Pokud náhodou patříte mezi fajnšmekry (ehm), kteří čekají na reportáž z letošních Colours, tak mám pro vás špatnou zprávu: nebude. Letošní organizace se mi příliš nevydařila, a tak jsem svou účast musel oželet a byl jsem odkázaný jen na zprávy z médií. Při jejich čtení mě několikrát napadlo, že reportáže jsou většinou tak krátké, že se z nich téměř nic nového nedovím. Od toho byl jen kousek k tomu, abych z letošního ročníku napsal celou mystifikační reportáž "od stolu" (samozřejmě s odhalením na konci), ale nakonec jsem tenhle divoký plán zavrhnul a místo toho se rozhodl napsat alespoň něco málo o tom, co jsem chtěl vidět...
Bude to vlastně taková pozvánka s křížkem po funuse... =)
Od poloviční Češky Emičky, která ale bohužel česky nemluví, mám naposlouchané především první dvě převážně dubstepové desky (Emika (2011) a Dva (2013)) vydané u Ninja Tunes, kdežto minimalistické klavírní experimenty na desce Klavírní (2015) mě moc nechytly, ale rozhodně jsem ji chtěl vidět naživo a trochu mě překvapilo, že byla umístěna jen do elektronického stanu a navíc už odpoledne. Kdo chvíli stál, už stojí opodál...?
Tvrdý/Pomahač
Předpokládám, že tahle spolupráce se vyvinula od remixu, který Bonus udělal pro duo Kieslowski a který mi připadal jako dobrý kompromis mezi náladou originálu a modernějším zvukem. Před Colours se mi nepovedlo najít žádnou zvukovou ukázku nového materiálu, takže podoba koncertu byla dost nejasná... Ovšem taky ve špatném čase, takže předpokládám, že tam nebylo příliš narváno...
Někdy na podzim se mi v hlavě vynořila starší a docela krátká písnička Petra Fialy "Mít a nemít" a ozývala se tam tak dlouho, až jsem si řekl, že bych si ji vlastně mohl zkusit nahrát. Jako obvykle jsem docela dlouho zasekl na harmonii originálu a když jsem měl konečně dojem, že jsem ji trefil, tak jsem usoudil, že se k té třítónové melodii stejně nehodí a udělal jsem to jinak.
Pak jsem si řekl, že dnes musí mít každá písnička své video, a tak v únoru vzniklo tohle... =)
Nějaké ty zbytné technické detaily:
Nápad na video jsem vlastně dostal během kolorování kousku Pyšné princezny, protože samotná animovaná barevná maska vypadá jako takové stylizované video. Myslel jsem, že prostě nahraju kus videa, nakreslím podle něho pár barevných snímků, pak nechám svůj program Frankensteiner spočítat nějaké interpolace a bude hotovo, ale samozřejmě to nešlo tak hladce. První testy vypadaly dost mizerně a bylo jasné, že pokud to nemá vypadat úplně příšerně, tak bych musel těch snímků nakreslit opět *mnohem* víc a to se mi už nechtělo opakovat. Zdálo se mi, že pohybující se obličej je v podstatě pořád dost podobný, takže by přece mělo být možné dopočítat se lepších výsledků.
A tak jsem dumal a dumal, až mě napadlo nejprve transformovat miniatury snímků. Výsledek byl docela nadějný, takže jsem celý program Frankensteiner radikálně přepsal tak, aby nejprve hledal podobnost v miniaturách snímků a pak postupně pokračoval přes větší kopie až k původní velikosti. Výsledný postup má samozřejmě stále svá omezení (není to zrovna neuronová síť) a na některých situacích si nevyhnutelně vyláme zuby (nový objekt v záběru, velká změna tvaru, posun kamery), ale vypočítané výsledky jsou při větších rozdílech mezi snímky výrazně lepší než u první verze a výpočet navíc trvá kratší dobu.
Trochu mě jen zamrzelo, že kdybych na podobný postup přišel dřív, tak bych si u Pyšné princezny asi ušetřil dost práce... =] Tentokrát jsem totiž musel ručně nakreslit jen 5 (slovy pět) snímků a všechny ostatní se z nich vypočítaly - přesněji řečeno jsem každé políčko nechal spočítat ze všech pěti nakreslených snímků a těch pět výsledků se pak zprůměrovalo. U složitějších scén by ta úspora určitě nebyla tak výrazná, ale i tak by to pomohlo.
Nejsem si ovšem jistý, jestli to celý proces tvorby tohohle videa nějak urychlilo, protože přepisování programu a ladění různých výpočetních koeficientů zabralo zhruba týden a zhruba stejně dlouho trvalo, než jsem se proskriptoval k takové podobě videa, se kterou jsem byl jakžtakž spokojen. Navíc se vlastně všechno počítalo pětkrát, takže přestože se doba výpočtu jednotlivých políček snížila, tak celková výpočetní doba se navýšila. Stále zbývá dost prostoru pro další technická vylepšení a optimalizace, tak snad někdy příště u nějakého úplně jiného videa... =)
Použitý software: FFMPEG (rozsekání původního videa na obrázky a spojení výsledku zase dohromady), ImageMagick (množení barevných fleků), Frankensteiner (rotoscoping a morfování osvětlení) a PNG-Blender (zkombinování barevných fleků, animované hlavy a záblesků osvětlení).
Pří pátrání po recenzi Básníků jsem narazil na další televizní klasiku S tebou mě baví svět. V tomhle případě vyšla recenze těsně po premiéře, nenapsal ji Jan Kliment a trochu překvapivě mi (pokud odhlédnu od stylu) nepřipadá úplně scestná. Osobně mi totiž fixace Marie Poledňákové na různé prestižní a extravagantní profese taky připadá dost nepochopitelná (baletka, náčelník horské služby a horolezec, TV hlasatelka, dirigent, primář, populární zpěvačka, ...) Asi to je sociální bublina s obzvlášť pevnými stěnami. =)
Na druhou stranu mi ale připadá, že z dnešního pohledu už to s tou "exkluzivitou domácností" není tak hrozné, protože dobová móda zastarala jaksi celkově...
