The future is history

Po tom, co Karl veřejně označil tenhle blog za "momentálně nejzábavnější místo domácí hudební blogosféry", na mě dolehla tíha zodpovědnosti. Tady končí legrace, řekl jsem si. Vždyť to klidně přiláká i deset náhodných čtenářů navíc, já přitom nemám uklizeno a dokonce ani nic k jídlu, co bych mohl nabídnout!
Pak jsem se ale zamyslel a uvědomil si, že se můžu uklidnit, protože ten titul už asi nemá tu vážnost, co měl třeba před půl rokem. Jistoty nepřetrvaly, na zbytek většinou padla únava, takže píšou zřídka, a tak je štěstí, že se občas taky někdo nový přidá, protože jinak by prestiž "hudební blogosféry" klesla hodně nízko.

Ale aby toho negativismu nebylo málo, tak jsem dneska narazil na současnou hudební retro vlnu. Nebo spíš ona na mě.

Tak jako se v počítačovém průmyslu věří v platnost Mooreova zákona, tak se věří v neustálý vývoj kupředu i na hudební scéně.
Ono to celkově asi funguje, protože se neustále objevují noví interpreti i styly, ale současně s sebou kultura neustále vláčí své starší výdobytky, ke kterým se čas od času vrací. Asi únava nebo co, a tak se v neděli odpoledne - zatímco venku zuří válka nových a nedoceněných trendů - usadí v obýváku u kávy. Pak vytáhne staré album s fotkami, sfoukne prach z krytu gramofonu a něco si k tomu rozjímání pustí. Touhle dobou tu hudební neděli pociťuju dost intenzivně, ale mám pocit, že už před časem jsem se zmiňoval, že už mi prakticky všechno "něco připomíná", takže možná je to můj subjektivní problém...?

To si třeba takhle při večeři pustím nějaký hudební kanál. Jéžiš, co to je?, říkám si během prvních pár sekund. Jak můžou tím zvukem takhle očividně kopírovat U2? I ten klip - vždyť to je skoro to samé, jako když U2 kdysi natočili uprostřed města Where the Streets Have No Name. Ehm... moment... Tohle JSOU U2! Já vím, že pánové měli po Discotheque trochu krizi identity, ale jestli to s tím návratem ke kořenům trochu nepřehánějí...? Vždyť požírají svůj vlastní ocas a dvojka už jim touhle dobou zmizela ve chřtánu.

A nebo třeba taková Madonna. Při prvním poslechu Hung Up jsem byl tak šokovaný tím samplem ABBY, že mi prakticky unikla skutečnost, že to ve skutečnosti v hrubých obrysech kopíruje zvuk What You're Waitin' For? (včetně tikání, dusavého rytmu a tématu ubíhajícího času). Madonna sice nikdy nebyla v pravém slova smyslu novátorka, ale kopírovat dvě cizí písničky NAJEDNOU, to je trochu silná káva i v neděli.

Do třetice všeho starého jsou tu Franz Ferdinand. Těm nestačilo, že mají retro zvuk, a tak k Do You Want To ještě natočili retro klip. Kdybych měl stroj času, tak bych ho kvůli ověření velice rád zkusil propašovat někam do konce šedesátých let, protože jsem přesvědčený o tom, že by nikdo z místních ani nepojal podezření. Je to sice všechno pečlivě okopírované (včetně strašlivého líčení a béžového prádla modelek, které by se s úspěchem dalo používat při odvykací terapii pro erotomany), ale proč, proboha?! Rockové retro jako populární hudba pro mladou nastupující generaci?
Možná, ale mě už nedostanete! Já vám dám "swinging London" a Zvětšeninu, holomci! =) (Dobře, přiznávám, možná jsem prostě zaujatý, protože se mě dotklo, tak v tom klipu smetou toho maníka experimentujícího s nějakým syntezátorem.)

