Boskovice 2006, part II.

Pátek začal, mimo těch technicky nepříliš vyvedených krátkých filmů Vyšší odborné školy Písek - sluší se však podotknout, že tyto byly v tomto stavu dodány přímo ze školy jak organizátoři po promítání objasnili - v 16hod autorským čtením Arnošta Goldflama. Svůj pocit z něj bych shrnul dvěma slovy: standardně morbidní...

A pak už hurá do amfiteátru, kde páteční program zahajovali v 19hod All Tomorrow’s Parties Band. Povedený úvod festivalu, ty hutné velvetovské plochy, a pro mě milý objev, neb o kapele jsem zatím jen slyšel. Škoda, že vystoupení bylo celkem krátké. Inu, přece jen je to festival.

Následoval briskní přechod ke kafírně, kde to ve 20:00 otevíral folk3mail aká Ondřej Pečenka za doprovodu klávesisty/akordeonisty Františka Štáfka.... Reportoár byl tak 2 ku 1 ve prospěch debutního Zrna, byť nových písní zaznělo také dost. Aby taky ne, nová deska už je na spadnutí. Jestli si dobře vzpomínám, plánovaná je někdy na říjen, a opět u kopřivnických Piper records. Celkem povedený set, dle mé přítelkyně nejlepší výkon dne. A byla potěšena ještě víc, když Ondřej prohodil, že má i nějaká trička, avšak pouze v dámských velikostech. Těžko říct, zda-li to byl záměr nebo náhoda, každopádně sympatické...

A úprk zpět do amfiteátru. Přišel jsem tak akorát, svůj part právě rozjížděl „ozajstný“ Xavier Baumaxa. Přišel jsem pouze o úvodní Pažitku, druhou - Pan farář - jsem už z konce chytl. Ohlas po písni ale asi nebyl takový, jak je X.B. zvyklý, a tak neváhal utrousit něco o baště KDU-ČSL. :-) Postupně se ale “do tempa” dostávali i ti, co dříve stáli opodál, a tak se X.B. postupně odvazoval a odvazoval, až se skoro odvázal. :-) Celé to pak glosoval tím, že ze začátku to vůbec vypadalo, že tu těch neoholených třicátníků je až tolik... A záverečná pieseň - Ozajstný hip-hop, téměř v a capella provedení podtrhla Xavierovu vyjímečnost. Kdo je schopný zároveň zpívat, bavit se na úkon sebe sama i těch okolo, po čertech dobře hrát na kytaru a k tomu ještě rapovat... Na pódiu beze všech diskuzí mužská persona dne...

A zpět ke kafírně, kde tou dobou už kralovali Atlantic Cable, metamorfózovaní do podoby dua kytara/zpěv a bicí. Ač jsem nepřišel úplně ze začátku, set se mi zdál (na festivalové poměry) příjemně dlouhý. Dlouhý až nepříjemně dlouhý se však zdál valné většině návštěvníků, takže závěrečná část produkce se odehrávala pouze pro hlouček takových patnácti dvaceti „vyvolených“, kterým hned v první řadě vévodil Ondřej Bezr (alespoň myslím). Tyson to chvílemi (jen s jednou kytarou a bicími!) rozjel tak, že zvukové stěny spíše připomínaly zkušebnu Sonic Youth (či Squall? :-) než poloakustický Atlantic Cable, ale bylo to výtečné.

Tím pádem to však odskákala Načeva. Po takové produkci nás nemohl nadchnout ani DJ Five, a už vůbec ne Michal Pavlíček kvílící na elektrickou kytaru do šílených Moničiných písní. Ta však procházela po pódiu jako kočka, a i ten mix stylů (přece jenom, co její deska to něco úplně jiného) jí nečinil sebemenší problém. A nejlepší nakonec, Pavlíček jenom s akustikou, a do toho Načeva se všema těma ledničkama a kočkama s devíti životy...