To, že autor přeceňuje většinový divácký vkus ("dospělí spíš rozeznají úroveň"), je pak taková nadčasová recenzentská klasika. =)
Nad novým českým »rodinným« filmem Proti třem, a bez bodů
Po zhlédnutí nejnovější práce režisérky a současně scenáristky Marie Poledňákové S tebou mě baví svět se dere na jazyk jedno z mouder Lva Tolstého: na umění je nejcennější jeho upřímnost. Ve zmíněném filmu, který vznikl loni na Barrandově a jenž je právě uváděn v premiéře do našich kin, však do upřímnosti a opravdovosti chybí dost. Než však dojdu k vysvětlení svého názoru, vraťme se, čtenáři, společně o něco málo roků zpátky a přehlédněme dosavadní autorčinu tvorbu.
Před časem slavily na televizní obrazovce triumf její dvě návazné komedie Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny. Ano, vzpomínat dlouho není třeba: oba tyto televizní filmy, jež se mezitím dočkaly po zásluze několika repríz (v nedávných dnech právě znovu) a uznání i v zahraničí, se vryly do vědomí, a svou chutí naplno a vzpřímeně žít, svou svěžestí, nápady, jiskrou a bezprostředním, laskavým humorem (a v neposlední řadě i hereckými výkony) si získaly srdce početných diváků. Malých i velkých. Jistě, pihy na kráse bychom v nich našli také, jenže - a rádi to přiznáme - oba poutavé příběhy šikovného kluka a jeho rodičů jsme přijali docela spontánně, získaly si nás. Teprve nyní, s odstupem a chladnější hlavou, bychom možná byli i kritičtější... A zvláště v pozdější Kotvě u přívozu, s níž Marie Poledňáková přišla, bychom pozorněji vnímali naznak tendence, jež se nakonec ve filmu S tebou mě baví svět proměnila v charakteristický rys. Totiž - objevila se snaha kalkulovat s výjimečnosti, upoutáváním vnějškovostí, pózou a šarží. V posledně jmenovaném snímku pod záplavou arabesek slovních a situačních hříček nenalézáme mnoho hlubšího, k čemu by nás vlastně chtěl humor filmu dovést, nic z těch jadérek poznaní jako v předchozích snímcích Poledňákové, nic, co by nám nového tvůrci skrze smích a dobrou náladu pomohli objevit a rozeznat. Samá nápodoba, chtěnost a jakoby život.
Propletená příběhová osnova o třech kamarádech-ženáčích (dirigent, zvukař, primář) a jejich třech žurnálových manželkách (zpěvačka a dvě zdravotnice) je vybudována na střetu »staromládenecké« tradice mužů vyrazit si jednou za rok na týden do hor, a nevole manželek trpět mlčky tyto pánské jízdy, a navíc doma o samotě obskakovat početné ratolesti. Jednou se zkrátka rodinné nebe muselo zakabonit a »prefíkané« ženy vytáhnou po domluvě do útoku; do Beskyd vyšlou muže s outěžkem šestera dětí, jimž je třeba dělat chůvu, dietní sestru, večerníčka, pradlenu i kašpárky. Ve všech těchto rolích se »horalé« Satinský, Postránecký a Nový vystřídají, zatímco ženušky Šulcová, Balzerová a Studénková tráví v Praze časy nenadálé volnosti... Námět by skýtal slibný a vděčný filmový základ. Realizace ho však svým pojetím maří, neboť se řídila přáním zalíbit se za každou cenu.
Nechme však být děj filmu dějem a zastavme se u několika charakteristických rysů. Snímek S tebou mě baví svět je označen jako rodinná komedie. Mam za to, že to není označení docela přesné. Možná že situační gagy (znovu si na nich připomeneme, že klasické groteska už vlastně všechno objevila) s žertovnými pády oběti propadlem do sklepa, karambolů při sněhových radovánkách či kuchařskopečovatelských extempore zaskočených otců dětské diváky opravdu rozveselí. O reakci rodičů těžko soudit, protože dospělí už přeci jenom nějaký ten film jistě viděli, mohou proto srovnávat a spíš rozeznají úroveň. Na druhé straně těžko vítat, mají-li být z filmového plátna pro dětské uší stvrzovány ústy postav jazykové peprnosti, s nimiž scénář koketuje. Pro rodiče, tuším, bude epizoda s tajnými nočními expedicemi jednoho z otců za vlastní manželkou dost naivistická, dětem zase nejspíš nepochopitelná.
Film má být podle režisérčiných slov »o potřebě optimismu«. O potřebě optimismu málokdo zapochybuje, ale dá se pochybovat o způsobu, jímž mu má být takto v kině přitakáno. Ve filmu S tebou mě baví svět je k tomu patrně nezbytně nutné předvést několik exkluzivních domácnosti a vagón co možná nejluxusněji působících předmětů, v jejichž nablýskané náramnosti se postavy mají co nejlépe vyjímat. Ze světa tří rodin, jak je film představuje, na nás vykukuje cosi veskrze nafouklého a pustého jako pouťový balónek. A protože kinematografickou řečí je tento dílčí styl povýšen na estetiku tlumočenou hledišti, nezbývá než si to připomenout, až zase budeme v jiných souvislostech přemýšlet o kořenech maloměšťáctví. Prázdnota a předvádění se jsou jedním z jeho neklamných signálů. A s tím by nás svět asi příliš bavit neměl.
Během pátrání po "básnické trilogii" jsem si vzpomněl, že jsem kdysi dávno někde četl i nějakou recenzi na další film dvojice Klein - Pecháček Vážení přátelé, ano. Matně jsem si vybavoval, že začínala vtipem a vůbec celý film popisovala jako sérii vtipů, takže když jsem přesně tuhle recenzi v RP objevil (listopad 1989!), tak jsem si nebyl jistý, jestli mě taková dlouhodobá vzpomínka těší nebo děsí. =}
Zajímavé je, že ve třetím odstavci se Věra Míšková dostává k nápadu natočit film složený výhradně z existujících anekdot a v podstatě se tak s předstihem mnoha let stává autorkou námětu filmu Kameňák, ale když se v roce 2003 Kameňák dostal do kin, tak z něj příliš nadšená nebyla. Zdá se, že ze strany tvůrčího kolektivu Zdeňka Trošky nedošlo k řádnému vypořádání autorských práv. ;)
Vzhledem k tomu, že tenhle film nepatří k úplné televizní klasice, je až neuvěřitelné, že ho shodou okolností právě dnes ČT zařadila do vysílání (začíná zhruba za 50 minut).
