Nové Informace, Co Můj Otec Citoval

Víte o tom, že Karlova univerzita je ve skutečnosti tajná organizace, kterou do Čech přivedl Karel IV.? Později se samozřejmě stali členy třeba rabbi Löwi, Karel Hynek Mácha, Jan Neruda, Mikoláš Aleš, Franz Kafka (ale ne Max Brod!), Julius Fučík (gestapo ho samozřejmě vůbec nezatklo kvůli komunistickému odboji) a režisér Václav Krška. Po celou dobu její historie se její tajemství snažila státní moc odhalit - například Rudolf II. se kvůli pátrání přestěhoval do Prahy (kdepak spory o španělský trůn!), později se velice blízko dostal Ferdinand d'Este, ale byl zabit ještě před odhalením. Organizace celou dobu chrání tajemství, které je spojené s chrámem Svatého Víta, a stará se o bezpečnost rodiny vyvolených. Všichni členové této rodiny ráčkují a jejich symbolem je svítilna nebo Lucerna.

Tak nějak takhle by mohla vypadat česká verze Šifry mistra Leonarda. =)

Kdysi jsem se zařekl, že tu knížku číst nebudu, ale asi po dvou letech bojkotování jsem podlehl (když už se schyluje i k té filmové premiéře a má tam hrát Audrey Tautou) a přečetl si ji a nakonec se ukázalo, že vlastně není úplně špatná, ale taky není úplně dobrá. =)

Danu Brownovi se většinou předhazuje, že kopíruje Jméno růže Umberta Eca, ale to není úplně přesné přirovnání. Jméno růže se skládá ze tří hlavních složek: z detektivky (napínavé), z historické studie (rozvleklé) a z filozofické eseje (zajímavé). Právě ty úvahy a alegorie mi tam připadaly nejzajímavější ("knihovna je jako organismus, kde myšlenky procházejí různými knihami jako vlákna a vytvářejí tak mezi knihami neviditelnou síť" - velice volně parafrázuju něco, co jsem si z toho špatně zapamatoval =), ale to je přesně to, co Brown nedělá ani trochu. Šifra se žene neustále kupředu a historické souvislosti nastupují za jízdy, takže je výsledek více strhující, ale taky mnohem tradičnější.

Brown rozhodně umí psát, což je vidět už po pár stránkách (třeba rychle a elegantně zvládnutá expozice hlavní postavy - mimochodem zřejmě autorovo alter ego =), ale trochu mi vadilo, že celou dobu udržuje tempo pomocí variace na jediný vypravěčský trik - nakousne dramatickou situaci a mezitím se věnuje jiné dějové linii. To je sice asi normální "filmový střih", ale tady mi přechody připadaly příliš okaté a předem avizované. Faktem je, že to spolehlivě funguje a člověka to protáhne knížkou na jeden zátah (řekněme 6 hodin =), ale jako čtenář bych rád dostal něco víc.

U Eca mám pocit, že je chytřejší než já, kdežto u Browna si nejsem ničím jistý.
Proč třeba deset stránek věnuje tomu, aby hrdinové luštili hádanku v básničce s obratem "starobylá moudrost" pomocí staré židovské šifry a převodu mezi několika abecedami, když nakonec je řešením slovo "sofia" (čili řecky "moudrost" a současně jméno hlavní hrdinky - takže mě to napadlo jako první =)? To dělá schválně, aby mě, čtenáře, potěšil tím, že to uhodnu dřív než postavy? Vzhledem k tomu, že hlavní hrdinové by měli být specialisté na historii, symboly a šifrování, na mě pak jejich odbornost nedělá nejlepší dojem. (Nabízí se trochu filozofická otázka, jestli autor může vytvořit věrohodnou postavu, která je chytřejší než on.) Podobných drobností by se našlo víc a odhadnutelné byly i některé dějové zvraty (ale uznávám, že ne všechny =).

Stejně tak atmosféru kazí, když mi autor předkládá teorie, která odporují i tomu málo, co o problematice vím. Takové věci se Ecovi nestávají, protože jde mnohem víc do hloubky.
(Podle Browna má jeden židovský rod po dvou tisících let jen tři potomky (zřejmě jim předcházelo sto generací jedináčků) a všichni jsou zrzaví (jak jinak), angličtina je jazyk málo zasažený latinou (autor zřejmě zná jen "kontaminované" románské jazyky a angličtinu), ...)

