Sázky na národní finále Eurovision Song Contest 2022

Nerad to přiznávám, ale jako milovník statistik docela sleduju EuroVisíon Song Contest. =) Účastníci českého národního kola už byli zveřejněni, a tak mě napadlo udělat si průzkum terénu. Papíroví favorité jsou docela jasní, takže jsem zvědav, jestli se předpoklady naplní...

"Výsledek určí diváci a mezinárodní porota v poměru 50–50, přičemž diváci budou navíc rozděleni napůl na domácí a mezinárodní." Hodnocení poroty se asi dost dobře odhadnout nedá, ale u hodnocení diváků by přesnost měla být vyšší.

 

Song	views	likes	%	Source
Jordan Haj & Emma Smetana - By Now	157593	4700	3	YT
Giudi - Jezinky	41709	1200	2,9	YT
ANNABELLE - Runin’ Out Of F* Time	19648	881	4,5	YT
Skywalker - Way Down	7486	346	4,6	YT
The Valentines - Stay or Go	10670	284	2,7	YT
(We Are) Domi - Lights off	6094	203	3,3	YT
Elis Mraz - Imma Be	1942	-	-	Spotify

Muminí specifika

Sice nevlastním ani zdaleka všechny knížky Tove Janssonové (vlastně je škoda, že se nejmenuje Jansdóttir ;) o muminech*, ale asi se dá říct, že jsem jejich fanoušek a dost mě mrzelo, že předchozí pokusy o jejich převedení do animované podoby nedopadly úplně nejlépe.

Nejznámější a vlastně i nejlepší je zřejmě koprodukční (převážně japonská) verze z roku 1990, kde je ale na můj vkus až příliš cítit japonský styl animace a autoři především v pozdějších dílech značně popustili uzdu své fantazie a dost se vzdálili původní poetice. Asi nejvíc mi ale vadí, že v českém dabingu mluví muminka žena, takže místo kluka s touhou po dobrodružství působí jako beznadějný ťunťa.

 

Poměrně nedávno ČT odvysílala i remasterovaný polský seriál z let 1978-1982 s poloplastickými postavami, jehož styl ovšem odpovídá době svého vzniku a příliš na mě nezapůsobil.

Když jsem před pár lety zaregistroval, že vzniká nová finsko-anglická 3D adaptace a uviděl první ukázky, tak jsem s nadějí začal sledovat její vývoj a v roce 2019 se dočkal premiéry anglické verze. 

Jenomže mumini jsou přece jen určeni především dětem a česká verze bez titulků jaksi nepřicházela, takže loni v listopadu jsem dokonce napsal dotaz do ČT, jestli s odvysíláním seriálu počítá, a dověděl se, že zatím ne, ale že děkují za námět.

Teprve včera jsem si náhodně všiml v programu, že seriál se začal od 1.9.2021 vysílat na Déčku.

Je ovšem docela zvláštní, jak rozdílně jsou mumini vnímání v různých zemích. V "rodném" Finsku měl prý první díl celkem (včetně streamů) dva miliony zhlédnutí, což představuje téměř 40 % celkové populace. V Anglii byla sledovanost určitě nižší, ale dabingu se ujaly poměrně známé osobnosti (Taron Egerton, Matt Berry, Warwick Davis, Kate Winslet).

Na Déčku, které naše děti docela často sledují, jsem nezaregistroval ani jednu upoutávku a seriál se vysílá zhruba od 6:30 ráno, takže se obávám, že vysíláním prosviští téměř nepozorovaně. Alespoň že hlasy dabingu jsou poměrně blízko anglické verzi a muminek zní tentokrát jako kluk.

A naštěstí je možné seriál (dočasně) vidět v iVysílání. =)

*) V knižním překladu Libora Štukavce se pro celou rodinu používá slovo "mumini" (anglicky The Moomins), hlavní hrdina je "muminek" (Moomintroll) a děj se odehrává v "muminím údolí" (Moominvalley). U starších seriálů se ovšem použilo slovo "muminci" (nebo dokonce "mumínci") pro celou rodinu, takže seriál se česky nevyhnutelně jmenuje Údolí Muminků. Nu což... =}

 

Odpojit diváka

Ještě jsem neviděl ani jeden (!) film Olma Omerzu, ale už delší dobu mě v rozhovorech fascinuje jeho analytický přístup k tvorbě filmu:

Podle mě je důležité diváka občas z toho filmového světa odpojit. Filmy, které mě v minulosti dokázaly zasáhnout, měly společné to, že mě v jednu chvíli překvapily, zaskočily: postava udělala něco, co bych vůbec nečekal, a najednou se můj pohled na ni úplně obrátil.