Potkají se dva úředníci:
»Nevíš, proč máme na dveřích ceduli SAMOSTATNÝ REFERENT, když žádný nesamostatný referent není?«
»To nevím, ale můžu ti slíbit, že do roku 2000 nevyhynem.«
Scéna, v níž se zhruba takto odehrává výše uvedený dialog, byla první, při níž mě napadlo, že by se film VÁŽENÍ PŘÁTELÉ, ANO autorské dvojice Ladislav Pecháček-Dušan Klein mohl vyprávět jako sled celkem samostatných anekdot. Zkoušela jsem dál - a fungovalo to. Kdyby z těch anekdot chtěl někdo sestavit jedno číslo humoristického časopisu, asi by se to podařilo a ani by nebylo monotematické. Vedle vtipů »potkají se dva« objevíme ve filmu i další známé kalibry: ředitel a jeho sekretářka, přijde pán k doktorovi, starší manželé v posteli, podřízení a nadřízení, respektive ti nahoře a ti dole. Vtipy slovní i obrazové - pro časopis by samozřejmě mohly být i kreslené, vtipy dobré i slabší - to asi nejspíš podle gusta každého diváka. Vtipy, při nichž se kdysi dámy alespoň formálně červenaly, vtipy, které se (ale to už je také dávno) vyprávěly jen mezi dobrými známými, protože se dotýkaly věci nedotknutelných.
Nabízí se předpoklad, že stačí zvolit opačný postup – posbírat par anekdot, poté je poskládat a zarámovat pokud možno sjednocujícím příběhem – a snadno lze natočit film, jehož úspěch je předem takřka zaručen, neboť obliba vtipů, vážení přátelé, je všeobecná, tradiční a proslulá.
Ladislav Pecháček a Dušan Klein ovšem nejsou umělci, kteří by tvořili zase tak docela lacino. Určující v jejich díle (natočeném podle stejnojmenné Pecháčkovy knihy) je přece jen myšlenkový základ. Na příběhu samostatného referenta-náměstka-ředitele Bohouše Fischera (hraje ho přesvědčivě Milan Lasica) se zabývají mnoha velmi podstatnými jevy, s nimiž je část lidí u nás právem nespokojena, část z nich tyje. Poukazují přitom nejen na »zvyky« již všeobecně známé, celkem všeobecné odsuzované, leč nikoliv všeobecně řešené. Zamýšlejí se i nad zcela aktuálními a mnohdy teprve do plného rozkvětu bujícími »vymoženostmi«, ať už jde o státní podniky, či novodobé vesnické grunty. Právě tu linii filmu, která se týká Bohoušova bratra a jeho prosperující rodiny, považuji za brilantní. A především uvažují (autoři) velmi vážné nad životními pocity člověka, který je v padesáti letech ještě plný sil, ale už se musí také ohlížet zpátky za cestou, kterou prošel v rodině, v práci, protože má zřejmě poslední příležitost: v té cestě pokračovat nebo přehodit na jinou výhybku. Dokáže to ještě? Přitakání poctivé práci, »která roste pod rukama a je vidět«, je ve filmu až plakátovitě jednoznačné, ale nevadí: stejně ty sny o ní spadnou a rozlomí se tak jako stará, poctivá, kachlová kamna ...
Nad tento vážný, v mnohém snad i burcující myšlenkový základ se tvůrci filmu chtěli odlehčujícím humorem povznést. Že to neudělali jinak než tím, že na onen základ nabalili zmíněný sled anekdot různé úrovně - tím si zaručili úspěch a jen poněkud uškodili (i když jistě zdaleka ne u každého diváka) své pověsti. Vždyť proč nepřiznat, že žijeme v době, kdy stačí tak málo, jen náznak, aby lidé bouřlivě reagovali. A tady srší vtipy i obhrouble, a to nejen sexuálně.
V takové atmosféře pak ovšem na slova hlavního hrdiny »ti nahoře nám sebrali všechno krásný a na nás zbude umakart« jisté a snadno souhlasně zareagují i ti, kteří, třebaže nejsou zrovna »vysoko«, v umakartu určitě nežijí.
Je to zvláštní, ale zatímco první díl "básníků" Jan Kliment zkritizoval jako karikaturu, která postrádá lyriku, tak z druhého filmu byl nadšen a recenze zřejmě vyšla ještě před tím, než se film dostal do běžné distribuce.
Jak dorostly vtípky do vtipnosti
Nová úspěšná filmová veselohra
Uspěje-li autor uměleckého díla, hlavně pak díla komediálního, bývá dost obvyklé, že se pokusí navázat dalším kusem. Obvykle se pokračovaní liší od prvního dílu menší dávkou humoru, obvykle nedosáhne toho, čeho dosáhlo první. Z Barrandova přichází nyní do kin nová veselohra autorské dvojice režiséra Dušana Kleina a spisovatele Ladislava Pecháčka. První se jmenovala Jak svět přichází o básníky, nový, jaksi další díl má název Jak básníci přicházejí o iluze.
S radostí konstatujeme, že nový film o mnoho překonává film dřívější. Je to o nic méně veselá komedie, ale mnohem vyspělejší po všech stránkách. Obvyklý úbytek sil postavili tvůrci nového filmu dokonale na hlavu a film se tak ze stojky dostal na pevnou zem. Tvůrci se zřejmě velice zamysleli nad úspěchem i kritikou svého prvního díla. I přes některé nesoudně chvalořečné recenze, i přes až trochu vyšinutou reakci hlavně mladých diváků, dokázali vyjít z toho, co se už v prvním filmu o »Básnících« povedlo, a vyhnout se tomu, co tam rušilo samoúčelností a až přehnanou nevázaností. Z humoru neslevili nic, ale jejich nová veselohra se vším všudy dorostla a vyspěla obdobně jako i oba hlavní jejich hrdinové, nyní vysokoškoláci Štěpán a Kendy. Tohle už není popubertální recese, i když tu pochopitelně najdeme zcela funkčně mnoho mladého humoru, vlastního právě studentům. Ale od legrácek se nová komedie dostala k legraci, což je krok rozhodný a rozhodující. I zařazení kreslených častí vyznívá oprávněněji a zapadá lépe do celku.
