Někdy na podzim se mi v hlavě vynořila starší a docela krátká písnička Petra Fialy "Mít a nemít" a ozývala se tam tak dlouho, až jsem si řekl, že bych si ji vlastně mohl zkusit nahrát. Jako obvykle jsem docela dlouho zasekl na harmonii originálu a když jsem měl konečně dojem, že jsem ji trefil, tak jsem usoudil, že se k té třítónové melodii stejně nehodí a udělal jsem to jinak.
Pak jsem si řekl, že dnes musí mít každá písnička své video, a tak v únoru vzniklo tohle... =)
Nějaké ty zbytné technické detaily:
Nápad na video jsem vlastně dostal během kolorování kousku Pyšné princezny, protože samotná animovaná barevná maska vypadá jako takové stylizované video. Myslel jsem, že prostě nahraju kus videa, nakreslím podle něho pár barevných snímků, pak nechám svůj program Frankensteiner spočítat nějaké interpolace a bude hotovo, ale samozřejmě to nešlo tak hladce. První testy vypadaly dost mizerně a bylo jasné, že pokud to nemá vypadat úplně příšerně, tak bych musel těch snímků nakreslit opět *mnohem* víc a to se mi už nechtělo opakovat. Zdálo se mi, že pohybující se obličej je v podstatě pořád dost podobný, takže by přece mělo být možné dopočítat se lepších výsledků.
A tak jsem dumal a dumal, až mě napadlo nejprve transformovat miniatury snímků. Výsledek byl docela nadějný, takže jsem celý program Frankensteiner radikálně přepsal tak, aby nejprve hledal podobnost v miniaturách snímků a pak postupně pokračoval přes větší kopie až k původní velikosti. Výsledný postup má samozřejmě stále svá omezení (není to zrovna neuronová síť) a na některých situacích si nevyhnutelně vyláme zuby (nový objekt v záběru, velká změna tvaru, posun kamery), ale vypočítané výsledky jsou při větších rozdílech mezi snímky výrazně lepší než u první verze a výpočet navíc trvá kratší dobu.
Trochu mě jen zamrzelo, že kdybych na podobný postup přišel dřív, tak bych si u Pyšné princezny asi ušetřil dost práce... =] Tentokrát jsem totiž musel ručně nakreslit jen 5 (slovy pět) snímků a všechny ostatní se z nich vypočítaly - přesněji řečeno jsem každé políčko nechal spočítat ze všech pěti nakreslených snímků a těch pět výsledků se pak zprůměrovalo. U složitějších scén by ta úspora určitě nebyla tak výrazná, ale i tak by to pomohlo.
Nejsem si ovšem jistý, jestli to celý proces tvorby tohohle videa nějak urychlilo, protože přepisování programu a ladění různých výpočetních koeficientů zabralo zhruba týden a zhruba stejně dlouho trvalo, než jsem se proskriptoval k takové podobě videa, se kterou jsem byl jakžtakž spokojen. Navíc se vlastně všechno počítalo pětkrát, takže přestože se doba výpočtu jednotlivých políček snížila, tak celková výpočetní doba se navýšila. Stále zbývá dost prostoru pro další technická vylepšení a optimalizace, tak snad někdy příště u nějakého úplně jiného videa... =)
Použitý software: FFMPEG (rozsekání původního videa na obrázky a spojení výsledku zase dohromady), ImageMagick (množení barevných fleků), Frankensteiner (rotoscoping a morfování osvětlení) a PNG-Blender (zkombinování barevných fleků, animované hlavy a záblesků osvětlení).
