Už delší dobu mám dojem, že nestíhám (nebo možná ani nechci) držet tempo s vycházejícími (nebo spíše unikajícími =) hudebními novinkami. Původně jsem chtěl kvůli tomu zahájit protestní hladovku, ale nebyl jsem si jistý, co vlastně požaduji, a tak se asi spokojím s protestními minirecenzemi několika desek, které už tak moc nové nejsou. A některé vůbec. ;)
Son Lux - At War With Walls and Mazes (2008)
Před časem jsem doma při úklidu našel zbloudilé, dva roky staré číslo Týdne, ve kterém o tohle albu pochvalně psal v rubrice hudebních tipů Ondřej Štindl a musím říct, že nekecal. =) V nepravděpodobné kombinaci se na něm spojuje koncepčnost vážné hudby a přímočarost chlapíka, který podle momentálního rozpoložení mlátí do bicích, protože zrovna nemá nic lepšího na práci. Tedy ne že by ta deska nutně takhle vznikala (vlastně si myslím, že to vypadalo úplně jinak), ale takový z ní mám při poslechu dojem. =) Na první poslech zní písničky dost syrově, což způsobují vpády hlasitých bicích a přebuzeného vazbení, zdánlivé nesmyslné repetitivní pasáže a vespod neurčitá elektronika, ale ve skutečnosti jsou nejvíc zastoupeny klasické akustické nástroje (speciálně klavír je skoro všude). Symfonicky (nebo abbey-roadovsky ;) pak na mě působí některé hudební motivy, které se v různých písničkách na desce vracejí.
Jinak ale Ryan Lott není zrovna typický písničkář, protože texty se omezují na kratší slogany, které se ovšem díky tomu vryjí opravdu hluboko do paměti. Když dvě minuty v kuse dokolečka zpíváte „you stand between me and all my enemies“, a pak to ještě pojistíte tím, že to s vámi do zesilujícího elektronického hluku začne dvojhlasně zpívat nasamplovaná Maria Callas, tak před tím posluchač prostě neuteče. ;)
Za zmínku asi taky stojí fakt, že Lott měl na starost aranžmá a nahrávání orchestru (v Praze) na desku Hidden skupiny These New Puritans (která mě ovšem z neznámých důvodů až tak nechytla).
Ochre - Like Dust of the Balance (2009)
Ochre je elektronický projekt Brita Chrise Learyho, který se pohybuje někde na rozhraní ambientu a IDM. Úplně na spaní to ale není, protože na to je tam příliš mnoho perkusivních a rušivých elektronických zvuků. Jinak má ale Leary evidentně rád strunné nástroje a obzvlášť si oblíbil zvuk harfy, na který narazíte skoro v každé… no jo, sakra, co to vlastně je? „Písničky“ to rozhodně nejsou, protože se tam vůbec nezpívá, a „tracky“ by mohly být zavádějící, protože tak rychlé a taneční to zase není… že by „skladby“? Všechno je bohatě proaranžované a vůbec to dělá dojem takové klasické práce. Trochu mě tam sice občas iritují některé použité elektronické zvuky nebo efekty, které už jsou za svým módním zenitem, ale jinak nemám, na co bych si stěžoval.
King Midas Sound - Waiting for You (2009)
Téhle nesourodé dvojice jsem si všimnul na výběru 5 years of Hyperdub, kde mě zaujali hlavně tím, že to byla jedna z mála výjimek, kde se objevil zpěv a něco jako písničkové jádro. To taky znamená, že zlé jazyky tvrdí, že to ústupek komerci, ale mě tahle deska spíš utvrzuje v dojmu, že dubstep se nikdy nestane v pravém slova mainstreamem – a pokud ano, tak rozhodně ne ve své současné podobě. I když ono je taky otázkou, jestli se tahle deska dá vůbec považovat za dubstep, protože místy se step ztrácí a zůstává jen tradiční dub, ale každopádně jsou aranžmá tak děravá a vzdušná, až to nepříjemně profukuje a ten chlad mě poslední dobou až tak neoslovuje.
The Drums – The Drums (2010)
Absolutně nechápu, co v současnosti dovede lidi k tomu, aby vytvořili skupinu imitující rané The Cure, ale vím jistě, že mně osobně existence něčeho takového ani trochu nechyběla.
