Colours of Ostrava 2009 (vol. III)

Ve zpravodajství se vždycky nejvíc cení aktuálnost, takže po dvou týdnech a jedné služební cestě už je na plácání o Colours trochu pozdě, ale na(ne)štěstí už jsem měl sobotní reportáž rozepsanou a byla by škoda takový kus textu jen tak zahodit... To ho radši dopíšu. =)

Sobota 11.7.

V sobotu jsem si předsevzal, že se u příležitosti osmého ročníku Colours konečně proderu na nějaké významnější divadelní představení a že se prostě musím dostat na besídku divadla Sklep. Bohužel jsem neprozřetelně svěřil svůj osud do rukou MHD a jejich prázdninových redukovaných jízdních řádů, a tak jsem se na Zárubek (to dlouhé "á" mi tam připadá divné, ale co nadělám =) dostal teprve půl hodiny před plánovaným začátkem. A co myslíte? Měl ho tam! V tu chvíli už byla celá ohrada kolem divadelní stanu utěšeně zaplněná a chodník na mostě přes Lučinu byl až k hradu zaplněný velmi zvolna se sunoucí frontou. Vzdal jsem to a proti převažujícímu směru dopravy se vydal do areálu. Jak jsem postupoval, tak se ukázalo, že se dost dobře ani nedá rozlišit, kde fronta končí, protože souvislý proud lidí v podstatě skončil až u vchodu do hradního areálu čili přibližně po třech stech metrech. Docela by mě zajímalo, co všichni ti lidi říkali, když došli k divadelnímu stanu, ale jsem rád, že jsem u toho nebyl.

V tu chvíli jsem to samozřejmě ještě nevěděl, ale tohle už vlastně bylo upozornění na to, jak bude vypadat celý zbytek soboty, protože všude bylo opravdu hodně lidí a zdálky bylo slyšet Jona Andersona vyzpěvovat s kytarou očesanou verzi Owner of a Lonely Heart.


Jape

Protože jsem po neúspěchu se Sklepem neměl v odpoledním programu žádného favorita, tak jsem se ochotně připojil k firemní výpravě na Černou louku na Jape. Ukázalo se, že to byla poměrně dobrá volba - pokud jste tedy nečekali nějaké vysoké umění. Skupina se skládala ze tří umolousaných chlapíků, kteří s humpoláckou samozřejmostí kombinovali indie kytary a techno ze zlaté éry Underworld a všechno završoval civilní (čti fádní) zpěv. Kromě zpěváka mě zaujal hlavně bubeník, který měl nezvykle malou soupravu (bez kopáku) a když se jeho bubnování prodralo přes předtočené smyčky, tak to bylo jen proto, že přesně nedržel rytmus. Přesto to pro mě byla ve změti ostatních etno a retro účinkujících skutečně vítaná změna a to jsem ještě netušil, co si nechali na konec jako přídavek. "The last song is called Gimme Some More because you obviously want some more." Když se dopracovali k procítěně zpívané pasáži "I wanna fuck you forever", tak už se publikum spiklenecky smálo a úplný konec ještě vyšperkoval dlouhý sampl z I Will Always Love You, kde byl ten kousek s "love" smazaný a celá Černá louka tam podle pokynů z pódia ochotně hulákala "fuck". Bylo to tak blbé, až to zase začalo být vtipné. =)


Bubliny u Švihadla

Pak začalo opodál hrát Švihadlo vopravdický reggae, ale tam jsem se zdržel jen asi pět písniček. Definitivně mě vypudil nástup zpěvačky, která dokázala anglickou písničku zazpívat tak, že to znělo jako čeština. Na to jsem bohužel až přecilivělý a u reggae, kde všichni snaží imitovat jamajskou výslovnost, mi to připadalo obzvlášť divné, a tak jsem si raději udělal pauzu na večeři.


Balón nad KTU

Další na řadě byli KTU popisovaní jako "démonický finský akordeonista a rytmika z King Crimson", což poměrně přesně vystihuje to, co přišlo. Samozřejmě všichni vypadali dostatečně sveřepě (černá kůže a divoké účesy, co vlasy dovolovaly) a samozřejmě instrumentačně jistí, ale jejich bombastický hard rockový zvuk se spoustou reverbu mě příliš nebavil. Nějakou dobu jsem se snažil rozeznat, co hrajou živě a co mají předtočené, ale protože mi to moc nešlo, tak jsem rezignoval a nepřekvapivě se vydal v předstihu na Morcheebu nebo možná spíš to, co z ní zbylo, což byl kytarista Ross Godfrey a spousta lidí, které neznám.

Na kapelu v rozkladu a za zenitem předvedla Morcheeba velmi solidní výkon. První půlka byla složená ze samých hitů, kde k ideálu chyběla jen Skye (i když Manda dělala co mohla, aby se přiblížila jejímu stylu zpěvu), ale pak přišlo na řadu nezbytné pásmo písniček z poslední desky Deep Dive, kterou neznám (a asi jsem v tom nebyl sám) a Godfrey víc a víc času trávil mluvením o kouzelných houbách, nečekanými pomlkami, laděním nebo měněním kytary tam a zpátky a především popíjením z velké flašky vodky, takže pokud byl v té lahvi skutečně originální obsah, tak mě překvapil, že až do konce koncertu vydržel na pódiu stát. Dojem ovšem napravil závěrečný rádiový hit Rome Wasn't Built in a Day, o kterém jsem si myslel, že je jako závěrečná písnička naprosto nepoužitelný, ale Morcheeba to dokázala od toho tichého začátku skvěle vygradovat, až se člověk divil, kde se to v nich vzalo, takže se končilo skutečně v nejlepším.