2018-04-22
2018-04-01
Recenze S tebou mě baví svět (Rudé právo 1983)
Pří pátrání po recenzi Básníků jsem narazil na další televizní klasiku S tebou mě baví svět. V tomhle případě vyšla recenze těsně po premiéře, nenapsal ji Jan Kliment a trochu překvapivě mi (pokud odhlédnu od stylu) nepřipadá úplně scestná. Osobně mi totiž fixace Marie Poledňákové na různé prestižní a extravagantní profese taky připadá dost nepochopitelná (baletka, náčelník horské služby a horolezec, TV hlasatelka, dirigent, primář, populární zpěvačka, ...) Asi to je sociální bublina s obzvlášť pevnými stěnami. =)
Na druhou stranu mi ale připadá, že z dnešního pohledu už to s tou "exkluzivitou domácností" není tak hrozné, protože dobová móda zastarala jaksi celkově...
To, že autor přeceňuje většinový divácký vkus ("dospělí spíš rozeznají úroveň"), je pak taková nadčasová recenzentská klasika. =)
S tebou mě baví svět
Premiéra 1.1.1983
ČSFD 82 %
Rudé právo 6. 1. 1983 (strana 5)
Nad novým českým »rodinným« filmem
Proti třem, a bez bodů
Po zhlédnutí nejnovější práce režisérky a současně scenáristky Marie Poledňákové S tebou mě baví svět se dere na jazyk jedno z mouder Lva Tolstého: na umění je nejcennější jeho upřímnost. Ve zmíněném filmu, který vznikl loni na Barrandově a jenž je právě uváděn v premiéře do našich kin, však do upřímnosti a opravdovosti chybí dost. Než však dojdu k vysvětlení svého názoru, vraťme se, čtenáři, společně o něco málo roků zpátky a přehlédněme dosavadní autorčinu tvorbu.
Před časem slavily na televizní obrazovce triumf její dvě návazné komedie Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny. Ano, vzpomínat dlouho není třeba: oba tyto televizní filmy, jež se mezitím dočkaly po zásluze několika repríz (v nedávných dnech právě znovu) a uznání i v zahraničí, se vryly do vědomí, a svou chutí naplno a vzpřímeně žít, svou svěžestí, nápady, jiskrou a bezprostředním, laskavým humorem (a v neposlední řadě i hereckými výkony) si získaly srdce početných diváků. Malých i velkých. Jistě, pihy na kráse bychom v nich našli také, jenže - a rádi to přiznáme - oba poutavé příběhy šikovného kluka a jeho rodičů jsme přijali docela spontánně, získaly si nás. Teprve nyní, s odstupem a chladnější hlavou, bychom možná byli i kritičtější... A zvláště v pozdější Kotvě u přívozu, s níž Marie Poledňáková přišla, bychom pozorněji vnímali naznak tendence, jež se nakonec ve filmu S tebou mě baví svět proměnila v charakteristický rys. Totiž - objevila se snaha kalkulovat s výjimečnosti, upoutáváním vnějškovostí, pózou a šarží. V posledně jmenovaném snímku pod záplavou arabesek slovních a situačních hříček nenalézáme mnoho hlubšího, k čemu by nás vlastně chtěl humor filmu dovést, nic z těch jadérek poznaní jako v předchozích snímcích Poledňákové, nic, co by nám nového tvůrci skrze smích a dobrou náladu pomohli objevit a rozeznat. Samá nápodoba, chtěnost a jakoby život.
Propletená příběhová osnova o třech kamarádech-ženáčích (dirigent, zvukař, primář) a jejich třech žurnálových manželkách (zpěvačka a dvě zdravotnice) je vybudována na střetu »staromládenecké« tradice mužů vyrazit si jednou za rok na týden do hor, a nevole manželek trpět mlčky tyto pánské jízdy, a navíc doma o samotě obskakovat početné ratolesti. Jednou se zkrátka rodinné nebe muselo zakabonit a »prefíkané« ženy vytáhnou po domluvě do útoku; do Beskyd vyšlou muže s outěžkem šestera dětí, jimž je třeba dělat chůvu, dietní sestru, večerníčka, pradlenu i kašpárky. Ve všech těchto rolích se »horalé« Satinský, Postránecký a Nový vystřídají, zatímco ženušky Šulcová, Balzerová a Studénková tráví v Praze časy nenadálé volnosti... Námět by skýtal slibný a vděčný filmový základ. Realizace ho však svým pojetím maří, neboť se řídila přáním zalíbit se za každou cenu.
