosa už nemá vůbec žádné ambice (a měla je vůbec někdy? - tuším, že poslední věta Bena Slavíka byla, že si „celou dobu vytvářejí alibi pro svou neúspěšnost“ ) a ambice Sporto zahrnují asi jen další samizdatové desky, nadšenecké koncerty a odpolední koncerty pro děti, ale i tak to bylo zajímavé česko-slovenské srovnání.
Když jsme totiž začali probírat všechny možné předchozí vystupující, tak se nám začal zhmotňovat obrázek mnoha českých skupin, které se v neurčité naději o „proražení venku“ snaží zpívat anglicky (to se týká i první desky Sporto), a naopak slovenských skupin s žertovnými názvy a slovenskými texty plnými lokálního humoru, které nejsou schopné vysvětlit, proč vlastně hrají, ale dělají to rády. Nedokázali jsme se sice úplně shodnout, jestli se tenhle rys týká všech slovenských skupin nebo to zkresluje Kaščákova dramaturgie, ale myslím, že je to zajímavý příspěvek do debaty o existenci typických národních vlastností, takže si Ladí neladí vlastně může připsat další splněný úkol. ;)
(Za všechny nepřesné citace se omlouvám, ale to víte - po čtrnácti dnech se začnou některé detaily z paměti ztrácet nebo transformovat. =)
