"To je kompletní nenávist prostě"

Vypadá to, že provokativní komentáře z Reflexu jsou v poslední době vděčné téma pro komentáře a citace. (Takže se trochu svezu na vlně.) Bourka už dokonce Alena Plavcová cituje v Lidovkách v rozhovoru paní Kolářové! =)

Já vám teď přečtu kousek z recenze Reflexu na desku Jana Budaře. „Bourek“ tam píše: „Herci, tyvoe. Asi budu muset bejt první, kdo to řekne naplno: herci by měli v divadle a ve filmu hrát, co jim kdo napíše, a přestat jednou provždy votravovat. A všichni jsou stejný. Nenávidím svědomí národa a mesiášskej syndrom a správňáctví Tomáše Töpfera a moudrost Zdeňka Svěráka a poezii Richarda Krajča a Jiřinu Jiráskovou komplet a nápaditý slovní hříčky Jiřího Macháčka a Tomáše Hanáka a Davida Vávry a vůbec a navrch ještě teďka Jana Budaře a jeho vtipný písničky...“ Co tomu říkáte?

Tak... (je zaražená) nevím. Mindrák? Fakt nevím, kde se to v tom člověku bere, to je kompletní nenávist prostě. Co s tím mám dělat?

Jak je vidět, tak na to citování se podobné výroky ideálně hodí, protože autor je aspoň nemusí říkat sám za sebe, ale pak to vyznění... =)

"Zase dáme nějakou muziku"

Nemocenská má své výhody i nevýhody. Jednou z nevýhod je více času na sledování televize. Výhodou je, že pak má člověk dost času k tomu, aby na toto téma nadával.

Když jsem kdysi čítával rozhovory v Rock&Popu nebo v hudební příloze časopisu Stereo jménem Volume, tak mi vždycky připadalo divné, že většina hudebníků nerada poskytuje rozhovory. Ty rozhovory totiž byly zajímavé a připadalo mi, že jsou zajímavé i pro samotné hudebníky. Koneckonců co může být lepšího než odpovídat na zasvěcené a inspirativní otázky? Ale ony jsou i jiné rozhovory...

Tata bojs, kde ste? Na Óčku přeci

16. dubna vydávají Tata bojs nové album Kluci, kde ste? Kdo se ale bude ve čtvrtek dívat na snickers inbox, dozví se o něm s měsíčním předstihem spoustu věcí.

Nové album Tata bojs se rodilo dlouho a některé písničky měly zvláštní osud. O jedné z nich hlasovali na iDNESu diváci, kteří volili, která verze se nakonec dostane na album.

Něco málo ke genezi alba najdete tady. Další se dozvíte v inboxu. Včetně klipu Pěšáci, první ochutnávky z nového alba.

Ale protože nejen hudbou živ je člověk a nejen hudbou živi jsou Tata bojs, odskočíme si s Milanem Caisem do Malajsie. Za jakým účelem? To se neříká...

Ten text jsem sem zkopíroval proto, aby bylo vidět, o čem všem se v tom pořadu nakonec nemluvilo. =)

Za čtyřicet minut pořadu se konalo pět asi minutových vstupů ze studia, přičemž zhruba polovinu času vždy zabralo, než kolotočářka Eva Aichmajerová odvykládala, že hosté ve studiu jsou Tata bojs a že už rok připravují novou desku, takže samotný rozhovor trval v souhrnu přibližně 3 minuty. I to Evě stačilo k tomu, aby řekla, že "je dobře, když to chlapům trvá dlouho" a že TTB "měli štěstí, že jim v Rumunsku neukradli nástroje, protože ona tam byla jednou a ukradli jí tam žínku". (Kdyby to bylo ve sledovanějším čase, tak bych čekal mezinárodní konflikt. =)

Tata bojs pro změnu nestihli říct skoro nic, protože když se o to pokusili, tak je Eva citlivě utnula, že už jsou dlouzí a že si "zase dáme nějakou muziku" - s důrazem na slovo "nějakou", protože pustili jen dva klipy od TTB (Elišce a Virtuální duet) a zbytek klipů s hosty ve studiu vůbec nijak nesouvisel.

Z toho textu nahoře se neprobralo téměř nic, jen v posledním vstupu padlo asi deset vět o Malajsku. Informační hodnota celého "rozhovoru" se pro mě blížila nule, ale možná prostě jenom nejsem cílové publikum. Přínos pro Tata bojs se neodvažuju hodnotit, ale je vidět, že propagace desky není žádný med. Alespoň že zaznělo to hlavní, že?