Nechme však být děj filmu dějem a zastavme se u několika charakteristických rysů. Snímek S tebou mě baví svět je označen jako rodinná komedie. Mam za to, že to není označení docela přesné. Možná že situační gagy (znovu si na nich připomeneme, že klasické groteska už vlastně všechno objevila) s žertovnými pády oběti propadlem do sklepa, karambolů při sněhových radovánkách či kuchařskopečovatelských extempore zaskočených otců dětské diváky opravdu rozveselí. O reakci rodičů těžko soudit, protože dospělí už přeci jenom nějaký ten film jistě viděli, mohou proto srovnávat a spíš rozeznají úroveň. Na druhé straně těžko vítat, mají-li být z filmového plátna pro dětské uší stvrzovány ústy postav jazykové peprnosti, s nimiž scénář koketuje. Pro rodiče, tuším, bude epizoda s tajnými nočními expedicemi jednoho z otců za vlastní manželkou dost naivistická, dětem zase nejspíš nepochopitelná.
Film má být podle režisérčiných slov »o potřebě optimismu«. O potřebě optimismu málokdo zapochybuje, ale dá se pochybovat o způsobu, jímž mu má být takto v kině přitakáno. Ve filmu S tebou mě baví svět je k tomu patrně nezbytně nutné předvést několik exkluzivních domácnosti a vagón co možná nejluxusněji působících předmětů, v jejichž nablýskané náramnosti se postavy mají co nejlépe vyjímat. Ze světa tří rodin, jak je film představuje, na nás vykukuje cosi veskrze nafouklého a pustého jako pouťový balónek. A protože kinematografickou řečí je tento dílčí styl povýšen na estetiku tlumočenou hledišti, nezbývá než si to připomenout, až zase budeme v jiných souvislostech přemýšlet o kořenech maloměšťáctví. Prázdnota a předvádění se jsou jedním z jeho neklamných signálů. A s tím by nás svět asi příliš bavit neměl.
Lubor Kazda
Na druhou stranu mi ale připadá, že z dnešního pohledu už to s tou "exkluzivitou domácností" není tak hrozné, protože dobová móda zastarala jaksi celkově...
To, že autor přeceňuje většinový divácký vkus ("dospělí spíš rozeznají úroveň"), je pak taková nadčasová recenzentská klasika. =)
S tebou mě baví svět
Premiéra 1.1.1983
ČSFD 82 %
Rudé právo 6. 1. 1983 (strana 5)
Nad novým českým »rodinným« filmem
Proti třem, a bez bodů
Po zhlédnutí nejnovější práce režisérky a současně scenáristky Marie Poledňákové S tebou mě baví svět se dere na jazyk jedno z mouder Lva Tolstého: na umění je nejcennější jeho upřímnost. Ve zmíněném filmu, který vznikl loni na Barrandově a jenž je právě uváděn v premiéře do našich kin, však do upřímnosti a opravdovosti chybí dost. Než však dojdu k vysvětlení svého názoru, vraťme se, čtenáři, společně o něco málo roků zpátky a přehlédněme dosavadní autorčinu tvorbu.