Štěpána zastihujeme jako studenta lékařství, Kendy, který má tentokrát menší plochu k upoutání naší pozornosti, chce být filmařem, studuje filmovou fakultu Akademie múzických umění. Velmi zdařile, bez přehánění i bez skrupulí zachycuje film atmosféru studentské koleje, v níž žije Štěpán se svými kouzelnými kolegy studenty. Přitom se tvůrci nevyhýbají otázkám, které by mohly zaznít i choulostivě, ale v tomto podání vycházejí vesele a hluboce lidsky. Obdobně bez sentimentality a bez jakýchkoli oparů idealizace nebo zase očerňování vidíme prostředí nemocnice mladýma Štěpánovýma očima. Také Štěpánovo trápení s láskou dosáhlo hlouběji, jak sám Štěpán vyspěl lidsky. K chvále výsledku přispívá lvím podílem vyváženost celého snímku.
Prostě řečeno, film Jak básnící přicházejí o iluze dorostl a dospěl k pravdivosti. Neztratil přitom nic z veselosti a dal se rozhodně cestou skutečného plnohodnotného humoru, jehož nám je všem zapotřebí jako soli. I autorsky, i režijně, i herecky tak máme před sebou po všech stránkách dobrý film, lepší předcházejícího. Svou nezastupitelnou roli v tom hraje práce kameramana Josefa Vaniše stejně jako nápaditá a mladá, svižná hudba Zdeňka Marata. Pavel Kříž (Štěpán) i David Matásek přesvědčují o svém hereckém růstu. A ozvala-li se námitka, že veselost staví tento film víc na slově než na situacích, nemá její hlasatel jednak pravdu, ale i kdyby ji v součtu scén třeba měl, nelze přece potlačovat právě naši bohatou tradicí tohoto druhu humoru. Diváci jej bezpochyby ocení a chválu potvrdí.
Jan Kliment
Chtěl jsem samozřejmě připojit i recenzi třetího filmu, ale zdá se, že plnohodnotná recenze v RP nikdy nevyšla. O filmu se krátce psalo jen v článku o Novoměstském hrnci smíchu.
Bude příště co promítat?
Nad festivalem české a slovenské filmové veselohry
V Novém Městě nad Metují se konal desátý ročník festivalu české a slovenské filmové veselohry. Co ho charakterizovalo? Především žánrová a kvalitativní rozdílnost deseti soutěžních filmů, z nichž jen polovina splňovala předpoklad být favoritem. Převažoval v nich humor s příchutí hořkosti, ovšem s ozdravujícími účinky pelyňku.
Hlavní cenu, zlatý Prim, udělila porota režisérce Věře Chytilové za film Šašek a královna a tak ocenila výrazný a originální pohled na základní hodnoty lidské existence, vyjádřený nekonvenční formou filozofické klaunérie a umocněný vynikající úrovní všech tvůrčích složek filmu. Zcela bezkonkurenčně získala další z hlavních cen, Novoměstský hrnec smíchu, za nejdelší »prosmátý« čas měřený při projekci (salvy smíchu trvaly více než dvacet minut) komedie Jak básníkům chutná život. Úspěch tak dovršila tvůrčí dvojice, režisér Dušan Klein a scenárista Ladislav Pecháček, která se před lety poznala právě díky tomuto festivalu. Tvůrci Básníků si odvezli i cenu mladých diváka za osobitý přínos v žánru lyrické komedie, která vyjadřuje pocity současné mladé generace.
Zkrátka - festivalové ceny si odváželi tvůrci, kteří se nevyhýbají kritice, s humorem ukazují na problémy současného života, nezraňuji, ale pohladí divákovu duši.
„Jen legrácky nestačí“, takový titulek zvolilo Rudé právo pro článek o prvním filmu ze série o básnících. “Nejlepší reklama, jakou filmu mohli komunisté udělat“, myslí si jeden z hlavních protagonistů, David Matásek alias Kendy.
Sám David Matásek v rozhovoru zmiňuje, že už si toho z natáčení moc nepamatuje a jeho komentář tomu vlastně odpovídá, protože s tou reklamou to nebylo tak horké. =)
Film se dostal do kin v listopadu 1982, ale jeho uvedení Rudé právo vůbec nezaznamenalo, protože "hlavní filmovou událostí tohoto měsíce je tradiční Festival sovětských filmů" (8. 11. 1982) a na jiné filmové recenze jaksi nezbyl prostor - nebo nebyl zájem je propagovat. Teprve ohlas v kinech způsobil, že mistr podivných obratů Jan Kliment téměř po třech měsících pocítil potřebu čtenářům vysvětlit, že se rozhodně nejedná o pravdivý obraz života našich mladých lidí, ale to už film nejspíš žádnou reklamu nepotřeboval.
Zajímavé je také to, že druhý film "básnické" série Jan Kliment o dva roky později bezvýhradně pochválil.
Nad novou českou filmovou komedii Jenom legrácky nemohou stačit
Fronty před pokladnou kina, jež hraje nový český film režiséra Dušana Kleina Jak svět přichází o básníky, svědčí nesporně o tom, že se jeho tvůrci strefili v něčem do diváckého vkusu, že splnili něco, co diváci v kině hledají. Je to film o současných mladých lidech, navíc komedie. Dalo by se říci, v mnohém komedie z rodu oněch středoškolských recesních legrácek (jako někdejší Cesta do hlubin študákovy duše apod.), které neklamně soustředí vděčnou pozornost. Proč ne. Takový humor má jistě své oprávnění, a dá-li nám film takto laděný navíc nahlédnout byť i jen dílčím způsobem na názory mladých, tím lépe.
Příběh dvou nesporně talentovaných studentů (mají před maturitou, čímž je dáno jejich věkové zařazení) na malém městě se pokouší vypořádat humorně s jejich starostmi erotickými i tvůrčími. Kendy je totiž nadaný hudební talent, Štěpán Šafránek zřetelný talent básnický. Ve své pubertální snaze oslnit dívčí okolí (Štěpán především usiluje o svou vyhlédnutou dívku Borůvku, kterou si vyhlédli klíčovou dírkou, když sleduje krejčovské zkoušky své matky) se rozhodnou udělat díru do světa, inscenovat až vyzývavě »moderně« a hlavně recesně jako muzikál Tylovu Lesní pannu. Hned je třeba zdůraznit, že si film ani jeho mladí hrdinové nikde z Tyla neutahují, že jeho dílo nezesměšňují, že tak dávají jen průchod svému svéráznému študáckému humoru a vzpouře proti tomu, co se jim nelíbí na starších, v rámci toho, jak se obvykle v onom věku mnohému jeví.
