Domácí žvýkání

Tak tu máme konec roku a s ním nevyhnutelně další uzávěrku vlastní "hudební tvorby". Z. se letos účastnil spíše symbolicky, takže je aspoň jasné, kdo za ten výsledek tentokrát může... (Nápověda: neposkytnutí první pomoci je trestný čin! ;)



5fold - Doma!!!

1. Ticho mezi slovy (2:21)
Něco jako intro vzniklé nějak samo od sebe někdy letos na podzim.

2. Skupinová sleva (3:05)
Hlubokomyslná meditace o životních náhodách. To podstatné vzniklo už loni asi během čtvrt hodiny ve vlaku (samozřejmě!) cestou z Prahy a od té doby jsem se to snažil dovést do nějaké smysluplné formy - a takhle to dopadlo: lépe, než jsem se obával, a hůře, než jsem doufal. Takže jako obvykle.

3. Místo činu (3:37)
Pokus zpracovat rozchodové trauma formou dialogu s fantazijní postavou, ale jako terapie to skutečně moc nepomohlo. ;)

4. Na haldě (1:35)
Ostrava(!!!) kandiduje na Evropské město kultury 2015 a k tomu si vypůjčila písničku Jarka Nohavici Ostravo. Moje rodná obec sice nekandiduje, ale myslím, že by si nějakou tu hymnu taky zasloužila, tak jsem to zkusil nějak zařídit. Jarek taky trochou přispěl a asi o tom ani neví... A tak by to i mělo zůstat. =)

ZIP (256 kbps/ 20,5 MB)

streamy na Last.fm

To není moje malá scéna

Různí interpreti - For Semafor (2009)

Nebudu chodit kolem horké kaše, když už jsem v nadpisu ledacos naznačil - tahle deska je pro mě zklamáním roku. Asi hlavně proto, že jsem dostal něco naprosto jiného, než jsem očekával, což může (ale nemusí) být můj problém...

Nové album s příznačným názvem For Semafor, které přináší nestárnoucí songy Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra v podání autorských osobností a kapel z 21. století... (promo text)

Vlivem jakýchsi rodinných tradic mám Semafor docela rád a taky mám rád coververze, takže jsem si tuhle desku předem vymaloval v pestrých barvách - jenom jsem si lámal hlavu, kdo na ní vlastně bude hrát, protože mi nepřipadalo, že by "z autorských osobností 21. století" na Semafor kdokoliv navazoval. Totiž slovní hříčky semaforského typu se snad dají najít u Tata Bojs, ale tím můj seznam mladých (buďme tolerantní a řekněme do čtyřiceti let) podezřelých končil.

Jenže člověk míní a Pavel Klusák mění, takže se na desce objevují takové mladé hvězdy jako Přemysl Rut, Jan Burian nebo zesnulá Zuzana Navarová. Nic proti nim (ostatně jsou to většinou ty lepší příspěvky), ale to nejsou zrovna typické osobnosti 21. století, ale spíš/téměř pamětníci zlaté éry původního Semaforu.

Album propojuje české hvězdy mainstreamové a nezávislé scény 21. století: hranice v hudbě jsou beztak iluzorní. (Pavel Klusák)

Někde tady vidím největší problém celé desky - komu je vlastně určena? Mám experimentálně ověřeno, že pamětníkům Semaforu rozhodně ne (pravda, měl jsem poměrně malý vzorek respondentů =), protože pro ně je 90% alba naprosto nestravitelných a dá značnou práci, aby po úvodním úletu skupiny Dva vůbec vyslechli zbytek. A mladší publikum? Hranice v hudbě jsou možná iluzorní, ale znám jen velice málo lidí, kteří by si s požitkem vyslechli například Tata Bojs i Jiřího Konvrzka.

Lidi si z toho vyberou, co je baví, určitou písničku nebo text, než aby to přijali jako celek. (Milan Cais)

Uznávám, že v té možnosti výběru je určitá naděje, ale vzhledem k tomu, že album nevyšlo jako mp3 ke stažení zdarma, kde by si člověk vybral jen to, co ho zajímá, ale jako normální nedělitelné CD v ceně 249 Kč, tak Pavel Klusák zřejmě předpokládá, že kromě něj existují i jiní lidé, kteří CELOU tuhle nepravděpodobnou směs přístupů skutečně s radostí poslouchají. (Možná má dokonce pravdu...? =)

Do hry jsem zval ty, u nichž jsem byl přesvědčený, že písničku neokopírují, jako se to dělá v Superstar, ale ukáží ji v novém světle.

