Poslední den Colours je pro mě každoročně synonymem únavy a bolavých zad a ani letošní ročník nebyl výjimkou. Původně jsem sice koketoval s myšlenkou vyrazit do areálu už po obědě, ale tahle myšlenka mi dala už ráno košem a nakonec jsem byl rád, že jsem posbíral síly a motivaci alespoň před pátou. Cestou k české "pivní" scéně (snažím se vyhnout neplacené reklamě ;) jsem si konečně všimnul "busking stage" - proti loňsku se totiž přesunula úplně jinam. Asi to nebyla velká ztráta, ale přece jenom mě zarazilo, že jsem ji objevil tak pozdě.
Pro pamětníky byly samozřejmě hlavním nedělním tahákem Zuby nehty - nebo to, co z nich momentálně zbývá. Pokud si správně vzpomínám, tak loni v Mikulově hrála skupina ještě v pětičlenné sestavě, zatímco na letošních Colours jsme se museli spokojit se třemi ženami a jedním mužem, takže hudba byla trochu ohlodanější, ale z posluchačů se naopak zřejmě všichni pamětníci dostavili a až tak ohlodaně nevypadali. =)
Členky vypadaly při koncertu tak spokojeně, až to místy bylo kontraproduktivní. Zatímco Kateřina Jirčíková zpívala smutnou píseň Paní 6 o osamělé ženě usínající v noci před televizí, tak se za jejími zády Marka Míková nadšeně smála na lidi v publiku. =) Playlist byl tomu mikulovskému koncertu dost podobný, takže kromě pár relativních novinek došlo na většinu klasických "hitů" (Kobylka, Vodopády, Syneček) a pamětníci mohli být spokojeni - a byli.
Pod pódiem mě ještě zaujala drobná scénka, které se zúčastnili Martin Kyšperský z Květů (ty měly mít na stejné scéně následující koncert) a Michal Kaščák neboli vrchní velitel Pohody, který se přijel do Ostravy podívat na konkurenci. Vypadalo to, že se pánové potkali neplánovaně, ale pustili se do hovoru, který byl zřejmě velmi plodný, protože pak si Kyšperský na chvíli odskočil do zákulisí a vrátil se s CD, které věnoval Kaščákovi. Pokud Květy nebudou příští rok hrát na Pohodě, tak budu velice zklamaný! ;)
Lidé v publiku jsou vůbec zvláštní kapitola. Když na festivalu potkávám mezi diváky hudebníky, kteří právě nevystupují, tak se příliš nedivím. O něco víc mě překvapují herci a herečky, kteří na Colours mohou, ale nemusí vystupovat, ovšem ti přece jenom spadají do příbuzné kulturní oblasti. Letos mě ale překvapil výskyt několika osob "veřejné sféry" mimo kulturu. Tedy prof. Ing. Ivo Vondrák, CSc. neboli rektor VŠB-TU v publiku na Kasabian mě vlastně až tak nepřekvapil, protože si ještě pamatuju styl jeho přednášek, a u ministra zemědělství Mariana Jurečky to s kulturou nebylo zcela jasné, protože na toho jsem narazil mezi koncerty u pivního stanu, ale na koncertě Zuby nehtů jsem v davu zahlédl někoho, kdo vypadal jako guvernér ČNB Miroslav Singer! Tam jsem si tedy podobou nebyl zcela jistý, ale bylo by to pěkné a možná by to mohlo vysvětlovat dočasné víkendové posílení koruny vůči euru. ;)
Další zastávka - elektronická scéna a na ní Filip Míšek aka Dikolson. Téměř pokaždé, když jsem se na tuhle scénu přišel podívat, tak bylo publikum dost prořídlé a to platilo i pro tenhle koncert (vystoupení?), což byla docela škoda. Ze dvou Eustisových vystoupení pod různými názvy mi vyplynula teorie, že by Míškovi asi výrazně pomohl název Khoiba DJ set, ale to je zřejmě spíše otázka pro rozvodové právníky. Faktem ovšem je, že Míškův rukopis je stále rozpoznatelný a návaznost na pozdní Khoibu je taky znatelná - jen bohužel chybí zpěv a nějaký výraznější lidský vstup. Filip se snažil koncert oživit třískáním do drum padu, ale čekal jsem trochu víc než pravidelný snare na druhou dobu. Třeba Andy Barlow z Lamb bývá na koncertech o hodně odvážnější a to nemluvím o Heleně Vondráčkové! ;)
Na kombinovanou sestavu Sly & Robbie meet Nils Petter Molvaer jsem se zašel podívat spíše ze slušnosti, ale vláčné reggae nepatří mezi moje oblíbené žánry a ono se hrálo i na jiných scénách.