Pozitivní asi je, že na konci Dan Brown rafinovaně neprozrazuje celé "tajemství", protože prozrazené tajemství samozřejmě ztrácí půvab a taky by to bylo v rozporu s realitou - jaksi jsme si všimli, že se nic převratného neodhalilo. (Je trochu rozdíl sledoval film Dvanáct opic, kde se mluví o tom, že smrtící epidemie vypukne v listopadu 1996, na podzim roku 1996 nebo v roce 2006.) Nemluvě o tom, že nechat si otevřenou možnost druhého dílu se vždycky vyplatí. =)

Nakonec mi to ale ani tak nepřipomínalo Jméno růže, jako spíš knížky Marka Frosta "7 (Seznam sedmi)" a "6 (Šest mesiášů)", které taky "vycházejí ze skutečných historických událostí", ale poněkud si je upravují a rozvíjejí po svém.
Rozdíl je v tom, že Brown psal o Ježíšovi a na knížce zbohatl, kdežto Frost o psal o Arthuru Conanu Doylovi a byl tak úspěšný, že se na psaní dalších plánovaných pěti dílů nakonec vykašlal. Asi to bude tím, že u Frosta jde ta fabulace a rodokapsové rekvizity (oživlé mumie, duchové, ...) tak daleko, že to vyznívá jako záměrná nadsázka a hra se čtenářem (ne proti němu!), kdežto Brown nám servíruje "šokující informace, které by mohly být pravda" a je to spíš křeč. Pro opravdový bestseller je to ale zřejmě žádoucí vlastnost, protože většina lidí nestojí o pohádky a fantazii, ale o to "odhalení pravdy" a "realitu". (A přesto čtou beletrii. =)

Možná by se Šifra taky dala brát jako pohádkový průvodce po pařížských a londýnských historických památkách, ale minimálně tu londýnskou část už mnohem poetičtěji a nápaditěji popsal Neil Gaiman v Nikdykde (a to tam měl místo Ježíše anděla! =) - jenomže na opravdový bestseller to asi bylo taky příliš fantastické a málo šokující.

Knížka nakonec docela dobře funguje jako detektivka, ale svým způsobem chápu, že autoři knížek, ze kterých Brown (s manželkou) "čerpal", ho obvinili z plagiátorství, protože kromě těch "šokujících odhalení" převzatých odjinud tam není téměř nic původního, u čeho bych měl dojem, že to je autorův osobní vklad nebo postřeh. (Zlatý Terry Pratchett! =) Zbývá jen dobře odvedená detektivkářská práce na ne-až-tak-dobře připravených podkladech. Asi je rozdíl, jestli člověk píše o něčem, co opravdu dobře zná, nebo o něčem, co si jen jednorázově nastudoval.

P.S.: Obal toho prvního českého vydání je opravdu otřesný.

P.P.S: V nadpisu jsem použil stejně rafinovanou šifru, jako Dan Brown ve třicáté kapitole. =)

Tainted Ad

Dřív se říkalo, že klipy jsou reklamou na písničku, ale ty časy už jsou asi dávno pryč. Teď to jsou prostě reklamy na cokoliv. To asi není žádná revoluční zpráva, ale včera jsem na Vivě zase narazil na jednu pěknou ukázku trendu. Postarala se o to Rihanna s klipem S.O.S. (Rescue Me).

První věc, která mě zaujala, byla hudba a nebylo to její originalitou. =) Když totiž celý track postavíte na samplu Tainted Love (samozřejmě že v té verzi od Soft Cell), tak je jasné, že o originalitu vám moc nejde. Jinak celý klip vypadal poměrně normálně - Rihanna se vlnila před kamerou tu s doprovodem, tu sama a zpívala (melodie a text byl původní - jestli tedy tuhle formulaci můžu v tomhle případě použít =), klipová klasika.

A najednou, asi v půlce klipu, se místo zaběhnutého záběru poskakujících lidí objevil krátký, ale zato velký detail ruky, která drží mobil (a píše sms "S.O.S."). Prostě celoobrazovková reklama a navíc pěst na oko, protože žádný podobný záběr v klipu nebyl. Prostřih a zase zpátky. Jenomže vtip byl v tom, že ten záběr byl na Vivě kvalitně rozpixelizovaný - podle všeho jsem nebyl jediný, komu to připadalo jako skrytá reklama nebo spíš neskrytý product placement, a ten někdo zakročil.