Všiml jsem si (tedy s výjimkou Zatrestbandu). Bohužel mi často připadá, že ta jinakost byla jediným kritériem. Cover verze samozřejmě může s původní písničkou nakládat dost volně, ale od interpreta čekám přece jen jistý respekt k původnímu materiálu (čili zachování toho nejlepšího, což jsou v případě Semaforu texty a melodie) a ne vlastní exhibici, která s originálem už nemá téměř nic společného (Dva!). Předpokládám, že pokud interpret cítí potřebu písničku rozorat k nepoznání, tak k originálu zřejmě nemá příliš kladný vztah a v tom případě nechápu, proč na toto album vůbec přispěl. Výsledek pak působí přibližně stejně, jako kdyby Petr Rychlý přehrával (a přehrával) nějaké vyprávění Miroslava Horníčka.

Každý to má jinak a jeden song tak může být na albu dvakrát. (...) ...dokonce i Suchého melodie ze Sekty jsou síla. Ve spisech má na 1500 písňových textů... (Pavel Klusák)

Hm, nenapadlo by mě, že vybrat z 1500 písniček 20 tak, aby se neopakovaly, bude až takový problém. Asi toho Jiří Suchý zatím napsal málo...

Nebudu komentovat všechny písničky na desce, protože by to asi bylo příliš dlouhé a velmi pravděpodobně příliš subjektivní (asi se dá odhadnout, že jsou mi - byť s výhradami - bližší TTB a EOST než kvílející Petr Nikl, Jaroslav Dušek zmateně překřikující svého kolegu nebo Allstar Refjúdží Band, který bojuje s výslovností cizokrajné češtiny i s laděním). Koneckonců všichni hudebníci předvedli víceméně to, co se od nich dalo čekat (snad s výjimkou vltavína Roberta Nebřenského, od kterého jsem čekal něco veselejšího), takže problém téhle desky vidím někde jinde.

Cover verze totiž dopadnou lépe, pokud vznikají spontánně a z iniciativy samotných hudebníků, což je samozřejmě podmíněno tím, že danou písničku nebo původního interpreta mají rádi. Proto svého času mohl fungovat například tribute For the Masses s písničkami Depeche Mode - celé album spojoval podobný přístup a dojem, že všichni účastníci skutečně Depeche Mode poslouchají/li, kdežto já mám z alba For Semafor dojem, že ho spojuje jen vkus Pavla Klusáka a přístup mnoha účastníků, že "Semafor sice neposloucháme, ale je to klasika a tak ňák to přece všichni známe".

V roce oslav 50. výročí založení divadla Semafor lze těžko požadovat pádnější důkaz, že kouzlo autorského dua Suchý & Šlitr stále žije. (Týden)

Ano, Pavel Klusák chtěl zřejmě touhle deskou přesvědčit, že odkaz Semaforu stále žije a jak jsem vyrozuměl z nějakého rozhovoru, tak k tomuto bohulibému účelu dokonce dostal nějaký kulturní grant, ale mě o tom tedy rozhodně nepřesvědčil - spíše rozesmutnil. Odkaz Semaforu (přesněji řečeno to, co za odkaz Semaforu považuju já ;) leží v kómatu na JIPce s umělou výživou v ruce a ve vedlejší místnosti slaví jeho narozeniny náhodně vybraná parta lidí, kteří se nemůžou shodnout ani na tom, jaký ten Semafor vlastně byl. Ale asi je to tak nevyhnutelné...

Komerční korektnost

Tak si představte, že minulý týden byl hostem v TV pořadu Karla Šípa Všechnopárty Martin Dejdar. Máte? Nemělo by to být zase tak těžké, protože Dejdar je v TV v nějaké podobě prakticky furt, ale to není to, co mě zaujalo...

Před dávnými lety u nás existovala jen jediná televize a mediální trh (případně dříve "zábava našich pracujících") byl prozářen sluncem všeobjímající harmonie. To všechno vzalo za své někdy v okamžiku razantního nástupu Novy a od té doby si všechny televize začaly dávat velký pozor, aby náhodou nějak nepropagovaly konkurenci, a tak stáli Karel Šíp a Martin Dejdar před nelehkým úkolem vést spolu dialog o tom, jak se Dejdarovi momentálně daří, a přitom se ani slůvkem nezmínit o největším Dejdarově TV úspěchu posledních let, což je postava Ozzáka ze sitcomu Comeback.