Na tom všem, na těch študáckých recesích, by nebylo a ani není nic zavrženíhodného. Podivné je jen to, že dva tak inteligentní chlapci, dva už natolik dospělí mladí lidé mají tak pubertální starosti erotické. To, že jim hloupost dospělých připadá přílišná a rozhodnou se je provokovat, není nic divného. Divné je jen to, jak i dospělí kolem nich jsou skutečně do morku kosti všichni ve filmu líčeni v tomto směru. Tak ředitelka školy, která s mladými mluví frázemi, neuvěřitelně diletantsky ztvárněný jakýsi profesor Vodička, vykládající až neuvěřitelně přiboudle sexuální otázky (tady padá vina i na nehereckého představitele, který si s postavou zřetelně neví rady a šaškuje zcela nemístně), profesorka češtiny, která nepozná, že si z ní Štěpán střílí, a dokonce ho ještě chválí za frazérství, propagační referent Nádeníček, výlupek hlouposti a namyšlenosti na nic, řezník, nadšený povrchně ochotnický režisér, lázeňsky mistr v sauně, herec v důchodu, jakýsi rekreant taneční mistr, režisér z pražské televize, místní redaktor, všechno to jsou přímo výlupky pitomosti a vděčné terče pro legrácky, které mají jen tu vadu, že vycházejí značně lacině. Vůbec cela ta záležitost s ochotnickým divadlem tu vypadá jako snaha po seberealizaci nějakých měšťáků, kteří se snaží vypadat jinak, než jací jsou. I Štěpánova maminka je neuvěřitelně naivní a jinak sympatický profesor chemie se dá rovněž manipulovat, jak jen mu trochu zalichotí. Naši dva hrdinové se mezi tím vším pohybují jako ryby ve vodě, dělají si legrácky a obecenstvo vděčně reaguje, ačkoliv to jsou legrácky, jak už řečeno, dost krátkodeché a nicotné.
Tomuhle nicotnému a jen povrchnímu pohledu pomáhá i celkem nefunkční používání Holého kreseb, bez jejichž berliček by film měl jednotnější stylovou podobu, což by mu asi prospělo. Jestliže někteří recenzenti psali (například v časopise Kino), že film představuje závan svěžího vánku z Barrandova, pak lze vyslovit podiv nad tím, jak málo stačí recenzentovi k osvěžení.
Tenhle rychle a svižně plynoucí film má totiž jednu zásadní vadu: jednak se jmenuje proti knižní předloze Ladislava Pecháčka Amatéři mnohem jakoby programověji Jak svět přichází o básníky. A ono ouha spočívá v tom, že nevíme, jak ten svět o ty básníky přichází. Pravděpodobně tak, že celé to »básnění« vycházelo z pubertální pohlavní neukojenosti, a když potom k ukojení konečně dojde, ztrácejí legrácky oprávnění? To není sice zrovna nejpovzbudivější výklad, ale jiný nevidím. A v tom se mi zdá také největší nedostatek tohoto divácky tak vděčně úspěšného snímku: erotické starosti citlivého a nadaného Štěpána postrádají onu druhou stránku, onu pro takového chlapce nezbytnou skutečnou lyričnost, protože se ve mně všechno vzpírá uvěřit tomu, že by tenhle Štěpán byl nějak vnitřně cynický. Nezvládnutost této druhé stránky filmového obrazu, oné skutečné lyričnosti, je zřetelná ve scéně Štěpána s nemocnou Borůvkou, kdy jí mladý chlapec recituje svou opravdu hezkou báseň a kdy ona opravdu cítí, že tu jde o lásku. Místo toho vychází i tahle scéna jako legrácka, jenomže naprosto neprávem a nespravedlivě. A vůbec korunu nevkusu nasazuje režisér této nezvládnuté lyričnosti v závěru filmu, kdy nechá sympatického a citlivého Štěpána chystat se na večerní erotickou premiéru. Proč ho v tomto okamžiku zesměšňuje a sráží, nemohu prostě pochopit, stejně jako mi je srdečně líto oné závěrečné scény v posteli, kdy je na plátně ledacos, až i trochu snad nezáměrného nevkusu, kdy však zcela chybí jakákoli poezie. Takhle se nepřichází o básníky, takhle lze přijít o krásu života, a to si ani Štěpán, ani jeho Borůvka nezaslouží.
Takže tu máme film, při kterém se obecenstvo uvolněně baví, film plný narážek a legrácek, jemuž se však vůbec nepodařilo vyjádřit onu druhou, pravdivou a velice krásnou část života, která přece jen básníky ve skutečnosti nezabijí. Škoda tím větší, že si rozesmáté obecenstvo tuhle vadu jaksi při sledování filmu ani nestačí uvědomit. To však nemění nic na tom, že se tím tvůrci filmu v pohledu na současné mládí citelně ochudili, že onen obraz mládí je potom jen jistou karikaturou, nepravdivou a zavádějící.
Kdysi dávno na začátku devadesátých let, kdy naši kulturní cestu do Evropy osvětlovalo MTV Europe a The Chart Show, se na britské hudební scéně pohybovala skupina se záhadným Soup Dragons. Název jsem si sice úspěšně přeložil jako Polévkoví draci, ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že mi v souvislosti s tím názvem něco uniká. Internet byl ovšem tehdy ještě v plenkách, takže jsem pátrání vzdal a tahle bezvýznamná záhada zůstala uložena někde v papírové krabici za dveřmi s nápisem "Pozor leopard!".
Teprve tento týden jsem ráno na ČT Art (v době, kdy tam z nejasných důvodů vysílají převážně dětské pořady ;) zahlédl kousek jakéhosi sci-fi dramatu, ve kterém vystupovala rodina mimozemšťanů upletených z růžové vlny a zelená bytost jménem Dračice Polívčice. Eh, cože?!
A protože už nejsou devadesátá léta, tak jsem si podezření mohl snadno potvrdit. Ten animovaný seriál se anglicky jmenuje The Clangers, hlavní hrdiny v něm skutečně zásobuje polévkou Soup Dragon a ta skotská skupina se skutečně pojmenovala podle téhle postavičky.
Vzhledem k tomu, že seriál je poměrně nový, mi tam úplně neseděla časová souslednost, ale to je tím, že ČT teď vysílá nové řady a původní seriál je už ze začátku sedmdesátých let. Mimochodem původní seriál se prý u nás kdysi vysílal jako Večerníček pod názvem Rámusíci, kdežto nová řada je uváděna pod názvem Břinčíci. A zatímco v britské verzi dělá vypravěče Michael Palin (of Monty Python), tak v české verzi musíme vzít zavděk Petrem Rychlým - ačkoliv musím uznat, že ta volba má taky jistou logiku.
