Colours 2016 - den druhý

Na pátek jsem si předsevzal, že konečně uvidím Noisy Pots naživo i s jejich hrnky, ale tradičně se mi to nepovedlo a nakonec jsem byl rád, že jsem stihnul alespoň úplný závěr koncertu Dětí mezi reprákama - přesněji řečeno jeden a půl písničky, takže z hudby jsem toho skutečně moc nezaznamenal. O něco málo lepší je to s obrazovými vjemy, protože ty člověk vstřebává rychleji. ;) Děti jsou obvykle popisovány jako projekt Dominika Zezuly (jinak skupina post-hudba) a jeho hostů, ale já jsem na pódiu zastihnul tříčlenné seskupení, které jsem si pracovně nazval Pelhřimovy All Stars, a získal jsem dojem, že už se obsazení stabilizuje na zpěv, akustickou a elektrickou kytaru a klavír. (Všimněte si absence bicích.) Trochu mě překvapilo, že když už je na pódiu Aid Kid (mimochodem jeho vytahaný svetr by mohl kapele dělat maskota), že kromě kytary dojde i na nějakou elektroniku, ale nedošlo a asi by to byl nesmysl. Zezulův styl je natolik charakteristický, že přidáním elektroniky by se Děti už totiž vůbec nedaly odlišit od post-hudby. ;)

Jak už jsem zmínil, tak letos jsem v programu neměl moc favoritů a přípravu jsem taky odfláknul, takže pátek (a vlastně i další dny) byl ve znamení bloudění od scény ke scéně a živelného vytváření a trhání diváckých skupinek.

Na vystoupení dalekko jsem dorazil se Z. a pak jsme si společně notovali, že je to taková pohodová kytarovka, ale chybí tomu něco navíc. Podle Z. dalekko neví, co chtějí, a pokud by to měly být poklidné písničky, tak by se měli učit u Orffů. Já jsem měl naopak dojem, že písničky jsou vystavěné tak, že by se některých místech mělo výrazně přitlačit (přinejmenším v agresivitě zpěvu), ale nakonec jsme se shodli na společném komuniké, že skupina neví, co chce, a měla by něco změnit - jen nevíme jistě co. ;)



Další pán na holení byl mladý Polák Fismoll, který ale dorazil hladce oholen (ovšem neostříhán), takže k holení nedošlo a vlastně působil hladce a slušně i po všech ostatních stránkách. Slušné a poklidné byly i písničky (to hlavní v nich obstarával zpěv a akustická kytara) a vlastně i skutečnost, že součástí jeho doprovodné skupiny byla i jeho (mladší?) sestra (na cello). Dodatečně jsem se ve festivalovém programu (mimochodem Moravčíkovy superlativy u každého zahraničního interpreta už působí skutečně dost komicky) dočetl, že je přirovnáván ke José Gonzalesovi nebo Bon Iverovi, ale v rámci dobré míry bych přidal i kus Jamese Blunta. Jako každý správný exportní písničkář zpíval anglicky a angličtinu používal i ke komunikaci s publikem, což mi ale v Ostravě připadalo trochu postavené na głowe (místní většinou polsky přinejmenším rozumí a na Colours jezdí i poměrně dost polských fanoušků). Ke konci zřejmě pochopil i Fismoll a začal sám sobě dělat tlumočníka. Všechno - opět velmi slušně - ukončil tím, že se zeptal, jestli si nás, publikum, může vyfotit. Naštěstí to nechtěl od všech písemně... ;)

Hlavní argument pro návštěvu koncertu slovenské skupiny (mimochodem vystupující na takzvané "České scéně" - s tím rozlišením jsou stále problémy =) Bad Karma Boy  bylo jméno jejich vydavatelství Slnko Records (Longital a spol.) Spíše než Longital mi ale BKB připomínali třeba raného Žbirku a vůbec slovenskou scénu osmdesátých let - ale samozřejmě s aktuálnějším, byť stále trochu starosvětským poloakustickým zvukem. Z., který prý BKB považuje se svůj objev roku, se to ale příliš nezdálo, protože se hned ptal, jestli tam neslyším taky Vašo Patejdla... No neslyšel jsem. =) Zato jsem slyšel asi největší hit Dunaj ("veľa vody tečie / Dunajom sa nesie").