Pak mě ale přepadly pochybnosti - co když ten klip je rozostřený už od výroby a já autorům křivdím? Tak jsem chvíli pátral po webu a velice rychle jsem se divil ještě víc.

Tak zaprvé originál klipu je normálně ostrý (na webu i v jiných, méně bdělých televizích =) i s telefonem a samozřejmě jménem výrobce. (Jmenovat natruc nebudu. =) Zadruhé měl ten klip premiéru na webu jedné nehudební firmy, ovšem nebyla to firma vyrábějící mobily, ale firma vyrábějící boty a sportovní oblečení (tu nebudu jmenovat už vůbec =), která to bere jako součást své nové kampaně. Zvláštní je, že v klipu jsem si nevšiml žádných sportovních bot, kdežto telefon byl viditelný až moc. Že by tam byl jako "red herring" na odvedení pozornosti? Nebo bylo prostě sponzorů víc a dělí se o náklady? Čert a Jay-Z aby se v tom vyznal...

Dneska už si člověk prostě nemůže být ničím jistý, protože je to všude samý
virový marketing a "komerce se vkrádá i do reklamy." =)

Proč mi ukazujete takovou Hrůzu?

Nedávno jsem někde (Instinkt? Týden?) četl článek o tom, že letos bude mít Paul McCartney 64 let a že tím pádem hrozí zvýšená četnost přehrávání písničky When I'm Sixty-four. Něteří lidé z toho mají už teď takovou hrůzu (sakra, zase to slovo), že přišli s návrhem celosvětového zákazu hraní téhle písničky měsíc kolem McCartneyho narozenin. Když jsem to četl, tak mi to připadalo jako trochu přehnaná reakce, ale teď už si tím tak jistý nejsem a nemůže za to žádný brouk.

Já se většinou snažím vyhýbat poslechu rádií (zřejmě už několik let trpím akutní rádiofóbií a nevím o tom), ale ono to bohužel není možné provádět úplně důsledně - tedy pokud člověk musí chodit do práce, na obědy, jezdit městskou dopravou a podobně.

Proto se mi zdá, že slyšet za tento týden písničku "1+1" skupiny Ready Kirken (autorem je Michal Hrůza) zhruba patnáctkrát je trochu moc - zvlášť když ji nenávidím od prvního poslechu. Ready Kirken pro mě mají pořád takovou zakyslou českou bigbítovou příchuť, takže když to zkoušejí jako retro, tak to nezní jak staří Cardigans, ale spíš jako to nejhorší, co Jiří Schellinger nazpíval v područí Františka Ringo Čecha. Bohužel už na ten první poslech jsem tušil, že tohle bude hodně vlezlý hit a docela mě mrzí, že jsem se nespletl.

Mimochodem taky začínám nenávidět Anetu, protože mám podezření, že nebýt písničky Vodá živá, tak bych tuhle Hrůzu nemusel z rádií snášet. =)

(Tááák... už jsem se trochu uklidnil... =)

Všude spí tajemství schoulené

I'm Going to Tell You a Secret (2005)
režie Jonas Åkerlund

Tohle tajemství bohužel nebylo dost tajemné a choulení jsem před televizí obstarával já. Vlastně jsem skoro usnul. Ale to souvisí i s pozdním časem vysílání. Ano, správně jste poznali, tohle je další díl Televizních deníků, ve kterých se hlavní hrdina u televize seznamuje s těžkým životem televizních hrdinů a celebrit. A to vše opět s polskou TVP a největší (nebo rozhodně nejzasloužilejší =) ikonou současné popkultury v dokumentu, který u nás (doufám?) ještě neběžel, a tak si můžu po libosti vymýšlet. =)

Zatímco v českých novinách se už asi dva týdny zabývají fámou, jestli u nás v létě Madonna bude nebo nebude hrát, tak v Polsku se tváří, že už mají jasno a rozjíždějí propagační kampaň. (Asi jsem v tom seznamu termínů koncertů něco přehlídnul. =) A co může být lepší pozvánka na koncert než nějaký ten dokument odvysílaný v televizi?

