Máte rádi koťátka?

Vlasta Třešňák + Robo Grigorov (Ladí neladí) @ Fabric, Ostrava 1.11.2007

Na tento koncert mě kromě zvědavosti přivedla nezastupitelnost. Zatímco kolegové Gunny a Jiskřík mají právoplatného zástupce ve mě (jak si o tom hezky povykládali na Last.fm :-)), já jsem neprojevila takovou míru šikovnosti v zastupitelnost jako oni, a tak mi nezbylo, než se vydat na pospas dvěma tak odlišným hudebním osobnostem jako je Vlasta Třešňák a Robo Grigorov.

O Vlastovi jsem věděla, že je uznávaným všestranným umělcem na poli hudebním, literárním a výtvarném. Ve všech těchto směrech jsem ohledně jeho tvorby absolutně nepopsaná deska a na koncert jsem se šla nechat unést prvním pocitem. Podle toho, co se mi dostalo z doslechu, jsem čekala spíše folkové podání svéhlavých textů za doprovodu kytary.

To Robo byl pro mě jiné kafe. Jeho první samostatná deska byla jedna z mých prvních teenagerovských a znala jsem všechny písničky z ní nazpaměť. Jeho provokativní výraz v obličeji i ve zpěvu byl zajímavým protipólem uhlazenějšího projevu populárních zpěváků „Mekyho“ Žbirky a Petra Nagye a vcházel po každém poslechu do mých dívčích snů...
Pak zmizel těsně před revolucí „za kopečky“, což bylo velmi překvapivé, neboť byl v té době velmi známý interpret, vystupující běžně i v televizi. Poslední zpráva, kterou jsem se o něm dočetla byla, že minulý rok natočil, už zase na Slovensku, CD Balady a že dostal za něj Aurela. A tak jsem byla zvědavá s jakým repertoárem a kapelou vystoupí.

Vlasta přijel oproti předpokladu s kapelou (kytara, basa, bubny). Stylově se pohybovali na hranici blues, rock, to vše říznuté jazzovými prvky. Kdyby neměl Vlasta tak svérázné texty a kytarista (vynikající Jaromír Panáček) nepředvedl tak specifické vyhrávky s kytarou, měla bych pocit, že poslouchám Krausberry. Kapela podle mě k Vlastovu expresivnímu hlasitému projevu sedla. K pozornému a pohodovému poslechu bych potřebovala židličku a svařáka, ale i tak mě Vlasta svým uvěřitelným výkonem příjemně potěšil a dala jsem si závazek návštěvy jeho dalšího koncertu.

Robo, také oproti předpokladu, přijel pro změnu pouze s kytarou (komentoval to návratem k folkovým začátkům, více z něj moderátoři ohledně kapely nedostali) a zpíval převážně věci z prvního svého alba a zpíval je velmi vypjatě. (Viditelná věc, kterou oba interpreti mají společnou.) Do všech písní šel „naplno“ což nebyl ve všech případech nejšťastnější způsob interpretace. Zatímco v písni „V životě sa musíš zkúšať sám“ se mu podařilo ve mě úspěšně vyvolat pocit, že se taky musím vyzkoušet (a aktivně jsem se pustila do výzkumu, toho co bylo nejblíže na vyzkoušení – sklenička whiskey :-)), písničce Dvaja, by více klidu a míru neuškodilo. Možná se Robo za své city stydí, možná chtěl „zaplnit prostor“ ke kytaře, ale pro mě nejvíce z písně vystupovala snaha ukázat se ve zpěvu než samotné sdělení, které interpretoval. Nejvíce to bylo viditelné dále v případě dvou převzatých písní od Dylana (Knockin' on Heaven's Door ) a Hendrixe (No Woman No Cry), které jsem viděla interpretovat ostatní interprety mnohem osobitěji a přirozeněji.
Naštěstí příjemnější momenty v koncertě převážily. Dokonce jsem se přistihla při zpěvu některých písní, aniž bych tušila, že si je pamatuji po těch letech..:-)

A ještě k diskusi. Pozvat si na jeden večer tak rozdílné osobnosti jako jsou právě Vlasta – „ikona“ disentu a Robo - „floutek“ slovenské populární hudební scény, může být nebezpečné. Každý z nich byl nebo je svým způsobem rebelem ve své, úplně jiné, oblasti. (Docela by mě zajímalo, koho a proč tohle spojení napadlo.)
Když vezmu v úvahu, že první z hostů, hodně svých pocitů uvedl ve svých dílech a druhý nechce o svém životě příliš prozrazovat, měli před sebou moderátoři pořadu hodně tvrdý oříšek.