Celá tahle poznámka samozřejmě nevyhnutelně směřuje k povzdechu, jak je každý jazyk spjatý se svým kulturním prostředím. To, že si člověk přeloží jednotlivá slova, ještě neznamená, že pochopí celý kontext. Předpokládám, že v Británii zná postavičku Soup Dragon většina lidí, kteří vyrůstali v sedmdesátých letech, kdežto u nás je z toho záhada. Utěšuje mě jen skutečnost, že Britové by si asi neporadili s názvy jako Tryskomyš nebo Muf Supermuf, ale ty bohužel žádná česká skupina nepoužila. Zachraňuje to jen skupina Lakomá Barka. =)
PS: S těmi překlady dětských pořadů je vůbec problém. Nedávno jsem v knížce Výtvarné umění Zeměplochy (Kidby/Pratchett) narazil na větu: "Chtěl jsem podat tohohle milého outsidera [Mrakoplaše] v duchu Fagina, jak ho podal Ron Moody, a Catweasla (postavička dětského TV seriálu z r. 2002)." Problém je, že Catweazle není z roku 2002 a především je u nás známý pod jménem Čáryfuk, takže anglické jméno většině českých čtenářům moc neřekne. Asi to Jan Kantůrek před lety taky překládal bez přístupu k internetu. ;)
Před mnoha měsíci jsem se rozhodl, že je nejvyšší čas nahradit Michala Davida a že prostě udělám pořádný rádiový hit. ;)
Tedy po pravdě řečeno jsem si spíše řekl, že místo osobních výpovědí a depresivních písní by bylo zajímavé zkusit tentokrát udělat něco úplně jiného, než o co se snažím obvykle. Koneckonců KLF ve svém Manuálu mimo jiné píšou něco v tom smyslu, že ať už člověk složí svůj potenciální hit z jakýchkoliv prefabrikátů nebo ukradených motivů, stejně se tam otiskne to, co je na jeho osobnosti jedinečné.
Téměř všechny písničky, které jsem kdy vytvořil, začínaly textem, ale tentokrát jsem cítil, že bude třeba začít odjinud - už proto že jsem si nebyl jistý, čemu bych se měl snažit zvukově přiblížit. Nakonec jsem si jako vzor vybral Calvina Harrise, protože mi z vybraných kandidátů kompozičně a harmonicky připadal nejprimitivnější. (Použít v *celé* písničce jediné akordové kolečko mi přišlo ze skladatelského hlediska jako dost radikální minimalismus. =)
Za dva večery jsem vyrobil poměrně uspokojivý "čtyřtakt" (F - Dmi - G - Ami), čímž byla kompoziční část hudby v podstatě hotová (pak už *skoro* stačí jen měnit hlasitost jednotlivých stop) a bylo třeba doplnit nějakou melodii a tématicky odpovídající český text. (Cílím samozřejmě především na rádio Čas. ;)
Původně jsem se chtěl důsledně držet koncepce "seriózního" hitu, ale myslím, že prostě není možné napsat český text s obraty jako "našli jsme lásku na beznadějném místě" nebo "sviť jasně jako diamant" a současně se za to nestydět. Jako opěrný bod mi nakonec posloužila mlhavá vzpomínka na starý rozhovor s Radkem Pastrňákem, kde si napůl stěžoval, že text písničky František byl zamýšlený jako parodie, ale velká část posluchačů to tak vůbec nepochopila. V ideálním případě by měl být text divný jen natolik, aby se nedalo rozeznat, jestli si autor dělá srandu nebo je méně inteligentní nebo obojí současně, ale samozřejmě si nejsem jistý, jestli se mi povedlo trefit tu správnou úroveň. Navíc je zřejmé, že mi tam odněkud z podvědomí stejně prosáklo nezanedbatelné množství melancholie a nostalgie, takže na tu myšlenku KLF zmiňovanou v úvodu v podstatě došlo.
Hrubá verze tracku byla hotová poměrně rychle, ale "zbývalo ho dodělat", takže pak bohužel následovalo tradiční kolečko předělávání, nimrání se v detailech a kolidujících frekvencí, a můj původní tvůrčí elán se vytratil. Po dlouhé pauze jsem k rozdělanému dílu vrátil až po roce, kdy už je zvukově neaktuální, což je zcela zjevně jediný problém, který mu teď brání v dobývání hitparád. ;)
Nakonec jsem vyrobil i jakýsi obrazový doprovod s animovaným textem (samozřejmě další zdržení), takže tady to je konečně komplet.
V roce 2014 jsem se tady pustil do výkladu, proč není možné automaticky vyrobit barevnou verzi černobílého filmu a vytvořil jsem na ukázku jeden barevný obrázek z pohádky Pyšná princezna. Už tehdy jsem byl v pokušení vyrobit i nějaké kratší video, ale od toho mě spolehlivě odradila představa, kolik by s tím bylo práce.
Myšlenka ve mně ale stále hlodala, a tak jsem později podnikl kratší pokus o kolorování v programu Adobe After Effects, který však nesplnil moje očekávání. Barvy se tam definují v jednotlivých barevných složkách jako změny od původní šedé, takže je dost obtížné trefit správný odstín. Navíc každá barevná oblast je definovaná pomocí uzavřených křivek a řídicích bodů, což sice umožňuje tvar oblastí v animaci mezi několika políčky poměrně snadno interpolovat (tj. není nutné oblast upravovat úplně pro všechna políčka), ale současně to komplikuje tvorbu jemnějších barevných odstínů, protože každý barevný odstín musí mít definovanou samostatnou barevnou oblast - i kdyby to měl být jen bod o velikosti jednoho pixelu. Stále jsem měl pocit, že by mělo být možné dosáhnout mnohem lepšího výsledku v nějakém bitmapovém editoru, ale to by bylo nutné postupovat doslova políčko po políčku...
Loni jsem konečně zaregistroval existenci programu FFMPEG, který mimo jiné umí z videa exportovat jednotlivá políčka, a znovu mi to připomnělo Pyšnou princeznu. Pár sekund videa bych takhle obarvit mohl, ne?
