Colours 2013 - den čtvrtý

Touhle dobou už letošní ročník Colours asi nikoho nezajímá, ale ať ten deníček máme komplet... =)

Neděle 21.7.

Charakteristickým prvkem letošního ročníku se pro mě staly odpolední pozdní příchody. Na Luno jsme přišli přesně ve chvíli, kdy se Ema Brabcová loučila s publikem, což trochu zamrzelo.

Dalším potenciálním cílem měli být Kieslowski (mimochodem jako jméno pro skupinu mi to připadá dost zavádějící a navíc Krzysztof se psal Kieślowski), ale nakonec zvítězila ještě polštější Maria Peszek, která mi poskytla silný zážitek - i když asi trochu jiný, než zamýšlela, protože u jejich pokusů vyvolat v Polsku revoluci (nebo si dává menší cíle?) jsem se spíše pobaveně usmíval. Maria (už to jméno!) je totiž polská rebelka, což je něco, co v českém provedení už řadu let v podstatě nemůže existovat. Zatímco u nás se dá maximálně nadávat na politiky, kterým je to ale většinou jedno, Polsko má naštěstí stále katolickou církev, a tak se to rebeluje jedna báseň! =)

Maria své poslání očividně bere vážně a neponechává nic náhodě. Vzhledem k tomu, že je spíše menší postavy a chtěla, aby ji bylo pořádně vidět, měla vpředu na pódiu postavené ještě jedno pódijko, na kterém se odehrávalo všechno podstatné, a doprovodná skupina byla rozptýlená v jeho stínu a skutečně pouze doprovázela. Hvězda dorazila na scénu v dobré náladě a v bílém tričku, přes které se ale dramaticky táhnul diagonální červený pruh (asi polská krev ;) začínající už na levém uchu a končící na dlani pravé ruky, a okamžitě to rozjela. Neustále byla v pohybu, rozhazovala kolem sebe konfety, chvílemi se svíjela v křečích na zemi a skoro udělala svíčku, takže tričko mělo co dělat, aby se jí udrželo a my jsme měli několikrát možnost zkontrolovat, že má nenápadnou podprsenku tělové barvy. Docela dlouho to vypadalo, že časem dostaneme šanci zkontrolovat i kalhotky, ale nízké džíny to vypětí nakonec vydržely, takže jsme mohli zhodnotit jen horní půlku zadku.

Z hudebního hlediska to taková revolta nebyla a většina písniček by se klidně dala nacpat do vysílání odvážnějšího pop-rockového rádia, ale Maria nám kromě kusů svého těla nabízela i svou duši "nejsmutnější holky na světě". (Mimochodem prý je jí letos čtyřicet, ale nevypadá na to a ani se tak nechová. =) Slovo "Polsko" a různé církevní symboly se v textech objevily několikrát a nikdy to nebylo v úplně pozitivním kontextu ("Boli mnie Polska, wisi mi krzyż"), ale přítomné publikum, které se zhruba z poloviny skládalo z mladých Poláků (pod pódiem se zuřivě pogovalo!), to jako protistátní provokaci očividně nebralo. Před koncem koncertu to Maria Peszek ještě pojistila oznámením "jsem polsky Ježiš" a věrnou coververzí Personal Jesus, takže jsem každou chvíli očekával španělskou inkvizici, ale nikdo nedorazil a koncert skončil v usměvavé atmosféře.

Asi proto, že už to byl čtvrtý den festivalu, se nám nechtělo nikam daleko chodit (navíc hudební produkce Mika Pattona a Tomahawku jsem se už předem trochu bál) a přesunuli jsme se jen za roh k nafukovacímu Radegastovi (omlouvám se, že o něm zase píšu, ale samotná existence téhle nafukovací sochy s imitací kamene a nezbytnou kachnou v ruce mi prostě připadá "absurdná, a ako!" =), kde se toulala Lesní zvěř. Díky tomu se nám třetí den po sobě povedlo zhlédnout Juru Hradila (Tata bojs a Umakart) a tentokrát jsme ho měli téměř na dosah ruky, protože Lesní zvěř neprodukuje zrovna hudbu pro masy, takže před pódiem postávaly spíše jednotlivé skupinky než souvislý dav a mohli jsme si po libosti vybrat, kam se postavíme. Menší počet diváků ovšem neměl na nasazení hudebníků žádný negativní vliv a zvlášť Hradil na konci vypadal jako po fotbalovém zápase. Je ovšem možné, že to bylo spíše z přemíry zodpovědnosti, protože kromě hraní občas ještě jako hrající trenér rozdával pokyny spoluhráčům (bicí a trubka), zatímco zpěvák Miloš Rejsek se se svými kvílejícími krabičkami zřejmě nenechával ničím omezovat. =) Bylo to tak zuřivé, jak nástrojové obsazení umožňovalo, a bylo toho dost. =)