Mulu – Smiles like a Shark (1997)
Každý správný pamětník devadesátých let má doma CD Sprite, které vyšlo jako příloha časopisu Score, a na něm písničku Pussycat dvojice Mulu, ale celou desku Smiles like a Shark nemá snad nikdo, a tak mě potěšilo, že jsem na ni narazil aspoň teď po letech. Tím jsem ovšem seznam pozitiv docela vyčerpal, protože Mulu sice nahráli docela dobrou trip-popovou desku, která se docela dá poslouchat, ale docela jí chybí něco navíc, co člověka zaujme. Proti soudobým konkurentům (Lamb, Olive) prostě znělo Mulu příliš rádiově a zaměnitelně, takže to teď z odstupu let může vypadat, že to album jinak než v zapomnění ani skončit nemohlo - a asi to je i pravda.
2010-08-14
2010-08-11
Letecká katastrofa
Věrní fanoušci nebo - lépe řečeno - svědci aktivit našeho hudebního seskupení možná budou trochu zaskočení, protože ještě není konec roku a je tu nový hudební výtvor. Jeden. No co se dá dělat - doba je tak rychlá, že jsem usoudil, že nemá cenu čekat do konce roku, protože by toto veledílo mohlo zvukově (ještě více) zastarat. ;)
Ostatně písnička má za sebou tradičně pohnutou historii, protože první verze textu je už z roku 2001. Pak přibližně co dva roky vznikaly nějaké demo-demoverze, z nichž každá zněla úplně jinak než předchozí a vyvrcholilo to letošním pokusem udělat z toho dubstep. To se sice brzy ukázalo jako slepá ulička, ale něco z toho se přece jen dostalo i do té poslední verze...
Mimochodem původním záměrem bylo, že text bude o stárnutí, ale obávám se, že to málokdo pozná, tak to píšu aspoň sem. =)
Takže wobbluj, dědku! ;)
PS: Kdo není na SoundCloud, jako by nebyl. =)
Ostatně písnička má za sebou tradičně pohnutou historii, protože první verze textu je už z roku 2001. Pak přibližně co dva roky vznikaly nějaké demo-demoverze, z nichž každá zněla úplně jinak než předchozí a vyvrcholilo to letošním pokusem udělat z toho dubstep. To se sice brzy ukázalo jako slepá ulička, ale něco z toho se přece jen dostalo i do té poslední verze...
Mimochodem původním záměrem bylo, že text bude o stárnutí, ale obávám se, že to málokdo pozná, tak to píšu aspoň sem. =)
Takže wobbluj, dědku! ;)
PS: Kdo není na SoundCloud, jako by nebyl. =)
Bezbarvě
Během posledního týdne se mě několik lidí ptalo, kdy se tady konečně objeví moje velmi tradiční reportáž z letošních Colours, tak abych to nemusel vysvětlovat jednotlivě, tak tady je "oficiální tiskové prohlášení":
Celé letošní Colours jsem bohužel strávil nedobrovolně v posteli mimo doslech festivalového areálu, takže moje reportáž není a nebude.
Ale někteří jiní lidé na Colours dorazili, takže tu mám jako (ne)jistou náhradu pár postřehů z pohledu normálního (to je skrytá sebekritika ;) diváka:
Následující řádky rozhodně nebudou o hodnocení jednotlivých vystupujících kapel, protože podle mě měl každý vystupující něco do sebe a našel si své fanoušky. Tohle bude opravdu jen pár drobných zážitků a postřehů od človíčka, který se účastnil Colours (ano, věřte tomu nebo ne) poprvé. :-)
Do barevného víru v Ostravě jsem se dostala až v pátek navečer a po zběžném omrknutí atmosféry na různých scénách jsem zamířila na OKD stage na beatlesovskou kapelu Charlie Straight a musím říct, že mě opět nezklamali. Já sice moc nemusím takové to umělé zapojení publika do „zpěvu“ (na povel se nejdřív se ozve levá a pak pravá strana), ale k jejich vystoupení to asi tak trochu patří a pomalu si na to zvykám. Každopádně zpěv, výkon klávesisty a vůbec ostatních členů kapely byl skvělý (no, asi jsem trošku ovlivněná tím, že jejich styl hudby je moje krevní skupina :-).
Po skončení jsem se přesunula na Park Stage, kde mě upoutala skupina Skyline a kde to opravdu žilo. Skupina to na pódiu pěkně roztočila a po chvilce stání jste zjistili, že tam vlastně ani jen tak stát nemůžete a musíte se pohybovat (kymácet, natřásat, poskakovat) do rytmu s ostatními přihlížejícími. :-) Po skončení jsem se ještě na chvíli zastavila u České spořitelny stage, kde hrála britská kapela Porcupine Tree, ale to už byla jedna hodina, takže jsem se sbírala domů a říkala si, že zítra je taky den.
