Všechno prohrát, jít a Pohoda

Pohoda 2007, Trenčín, Slovensko, 20. 7. 2007 (první část)

Pokud si v tuto chvíli snad nějaký optimista nebo provokatér myslí, že se tady objeví tradiční reportáž z Colours, tak se šeredně plete, protože já jsem letos na Colours vůbec nebyl!

Tak a je to venku... Doufám, že jste to vydýchali. Prostě jsem letos místo Colours dal přednost jedné velmi soukromé akci (ještě jednou blahopřeju! =), a tak místo reportáže z Colours přichází reportáž z Pohody, která se konala o týden později.

Doprava

Oba festivalové dny bylo slunečno a pořádné vedro, takže nebýt toho, že ps má v autě klimatizaci, tak tyto řádky vůbec nečtete. Takhle celá naše výprava dorazila do Trenčína (s mírnou neplánovanou zajížďkou do Bělotína =) víceméně neporušená. Totiž pokud jsme vlastně skutečně dorazili do Trenčína... Takzvané trenčínské (nebo spíš trenčianské =) letiště totiž leží už spíš na území přilehlé vesničky Opatovce, což mimo jiné znamená, že hlavní dopravní tepna, která na letiště vede, má poslední kilometr mezi rodinnými domky šířku přibližně tři metry a u brány letiště se mění z asfaltky ve štěrkovou cestu. Zkuste si představit, jak tam vypadá provoz na začátku festivalu, když se diváci postupně sjíždějí. Máte? Tak teď si zkuste představit, jak to vypadá, když se po festivalu všichni najednou pokusí odjet. Ačkoliv tohle si radši nepředstavujte, k tomu se ještě dostanu.



Každopádně příjezd byl ještě docela klidný, takže jsme zaparkovali v sektoru 12, postavili stan v sektoru W a vyrazili po nekonečné betonové dráze do multikulturního víru.

Pátek

Začátek mi trochu zkomplikovalo pomalé zavádění jednotné evropské měny. =) Původně jsem si myslel, že si peníze vyměním na hranicích, ale tam nebylo po směnárně ani vidu ani slechu, a tak jsem na letišti trochu nervózně vyhlížel jakoukoliv finanční instituci. Poměrně brzy jsme narazili na přívěs Tatra Banky, ale ten se měl otevírat až za půl hodiny, a tak jsme plynule pokračovali k hlavní scéně, kde už hráli Sunflower Caravan (aneb Mladí a hubení =). Byl to úplný Woodstock, takže jsem pochopil, proč nemají kytaru - podle všeho už všechny rozmlátili na předchozích koncertech. =)

Když dohráli, tak jsem si všimnul blízkého stánku s informacemi, takže jsem se tam šel za zvuku Gaia Mesiah zeptat, kde by bylo možné si vyměnit koruny na koruny. Slečna za stolečkem mi věnovala pohled plný soucitu a oznámila, že asi v Trenčíně. Pak se zamyslela a nadhodila, jestli jsem se byl zeptat v mobilní pobočce Tatra Banky. Hm, nebyl, protože měli zavřeno, ale teď už by to snad šlo. V Tatrabank Caravanu mě několikrát překvapili - měli otevřeno (fajn) , fungovali i jako směnárna (fajn), chtěli po mě doklad totožnosti (cože? No, už se těším na propagační letáky zasílané poštou. =) a kromě výměny peněz jsem ještě dostal držák na PETku s popruhem, který se stal na další dva dny mým nejvěrnějším společníkem. (Začal jsem mu důvěrně říkal Držák, zatímco on celou dobu jen koketně mlčel.)

S čerstvě získanými slovenskými korunami jsem se okamžitě vrhnul k nejbližšímu stánku s jídlem (Čínské nudle s.r.o.), abych zjistil, že nudle, personál i celý stánek je český a že berou i české koruny.

O chuť k jídlu mě to zjištění ale nepřipravilo, takže jsme se usadili do stínu za Semtex stage, kde zrovna na pódiu stáli dva pánové u kláves a ne úplně přesvědčivě se snažili dělat dojem, že na něco hrají (Magnetic), a nudle zlikvidovali.

Pořád bylo docela horko, takže jsem podnikl jenom krátkou výpravu k Orange stage, kde hráli Sunshine. Připadalo mi to lepší, než jak jsem si je pamatoval z velké scény na Colours, ale pořád takové chladné (to byl vzhledem k počasí trochu paradox). Stejný pocit z toho měl zřejmě Kay, protože pak prostě vzal ze stojanu mikrofon, odmotal si pár metrů kabelu, seskákal dolů pod pódium a začal zpívat na plůtku, který měl pod pódiem vymezovat nějakou bezpečnou zónu a prostor pro fotografy (nebylo ovšem úplně jasné, proč má šířku asi osm metrů(!)). Kay se sice i nadále tvářil jako sfinga, ale začínalo se to trochu rozjíždět. Pak začal přes ten zátaras přetahovat k nelibosti ochranky nějaké holky a v další pauze jednoduše vyzval publikum, ať na to kašle a jde dopředu, že je tam dost místa na tancování. "Na co tady ty zátarasy doprdele sou?! Když budete slušní, tak to bude v pohodě." Začínalo to vypadat jako taková přijatelná rebélie v mezích zákona a atmosféra houstla, jenomže pak se ochranka vzpamatovala a začala lidi pod pódiem postupně obcházet a slovně je odesílat zase zpátky za plůtek, takže během deseti minut byl po "kotli" a ve vzduchu se tak trochu vznášely rozpaky. Vzal jsem to jako signál, že lepší už to nebude, a zmizel zase zpátky do stínu.