Možná tomu nebudete věřit, ale oni to dokázali, přestože o něm mluvili několik minut. Šíp dvakrát vystačil s pantomimickým znázorněním (samozřejmě s gestem metalového paroháče) a s obraty jako "v tom seriálu" a podobně, ale u něj se taková opatrnost ještě dala pochopit, protože předpokládám, že by jako moderátor na ČT rád ještě chvíli vydržel.

Dejdar se ovšem nenechal zahanbit a držel basu s heslem "hlavně nejmenovat" tak důsledně, že nejenže nepoužil slova jako Nova nebo Comeback, ale při vyprávění o legendárním vystoupení Ozzáka s Visacím zámkem se neodvážil vyslovit jméno Ozzák! ("A oni zahlásili: tady... prodavač cédéček!" - WTF?!)

Nezachází ta autocenzura a fóbie z reklamy konkurenci už trochu daleko? A to si lidé stěžují na politickou korektnost...

Blast from the Past

Poslední výstřel - Rozhodně nečekejte sex

Nedělal jsem si sice žádný seriózní průzkum, ale připadá mi, že Krnov je městem s největším počtem hudebních skupin na obyvatele, které se ovšem ze záhadných příčin většinou nemohou proslavit za hranicemi města. Teprve celostátní úspěch Bratří Orffů pootevřel dveře ven, a tak se teď hlásí o slovo i personálně značně provázaný Poslední výstřel. Tedy on se vlastně o slovo hlásil už docela dlouho a za příznivých povětrnostních podmínek jeho sláva dosahovala až do Ostravy, ale bylo třeba počkat, až si Ivánek Gajdoš na staré parťáky udělá čas. First we take Hudební bazar, then we take Radio 1!

To, co Poslední výstřel odlišuje od Orffů, je především celkově veselejší nálada a rychlejší tempo, ale dost dobře nechápu, proč se samotná skupina považuje za punk (přesněji řečeno punkový kabaret), protože příliš punkově nezní ani na koncertech a deska má ještě uhlazenější a přírodnější zvuk, takže rozhodně nečekejte punk! S pomocí akustické kytary, banja, klarinetu a podobných vychytávek z LŠU se prostě zvuku Sex Pistols nepřiblížíte, ani kdybyste použili tak "netradiční voice efekt", jako je nahrávání zpěvu přes kombo, ve všech písničkách a hudební citace Duran Duran a Toma Pettyho (nebo to jsou spíš RHCP?) taky nejsou příliš punkové. ;) Ještě víc pak překvapí občasné vpády kvákajících a bzučících syntezátorů, které mě přenášejí někam do doby, kdy byl vrcholem televizní zábavy Malý televizní kabaret, ale předpokládám, že to byl záměr. Každopádně jsou všechny nástroje použité s citem, aby se příliš nepletly pod nohy samotným písničkám, takže v tomto směru je všechno v nejlepším pořádku.

To, co Poslední výstřel s Orffy naopak spojuje, je textová koncepčnost desky, která mě i tady "poněkud znervózňuje" - Vinetů kouřící "nějakou dobrotu" a především Ken jsou skutečně všudypřítomní a dost mi tím lezou na nervy. Navíc mi připadá, že Ivánkovi víc sedí ta zadumanější poloha, kde se humor snoubí s melancholí (Voajér), a když se snaží být jen rozverný, tak to vyznívá buď trochu křečovitě (Vinetů, Checkni dobrotu) nebo příliš dětinsky (Letí kulka letí), takže prapor humoru zvedá spíše kolega Sajmon, který je ostatně i autorem rádiového hitu Kamarádi s psychoanalytickým textem a hostujícím Xavierem Baumaxou.

Právě Xavi na desku překvapivě dokonale zapadá; jeho styl humoru je sice na první pohled o hodně jiný (mno, vlastně se tu nějaký ten sex nakonec taky najde), ale s Posledním výstřelem ho spojují třicátníkovská témata, kterých je tu neúrekom - tedy pokud se za třicátníkovské téma dá považovat vzpomínání na časy, kdy nám bylo dvacet. ;) Je sice pochopitelné, že skupina chtěla konečně pořádně nahrát i staré písničky, ale problém je, že je na nich příliš poznat, že pocházejí odněkud z hlubin z devadesátých let a všechny ty narážky na Barbie a Kena, Pobřežní hlídku, Mentos a koneckonců i Barta Simpsona, které byly tehdy prudce aktuální, jsou dnes jsou v lepším případě utahané a v horším případě (pro dorost) nepochopitelné. (Ano, to se vztahuje i na "osožáka" a podobné vychytávky a to má Ivánek ještě štěstí, že se ČT právě chystá opakovat Profesionály.) Jak medituje Sajmon ve své improvizaci ve Fak mi nevadí: "Tady byl nějaký vtípek... ale jak to bylo?"