Když se Madonna rozhodne nechat o sobě natočit koncertní dokument, tak to celkem přirozeně vyvolává tendence srovnávat ho s jedním z neslavnějších hudebních dokumentů populární hudby vůbec (ačkoliv to asi nebylo úplně kvůli hudbě =) V posteli s Madonnou (v originále buď Truth or Dare nebo In Bed with Madonna), který režíroval... ehm... režíroval... No tak to vidíte! Nakonec se musím podívat. Takže Alek Keshishian.

Já budu srovnávat taky a nedá se říct, že by Secret vyhrávalo, ale nemyslím, že by problém byl v režii. Jonas Åkerlund točit umí (i když hlavně klipy), na poměry dokumentu si toho po formální stránce i dost dovolí (barvy, kompozice, rychlost přehrávání, ...) a povedlo se mu zachytit i některé zajímavé situace, ale největší slabinou je "reinvended" paní Ciccone - nebo vlastně už Ritchie (pořád zapomínám). Zatímco v Posteli Madonna tančila, zpívala a předváděla orální sex s flaškou od minerálky, což bylo provokativní, tak v Tajemství tančí, zpívá a předává "tajemství" - tzv. všeobecně známé pravdy, což je hlavně nudné. Moc nechybělo a byl bych usnul už během úvodní pasáže, kde Madonna recituje jakýsi text o Bestii, Bohu a o dalších pojmech, které začínají velkými písmeny. Pak naštěstí následovaly záběry ze studia, kde s Madonnou seděl Stuart Price a začalo to trochu získávat lidský rozměr. Mimochodem Price byl pro mě největší překvapení, protože vypadal zhruba o deset let mladší, než jsem si ho představoval, a taky při každém setkání s kamerou předváděl svůj ulítlý smysl pro humor. (Kdybyste náhodou nevěděli, jak se má správně žasnout při vystoupení Stooges s Iggy Popem v čele, tak si nechte poradit od odborníka, který ochotně pózoval s otevřenou pusou v několika záběrech.)
Ale ani Price to neměl lehké, protože musel okamžitě odrazit Madonnin útok vedený s pomocí lítosti, že "chudák Stuart nevěří v Boha a chybí mu duchovní život". (Ha! To mi něco připomíná... =) Povedlo se mu to jen taktak pomocí výroku, že věří v nějakou energii před vznikem vesmíru. A už to jelo...

Takže aby bylo jasno: nová Madonna je věřící. To byla sice vždycky, ale na vystoupeních to příliš nebylo poznat. Nová Madonna je vyrovnanější a tolerantnější. Už se nechodí teatrálně svíjet ke hrobu matky, ale místo toho komunikuje se svým otcem. Ten mimochodem žije klidným životem vinaře a je tolerance sama. "Všichni lidé přece vlastně věří v jediného Boha. Skoro všichni."
Kromě toho nová Madonna říká, že se mnohem více zajímá o jiné lidi. Vzhledem k tomu, že je to ta samá paní, která ještě „před proměnou“ v Posteli mluvila o tom, že její tanečníci jsou jako její děti a že se jí chodí svěřovat, tak mi představa ještě více zájmu nahání husí kůži. A nová Madonna nemluví do větru. Vedle její péče bledne i aktivní pionýrská vedoucí uprostřed letního tábora, i výchovná poradkyně v nápravném ústavu pro nezletilé. Tu zarecituje k obšťastnění vlastní říkanku, tu daruje kytaru, aby z jejich tanečníků něco bylo - prostě mění svět kolem sebe k lepšímu, rozdává lidské teplo, komunikuje, pátrá, radí, informuje... =)
Jediné co tu idylu trochu kazí, je fakt, že nejsou k vidění snad žádní lidé, které jsme mohli vidět "minule". Zvláštní, ne? Je to už sice pěkná řádka let, ale stejně... Asi je škoda, že se nějaká americká Helene Trestick nepokusila vystopovat, co teď dělají tanečníci a zpěvačky z Postele. Bylo by to zajímavé srovnání. Že by jim vadilo, že musí na turné u paní ředitelky vždycky podstoupit psychoanalýzu s důrazem na svou sexuální orientaci? (Ano, i tentokrát... =) To nemůžou oni vydržet s Madonnou nebo ona s nimi?