Přesto by mě zajímalo, proč do toho pořadu vůbec zvou nějaké hosty, když jim pak nedovolí mluvit? Nebylo by pro všechny praktičtější to odbýt spotem "Ahoj, my jsme Tata bojs a natočili jsme novou desku!"? To hlavní by zaznělo stejně a já bych se nemusel zbytečně vztekat...

Zatracená nemocenská! =)

Záznam mezinárodního hovoru

Telefon Tel Aviv + Sonority, 2. 3. 2007, Palác Akropolis, Praha

Když se člověk zúčastní koncertu v převleku za největšího fanouška Telefon Tel Aviv v ČR, tak se mu pak dost špatně píše reportáž, ale zkusím to aspoň nějak stručně odfláknout - zvlášť když už mám tradičně zpoždění.

Jako na každé akci, na kterou jdu, i tentokrát jsem měl obavy, jestli přijde dost lidí a zpočátku jsem trochu trnul, ale během vystoupení Sonority se plocha pod pódiem postupně zaplňovala a se začátkem koncertu TTA se dostala do poměrně slušného stavu jak z hlediska dostatku volného místa, tak (doufám) i pořadatelů.

Jednočlennná předskupina Sonority mě docela překvapil(a). Jak jsem zjistil, tak fanouškům balkánských dechovek sice Sonority i TTA znějí jako naprosto stejná hrůza, ale ono je tam těch rozdílů poměrně dost. Sonority bylo zvukově studenější, elektroničtější, drsnější a taky (relativně) tanečnější. Dojem, že se jedná o nějaké alternativní house-party, podporovalo i to, že během vystoupení nebyly žádné pauzy a všechno tak splynulo v jeden dlouhý (ale členitý) mix.

Já jsem ze svého pohledu samozřejmě postrádal nějaký ten zpěv a Bůh mě (ateistu =) nepřímo podpořil, protože když Sonority dohrál, tak došlo ke krátké a trochu rozpačité scénce "hudebník pantomimicky děkuje a loučí se publikem" - neměl totiž na dosah ani jeden mikrofon. =)

TTA nastoupili poměrně brzy po něm ke stolkům na druhé straně pódia a v podstatě plnili očekávání - tedy alespoň moje. (Netuším, co si od koncertu sliboval třeba Hoge na MZ, ale tam mám místy problém s pochopením některých vět.) Cynik by mohl říct, že největším překvapením bylo, že Josh Eustis má opravdu potetované obě paže, ale že už se aspoň ostříhal, zatímco Charlie Cooper si konečně oblekl něco, co není úplně zmuchlané, ale to jsou samozřejmě zcela nepodstatné detaily. =)



Dělba úloh na pódiu pak vypadala tak, že Cooper zíral na svůj notebook (jablíčko na zvednutém krytu pěkně zářilo do tmy), zatímco Eustis se střídavě přesouval od mixu s efekty za klaviaturu rhodese.

Bohužel TTA zřejmě došlo místo na disku a nepřivezli s sebou skoro žádný zpěv. Ach jo... Jinak ovšem předvedli to, co jsem od nich čekal - tedy souboj rhodes piana a nasamplovaných smyčců s hroutícími a kroutícími se r'n'b beaty. Souboj evropské a americké elektronické scény. Souboj dvou vydaných desek, ale kvůli tomu chybějícímu zpěvu z druhé desky to místo souboje dopadlo spíš smírem - prostě u tracků z Map of What Is Effortless zpěv chyběl, místy došla řada jen na zdeformovaný dívčí skoro-rap (který jsem ovšem nedokázal zařadit a nejsem jsem si jistý, jestli to je těmi efekty, nebo to byl nový track).

Oproti Sonority ovšem TTA dělali normální pauzy mezi písničkami a dokonce měli mikrofon, do kterého Josh čas od času prohodil téměř neslyšitelné "thanks" nebo něco podobně inovativního. Z toho pohledu to byl takový normální elektronický koncert. =) O tom víc mě na konci překvapilo, když si před přídavkem konečně mikrofon zesílil a oznámil, že teď zahrajou něco, co ještě nikdy nehráli, protože to dali dohromady minulý týden a ještě to není úplně hotové. A zahráli a Josh do toho zpíval - tedy aspoň to tak vypadalo, ale věřte laptopové skupině! V každém případě se zdá, že třetí deska bude směřovat trochu jinam než obě předchozí, ale to si asi budeme moct ověřit až za nějaký ten čas.

Tady, na konci textu, jsem chtěl původně ještě pozdravit všechny význačné osobnosti našeho kulturního života, se kterými jsem se na koncertu potkal, ale už se neodvažuju... =) Ale snad víte, koho myslím!