Když to shrnu, tak to není špatné, ale mohlo to být lepší. Asi by bylo fajn udělat desku jen z nových písniček, ale trochu se obávám, aby to nebylo zase až za patnáct let, takže se vlastně nedá skončit jinak, než jiným Sajmonovým citátem z loňského roku: "Koncert byl jako vždycky - půlka lidí nám řekne, že to bylo super a druhá půlka, že to stála za hovno. Takže zase za rok." Nedá se než souhlasit: nashle v Hudebním bazaru - už je to za pár! =)

3/5

PS: Nejsem si _úplně_ jistý, o čem je Banán, ale připadá mi trochu nepravděpodobné, že by zrovna Warhola zajímalo, jestli je Nico povolnější... =)

Rozlučte se osobně s iDnes

iDnes dnes provedlo něco, co je buď ukázkou neprofesionality nebo pokusem ukázat lidem, jak s nimi média manipulují, ale skutečně si nejsem jistý, jestli byl někdo v redakci tak drzý nebo tak rafinovaný.

Na hlavní stránce kulturní rubriky se u článku Rozlučte se osobně s Jacksonem. Nabízíme lístky na film s králem popu objevil obrázek Michaela Jacksona na koncertu.



Dalo by se říct, že je to takový normální obrázek, kdyby se na iDnes už jednou neobjevil před pár měsíci. Ovšem tehdy to bylo v článku Nic nepobaví tak jako cizí chyby a průšvihy. Chechtejte se u chyblogů, který byl o nepovedených kolážích ve Photoshopu a tenhle obrázek (neoříznutý), tam byl jako příklad mizerného falšování reality.



Nuže? =)

"Starám se o všechnu tu... elektroniku"

U Abletonu je fajn, že v rámci svých propagčních akcí občas odchytí některého z interpretů, kteří Live používají, a donutí ho pronést několik vřelých slov o nepostradelnosti tohoto hudebního softwaru. Naposledy přišla řada na Martina Gretschmanna z The Notwist, z čehož vznikla > dvě videa <.

Potěšilo mě, že tam mimo jiné chvilku předvádí, jak používá Wiimote a Lemura. Mohlo to sice být trochu detailnější, ale darovanému videu se nekouká na zuby, ale na celek. I tak je to výrazně multimediálnější než debata na NMM po loňském koncertu... =)

It's a link!

Čím víc linků, tím víc blog, takže trocha reklamy - M&H! Doufám, že to chvíli vydrží!

Přijde Indián do salónku a ...

Hlavní výhodou reportáže by měla být aktuálnost, ale ... hergot, tohle už jsem tu přece musel několikrát psát! ;)

Nierika @ Modrý salónek, Knihovna FM, 2.10.2009

Ach ano, Nierika... Když před časem Disney koupil mnohem menší studio Pixar, tak došlo ke zvláštnímu jevu, že pozice ve vedení vzniklého konglomerátu získali lidé z Pixaru. U Nieriky mám velice podobný pocit - zaujala mě první trip-hopově laděnou deskou, ale po personálních rošádách došlo k prolnutí se skupinou Lu a následně ke zvláštnímu rozdělení pravomocí, protože vzniklá skupina se sice stále jmenuje Nierika (ostatně původní členové si udrželi převahu), ale zní jako Lu. ;) Výsledkem je, že každá další deska zní syrověji, než ta předchozí, a taky se zdá, že se Nierika zvolna posouvá kamsi do rockového undergroundu, takže když jsem uviděl, že se jeden koncert jejich severomoravského miniturné koná v knihovně v Místku a že vstup je zdarma, tak jsem se připravoval na nejhorší...



..., ale nejhorší to nakonec nebylo. Modrý salónek je docela malý, takže tam dorazilo asi sedmdesát lidí a bylo plno - tedy tak akorát. Samozřejmě tam nemají ani podium, které by stálo za řeč, ani pohyblivé reflektory (zato měla skupina s sebou přenosné lampičky - Umakart anyone?), takže to v kombinaci s měkkými židličkami vytvářelo dojem, že se koncert odbývá v obýváku, čemuž odpovídala i atmosféra.