Následující Boris Carloff s doprovodným seskupením s vynalézavým názvem Boris Carloff Band mě překvapil velmi nerockerskými tureckými kalhotami s rozkrokem u kolen (sakra, už si připadám jako nějaká módní policie, ale fakt to bylo pěst na oko!) a taky tím, jak umírněně promlouval k publiku - až mi to připadalo podezřelé, protože ho mám (asi z nějakých internetových debat) zafixovaného spíš jako ranaře. Všechno klapalo jak mělo, zvuk desky se i naživo povedlo docela dobře rekonstruovat, vzadu běžely různé projekce (samozřejmě nejsilnější dojem vyvolal klip k Falling), ale přesto bylo patrné, že publikum postupně řídne. Asi k tomu přispěl i Devendra Banhart, který zrovna hrál na druhé straně areálu, ale myslím, že Carloff a spol. byli hlavně trochu moc "artoví" a taky jsem zaslechl připomínku, že "ten zpěvák má divný hlas". Přesto si zbytek publika vytleskal přídavek (jako poslední vystupující na scéně si ho carloffovci už mohli dovolit), jenomže už jim došly písničky z alba, a tak se zopakovalo In My Lonely Room. =)

Devendru Banharta jsem zahlédl jen zdálky na velkoplošné projekci, ale protože se jeho koncert už chýlil ke konci, tak jsme raději rovnou zaujali pozici před hlavní scénou, kde už i tak bylo dost lidu.

Jamie Cullum si rozhodně ostudu neudělal a naplnil očekávání. Jediný problém byl v tom, že to prostě byl Jamie Cullum po čtyřech letech - o něco starší, trošku kulatější a unavenější. Sice zase vylezl na klavír a zaskákal si dolů, ale trochu mi tam chybělo nějaké větší překvapení a nečekaná jiskra a tu tam úplně nedodalo ani úvodní (a téměř nesrozumitelné) zvolání "Banik pičo!". Jinak si v podstatě nemám na co stěžovat, protože Mixtape je finálovka jako hrom a Please Don't Stop The Music zní v Cullumově podání jako něco, co sám osobně zažil a složil už padesátých letech. Ale samotného mě překvapilo, že když se mezi "opravdovými" písničkami pustil do imitování a přehrávání úryvků dalších cizích písniček (samozřejmě zase Rihanna, Daft Punk a tak podobně), tak jsem si vzpomněl na loňský koncert Xaviera Baumaxy. =) Jamie tedy působil elegantněji a střízlivěji, ale jinak se tam našlo dost styčných bodů. Kdyby si Xavi sehnal nějakou jazzovou skupinu a donutil ji hrát pop, tak by se na tu hlavní scénu možná taky mohl dostat. ;)