Akce se bohužel nevyhnutelně vymkla kontrole a tohle je výsledek... Slovy klasika: "Tolik práce a přitom taková blbost." =)
Pokud náhodou trpíte nadbytkem volného času a chtěli byste si něco podobného taky zkusit, tak dále následují technické podrobnosti a "veselé příhody z natáčení":
Pro celý pokus bylo důležité vybrat z filmu vhodnou scénu. Chtěl jsem aby byla dostatečně ikonická a současně dost statická, protože jsem tušil, že čím méně bude ve scéně pohybu, tím snáze se bude kolorovat. Nakonec tedy padla volba na scénu, kdy Krasomila pod Miroslavovým dohledem vybrnkává písničku Rozvíjej se poupátko. Celá má 55 vteřin, ale předpokládal jsem, že z ní použiju jen část.
FFMPEG umí snímky exportovat ve formátu BMP a JPEG, z nichž mi ani jeden nevyhovoval. JPEG používá ztrátovou kompresi, takže při exportu snímků dojde nevyhnutelně k jejich zkreslení, a BMP nepoužívá žádnou kompresi, takže soubory jsou zbytečně velké a komplikují tak jakýkoliv přenos dat. FFMPEG by měl umět i export do formátu PNG (24 bit, bezztrátová komprese), ale ten mi z neznámých důvodů nefungoval, takže jsem nakonec místo pátrání po příčinách nejprve provedl export do BMP a získal tak necelých 1400 obrázků v rozlišení 1920x1080, které dohromady zabíraly zhruba 9 GB. Pyšná princezna ale nebyla natočena ve formátu 16 x 9, ale 1,37 x 1, takže na bocích byly černé pruhy. Pomocí masové konverze (FastStone Image Viewer) jsem tedy obrázky nechal ořezat a zkonvertovat do formátu PNG a dostal se tak na únosnějších 1,5 GB v rozlišení 1490 x 1080. (Teoreticky to mělo být 1480 x 1080, ale horní a dolní okraje byly zřejmě trochu ořezány při digitalizaci.)
Pak jsem se s vervou pustil do díla ve Photoshopu. Začal jsem od políčka, které už jsem měl hotové z roku 2014, trochu ho doladil a pokračoval na následující. Šlo to *poměrně* dobře, protože po sobě jdoucí políčka si jsou dost podobná, takže stačilo vzít barevné vrstvy z předchozího políčka, odpovídajícím způsobem s nimi trochu pohnout, opravit nepřesnosti na krajích barevných ploch, které nevyhnutelně vznikají, a výsledek uložit. Za večer jsem tímhle způsobem vyčistil a obarvil asi deset políček, takže kdybych chtěl stejným způsobem pokračovat dále, tak by mi minutová scéna zabrala zhruba půl roku.
Bylo zřejmé, že podobným postupem dokážu obarvit skutečně maximálně pár sekund filmu, což mě od dalšího pokračování stejným způsobem odradilo.
Místo toho jsem začal přemýšlet jiným směrem. Změny mezi jednotlivými políčky jsou často poměrně malé a sám jsem postupoval tak, že jsem srovnal dvě černobílá políčka a pak odpovídajícím způsobem upravil barevnou masku prvního políčka do podoby toho druhého. Kdyby existoval program, který dokáže poznat, jak se první černobílé políčko změnilo na to druhé (co se kam pohnulo), tak by měl být schopen stejným způsobem změnit i tu barevnou masku...
O žádném takovém programu jsem nevěděl, ale experimentální pokušení nakonec zvítězilo a pustil jsem se do programování (Visual Studio a C#). Výsledkem byl jednoduchý program Frankensteiner (na jméno jsem obzvlášť hrdý ;) spouštěný z příkazové řádky, který načetl dva stejně velké obrázky ve formátu PNG, rozdělil je na čtverečky o rozměrech 10 x 10 pixelů a snažil se druhý obrázek sestavit ze čtverečků prvního obrázku tak, aby byl výsledek co nejpodobnější. První verze obsahovala ve výpočtech podobnosti dost chyb, ale i tak vypadaly první pokusné výsledky mnohem lépe, než jsem se obával, a tak jsem v pokusech pokračoval.
Zhruba o týden později jsem měl opravenou a lépe vyladěnou verzi (výpočet jednoho políčka obvykle trval méně než minutu), jejíž výsledky vypadaly mnohem lépe, než jsem doufal, a tak jsem přidal i transformaci barevné masky. Ta bohužel vypadala o něco hůře (na okrajích barevných ploch se barevné pixely vždy trochu promíchaly), ale i tak jsem výsledek zhodnotil jako uspokojivý a rozhodl se, že obarvím celou brnkací scénu. Postup měl vypadat tak, že vždy nechám spočítat sekvenci několika obrázků dopředu, zkontroluju výsledek a až dorazím k obrázku, kde barevné chyby přesáhnout nějakou únosnou mez, tak vygenerovanou barevnou masku ručně upravím a nechám od tohohle políčka spočítat další sekvenci. Podle prvních testů to vypadalo, že "klíčový snímek" bude třeba udělat přibližně jednou za 10 až 20 políček, což vypadalo dost optimisticky.
Brzy jsem ale narazil na další komplikace. Původní film je starý a dost poškrábaný a škrábance nevyhnutelně zvyšovaly nespolehlivost spočítaných výsledků, takže bylo třeba se jich nejprve zbavit. Na každém políčku bylo podobných obrazových chyb několik (malá zrnka prachu, větší fleky zřejmě z laboratoře, svislé škrábance z promítačky a podobně), takže v celé sekvenci bylo celkem několik tisíc (!) chyb, které volaly po nápravě.
Pro opravu podobných chyb na fotografiích se obvykle používá algoritmus, který hledá náhlé ostré přechody barvy nebo jasu a trochu je změkčí, čímž se ale nevyhnutelně změní i spousta míst, která by se změnit neměla. Tomu jsem se ale chtěl vyhnout, a tak jsem si napsal další jednoduchý program jménem Duster, který opravoval chyby na základě předchozího a následujícího snímku. Vždy nejprve mezi sebou porovnal sousední snímky a oblasti, ve kterých se příliš nelišily, si označil jako "spolehlivé" a s jejich průměrem pak srovnával a případně upravoval prostřední snímek. Abych zabránil nežádoucím "opravám", jsem "spolehlivé" oblasti vždy preventivně ještě trochu zmenšil a projel jsem programem všechny černobílé snímky. Tím se mi povedlo opravit přibližně 75 % původních kazů, ale zbývalo ještě dost chyb, které byly příliš velké (algoritmus nebyl schopen rozlišit velký flek od skutečného objektu), škrábance táhnoucí se přes několik políček, málo kontrastní skvrny nebo kazy v částech snímku, kde se ve filmu něco pohybovalo).