V sobotu jsem původně plánovala dorazit na vystoupení Čechomor, ale to jsem jaksi nestihla, takže jsem zůstala na OKD stage na vystoupení Marka Ztraceného. Ve stínu stromů jsem se alespoň trochu schovávala před neúprosným slunkem (kdo tam byl, tak mi dá za pravdu, že vedro bylo pekelné, a to už bylo 5h odpoledne) a poslouchala velmi podobně znějící songy (teda aspoň mě to tak přišlo) z Markova repertoáru.
Mé další kroky se ubíraly směrem k workshopové scéně, kde zrovna probíhalo vystoupení Balet na trůnech, a poté jsem se již pomalu přesouvala k České spořitelně stage, kde měli vystoupit The Cranberries. Ke scéně jsem se dostavila ve chvíli, kdy tam začínala hrát africká skupina Mokoomba ze Zimbabwe, která to na pódiu pěkně rozjela za rytmu afrických bubnů. Řekla bych, že jejich vystoupení bylo příjemným zpestřením ve chvílích čekání na Dolores. :-)
The Cranberries začali malinko se zpožděním, ale to jen díky zrovna přehnané bouřce, která mě asi na půl hodiny zahnala do jednoho z pořadatelských stanů. Byli jsme tam všichni namačkaní jak sardinky, ale já jsem byla naštěstí na okraji, kde na mě sice trochu pršelo, ale dalo se tam aspoň dýchat… Jinak byl koncert The Cranberries skvělý, protože zahráli snad všechny své hity, které znám, takže jsem si pobroukávala s nimi. :-)
V neděli jsem ještě plánovala, že se zajdu podívat alespoň na MIG21, ale vzhledem k ne zrovna přívětivému počasí jsem se už neposbírala, takže mě trochu mrzí, že jsem toho z té pestré nabídky neviděla/neslyšela víc, ale tak snad někdy příště…
Jak jsem psala výše, na Colours jsem byla poprvé, takže nemůžu srovnávat s předešlými ročníky, ale kdybych měla akci ohodnotit na stupnici od 1 do 10, tak bych dala 7. Dva body si nechávám jako manévrovací prostor na příští rok :-) a ten jeden strhávám za čekání na záchod před toitoikou - a když nad tím tak uvažuji, tak kromě deště to byl z Colours snad jediný negativní dojem za celý víkend! :-)
Celé letošní Colours jsem bohužel strávil nedobrovolně v posteli mimo doslech festivalového areálu, takže moje reportáž není a nebude.
Ale někteří jiní lidé na Colours dorazili, takže tu mám jako (ne)jistou náhradu pár postřehů z pohledu normálního (to je skrytá sebekritika ;) diváka:
Následující řádky rozhodně nebudou o hodnocení jednotlivých vystupujících kapel, protože podle mě měl každý vystupující něco do sebe a našel si své fanoušky. Tohle bude opravdu jen pár drobných zážitků a postřehů od človíčka, který se účastnil Colours (ano, věřte tomu nebo ne) poprvé. :-)
Do barevného víru v Ostravě jsem se dostala až v pátek navečer a po zběžném omrknutí atmosféry na různých scénách jsem zamířila na OKD stage na beatlesovskou kapelu Charlie Straight a musím říct, že mě opět nezklamali. Já sice moc nemusím takové to umělé zapojení publika do „zpěvu“ (na povel se nejdřív se ozve levá a pak pravá strana), ale k jejich vystoupení to asi tak trochu patří a pomalu si na to zvykám. Každopádně zpěv, výkon klávesisty a vůbec ostatních členů kapely byl skvělý (no, asi jsem trošku ovlivněná tím, že jejich styl hudby je moje krevní skupina :-).
Po skončení jsem se přesunula na Park Stage, kde mě upoutala skupina Skyline a kde to opravdu žilo. Skupina to na pódiu pěkně roztočila a po chvilce stání jste zjistili, že tam vlastně ani jen tak stát nemůžete a musíte se pohybovat (kymácet, natřásat, poskakovat) do rytmu s ostatními přihlížejícími. :-) Po skončení jsem se ještě na chvíli zastavila u České spořitelny stage, kde hrála britská kapela Porcupine Tree, ale to už byla jedna hodina, takže jsem se sbírala domů a říkala si, že zítra je taky den.
V sobotu jsem původně plánovala dorazit na vystoupení Čechomor, ale to jsem jaksi nestihla, takže jsem zůstala na OKD stage na vystoupení Marka Ztraceného. Ve stínu stromů jsem se alespoň trochu schovávala před neúprosným slunkem (kdo tam byl, tak mi dá za pravdu, že vedro bylo pekelné, a to už bylo 5h odpoledne) a poslouchala velmi podobně znějící songy (teda aspoň mě to tak přišlo) z Markova repertoáru.
