Jak býti cizincem

The Soundcarriers, The Depreciation Guild and Fanzine
Basement Scam @ Buffalo Bar
Friday 27 August 2010 at 8:00pm

Mým životním snem bylo vidět živě koncert skupiny The Depreciation Guild, takže když jsem se dověděl, že přiletí na pár koncertů do Evropy, tak jsem neváhal ani minutu, koupil letenku do Londýna a ... no dobře, dobře, ve skutečnosti to bylo trochu jinak, ale kdo by lpěl na maličkostech. =)



Prostě jsem byl koncem srpna pár dnů v hlavním městě evropské populární hudby (whatever), a tak se slušelo kromě architektonických památek trochu prozkoumat i místní kluby. V záplavě neznámých jmen jsem na Last.fm jako záchranné lano zachytil spojení The Depreciation Guild, a tak jsme se v pátek 20:50 místního letního času ocitli před klubem Buffalo.



Jeho hlavní výhodou je poloha, protože je to co by kamenem dohodil (doslova - cca 20 m) od stanice metra Highbury & Islington (nový stadion Arsenalu jsme samozřejmě stihli obejít už v podvečer =), takže nám po večeři při kličkování Islingtonem stačilo sledovat šipky směrem k metru. Trochu mě překvapilo, že přestože byl začátek napsaný už na 20:00 (to jsem bral s rezervou) a během večera měly hrát tři skupiny (to už mi připadalo jako vážnější důvod), tak před klubem klidně postávaly malé hloučky pokuřujících návštěvníků a nezdálo se, že by se uvnitř cokoliv dělo, ale nenechali jsme se odradit, zaplatili six pounds each, dostali na ruku razítko s textem "baby" a sestoupili do suterénu, kde už se v tu chvíli tísnilo asi osm lidí, kteří hravě obsadili oba stoly a všechny židličky.



Další věc, která mě překvapila, byl nápojový lístek. U nás je dost těžké najít klub, kde by nečepovali pivo, ale Buffalo Bar prostě nečepuje a místo toho prodává lahváče - a navíc třetinky. Výběr zahrnoval čtyři značky (všechny po 3L) z celého světa a jedna z nich dokonce pocházela ze vzdálené země ve střední Evropě, o které toho Angličané příliš nevědí, takže vybrat se dalo, ale přece jenom to byl mírný kulturní šok.



A protože v klubu i nadále vládl klid, tak jsme se věnovali alespoň vyvěšeným plakátkům, kterým vévodil nápis "Indieoke" se sloganem "Pokud jste vždycky chtěli Damonovi, Jarvisovi, atd. ukázat, jak se to má dělat, tak tohle je večer pro vás". Indie karaoke with live band! Tohle u nás myslím zatím chybí, tak jsem zvědav, kdy se se toho někdo ujme. =)



Kolem 21:30 se po pódiu konečně začali motat čtyři umělci vedení zarostlým zpěvákem, z kumbálu na smetáky vylezl nervózní zvukař, z ulice slezlo dolů do klubu asi sto lidí a Fanzine mohli začít. Tak začali.



Znělo to docela anglicky, indie a devadesátkově, ale byla tam trochu slyšet i Amerika. Možná jsem byl ten večer už trochu utahaný na to, abych si užil jakýkoliv koncert, ale každopádně jediným místem, kterém mě vytrhlo z poklidného pokyvování do rytmu (i když zběsilý bubeník dělal co mohl), byla vsuvka před koncem jejich vystoupení: "Vždycky se mi líbilo, že The Black Sabbath měli písničku, která se jmenovala stejně jako oni, takže teď zahrajeme písničku, která se jmenuje stejně jako my - Fanzine". Zahráli a taky tím bez přídavku skončili. Myslím, že jim to celé netrvalo déle než půl hodiny.



Asi po čtvrt hodině přestavování bicích se na kraji pódia objevil rozevřený notebook (se softem, který jsem na první pohled neidentifikoval) a po chvilce dohadování se zvukařem ("Mi tady něco bzučí." - "Tady není nic slyšet." - "Slyšíte to taky?" - "Jó! / Né!" - "Ale tak to snad nevadí, my jsme taková bzučící skupina.") se do toho The Depreciation Guild pustili.



Abych se přiznal, tak je nemám naposlouchané natolik, abych identifikoval, co přesně hráli a ze které desky, ale tak nějak to odpovídalo jejich studiovému stylu - elektronika, shoegaze kytary a utopený zpěv, ke kterému měl zpěvák i vhodný módní doplněk v podobě patky, která mu neustále padala do očí, takže pět místních asijských (post?-)puberťaček u pódia mohlo být naprosto spokojeno. Kromě drobných incidentů v publiku (mírně excentrický pán v červeném tančil hlava nehlava) koncert klidně plynul ("náš basák je poprvé v životě v zahraničí") a po třičtvrtě hodině bylo po všem. Ani tentokrát se nepřidavalo a kluci po krátkém nejistém rozhlížení zmizeli do "technické místnosti".



A něco podobného jsme udělali i my, až na to, že jsme mířili rovnou do metra. Nevím, jací byli The Soundcarriers, ale na lince Victoria se schylovalo k nějaké nepravidelné víkendové výluce a na noční procházku jsme se necítili, protože jak napsal jeden islingtonský spisovatel: “Londýn je velký. Fakticky velký. To byste nevěřili, jak je hrozivě obrovitánsky velký, že z toho zůstává rozum stát. Myslíte si třeba, že drogerie ve vaší ulici je daleko, ale proti Londýnu je to úplný houby. Tak poslouchejte..., atakdále.” - Moment, to vlastně původně nebylo o Londýnu, ale o vesmíru, ale už kvůli tomu Islingtonu se to hodí. A navíc je to pravda!



(Ale stejně mě trochu mrzí, že jsme minuli firemní centrálu...)