2006-10-17

Nesnesitelná lehkost analyzování

Dlouho tu nebyla žádná rozvleklá úvaha o knížkách, že? Naštěstí jsem si vzpomněl, že mám jednu skoro dopsanou v záloze. Původně jsem ji rozepsal někdy v sprnu, ale pak jsem uvolnil pole I. (Ahoj! =), která měla na srdci a na jazyku Irvingovu větu "Dokud tě nenajdu". I. už sice mezitím asi našla, ale pořád tady ještě nic nepublikovala, a tak si beru literaturu pod patronát zase já.

Jenom by to chtělo na úvod nějaký hudební oslí můstek...

Co jste naposledy četl?
Valčík na rozloučenou Milana Kundery.

(Roman Holý (!), Reflex 2006/32)


Kolem pirátského publikování románu Totožnost na internetu se objevilo poměrně hodně dohadů. Jedena z teorií dokonce tvrdila, že překlad publikoval přímo Milan Kundera, aby vzbudil rozruch. To mi tedy nepřipadá příliš pravděpodobné, ale v každém případě celá akce rozruch opravdu vzbudila a zapůsobila jako reklama - alespoň na mě.

Nebýt celé vlny, tak bych se nedověděl, že se někde na webu dá stáhnout taky Nesnesitelná lehkost bytí (ale už tam není), ani bych si pak nestáhnul tu ilegální Totožnost ("Taktéž! Říkal taktéž!" =) a nakonec bych si nebyl při bloudění knihkupectvím koupil Valčík na rozloučenou. Jenomže tohle všechno se stalo, a tak na mě nakonec trochu vydělalo i nakladatelství Atlantis a tím pádem i Milan Kundera, takže by vlastně všichni mohli být spokojeni a doufám, že jsou!

Valčík na rozloučenou

Mimochodem málokdy vidím knížku, na jejímž obalu by bylo jméno nakladatelství větším písmem, než jméno autora (výrazně menší) nebo samotné jméno knihy (těsně, ale taky menší). Vypovídá to o něčem?

Motivická analýza aneb Jakuba Češku jsem nečetl =)

Vzhledem k tomu, že jsem po první knížce s Kunderou neskončil, se asi dá uhodnout, že mě to bavilo číst, ale trochu mě překvapilo, že už z těch tří knížek začaly vystupovat některé společné nebo podobné motivy. Tak například týrání zvířat (potlučená vrána a pasáž o komunistické surovosti ke zvířatům v Lehkosti versus organizované chytání psů ve Valčíku), staré ženy, které urážejí mladé dívky, protože "tělo nakonec nic neznamená", zvláštní pozornost věnovaná francouzskému polibku a vůbec fyziologickým detailům ("… slina nebyla opojným nápojem, nýbrž rodnou sestrou plivance."- Valčík, "Jejich sliny neměly nic společného s touhou nebo potěšením…" a vlastně i „… vidím ten pohyb víčka po rohovce, a zažívám pocit hnusu, …“- Totožnost) a další drobnosti, které se mi nechce dohledávat.

Vždycky to bylo pojato trochu jinak, takže se asi nedá mluvit o sebevykrádání, spíše jsem z toho měl pocit návratu po letech na stejné místo, kde se mezitím ledacos změnilo. Je to vlastně jak ukázka názorové kontinuity autora, tak i jeho omezenosti - ačkoliv to tak podle některých hodnotících článků občas nevypadá, i Milan Kundera je jen člověk a musí být tou skutečností omezován. =)

Mlha přede mnou, mlha za mnou

Kundera v doslovu Valčíku mluví o tom, že záměrně vytváří místo detailního prostředí šerosvit, aby v centru dění byly postavy a ne historické okolnosti, a v románu to taky důsledně dodržuje, ale ta důslednost, se kterou se snaží vyhýbat jakýmkoliv reáliím, je místy až směšná. I tam, kde by asi každému stačilo jedno skutečné jméno (pro jistotu případně doplněné hvězdičkou a poznámkou pod čarou), Kundera raději použije krátký popis (tedy vlastně tu poznámku pod čarou) a jméno úplně vynechá. ("Ten váš běžec, který vyhrál na olympiádě tři medaile")

To je hodně zvláštní přístup, protože spousta autorů se naopak snaží záměrně používat cizí pojmy, aby text oživili a rozšířili čtenáři obzory (kolik místa v cestopisech autoři obětují na popisy místních zvyků, zvířat a nástrojů!). Kundera vlastně místo oživování své romány naopak raději umrtvuje. =)

Vzhledem k tomu mě překvapuje, že stejně důsledný není i u postav v ději - sice se na ně ve Valčíku často odvolává jen pomocí jejich profesí (trumpetista, doktor), ale všechny mají i svá jména (ovšem některé postavy mají jen křestní jména a jiné jen příjmení), která místo děje poměrně přesně zaostřují (přinejmenším jména František a Růžena jsou jako symboly českých maloměstských tradic velice místopisná). Že by úplné vypuštění jmen připadalo moc i jemu?

Todlencto pochopí každej

Možná, že to zdůvodnění minimalistických kulis kvůli důrazu na postavy a děj je pravdivé, ale současně mi to připadá jako poměrně praktický trik pro globalizovanou společnost. Japonský čtenář se alespoň nemusí zbytečně rozptylovat čtením vysvětlivek a uváděním věcí do kontextu, protože Kundera mu všechno vysvětlí přímo v samotném textu. Srozumitelnost a úspornost textu je pro něho na prvním místě. (Z toho je mimochodem vidět, že by nemohl psát na současné české hudební servery. =)

Paradoxem tak je, že přestože jsou jeho knížky poměrně intelektuální, tak se je snaží psát tak, aby byly srozumitelné co nejširšímu okruhu čtenářů. Kundera od čtenářů neočekává (téměř) žádné předchozí znalosti, což je docela v rozporu s postmoderní hrou s odkazy a citacemi, která je v posledních letech převažujícím trendem.

(Ačkoliv ono se je možné to "opisování" postav a událostí taky brát jako variantu té hry s odkazy, protože čtenář může u každého popisu hádat, co konkrétně měl Kundera na mysli - ovšem podle doslovu se nezdá, že by měl autor z takového detektivního přístupu čtenářů radost. =)

Spotřebujte do ...

Kunderovi ale nestačí jen mlha kolem jeho postav, on ji vytváří i kolem svých knih:

...mé česky psané knihy (...) jsou dnes staré sedmadvacet, devatenáct a patnáct let. [To už mezitím samozřejmě neplatí.] Což je míra životnosti i mnohem lepších románů, než jsou ty mé. Konstatuji to denně na příkladu těch nejzajímavějších francouzských autorů: kdo dnes čte jejich knihy napsané před dvaceti lety? Ty knihy sehrály svou roli ve své době...

Jsem v pokušení tvrdit, že Kundera se snaží zamlžit místo a čas nejen kvůli postavám, ale aby prodloužil životnost svých knížek - reálie v ději nebo používání módních termínu v textu vždy prozradí stáří knihy, a tak se jim Kundera vyhýbá. Nejde mu totiž o nic menšího než o Nesmrtelnost. =)
Okomentovat