Jelikož jsem si poslední Skyline nechal klidně ujít, posledním vystoupením večera pro mě byla kopřivnicko-příborská Nierika. Už křest aktuální desky Poison on Your Spoon v kopřivnické Noře napovídal, že to je dobrá volba. Dlouho bych pátral v paměti než bych v českých luzích našel někoho, kdo umí vytvořit takový kytarový „průvan“, a přitom nezbořit mantinely konvenční popové písničky. A ještě jedna věc mě na téhle kapele baví - je to její demokratičnost. Neznám žádnou další, která by tak často měnila jak nástrojové obsazení, tak i post frontmana (dámy a Monika snad ten mužský rod promine). Jestlipak další deska (byť na tu je dneska ještě fůra času) přinese opět žánrový kotrmelec? A kam? Špatné zprávy se však nesou od „sesterských“ LU, jejichž vystoupení zde bylo minulý rok dle mého názoru celkem nedoceněné… Přejme, ať se kapela co nevidět otřepe, ať ji zase můžeme vidět/slyšet na podiích.

A po následném nezbytném “družení” se šlo spát…

Sobota nezačala jinak než kterákoliv sobota předchozích ročníků, totiž v místním kině Panorama takzvaným Putováním pohádkovým světem. :-) K vidění byla třeba Do lesíčka na čekanou, Jak dal sedlák študýrovat vola, Švankmajerovy Možnosti dialogu či O slavíkovi a růži. Jako obvykle příjemný začátek dne, byť některým termín 9:00 příliš nesedl.

Cyklovýlet ani autobusový výlet se letos opět nekonal, a tak zbylo vyřešit otázku, zda-li po obědě raději v 13:30 na další sadu pohádek (Fimfárum II.), a nebo letňáku na odpolední blok kapel. Já měl jasno od začátku (s úspěšností v přesvědčování ostatních to ale zas tak růžové nebylo), Bourka a comp. aká Ememvoodoopöku si nemůžu nechat ujít. Byť už je to tu v Boskovicích podruhé, kdy hrají téměř v pravé poledne... :-) Znalý posluchač mohl zaregistroval změnu na postu kytaristy, prý to byl první koncert v tomhle obsazení. Přehraný repertoár se tradičně skládal z vybraných písní aktuálního Dortu, a “hitů” z kolekcí předchozích. Ač zazněly i Kuci “…miluji ty stejný standardní výkony, všechny mí recenze jsou předem napsaný…”, mi konkrétně tohle vystoupení sedlo tak jako jejich žádné předtím. A to ještě začali o 15 minut později, prý kvůli nějaké objížďce… Závěrečný Mukl nekompromisně uzavřel vystoupení, podobně jako tak činí na tomto Andělem oceněném kulinářském Dortu…

Místo původně plánových UJD společně s Mikrochórem nakonec (z důvodu nemoci) vystoupili Psí vojáci. Tato záměna byla včas avizovaná, a tak nevypadalo, že by byl touto změnou někdo příliš rozladěn. Přestože neúprosné sluneční paprsky bez problémů dosahovali jak k čelu pódia tak k místu, kde byl klavír, Filip Topol hrál “jako kdysi”. I repertoár byl až na výjimky “ověřený”, k radosti pamětníků i mladších účastníků, kteří jej při běžných PVO koncertech nemají šanci zaslechnout. Můj interní závěr zní, že PVO ještě není třeba odepisovat, byť doby Kiliána Nedoryho nejsou už víc než zaprášenou vzpomínkou… :-)

Pražský underground v podobě BBP jsem z důvodů společenských povinností “společensky” proklábosil - teda ne že by si nebylo co říct. A závěrečné dvě tři písně až tak nepřesvědčily.

O to příjemnější bylo potom překvapení v podobě výkonu recitačně recesistického sdružení Vítrholc. Byť v sestavě chyběl Franta, jak jsme se v průběhu vystoupení v několika pauzách mezi písněmi vtipně dověděli (…Franta je v Chorvatsku, …vidím ho, stojí u trajektu v Dubrovníku a říká si, kurva je to drahý…), zábava to byla, možná až na trochu hlušší střední pasáž, celkem zajímavá. Byť zůstali jen ti otrlejší… :-) Nedá mi, abych něco málo tvorby sdružení Vítrholc neocitoval, pro přiblížení atmosféry...

