Ne tak docela newmusic

Už delší dobu mám dojem, že nestíhám (nebo možná ani nechci) držet tempo s vycházejícími (nebo spíše unikajícími =) hudebními novinkami. Původně jsem chtěl kvůli tomu zahájit protestní hladovku, ale nebyl jsem si jistý, co vlastně požaduji, a tak se asi spokojím s protestními minirecenzemi několika desek, které už tak moc nové nejsou. A některé vůbec. ;)

Son Lux - At War With Walls and Mazes (2008)

Před časem jsem doma při úklidu našel zbloudilé, dva roky staré číslo Týdne, ve kterém o tohle albu pochvalně psal v rubrice hudebních tipů Ondřej Štindl a musím říct, že nekecal. =) V nepravděpodobné kombinaci se na něm spojuje koncepčnost vážné hudby a přímočarost chlapíka, který podle momentálního rozpoložení mlátí do bicích, protože zrovna nemá nic lepšího na práci. Tedy ne že by ta deska nutně takhle vznikala (vlastně si myslím, že to vypadalo úplně jinak), ale takový z ní mám při poslechu dojem. =) Na první poslech zní písničky dost syrově, což způsobují vpády hlasitých bicích a přebuzeného vazbení, zdánlivé nesmyslné repetitivní pasáže a vespod neurčitá elektronika, ale ve skutečnosti jsou nejvíc zastoupeny klasické akustické nástroje (speciálně klavír je skoro všude). Symfonicky (nebo abbey-roadovsky ;) pak na mě působí některé hudební motivy, které se v různých písničkách na desce vracejí.

Jinak ale Ryan Lott není zrovna typický písničkář, protože texty se omezují na kratší slogany, které se ovšem díky tomu vryjí opravdu hluboko do paměti. Když dvě minuty v kuse dokolečka zpíváte „you stand between me and all my enemies“, a pak to ještě pojistíte tím, že to s vámi do zesilujícího elektronického hluku začne dvojhlasně zpívat nasamplovaná Maria Callas, tak před tím posluchač prostě neuteče. ;)

Za zmínku asi taky stojí fakt, že Lott měl na starost aranžmá a nahrávání orchestru (v Praze) na desku Hidden skupiny These New Puritans (která mě ovšem z neznámých důvodů až tak nechytla).

Ochre - Like Dust of the Balance (2009)

Ochre je elektronický projekt Brita Chrise Learyho, který se pohybuje někde na rozhraní ambientu a IDM. Úplně na spaní to ale není, protože na to je tam příliš mnoho perkusivních a rušivých elektronických zvuků. Jinak má ale Leary evidentně rád strunné nástroje a obzvlášť si oblíbil zvuk harfy, na který narazíte skoro v každé… no jo, sakra, co to vlastně je? „Písničky“ to rozhodně nejsou, protože se tam vůbec nezpívá, a „tracky“ by mohly být zavádějící, protože tak rychlé a taneční to zase není… že by „skladby“? Všechno je bohatě proaranžované a vůbec to dělá dojem takové klasické práce. Trochu mě tam sice občas iritují některé použité elektronické zvuky nebo efekty, které už jsou za svým módním zenitem, ale jinak nemám, na co bych si stěžoval.

King Midas Sound - Waiting for You (2009)

Téhle nesourodé dvojice jsem si všimnul na výběru 5 years of Hyperdub, kde mě zaujali hlavně tím, že to byla jedna z mála výjimek, kde se objevil zpěv a něco jako písničkové jádro. To taky znamená, že zlé jazyky tvrdí, že to ústupek komerci, ale mě tahle deska spíš utvrzuje v dojmu, že dubstep se nikdy nestane v pravém slova mainstreamem – a pokud ano, tak rozhodně ne ve své současné podobě. I když ono je taky otázkou, jestli se tahle deska dá vůbec považovat za dubstep, protože místy se step ztrácí a zůstává jen tradiční dub, ale každopádně jsou aranžmá tak děravá a vzdušná, až to nepříjemně profukuje a ten chlad mě poslední dobou až tak neoslovuje.

The Drums – The Drums (2010)

Absolutně nechápu, co v současnosti dovede lidi k tomu, aby vytvořili skupinu imitující rané The Cure, ale vím jistě, že mně osobně existence něčeho takového ani trochu nechyběla.


Mulu – Smiles like a Shark (1997)

Každý správný pamětník devadesátých let má doma CD Sprite, které vyšlo jako příloha časopisu Score, a na něm písničku Pussycat dvojice Mulu, ale celou desku Smiles like a Shark nemá snad nikdo, a tak mě potěšilo, že jsem na ni narazil aspoň teď po letech. Tím jsem ovšem seznam pozitiv docela vyčerpal, protože Mulu sice nahráli docela dobrou trip-popovou desku, která se docela dá poslouchat, ale docela jí chybí něco navíc, co člověka zaujme. Proti soudobým konkurentům (Lamb, Olive) prostě znělo Mulu příliš rádiově a zaměnitelně, takže to teď z odstupu let může vypadat, že to album jinak než v zapomnění ani skončit nemohlo - a asi to je i pravda.