(...)

Snažím se vůči lidským postavám o empatii, porozumění, ale vlastně mi docela sedí pohled autora přírodovědného filmu, mám rád odstup, rád se zasměju malým lidským motivům. Člověk má pocit, že je pupkem světa, a přijde mi, že přes zvířecí postavy se může podařit strhnout divákovu pozornost k věcem, které jsou důležitější.

 Nechci si stěžovat, že se svět mění, říká režisér Olmo Omerzu

Zdá se, že velice rád připravuje pro diváky pasti, což mi ale připadá v principu dost jednoduché.

Živě si představuji film Bajaja, ve kterém hlavní hrdina dochází pravidelně do jeskyně za svým koněm na psychoanalýzu a společně se snaží dobrat toho, proč Bajaja v kritické situaci nedokázal zareagovat a nechal princeznu sežrat drakem.

Slibná mi připadá i nová adaptace pohádky Potrestaná pýcha (zfilmováno jako Pyšná princezna), ve které se zhruba v polovině filmu princezna Krasomila lehce zraní při práci na zahradě a následně podlehne tetanu. Ve zbytku filmu pak sledujeme dialog uvězněného zahradníka / krále Míroslava (vracíme se ke kořenům celého příběhu a tedy i k původnímu pravopisu Boženy Němcové) a zpívající květiny (ta v původní předloze chybí, ale nemá smysl se křečovitě držet nepodstatných detailů) o smyslu života. V závěru král Míroslav opouští svou pozemskou tělesnou schránkou a vrací se na svůj asteroid B612 pěstovat baobaby. Zoufalá zpívající květina zanechaná ve vězení bez zalévání postupně uvadá.

Jediná drobná nejasnost je v tom, jak tyhle filmy přijmou diváci...

Jak psát písňové texty na počítači

Pokud se vám nechce moc číst, tak stručná odpověď zní: "do tabulky". ;) Pro ty ostatní je určeno následující subjektivní povídání.

Při nedávném sledováním pořadu Karla Šípa Minišou s Jaromírem Nohavicou mě samozřejmě zaujala pasáž o praxi při psaní písňových text:

Ty nepíšeš do počítače?

To je taky dobrá otázka. To je strašně dobrá otázka. Když člověk píše do počítače - miluju počítače, píšu různé věci do počítače, do těch textových editorů - tak když píšeš do počítače, píšeš vždycky načisto. Tam se nedá škrtat. Tam prostě napíšeš slovo a když ho tam nechceš, tak ho deletuješ... Takže pořád tam máš poslední, čistou verzi. Ale teď pozor! Ty jako kluk z oboru to znáš. Bílý papír. Tady začnu psát, nelíbí se mi to, škrtnu to. Píšu tady, ale pořád to tam mám. Kdyby náhodou... A teď v houštině těch slov, těch škrtů, toho všeho, z toho to roste. Z toho to vzniká jako strom. Kdežto na tom počítači to je: Já teď tady, ne. Zde. Já teď zde. Pořád máš tu jedinou čistou verzi. A ta slova, která ti odešla, už mizí do nenávratna, už jsi je deletoval.

Už si ani nevzpomeneš co tam bylo.

Kdežto tady, na tom bílém papíře to máš jako houštinu, jako prales, jako džungli a hledáš v tom, škrtáš, podtrháváš, to je dobré, to je výborné. Takže opravdu píšu jedině na bílý papír.

Edit 2023: Podobně svůj způsob tvorby popsal i Michal Malátný.

Udělám si procházku a do rytmu kroků se mi krásně rýmuje. Často si věci nahrávám do telefonu, ale když je ten rým opravdu dobrý, tak nemusím, protože si ho pamatuju a znovu mi naskočí. Naprostou většinu věcí jsem vymyslel někdy mezi jedenáctou a jednou ranní.

Aha, pracujete s počítačem.

Mám rád tužku a papír. Do „compu“ nepíšu texty nikdy. Na papíru můžete škrtat, rozstříhat si to, skládat jako skládanku. To mě baví po těch nocích si dělat.