INTRO
Vítejte na Vítrholci

nikdy nebyl rok tak dobrý
a na druhou stranu zas tak špatný
aby mělo smysl slavit jeho konec.

HARLEY MIX
…
nelíbili se mi v průvodech / a nelíbí se mi ani na kurtech
nelíbí se mi jejich filmový festivaly / a nenávidím jejich fotbalový kluby
a seru jim na jejich zlatý slavíky / a seru jim na jejich politiky
jsem proti elitě pražských debilů / podnikajících mediální výpady do našich domovů

je třeba zamezit / aby se z nevinných spoluobčanů
stávali členové jejich fanklubů

je třeba začít u sebe
a bránit se!

udělej to co nejdřív!!! / uchop dálkový ovladač
a zabij jirku bartošku.

ASTRONAUT
…
jeden šéf v praze / prý šňupe
možná se šňupe i na nejvyších místech / v praze se hodně drogy berou

my to nevíme / u nás se nešňupe
my si to jen myslíme

mám tajný plán / jak se dostat
do čítanek

našel jsem cestu / mezi literární elitu

za použití stroje času / se přesunu do poloviny 19.století
a pokusím se kvalitně opíchat / boženu němcovou.

Bohužel se dá říct, že tímto vystoupením byla (vzhledem k předchozím ročníkům možná trochu předčasně) ukončena hudebně alternativní část festivalu. Po přestávce byly na pódium vrhnuty Mandelbrotovy kostičky, a v jejich těsném sledu přisla persona Ester Kočičkové, hrající roli afektované dámy, na můj vkus až příliš barvitě. V půli druhé písničky jsem zmizel, tudíž s popisem co se dělo dál nemohu sloužit. Noční výstup na hrad (po asfaltu), a pak hlavně sestup lesní pěšinou dál na západ a poté Pilským údolím zpět do Boskovic byl však slušnou náhradou.

Slovenští Pressburger Klezmer Band mnou taktéž příliš nezacloumali, a to jsem je tu už na některém z předchozích ročníků jistě viděl.

To vystoupení Gipsy.cz bylo jiné kafe. Doposud jsem neměl tu čest, přece jenom je to trochu mimo mého zájmu. Ale to jsem se pěkně spletl. Naprosto sebevědomý projev, rozumné a přitom vtipné dialogy („...další píseň je znovu v rómštině, takže opět budete rozumnět hovno...“), a do toho živé housle (Vojtěch Lavička, jinak též Álom), akordeon a basa. Prostě pro mě osobně objev večera... Někteří z výpravy se dokonce neudrželi, a po vystoupení zcela fanouškovsky okupovali pultík se suvenýry, samozřejmě i včetně podpisů! :-)

A konec celého programu obstarali španělští Jaleo Real. No, ještě jsem vydržel, ale recenzi už po mě prosím nechtějte.

A to je taky konec, protože v neděli se toho po hudební stránce už moc nedělo a cesta domů byla suchá, místy mokrá, ale důvodu pondělního pracovního procesu rozhodně nutná...

Po celé tři večery probíhala ještě paralelně jazzová scéna v zámeckém skleníku. V mém přehledu se jak je vidět neobjevila, rozkrájet se na dva zatím neumím. :-)

Závěrem? Boskovice nezklamou. A když se vyvede i počasí (jak tomu ostatně bylo i loni), tak je to pro druhý červencový víkend to pravé. Byť na Pohodě v Trenčíně každoročně vystupují Bez Ladu a Skladu... :-)

Problém je v těch půstech, mezi jednotlivými ročníky, dodává autor...

Děkuji za poskytnutí některých zákulisních informací, jmenovitě Česťovi H., Ondřeji P. a Zbyňkovi M.