Vlastně mi připadalo, že by se BKB s takovými písničkami mohli ještě začátkem devadesátých let dostat i do větších rádií, ale možná už tehdy by měli problém s názvem. Zpěvák ho sice opakoval skoro pokaždé, kdy se pustil do delšího mluvení, ale drmolil ho, jakoby se za něj styděl. Možná to bude špatnými zkušenostmi, protože ke konci koncertu si pochvaloval, že (zrovna) neprší, protože když na festivalu prší, tak jim prý pořadatelé vyčítají, že to špatné počasí přivezli oni. Jinak mu ovšem sebevědomí nechybí, protože nám gratuloval, že jsme jako fanoušci "dobrej muziky" přišli zrovna na jejich koncert.

Jedním z mála profilů, které jsem si stihnul přečíst ve festivalovém programu, byla Aurora, ale podle hesla Jiřího Wolkera (nebo to byl Otakar Vávra?) už nevěřím nikomu pod dvacet a zařadil jsem si Auroru do kolonky "protekční spratek". ;) Možná to byla chyba, protože následně jsem se od ušitých svědků dověděl, že to znělo jako "rytmičtější Enya a bylo to lepší než Björk". =)

Na druhou stranu areálu jsem tak dorazil až na vystoupení Norky Susanne Sundfør a taky to mělo své kvality, i když z velké části nehudební. =) Na pódiu byl totiž v převaze ženský element. Jediným mužem byl bubeník, dále dvě ženy u kláves (všichni tři v černém) a v čele samozřejmě hlavní hvězda v jednoduchých bílých šatech se zapínáním vpředu, které by se výborně hodily do zfilmované verze Dětí z Bullerbynu (ano, vím, že národnost úplně nesouhlasí =). To zapínání se ukázalo jako velmi důležitá součást koncertu, protože když si později Susanne sedla za klávesy, tak nedopnutou spodní částí rafinovaně odhalovala černé punčochy a černé kalhotky (ovšem s krátkými nohavičkami) zatímco nedopnutou horní částí... no, tam úplně neodhalovala, ale asi máte přibližnou představu. A to nemluvím o vyzývavé choreografii, kterou si šetřila až na závěrečnou část koncertu. (Zde ponechávám prostor vaší fantazii.) Prostě Madonna hadr! ;)


Jsem si téměř jistý, že součástí koncertu byla i nějaká hudba, protože si vzpomínám, že klávesy zněly jako z prvních desek Depeche Mode (asi to paní levně koupily někde v bazaru), ale proti DM to bylo mnohem víc "disco", jen jednou mě překvapila drobnější klávesová vyhrávka v barokním stylu. Když ovšem došlo pro změnu na akustické kytary, připadal jsem si jak na festivalu v San Remu 1982 a to nemyslím jako lichotku.

Nejmenovaný kolega mi ještě stihnul připomenout, že jsem měl rozhodně vidět Auroru, protože to bylo v podobném stylu, ale lepší. "Ta zpěvačka byla i taková éteričtější. Tahle vypadá spíš jako bordelmamá." =)

Druhá věc, kterou si ve festivalovém programu skoro přečetl, bylo Anohni, ale přestal jsem číst ve chvíli, kdy jsem narazil na jméno Antony, což jsem vzal jako jednoznačné doporučení, proč tam nejít.

Než jsme přešli areál, tak mi přišla krátká zpráva s textem "Calm Season nebrat...", takže místo Radegast Stage došlo na Radegast jako takový, a pak jsme v elektronickém stanu stihli konec vystoupení FVLCRVM.

Ukázalo se, že je to obrýlený slovenský nerd (Howard Wolowitz style) v čistě bílém tričku, jehož pohybové kreace za pultem na mě působily až příliš snaživě. Z beden se linuly docela divoké kombinace různých vokálních samplů, takže "nejmenovaný fanoušek EBD" to zhodnotil jako "příliš úchylné" a utekl. Za zmínku snad stojí, že také FVLCRVM se snažil své vystoupení oživit bubnováním, ale opět to nebylo nic spektakulárního. Zdá se, že je to teď nějaký nefunkční módní trend.