Retro je prostě všude a ve všech formách. V kytarovém mainstreamu, na indie scéně i v popu. Zvlášť ta Madonna mě zneklidňuje, protože se jí obvykle daří držet se na vlně nebo aspoň těsně v závěsu za aktuálními trendy. Jestli se jí to povedlo i tentokrát, tak se mám na co těšit. A vy taky!
Jo aha, vy se vlastně těšíte... No tak nic. =)

No prostě neděle je v plném proudu, ale snad není nic ztraceno, nějaké novinky určitě přijdou. Po neděli přece musí přijít Blue Monday, pak Ruby Tuesday, Waiting For Wednesday, Friday I'm in Love, I Love Saturdays... Škoda toho chybějícího Thursday, ale aspoň je vidět, že je tu ještě potenciál pro další zlepšování. =)

Blogspam

Asi si potřebuju postěžovat, jak mě štve spam.

To, že se vnucuje do mailu, už jsem nějak strávil, ale když se vnucuje i do komentářů v různých diskuzních skupinách, to už je fakt otrava.

Jenomže co s tím? Mazat či nemazat?
Zatím se snažím spíš mazat, ale zdá se, že server Blogspot má trochu problémy se s tím se ctí vypořádat... (Hláška "forbidden access" několik minut po smazání člověka úplně nepotěší.)

Na vlastní objektiv

...jsem si dovolil dvě fotečky ze své dvoudenní zahraniční výpravy... =)

Už je mi to samotnému trapné, ale vypadá to, že před tučňáky se nedá utéct - vyloženě si vynucují pozornost, i když se je člověk snaží ignorovat. Zatím jsem neměl čas pátrat po detailech, takže si klidně můžu vyhlásit soukromou anketu na téma "s jakou hudbou se film bude promítat v Německu?" Přes tradičně pozitivní vztah Němců k elektronice sázím spíše na americkou verzi.



Všichni to už někde četli, ale stejně není nad to vidět to na vlastní oči. Deska Nice Traps skupiny Khoiba se opravdu prodává (a ne úplně levně =). Ten pocit, kdy člověk uprostřed obchodu o rozměrech 100 x 50 metrů (hrubý odhad) najde jednu českou desku (přesněji řečeno tři stejné), je - jak říká Fuka a reklamy - k nezaplacení.
(Jestli je to množství pro naši hudební scénu úspěch nebo ostuda, to nechám na vás. =)
Mimochodem jestli to budete chtít hledat, tak stojan se jmenoval "Electronic Beats".

Zpívat se nebude

"Zpíval bych rád, ale - není mi dáno!" recitoval kdysi Miroslav Horníček za zvuku bigbandu. Teprve když se to všechno "dalo do fade-outu", tak přišla takřka rapovaná pointa: "Zpívat se nebude. Za tyhle peníze se zpívat nebude!"

Tohle vlastně se zrušeným koncertem Télépopmusic moc neladí, protože ve smlouvě a finančních požadavcích asi problém nebyl, ale nějak jsem si na to vzpomněl, tak co bych nezacitoval. =)

Už ze samotného pátečního zrušení koncertu jsem měl smíšené pocity, protože mě docela lákal, jenomže to bych potřeboval dovolenou a na tu je u nás v práci každoročně dlouhé předvánoční embargo. Tím pádem mi to zrušení vlastně pomohlo vyřešit jedno dilema, jenomže stejně mi připadlo smutné, že u nás Télépopmusic nemá publikum.

Tenhle případ měl ale taky ještě dovětek. V sobotu jsem v TV zachytil časovou schránku, která obsahovala reprízu Paskvilu a Pomeranče. V Paskvilu se vesele soutěžilo o lístky, zatímco v Pomeranči pro změnu pustili klip Into Everything. Žádný titulek "netelefonujte - sledujete reprízu" se celkem pochopitelně nekonal, a tak si možná málokdo všimnul, že právě sleduje pohřeb.

Možná, že kdyby se s tou propagací začalo trochu dřív, tak by i ten předprodej dopadl trochu líp, napadlo mě. Ale není vlastně smutné, že je třeba takové koncerty "uměle" propagovat? A není nakonec nejsmutnější to, že spousta zajímavých skupin se do vysílání dostane teprve tehdy, když se pro to najde nějaká komerční záminka? Ale bodejť - kdo by nechtěl lístky zdarma, že... =)