Protože do toho taky trochu fušuju, tak bych to rád trochu rozvinul, i když to tedy není nic převratného. =)

Já jsem svůj tvůrčí proces obvykle začínal bez jakýchkoliv pomůcek. Prostě jsem vymýšlel a přemýšlel, a když jsem měl v hlavě pohromadě pár ucelených řádků, tak jsem našel nějaký papír a výsledek si zapsal. Když jsem měl podobných papírků víc a začaly se mi ztrácet, tak jsem si pro tyhle účely pořídil sešit (a pak druhý a třetí) a vymyšlené polotovary zapisoval do něj.

To byl krok žádoucím směrem, ale s odstupem času jsem zjistil, že některé poznámky jsem tak odbyl, že je po sobě později nemůžu přečíst. Navíc jak textů přibývalo, tak se mi začalo stávat, že jsem si při psaní matně vzpomněl na něco podobného, co jsem začal psát, ale nedokončil, někdy dříve. Bylo to podobné téma, ale jiná slova a teď by se to sem zrovna hodilo, ale jak to přesně bylo a kde to vlastně mám zapsané?

Nebylo zbytí - bylo třeba texty digitalizovat čili prostě přepsat do počítače, aby se v nich dalo rychleji vyhledávat. Nepřepsal jsem tehdy všechno (část jsem rovnou zavrhnul), ale i tak to byla docela otravná činnost, takže od té doby se snažím psát poznámky rovnou (nebo alespoň co nejdřív) do nějakých textových souborů.

Během psaní delšího textu ale téměř vždy narazím na "problém druhé sloky". První sloka obvykle vznikne poměrně snadno a ruku v ruce se základem melodie, takže není ničím omezovaná, ale druhá sloka už je na tu první vázaná strukturou (melodie, počty a délky slabik) i tématicky. Někdy se z první sloky může stát refrén nebo druhá sloka, ale každopádně dokončení písně obvykle vyžaduje více přemýšlení a předělávání než její zahájení. Člověk se vrací, přehazuje, hledá významové zkratky, mění slova i jejich pořadí, aby se třeba nakonec vrátil k něčemu, co tam měl napsané už před půl hodinou. K tomu všemu se klasický textový editor (Poznámkový blok nebo Word) příliš nehodí, protože text v něm plyne shora dolů. I když si zavrženou část nechám někde v souboru, tak obvykle skončí někde dál od místa, kde by měla být a je to trochu nepřehledné.

Pro tyhle účely tedy obvykle používám tabulkové procesory - ano, myslím MS Excel, Calc z LibreOffice nebo nejčastější Tabulky Google. =)

Textové polotovary se tam dají snadno nakopírovat a rozmístit na ploše tabulky vedle sebe, a pak z nich v prvním sloupci "A" sestavit hrubou strukturu. Pokud se mi nějaká pasáž nezdá, tak si poznámky a alternativy píšu do vedlejších sloupců na stejných řádcích. Když se doberu podoby, se kterou jsem spokojen, tak si předchozí podobu zkopíruju do volného prostoru vpravo (co kdyby se něco z toho ještě hodilo) a do prvního sloupce přesunu tu aktuální verzi. Tím pádem (většinou) v prvním sloupci stále vidím celou aktuální podobu a dalších sloupcích poznámky a zavržené varianty.

Samozřejmě to nezaručuje, že tak napíšu dobrý text, ale vzhledem k tomu, že spoustu věcí nechávám dlouhodobě "odležet" a vracím se k nim s dlouhými odstupy, je to asi nejlepší způsob, jak všechny poznámky udržet pohromadě, jakžtakž se v nedokončeném textu vyznat i po několika letech a ve velmi řídkých případech ho i skutečně dokončit. =)

Edit 2022-06-06

V pořadu Slyším poprvý s Amelii Siba a Jamesem Harriesem jsem se ujistil, že "problém druhé sloky" není jen můj výmysl, ale empiricky prokázaný fakt.

James Harries svůj přístup českoanglicky popsal takto:

A snažit dokončit i s tím, že ta druhá sloka možná není moc dobrý. Ale k tomu se vrátím. Nebo vyhodit, vyměnit first verse with second verse a najít cestu, ale hlavně dokončit ta písnička. Pak člověk vždycky můžet vrátit, editovat a tak.

Pokusím se to aplikovat i u sebe, ale nejsem si jistý, jestli to bude stačit. =}