Dalšími zprávami v mobilu jsem se nechal zmanipulovat ke krátké návštěvě koncertu Zu, ale skutečně velice rychle jsem pochopil, že jsem tam špatně. Scéna Full Moon byla přecpaná (na můstku před scénou prý stal Gandalf a volal "You shall not pass!", ale to mám jen z druhé ruky), ale nebyl jsem si jistý, jestli to je kvalitou Zu, nebo tím, že lidé hledali nějakou (jakoukoliv) alternativu k Anohni. Hudba zněla jak Už jsme doma na drogách, jen nevím jistě, který typ drogy způsobí, že si na krk pověsíte bas saxofon a z plných plic na něj ve svižném tempu troubíte stále jeden tón, zatímco vaši zbylí kolegové si myslí, že hrají cover verzi Smells Like Teen Spirit. Na příchod druhého tónu jsem nečekal a zmizel. Našli se ovšem i lidé, kterým to připomínalo 65daysofstatic, tak si to nějak přeberte... =)



Útočiště jsem našel na scéně u vysokých pecí, kde DJovalo duo Kiasmos. První dojmy byly slibné, protože pánové kombinovali elektronické dusání s jemnějšími zvuky, ale postupem času moje spokojenost slábla. Cinkání ubývalo, nějaké harmonické změny se příliš nekonaly a na mě doléhala únava, takže jsem se nejdřív přesunul dozadu, kde se dalo sedět, a pak rovnou k vedlejší scéně, kde už probíhala zvukovka a sedět se tam dalo taky. =)

Zvukovka patřila Ohm Square, které jsem viděl naposledy... asi tak přibližně... popravdě řečeno si vůbec nejsem jistý, ale mám podezření, že kolem roku 2001 vystupovali na nějaké elektronické akci na podporu kouření (fakt! =) v Ostravě na Černé louce a to je z mé strany asi vše.

Od té doby se sestava zredukovala na pouhé dva stálé členy (Charlotte Fairman - zpěv a Jan Čechtický - čudlíky) a jednoho hostujícího klávesáka (Mirek Lacko), ale to nakonec nevadilo. Po album Taking Shapes jsem nad Ω² zlomil hůl, takže jejich poslední deska mi úplně unikla a asi to byla chyba, protože ta tvořila většinu repertoáru a koncert byl velmi dobrý. Po předchozích pokusech o popovější zvuk, které mi připadaly trochu křečovité, se teď skupina vydala spíš směrem k Burialovi a to mi sedělo mnohem víc. "Dalších dvacet procent" (zdravím Mirku Spáčilovou ;) přidávala dvojitá projekce - kromě zadního plátna byla před pódiem natažena jemná a téměř průhledná síť, na kterou se promítal jiný obraz než dozadu a v pohybu to vypadalo skvěle i v případě, že se promítaly jen jednoduché geometrické tvary typu rotující kostky.

Členové skupiny sice taky trochu zestárli (výhodou té přední projekce bylo i to, že se takové nuance nedaly dobře posoudit =), ale jinak se asi moc nezměnili a především Charlie je stále stejně trhlá. Mezi písničkami brebentila směsí angličtiny a češtiny, ale čeština je stále v tzv. drtivé menšině a zdá se, že zatím ani nezaregistrovala rozdíly v praktickém používání slov "shit" a "hovno", protože když na pódiu skopla kelímek, tak to popsala slovy "Pivo everywhere! Shit! Hovno!" Kromě toho nemnohým Angličanům přítomným v publiku vysvětlila, že rozhodně nechtěla mluvit o Brexitu, ale že to mají blbé a po anketě, jestli je někdo z přítomných hodně starý ("No? We neither.") došlo na radikálně překopanou Wounds on the Cherry Tree (bez breakbeatu, ale zato s jakýmsi wobblem =) a I Need Love, kterou pro změnu uváděla ve stylu moderátora nějakého oldies rádia. Celé to prostě bylo olds-cool. Old and cool. Good night!

Colours 2016 - den první

Letošní Colours skončily už před pár dny, a tak o nich můžu konečně začít psát, aniž by mě kdokoliv nařknul z toho, že jsem neobvykle aktuální... ;)

V předchozích letech býval první den festivalu trochu problém dostat se dovnitř, ale letos šlo všechno až nečekaně rychle. Z hlavní scény se ke mně linul jakýsi keltský folk-rock Treacherous Orchestra, ale tím jsem se nenechal rozptylovat a zamířil za menšinovými žánry.