Jeden nejmenovaný posluchač stručně zhodnotil Monikino kino už při pohledu na obrazovku před vchodem slovy: "To bude umění, protože slečna nemá podprsenku" a jak jsem zaznamenal později, tak tento fakt a s ním spojené podrobnosti se po koncertě staly významným diskuzním prvkem i mezi ženskou částí publika. =)
Přesto si neumím vysvětlit, jak je možné, že Monikino kino bylo nejzaplněnější vystoupení, které jsem letos na elektronické scéně viděl, a přitom se nekonalo pod názvem Midi lidi DJ set. ;) Název by při tom nebyl úplně od věci. Myslím, že jsem dodnes neslyšel úplně celé album, ale ze zaslechnutých písniček i článků jsem měl dojem, že úkoly ve skupině jsou rozděleny tak, že Monika Midriaková píše procítěné písničky ze života a Petr Marek je "produkuje". Z toho mě ovšem vyvedl track Bábovka s typicky markovsky minimalistickým textem ("Bábovku jsem upekla / bábovka mi upadla / ještě jsem ji nezvedla"). (No dobře, možná mě měla varovat už ta slovní hříčka v názvu skupinu. =)
Jinak se výrazným prvkem koncertu stalo průběžné pokřikování části publika, které se vytrvale dožadovalo písně Bežky (případně Běžky), což Petr Marek (oblečený v tričku New Order =) stejně vytrvale odrážel svým suchým humorem ("Teď zahrajeme další písničku, která se nejmenuje Bežky, jako jiná naše písnička.") Předpokládám, že na Bežky došlo až úplně nakonec, ale potvrdit to nemůžu, protože jsem chtěl zjistit, jak to dopadne s účastí Květů na Pohodě.
V tomto klíčovém bodě jsem bohužel neuspěl, protože Miša Kaščáka jsem už nezahlédnul, ale vzhledem k jeho menší výšce to samozřejmě ještě nemusí znamenat, že tam nebyl! =)
Kyšperského specifický styl zpěvu (a tím pádem i celé Květy) jsem vzal na milost až loni v Pelhřimovech, kde navíc mezi písničkami vyprávěl několik vtipných historek, ale tentokrát měla hudba výraznou převahu. Asi nejdelší promluva byla poznámka: "Psali jsem o tomhle koncertu na Colours na našem Facebooku a lajk k tomu dalo jen asi 30 lidí, tak jsme teď překvapení, kolik vás tu je."
Možná to vyplynulo i z toho, že Květy měly s sebou na některé písničky tři dámské posily (dvě sboristky a druhé bicí!), takže by byla škoda jejich čas prokecat - zvlášť když se na Colours zásadně nesmí přidávat přes hranici přiděleného času.
Největší překvapení, které trumflo i pyrotechnické efekty při koncertě Björk, si ale Květy nechaly až na závěrečnou písničku (doufám, že si nepletu pořadí) My děti ze stanice Bullerbyn, kdy na Kyšperského pokyn "tohle je dárek pro vás" začalo do odpoledního parna pršet. Déšť byl poměrně krátký a vydatný tak akorát, takže když koncert skončil, zůstaly na ploše před pódiem všude tam, kde stáli diváci, suchá kolečka.
Pak už jsem měl "právě dost potřebu jíst" a neměl jsem čas na Vök, takže jsem si koupil asijské nudle a během jejich konzumace jsem koncert sledoval jen na velkoplošné obrazovce ze vzdálené lavičky. Znělo to slibně a docela temně, ale základní životní potřeby mají vždy přednost!
Když jsem dorazil nudle, tak jsem opět zamířil (a trefil ;) na elektronickou scénu, kde přišla řada na Aid Kida. Hlasitost uvnitř mi opět připadala vyšší než by bylo zdrávo, a tak jsem zůstal venku před obrazovkou. Ze všech sólových projektů na elektronické scéně bylo tohle vystoupení to hudebně nejzajímavější, ale i tak mi tam chyběl nějaký zpěv nebo něco navíc, co by z toho udělalo živý koncert.
Na Tata Bojs jsem se taky už tradičně vydal po velkém vnitřním boji, protože jsem si říkal, že by bylo možná zajímavější spíš zkusit něco, co ještě neznám jako své neposlušné tenisky, ale v neděli večer už je počet fungujících scén obvykle menší, a tak nakonec ta tradice (nebo nějaká myšlenková pohodlnost?) zvítězila a dokonce jsem stihnul obsadit docela slušnou pozici mezi pódiem a zvukaři.