Ale změny nejsou jen v koncertní sestavě. Hlavního mužského nehudebního hosta Antonia Banderase tentokrát nahradil dokumentarista Michael Moore, což je více než kvalitní náhrada z hlediska kvantity, ale přece jenom je tam vidět určitý rozdíl v kvalitě. (Kritéria hodnocení jsou na vás - ale rozhodně "volte Kerryho!" =)

Trochu jsem přemýšlel, jestli tenhle film obsahuje nějakou myšlenku, která by se dala srovnat s památnou větou Warrena Beattyho "Ona žije jen před kamerou". Místo Beattyho tu tentokrát máme Guye Ritchieho, což je téměř dokonalá náhrada. Taky ho je tam vidět dost málo (ale Beattyho stopáž výrazně převyšuje) a pokud se sejde s Madonnou na jednom místě, tak vypadá nesvůj a musí od ní před kamerou strpět drobné manipulace, kdežto bez Madonny vypadá naopak v pohodě - vtipkuje, chytá ryby a zpívá si v autě s autorádiem lidovky.
Naopak Madonna bez Ritchieho si trochu stěžuje, že se o ni manžel dost nezajímá, ale v hospodě s ním anglické lidovky rozhodně zpívat nebude. Tím pádem je naprosto logické, že nějakou pointu tentokrát musela obstarat Madonna sama:
"Manželství nemůže být dokonalé. Pokud poznáte někoho, kdo vám připadá dokonalý, tak rovnou utečte, protože to znamená, že už vás má pod kontrolou."

Že by přece jen Manželské etudy? =) Možná, ale taky takové decentní.
O partnerských problémech, vztazích nebo nedej bože sexu se vlastně už moc nemluví - místo toho se řeší spíš děti, na které má Madonna samozřejmě méně času, než by chtěla atd. atd. =)

Z dosavadního textu by se mohlo zdá, že se změnilo všechno, ale to vůbec není pravda. Tak především velkou část filmu zabírají záznamy z různých koncertů. Ty jsou samozřejmě (!) výborné, ale to asi všichni čekali. Oproti Posteli se dost liší repertoár a úměrně tomu i choreografie (vojáci, uniformy, výbuchy), což je z hlediska různorodosti jedině dobře, ale přesto jsem si najednou uvědomil, že mě vlastně ty záběry mimo scénu baví trochu víc. Mě totiž leckdy víc než výrobek zajímá, jak věci vznikají a pracují uvnitř, a záběrů ze zkoušek a příprav se do sestřihu bohužel dostalo minimum. Škoda.
Naopak ani tentokrát nesmí chybět neustálé klení, nadávání na cokoliv a samozřejmě společná motlitba před začátkem všech koncertů. (Nejlépe se závěrem v duchu věty "Jděte tam a nakopejte jim prdel!" =)

To nejhorší si Madonna ovšem nechala na samotný závěr filmu. Tam číhá dodatek v podobě výpravy do Izraele, který je sice uvedený otázkou, jestli je ta výprava něčemu prospěšná, ale pak následuje projev plný překvapivých myšlenek jako "musíme myslet na druhé", "válka není dobrá" a "děti jsou nevinné a neznají nepřátelství nebo rasismus". (Nevím, jak strávila dětství Madonna, ale já si pamatuju hádky, rvačky a krádeže hraček už ze školky - no prostě dětská nevinnost. =) Vše uzavírá obligátní Imagine i s projekcí Lennona v pozadí a záběr palestinského a židovského chlapce, jak odbíhají vyprahlou krajinou s míčem hrát fotbal. Možná to nebyl úplný konce, ale dál už si nic nevzpomínám. =)

Ještě jsem zapomněl zmínit, že výslednému dojmu moc nepomáhal ani tradiční polský dabing - to byla u hudebního dokumentu skutečně dobrá volba. =) Ale to samozřejmě není problém originálního filmu.

Takže jaké je rozhřešení? Jako dokument film vlastně splnil všechno, co měl, protože toho o turné a o Madonně říká dost, ale problém je v tom, co říká. Madonna totiž není zrovna originální myslitelka, ale přesto se nás dvě hodiny snaží přesvědčit o opaku a to není ani zábava, ani ponaučení. Spíš něco jako blog. =)

Ale vydržel jsem až do konce a ani nevím, proč se o tom rozepisuju tak do šířky... To bude asi to tajemství.