Publikum se totiž kromě obvyklých návštěvníků rockových klubů skládalo i z místních kulturních nadšenců středního věku nebo studentů, kteří podle svátečních oděvů zřejmě uprchli z tanečních (srdečně zdravím! =), ale především několika známých skupiny, kteří pak v pauzách oživovali koncert pokřiky jako: „Zbyňo, zapomněl ses oholit!“ a skupina poctivě odpovídala. ("Já jsem chtěl, ale půjčil jsem švagrovi holicí strojek a on mi ho ještě nevrátil.")



Jinak nás ovšem pochválili, že jsme hrozně ukázněné a pozorné publikum a že s koncertem v Ostravě o den dřív se to nedá srovnat. I zvuk byl přizpůsobený malému prostoru (bicí snad hrály přímo, bez zesilovače) a dokonale čistý, takže Monice Lohrerové (samozřejmě v nezbytných kozačkách =) bylo mnohdy rozumět lépe než na deskách.



Jediným problémem koncertu tak pro mě nakonec bylo to, kam Nierika hudebně směřuje (řekl bych, že někam k Indies Rec. začátku devadesátých let), ale s tím asi těžko něco udělám, takže bude praktičtější dělat jakoby nic... =)

Srdce bylo ještě čerstvé a pohybovalo se

Haruki Murakami: The Wind-Up Bird Chronicle

Toru Okadovi se ztratil kocour a to zneklidnilo jeho ženu, která se mu už tak den za dnem citově vzdaluje. Kromě toho ho ještě začnou obtěžovat sexuálně laděné telefonáty. S rozvíjejícím se příběhem je uspořádaná předměstská realita Okadova vágního a bezúhonného života vyplněného vařením, čtením, poslechem jazzu a opery a popíjením piva u kuchyňského stolu obrácena naruby, když se vydá na bizarní výpravu neurčitě veden řadou postav, z nichž každá má svůj vlastní příběh, který chce odvyprávět.



Uf, ani bych neřekl, jak špatně se bude překládat už jen samotný propagační text na přebalu knížky a tím překladatelské obtíže ani zdaleka nekončí.
Nevím, jak se tahle knížka bude jmenovat česky, ale osobně bych navrhoval název Kronika natahovacího ptáka, protože to by bylo dostatečně mnohoznačné.^*

Ano, jak už jste asi pochopili, tahle knížka ještě česky ještě nevyšla, a tak jsem se přes ní prokousal v angličtině, což vzhledem k její délce (cca 600 stran) byla fuška asi na týden - a to prý byla anglická verze s Murakamiho svolením ještě krácena.

Vzhledem k tomu, že hlavní dějová linie knížky je v podstatě detektivní pátrání, tak bych nerad příliš "spoileroval", ale asi by bylo dobré alespoň přibližně načrtnout, o co jde, protože ten úvodní text je přece jen příliš stručný:

Brzy po zmizení kocoura Okadu opustí bez jakéhokoliv vysvětlení také jeho manželka Kumiko a hlavní hrdina po ní začne pátrat. Nepátrá ovšem v okolí svého domu, kde se mu ostatně nepovedlo najít ani toho zmizelého kocoura, ale spíše ve svých vzpomínkách a později se pátrání částečně přesouvá do nějaké metafyzické nebo mystické roviny, v čemž mu nějakým způsobem pomáhájí (?) věštkyně (?) Malta Kano, její sestra "prostitutka mysli" Kréta Kano, válečný veterán poručík Mamiya (nebo v českém přepisu Mamija?) s traumatem z druhé světové války, puberťačka posedlá smrtí May (Mája? =) Kasahara a módní návrhářka - psychotronička "Muškátový oříšek" (jedná se o krycí jméno =) Akasaka s němým/nemluvícím synem "Skořicem".

Ano, je to celé dost podivné, ale to nejdivnější je způsob, jakým Toru své pátrání vede. Nesnáží se totiž cíleně sledovat stopy, ale většinu času se zdá, že "čeká na inspiraci". Věci i myšlenky do sebe přece musejí samy nějak zapadnout, jen je třeba jim k tomu poskytnout dostatek času, a tak Toru mezitím žehlí košile, vaří špagety nebo připravuje sandwiche (Murakamiho detailní postupy přípravy jídla mi po letech připomněly Simmelovu knížku Nemusí být vždy kaviár, kde byly vložené i recepty na jídla, která se objevila v ději) a chodí vysedávat na naměstí, aby mohl pozorovat tváře kolemjdoucích.

