Jiné hry

Počítačovým hrám jsem se za posledních pár let docela vzdálil, ale přesto mi zůstal pocit, že té oblasti ještě rozumím, takže když jsem narazil na hlubokomyslnou debatu k tématu, tak jsem se k tomu prostě musel vyjádřit! =) Bohužel se mi to při psaní nějak rozrostlo, tak ho radši hodím sem.

Jakkoliv je mi myšlenka "jiných her" sympatická, tak myslím, že tu analogii s filmem nebo jiným uměním není možné použít. Celý smysl her je (byl?) úplně jiný než umění. Umění opravdu "nastavuje to zrcadlo" a v podstatě vždycky popisuje existující skutečnost nebo se k ní aspoň nepřímo vyjadřuje (i u těch nejfantastičtějších filmů) - v centru je prostě příběh.

Jenomže nejbližšími příbuznými počítačových her nejsou filmy a knížky (i když by to tak v posledních letech mohlo vypadat), ale stolní hry a sporty. Tam žádné příběhy nejsou třeba, příběhem je samotná hra nebo zápas. (U Člověče nezlob se ani u Pac Mana při hře neřeším, jaký má vztah k současnosti a jestli by se k tomu hodil Lou Reed. Vlastně mi vždycky připadalo, že příběh je ve hrách zhruba stejně zbytečný jako v pornofilmech. =) Všechno ostatní je jenom obal, který se samotnou hrou vlastně nemá moc společného, ale je pravda, že jak se technologie zlepšují, tak ten obal získává převahu nad vlastním obsahem. Lidi totiž vlastně nestojí o nic nového, chtějí znovu dostávat to, co už znají, jen s jinou příchutí, a tak se většina současných her snaží kopírovat "realitu" - přesněji řečeno kopírují filmy. Jenomže celá herní kultura je na escapismu postavená, takže to samozřejmě nemůže být úplná realita - kdo by chtěl hrát přesně to samé, co zažívá ve skutečnosti? (Vzpomíná si někdo na pravěké hry z osmibitů jako Tapper, Paper Boy nebo ThrashMan? A to byly tyhle naivní pokusy o simulaci povolaní od reality vlastně dost daleko. =)

Druhá věc je, že hry se stávají jedním z nejdražších oborů zábavního průmyslu. V osmdesátých letech dokázal úspěšnou hru vytvořit jeden člověk za pár měsíců, zatímco teď trvá vývoj áčkového titulu velkému týmu několik let - tak dlouho se nepřipravují ani ty nejdražší filmy! (Tedy pokud to zrovna není nějaká kultovní trilogie. =)

Pokud se opravdu vytvoří nějaká pořádná herní indie scéna, tak na ni budou muset být uplatněny úplně jiné nároky, než na nezávislé filmy.

U filmu jsou nejdražší lidé, kulisy a speciální efekty, takže indie filmy bývají naopak komorní, kladou důraz na scénář a odehrávají se v současnosti, protože to je nejlevnější. Je to vlastně návrat ke kořenům, kdy stačilo někam postavit kameru a nahrát to, co se před ní dělo.

U současných počítačových her zabírá hodně času naprogramování 3D enginu, a pak vytvoření herního světa (architektura, grafika). Analogicky nám z toho vyplyne, že indie scéna bude muset právě ty nejnáročnější věci omezit - takže minimum grafiky (vyrobit kopii současného světa je vlastně stejně náročné, jako vyrobit kopii vymyšleného světa plného elfek v koženém spodním prádle), jednoduchý engine a důraz na zajímavý herní princip a hratelnost. Čili návrat ke kořenům. Jenomže kořeny her jsou úplně jinde než kořeny filmů. Není to "Příjezd vlaku" nebo "Švábovo dostaveníčko ve mlýnici" (ať dám prostor taky českému filmu =), ale ten zmiňovaný Pac Man, Arkanoid nebo Tetris - čili věci, které mají k realitě a Lou Reedovi zatraceně daleko.

Stručně řečeno: Ona se ta počítačová indie scéna už vytvořila, ale vypadá jinak, než si ji vymaloval Lukáš Grygar. S tím se ovšem nedá nic dělat - prostě je to jiné médium a žádná analogie není dokonalá. Filmový manifest Dogma taky vypadá úplně jinak než herní manifest Dogma 2001. Ovšem jak do toho dostanete toho Lou Reeda, to ví jen Bůh! =)

Kvíz pro nepamětníky

Když T. nedávno na svém blogu vytáhnul na světlo ilustraci, kterou udělal Dave McKean pro album Johna Calea, tak jsem si okamžitě vzpomněl na obrázek ze své nejoblíbenější "dětské knížky".

Tedy ona to asi dětská knížka být neměla, ale já jsem ji tak dlouho bral.