Diskuse vyzněla ve prospěch Vlasty, vlastně ještě než dosedl. S celou svojí tvorbou, ale hlavně životním postojem, je obdivuhodný člověk a prakticky nikdo si do něj netroufl rýpnout (ne že by jeho hudební výkon ten večer byl úplně dokonalý). Popis jeho (nedobrovolného) odchodu z České republiky a život v zahraničí byl přijat s patřičným pochopením.

Moderátoři původně pochází spíše z undergroundového hudebního prostředí a během debaty dali několikrát svým postojem najevo, na kterou stranu diskutujících se kloní. Robo tak neměl jednoduchou pozici a musel odpovídat na otázky: Proč je takový jaký je, proč odešel ze Slovenska těsně před revolucí, když se hrál v televizích a byl režimem preferovaný zpěvák, proč zpívá a skládá povrchní muziku, proč nad tím nepřemýšlí.
Robo, celkem překvapivě odpověděl, že emigroval, protože v televizi nemohl zpívat písničky, které chtěl, ale jen ty, co mu schválili a vadila mu nesvoboda. (Moderátoři nevěřícně kroutili hlavou). O samotné emigraci moc neřekl. U muziky přemýšlí do té míry, aby mu hudba i texty sedly, není žádný intelektuál, ale nemyslí si, že slova významných slovenských textařů jsou úplně špatné. Posluchači jsou různí a každý si přeje poslouchat jiný druh muziky. Interpretovat se snaží vždycky maximálně profesionálně a je mu jedno, kde zpívá.

V tomto okamžiku došlo k vrcholu diskuse, když moderátoři celkem zbytečně podali otázku, jestli tedy dobře chápou, tak Robo svoji účast na Festivalu politické písně nevnímá jako chybu. Což byla nejspíše poslední kapka do poháru trpělivosti zpěváka, který zatlačen do role „špatného chlapce u stolu“, kapituloval a odpověděl, že „svoji účast na festivalu za chybu nevnímá, šel si jenom zazpívat“.
Na protest proti tomuto prohlášení vstal bubeník z Vlastovy kapely a chystal se odejít. Situaci namísto moderátorů, kteří se zmohli na často opakovanou větu: „Diskutujeme, nerozčilujte se“, urovnal host pořadu Vlasta Třešňák.

Určitě by bylo zajímavé se dozvědět, co se dělo „pod pokličkou“ slovenské populární scény v době před revolucí, konkrétně, co tam prováděl Robo Grigorov. Jinak mi není jasné, proč se do něj moderátoři tolik opírali, především Mišo Kaščák. Rozebírání rebelství s morálním aspektem bych uvítala v jiném pořadu se zkušeným moderátorem. V Ladí Neladí mě především zajímá, kdo a jak zpívá na živo, co jej k tvorbě inspiruje a kam chce směřovat. (Kupříkladu o desce balad Roba Grigorova jsem se nedozvěděla prakticky nic)

Tentokrát jsem opravdu zvědavá, jak Česká televize zvládne sestřih debaty, protože aby byla nad věcí, nedá se použít většina natočeného materiálu..

Co takhle použít v prostřihu mezi hudebními čísly záběr na koťátka, jak bylo běžné v době totality, mezi pořady v televizi? Anebo raději záběry dvou líbajících se mladých dívek, které se usadily za debatujícíma a během večera se hezky „rozjely“? Je to sice trochu provokativní, ale zvládnuté velmi harmonicky..:-)