Mým prvním cílem byla elektronická scéna, ale letos jsem naprosto zanedbal přípravu, takže teprve cestou jsem zjišťoval, že tentokrát není umístěna v budově dolu Hlubina, ale byla přesunuta zhruba o 100 m dále do velkého samostatného stanu těsně u Místecké čtyřproudovky. To byla přinejmenším z hlediska akustiky dobrá zpráva, protože to výrazně oslabilo devastační potenciál některých basových rezonancí. =) Pravda, občas se daly z haly za cestou zaslechnout jakési kovově znějící rány, ale to hudební produkce hravě přehlušila.

Scénu už ovládala hvězda loňského ročníku festivalu Pelhřimovy Jimmy Pé, což je Slovák pocházející "z malého slovenského městečka Moravský Svätý Ján" (nebo říkal vesničky?). Pro účely vystoupení byl vyzbrojen šejdrem nasazenou kšiltovkou, nějakými těmi čudlíky (na které jsem pořádně neviděl) a paličkami, které občas použil k dost úspornému bubnování na pady (zhruba na stejné úrovni jako loni Dikolson). Jeho sekaná hudební produkce se pohybovala na hranici tanečnosti a místy se destrukce některých rifů dostávala až za hranici hudby. ;)

Neplánovaným bodem jeho vystoupení se pak stala i technická přestávka, kdy se zřejmě čekalo, až notebook sebere síly nebo odvahu (detaily jsme se nedověděli), kterou Jimmy vyplnil nervózním pochechtáváním a omlouváním se, že "je mu to trápne". Nebyla to zase taková hrůza, ale možná by bylo lepší mít pro takové situace připravený třeba kus beatboxu nebo aspoň veselou historku z natáčení desky. ;)

Dalším bodem mého programu se měli stát až za další hodinu na téže scéně Cloud Boat, takže jsem se zatím vydal na okružní vycházku po areálu, ale v tradičních částech jsem tentokrát na žádné revoluční stavební změny nenarazil. V posledních měsících se zřejmě pracuje hlavně na budovách kolem Hlubiny, kde se konaly debaty, ale tam jsem příliš nepobyl, takže podrobnostmi nemůžu sloužit.

V bezpečné vzdálenosti jsem minul "pivní scénu", kde zrovna duněli a troubili Už jsme doma a oklikou jsem došel až na druhý konec areálu, kde zrovna hráli Nothing But Thieves, ale to už jsem zjistil, že se musím vracet, takže z jejich vystoupení mi v hlavě nic neuvízlo - tedy kromě toho, že tam bylo docela hodně lidí.

Cloud Boat naopak začínali hrát ve velmi komorním prostředí, takže jsem konečně cítil, že jsem na správném místě. ;) "Elektronický stan" byl docela rozlehlý a když se v něm rozprostřelo zhruba 100 lidí, tak to vypadalo jako nepovedený pokus o sraz klaustrofobiků vedený u pódia nejmenovaným pražským promotérem - téměř každý člověk měl kolem sebe několik metrů volného prostoru. Vlastně mi bylo členů skupiny docela líto, že se kvůli tomu museli táhnout z Londýna, ale naštěstí publika v průběhu koncertu postupně přibývalo. Na konci sice stále nebylo zrovna narváno, ale přinejmenším už návštěva působila důstojně.

Členové skupiny měli nezbytné hipsterské vousy a zpěvák i slušnou sbírku tetování na rukách, takže na první pohled vypadali docela drsně, ale na druhý pohled se ukázalo, že se chovají zhruba stejně zakřiknutě, jako zní jejich písničky: "Když hrajeme poprvé věci z nové desky, tak jsme vždycky nejistí, jak to dopadne, tak díky, že jste neopustili místnost." ;) Nové písničky se ovšem od těch starších zase tak moc nelišily a Cloud Boat předváděli to, co umí nejlépe - táhlé písničky s nepravidelnými elektronickými rytmy a efekty zamlženou kytarou. V hlasitějších pasážích se v mixu bohužel trochu ztrácel zpěv, ale dalo se to překousnout.