To všechno způsobuje, že se celá knížka rozpíná do neuvěřitelné šířky. Skutečně "každá z postav má svůj vlastní příběh, který chce odvyprávět", takže Kréta Kano postupně odvypráví celý svůj život včetně pokusu o sebevraždu a kariéry tradiční prostituky (a pak že jsou rekvalifikace k ničemu! ;), poručík Mamija přispěje krvavými historkami z japonsko-čínské fronty a ze sovětského zajetí, které doplní ještě rodina Akasaka mimo jiné příběhem o válečném masakru zvířat v zoo. (Mimochodem ty dvě kapitoly s příběhem ze zoo Murakami rafinovaně vydal i jako samostatnou povídku, což o struktuře celé knížky asi dost vypovídá.)

Někde tady ovšem vzniká vážné nedorozumění mezi autorem a čtenářem, který se domnívá, že čte detektivku. Mohlo by se zdát, že ty vedlejší příběhy budou nějaký způsobem spojené s hlavní dějovou linií a že hlavnímu hrdinovi pomohou při pátrání. Ony skutečně spojené jsou, jenže při pátrání to nijak nepomůže, protože to spojení je podobně metafyzické a abstraktní jako samotné Okadovo pátrání, takže kdyby se všechny "vedlejší" kapitoly vynechaly, tak by to detektivní dějovou linii sice nemělo prakticky žádný vliv, ale knížku by to samozřejmě výrazně ochudilo. Zdá se, že Murakami měl prostě potřebu vyjádřit se k japonské politice za druhé svétové války a k válce obecně, a musím přiznat, že to pro mě byl zajímavý pohled, protože byl ze strany, kterou téměř neznám.

Naopak mi trochu vadilo, že z knížky trčí některé Murakamiho oblíbené šablony (divná puberťačka, mladá žena zmítaná vnitřními démony, nemluvící člověk, pasivní hlavní hrdina a samozřejmě paralelní svět, který se reality jen velmi lehce dotýká), které použil i v jiných knížkách, což je nevýhoda výrazného autorského rukopisu. Na druhou stranu mě nepřestává fascinovat, že se Murakamiho takzvaný průměrný hrdina zabývá tím, který dirigent řídil londýnský symfonický orchestr při záznamu Rossiniho opery Straka zlodějka, kterou právě poslouchá v rádiu. Skutečně by mě zajímalo, jestli se tohle specifikum týká jen Murakamiho nebo je to celojaponský fenomén.

Podobně jako u Kafky na pobřeží jsem se ale nemohl ubránit srovnávání s Davidem Lynchem - tentokrát je tu místo přízračného lynchovského světa za rudou oponou podivný hotel, do kterého se dá vstoupit jen pomocí zvláštního rituálu a po jehož chodbách by klidně mohl pobíhat Bob (ehm... a není to v pokoji 208 vlastně on, jen s jiným jménem?), ovšem agent Cooper si s sebou nebral baseballovou pálku... =)

V jedné věci se Murakami Lynchovým příkladem neřídil a připadá mi, že to není úplně ku prospěchu věci. David Lynch důsledně odmítá své filmy jakkoliv vysvětlovat, takže část (ha ha =) tajemství vždy zůstává i na konci a tím zůstává dál dráždivý i celý film/příběh. (Tedy to funguje samozřejmě jen v případě, že jste ochotní ty lynchovské šarády v ději i s dějem luštit.) Jako čtenář nebo divák sice vždycky podvědomě čekám na to, až autor nebo hlavní hrdina všechny ty náznaky a stopy "nahlas" pojmenuje, ale současně se tím celý příběh zploští a často pak vypadá až trapně.

Murakami v tomto směru vlastně udělal kompromis, protože těsně před koncem hlavní hrdina v duchu Hercula Poirota odvypráví řešení celého případu, aby to skutečně všichni čtenáři pochopili, ale i tak nechal hodně nezodpovězených věcí, které si musí čtenář přebrat sám. Většina se týká těch vedlejších dějových linií a jejich vzájemného propojení, ale i v té hlavní linii zůstávají provokující mezery - osobně mě dost znervózňuje, že nevím, co se přesně stalo s ocasem zmizelého (?) kocoura! =) (Trochu se tu totiž nabízí spojení na nedokončenou knížku Douglase Adamse Losos pochybností, kde se (částečně) vyskytuje živý kocour jménem Nárazový, kterému zmizela zadní půlka těla.)

Každopádně je Murakamiho pavučina náznaků a stop navržená natolik rafinovaně, že pátravého čtenáře může zaměstnat i po dočtení knížky a tím ho nutí přečíst ji ještě jednou. Já s tím ale asi počkám až na českou verzi, protože se pořád nemůžu zbavit pocitu, že mi v angličtině některé nuance unikly...