A tradice vlastně pokračovala, protože i tentokrát jsem si po koncertě říkal, že jsem svou účastí neudělal chybu. Původně jsem se bál, že se koncert bude skládat ze samých starých písniček, ale i kvůli kratšímu vyměřenému času to nebylo tak výrazné. Ze starších kousků došlo na Šťastnější, Attention aux hommes a závěrečnou klasiku Růžová armáda, jinak ale jádro koncertu tvořily hlavně písničky z Ležaté osmičky a dva singly strany A.
Jistou změnou prošla i pódiová prezentace. Projekční plochy mi připadaly technicky lepší a ostřejší než při posledním vystoupení TTB na Colours a hlavně Milan Cais tentokrát nestrávil tolik času lezením po výškách, ale naopak seskočil dolů a prodral se docela daleko do publika. Mardoša pak po skončení písničky působil zaskočeně právě tak akorát (hluché místo cesty zpátky na pódium bylo třeba nějak zamluvit), abych si nebyl jistý, nakolik to bylo naplánované předem.
Významným oživením byla zhruba v půlce i nahrávací vsuvka, která sice byla dopředu zmiňována v médiích, ale na kterou jsem před koncertem úplně zapomněl. TTB si totiž vymysleli, že na nové desce budou mít největší sbor v ČR a k tomu se publikum na Colours skvěle hodilo - jen s nácvikem byly trošku problémy. Když totiž Milan Cais oznámil, že text, který by se měl zazpívat, je "Praha", tak se z několika míst ozval nespokojený pískot, ale když Milan upřesnil, že je to "Pra-ha-ha-ha" a "Če-chi-chi-chi" a že je to vlastně myšleno jako výsměch, tak si publikum dalo říct a pod vedením sbormistra a předzpěváka v jedné osobě obojí zazpívalo. Trochu mě překvapilo, že se to odzpívalo jen jednou, protože osobně mám z bezpečnostních důvodů radši všechno minimálně dvakrát, ale Dušan Neuwerth snad ví, co dělá a nebude potřeba to znovu nahrávat na jiném festivalu. =)
Když se pak dav po koncertě zvolna přesouval zase k hlavní scéně, tak mě lehce pobavila zaslechnutá věta: "To jméno Tata Bojs znám, ale do dneška jsem neznal ani jednu písničku". Z dalšího kontextu jsem pochopil, že mluvčímu se koncert líbil, ale je zajímavé, že na Colours chodí i lidé, kteří v podstatě neznají českou skupinu, která už funguje přes 25 let a pořadatelé ji považují za natolik významnou, že ji pustí na druhou největší scénu v docela prestižním čase. Asi to mnohé vypovídá o rozdílech mezi pořadateli českých hudebních festivalů a rádiovými dramaturgy.
Hlavní hvězda uzavírající celý ročník byl Mika a ten pro změnu přestavoval zástupce druhé skupiny: "To jméno mi nic neříkalo, ale jak začal zpívat, tak jsem zjistil, že ty písničky znám." (jiný nejmenovaný divák ;) Vypadalo to, že Mika si je své neurčité popularity vědom, protože nenechal nic náhodě a koncert zahájil svým prvním hitem Grace Kelly a další tutovku Relax, Take It Easy (ne, fakt to není cover Frankie Goes to Hollywood, ale spíš Bee Gees ;) nasadil jako třetí, aby si i náhodní posluchači ujasnili, s kým mají tu čest.
Mika tedy rozhodně nepatří mezi mé oblíbence, ale musel jsem uznat, že působil jako profík a vůbec člověk, jehož místo je na velké scéně libovolného festivalu. Úvodní klavírní předehru obstaral sám a když se pak přidala skupina, tak zcela samozřejmě vylezl na klavír a trochu si tam zatančil a zaskákal. (Pro mě překvapivě to křídlo vydrželo. =) Navíc ukázal i poctivou přípravu, protože docela dlouhý úvodní monolog ("Jsem poprvé v České republice" atd.) odvyprávěl celý česky a to s velmi slušným přízvukem - v tomhle rozsahu a kvalitě jsem ještě nikdy nic takového od zahraničního zpěváka neviděl.
Dojem z koncertu mi naopak kazil zvuk, protože mi připadalo, že basy kopáku mají výrazně navrch nad vším ostatním, ale nikdo další tenhle můj dojem nepodpořil, takže je docela dobře možné, že jsem měl po těch čtyřech dnech nějak podivně zalehlé uši. Tak či tak jsem musel jít plnit úlohu taxikáře a ty hlavní hity jsem slyšel (o Big Girl (You Are Beautiful) jsem zase tak moc nestál =), takže jsem se nenápadně vytratil do tmy a Mikovi to zřejmě nevadilo.
Kolem a kolem to ale letos nebyl zase tak špatný ročník... =)