Tam se taky nic moc nedělo, takže jsem se v rámci pokusu o oživení trochu ospalé atmosféry nechal bodnout čmelákem do lýtka (pravděpodobně se jednalo o druh Bombus bimaculatus - nejsem si tím úplně jistý, protože hned uletěl), ale kromě zarudlé opuchliny (ještě pořád drží, mrcha) to nic moc nepřineslo, tak jsme se přesunuli ke stanu Tatra banky.

Uvnitř měla právě začínat Khoiba, ale už tam bylo plno. Kromě skupiny a publika nejvíc místa zabíralo vedro k zalknutí (stan si rychle vysloužil přezdívku Peklo), a tak jsme vydrželi jenom kousek zvukovky a usadili se raději před vchodem, kde jsme vydrželi většinu koncertu. To už jsem začínal mít výčitky, že jsem zatím nic pořádně neviděl (ani toho čmeláka jsem si pořádně neprohlídnul!), ale ps mě uklidnil informací, že "na festivaly se přece nejezdí kvůli hudbě, ale kvůli atmosféře" (autorství výroku bylo připsáno Pavlu Kučerovi, ale mám obavy, že ta myšlenka není úplně původní =).

Z Orange stage se do daleka nesl nějaký hardcore, ze kterého se při přiblížení na kratší poslechovou vzdálenost vyklubal David Koller s písničkami Lucie, ale jít ještě blíž na dohled jsem se neodvážil. Místo toho jsme se vrátili do Semtex stanu, kde opět postával u kláves Mr.Papež (tentokrát jako Moimir Papalescu) a kolem něj křepčili The Nihilists. Uspokojivé.

Pak měli přijít na řadu Cansei de Ser Sexy, ale nepřišli, což většinu (cca 3/4) naši výpravy nemálo rozčílilo. Pozitivní na tom bylo to, že jsme se ve vzniklé programové mezeře mohli vydat koupit nějaké jídlo a na doslech Mari Boine pějící zrovna na Orange stage rusky znějící píseň ho i nerušeně zkonzumovat.

Kdybychom se o totéž pokusili u Wu Tang Clan na hlavní scéně (kteří mimochodem začali docela pozdě), tak by nám a večeře asi tak lehce neprošla. Takhle jsme raději prošli my (kolem) a jediné, co bych se v souvislosti s nimi odvážil zmínit, jsou ty bílé teplákovky.

Na základě propagace mh jsme zašli na vystoupení Client v Semtex stanu a bylo to skutečně... ehm... zvláštní. =) Když jste žena blížící se zvolna čtyřicítce a jádro vašeho vystoupení spočívá v tom, že se v uniformním kostýmku pohupujete v bocích, tak byste asi měli (vlastně spíš měly) tušit, že něco není v pořádku. Client se přitom tváří, je to naprosto normální a klidně si do svých elektronických podkladů čtyři minuty prozpěvují dokolečka jednu větu. Pak spustí trochu jiný spodek a čtyři minuty zpívají jiný slogan. Kdyby měla skupina Client delší historii, tak by se dala popsat dívčí skupina, která sice zestárla, ale nedospěla, jenže historie Client zase není tak dlouhá, a tak radši nebudu říkat nic.

Po půl hodině klientelismu měla naštěstí začít Lou Rhodes, a tak jsem se rád usadil v už chladnoucím Pekle, kde na pódiu čekaly dvě akustické kytary. Lou přišla s kolegou, rafinovaně omluvila chybějícího perkusistu tím, že to bude o to raritnější koncert, a začala s písničkami ze své (zatím jediné) sólové desky. Díky chybějícím nástrojům to bylo ještě folkovější než na desce, takže se po dvou písničkách projevil klasický festivalo syndrom, kdy část publika zjistila, že je na koncertu, který je vůbec nezajímá (samozřejmě jsme je prohlásili za nekulturní barbary =), ale o to lepší byla atmosféra. Během písniček bylo publikum tak tiché, jak je to jen možné v plném festivalovém stanu, kdežto na konci každé nadšeně aplaudovalo jakoby dal zrovna Fenin gól ve finále MS U20. Lou ještě stihla zmínit, že minulý týden přišla o hlas, zazpívala i dvě písničky z nové desky, která má vyjít na podzim (Bloom a They Say ve světové premiéře! =), na pokřik z publika, že ji někdo miluje, poznamenala, že je zrovna nezadaná a před koncem zazpívala i nezbytnou lambovskou písničku Gabriel. Pak se omluvila, že by ráda přidala písničku Górecki, ale že to prostě nejde (to je tak, když má člověk s sebou jen kytaru a trestuhodně si nevezme symfonický orchestr =) a místo toho přídavek raději popletla, ale myslím, že jí to všichni prominuli. Byl to prostě takový poklidný, ale moc pěkný koncert.



The Hives na hlavní scéně mě až tak nelákali, ale na chvíli jsem zaskočil a přišel jsem právě v okamžiku, kdy oznamovali, že ve světové premiéře zahrají novou písničku. (Pohoda zřejmě světové premiéry písniček přitahuje! =) Jinak ta písnička ale nebyla nic moc a po dvou hitovkách jsem stejně vyklidil pole.

Už bylo docela pozdě a síly ubývaly, takže jsem jenom lehce žasl, když jsem uslyšel jak Boban Marković končí Kalašnikovem (co na to asi říká Bregović?) a během koncertu Bajofondo (Whatever) jsme raději snědli něco malého na noc a neplánovaně si vyslechli přednášku mladého odborníka z Topoľčan o pravěkých bacilech, které údajně byly velké jako kuře. Byl už opravdu nejvyšší čas jít spát... =)