PS: Už jste viděli panoramatickou fotku z Murakamiho tiskovky v Praze v roce 2006? To není jako nějaké nicneříkající fotky ulic na Streetview! ;)

---
*) Totiž "wind-up bird" by za normálních okolností znamenalo, že je natahovací ten pták (jako hračka na klíček), ale hlavní hrdina v knize mluví o mechanicky znějícím křiku ptáka (kterého mimochodem nikdy neuvidí), který zní, jakoby tím "natahoval péro jejich malého světa".

Pootevřeno

Festival Dokořán @ Sad Boženy Němcové, Karviná 13.-15.8.2009

"Vtipným nadpisem" jsem chtěl naznačit, že tahle reportáž bude neúplná, protože z třídenního festivalu jsem z různých příčin zvládnul jen jeden večer, ale na Karvinsku zase nebývá tolik kulturních akcí, aby bylo možné Dokořán úplně pominout. Ostatně mám dojem, že letošní propagace festivalu dosáhla historického rekordu, protože plakátky byly k vidění už na Colours a teď v srpnu jsem na ně narazil i ve volné přírodě v naší obci na kraji Ostravy a něco takového nepamatuju. =)

Pátek 14.8.

Cestou do Karviné jsem přemýšlel, kde nechám auto, ale ukázalo se, že to byla zbytečná starost, protože jsem úplně klidně dojel až na parkoviště u letního kina na okraji parku. Nebylo tam zrovna přecpáno, což mě trochu znejistilo. Vydal jsem se pěšky za zvukem skrz park a už cestou jsem pochopil, že o návštěvnost si opravdu nemusím dělat starosti, protože počet aut s ní příliš nesouvisí. Účinkující na Dokořán sice byli zdaleka, ale všichni návštěvníci byli zřejmě místní nebo dorazili stopem. (* - Jedná se o narážku na tradiční kvalitu a frekvenci autobusového spojení Ostrava - Karviná, která je pravděpodobně nesrozumitelná pro kohokoliv za hranicemi okresu.)



Celý festivalový areál byl (prý tradičně) až na kraji parku, který je dál od centra města, což je myslím dobrá volba - stromy tlumí nežádoucí hluk a navíc je fajn mít v místě festivalu vodní plochu (tuším, že bezejmennou =). Jinak bylo skoro všechno tak, jak má být - toiky, jedna otevřená hudební scéna, jedna hudební scéna ve stanu, divadelní stan a několik dalších stanů s občerstvením (teda asi, jako řidič jsem se neobčerstvoval), které mě jediné trochu štvaly, protože z nich vycházel neurčitý hudební hluk, který rušil u hlavní scény, ale to se dalo překousnout. Domácí atmosféru dokreslovalo i to, že učinkující se volně pohybovali mezi návštěvníky, takže třeba Sunshine absolvovali ještě za světla kousek od hlavního pódia docela dlouhou sérii focení s fanoušky, kde prokázali nadstandardní míru trpělivosti.

Do areálu jsem dorazil chvíli po začátku představení hry Václava Havla Vernisáž divadla Exil. Bylo to docela zajímavé srovnání, protože to byla vůbec první hra Václava Havla, kterou jsem po revoluci viděl. Tehdy to byla TV verze s Jiřím Ornestem a Danielou Kolářovou a v paměti mi z ní uvízlo neustálé cyklické žvanění o stále stejných věcech a moment, kdy hostitel (Töpfer) během vychvalování postavy své ženy odhalil její nahá prsa, což bylo u Daniely Kolářové skutečně nečekané. Určitým zklamáním bylo, že divadlo Exil se spokojilo s ukazováním prsou v podprsence, ale zase mi tentokrát to opakování nepřišlo tak strašlivé (možná za to mohl ten můj pozdní příchod =). Herci byli fajn, jen ten vypjatý závěr mě moc nepřesvědčil, ale to je myslím problém už samotného scénáře.



Jinak je ale zajímavé, jak se může vyznění hry změnit. Když jsem kdysi viděl tu televizní inscenaci, tak jsem přece jen dokázal nějak soucítit s hlavním hrdinou (hostem), kdežto tentokrát mi to připadlo, že celá hra je vůči hostitelům hrozně nepravedlivá - nemyslím ovšem nutně postavy v samotné hře, ale spíše jejich pravděpodobný předobraz v reálném životě (nejsem takový havlolog, abych znal detaily). Nejsem ovšem schopen říct, jestli to je způsobeno samotnou inscenací, nebo je to důsledek toho, jak jsem se mezitím jako divák změnil já.