Úplný závěr nám trochu pokazil konflikt s pořadateli, ke kterému jsme se přimotali. Rozcházející lidé samozřejmě mířili nejkratší cestou k nějaké zastávce nebo ke svému zaparkovanému autu, což v našem případě znamenalo projít celým areálem a vyjít přes vrátnici na Ruské ulici, ale k tomu bohužel nedošlo. Když jsme se přiblížili k nejužšímu místu areálu, tak zhruba 10 metrů před námi ze tmy vystartovali dva zřízenci a s hlasitým pokřikem "vyjděte hlavním vchodem" přes uličku postavili zábranu. Nikomu z lidí, kteří k tomu místu teprve přicházeli, se to samozřejmě nelíbilo, protože by se museli zhruba sto metrů vracet do nejhustějšího davu a pak celý areál obcházet po obvodu a navíc viděli, že jiní lidé, kteří šli pár metrů před nimi, ještě prošli a očividně je dál nikdo nezadržuje. Tím pádem se u zábrany rozpoutala nepřátelská debata, jejímž výsledkem bylo zřejmě přetlačování se zřízenci (v polotmě jsem tam toho moc neviděl), průnik několika drzejších návštěvníků mezerami kolem zábrany a nakonec ochraptělý řev, který bych na hudebním festivalu nečekal: "Pokud se pokusíte projít, použijeme násilí!!!" (tři vykřičníky jsou zcela záměrné;) Jak jsem sledoval množství, siluety a gestikulaci lidí před zábranou, tak jsem v předpokládaném boji pořadatelům (i když jim mezitím přišly asi dvě posily) nedával velké šance na úspěch, ale situace se aspoň na pohled trošku zklidnila a začalo se debatovat. V tu chvíli těsně kolem nás prošel někdo, kdo vypadal dost jako ostravský primátor Kajnar, a s tázavým výrazem mířil taky k chumlu u zátarasu, takže jsem na chvilku zaváhal, jestli nemáme počkat na to, jak (to) dopadne, ale nakonec jsme to vzdali a potupně se s brbláním vydali na tu "objížďku". I když na tu rvačku nakonec nedošlo (tedy přinejmenším ne v době, kdy jsme tam ještě postávali, pak nevím =), tak jsem z toho měl dost nepříjemný pocit a myslím, že by se tomu dalo předejít, kdyby to někdo (třeba moderátor hlavní scény Rosťa Petřík) ohlásil trochu s předstihem.

Celkové hodnocení festivalu ale bylo i tak spíše pozitivní. Areál se vylepšil (jen nové trávníky nestihly pořádně zakořenit a obávám se, že Colours jim to kořenění dost zkomplikovaly =) a vybrat taky bylo z čeho. Program (až na zmíněné tiskové chyby) šlapal jako hodinky a přebasované Bonobo jsem nakonec taky přežil, takže nezbývá než doufat, že příští rok budou vychytány zase další nedostatky... A že tentokrát budou ty tortily s kuřecím salátem! =)

Colours 2013 - den třetí

Sobota 20.7.

V sobotním programu jsem neměl skoro žádné favority, a tak jsme dorazili prostě někdy odpoledne a první, co nám padlo do rány, byli (Sup)Portless(biens), kterým zrovna dobíhal jejich čas vyměřený na pódiu. Rád bych k nim napsal pár hřejivých slov, ale kdysi jsem slyšel, že Kryštofa Michala není radno provokovat povrchními články (navíc vypadá, že stále posiluje "na objem" =), a tak se raději přesunu k povrchním postřehům u dalších interpretů. ;)

Submotion Orchestra na vedlejší scéně předvedli příjemný a lehký mix několika žánrů, ale zřejmě byl lehký natolik, že ve mně nezanechal hlubší dojem. Ovšem chyba mohla být taky v nevhodně zvoleném poslechovém stanovišti - stáli jsme totiž nahoře na ochoze a to je trochu jako sledovat televizní přenos. V paměti mi trochu uvízla jen zpěvačka. V pestrých letních šatech vypadala až příliš elegantně, jakoby ani nepatřila ke zbytku skupiny, a skupina jí to zřejmě dávala sežrat tím, že její tenký hlásek úspěšně přehlušovala. Vím jistě, že zpívala, protože zpěv jsem trochu slyšel, ale tak nevýrazně, že jsem jí nerozuměl ani slovo.

Mezitím Portless na scéně u nafukovacího Radegasta vystřídalo Zrní, což je další skupina, kterou znám v podstatě jen podle jména, a tohle první setkání z očí do očí dopadlo tak půl na půl. Zrní působí na scéně sebejistě (zpěvák se svým gesty možná až moc), střídá akustické nástroje i s trochou elektroniky a díky houslím mi znělo dost "irsky", ale nějak jsem se minul s poetikou jejich textů. Ze čtyř úvodních písniček jsem měl jen u jedné dojem, že jí rozumím a chápu, proč ji napsali, zatímco ty ostatní byly buď příliš kryptické nebo obsahovaly podivný humor (?). ("Ať tě nespolkne hýkal a rudý vřes. Skákal pes, hýkal, hýkal při tom...") Jindy bych jim asi dal více času, ale tentokrát zavelel na ústup hlad...