Na Selective Mute je zajímavé, že mají zpěvačku, která vypadá jako Marie Kieslowski a má dokonce úplně stejné klávesy (Kurz)weil, ale na rozdíl od skupiny Kieslowski to na mě vůbec nefunguje. Zpěv je anglicky, k tomu bicí z notebooku a drsní týpci s kytarami vytvářející neurčitou kytarovou stěnu, která spolehlivě překryje všechno ostatní. Marie se v některých pauzách snažila trochu nastínit, o čem písničky jsou, ale vzhledem k tomu, že jsem během nich nezachytil z textů prakticky nic, mi to připadalo jako dost marná snaha. Posluchačů bylo asi víc než na Cloud Boat, ale zdálo se mi, že vývoj byl přesně opačný a že jich během koncertu spíše ubývalo, takže jsem taky ubyl...

Na druhém konci areálu hráli pamětníci devadesátých let Slowdive. Hudba i zvuk celkem obstály, ale na členech skupiny byly znát najeté kilometry. Muži z toho vyšli jakžtakž, protože "ti nestárnou -
šediny je zdobí, brýle jim svědčí, vrásky jsou sexy" (nekompletní Věra Chytilová =), ale zpěvačka Rachel Goswell působila na pódiu dost nemístně. Snad všichni členové shoegaze kapel byli vždycky hubení a teď uprostřed pódia stála oplácaná čtyřicátnice s květinovým tetováním na paži v blůze pokryté obrovskými zelenými flitry - prostě si na Colours jen tak odskočila od plotny a najednou slyšela své jméno. S vizuální složkou jsem se sice celkem brzy smířil, ale horší bylo, že ani zpěv nebyl stoprocentně andělský... Na druhou stranu mě potěšilo, že bubeník měl na sobě tričko německého labelu Morr Music.

Hlavní hvězdou večera byl(i) jednoznačně M83, ale bohužel/samozřejmě ne pro mě. Několik let jsem se snažil si je oblíbit, ale už jsem to vzdal. Z méně subjektivního úhlu pohledu ale musím uznat, že to byla pro hlavní scénu dobrá a snadno stravitelná volba. Například pubertální mladíci, vedle kterých jsem stál, byli nadšeni. Čekal jsem spíše krabičkovou produkci, ale na pódiu se objevilo pět živých lidí a docela hodně vybavení - bubny, kytara, basa a dvoje klávesy (kombinované s ženským sborem =). Kytaru měl na krku pověšenou francouzský vojevůdce Anthony Gonzalez, ale kromě ní hrál i na jakousi obrovskou dřevěnou krabici, ve které byl zřejmě modulární syntezátor, a samozřejmě obstarával většinu (na můj vkus dost nevýrazného) zpěvu.

M83 jsou čím dál tím víc záměrný revival nebo možná spíše remix elektronického popu osmdesátých let a když došlo i na saxofon, tak jsem si vzpomněl, že vlastně musím v pátek ráno vstávat a zahájil jsem organizovaný ústup.

Nagy felfedezése

Dnes se mi znenadání vybavila písnička Petera Nagye (aka Nagyho) "Sám s nohami na stole" (asi jsem něco podprahově zaslechl z rádia) a zasekl jsem se na jednom obratu:

Či peňaženku nosíš v saku pri srdci,
či v zadnom vrecku nohavíc

Pasáž srovnává dva rozdílné typy lidí, takže toho prvního jsem si vždycky představoval v saku (s náprsní kapsou) a toho druhého v džínách, ale teprve dnes mě napadlo, že autorský záměr s tím sice zřejmě není v rozporu, ale je ještě trochu konkrétnější  - vlastně popisuje vztah těch dvou typů lidí k penězům. Shodou okolností (?) tomu odpovídají dvě lidová rčení: tomu prvnímu peníze "leží na srdci", zatímco ten druhý "je má u prdele".

Se zpožděním mnoha let jsem tak musel ocenit, jak to všechno Peter Nagy dokázal zhustit a přitom se vyhnout vulgarismům. =)

PS: Nadpis by měl maďarsky znamenat "velký objev". =)