Hlavní hvězdy večera pro mě byli jednoznačně Longital, ale bohužel se ukázalo, že takových nás tam moc nebylo, takže slovenské duo vystupovalo před hrstkou posluchačů a vzhledem ke svému poklidnějšímu a meditativnímu zvuku (pokud Dano Salontay zrovna nehrál nějaké drsnější kytarové sólo) měli co dělat, aby přehlušili dusání od občerstvovacích stanů. Jsou to ale zkušení festivaloví harcovníci, a tak se tím nenechali odradit a za chvíli mi to už ani nepřišlo. Jedinou výhradu bych měl k tomu, jak Dano vždy při představování skupiny nezapomene zmínit Xi-Di-Nim (MiniDisc). Ono to jako vtip nikdy nebylo moc vtipné a po tolika koncertech už to není vtipné vůbec, takže to, Dano, prosím už neříkej! =)



Ondřej Ládek aka Xindl X měl myslím původně vystupovat sám, ale nakonec dorazil ještě s basákem, což byl docela příjemný kompromis. Viděl jsem ho živě potřetí a připadalo mi, že je tam znatelný posun jak v počtu diváků (velký stan sice ještě nebyl přecpaný, ale rozhodně plný), tak v jeho jistotě na pódiu.

A taky se zdá, že už začíná mít plné zuby svého hitu Anděl, protože někdy v půlce koncertu (zřejmě jako reakci na někoho z publika) prohodil: "Tak vy chcete Anděla? Tak já vám zahraju písničku Anděl... od Kelly Family." A spustil něco jako "občááás chtěl bych být ááánděl", takže jsem se neubránil vzpomínce na duo Osvaldová + Vašut aka Kelly Debily. Ale nakonec na toho jeho Anděla přece jen došlo: "Tak my vám teď zahrajeme ten karaoke podklad." No, nebylo to úplně důsledné, protože zpíval sloky, ale při refrénu fakt jen mlčel a zpívání nechal na publiku, které to zvládlo velice slušně.



Ovšem nic koncert tak neoživí, jako něco unikátního, což byla v tomhle případě samolepka se znakem FC Baník Ostrava, kterou někdo z prvních řad dokázal Ondřejovi nepozorovaně nalepit na kytaru a tomu trvalo několik písniček, než si jí všimnul. Nejdřív jí chtěl odlepit, ale publikum bylo samozřejmě proti, tak se nechal přesvědčit a nechal ji tam. V Praze si tam prý zase jako kompenzaci nalepí Bohemku. ;)

Na festivalech se sice z časových důvodů na přídavky obvykle nehraje, ale i tak mě trochu překvapilo, s jakou rychlostí se po koncertu Xindla stan vyprázdnil. Všichni se totiž hrnuli na Sunshine.



Já mám k Sunshine trochu neujasněný vztah – je mi celkem sympatické, že se snaží sledovat, co se děje okolo, ale jinak se se mnou po všech stránkách (hudba, image) naprosto míjejí a určitě bych se neoznačil za jejich fanouška. Tím pádem se dá těžko zhodnotit, o čem vypovídá můj dojem, že tohle byl jejich nejlepší koncert, který jsem viděl. =) Možná k tomu taky přispěl kontrast s rozpačitým přijetím večerního (ale ještě za světla) koncertu Longital, takže Sunshine ve tmě na osvětleném pódiu skutečně vypadali jako hvězdy a začali to do publika sypat. Jenomže asi kolem páté písničky se u mě přece jen začala projevovat obvyklá suns-letargie, že to všechno zní nějak podobně. Shodou okolností zrovna v té době vznikla mezi písničkami trochu delší pauza (možná deset sekund) a ukázalo se, že rachot vychází jen z pódia, kdežto pod pódiem je podezřelý klid a ticho. Kay si toho taky všimnul, a tak do mikrofonu prohodil: „Jste tu ještě?“ Publikum se samozřejmě ozvalo, ale i ten ohlas mi připadal rozpačitý. Vypadá to, že Sunshine jsou v Karviné sice známí, ale asi tam nemají opravdové fanoušky… (Je otázkou, jestli to víc vypovídá o Sunshine nebo o Karviné. =)

Já jsem to vzal jako pokyn k odchodu a tmavým parkem probloudil na parkoviště. Letní kino promítalo (! - myslel jsem, že všechna letní kina v ČR už zemřela vyčerpáním) a nezdálo se, že by ho pár set metrů vzdálení Sunshine dokázali vyrušit. Tak uvidíme, jak to bude s rušením vypadat příští rok… =)

Všechny fotky