V tu chvíli jsem se chtěl vydat zpátky na Černou louku na Mercury Rev, ale když jsem viděl, jak se celý dav začal tlačit směrem k lávce, tak jsem zaváhal. Přesně v tu chvíli se na pódiu objevil Jan Budař, kterého jsem do té doby poměrně úspěšně míjel. No, slovo objevil asi není dost výstižné - on tam byl spíše vystrkán. I organizátoři si uvědomili, že lávka má omezenou propustnost, a tak provedli tenhle zoufalý pokus, jak alespoň část lidí udržet u hlavní scény, ale asi si měli připravit alespoň nějaký nouzový plán, protože Honza B. evidentně nic takového neměl. Místo toho bloudil po pódiu, snažil se dražit papíry, které na pódiu nechala Morcheeba a plácal páté přes deváté ("dneska je tu nejvíc lidí, co na Colours kdy bylo, ale nevím kolik") tak očividně, až mi ho začalo být líto. Mezitím za ním probíhaly přípravy pódia pro "našeho Jarka", což alespoň trochu odpoutalo pozornost. Mimochodem nečekal bych, kolik času je možné strávit se zvučením tří mikrofónů (zpěv, kytara a heligonka), ale zřejmě pořadatelé nechtěli nic podcenit. Vlastně to trvalo tak dlouho, že to prochladlý Budař vzdal a nechal na scéně jen zvukaře.


Třicet metrů od Jarka

Když konečně nastoupil Jaromír Nohavica, tak už bylo celé parkoviště zaplněné a dál se jelo podle očekávaného scénáře - až mě to překvapilo. Až do té chvíle jsem si myslel, že nejsem Nohavicův fanoušek (ostatně jsem ani nikdy nebyl na žádném jeho koncertě), ale najednou jsem si uvědomil, že to skoro všechno znám, aniž bych přesně věděl odkud. Takže se střídala kytara s harmonikou a meditativní písničky s prostoduchými hříčkami ("tan tan tan orangutan/ tan tan tan na propanbutan") a nezbytný prostor dostaly i písničky nějak spojené s Ostravou ("Já vím, že zase někdo řekne, že se podbízím ostravskému vkusu, ale já jsem hrdý, že pocházím odsud.") a před Fotbalem dokonce přišla řada i na vsuvku v podobě baníkovského chorálu Nedaleko od Ostravy, což podle očekávání sborovým zpěvem ocenila i hlasitá skupinka diváků v modrých a bílých tričkách. ;)

Pan Nohavica se (opět) nelenil otřít o iDNES.cz, na což má jistě právo, jiná otázka je, zda toho má zapotřebí. Zvláště tam, kde je angažován jako písničkář, nikoli diskutér bez partnera. iDNES.cz nebude v žádném případě oplácet stejnou mincí.
Ondřej Bezr, iDnes

Co k tomu dodat, kromě toho, že je to blbost? =) Tedy přinejmenším já si pod slovek "otřít" představuju něco úplně jiného. Jarek Nohavica se o novinářích skutečně asi třikrát přímo či nepřímo zmínil, ale bylo to pokaždé spíše jako omluva: "Ona to není opravdová písnička, nic co by se mělo hodnotit v novinách, to je jenom tak pro zábavu." Vlastně se omlouval tolikrát, že mi to připadalo až nepochopitelné. Je vidět, že Nohavica negativní recenze svých vtípků dost špatně snáší, ale vlastně se tomu ani moc nedivím. Kdyby spisovatel na autorském čtení kromě ukázky ze své knihy řekl vtip, a pak by se v novinách objevila recenze toho vtipu, tak by to tomu spisovateli asi taky připadalo trochu neadekvátní. =)

Po skončení Nohavicova koncertu jsem se co nejrychleji hnal do stanu na N.O.H.A. (NOHA-ha-vica, ehm...), ale dopadlo to podobně jako s Načevou a spol. Uvíznul jsem v davu před stanem a jen postupně se se prodíral dovnitř, jenomže tentokrát to nepřineslo očekáváné ovoce. Když jsem se konečně dostal pod plachtu, tak jsem zjistil, že tam není vůbec žádné místo k pohybu a že je úspěch, pokud člověk dokáže alespoň dýchat. I to šlo dost ztuha. Byla to škoda, protože na pódiu to šlapalo, ale já jsem to vzdal a místo toho jsem s rozlámanými zády šlapal směrem k zastávce u kostela.


Neděle 12.7.

Možná tomu nebudete věřit, ale nedělní program jsem nakonec vlivem souhry únavy, organizačních zmatků a nutných pracovních úkolů vzdal. Asi by mě tentokrát dokázala zlomit Lenka Dusilová s Eternal Seekers, ale ta prý poslala organizátorům nějakou omluvenku od doktora či co, a tak jsem neviděl ani reparát Prouzy (loni je z pódia vyhnala bouřka), ani zasloužilé umělce Davida Byrna a Maceo Parkera.

Původně jsem chtěl na závěr prohodit ještě několik bonmotů na téma dramaturgie Colours versus Pohoda, ale po tragickém závěru Pohody už se mi do toho nijak zvlášť nechce. Doufejme, že příští rok hlavně bude co srovnávat...