Mé další kroky se ubíraly směrem k workshopové scéně, kde zrovna probíhalo vystoupení Balet na trůnech, a poté jsem se již pomalu přesouvala k České spořitelně stage, kde měli vystoupit The Cranberries. Ke scéně jsem se dostavila ve chvíli, kdy tam začínala hrát africká skupina Mokoomba ze Zimbabwe, která to na pódiu pěkně rozjela za rytmu afrických bubnů. Řekla bych, že jejich vystoupení bylo příjemným zpestřením ve chvílích čekání na Dolores. :-)
The Cranberries začali malinko se zpožděním, ale to jen díky zrovna přehnané bouřce, která mě asi na půl hodiny zahnala do jednoho z pořadatelských stanů. Byli jsme tam všichni namačkaní jak sardinky, ale já jsem byla naštěstí na okraji, kde na mě sice trochu pršelo, ale dalo se tam aspoň dýchat… Jinak byl koncert The Cranberries skvělý, protože zahráli snad všechny své hity, které znám, takže jsem si pobroukávala s nimi. :-)
V neděli jsem ještě plánovala, že se zajdu podívat alespoň na MIG21, ale vzhledem k ne zrovna přívětivému počasí jsem se už neposbírala, takže mě trochu mrzí, že jsem toho z té pestré nabídky neviděla/neslyšela víc, ale tak snad někdy příště…
Jak jsem psala výše, na Colours jsem byla poprvé, takže nemůžu srovnávat s předešlými ročníky, ale kdybych měla akci ohodnotit na stupnici od 1 do 10, tak bych dala 7. Dva body si nechávám jako manévrovací prostor na příští rok :-) a ten jeden strhávám za čekání na záchod před toitoikou - a když nad tím tak uvažuji, tak kromě deště to byl z Colours snad jediný negativní dojem za celý víkend! :-)
2010-08-10
Na Počátku všeho byla hudba
Tak jsem přece jen neodolal a viděl Inception (ehm, Počátek). Musím uznat, že to bylo po všech stránkách promakané, ale asi bych si to užil víc, kdybych neznal Matrix (akční přestřelky v alternativní realitě, vysvětlování principů a nácvik akce pro "nováčka" v týmu a současně pro diváky a koneckonců i "rafinovaná" jména postav - tady konkrétně "architektka" Ariadne) a Solaris (rozervaný hrdina, kterého pronásleduje přízrak manželky, za jejíž smrt se cítí zodpovědný). Nolan prostě "jen" zručně zkombinoval prvky, které už se objevily někde jinde. Navíc mi připadá, že se některé z nich už začínají nebezpečně standardizovat - že by se z filmů s alternativní realitou stával samostatný žánr? =)
Trochu mě ale překvapilo, že si na webu lidé stěžují, že je film příliš složitý a že je tam spousta nejasností, protože kromě záměrně dvojznačného konce (to mi připomíná, že jsem na začátku ještě zapomněl zmínit Total Recall ;) byla celá struktura příběhu podaná jednoduše a co nejpřehledněji. Nakonec se z toho stala hlavně akční střílečka, což je ale asi nezbytné, pokud chcete natočit masový hit, a to se Nolanovi dokonale povedlo. Inception je natolik chytré, aby to většina diváků mohla ocenit, ale zase ne tak moc, aby je to odradilo. Tomu zbytku a Vladimíru Vlasákovi ani není rady a asi ani pomoci...
Mě ale všechny ty přestřelky až tak neuspokojily, takže mi nakonec připadá zajímavější přečíst si něco o autorských záměrech, hudbě a Johnny Marrovi...
Trochu mě ale překvapilo, že si na webu lidé stěžují, že je film příliš složitý a že je tam spousta nejasností, protože kromě záměrně dvojznačného konce (to mi připomíná, že jsem na začátku ještě zapomněl zmínit Total Recall ;) byla celá struktura příběhu podaná jednoduše a co nejpřehledněji. Nakonec se z toho stala hlavně akční střílečka, což je ale asi nezbytné, pokud chcete natočit masový hit, a to se Nolanovi dokonale povedlo. Inception je natolik chytré, aby to většina diváků mohla ocenit, ale zase ne tak moc, aby je to odradilo. Tomu zbytku a Vladimíru Vlasákovi ani není rady a asi ani pomoci...
Mě ale všechny ty přestřelky až tak neuspokojily, takže mi nakonec připadá zajímavější přečíst si něco o autorských záměrech, hudbě a Johnny Marrovi...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)