Další část chyb jsem eliminoval pomocí kombinace Frankensteineru a Dusteru. Všechna políčka jsem nechal rekonstruovat z jejich sousedů, čímž v rekonstruovaných verzích zmizely drobné chyby, a tyhle hybridy jsem pak použil jako falešné sousedy pro druhý průchod Dusterem. Tím jsem se zbavil zhruba poloviny zbývajících chyb (většinou těch menších v pohyblivých oblastech) a na ty zbývající (cca 10-15 % původního počtu) už jsem bohužel musel nasadit individuální přístup a opravovat je ručně, což zabralo několik dnů.
Během oprav a srovnávání různých metod opravy jsem měl bohužel dost času jednotlivá políčka porovnat a všimnout si všech nedostatků, kterými vstupní materiál trpí. Je jich dost: během digitalizace došlo k nějakému přepočtu políček (původní film má pravděpodobně 24 FPS, televizní vysílání 25 FPS (50i)), což způsobilo kolísání zrnitosti a překopírování některých kazů původního filmu z jednoho filmového políčka na dvě digitální.
Kromě toho je patrné, že při digitalizaci nebyl film vždy dokonale rovný, takže se obraz v některých místech mírně deformuje a vlní a zřejmě není náhoda, že je u těchhle prohnutých políček často patrný i svislý škrábanec. A to nemluvím o drobných otřesech kamery, které jsou zřejmě zaznamenané už na původním negativu...
Část těchhle chyb jsem se pokusil opravit nebo alespoň zkorigovat, ale ne vždy to bylo možné. Pro "seriózní" výsledek by samozřejmě bylo třeba začít novým nascanováním původního filmu ve velkém rozlišení skutečně políčko po políčku a nedělat žádný přepočet snímkovací frekvence. Ještě lepší by asi bylo zkombinovat několik distribučních kopií (neměly by mít škrábance na stejných místech), ale to jsem v amatérských podmínkách samozřejmě neměl k dispozici.
V dalším kroku bylo třeba spojit černobílá políčka s barevnou maskou, což by bylo u 1400 políček ručně dost ubíjející, a tak vznikl další jednoúčelový program jménem Colorizer. Původně jsem chtěl, aby používal naprosto stejný způsob výpočtu jako Photoshop (což jsem samozřejmě trefoval experimentálně), ale během pokusů jsem se dobral parametrické křivky, která byla trochu jiná, ale zdálo se mi, že u tmavých odstínů dává věrohodnější (méně saturované) výsledky, takže jsem u ní nakonec zůstal.
Po vytvoření prvních sekvencí jsem si uvědomil, že mi ještě zbývá jeden problém a to byly poměrně ostré změny v místech klíčových snímků. Ty bylo třeba vyhladit, a tak jsem se rozhodl, že mezi klíčovými snímky bude potřeba přidat lineární interpolaci mezi políčky spočítanými vzestupně a sestupně. Pokud jsem měl například klíčové snímky 1 a 5, tak jsem si nechal spočítat vzestupně sekvenci 1-4 (a vznikly snímky 2a, 3a a 4a) a sestupně sekvenci 5-2 (snímky 4b, 3b a 2b). Výsledná políčka pak vznikla jejich smícháním v proměnlivém poměru (tj. 2 = 75% 2a + 25% 2b, 3 = 50% 3a + 75% 3b a 4 = 25% 4a + 75% 4b), což dostal na starost další vlastní program Blender.
A protože tohle všechno se ovládalo z příkazové řádky a znamenalo to mnoho psaní a kopírování textu (Notepad a Excel), tak jsem programovací část uzavřel napsáním několik skriptů (.js), které vždy prohledaly adresář s klíčovými snímky, poznamenaly si změny a vygenerovaly nové dávkové soubory (.cmd), které pak dopočítaly všechna políčka, která byla těmi provedenými změnami ovlivněna.
Tím bohužel skončila ta zajímavější a optimističtější část, kdy jsem si ještě představoval, že dál to půjde snadno, a nastoupila rutina, kdy bylo třeba postupně vytvářet a upravovat klíčové snímky. Původně jsem odhadoval, že mi to zabere zhruba dva týdny, ale nakonec to trvalo zhruba třikrát déle, což bylo způsobeno částečně mým zbytnělým puntičkářstvím a částečně nepozorností. Například teprve někde u políčka 240 jsem si všimnul, že Miroslav má vlastně světlé plátěné kalhoty, u políčka 720 jsem zjistil, že část Krasomiliných šatů je ve skutečnosti opěradlo židle, a podobné perličky, které pak vyžadovaly opravy na mnoha předchozích klíčových snímcích. Mým největším oblíbencem se stala kožešina, která se skrývá ve stínu za oběma hrdiny a kterou jsem dodatečně opravoval téměř všude.
Kromě toho mi úplně nevyšel odhad, že klíčové snímky budou potřeba přibližně každých 10-20 políček. To poměrně slušně fungovalo v klidnějších pasážích, ale když došlo k nějakému rychlejšímu pohybu rukou nebo nedejbože k pohybu kamery, tak Frankensteiner začal lapat po dechu (výpočet jednoho políčka se natáhl až na několik minut a barevná maska se stejně začala rozjíždět) a klíčové snímky pak bylo v takových místech třeba udělat pro každé druhé políčko. Klíčových snímků tak nakonec bylo potřeba 163 (tedy v průměru každých 8,5 políček) a v některých pasážích by stále ještě bylo vhodné přidat další.
Když jsem měl konečně ke všem políčkům spočítané kolorované verze, tak jsem to vše pomocí starého přítele FFMPEG spojil do jednoho videa, přidal upravenou zvukovou stopu, orientační titulky a bylo konečně hotovo.
Pokud by se snad našel šílenec, který by chtěl pokračovat jinou scénou nebo zkusit štěstí s jiným filmem, tak tady přikládám zip se všemi prográmky, skripty i pracovní adresářovou strukturou.
Vedlejším produktem celé akce se stal font Krasomila, který vychází z ručně psaných titulků původního filmu.