Pátrání po loňském stánku s vynikajícími tortilami bylo bohužel neúspěšné a navíc nás zavedlo na závěrečnou část vystoupení Wanastowích Vjecý. Opět musím zmínit, že zvuk na téhle scéně byl zbytečně příliš silný, protože - přestože jsme bloudili kolem stánku velice daleko od pódia - jsem naneštěstí slyšel jak hudbu, tak Kodymovy žertovné promluvy mezi písničkami. Bigbít, jak má být a to včetně několika kodymovek z repertoáru Lucie. Když na pódiu došlo na Sbírku zvadlejch růží a v publiku se ve vzájemném objetí začaly vlnit do rytmu obtloustlé páry, byl nejvyšší čas k dalšímu přesunu.

Nejsilnějším (záměrně nepíšu nejlepším) zážitkem večera se stalo vystoupení (záměrně nepíšu koncert) The Knife. Ti si totiž připravili koncept, který byl očividně promyšlený, ale taky dost otravný. Zřejmě v duchu klipu A Tooth For An Eye totiž zahájení obstaral zarostlý cvičitel aerobiku ve zlatých elasťácích, který za doprovodu cizích tanečních tracků (myslím, že jsem zachytil třeba Goldfrapp) 15 minut "rozehříval" publikum tak, že svým neustálým řevem ("I can't hear you!" atd.) málem strhal mikrofon. Pokud to měla být zatěžkávací zkouška publika, tak zabrala, protože už tohle spolehlivě odradilo spoustu diváků ze zadních řad, kteří se domnívali, že tohle už je ten "Knaif".

Pak konečně všechno ztichlo a začala úplně jiná hudba i nálada - temná (vizuálně i hudebně) taneční deprese. Pódium zaplnily postavy v kápích (KLF anyone?) a "mystické" nástroje, do kterých se více či méně do rytmu tlouklo a drnkalo, a občas byl do toho slyšet hlas Karin Dreijer, ale často nebylo jasné, jestli to v tu chvíli skutečně živě zpívá nebo je to záznam a jestli je v tu chvíli vůbec na jevišti nebo je ukrytá někde vzadu. Postupem času nástroje zmizely a čím dál tím víc bylo jasné, že toto v žádném případě není a ani nemá být koncert. Na pódiu se tančilo nebo taky vůbec netančilo (choreografie zahrnovala i "scénku", kdy na jinak prázdné scéně za zvuků hudby asi dvě minuty nehnutě stála skupinka tanečníků a teprve pak se začala postupně pohybovat), jedním hlasem postupně zpívaly dvě různé ženy a pak i donesený oživlý zarámovaný obraz (displej) nějakého neoholeného chlapíka a děly se další podobné naschvály na diváky. Výhodou bylo, že díky řídnoucímu publiku jsme se nakonec dostali poměrně blízko k pódiu a mohli jsme se zahřát pohybem (vzhledem ke klesající teplotě to bylo velmi žádoucí), ale k pochopení celého záměru mi to moc nepomohlo. Bylo to divné a neodvažuju se tipovat, co nám tím chtěli sdělit kromě toho, že "sovy nejsou, čím se zdají být".

Pošramocenou reputaci soboty napravili až The xx. Ti (asi) všechno odehráli sami jen ve třech - bez hostů a téměř bez samohrajek, což ale vzhledem k jejich minimalismu nebylo žádné překvapení, protože třeba zpěvačka Romy Madley Croft by zřejmě vystačila celý koncert i s jedinou strunou na kytaře. =) Celé tohle tiché a soustředěné vystoupení znělo asi jako společný projekt Everything But The Girl s Chrisem Isaakem. Poklidnou a melancholickou atmosféru (nikdo na pódiu se snad ani jednou neusmál) narušovaly jen občasné dynamičtější perkusivní vsuvky Jamieho, který vzadu za pultíky průběžně střídal různé akustické a elektronické bicí, ale ty působily spíš jako prevence, aby publikum náhodou neusnulo ještě před odchodem domů. Takhle po půlnoci to byl ideální harmonizující závěr třetího dne.

(Kdo si počká, ten se možná dočká i čtvrtého dne... =)