Jak si můžete přečíst na obalu, tak ji v roce 1969 vymyslel a z textů Beatles a obrázků svých a svých kolegů sestavil Alan Aldridge. A co je obzvlášť neuvěřitelné, tak ještě v témže roce (!) tu knížku s českými komenáři a vysvětlivkami (a místy poněkud podezřelými překlady) vydal Panton.

Aldridge byl jako organizátor asi až příliš aktivní, protože má na svědomí zhruba polovinu všech ilustrací v knize a jedna z nich je vlastně kvíz ze znalostí textů Beatles. (klik! =)



Kresby jsou klíčem k třinácti názvům písni skupiny Beatles, například orel na Johnově oku má vztah k verši „The eagle picks my eyes, the worm he licks my bones“ (Orel mi klove oči, červ hlodá mé kosti), z písně Yer Blues. Můžete najít ostatních dvanáct názvů? Řešení na straně 138.

Opakovaný vtip už není vtipem

Před časem jsem viděl v TV jeden dokument, ve kterém Bob Geldof vysvětloval, že neplánoval, že se stane dlouhodobým bojovníkem za lidská práva a proti chudobě. Celé LiveAid měla být jenom jednorázová akce, ale pak se ukázalo, že z toho není možné jen tak lehce vycouvat, protože z toho vyplývají další závazky, a tak musel pokračovat, až se dopracoval šlechtického titulu. (Ovšem děti v Africe hladoví dál.)

Asi vím, o čem Bob Geldof mluví. Sololit je zpět. =)

Tedy ne že by po nás někdo něco chtěl (spíše naopak =) nebo nám dokonce vnucoval nějaký titul, ale když jsme loni v únoru před akcí Escape Forever blouznili kvůli živému vystoupení, tak mě napadla dvě nouzová řešení, která by se snad dala použít. Tehdy na ně nakonec nedošlo, ale pak jsme si řekli, že by bylo škoda je nenatočit, ať máme čistý stůl. A vida - rok se s rokem sešel (naše rychlost by už mohla být pověstná =) a je tady výsledek. Přesněji řečeno "singl" Katrin.

sololit @ wz.cz

sololit @ myspace.com

Most of it is actually true.
(Terry Gilliam)

Mimořádná linka Praha - Tel Aviv?

P: Zdar, tak jsem si to doma poustel a moc nadseny jsem z toho nebyl. Takove nevyrazne a ne moc zajimave. Proste kulisa... :-))) To jsem jim to natrel, co? ;-)

V: No jo, málo kytar, co? =) Podle mě je to prostě super - ten kontrast mezi smyčci a elektronickými pazvuky! A zpěv! Ale na té první desce mě trochu zklamali, že tam žádný zpěv nemají. Škoda... něco tomu pak chybí. Já mám zpěv rád.

Když už jsem letos odpískal Sperm (Pardon! Moc mě to mrzí, ale proti loňsku mi program připadal nějak prázdnější. Uvidíme, jestli po loňské tlačenici bude prázdnější taky Abaton.), tak jsem pocítil nutkání vyrazit na něco jiného alternativního a to něco jsou Telefon Tel Aviv na koncertu v Akropoli 2.3.2007.

Desku Map of What Is Effortless poslouchám už poměrně dlouho, a tak bych tam měl být skoro automaticky, jenomže co se dá od takového koncertu vlastně čekat? Bude to opravdu koncert nebo spíš DJ set, když TTA vystupují jen ve dvou? Naštěstí tu dnes máme v případě nejistoty k dispozici YouTube, a tak se člověk může teoreticky připravit.

Ovšem když je nejúspěšnějším videem Telefon Tel Aviv na YouTube propagační šot pro Ableton (kdo by neznal program Live?), tak to není nejlepší znamení. Nemluvě o tom, že Joshua Eustis před kamerou nepůsobí zdaleka tak intelektuálně, jako samotná hudba TTA. Toho už jsem si vlastně všimnul v rozhovoru pro NMM, ale tam jsem si původně myslel, že něco bylo "lost in translation". Zřejmě ne. =)



Na druhou stranu je pro snobské uspokojení pozitivní, že TTA nemají na YT ani jeden oficiální klip. To je aspoň pořádná alternativa! =) Nejvíc se něčemu takovému přibližuje naprosto neoficiální sestřih ze hry Silent Hill.



Pak se tam dá najít pár přebuzených nahrávek z koncertů, kde se oba pánové vlní do rytmů vycházejících z jejich notebooků Apple, ale to asi ani nestojí za poslech.

Tohle všechno dohromady asi není nejlepší pozvánka na koncert, ale mám takový dojem, že nakonec stejně podlehnu svému podvědomí, které si už týden v kuse prozpěvuje, že "the pleasure's mine", a stejně se tam objevím. Ale běda jim, jestli mému podvědomí nenabídnou to, co čeká! =)

Telefon Tel Aviv: What It Was Will Never Again

And now the time has gone away
And in my mind you're underneath
And now the time has gone away
And in my mind you're underneath

The pleasure's mine
The pleasure's mine
The pleasure's mine
The pleasure's mine