Před časem slavily na televizní obrazovce triumf její dvě návazné komedie Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny. Ano, vzpomínat dlouho není třeba: oba tyto televizní filmy, jež se mezitím dočkaly po zásluze několika repríz (v nedávných dnech právě znovu) a uznání i v zahraničí, se vryly do vědomí, a svou chutí naplno a vzpřímeně žít, svou svěžestí, nápady, jiskrou a bezprostředním, laskavým humorem (a v neposlední řadě i hereckými výkony) si získaly srdce početných diváků. Malých i velkých. Jistě, pihy na kráse bychom v nich našli také, jenže - a rádi to přiznáme - oba poutavé příběhy šikovného kluka a jeho rodičů jsme přijali docela spontánně, získaly si nás. Teprve nyní, s odstupem a chladnější hlavou, bychom možná byli i kritičtější... A zvláště v pozdější Kotvě u přívozu, s níž Marie Poledňáková přišla, bychom pozorněji vnímali naznak tendence, jež se nakonec ve filmu S tebou mě baví svět proměnila v charakteristický rys. Totiž - objevila se snaha kalkulovat s výjimečnosti, upoutáváním vnějškovostí, pózou a šarží. V posledně jmenovaném snímku pod záplavou arabesek slovních a situačních hříček nenalézáme mnoho hlubšího, k čemu by nás vlastně chtěl humor filmu dovést, nic z těch jadérek poznaní jako v předchozích snímcích Poledňákové, nic, co by nám nového tvůrci skrze smích a dobrou náladu pomohli objevit a rozeznat. Samá nápodoba, chtěnost a jakoby život.
Propletená příběhová osnova o třech kamarádech-ženáčích (dirigent, zvukař, primář) a jejich třech žurnálových manželkách (zpěvačka a dvě zdravotnice) je vybudována na střetu »staromládenecké« tradice mužů vyrazit si jednou za rok na týden do hor, a nevole manželek trpět mlčky tyto pánské jízdy, a navíc doma o samotě obskakovat početné ratolesti. Jednou se zkrátka rodinné nebe muselo zakabonit a »prefíkané« ženy vytáhnou po domluvě do útoku; do Beskyd vyšlou muže s outěžkem šestera dětí, jimž je třeba dělat chůvu, dietní sestru, večerníčka, pradlenu i kašpárky. Ve všech těchto rolích se »horalé« Satinský, Postránecký a Nový vystřídají, zatímco ženušky Šulcová, Balzerová a Studénková tráví v Praze časy nenadálé volnosti... Námět by skýtal slibný a vděčný filmový základ. Realizace ho však svým pojetím maří, neboť se řídila přáním zalíbit se za každou cenu.
Nechme však být děj filmu dějem a zastavme se u několika charakteristických rysů. Snímek S tebou mě baví svět je označen jako rodinná komedie. Mam za to, že to není označení docela přesné. Možná že situační gagy (znovu si na nich připomeneme, že klasické groteska už vlastně všechno objevila) s žertovnými pády oběti propadlem do sklepa, karambolů při sněhových radovánkách či kuchařskopečovatelských extempore zaskočených otců dětské diváky opravdu rozveselí. O reakci rodičů těžko soudit, protože dospělí už přeci jenom nějaký ten film jistě viděli, mohou proto srovnávat a spíš rozeznají úroveň. Na druhé straně těžko vítat, mají-li být z filmového plátna pro dětské uší stvrzovány ústy postav jazykové peprnosti, s nimiž scénář koketuje. Pro rodiče, tuším, bude epizoda s tajnými nočními expedicemi jednoho z otců za vlastní manželkou dost naivistická, dětem zase nejspíš nepochopitelná.
Film má být podle režisérčiných slov »o potřebě optimismu«. O potřebě optimismu málokdo zapochybuje, ale dá se pochybovat o způsobu, jímž mu má být takto v kině přitakáno. Ve filmu S tebou mě baví svět je k tomu patrně nezbytně nutné předvést několik exkluzivních domácnosti a vagón co možná nejluxusněji působících předmětů, v jejichž nablýskané náramnosti se postavy mají co nejlépe vyjímat. Ze světa tří rodin, jak je film představuje, na nás vykukuje cosi veskrze nafouklého a pustého jako pouťový balónek. A protože kinematografickou řečí je tento dílčí styl povýšen na estetiku tlumočenou hledišti, nezbývá než si to připomenout, až zase budeme v jiných souvislostech přemýšlet o kořenech maloměšťáctví. Prázdnota a předvádění se jsou jedním z jeho neklamných signálů. A s tím by nás svět asi příliš bavit neměl.
Lubor Kazda
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)